PeAB K~Hll : Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Nitra-hrad

Transkript

1 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA ČASOPIS ARCHEOLOGICKÉHO ÚSTAVU SLOVENSKEJ AKADÉMIE VIED V NITRE REDAKTOR BOHUSLAV CHROPOVSKÝ Vychádza dva razy do roka, strán 480, ročné predplatné Kčs 150, - Redakcia: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Nitra-hrad SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA )IO'PHAJI HHCTIITYTA APXEononrn cnobalu<or AKA.IlEMHH HAYK B IDITPE PEJl.AKTOP 60ľYcnAB XPOilOBCKH 8bJXOAHT ABa paja e roa Ha 480-TH crpatumax, noanhchar ~eha K'lc 150, PeAB K~Hll : Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Nitra-hrad SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA ZEITSCHRIFf DES ARCHÄOLOGISCHEN INSTITUTES DER SLOWAKISCHEN AK.ADEMIE DER WISSENSCHAFTEN IN NITRA SCHRIFfLEITER BOHUSLAV CHROPOVSKÝ Erscheint zweimal jährlich auf 480 Seiten, Bezugspreis Kčs 150, - Redaktion: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Nitra-hrad

2 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVIII-1, 1990 Hlavný redaktor BOHUSLAV CHROPOVSKÝ Redakčná rada Vojtech Budinský- Kri čka, Dušan čaplovič, Ján Dekan, Václav Furmánek, Alojz Habovštiak, Jozef Poulík, Miroslav Richter, Alexander Ruttkay, Peter Šalkovský, Miroslav Štepánek, Ján Tirpák, Jozef Vladár

3 / SLOVENSKA / ARCHEOLOGIA ROCNIK XXX\ III Č' ÍSLO 1 VYDAVATEĽSTVO SLOVENSKEJ AKADÉM I E V I ED, BRAIISLAVA 1990

4 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVlll MEZOLITICKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RUŽÍNE JURAJ BÁRTA (Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, Nitra) Krasové územie s početnými horizontálnymi jaskyňami v regióne Pokryv na území juhovýchodnej časti Čiernej hory (prv východná časť Slovenského rudohoria) v katastri dnes už zaplavenej obce Ružín, teraz pričlenenej ku Košickej Belej (okr. Košice-vidiek), patrí k jaskyniam, v ktorých sa ešte v období Rakúska-Uhorska uskutoč nil jeden z prvých speleoarcheologických výskumov (Bárta, 1975). Výskum S. Rotha, nestora speleoarcheológie na Slovensku, v roku vo Verkej ružínskej jaskyni bol až do roku 1916 predmetom v lečúceho sa sporu, či v tejto jaskyni naozaj žil tzv. diluviálny človek a č i Rothove vykopávky dokazujú prvenstvo existencie človeka starej doby kamennej v Uhorsku. Absencia štiepanej kamennej industrie nedovoľuje dodnes s istotou bližšie datovať tunajšie paleontologicko-stratigrafické indície, poukazujúce na reálnosť predpokladu mladopaleolitického osídlenia tejto jaskyne (Bárta, 1979). Novšie speleologické, ale aj speleoarcheologické prieskumy dobrovoľných jaskyniarov z Oblastnej skupiny Slovenskej speleologickej spoločnosti č. 1 v Košiciach prinášajú nálezy kombinovaných loveckých zbraní z Medvedej jaskyne, čím prispievajú k riešeniu problematiky starého jaskynného osídlenia uvedeného regiónu (Bárta, 1981) :,'.,..;....._ ~ I Geologicko-geomorfologická charakteristika Medvedia jaskyňa je súčasťou krasových útvarov, nachádzajúcich sa na juhozápadnom svahu zalesneného údolia Malý Ružínok. Toto údolie s malým potokom, ktorý pred zatopením tvoril v obci Ružín pravobrežný prítok Hornádu, vytvára juhovýchodný bok miestnej krasovej dominanty vrchu Sivec. Jeho strmý svah je lemovaný zráznymi vápencovými bralami. Tunajší vápenec je súčasťou jurských svetlosivých, zelenkastých, miestami aj ružovkastých kryštalických vápencov tzv. ružínskej série (Fusan, :=--:~t-: :7~~:- -. ;'.: Obr. 1. Ružín. Poloha Medvedej a Hadej jaskyne. Situačný náčrt (kresba M. Antala).

5 6 J. BÁRTA 1960), ktorá sa v č lenitom pruhu tiahne od Košíc do priestoru Ružína, pričom je tektonickými pohybmi silne narušená. Medvedia jaskyňa po Veľkej ružínskej patrí dnes predovšetkým zo speleoarcheologického hľadiska k najvýznamnejším lokalitám stredohorského krasu Pokryv (obr. 1). Leží 3,5 km na juho-juhozápad od zaplaveného Ružína v poslednej tretine ľavobrežnej časti doliny Malého Ružínka 200 m východne od kóty 667 nad ostrou cestnou zákrutou, kde sú dve bočné rázsochy. V nich v zalesnenom svahu s pásmom skalných stien nad údolím, priemerne vo výške ca 45 m na úpätí východného skalného rebra, sa vo výške asi 50 m nachádza celkove ľahko dostupná, asi 20 m dlhá, pôvodne zasypaná Hadia jaskyňa ( obr. 15). V nej Z. Fodor a L. Hudák, dobrovoľní jaskyniari z Košíc, na rozhraní tmavších holocénnych a svetlejších pleistocénnych sedimentov v roku 1979 našli bližšie nedatovanú, celkove zachovanú ľudskú pravostrannú stehennú kosť. Nad touto j askyňou v zahlinenom a prudko stúpajúcom zalesnenom svahu vo výške 80 m od úrovne potoka v západnej rázsoche, končiacej nepriechodnou skalnou stenou, sa nachádza Medvedia jaskyňa (obr. 2). Leží na úpätí 14 m vysokého, galériami člen eného vápencového brala, ktorého hlavná os sleduje zhruba smer V - Z. Prístup do Medvedej jaskyne od dna Malého Ružínka je však ťažko dostupný. Pohodlnejšia lesná cesta k Medvedej jaskyni vedie juhozápadne od tzv. Siveckého sedla traverzom zhruba po oblúkovej vrstevnici v zmiešanom lesnom poraste. Lokalizácia a opis jaskyne Na východnom úpätí spomenutého brala na západ od suťového kužeľa sa nachádza vcelku nenápadný, z diaľky takmer nevid iteľný, dnes spočiatku vertikálne a potom horizontálne umelo prekopaný vstupný otvor Medvedej jaskyne, orientovaný na severozápad. Má charakter vľavo nakloneného románskeho oblúka širokého 2,80 m a vysokého 1,70 m. Horizontálny priestor priamočiarej Vstupnej chodby vedúcej v smere JJV sa za vchodom rýchlo zmenšuje (prierez chodby je 1,00 x 0,90 m), takže je prístupný len plazením sa po dne zanesenom suťou, ktorá až do dížky 8 m prenikla sem pri postupnom zanášaní vchodu. Po 12. m sa priestor Vstupnej chodby Obr. 2. Ružín. Vchod do Medvedej jaskyne r (obr. 2, 4, 8-10, autor).

6 l'>{ezolitickí LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU2:1NE 7 postupne zvyšuje na 1,30 x 1,10 ma je vyzdobený hladkými sintrovými zátekmi a poodlamovanými prsníkovitými stalaktitmi. Neskôr východnú časť stien zdobia kvapfové vodopády. Dno má po celej dfžke mierne stúpajúcu tendenciu. Od 18. m vstupnej chodby začína západným smerom ďa lš ia priepasťovite klesajúca chodba zakončená oválnym priestorom tzv. Kaplnky (obr. 3). o Sm VSTUPNÁ CHODBA J Obr. 3. Ružín. Plán Medvedej jaskyne (v roku 1980 ju zamerali M. Erdós a J. Thuróczy).

7 8 1. BÁRTA Za týmto rozdvojením pokračuje Medvedia jaskyňa v smere hlavnej pukliny SSZ-JJV s osou 145 do celkovej dfžky 32 m tzv. Priepastnou chodbou s peknou živou sintrovou výzdobou, ktorej množstvo i krása sa zväčšuje so vzdialenosťou od vchodu. Má menlivo hlboké dno na konci s kaskádovitými jazierkami v rozličných výškach. Pred nimi je puklinový 4 m hlboký, juhozápadným smerom klesajúci priepastný priestor s rozširujúcim sa dnom, ktorý je vlastne len nižšou ťažko dostupnou partiou hlavnej pukliny. Je v ňom tiež jazierko a pekná živá sintrová výzdoba, ktorá vyniká najmä v priestore nad priepasťou, tvoriacou za umelo presekanou kaskádou ešte malú sieň. Ďalšie pokračovanie jaskyne je už veľmi zasintrované. Vedľajšia severozápadným smerom strmo klesajúca chodba vedie do oválnej siene v hlbke 5 m (3 m x 2,1 m, výška 6 m), zvanej Kaplnka (obr. 4) a tvorí vlastne nižšie partie šikmej pukliny smerujúcej od hlavnej osi jaskyne. Kaplnka má hladké steny so stopami výmoľovej erózie stojacej vody. Strop má menlivé klenbovité priestory podobné dvom širokým hladkým komínom pripomínajúcim evorzné hrnce. Z Kaplnky juhozápadným smerom vyúsťuje nízka tunelovitá, mierne klesajúca tzv. Sifónová chodba, dostupná do 6 m. Po uvoľnení trativodu ňou pravdepodobne unikala stojaca voda do nižších priestorov skalného podložia. Dno bolo pôvodne pokryté 0,20-0,25 m vrstvou mazľavého vrstevnatého krupicovitého sivožltého sintra, tzv. penovca, tvoriaceho pokrov nad podlažnou mazľavou hlinou hnedej farby, ktorá sa vyskytu- Obr. 4. Ružín. Medvedia jaskyňa. Vchod do Kaplnky.

8 MEZOLITICKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU:2:1NE 9 je len v tejto časti jaskyne. V opísaných sedimentoch ležali pozostatky troch (štvrtý bol v pleistocénnej vrstve) medveďov. Pred vchodom do Kaplnky bola 7. júla 1980 nameraná teplota 19 C, na dne 6,8 C a 96 % vlhkosť vzduchu. Celková dižka Medvedej jaskyne je 41 m. Svojou živou a neporušenou sintrovou výzdobou patrí medzi najkrajšie jaskyne Malého Ružínka, aj keď nemá turistický význam. Z genetického htadiska reprezentuje puklinovo-korozívnu jaskyňu, ktorej hlavný vchod treba ešte ďalším geomorfologickým štúdiom objaviť. Prvé dve kapitoly tohto príspevku vznikli v spolupráci s Mikulášom Erdósom z Múzea vývoja a ochrany prírody v Liptovskom Mikuláši, pobočka Košice, ktorému ďakujem za jeho východiskový text a poskytnutie celkového plánu lokality. História Pomerne ťažko dostupná Medvedia jaskyňa bola donedávna prakticky neznáma, pretože bočný svahový suťový kužeľ na úpätí vápencového brala zasypal jej pôvodný pleistocénny vchod. V roku 1951 skupina košických turistov pod vedením A. Ružbašana pri náhodnom prechode pod bralom v bočnom údolí Malého Ružínka zistila aj na základe výparov malú priehlbeň, zahádzanú guľatinou, pod ktorou našli zvyšky petrolejky a zhnité kusy odevu. V roku 1953 košickí dobrovoľní jaskyniari L. Koiš, T. Béreš, G. al. Székelyovcipoodstráneníspomenutej guľatiny začali postupne odpratávať vápencovú suť vo vstupnej chodbe. No až v roku 1957 ďalšia skupina jaskyniarov pod vedením Z. Fodora, L. Koiša a T. Béreša dokončila odvoz naplavenej sute Obr. 5. Ružín. Medvedia jaskyňa. Sonda A v Kaplnke (foto B. Bárta).

9 10 J. BÁRTA zo vstupnej chodby a potom prenikla aj do 24 m vzdialeného priestoru Kaplnky. V nej našli časť medvedej lebky, trochu vyčnievajúcu zo sintrového dna, ktorú neskôr amatérsky vyprostili a odovzdali do Východoslovenského múzea v Košiciach (kde po premiestnení prírodovedného depozitára sa ju zatiaf nepodarilo náj sť). Po čase sa o tomto náleze dozvedeli aj členovia Slovenskej speleologickej spoločnosti v Košiciach pod vedením M. Erdósa. V polovici augusta 1979 aj ',, 1 '' ' 8 1 ' 1 1 ' 1 1 ' o cm ~.';;- :~ ' '.~ - ~ :.:-:. /! ~ Obr. 6. Ružín. Medvedia jaskyňa. Mezolitické kostené a kamenné artefakty (kresba P. Skvareková). oni amatérsky vyprosťovali ďalšiu časť medvedej kostry, ktorú chceli skompletizovať. Boli totiž medzi nimi aj prví objavitelia lebky, o ktorej vzhľadom na jej veľkosť predpokladali, že ide o pozostatky nedospelého pleistocénneho medveďa. Nedokonalé osvetlenie pri vyberaní medvedích kostí zapríčinilo, že sa L. Koiš náhodne porezal o bazálnu časť väčšej pravostranne jemne retušovanej čepele zo svetlosivého priesvitného obsidiánu (d. = 39 mm, š. = 25 mm, hr. = 5 mm), ktorá tu ležala pri kostre a možno súvisela s pitvaním či odrezávaním mäsa tohto medveďa. Pri ďalšej odkrývke Z. Fodornašiel tenký odlomený v priereze oválny kostený hrot s dvoma protiľahlými 1 mm úzkymi, 2 mm hlbokými žliabkami bez ďalších organických zvyškov (d. = 72 mm, š. = 6 mm, hr.= 5 mm), ktorý považoval za šidlo. Pozornosť referenta vzbudil nezvyčajný, pomerne malý, na vrchole i báze odlomený kostený hrot, doteraz v Českos lovensku bez analógií, spolu so zlomkom obsidiánovej čepe le. Preto v dňoch júla 1980 tu vykonal revízny výskum, mimoriadne skomplikovaný ťažkou prístupno sťou Medvedej jaskyne. Okrem toho dno priepasťovitej Kaplnky je pomerne malé a už pokryté vykopanými sedimentmi z výskumu predchodcov, preto po vymeraní sondy bolo v nej málo priestoru na odsun sedimentov. Ich skúmanie pred j askyňou na dennom svetle znemožnil predovšetkým tunajší problém so získaním pracovných síl. Archeologické, paleobotanické a paleontologické nálezy Amatérske bádanie v južnej čas ti priestoru Kaplnky sa uskutočnilo v okolí vyčnievajúcej medvedej lebky, pričom okolitý vofný priestor sa zaplnil nakopenými sedimentmi. Bolo ich treba najprv premiestniť, aby sa uvo ľnil priestor pre pravidelnú obd[žnikovú sondu A v smere V - Z, ktorá v daných priestorových možnostiach mohla mať veľkosť iba 2 m x 0,90 m (obr. 5). Keďže paleontologické nálezy pokračovali smerom na západ, sonda s označením B sa predlžila o 0,50 m. Zvyšná plocha Kaplnky v zmysle platných pravidiel pre speleoarcheologický výskum (Bárta, 1982) musela ostať nedotknutá pre ďalš ie revízne výskumy. Sonda A v podstate zarovnala predchádzajúci nepravidelný výkop dobrovoľných jaskyniarov, ktorí už od tiaľ okrem svetlosivožlto sfarbenej lebky vyzdvihli aj ďalšie kostrové pozostatky medveďa, ktoré podľa C. Ambrosa nepatria mladému pleistocénnemu medveďovi jaskynnému (Ursus spelaeus Ros.), ale dospelému celkove menšiemu medveďovi

10 MEZOLITICKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRJ RUZÍNE 11 hnedému (Ursus arctos arctos). Pri čiastočnej odkrývke jedného z medveďov našli spomenutý zlomok čepe le z obsidiánu slovenskej proveniencie (obr. 6; 7: 2) a kostenú násadu (os - hrot) s pro tiľahl ými žliabkami na vkladané a živicou zatmelené kamenné mikročepiefky (obr. 6: 1; 7: 1). Traja dobrovoľní jaskyniari u skutočnili odkrývku dna jaskyne (2,5 m x 0,90 m) len do h(bky 0,50 m, t. j. do prieniku holocénneho sintrového pokrovu do hlineného pleistocénneho podložia. Profil tejto sondy mal nasledujúci charakter (obr. 8, 11): a) priemerne 8 cm hrubý, tvrdý vyschnutý bieložltý doskovitý krupicovitý sinter; b) priemerne 10 cm hrubý doskovitý krupicovitý žltý sinter; c) menlivo hrubý mäkký krupicovitý mazľavý žltobiely sinter s koncentráciou paleontologického a archeologického materiálu a ojedinelých uhlíkov; d) vložky vefmi mäkkého bieleho krupicovitého sintra; e) podložná tmavohnedá m azľavá hlina s kvapľami a zlomkami zaoblenej vápencovej drviny. Charakter tejto kamennej frakcie poukazuje na chemické zvetrávanie bez pôsobenia mrazu. Nemožno preto vylúčiť, že by mohlo ísť o sedimenty z interštadiálnej fázy pleistocénu, po ktorých až do starého holocénu nasledoval ve ľký sedimentačný hiát a po ňo m pravdepodobne v teplom vlhkom období atlantiku vyzrážanie penovcových sintrov. Na rozhraní sintra a podložnej mazľavej tmavohnedej hliny sa nachádzali ojedinelé rozhádzané mikrouhlíky. Paleontologické nálezy pozostatkov medveďa (čas ti mandibuly, panvy, dlhých kostí, stavcov a rebier) sa koncentrovali v západnej čas ti. Aby sme mohli z ískať čo najviac kostených pozostatkov, pred(žili sme pôvodnú plochu A o susednú malú plochu B. Počas odkrývky sme medzi rebrami jednej kostry objavili ďalší úzky plochejší, postupne sa zužujúci kostený hrot vo funkcii násady s odlomeným vrcholom a bázou, s dvoma protiľahlými 2 mm úzkymi a rovnako hlbokými k vrcholu sa zužujúcimi žliabkami (d. = 121 mm, š. = 7 mm, hr. = 6 mm). V žliabkoch bolo vložených a tmavosivou hmotou protiľahlo prilepených sedem supermikrolitických tenkých ostrých neretušovaných obdfžnikových čepieľok (d mm; š. 2-3 mm), vyrobených zo sivého limnokvarcitu (obr. 6: 5 a 7: 5). Pôvodne lepivú hmotu dnes už v prachovej substancii chemicky analyzoval M. Stmad. Pri ďalšej odkrývke medvedích pozostatkov sa na hranici plochy A a B (obr. 9) našla pri mandibule ďal š i a čepieľka, parciálne pravostranne retušovaná so širšou oblúkovitou terminálnou časťou, vyrobená z priesvitného svetlosivého obsidiánu slovenskej proveniencie (d. = 32 mm, š. = 18 mm, hr. = 3 mm) (obr. 6: 3; 7: 3). Odkrývka paleontologického v prevahe žltookrovo sfarbeného materiálu spolu s kosťa mi prevzatými od jaskyniara Z. Fodora ukazuje, že v Medvedej jaskyni neuhynul len jeden dospelý hnedý medveď, ako sa spočiatku predpokladalo. Odlišne tmavšie sivohnedo sfarbené kosti z rozhr ania sintrového pokrovu a podložnej mazfavej hliny reprezentujú medvedie pozostatky ďal šieho jedinca. Z hľadiska nálezových okolností treba spomenúť, že na paleontologických nálezoch sa nezistili žiadne stopy po ohni, hoci sa našli nepočetné drevené uhlíky v dvoch stratigrafických polohách. Podľa paleobotanického posudku E. Hajnalovej (AÚ SAV Nitra č / 1983) v hnedej pleistocénnej hline v sintrovom podloží v híbke 40 cm sa v oboch sondách našli pozostatky jedle bielej (Abiesalba), borovice (Pinus spec.), nerozlíši teľné pozostatky borovice alebo smreku (Pinus-Picea), neanalyzovateľná zuhofnatená drevina i ďalš ie ihličiny (Pinopsida), ktorých o 5cm 1 Obr. 7. Ružin. Medvedia jaskyňa. Mezolitické kostené a kamenné artefakty (foto J. Krátky).

11 12 J. BÁRTA uhlíky sú zasintrené znútra, ďalej šupinaté uhlíky, ktoré nemajú celé ani j edno ročné prírastky, ako aj drobné neanalyzovateľné uhlíky. V sintrovom pokrove v híbke 26 cm, kde sa našli aj archeologické pamiatky, boli ihličiny (Pinopsida) a drobné neanalyzovateľné zasintrené uhlíky. Význam týchto nálezov po skúsenostiach z prvej etapy výskumu v roku 1980, ale aj potreba doriešiť niektoré paleontologické a stratigrafické nejasnosti, nás viedli k pokračovaniu výskumu pred[žením i výkopom ďalších sond v priestore Kaplnky, ale s lepším technickým vybavením. Od júna 1984 sa uskutočnil opätovný výskum jaskyne. Na uľahčenie odvozu jaskynných sedimentov sa použil osobitne vyrobený korýtkovitý plechový transportér ťahaný po dne vstupnej chodby dvoma protiľahlými lanami (obr. 10). Vykopané sintrové sedimenty zo západnej časti dna Kaplnky sa vynášali na úroveň strednej čas ti Vstupnej chodby a potom sa vytiahli pred ja s kyňu, kde sa na dennom svetle kontrolovali a vysypávali z plošinky pred ja skyňou dolu svahom. V prvej etape výskumu v roku 1984 sa odkrývala sonda C s veľkosťou 60 cm x 80 cm v priestore zvažujúcej sa Sifónovej chodby, ktorá západným smerom do hlbín skalného masívu pôvodne odvodňovala dno Kaplnky. Nedostupnosť Sifónovej chodby s ťažovala výskum a ovplyvnila ve ľkosť odkrývky v susedstve sondy B, skúmanej v roku 1980 (obr. 11). V strede sondy C sa pôvodne týčil 20 cm vysoký stalagmit, ktorý súvisel s povrchovou stvrdnutou doskovitou 8 cm hrubou vrstvou žltobieleho sintra (obr. 12). Pod ňou sa striedali zvlnené biele sintrové vrstvy v pravidelnom slede s tmavšími, pričom belavá farba mäkkého sintra sa koncentrovala najmä na báze (obr. 11, 13). V híbke 10 cm sa objavila zadná časť do biela sfarbenej veľkej medvedej lebky, prevrátenej mandibulou navrch. V susedstve smerom k okraju sondy B sa nachádzala skupina stavcov a ďa l ších kostí sfarbených na žltobielo. Pod touto skupinou paleontologických nálezov v strede sondy zhruba v smere S- J bola uložená menšia medvedia lebka bez Obr. 8. Ružín. Medvedia jaskyňa. Profil holocénneho zvrstvenia sintrového pokrovu v Kaplnke a na zač iatku Sifónovej chodby.

12 MEZ.OLITICKJ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU2.INE 13 mandibuly, tmavohnedej farby (obr. 13; 14). Spodok tejto lebky spolu s niekoľkými tmavohnedými medvedími kosťami ležal na báze holocénneho sintrového pokrovu. Tu na rozhraní holocénu a pleistocénu našiel sa uhlíček, o ktorom E. Hajnalová predpokladá, že ide pravdepodobne o zvyšok z listnatého stromu. Podložná pleistocénna vrstva hnedej hliny bola vo vrcholovej časti sfarbená presakujúcim nadložím - belavým sintrom striedavej hrúbky do h{bky cm. Súčasťou podložnej tmavohnedej hliny boli ploché, chemickou cestou zaoblené vápencové kamene, v ktorých sa nachádzali aj kryštály kalcia a kvaplíky. Tu v cm h[bke pod vylámanými a neskôr spevnenými balvanmi sa našli pleistocénne kosti. V hfbke 40 cm bol menší čepefov itý úštep s pravostranným vrubom (d. = 39 mm, š. = 21 mm, hr. = 8 mm) vyrobený z lesklého, na okrajoch priesvitného a tmavšieho jemne pruhovaného sivého obsidiánu slovenskej proveniencie (obr. 6: 4; 7: 4). Ležal na povrchu mazľavej hnedej pleistocénnej hliny, ktorá neobsahovala žiadne paleontologické nálezy, preto sa táto vrstva kopala len do híbky 50 cm. Spomenuté pruhovanie obsidiánového artefaktu dokazuje, že nebol vyrobený z takého jadra ako skôr nájdené dva obsidiánové mezoµtické čepefovi té nástroje. V poslednej etape tunajšieho výskumu sa ešte u skutočnila odkrývka sondy D s veľkosťou 60 cm x 100 cm. Jej umiestnenie v severozápadnom priestore Kaplnky vyplynulo z predpokladu, že aj tu, podobne ako na rozhraní sond A a B z roku 1980, by mohla pokračovať koncentrácia paleontologických nálezov (obr. 11). Po prekopaní vrchných kompaktných lavicovitých sintrových vrstiev s podložným mäkkým krupičkovitým až mazľavým sintrom sa povrch pod vplyvom klesajúceho dna jaskyne skláňal od západu na východ, a tým sa sedimenty s tenčova li. V západnej časti tejto sondy v hlbke 16 cm sa našli viaceré články medvedej laby, ktoré sú jedinými paleontologickými nálezmi z tunajšieho holocénneho sintrového súvrstvia. Okrem varvovitého zvrstvenia okrovo svetložltej farby je pre ne charakteristické aj farebné mramorovanie belšieho vápenitého sintra, ktorý tvorí priehlbne a nachádza sa skoro vždy okolo paleontologických nálezov. Obr. 9. Ružín. Medvedia ja s kyňa. Rozhranie sond A a B v Kaplnke s medvedími pozostatkami.

13 14 J. BÁRTA Pod výraznou hranicou holocénnych sedimentov nachádzala sa prechodná hnedá krupičkovitá priemerne 3 cm hrubá vrstva, pod ktorou začína výrazne hnedá m az ľavá pleistocénna hlina. Na rozhraní oboch yrstiev v híbke 30 cm sa našiel medvedí š pičiak a neďaleko severnejšie aj s toli čka. Pleistocénna vrstva v sonde D, ležiaca na zošikmenom podloží jaskynného dna Kaplnky, mala medzi hnedou mazľavou hlinou aj rozpukané vápencové platni čky na povrchu chemicky zaoblené. Medzi nimi boli hojné cicvárové konkrécie. Tu sa našli aj zvieracie falangy, určené neskôr C. Ambrosom ako kamzíčie. V lievikovite pokračujúcej hnedej pleistocénnej vrstve v híbke 40 cm ležala hnedá medvedia kľúčna kosť. V tejto hibke pri okraji jaskynnej steny medzi spomenutými už zaoblenými plochými kameňmi sa vyskytol zhluk veľkých uhlíkov pripomínajúcich konár. Tento nález určila E. Hajnalová ako pozostatky smreka (Picea abies). Archeologické nálezy sa v sonde D nenašli. Keďže v zmysle pravidiel speleoarcheológie časť jaskynného dna má podľa možnosti os tať intaktnou pre potreby neskorších revíznych výskumov (Bárta, 1982), v ďa l šom výskume priestoru Kaplnky sa nepokračovalo. Nepreskúmaná ostala štvrtina plochy dna v Kaplnke (obr. 11). Problematika Medvedia jaskyňa svojím umiestnením, ako aj chladným a celkove vlhkým klimatickým prostredím má spomedzi jaskýň v o kolí Ružína najmenej vhodný prírodný sídliskový charakter. Nálezové okolnosti paleontologických a archeologických pamiatok však podľa C. Ambrosa poukazujú s istotou na uhynutie troch jedincov (zo štvrtého sa našli iba zuby) medveďa hnedého (Ursus arctos arctos), ktorý od nastupujúceho teplejšieho holocénu nahrádza medveďa jaskynného (Ursus spelaeus Ros.) (Kahlke, 1955), prípadne ďalšie poddruhy mladopleistocénneho medveďa hnedého. Kosti dvoch m edveďov z Medvedej jaskyne sú svetlo sivožlté rovnako ako povrchová sintrová kôra, kým čas ť kostrových pozostatkov získaná z rozhrania podložnej hnedej mazľavej vrstvy hliny a nadložného sintrového pokrovu je sivohnedá, čo by nevylučo valo predpoklad, že ide o nález časovo o niečo starší. Ani na jednej kosti z pozostatkov troch hnedých Obr. 10. Medvedia jaskyňa. Vchod a technické pomôcky v II. etape výskumu v roku 1984.

14 MEZOLITICKI LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RUZINE 15 REZ 1-1, A B c o E KAPLNKA I Obr. 11. Ružín. Medvedia jaskyňa. Plán Kaplnky s umiestnením sond (v rokoch zamerali B. Bárta a J. Bárta) (kresba M. Antola).

15 16 J. BÁRTA medveďov niet žiadnych stôp opálenia alebo iného náznaku pobytu v blízkosti ohniska, ktoré by v pomerne malom priestore Kaplnky muselo zanechať nejakú kompaktnejšiu koncentráciu v jaskynných sedimentoch. Roztrúsenosť uhlíkov z ihličnatých drevín na ploche sondy A na rozhraní pleistocénnych a holocénnych sedimentov možno v obidvoch prípadoch vysvetliť (keďže reprezentujú aj nedorastené ihlična té dreviny s nevyvinutými letokruhmi) len ako pozostatky konárov z niekdajších fakie ľ - jediného zdroja svetla v pravekých jaskyniach. Ihličnaté smrečiny boli rozšírené v horskom prostredí starého atlantika (Ložek, 1973). Spomenuté uhlíky v dvoch polohách poukazujú najmenej na dva pobyty lovcov medveďov v tejto jaskyni. Najpresvedčivejší je ich pobyt v čase holocénneho vlhkého atlantika, v ktorom sa na dne viacerých československých jaskýň vytvoril sypký sivožltý sintrový vápencový pokrov ( Ložek - Bárta, 1952). Aj v našom prípade je hlavným stratigrafickým horizontom, poukazujúcim na zhodu pomerne skromných archeologických pamiatok s typológiou materiálnej kultúry mezolitického veku. Revízny výskum Archeologického ústavu SA V skorigoval pôvodnú informáciu amatérskych jaskyniarov a určil, že zlomok obsidiánového noža spolu so žliabkovanou kostenou násadou pochádza z podložnej hnedej hliny. Podobná kostená násada spolu s vloženými mikročepieľkam i i ďalším obsidiánovým čepeľovým úštepom sa našla medzi rebrami pozostatkov medveďa hnedého v geologickom prostredí strednej časti belavého sintrového pokrovu. To s určitosťou svedčí o zabití najmenej jedného medveďa kombinovaným kosteným nástrojom, pričom je otázne, či prvá zbraň objavená dobrovoľnými jaskyniarmi zasiahla aj nami nájdeného medveďa, alebo či zásah prvej kostenej násady usmrtil len toho jedinca, ktorého z Medvedej jaskyne vyprostili spomenutí jaskyniari. Až do konzultácie s C. Ambrosom sme Jen na základe sfarbenia kosti predpokladali, že obidvoma kombinovanými hrotmi zabili len toho medveďa, ktorého lebka mierne vyčnievala nad úrovňou sintrového po krovu v Kaplnke ( Bárta, 1981 ). Ak každý z dvoch medveďov (tretí pochádzal z rozhrania pleistocénu a bázy holocénneho sintrového pokrovu) bol zasiahnutý jedným kombinovaným oštepom či lukovým šípom, potom možno uvažovať o súčasnej jednorázovej loveckej akcii. Aj keď nemožno vy lúčiť, že v holocéne bola Medvedia j askyň a brlohom medveďa hnedého a medvede mohli byť zabité streľbou z križovatky chodieb smerujúcich do priepasťovitej Kaplnky, celkové vonkajšie geomorfologické prostredie, no Obr. 12. Ružín. Medvedia jaskyňa. Sifónová chodba.

16 MEZOLITICKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RUŽÍNE 17 najmä interiér Medvedej jaskyne sa prihovára skôr za ďalš ie vysvetlenie tunajších nálezových okolností. Je totiž možné, že mezolitickí lovci zasiahli medveďov (v poľovníckej terminológii na mäkko") ešte pred j askyňou a zranené medvede so strelami v hrudi po vniknutí do jaskyne na križovatke chodieb spadli do hlbšie ležiacej Kaplnky, odkiaľ sa nemohli vrátiť. Tu ich potom možno našli a dobili a napokon pomocou obsidiánových nožov azda aj postupne konzumovali. Chladné prostredie jaskyne mohlo mať v tomto prípade aj funkciu zásobnicovej chladničky, z ktorej sa medvedie mäso mohlo konzumovať aj postupne. Keďže dnes už nie sú k dispozícii kompletné kostry spomenutých medveďov, pretože si ich privlastnili aj ďalší amatéri, treba len teoreticky predpokladať, že v prípade medvedích pozostatkov zo sintrovej vrstvy išlo o samicu s ml áďaťom. Tým by sa dal azda vysvetliť aj spôsob usmrtenia oboch jedincov v rovnakom čase, ale aj to, že mezolitickí lovci si na konzumáciu odnášali postupne len niektoré časti medvedieho mäsa. Najvýznamnejším archeologickým nálezom z Medvedej jaskyne sú popri dvoch obsidiánových čepieľkach predovšetkým pozostatky dvoch pomerne tenkých, tzv. kombinovaných hrotov z kostených v priereze oválnych násad (žiaľ, s odlomenými bázami) s dvoma úzkymi pozdížnymi protiľahlými žliabkami, v ktorých pôvodne boli organickým tmelom vkladané a prilepené drobné neretušované mikročepiefky z limnokvarcitovej odrody kremeňa, zvyšujúce rezný a bodný účinok tejto diaľkovej zbrane. Prevaha archeológov ju pokladá za hrot oštepov a v prípade menšej d[žky i šírky za lukový šíp, ojedinele aj za harpúnu (Wyss, 1966; Rimantiene, 1971). Vynález diaľkových zbraní, predovšetkým luku, už na počiatku mladého paleolitu bol vo vývoji vtedajšieho ľud stva revolúciou, ktorá umožnila ľahšiu kolektívnu i individuálnu obživu mladopaleolitických a neskôr aj mezolitických loveckých skupín. Z lepšujúca sa materiálna základňa umožnila vytvárať staršiu ľudskú civilizáciu aj v nadstavbovej sfére. Spomenuté kombinované diaľkové zbrane s možnosťou opravovania poškodených či stratených častí zloženého kamenného ostria na drevenej alebo parohovej násade šetrili čas, lebo skracovali celkový výrobný proces takejto zbrane. Jednotlivé vkladače Obr. 13. Ružín. Medvedia jaskyňa. Sifónová chodba s paleontologickými nálezmi v sonde C.

17 18 J. BÁ RTA boli ľahko vymeniteľné, čo predlžovalo ich použitie (Semionov, 1957). Tento ekonomický dôvod sa výrazne prejavil najmä v mezolite. Dômyse l nos ť pri tvorbe kombinovaných vkladaných nástrojov sa objavuje od sklonku paleolitu, vrcholí v mezolite a doznieva v starom neolite, a to nielen vo funkcii kombinovaných nožovitých, ale aj dýkovitých nástrojov, aké poznáme už z neskorého sibírskeho paleolitu na stanici Ošurkovo v Zabajkalsku (Beregovaja, 1960) či z Afontovej gory II (A bramova, 1967), z Kokoreva Iv ko korevskej kultúre (Abramova, 1979), z mezolitického obdobia v Elinelunde i Bloksbjergu v Dánsku (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K. 1975), z mezolitického kundského sídliska v po riečí Pärnu v Estónsku (lndreko, 1948), či z pohrebiska tej istej kultúry na Olenjom ostrove v Onežskom jazere v ZSSR (Gurina, 1956). Niektoré z týchto dýk, ako napr. starostlivo zdobená dýka so zatmelenými pazúrikovými čepieľkami z dánskeho mezolitického sídliska v Kongemosene, nebola určená iba na bodanie, ale ako osobná zbraň bola akiste znakom významného spoločen ského postavenia (Malina, 1981 ). Rybolovný ornament sa nachádza na koste-.- _:,..,,-./!... ;, ~ -~-- - nej dýke s jednoradovým silexovým ostrím na mezolitickom pohrebisku južného Uralu pri Pegane. Dýkové zbrane tohto druhu pretrvali až do neolitu, ako to dokazujú nálezy v staroneolitických hroboch pri Onnese v jakutskej oblasti na Sibíri (Kozlov, 1980). Nálezy vkladaných kamenných mikrolitov tvoriacich zložené ostrie v drevených č i kostených násadách pochádzajú zo severnej a severovýchodnej Európy prevažne z mezolitických nálezísk na niekdajších jazerných, riečnych či morských pobrežiach, ktoré postupne zarastajúca bujná vegetácia zmenila na močariská. Zmena vodného režimu ich neskôr premenila na rašeliniská schopné zachovávať aj organické zvyšky, najmä parohovinu a kosti. V takomto geologickom prostredí sa občas zachovali aj drevené súčas ti lukov, šípov a pod. Nález z White Hillu v Anglicku, kde sa našlo 35 mikrolitických kremenných nástrojov v jednom rade, nás op rávňuje predpok l adať, že boli vsadené do drevenej násady, ktorá odhnila (Bárta, 1965). Poznávanie efektívnej účinn ost i diaľkových zbraní ovp lyvňujúcich úspech lovu a rybolovu umožňuje široká škála kostenej industrie, ktorá je viac-menej Obr. 14. Ružín. M edvedia jaskyňa. Sifónová chodba, sonda C s pozostatkami dvoch nesúvekých medveďov.

18 M EZOL.IT ICKL LO VCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU2.ÍNE 19 hlavným rysom niektorých mezolitických kultúr predovšetkým severoeurópskeho okruhu. Vo výrobných nástrojoch kundskej kultúry dokonca kostené nástroje prevládajú (Bárta, 1965). Súvisí to však do istej miery azda aj s tým, že časti d i aľkových zbraní, ale aj iné pracovné nástroje z organických hmôt sa našli zväčša v spomenutom rašelinovom prostredí, ktoré okrem kamennej industrie obsahovalo aj typologicky pestrú škálu kostených harpún, zubatých hrotov, lukové šípky i viaceré varianty kombinovaných hrotov s vkladanými čepieľkami v žliabkoch. Na uľahčenie opisu a stanovenie chronológie vytvoril J. G. D. C/ark (1936) typologický systém pozostávajúci z 25 typov. Z nich posledných päť typov reprezentuje kombinované nástroje s vkladanými čepieľkami odlišujúce sa hrúbkou a tvarom stredovej násady. Poznatky z nových nálezov vyvolali potrebu rozčleniť prvý typ kombinovaných hrotov na typ 21 A a 21 B. Hrot s dvoma protiľahlými žliabkami na vkladanie silicitových mikročepieľok s tenkou násadou, označovaný doteraz J. G. D. Clarkom ako typ 21, bude typom 21 Ba k nemu sa priradí typ 21 A len s jedným žliabkom (Kozlowski, s. K., 1969). Kosteným hrotom so žliabkom prisudzujú niektorí bádatelia jednak estetickú funkciu či magické účinky ( Chlobystin, 1972), ale aj možnosti zlepšenia letových účinkov a väčš iu presnosť zásahu pri vrhu oštepu (Šovkopljas, 1965), čomu však protirečí asymetrickosť ťažiska pri existencii len jedného žliabka. Preto najreálnejší je predpoklad, že takýto žliabok mal funkciu krvnej ryhy na urýchlenie vykrvácania na mäkko" zasiahnutej koristi (Jefimenko, 1953). H[benie bočného žliabka v kostenej násade podnietilo azda myšlienku prilepiť vhodným tmelom kamenné ostrie do úzkeho žliabka na zlepšenie bodného a rezného účinku kostenej násady (Chlobystin, 1972). Genéza vkladaných nástrojov má svoje počiatky už v koncovej fáze paleolitu. Hoci širšie i plytké žliabky na hrotoch z mamutoviny (no bez kamenných vkladačov i stôp po upevňovacom trnete) sa od polovice posledného wtirmského štadiálu vyskytli na niektorých náleziskách západnej, strednej, ale aj východnej Európy, predsa ešte nedokazujú existenciu kombinovaných diaľkových zbraní. V takomto duchu pristupuje aj 1. G. Šovkopljas (J 965) k nálezu viacerých hrotov so žliabkami z ukrajinského sídliska Mezin, ale aj k dvojžliabkovým hrotom z ukrajinskej Amrosijevky, ktorú naopak predtým niektorí bádatelia aj bez nálezu silexových vložiek prezentujú ako klasický, neskoro paleolitický kombinovaný dvojradový hrot (Boriskovskij, 1953; Černyš, 196Ja). Z tohto hľad iska treba posudzovať aj jedno a dvojžliabkové či výstižnejšie dvojryhové kostené hroty z tretej vrstvy významného sídliska Molodova V a ďalších nálezísk na Dnestre, ktorým A. P. č ern yš (1961a, J961b) prisudzuje funkciu kombinovaných hrotov s kamennými vložkami. Pritom sa odvoláva okrem sovietskych aj na moravské, rakúske (Gudenushôhle), nemecké (Bockstein, Propstfels) i francúzske nálezy (Langerie Haute, Placard). Nálezy z jaskýň Pekáma (Absolon - Czižek, 1926) či Nová Drátenická (Klíma, 1949, 1966), ako aj ním spomínané ostatné západoeurópske nálezy nepredstavujú kombinované hroty, ale len hroty s krvnou ryhou (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., 1975; Pittioni, 1954; Schmidt, 1912). Ešte pred Černyšom R. lndreko (1948), vychádzajúc z nesprávne pochopených vyobrazení silicitových mikrolitov bez nálezov u R. Schmidta (1912), zamenil jednoradové krvné ryhy na magdalénienskych kostených hrotoch z Ofnethôhle, Bocksteinu, Propfelsu, Hohlefelsu a Thaingenu za žliabky kombinovaných jednoradových hrotov. O existencii jednoradových vkladaných hrotov s úzkymi hlbšími žliabkami zo záveru paleolitu sa uvažuje napr. v kokorevskej kultúre z povodia Jeniseja (Abramova, 1967, 1982), Afontovej gory II v povodí Angary (Černyš, 1961a; Abramova, 1967), azda aj z náleziska v ústí Birjusy a v povodí Jeniseja z východnej Sibíri (Chlobystin, 1972) i gruzínskej jaskyne Gvardžilas-Klde (Černyš, 196la). Sem možno zarad iť aj jednoradový hrot z jaskynného previsu Šan-Koba na Kryme, ktorý bol pôvodne pripisovaný aziliénu s mezolitickými swiderskými elementmi, dnes zaradený do neskoro paleolitickej šan-kobanskej kultúry (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., 1975). V západnej Európe jednostranný kombinovaný hrot magdalénienského veku pochádza z francúzskej jaskyne Blanchar pri Saint Marcel (Allain - Descouts, 1958). Pri vyvodzovaní genézy kombinovaných diaľkových zbraní zo záveru paleolitu narážame na ťažkosti pri objektívnom rozlišovaní krvných rýh od žliabkov na kamenné vkladače, najmä v prípadoch, kde sa v žliabku nezachovala ani jedna kamenná vložka, alebo kde ide o Kozlowského typ 2JA (1969), t. j. o jednoradový kombinovaný hrot. Nesporným dôkazom dvojradového typu hrotu bez bližšej špecifikácie je nález zo sídliska Taličkovo pri Ostrove na Urale (Beregovaja, 1960; Abramova, 1982). Celkové schátranie kostenej násady znemožňuje bližšie určiť jej charakter, avšak polohy dvoch

19 20 J. BÁRTA pro tiľahlých radov mikročep ieľok vedfa seba na okraji čiastočne rozrušenej organickej násady presvedčivo dokazujú existenciu tohto typu. Zdá sa, že sem možno pričleniť aj hroty z náleziska Ošurkovo v Zabajkalsku (Beregovaja, 1960; Abramova, 1967), kde okrem dvojradových hrotov sa našiel aj kombinovaný jednoradový nôž. Nespornú existenciu kombinovaných hrotov oštepov, ale aj subtílnejších násad, skôr lukových šípok, dokazujú početné hroty so žliabkami, ale aj s nájdenými silexovými mikročepieľkami v období mezolitu, pre ktoré sú v niektorých kultúrach jedným z hlavných typov materiálnej kultúry. Hroty s jedným radom vkladaných m ikročep ietok poznáme zo starého mezolitu severovýchodnej časti ZSSR v Nižnom Vereti I (Ošibkina, 1983), na lokalitách kundskej kultúry v Upaltách v Poľsku (Wieckowska, 1975), vo švédskom Hyltebergu, v estónskej Kunde Lammasmägi i vo fínskom Närpió (Kozlowski, S. K., 1969), Pärnu (/ndreko, 1948), ako aj na kundskom sídlisku Zvejnieki II v Lotyšsku (Zagorska, 1980), nemeckom nálezisku kultúry D uvensee v Jenkwitzi (Lt:ciejewicz, 1982), na lokalite Antrea Korpilaati vo fínskej kultúre Suomusjärvi (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., i975), niemensskej kultúre na sídliskách Vaikantonys (Rimantiene, 1978) i Perkallen v Litve (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., 1975). Jednoradové kombinované hroty sa nachádzajú v maglemosskej mezolitickej kultúre na lokalitách Ežjavelis, Opšrutaj i Vaikantonys v Litve (Rimantiene, 1971 ), ale aj na viacerých lokalitách tejto kultúry v severozápadnom Nemecku. Jednoradové kombinované hroty sa napokon vyskytujú aj na sklonku mezolitu v doneckej mezolitickej kultúre, ako na to poukazujú nálezy z Izjuma, Kamennoj Mogily, Rajgorodka na Ukrajine (Telegin, 1982, 1985), ako aj z Terpanje (lndreko, 1948). Nálezická mezolitických hrotov s dvoma radmi vkladaných mikročep ieľok zo starého mezolitu poznáme z oblasti Uralu na sídlisku Sjun II v romanovsko-ilmurzinskej kultúre (Matjušin, 1976), najpočetnejšie však v strednom mezolite v maglemoskej kultúre na dánskych náleziskách H enriksholm, Nivingaard (Kozlowski, S. K., 1969), Svaerdborg (Kozlowski, S. K. 1975), Mullerup (Wyss, 1966), Bohuslän, Bromma, Hjembaek, Skaane (Feustel, 1973), Holmegaard (Clark, 1957), ako aj na švédskych sídliskách Bäckaskog a Munkarp (Althin, 1954) i na nórskej lokalite Viste, kde širšia násada má aj vetv ičkovitý ornament (Menghin, 1940). Dvojžliabkový hrot, rozšírený rovnako ako jednožliabkový, je známy v maglemoskej kultúre v Litve, kde sa našiel na lokalitách B udvečja i (v literatúre uvádzané aj ako Potwiecie) (Kozlowski, S. K., 1967), Gufbiniškjai, Zjurjai-Gudjaljai (Rimantiene, 1971) i poľskej lokalite Murowana Goslina (Sulimirski, 1955). Zo stredného mezolitu v nemeckej kultúre Oldesloe, rozšírenej aj vo Švédsku na sídlisku Agerôd 1, pochádza dvojradový kombinovaný hrot (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., 1975 ), rovnako ako v mladom mezolite v janislawickej kultúre na po ľských lokalitách Ko~uchy a Ra~kow (Wit:ckowska, 1975; Kozlowski, S. K., 1975) iv Kalingradskej oblasti ZSSR na sídlisku v Menturrene (Kozlowski, J. K. - Kozlowski, S. K., 1975). Dvojradový kombinovaný hrot kundskej kultúry pochádza tiež z eponymného estónskeho náleziska (Kofcov, 1977), ako aj z Tarvastu (Jndreko, 1948), ale aj lotyšského sídliska Zvejnieki II (Kofcov, 1977), odkia ľ poznáme už jednoradový kombinovaný hrot, čas tejš í v kongemosskej kultúre na eponymnej lokalite v Dánsku s hrubšou násadou (Kozlowski, S. K., 1975 ), ale aj so širšou násadou s ornamentom ako výrazným umeleckým prejavom (Jorgesen, 1961). Podobný zdobený dvojhrot z konca mezolitu pochádza aj z fínskeho náleziska Ylistaro (Menghin, 1940). Kombinovaný dvojhrot z obdobia atlantiku sa našiel na dánskych náleziskách Amager a Kôbenhavn (Kozlowski, S. K., 1969), podobne ako kombinovaný dvojradový hrot s nápadne hrubou násadou na pohrebisku Vasilievka v povodí Dnepra (Telegin, 1957, 1982, 1985). Z uvedenétfo prehľadu nálezov kombinovaných vkladaných kostených hrotov vyplýva, že nejestvuje výrazná chronologická hranica medzi jednoradovými hrotmi typu 21A a dvojradovými Clarkovými hrotmi typu 21B až 25. Genéza týchto typov začína v závere paleolitu a všeobecný rozmach spadá do mezolitu, kde v niektorých kultúrach sú hlavným typom kostenej industrie. Predsa však dvojradové hroty typu 21B až 25 prevládajú skôr na konci stredného a napokon mladého mezolitu ( Kozlowski, S. K., 1975, tab. 27), takže aj v prípade nálezových okolností a nálezov z Medvedej jaskyne, aj vzhľadom na stratigrafické okolnosti (sintrová vrstva z atlantika), možno tu reálne uvažovať o ich mladšom mezolitickom veku (Bárta, 1981). Spomenuté sintrovo-vápnité prostredie okrem kostrových pozostatkov zachovalo aj kostené násady, pričom v jednej z nich okrem neretušovaných limnokvarcitových mikročepieľok boli aj pozostatky tmelu, ktorým boli tieto kamenné vkladače upevnené. Na základe etnických paralel vieme, že napr. severoaustrálski domorodci (Moszyŕtski, 1956) fixo-

20 MEZOLITICKf LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RUZINE 21 valí svoje oštepové hroty tmelom gumovitej živicovej substancie z eukaliptu, cédra hnedého (Tooana australis), č i iných stromov (Xanthorrhoa sp.), pričom okrem stro.mových živíc používali aj vosk divých včiel. V staromezolitických severoeurópskych kultúrach Maglemose a Star Carr v čase rozšírenia brezy (Betula nana) používali živicu z nej, hoci išlo u upevňovan ie kamenných mikrolitov v inej funkcii (Clark, J 87 J ). Chemické analýzy s tabilizačných tmelov na upevňovanie mezolitických vkladaných mikrolitov sú celkove ojedinelé jednak pre vzácnosť zachovania pozostatkov tmelu, jednak pre náročnosť metodiky takejto analýzy, a preto sa viac-menej len dohadom uvažovalo o používaní prírodných organických živíc. Zoškrabaný tmel zo žliabkov dvojradového vkladaného kosteného hrotu mezolitického veku z Medvedej jaskyne pri Ružíne analyzoval M. Strnad. Ide o prvú chemickú analýzu tohto druhu v strednej Európe, ktorá dokázala, že tmelom na upevnenie mikročep iefok v žliabku kostenej násady bola živica ihličnatého stromu. Chemická analýza M. Strnada vylúčila vče lí vosk na prípravu fixačného tmelu a potvrdila použitie živíc lokálneho ihličnatého porastu. To znamená, že mezolitickí lovci či recentné národy žijúce ešte na ich civilizačn ej úrovni (Moszyríski, 1956) prednostne používajú živice z lesného porastu, ktorý v tom čase prevládal na ich okolí (Clark, 1971). V našom prípade ide o ihličnany, ktoré aj na základe paleobotanickej analýzy E. Hajnalovejnevylučujú predpoklad, že archeologické nálezy z Medvedej jaskyne pochádzajú zo starého atlantika (Ložek, 1973) a že môžu byť mezolitického veku. Doterajšie archeologické výskumy na východnom Slovensku zistili zatia! len jedno mezolitické sídlisko z obdobia atlantika, a to v Košiciach-Barci 1 (Prošek, 1959). Používanie obsidiánu na výrobu štiepaných kamenných nástrojov a aj rumunské analógie (Bárta, 1965b) to umožňujú pracovne za radiť do tzv. potiskej mezolitickej skupiny (Bárta, 1972, 1980). Najnovšie S. K. Kozlowski (1984) zaraďuje tieto nálezy do beuronienu. Keďže ďalš ie artefakty z Medvedej jaskyne sú taktiež z obsidiánu, nemožno s istou toleranciou vylúčiť ich vzájomnú súvislosť s geograficky najbližším regiónom Košickej kotliny s dosia! jediným známym mezolitickým sídliskom v Košiciach-Barci I. Spomenuté ružínske nálezy, a to predovšetkým dvojradové vkladané hroty, sú prvými tohto druhu v československu, pričom nezvyčajné nálezové okolnosti v jaskyni svedčia o prvom love medveďa hnedého u nás. Tento druh medveďa lovili aj v rumunskej jaskyni Hotilor pri Baile Herculane, kde (Nicoliíescu-Plop~or - Co~a, 1958; Nicoliíescu-PloNor - Piíunescu, 1961) objavili podľa vtedajších teórií azilieaske sídlisko. Ružínsky nález doplňa doterajšie predstavy o mezolitických obyvateľoch na území Českos lovenska. Doteraz sa totiž o nich predpokladalo, že boli predovšetkým zberačmi plodov a rybármi, ktorí svoju obživu dopfňali prevažne lovom vodných vtákov a drobnej, nanajvýš ak jelenej zveri. Prítomnosť mezolitických lovcov v jaskyniach Čiernej hory dokazuje ich odvahu pri prenikaní do hôr z Košickej kotliny. Ružín je druhým dôkazom pobytu mezolitického človeka na východnom Slovensku. Existuje tak predpoklad, že v regióne homádskeho predhoria sa v budúcnosti objavia aj ďalšie mezolitické sídliská. Dvojžliabkové kombinované kostené hroty z Ružína sú zatiaľ najjužnejším mezolitickým náleziskom v Európe. Napriek tomu, že rozšírenie hrotov Clarkovho a Kozlowského typu 21 B má svoju doménu v severovýchodnej Európe, zdá sa, že obsidián použitý na výrobu ďalšej čepieľky z ružínskeho nálezového celku umožňuje hľadať jeho pôvod v juhovýchodnej oblasti, teda v regióne východných Karpát v širšom povodí Tisy, odkiaľ sú známe aj primárne ložiská obsidiánu. Čepe le z Medvedej jaskyne sú vyhotovené z obsidiánu pochádzajúceho zo Zemplínskych vrchov. Silicitové vkladače ružínskych kombinovaných hrotov sú veľmi úzke a celkove subtílne, vyrobené z vysokého ihlanovitého jadra charakteristického pre mladý mezolit, ale aj starý neolit zo stepnej oblasti Čierneho mora a Krymu (Telegin, 1973; 1982; Ketraru, 1973; Mackevoj, 1977; Vekilova, 1971 ). Aj keď detailnejšie úvahy o pôvode uvedenej mezolitickej kolekcie z Medvedej jaskyne sú práve pre vzácnosť mezolitických sídlisk na východnom Slovensku zatia ľ neúnosné, hypoteticky možno pre ne hladať analógie v regiónoch východoeurópskej zemepisnej oblasti. V histórii výskumu paleolitu a mezolitu vyskytuje sa niekoľko konkrétnych dôkazov zásahov diaľkovými zbraňami do tela ulovenej koristi, pričom prevládajú príklady z lovu na otvorených sídliskách. Dôkazy úspešného lovu v jaskyniach poznáme už od stredného paleolitu. Stopy po rane spôsobenej zbraňou neandertálskeho lovca sa zistili na lebke jaskynného medveďa v Drachenhohle pri Mixnitzi v Rakúsku. Aj v jaskyni Rotes Fels pri Terste sa našla medvedia lebka s úlomkom silicitového oštepu v čelovej kosti (Zotz, 1951). Niet preto pochýb, že neandertálci používali ako loveckú zb raň oštep so silicitovými hrotmi, aj keď možno predpokladať, že

21 22 J OARTA sa v hojnej miere používali drevené oštepy bez kamenných hrotov, iba s priostreným a opáleným koncom (Bárta, 1965 ). Známy je aj nález kremencového hrotu oštepu, ktorý trčal v nosnej kosti na lebke medveďa hnedého v Potudniowej jaskyni pri Wojcieszówe na Polome v poľskom Sliezsku (Zotz, 195 J ). Vzhľadom na to, že ide o m edveďa hnedého (Ursus arctos arctos), nemôže poch ádza ť zo stredného, ale len z mladého paleolitu. Z Československa prvý, nie však taký jednoznačný dôkaz loveckého zásahu medveďa v jaskyni poznáme zo Sloupsko-šošiivskych jaskýň z chodby U rezaného kamene" v Moravskom krase. Odtiaľto uvádza J. Wan kel (1892) nález lebky jaskynného medveďa so znakmi poranenia na temeni. Toto zranenie však m edveďa neusmrtilo, lebo vyhojenie zanechalo na hrebeni lebky jamku, do ktorej sa veľkosťou hodil v blízkosti nájdený malý hrotitý úštep z hnedého rádiolaritu na okraji s úžitkovou retušou, ktorý sa však nedá bližšie urč i ť. K. Valoch, ktorý pozná tento artefakt zo zbierky profesora K. Absolona, s to leranciou pripúšťa možnosť jeho zaradenia do stredného paleolitu (z listu K. Valocha z adresovaného J. Bártovi). To, že spo me nutý hrotitý úštep sa nezachoval priamo v lebke, ako sa neskôr mylne uvádza (Červinka, 1927; Bárta, 1965), ale len vypadnutý v jej blízkosti, objasň uje Wan kel premiestnením v procese rozkladu uhynutého medveďa. Tento pravdepodobne pred smrťou zaliezol do vzdialenej chodby Sloupskej jaskyne, v ktorej ináč nezistili paleolitické osídlenie. Nálezové o ko lnosti z ružínskej Medvedej jaskyne poukazujú na zásah dvoch kombinovaných kostených streliek na mäkko". Je to prvý nález tohto druhu z mezolitu v jaskynnom prostredí, kde lov na medveďa hnedého nebol doteraz tak presvedčivo dokázaný. Z hradiska techniky lovu je reálnejšie predpokladať zásah lukom či d i aľkový m vrh ačom, pri ktorých v tomto období predpokladáme, že boli všeobecne rozšírené, hoci na území Čes kos lovenska sa zat iaľ v materiálnej kultúre nezachovali. Uvedený názor vychádza z poznania, že ružínske kostené hroty nesporne repreze ntujú Clarkov typ 21B, ktorý vo všeobecnosti dosahuje maximálnu d[žku do 20 cm a jeho násada je celkove ľahká, subtílna na rozdiel od Clarkovho typu 23 a 24, ktoré vzhľado m na hrubšiu násadu mohli by m ať skôr funkciu oštepového hrotu. Preto predpokladáme, že v Ružíne mezolitickí lovci zasiahli m edveďov skôr luko m či diaľkový m vrhačom ako ťažším oštepom. Obr. J 5. Ružín. Vchod do Hadej jaskyne.

22 MEZOL.mCKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU2.ÍNE 23 Aj keď používanie luku má svoje poči atky už v mladom paleolite, mezolit charakterizuje práve všeobecná obľuba tejto výraznej diaľkovej zbrane, aj keď nemožno vylúčiť, že oštep a luk sa používali spolu podľa situácie na hromadných, ale už aj individuálnych formách lovu. Sťažený výstup z Kaplnky do Vstupnej chodby znemožnil azda aj tu nájdeným medveďom najmenej v dvoch časových fázach kvartéru ich návrat z Medvedej jaskyne bez ohľadu na to, č i boli ranené v mladšej fáze a so zapichnutými kombinovanými hrotmi šípu či oštepu tu postupne vykrvácali. Napriek tomu, že Medvedia j askyňa nebola vhodná na osídlenie, jej archeologický výskum v roku 1984 získal z pleistocénnej vrstvy popri uhlíkoch smreka aj neveľký čepefovitý neretušovaný úštep s pravostranným vrubom vyrobený z obsidiánu. Vzhľadom na túto stratigrafickú polohu v hnedej, bližšie nedatovateľnej pleistocénnej hline, ako aj preto, že tento kamenný artefakt reprezentuje čepeľovú industriu, možno pripustiť, že ide o mladopaleolitický nález. Absencia ohniska v pleistocénnej vrstve a indícia pozostatku fakle, ktorú dokazujú uhlíky z konára, umožňuje predpokladať len prechodnú, časovo krátku prítomnosť paleolitických lovcov v Medvedej jaskyni. Spomenutý, pravdepodobne mladopaleolitický nález z Medvedej jaskyne má však neočakávaný význam aj z hľad iska histórie speleoarcheológie na Slovensku. Ako sme už spomenuli v úvode, Veľká ružínska j askyňa bola v minulom storočí predmetom dlhoročného vedeckého sporu medzi nestorom speleoarcheológie na Slovensku Samuelom Rothom a plejádou jeho odporcov na če le s Lajosom Lóczym. S. Roth dokazoval existenciu paleolitického osídlenia tejto jaskyne na základe nálezu ohniska obloženého kameňmi a opálených zvieracích kostí v pleistocénnej vrstve, no bez kamenných artefaktov (Bárta, 1975). Ojedinelý paleolitický nález z Medvedej jaskyne dokazuje prítomnosť pajeolitických lovcov v doline Malého Ružínka, a tým nepriamo rehabilituje aj Rothov nález vo Veľkej Ružínskej jaskyni z roku Význam paleolitických a mezolitických nálezov z Medvedej jaskyne zvyšuje aj antropologický nález pravej ľudskej stehennej kosti, pravdepodobne ženy, z blízkej spodnej Hadej jaskyne, ktorá leží o 50 m nižšie pod Medveďou jaskyňou (obr. 15). Tí istí speleológovia, ktorí amatérsky skúmali Medvediu jaskyňu, našli v roku 1979 v Hadej jaskyni na rozhraní tmavších holocénnych a svetlejších pleistocénnych sedimentov izolovaný ľudský femur bez ďalš ieho archeologického či paleontologického materiáju. Chemická analýza J. Čejku, ktorý porovnával tri kosti Ursus arctos arctos, ako aj kostenú násadu kombinovaného artefaktu z Medvedej jaskyne a femur Homo sapiens sap. z H adej jaskyne, ukázala, že jedna ko sť medveďa, kostený hrot a ľudský femur majú rovnaké chemické hodnoty fosilizácie, čo by mohlo poukazovať na ich súdobos ť. Podfa vyjadrenia E. Vlčka spomenutá stehenná kosť by mohla byť prvým antropologickým nálezom z obdobia lovcov, používajúcich kostené kombinované hroty, ktoré v našom prípade siaha do klimatického obdobia atlantika. Izolovanosť nálezu ľud ského femura možno s toleranciou interpre tovať tak, že medveď hnedý v blízkosti roztrhal mezolitického človeka a jeho stehno odvliekol do Hadej jaskyne. Záver Puklinovo-korozívna Medvedia jaskyňa v juhovýchodnej časti Čiernej hory je prvou jaskyňou západných Karpát, v ktorej sa našli mezolitické pamiatky. Okrem pamiatok materiálnej kultúry dokazuje to aj stratigrafická situácia. Archeologické a paleontologické pamiatky pochádzajú z dna priepasťov itého priestoru Kaplnky pokrytého vápencovým sintrom, označovaným ako penovec, ktorý je hlavným stratigrafickým horizontom starého atlantika. Materiálnu kultúru okrem obsidiánových artefaktov reprezentujú zatiaľ dva subtílne kostené hroty s dvoma radmi vkladaných supermikrolitických neretušovaných če pietok z limnokvarcitu, ktoré z typologického hradiska reprezentujú elementy vzťahujúce sa na juhovýchodnú Európu. Kombinované mezolitické kostené hroty typu 21B sú okrem toho prvým nálezom tohto druhu v Českos lovensku a najjužnejším náleziskom z obdobia mezolitu v Európe, keďže doménou takýchto hrotov je najmä v mladom mezolite severná a ešte viac severovýchodná Európa. Na týchto územiach sa však nenachádzajú v jaskynnom prostredí. Kombinované hroty, pravdepodobne vo funkcii šípových streliek, našli sa v hrudi medveďa hnedého, ktorý sa rozšíril predovšetkým v holocéne. Je prekvapujúcim dôkazom lovu mezolitických fudí na tento druh dravcov, o čom doteraz nebolo presvedčivých dôkazov. Tým sa súčasne korigujú doterajšie predstavy o miestach pobytu a vtedajšej oikumene mezolitických obyvateľov východného Slovenska, kde nález z Medvedej jaskyne je druhým miestom nálezu mezolitických pamiatok tohto regiónu. Vápenné prostredie sintrového pokrovu okrem spomenutých kostených hrotov zachovalo v jednom z nich aj organickú tmelovú substanciu v žliabkoch. Z nej sa urobil prvý chemic-

23 24 J. BÁRTA ký rozbor na území strednej Európy, ktorý ukázal, že tmelom na upevnenie kamenných mikročepieľok bola živica ihličnatého stromu. Odborný zisťovací výskum bol vykonaný až po amatérskom výkope, čo do istej miery skomplikovalo celkovú interpretáciu nálezových okolností smrti dospelého a mladého medveďa hnedého, kým ďalší medveď tohto druhu zahynul už skôr. Otvorenou ostáva otázka nálezov medvedích zubov z pleistocénnej vrstvy, ktoré podľa posudku C. Ambrosa by mali patriť štvrtému medveďovi hnedému. Pozoruhodným je aj ojedinelý nález obsidiánového mladopaleolitického artefaktu z hnedej pleisto- cénnej vrstvy, ktorý typologicky aj stratigraficky možno zaradiť do mladého paleolitu. Tento nález takto nepriamo rehabilitoval dávnejší predpoklad S. Rotha o paleolitickom osídlení neďalekej Veľkej ružínskej jaskyne, ktorý bol v minulom storočí predmetom veľkých vedeckých sporov. Výskum Medvedej jaskyne po analýzach J. Čejku a vyjadrení E. Vlčka umožnil vysloviť názor na datovanie antropologického nálezu - ľudského femura, pravdepodobne ženy, z neďalekej Hadej jaskyne. Na základe spomenutých analýz je súčasný s mezolitickými kostenými artefaktmi z Medvedej jaskyne a v súčasnosti najstarší antropologický nález druhu Homo sapiens sap. na Slovensku. Posudzoval PhDr. Stanislav Šiška, CSc. Literatúra ABRAMOVA, Z. A.: K voprosu ob ochote v verchnom paleolite. Sov.Archeol., 1964,č.4,s ABRAMOVA, z. A.: O vkladyševych orudijach v paleolite Jeniseja. In: Krat. Soobšč. lnst. Archeol Moskva 1967, s ABRAMOVA, Z. A.: Paleolit Jeniseja. Kokorevskaja kurtura. Novosibirsk ABRAMOVA, Z. A.: Zur Jagd im Jungpaläolithikum. Archäol. Korresp.-BI., 12, 1982, zošit 1, s ABSOLON, K. - CZIŽEK, R.: Paleolitický výzkum jeskyne Pekámy na Morave. První zpráva. čas. Morav. Mus. zemsk., 24, 1926, s ALLAIN, J. - DESCOUTS, J.: A propos ďune baguette a rainure arrnée de silex, découverte dans Ie magdalénien de Saint-Marcel. L' Anthropologie, 61, 1958, č. 5-6, s AL THIN, C. A.: The Chronology of the Stone Age Settlement of Scania, Sweden 1. The Mesolithic Settlement. In: Acta Archaeol. Lundensia 1. Stockholm BADER, N. O.: O sootnošenii kuttury verchnego paleolita i mezolita Kryma i Kaukaza. Sov. Archeol., 1961, č. 4. BÁRTA, J.: Slovensko v staršej a strednej dobe kamennej. Bratislava l 965a. BÁRTA, J.: Poznámky k paleolitu Rumunska. In: Antropozoikum A3. Praha 1965b, s BÁRTA, J.: Die mittlere Steinzeit in der Slowakei. In: Acta praehist. et archaeol. 3. Berlin 1972, s BÁRTA, J.: Sto rokov archeologického výskumu v jaskyniach na Slovensku. In: Slovenský kras. 13. Liptovský Mikuláš 1975, s BÁRT A, J.: Sto rokov od sporu o uznanie prvého paleolitického sídliska v jaskyniach pri Ružíne. Krásy Slovenska, 56, 1979, č. 12, s BÁRTA, J.: Paleolit a mezolit. Návrh chronológie praveku a včasnej doby dejinnej na Slovensku. Slov. Archeol., 28, 1980, s BÁRTA, J.: Dôkazy pobytu mezolitických lovcov v Medvedej jaskyni pri Ružíne. In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1981, s BÁRTA, J.: Speleoarcheológia. In: Jaká/ a kol., Praktická speleológia. Martin BEREGOVAJA, N. A.: Paleolitičeskije mestonachoždenija SSSR. In: Mater. Issled. Archeol. SSSR. 81. Moskva- Leningrad BIBIKOV, S. N.: Proizvodstvennaja ror kosťanogo inventarja v chozjajstve pozdnepaleolitičeskich obščestv Kryma. In: Učenyje zapiski Leningradskogo gosudarstvennogo universiteta. Leningrad 1949, č. 85, s BORISKOVSKIJ, P. l.: Pozdnepaleolitičeskije pamjatniky basseina sevemogo Dona i Priazóvja. In: Paleolit Ukrajiny. Mater. Issled. Archeol. SSSR. 40. Moskva-Leningrad 1953, s BORISKOVSKIJ, P. I. - KRASKOVSKIJ, V. 1.: Pamjatniki drevnejšej čelovečeskoj kuttury severo-zapadnogo Pričemomorja. Odessa CLARK, J. G. D.: The Mesolithic Settlements of Northem Europe. Cambridge CLARK, J. G. D.: Europa przedhistoryczna. Warszawa CLARK, J. G. D.: Excavations at Star Carr an Early Mesolithic Site at Seamer near Searborough, Y orkshire. Cambridge ČERNYŠ, A. P.: Paleolitičnaja stojanka Molodova V. Kyjiv 196la. ČERNYŠ, A. P. : RezuTtaty novejších issledovanij paleolita Dnestra. In: četvertičnyj period Kijev 1961b, s ČERVINKA, J. L.: Pravek zemí českých. Úvod do archeologie praveké, pi'edveké a historické. Brno FEUSTEL, R.: Technik der Steinzeit. Archäolithikum Mesolithikum. Weimar FUSAN, O.: Príspevok k stratigrafii mezozoika Braniska a Čiernej hory. Geol. Práce. Správy, 18, 1960.

24 MEZOLITICKÍ LOVCI v MEDVEDEJ JASKYNI PRI RUZINE 25 GURINA, N. N.: Oleneostrovskij mogitnik. In: Mater. Issled. Archeol. SSSR. 47. Moskva- Leningrad GVOZDOVER, M. O.: Vkladyševyj nakonečnik s pa.leoli tičeskoj stojanki Taličkogo. In: Učenyje zapiski Moskovskogo gosudarstvennogo universiteta Moskva 1952, s CHLOBYSTIN, L. P.: lzdelija iz kosti i roga paleo liti čes kich slojev Birjusinskogo poselenija. Paleolit i neolit SSSR Vil. In: Mater. lssled. Archeol. SSSR. Moskva-Leningrad 1972, s INDRENKO, R.: Die mittlere Steinzeit in EstJand. Uppsala JEFIMENKO, P. P.: Pervobytnoje obščestvo. Kijev J<2RGESEN, S.: Zur Frage der ältesten Kiistenkultur in Dänemark. In: Bericht iiber den V. internationalen Kongress fiir Vor und Friihgeschichte, Hamburg Berlin 1961, s KAHLKE, O.: Grossäugetiere im Eiszeitalter. Leipzig KETRARU, H. A.: Pamjatniki epoch paleolita i mezolita. Archeologičeskaja karta Moldavskoj SSR 1. Kišinev KLÍMA, B.: Výzkum jeskyné Nové Dráténické". čas. Morav. Mus. v Brne, 34, t 949, s. t KLÍMA, B.: Die materielle Kultur des europäischen Jungpaläolithikums. In: Handbuch der Urgeschichte herausgegeben von K. J. Narr. Miinchen 1966, s KOĽCOV, L. V.: FinaTnyj paleolit i mezolit J užnoj i Vostočnoj Pribaltiki Moskva KOZLOV, V. J.: Novy je archeo l ogičeskije pamjatniki Amgi. In: Novoje v archeologii Jakutii. Jakutsk 1980, s KOZLOWSKI, S. K.: Z problematyki polskiego mezolitu. O podzjale chronologicznyrn. In: Materialy do prebistorii plejstocenu i wczesnego holocenu Polski. Warszawa KOZt..OWSKI, S. K.: O mezolicie Polski pólnocno-wschodniej i terenów sasiednich. Archeol. Pol., 12, 1969, s KOZt..OWSKI, S. K.: Kósciane harpuny i ostrza mezolityczne. Swil\tOWit, 30, 1969, s KOZt..OWSKI, S. K.: Cultural Differentiation of Europe between 10th to 5th. Millennia B. C. Varsovie KOZt..OWSKI, S. K.: Carte de la Culture de Beuron-Coincy (Beuronien). In: Hommages a J. P. Millote. Annales Littéraires de l'université de Besanc;on. Paris 1984, s KOZLOWSKI, J. K. - KOZt..OWSKI, S. K.: Pradzieje Europy od XL do IV tysillclecia p. n. 1. Warszawa L.l~CIEJEWICZ, L.: Jäger Sammler Bauer Handwerker. Bautzen LOŽEK, V.: Pi'íroda ve štvrtohorách. Praha LOŽEK, V. - BÁRTA,J.: K otázcestánholocénníchtravertinových poloh v naších jeskyních. čs. Kras, 5, 1952, s MACKEVOJ, L. G.: Mezolit i neolit Vostočnogo Kryma. Kijev MALINA, J.: Archeologie včera a dnes. 2. české Budéjovice MATJUŠIN, G. N.: Mezolit južnogo Urala. Moskva MENGHIN, O.: Weltgeschichte der Steinzeit. Wien MOSZYNSKI, K.: Nieco szeg6tow z kultury materia.lnej wsp61- czesnych ludov pierwotnych. In: Oawna kultura. 3. Zesyt 1. Wroclaw 1956, s NICOLÄESCU-PLOP$0 R, C. S. - COM$A, E.: Mikrolity v Baile Gerkulane. In: Dacia n. Bucur~ t i 1958, s NICOLÁESCU-PLOP$0R, C. S. - PÁUNESCU, A.: Azilianul de la Bäile Herculane in lumina noilorcercetari. Stud. Cere. Ist. Veche, 12, 1961, č. 2. OŠIBKINA, S. V.: Mezolit basseina Suchony i Vostočnogo Prionežja. Moskva PITTIONI, R.: Das Problem des Magdalenien. In: Urgeschichte des osterreichischen Raumes. Wien 1954, s t J O. PROŠEK, F.: Mesolitická obsidiánová industrie ze stanice Barca 1. Archeol. Rozbi., I 1, 1959, s RIMANTIENE, R. K.: Paleolit i mezolit Litvy. Vifnjus RIMANTIENE, R. K.: Die Herkunft der Mesolithischen Industrie in dem Bereiche des Neman (Nemunas) - Aussbassins. ln: The Mesolithic in Europe. Viľnjus RUST, A.: Vor 20 OOO Jahren. Neumiinster SEMIONOV, S. A.: Pervobytnaja technika. In: Mater. Issled. Archeol. SSSR. Moskva- Leningrad SCHMIDT, R. R.: Die diluviale Vorzeit Deutschlands. Stuttgart SULIMIRSKI, 1.: Polska przedhistoryczna. 1. Londyn ŠOVKOPUAS, 1. G.: Mezinskaja stojanka. Kijev TELEGIN, O. J. A.: Tretij vasilievskij mogíinik. In: Krat. Soobšč. IMK. 7. Moskva 1957, s TELEGIN, O. J. A.: Pozdnij mezolit Ukrainy: Opyt kuitumoterritoriainogo čl enenija pamjatnikov. In: The Mesolithic in Europa. Varšava 1973, s TELEGIN, O. J. A.: Mezolitični pamjatki Ukrainy. Kyjiv TELEGIN, O. J. A.: Pamjatniki epochi mezolita na territorii Ukrajinskoj SSR. Kijev VEKILOVA, E. A.: Kamennyj vek Kryma. In: Paleolit i neolit SSSR. In: Mater. Issled. Archeol. SSSR. Moskva W ANKEL, J.: Die praehistorische Jagd in Mähren. Olmiitz ~CKOWSKA, H.: Spoloczn6sci lowiecko-rybackie wszesnego holocenu. In: Paleolit i mezolit. Prarustoria ziem Polskich I. Wroclaw- Warszawa- Krak6w- Gdansk 1975, s WYSS, R.: Mesolithische Harpunen in Mitteleuropa. ln: Helvetia Antiqva. Festschrift Emil Vogt. Zii.rich 1966, s ZAGORSKA, I.: Das Friihmesolithikum in Lettland. In: Mesolithikum in Europa. 2 lntemationales Symposium 3. bis 8. April Potsdam 1980, s ZOTZ, L.: Die Altsteinzeitkunde Mitteleuropas. Stuttgart 1951.

25 26 J. BÁRTA Me30JIHTu11ecKHe oxotbhkh B Me~Be>KLeií nell\epe BÓJIH3H OT cejia Py:>Kuu, paňou Komu~e IOpaň EapTa B BOCToquoň CnosaKHH s p erhoue soctoquoň qacth Cnosau.Koro Py.n;oropbSI ue.n;aneko OT 3aTonneuuoro HbIHe cena Py)l{HH, paňou KolllHQe, Haxo AHTCSI ueckojibko nei.qep, 3ace11eHHb1X y)l(e B nepso- 6hITHOe spemsi. ApxeonorffqecKoe nepseuctso npho6pena ue.n;asuo pacnono)l(ehhasi Bb11I1e octajib HblX H s 061.QeM Tpy.n;uo.n;oCTynHaSI Me.n;se)l(bSI nei.qepa ua.n; KapCTosoň.n;onHHOH notoka ManbIH Py)l(HHOK. 0Ha HaXOAHJJaCb no.o; ocbinblo H 6blna. OTKpb1Ta cnyqaňho HeCKOJibKO net u a3aa cneneonoramh. 1'13-3a OTHOCHTeJibHO Y3KOrO, TpYAHO AOCTyn HOro KoppHAOpa AJIHHOH 32 M, npots1hyb1i1erocsi OT BXOAa ua C3, MeABe)l(bSI n ei.qepa cpe.n;h.qpymx nei.qep s okpecthoctsix c. Py)l(HH uahmehee noaxo AHT.n;nSI 06HTaHHS1. HaH60Jihl..lIYIO nnoi.qaab HMeeT OO'ITH OBaJlbHaSI 'lacobhsi" AJIHHOH 7 M, yxo,qsii.qasi BHH3 ua rny611hy 5 M HH)l(e qem 6onee 1I1HpoKaS1 3ana.n;HaS1 setka Me.QBe)l(beň nei.qepbi.,il,ho KoppH AOpa y BXO,Qa Ha ):\Be TpeTH nokpbito,qetphthbim H3BeCTHSIKOM H 60JIOTHCTblM rymycom - OCTaTKaMH 3aBana BXO,Qa. nhlllb B 60KOBOH qacosue ):{HO COC TOHT H3 COJJOlllHOro roph30htajibhoro CJIOSI 3epHHC TOro CHHTpa rony6o)l(ejitoro u.seta TOJJI.QHHOH B 40 CM, B KOTOpOM Ha OCHOBe OTTeHKOB KpacoK MO)l(HO pa3jihqj1tb ce):\hmehtau.hohhbie cpa3bl. B xoae HCCJieAOBaHHň Me.QBe)l(beň ne1.qepb1 s 10ro3anaAHOH qacth CHHTposoro.QHa qacobhh" 6bma HaňAeHa nepeahs1s1 qacrb qepena Me):\Be):\SI, KOTopy10 cneneonorh nepe.qajih BoCToqHocnosau. KOMY My3e10 s r. KolllHQe. B 1978 qneubi Cnosau. Koro cneneonorffqeckoro 061.QeCTsa H3 r. Kow11u.e nonbitajihcb BblSIBHTb CKeJieT ynomslttytoro Me,QBe,QSI, npe.qnonarasi, qto 3TO AeTeHblW Ursus spelaeus Ros. Bo spemsi 3Toro n10611tejjbckoro apxeonom '!eckoro HCCJJe):\OBaHHSI OHH HaWJIH B cnoe OCTaBweMCSI Heonpe,QeJieHHblM cpparmeht nnacthhkh H3 06CH):\HaHa, H cpe,qh KOCTeH CKeJieTa Me,I{Be,Jl;SI - CJIO MaHHbIH ManeHbKHH HaKOHeqHJ1K c ABYMSI )l(eno6ka MH ua npothboilojio)l(hbix CTopoHax, cqhtasi 3TO lllhjiom. Kor):\a 3Ta HaxOAKa nonana HaKoueu. s pykh astopa, OH C,QeJiaJI BbIBOA, qto 3TO He lllhjio, a TaK Ha3b!BaeMoe KOM6HHHposaHHOe opy.qhe,jl;jisi BKJia AbIBaHHSI CHJJHU.HTOBblX MHKpOJIHTOB. B 1110ne 1980-oro r. s 3Toň nei.qepe 6hmH nposeaehbi KpaTKOBpeMeHHble, HO oqeub TPYAOeM KHe apxeonorhqeckhe HCCJie):\OBaHHSI. 3aTPYAHeHHSI Bbl3bIBaJIH He TOJibKO CJIO)l(Hble IlOAXO):\bl K nei.qepe, HO H ueo6xo)l;hmoctb pa6otatb ua He3uaqHTeJibHOM npoctpahctbe " qacobhh"' H3 KOTOpoň HeJib3SI 6b1JIO TpaucnopTHposaTb CHHTpOBble 3JJeMeHTbl ):\JISI Ka MepaJJbHOň o6pa6otkh. HecMoTpSI Ha 3TO, Aa)i(e nph ue.qoctaroquom ocaei.qehhh au.ethjjehobbix namn, pa6ota npocpecchohajibhbix cneneonoros nphuecna nopa3htejibhblh ycnex. Ha orpahh'leh HOM npoctpahctbe "qacobhh" Ha MeCTe JII06HTeJib CKOro packona B HanpasneHHH npoaojibhoh OCH 6b!JI BblpbIT l..liypct>. B 3ana,QHOH '!acth KOTOporo cocpeaotoqhbajihcb y)l(e ynomhhabwhecsi OCTaTKH CKeJieTa Me.n;Be,QSI, 003)1(e H,QeHTHcpHQHpOBaHHbie u. AM6pocoM KaK Ursus arctos arctos. CpeAH 3THX KOCTeH, KpOMe HaxO,QKH OTI.Qena H3 o6ch,qhaha, 6bIJJO HaH):\eHO cpabhhtejibho AJIHHHOe KOCTSIHOe OCTpHe CJIOMaHHOe y OCHOBaHHSI. Ha ero npothbonojio)!(hblx CTOpOHax HMeJJHCb )l(eji06kh (THil Knap Ka H C. K. Ko3JIOBCKoro 21E), s KOTOpb1x Haxo.n;11- JIHCb 7 cynepmhkpojjhtffqeckhx nnacthhok H3 JIHM HOKBapu.HTa, nphkpennehhbix 3aMa3KOH. 3TOH HaXOAKOH OKOHqaTeJJbHO nposichhjiacb cpyhku.hsi IlOXO)l(ero KOCTSIHOro HaKOHeqHHKa HaH ):\ehhoro cneneonoramh r. KowHu.e, KOTOpb1e He HMeSI apxeonorhqeckoro OnbtTa H B OTCyTCTBHH xopowero OCBeI.QeHHSI, He 3aMeTHJIH HaJIH'IHe Ka MeHHbIX MHKpOnJJaCTHHOK BJIO)l(eHHblX B )l(ejj06kh. TaKHM o6pa30m s qexocnosakhh snepbbie HalllJIHCb KOM6HHHposaHHble opyahsi, B ):\ahhom cnyqae HaKOHeqHHKH CTpen nyka, KOTOpbIMH OXOTHHKH Ha pacctosihhe y6hbajih nechblx XMI.QHHKOB. 3TO OTKpbITHe esponeňckoro 3Ha'leHHSI, 06bS1CHS110I.Qee cpyhkqhio HeKOTOpbIX MHKpOJIHTH'leCKHX KaMeH HbIX opyahh, scrpe'laemhtx npe)l(.qe scero Ha OTKpbITbIX Me30JIHTHqecKHX nocejiehhsix. lfocne,qobahhsi 6hlJIH npoaoji)l(ehbl B 1984 r. nph 6onee IlO,Jl;XOASII.QHX TeXHH'JeCKHX ycjjobhsix. IlepsouaqaJibHbIH wypcp 6bIJI YAJIHHeH Ha C3 s Hanpasne """ pacnojjo)l(ehhoro HH)l(e CHcpOHHOro" KOppH AOpa. TpH ckeneta 6yporo MeABe.QSI (Ursus arctos arctos - Ha ochose onpe.n;enehhsi IJ,. AM6poca) 6b1- JIH uapylllehbi ckopee scero s CBSl3H c TeM, qto s nephoa Cb1poro ronou.ehhoro atjjahthqeckoro KJIH MaTa 80,Jl;bl CTeKaJIH B 6aHK006pa3HYIO 'lacobhio". B noaowse ynomsihytoro CHHTposoro nokposa BCTpeqanacb njjehctou.ehhasi BSl3KaSI rjjhha, B HeH

26 MEZOUTlCKÍ LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNI PRI RU'2:fNE 27 o6hapy)l(ehbl octatkh rophoh cephbl (Rupicapra rupicapra) H yronbkh XBOHHbl X AepesbeB o n peaenehhbtx E. TauHan.oaou KaK ocratkh m1xtbl 6enot1 (Abies alba), COCHbl (Pinus spec.) H Pinus Picea. B xoae,na11bhei1w11x uccne,nosahhh 6bIJI HaH,neH cpparmeht HeOnHTH'leCKOro OCTpIDI OTnH'laBwero CSI OT AByx npeabl AYL!J,HX HaKOHC'IHHKOB H3 o6chaha Ha, HaHAeHHblX cpeah KOCTSIHblX OCTaTKOB MCABeASI 6yporo. C HaCTynalOUVfM 6onee TennbIM ronou,e HOM Ursus arctos arctos cmehsiet MeAse,nsi nem.ephoro (Ursus spelaeus Ros.) (Kahlke, 1985). Kocru,nsyx MeABe,neH H3 MeABe)l(beH nem.epb1, KOTOpb1e HawnHCb B sepxhem CHHTPOBOM cnoe, OKpaweHbl B u,bet CHHTpOBOH KOpbl, n oka '!actb OCTaTKOB CKeneTa HaHAeHHbJX Ha MeCTe CTbJKa CHHTposoro H rjihhsihoro cnoes OKpaweHa B CHHe KOpK'!HeBblH u,bet, TaK '!TO MO)l(HO npeanonaratb 6011ee crapblh 803pacr CKeJieTa. HH Ha OAHOH KOCTH H3 OCTaTKOB Tpex Me.nse,neH HeT HHKaKHX cne.nos 06)1(Hra HJIH.npyrHX nph3hakob 803AeHCTBHSI orlui. EcnH 6bl O'!ar cym.ectbobaji, TO Ha OTHOCHTCnbHO MaJIOH nnom.aah 'lacobhh" OH AOmKeH 6bIJI ocra BHTb cne,nb1. Hai1,neHHbie yronbkh Heonpe.nensieMbIX XBOHHblX,[\epeebeB H3 cpeaheh '!acth CHHTposoro nokpoea n o6nh30cth apxeonorh'leckhx HaxoAOK H pa36pocahhbie yrojibkh (Pinopsida) H3 nne HCTOu,e HHOH OOAOWBbl HMeIOT He pa3bhtbie roah'ihble KOJibU,a, CBHAeTeJibCTBYlOL!J,He, '!TO C)l(KraJIHCb JIHWb BeTBH HCOOJib30BaBwHeCSI B Ka'!eCTee cpakenei1. YnoMS1HYTb1e yronbkh H3 ronou,eha yka3bibaiot no MeHbwei1 Mepe Ha ABYXKpaTHoe npe6b1bahhe nepb06bithbl X OXOTHHKOB B 3TOH n em,epe B nephoa ronou,ehhoro atjiahth'leckoro Cblporo KJIHMaTa, BO spemsi KOToporo Ha AHe MHOrux 'lexocnoeau,khx nem.ep 6bIJI C03AaH ynomhhabwhhcsi CKHe-)l(enTbrH CHHTpOBblH nokpob (Ložek Bárta, 1952). M B 3TOM cnr1ae OH SIBJISleTCSI rnabhblm crpaturpacph'!eckhm roph30htom yka3bibaiollj,hm Ha TO, '!TO H OTHOCHTeJibHO CKpOMHbie apxeonoru~eckhe na MSITHHKH cosna,naiot c THnOJIOľHeH MaTepHanbHOH KYJibTYPbl Me3onHTH'!ecKoi1 3noxu. YnoMHHaswasicsi HaXOAKa KOM6HHHpOBaHHbIX HaKOHC'IHHKOB (BKJia,[lbIWeBblX HaKOHe'IHHKOB) HJIH JIY'!We - HaKO He'IHHKOB CTPeJI CBHAeTeJibCTeyeT o TOM, '!TO TaKOH AaJibHo6ot1Hot1 CTPenott 6bIJIH y6hthi HJIH pahehbi ABa MeABe,nsi. IlOA eonpocom ocraetcsi, n o n aji JIH HMeHHO HaKOHe'IHHK HaHAeHHblH cneneonoramh B MeABeASI, KOTOporo OHH 'lacth'iho Bbl KOnanH camh. Ecnu.neno KacaeTcsi.nsyx norh6whx MeAee,nei1 (TPeTHH - 6onee,npeBHHH H H3 'letbeptoro MeABeASI H3 nnehctou,ehhoro cnosi HaWJIHCb TOJibKO 3y6b1) TaK, '!TO B Ka)l(Jloro H3 HHX nonan OAHH KOM6HHHpOBaHHblH HaKOHe'IHHK, TO OOTOM MO)l(HO c TonepaHu,HeH roeophtb o eahhobpemehhom OXOT HH'lbeM MeponpIDITHH. M XOTSI HeJib3SI HCKJIIO'IHTb, '!TO B nephoa ronou,e Ha Mese)l(bSI nem,epa cn~hjia 6epnorol'1 6ypb1x Me.nseAeH H OHH MOrJIH 6b1Tb y6htblmh crpenb60h H3 n e p e KpecrKa KOppHAopoe B 'lacoeh10", o 6m.asi reomopcponorh'leckasi o6crahobka, H npe)l(ae scero HHTepbep Me.nee)l(hCH nem,epbl yka3h1ba10t Ha APYry10 HHTepnpeTaLI,HIO. HH Ha OAHOH H3 Me.nse)l(bHx KOCTeH He HawnOCb cne.noe AOKa3b!BaiOllJ,HX, '!TO B 3Be pei1 nonajih crpenbl Me30JIHTH'!eCKHX OXOTHH KOB Hai1AeHHbie PSIAOM c OAHHM H3 MeABeAeH. IlpH 3TOM B03MO)l(HO, 'ITO CTPeJibl Me30JIHTH'lecK11x OXOTHHKOB nonanu B )l(hbot A06bl'IH em,e nepea nem,epoli H MeABeAH, pahehhble HaCMepTb CO crpenamh B )l(hbote B306panHch s n em,epy H Ha nepekpectke KoppH.nopos ynanh B 'lacobhio" pacnono )l(chhyio 6onee rny6oko. Bb16paTbCH OTTy,na H3-3a KpyToro H CKOnb3Koro ycryna He 6bIJIO B03M0)1(H0. IlOTOM, Me.nee)'.\eH 3AeCb MO)l(eT 6b1Tb A06HJIH Me3onHTH'leCKHe OXOTHHK.11 H B03M0)1(H0 coenh nph nomollj,h HO)l(eň H3 06CHAHaHa, OCTaBHB n OTOM HO)l(H Ha MeCTe. 11poxna.nHasi cpe.o.a nem,epbl Morna B 3TOM cnyqae nocn~htb KOTOporo MSICO nocrenehho yhochjih. XOJIOAHJlbHHKOM, H3 CaMow 3Ha'IHTeJibHOH Haxo.o.Kow 3 n oxh Me30JIHTa srnnstiotcsi:.o.sa BKJ1a,D.b1weebIX HaKoHe'lHHKa c ABYMSI y3khmh, pacnono)l(ehh bimh Ha npotkbonono)l(hblx cropohax )l(eji06kamh, B KOTOpbl X nph nomollj,h oprahh'!eckoh 3aMa3KH 6bIJIH n phkpennehbl MH KponnaCTKHKH H3 JIHMHOKBapu,HTa. EonhWHHCTBO apxe onoroa Ha3bIBaeT 3TO op~he,d.ajibhero.nett CTBHSI OCTpHSIMH KOObSI (Kozlowski, 1969), a B Tex cnyqastx Kor.o.a u x pa3mepb1 MeHbwe - crpenamu nyka HJIH rapnyhamh (Wyss, 1966; Rimantiene, 1971). 3TH KOM6HHHpoeaHHbie opy,d.idi H3BeCTHbl npe )l(]l;e scero so MHOro'IHCJieHHhIX Kynbrypax cesepo- 3an a.o.hot1 H ceeepoeocroqhoh Eeponbl, PoccHHCKOH pabhhhbl HJIH Kpb1Ma H ohh OTJIH'laJOTCSI Apyr OT.npyra HaJIK"IHeM OAHOro HnH AByx )l(eno6kob AJISI BKJla)l;bIBaHHSI MHKpOJIHTOB. AHaJIH3 Me30J1HTH'l.eC KHX HaXOAOK 113 ynomsihytblx TeppHTOpHH noka3an, '!TO HeT Bbipa3HTenbHOH xpohojiorh'!eckoh rpahh ~l Me)l(Jly OAHOPSIAHblMH HaKOHe'IHHKaMH THna 21A H AByxPSIAHhlMH HaKoHe'IHHKaMH KnapKa THna 21E-25. rehe3hc 3THX THnOB Ha'l.HHaeTCSI B KOHU,e naneojihta H HX HaH60JibWee KOJIH'!eCTBO npuxo AHTCSI Ha Me30JIHT, r11:e B HeKOTOpblX KYJibT)'pax OHH crahobsitcsi rnabhbim THTIOM KOCTSIHOH HHAYCTPHH. CHHTPO-H3BeCTHSIKoeasi noqsa coxpahhna He TOJlbKO OCTaTKH CKeJieTOB, HOH KOCTSIHble HaKOHe'I-

27 28 J. BÁRTA Hl1Kl1. B OAffOM H3 HKX KpOMe M11KpoanaCTl1HOK 6e3 petyw11 HallIJl11Cb 11 OCTaTK11 3aMa3KH ykpenmnow.ew 3T11 KaMeHHb1e nnacr11hk11. XHM11qecKHe ahan 113bI BKnaAbIBaeMbIX MHKpOnHTOB np0113boahnhcb peako, notomy 'ITO so nepeb1x, ne qacro HaXOASIT OCTaTKH 3aMa3KH H BO BTOpblX, MeTOAHKa TaKoro ahamna TPe6yeT onpeaenehhbix ycnoeffit. T akoh ahan113, nepsbih s l.j,ehtpajibhoh Espone, 6bw CAen ah M. Cmpnaoo.M, KOTOpbIH, Hcnonb3osas AJUI Hero o pyalfe H3 MeABe)((beH new.epbl ycrahobhn, 'ITO 3aMa3KOH nocnp t(hji 6HryM XBOÍIHOro Aepesa. ApxeonorH'leCKl1Ml1 11ccneAOBaHID1MR B BOCTO'l HOH CnoeaKHH yctahosneho noka TOJibKO OAHO My30nl1Tl1'1eCKOe noceneh11e epemeh11 atjiahthka s r. Kowm~e-EapQa I (Prošek, 1959). 3ToTnaMSIT Hl1K 113-3a 11CDOJib30BaHHSI o6chj:(l1aha AJISI npoh3- BOACTBa KOnOThlX KaMeHHbIX opyahif MO)l(HO Ha ochoee pymbihckkx ahanor m:t BKJJIO'"IHTb s TaK Ha3bJBaeMyJO IlOTHCKYJO Me30Jil1TH'leCKY10 rpynny (Bárta, 1979, 1980). T ak KaK Apyrne OPYAHSI H3 M eabe)((beh new.epbr TO)((e CAenaHbI H3 o6chaffaha, Henb3SI HCKJJIO'"IHTb HX CBSl3b c Me30JIHTH'"leCKHM noceneh11em s r. KoUJHQe- E apqa, KOTOpoe H reorpacph'leckh camoe 6nH3KOe. Ceno Py)((({tt noka camoe JO)l(HOe Me30JIHTH'"lec KOe MeCTo s Eepone, rae ttawnhcb AByX)((eno6qa Tbte KOM6HHllpOBaHHble KOCTSIHbJe OCTpHSI. H e CMOTpSI Ha TO, '"ITO pacnpoctpahehhe OCTpHH Knap Ka "' K o3nosckoro THTia 21 E srensretcsi AOMHHHpyIO W.HM s ceeeposocto'"ihoh Eepone, Ka)l(eTCSI, '"ITO MeCTo npohcxo)((j:(ehhsi o6chalfaha, H3 KOTOporo 6btnH npoh3beaehbi nnacthhkh py)((hhckoh ttaxoa KH, Hy)l(HO HCKaTb B o6nacth IOrOBOCTOKa, T. e., B p ernohe Ha BOCTOK OT K apn at B 6acceiíHe p. THCbl, rae 113eeCTHbI H 3aJie)((({ o6cha11aha. C HJIHI.J;HTOBbie nnacthhkh p~hhckhx BKJJaAbIWeBbIX HaKOHe'IHl1- KOB O'leHb Y3KHe 11 cy6t11jibhb1e, CAenaHHbie 113 BblCOKOro nhpamhaajibhoro HyKneyca, 'ITO xapak TepHO KaK AJISl pahhero, TaK H AJISI n03ahero HCOnHTa CTenHbIX o6nacteh nphqephomopbsi (Telegin, 1973, 1982). XOTSI 6onee AeTanbHbie BbIBOAbI no. DOBOAY np011cxo)((j:(ehhsi MC30nHTH'leCKOH KOnneKQHH H3 MeABe)l(beÍI new.epb1 KaK p a3 H3-3a peakocth Me30JIHTwiecK11x noceneh11h CAenaTb cno)((ho, B 06w.11x qeptax rhnotcth'leckh MO)l(HO 11cKaTb ahanor1111 e pen10 Hax pacnono)((ehhbix s HanpaeneH11H qepttoro MopSI. Y cnoehsi HaXOAKH 113 M eaee:>1<bei1 new.epb1 noka- 3blBalOT Ha no n aaehhe ABYX KOM611H11posaHHblX KOCTSTHblX HaKOHe'IHl1KOB B rpyattylo KneTKY OAHOro, HJIH AByx 6ypb1x MeABeAeÍI. 3To nepeasi Me30JIH TH'lecKaSI HaxOAKa B new.epe, r Ae OXOTa Ha MeABeAff He 6bina AO CHX nop y6ea11tejibho AOKa3aHa. 3 Haqen11e Me30JIHT11qecK11x HaxoAOK H3 c. Py)((HH yeejih'ihbaetcff 11 ahtponono r11qeckoh HaXOAKOH 1en oee'leckoro cpemypa B COCeAHCH 3MeHHOH new.epe! KOTOpa51 HaXOAl1TCSI Ha 50 M HH)((e MeABe )((bch new.epbl. Te )((e cneneonorh-n10611tenh, KO TOpb1e o6hap~hjih M eabe)((blo new.epy, Haum11 B 3 MeHHOH new,epe Ha CTblKe nnehctoqehhblx H ronoqehhblx ceahmehtob eahhh'ihyjo npaso6eapehhyio KOCTb qenoeeka 6e3 KaKoro-n1160 apxeonor11qeckoro 11n11 naneoohtonor11qeckoro MaTep11ana. XHMH'"leCKHH ahajih3 Pt. f..feu1<u, KOTOpbIH, cpabhheasi 3 KOCTl1 Ursus arctos arctos 11 KOCTffHOH HaKoHe'IHHK KOM6HH11poeattHoro opya11ff H3 Me ABe)((beii n ew.epb1 11 cpemyp Homo sapiens 113 3Me11- HOH nea.i;epbl, yctahob11n, 'ITO OAHa KOC'ľb MeABeASl, KOCTffHOH HaKOHe'IHHK H qenoeeqeckasi KOC'ľb 11Me IOT OAHHaKOBble sen11 111Hbl cpoc11nh3ai.j;hh, '"ITO MO:>KCT CBHJ:(eTeJibCTBOBaTb 06 HX OAHOBpeMeHHOC TH. YnoMHHaeMbtw cpemyp Mor 6bt TaK11M o6pa30m CTaTb, cornacno 3. BA'ie1<y, nepeoi1 ahtpononomqeckoíi HaXOAKOH spemehh OXOTHHKOB, nonb30bab WHXCSI KOCTSíHblMH KOM6HH11pOBaHHblMH HaKOHe'l HHKaMH. l1.30nhposahhoctb HaXOAKH qenoseqeckoh KOCTH MO)l(HO OCTOp0)1(H0 HHTepnpeTHpoeaTb KaK nocneactbhe Toro, '"ITO MeABeAb pa3opean qenoseka H yhec 6eApo, KaK nhujy B CBOIO 6epnory B3MeHHOH new.epe. n epeboa M. Yp6aHOeou Chasseurs mésolithiques de la Grotte des Ours (Medvedia jaskyňa), pres de Ružín (dist. Košice) Juraj Bárt a En Slovaquie orientale, dans la partie est du massif Slovenské Rudohorie, pres du village englouti de Ružín on apu reconnaitre plusieurs grottes occupées durant l a Préhistoire. D écouverte fortiuitem ent par d es sp éléologues et particulier em ent digne ďattention, a titre archéologique on peut a ľheure actuelle

28 ME7..0LffiCKf LOVCI V MEDVEDEJ JASKYNl PRI RUl:fNE 29 placer au premier rang la Grotte des Ours". D'acces difficile elle était, lors de sa découverte, ii y a quelques années, entierement comblée par ľébouli s de ľescarpeme nt. Son entrée, orientée vers Nord-Ouest, conduit a un étroit couloir de 32 m de longueur et divise en quelques salles. Celle de ľouest, longue de 7 m, dite la Chapelle" occupe la plus grande surface et s'enfonce a 5 m de profondeur. Le fond du couloir ďent rée, reposant sur Ie plancher rocheux, est recouvet aux deux tiers soit par un éboulis calcaire, soit par un humus terreux, restes du comblement primitif de ľen trée. Le fond de petites dépressions hurnides, crées plus tard, est recouvert par une concrétion calcaire et celui de la salte par une couche horizontale grenue, de couleur gris-jaune de 40 cm ďépaisseur, dans laquelle quelques phases de sédimentation ont été plus tard reconnues. Lors de la découverte de la plus grande salte de la grotte, une partie antérieure du cräne ďourson fut retrouvée par les spéléologues-amateurs et remise au Musée de la Slovaquie orientale a Košice. On avait supposé, a cette époque, que ce jeune individus pourrait appartenir a l'espece Ursus Spelaeus Ros. Une couche indéfinissable a livré un fragment de lame en obsidienne et, plus tard, parrni les ossements ďou rs fut découverte une petite pointe brisée a deux rainures opposées, considérée comme un po in~n, dont l'auteur a interprété comme une ffit en os ďun artefact composite ou étaient fixés des microlithes en silex. Des fouilles de courte durée, rendues difficiles par l'obscurité de ľentrée et par ľacces a la salle y ont été entreprises en Le sondage longitudinal a été réalisé dans un espace limité de la salle. Dans la partie occidentale du fond concrétionné on a recueilli des restes ďours, déterminés par C. Ambros comme Ursus arctos arctos. Parmi ceux-ci, fut trouvé, outre un éclat ďobs idi enn e, une pointe en os a vec des rainures opposées (types 21 B de C/ark et de S. K. Kozlowski), dans lesqueles ľauteur a idéntifié une ligature qui servait de colle pour fixer 7 armatures microlithiques en limnoquarzite. Cette découverte a élucidé la fonction ďune pointe sirnilaire trouvée par les spéléologues-arnateurs, qui, a cause de ľobsc urité de la grotte, n'avaient pas remarqué des armatures microlithiques. Pour la premiere fois en Tchécoslovaquie furent trouvés des artefacts composites, dans ce cas, des armatures de fleches qui composaient Ie principal arrnement des mésolithiques dans leur chasse. C'est une découverte ďimportance européenne, confirmant ľutilisation des artefacts microlithiques, représentés souvent sur les gisements de plein air mésolithiques. La reprise des fouilles en 1984, au cours desquelles Ie sondage fut prolongé vers ľouest, jusqu'au couloir de la salle, a permis ďobtenir des données paléontologiques. n est apparu que la dissémination de trois squelettes ďours bruns ( Ursus arctos arctos - détérmination due a C. Ambros), sans connexion anatomique, est vraisemblablement liée au passage ďeau dans la salle au cours de ľho locene (phase atlantique). La couche argileuse de couleur brune, reposant sur le substrat concrétionné, contenait des restes osseux de chamois (Rupicapra rupicapra) ainsi que des morceaux carbonisés des coniteres détérminés par E. Hajnalová comme sapin blane (Abies alba), pin (Pinus spec.) et Pinus-Picea. La deuxieme campagne de fouilles a livré un fragment de lame paléolithique en obsidienne distinct de celles mentionnées ci-dessus et trouvées parmi les restes osseux ďours brun (Ursus arctos arctos). Ce dernier est apparu des l'holocene tempéré pour remplacer ľours des cavemes (Ursus spelaeus Ros.) (Kahlke, 1955). L'étude paléontologique a montré que les restes osseux de deux individus ďours avaient la merne couleur que ľendu it concrétioné, tandis que les autres ossements fossiles tirés de sa base pléistocene présentaient la couleur gris-brun. Cela n'exclut pas ľhypothese ďun squelette plus ancien. Aucun des os de ces trois ours n'avait subi ľaction du feu et n'en portait pas de traces. On n'y a rencontré aucun vestige indiquant la présence du foyer. Des morceaux carbonisés des coniferes dificillement identifiables dans la couche concrétionnée ainsi que ceux de Pinopsida de la base pleistocene se caracterisent par de petites cercles de croissance, confirmant qu'il s'agissait des branches de bois brfilées, utilisées comme des torches. Des morceaux carbonisés, datés de l'holocene, montrent au moins deux installations des chasseurs préhistoriques dans cette grotte, certainement durant la phase humide de I' Atlantique ( Ložek - Bária, 1958). Le mobilier archéologique relativement modeste correspond a la typologie du mésolithique. La trouvaille de deux pointes composites, peut-etre des fleches ďun are témoigne que ces deux ours ont été tués ou plutôt blessés par cette arme de jet. On peut juger par la que ces deux animaux (les restes osseux du troisieme ours ont été trouvés dans la position stratigraphique plus ancienne, ceux du quatrieme ne sont représentés que par des dents isolées) ont été tués de telle sorte que chaque était frappés par une fleche composite. On n'y a retrouvé aucune trace

29 30 J. BÁRTA laissée sur les os ďours, confirmant ľaction des armes de chasseurs mésolithiques, trouvées non loin de restes osseux du troisieme ours. Nous pouvons done admettre que les ours, étant mortellement blessés a la chasse, se sont cachés avec une pointe dans!eur cavité abdominale, dans la grotte. Ils sont tombés dans la salle profonde ou ils ont été achevés par des chasseurs mésolithiques qui consommaient!eur viande en les disséquant a ľaide des couteaux ďobsidienne qu'on y a recueillis. Le milieu froid de la grotte a conservé de la viande pour sa consommation suivante. Parrni les trouvailles de grande importance, datées du mésolithique de la Grotte des Ours, appartiennent deux pointes de fleches composites, fragments ďune hampe en os avec ligatures enduites de résine pour fixer de petites lamelles de limnoquarzite. Elles furent considérés par la grande majorité des archéologues soit comme des pointes de tance (Kozlowski, 1969), soit comme des fleches ďun are, lorsqu' elles sont plus courtes et plus étroites, soit enfin comme des harpons (Wyss, 1966; Rimantienne, 1971). Les outils mentionnés ci-dessus se rencontrent surtout dans les nombreuses cultures mésolithiques de l'europe du Nord-Ouest et du Nord-Est, ainsi que dans celles de la Plaine russe et de Krym, en se distinguant par Ie nombre de rainures utilisées pour la fixation des microlithes. L'étude des gisements mésolithiques des territoires cités a montré que la démarcation chronologique précise entre les pointes a une rainure de type 21 A et celles a deux rainures de type Clark 21 B ne peut etre tracée. La genese de ces types commen~e a la fin du paléolithique. Plus fréquents dans Ie mésolithique, ils présentent dans quelques cultures Ie type principal de ľindustrie de ľos. Cependant, les pointes a deux rainures de type 2 1 B - 25 constituent des formes prédorninantes plutôt a la fin du mésolithique moyen et récent ( Kozlowski, 1975, planch. 27). S'appuyant sur les circonstances de la découverte et celles de la stratigraphie de la Grotte des Ours (la couche concrétionnée de la phase atlantique) on peut aussi bien penser a leur arttribution au mésolithique récent. Les analyses chimiques des microlithes sont tres rares soit a mesure que nous ne connaissons presque jamais Ie liant employé pour les fixer a'leurs ham pes, comme il est tres rarement conservé, soit par la méthodologie difficile de telies analyses. Cette demiere a été appliquée aux objets de la Grotte des Ours par M. Stmad, qui a idéntifié la résine ďun conifere utilisée comme une colle dans la rainure ďune hampe. II s'agit ďune analyse chimique effectuée pour la prerniere fois en Europe centrale. Les fouilles archéologiques entreprises jusqu' a nos jours en Slovaquie orientale ne livraient qu' une station mésolithique de la phase atlantique - ä Košice-Barca I (Prošek, 1959). Cet atelier pour la taille de ľobsidienne et la fabrication des outils en pierre taillée peut se ramener, ďapres les analogies roumaines, au groupe mésolithique de la Tisza (Bárta, 1972, 1980). Vu que les autres outils, trouvés dans la Grotte des Ours, ont aussi été fabriqués en obsidienne, on peut admettre les relations particulieres avec la station mésolithique de Košice-Barca 1, située dans son voisinage. Le gisement de Ružín, qui a notamment livré ces pointes combinées a deux rainures présente ľaire de leur dispersion la plus méridionale. Bien que ces pointes de type Clark et Kozlowski 21 B aient été diffusées surtout en Europe du Nord-Est, ii semble que ľorigine de ľobsidienne sur laquelle les autres lamelles de Ružín ont été fabriquées ii faut chercher dans les régions Sud-Est, c'est-a-dire a!'est de Carpathes, dans la vallée de Tisza, ľorigine de cette obsidienne. Les armatures siliceuses de Oeches de Ružín sont tres étroites et de dimensions minuscules, confectionnées sur de longs nucléus pyramidaux. lis sont caractéristiques du mésolithique récent, ainsi que du néolithique ancien de la zone des steppes de la Mer Noire (Telegin, 1973, 1982), ou on peut également rechercher les analogies avec ľoutillage mésolithique de la Grotte des Ours. L'importance des gisements mésolithiques de Ružín est aussi soulignée par la trouvaille ďun fémur humain découvert a la limite de sédiments pleistocenes et holocenes dans la Grotte des Serpents (Hadia jaskyňa). L'analyse chimique, effecutée par J. Čejka sur des échantillons ďos d'ursus arctos arctos sur une hampe en os ďun artéfact composite de la Grotte des Ours et sur un fémur humain d'homo sapiens sap. de la Grotte des Serpents témoignaient une affinité chirnique de telle sorte que ľon peut admettre!eur contemporanéité. Traduit par H. Zábojníková

30 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVlll I, 1990 PRÍRODOVEDNÉ EXPERTÍZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PRI RUŽÍNE C YRIL AMBROS - MOJMÍR STRNAD - JIRÍ CEJKA (Archeologický ústav SAV, Nitra; Ústrední ústav geologický, Brno; Národni muzeum, Praha) Osteologické nálezy z Medvedej jaskyne pri Ružíne Cyril Ambros(Nitra) Na posúdenie mi bol predložený osteologický materiál z Medvedej jaskyne pri Ružíne (teraz Košická Belá), okr. Košice-vidiek. časť materiálu bola vyzdvihnutá amatérskymi speleológmi, časť pri revíznom archeologickom výskume, ktorý uskutočnil Archeologický ústav SAV v Nitre pod vedením J. Bártu v roku 1980 a ďa lš í v roku Pri poslednom výskume sa našli ďal šie kosti, ktoré doplňajú neúplné kostry medveďov z predchádzajúceho výskumu a potvrdzujú tak ich stratigrafické zaradenie. MATERIÁL Medved' hnedý (Ursus arctos arctos) Jedinec/. Takmer celá kostra. Lebka (obr. 1) so sánkou, na lebke je poškodený pravý ja.rmový oblúk. V čeľusti chýbajú 1 1 vpravo (postmortálne), zachované rezáky sú už viac opotrebované. Postmortálne chýbajú ďalej P', intravitálne P 2 a P3. P" a obidva moláre sú značne opotrebované. V sánke chýbajú postmortálne obojstranne 1 1 a vfavo 1 3, v ľavo P 1 a obojstranne M 3, intravitálne P 1 vpravo a P 2, P 3 obojstranne. Všetky zuby sú značne opotrebo vané, takže hrbolčeky sú už zbrúsené, horné moláre majú dokonca žuvacie plochy konkávne. Všetky švy na lebke sú zrastené. Z osového skeletu sa zachovalo 7 krčných, 1 O hrudných, 7 bedrových stavcov, križová kosť a 13 rebier alebo ich častí s hlavicami a ďalšie zlomky rebier. Z končatinových kostí sa našla pravá a favá lopatka (poškodené), pravá (obr. 3: 1) a favá ramenná kosť, pravá (obr. 3: 3) a favá vretenná kosť, pravá a favá (obr. 4: 3) lakťová kosť, obidve polovice panvy, na ktorých sú prirastené a sčasti zasintrované postranné časti križovej kosti, ďal ej sa našla pravá stehnová kosť (obr. 4: 1), pravá holenná kosť, pravá pätová kosť, ravá členková kosť a ďalšie kosti zápästia a predpätia, pravá záprstná kos(, ravá záprstná kosť, 8 proximálnych, 6 stredných a 8 distálnych článkov prstov, kosť penisu (o br. 2: 5). Všetky kosti tohto jedinca sa vyznačujú svetlou žltookrovou farbou, na niektorých drsnejších miestach sú vrstvičky bieleho vápnitého sintra. Kosti sú veľmi dobre zachované, neporušené. Ide o dospelého, starého medveďa, všetky epifýzy dlhých končatinových kostí a stavcov sú prirastené. Jedinec 2. Cast kostry, z ktorej sa zachovala lebka (obr. 1, 2) a časť pravej sánky (obr. 2: 1, 4). Na lebke je poškodený pravý jarmový oblúk, postmortálne chýbajú všetky rezáky a obojstranne P 1 - P". Stoličky sú čiastočne opotrebované, ale podstatne menej akou jedinca 1. Lebečné švy sú zrastené. Cast pravej sánky tvorí jej molárová časť s M 1 - M 3 a vetva. Stoličky čiastočne opotrebované. Ďalej sa z kostry zachoval poškodený atlas a telo bedrového stavca, pravá ramenná kosť (obr. 3: 2), pravá (obr. 3: 4) a favá vretenná kosť, pravá a ľavá lakťová kosť (obr. 4: 4), časti pravej a Tavej polovice panvy (acetabulum), pravá (obr. 4: 2) a Tavá stehnová kosť, pravá a favá holenná kosť, stredné časti oboch lýtkových kosti, 1., pravá záprstná kosť, 1., 2. a 4. favá záprstná k osť a 2. a 4. pravá podpätová kosť. Tieto kosti majú oproti kostiam prvého jedinca tmavšie sfarbenie ( tmavookrová až sivočierna farba) a pochádzajú z rozhrania žltobieleho sintra a pod nim ležiacej hlinitej tmavohnedej vrstvy. Kosti patrili tiež dospelému jedincovi, avšak o niečo menšiemu, ako bol prvý jedinec. Sú dobre zachované, iba na stehnových kostiach sa kompakta diafýz vrstevnate odlučuje a na Tavej holennej kosti chýba jej proximálna časť. Jedinec 3 (nájdený speleológmi ako prvý). Z neho boli k dispozícii iba jednotlivé kosti: diafýza Tavej ramennej kosti, proximálna časť favej stehnovej kosti, distálna oddelená epifýza pravej stehnovej kosti, pravá a Tavá holenná kosť, pravá a Tavá pätová kosť, druhá Tavá záprstoá kosť a dve ďalšie poškodené metapódiá. Patrili mladému, nedospelému jedincovi, pretože u všetkých kostí sú epifýzy oddelené, neprirastené. Zafarbené sú sivookrovo, takmer rovnako ako prvý jedinec. Okrem týchto, viac či menej úplných kostier sa našla časť sánky a jednotlivé zuby: 1. Casťpravej sánky (obr. 2: 2)sC,M 2, M 3 (málo opotrebované), časť ravej sánky. Mohla patriť jedincovi Premolárová časť Tavej sánky, ktorá pravdepodobne patrila k predchádzajúcej sánke.

31 32 C. AMBROS - M. STRNAO - J. ('EJKA 3. Voľné zuby, ľavostranné M 1 - M 3 (obr. 2: 3), neopotrebované, nepatrili však k predchádzajúcej sánke, pretože tieto voľné zuby sú o niečo menšie a menej opotrebované. Ide teda o ďalšieho, štvrtého jedinca medveďa. 4. Voľný rezák, viditeľne viac opotrebovaný, mohol patriť jedincovi Voľný rezák, neopotrebovaný, mohol patriť k sánke 2 alebo k voľným stoličkám. 6. Dva voľné špiciaky, neopotrebované. Mohli patriť mladému jedincovi 3. Kamzík vrchovský (Rupicapra rupicapro) I.:avá holenná k osť, prox. poškodená, ľavá podpätová kosť (metatarsus) a proximálne články prstov (obr. 2: 6). Kosti patrili zrejme tomu istému dospelému jedincovi. Majú tmavé, sivo až čiernohnedé zafarbenie. Pochádzajú z tmavej hlinitej pleistocénnej vrstvy. (Za pomoc pri určova ní ďakujem prof. R. Musí/ovi.) Obr. 1. Ružín, Medvedia jaskyňa. Ursus aretos a. 1 lebka 1; 2 - lebka 2.

32 PRIRODOVEDNÉ EXPERTfZ~ NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PRI RUZINE 33 Záver Určenie kostí medveďa nerobilo v podstate problémy, pretože už na prvý pohľad boli k ončatinové kosti i zvyšky sánok menšie ako kosti medveďa jaskynného (Urs1u spelae1u). U fosílnych nálezov zo starllícb období. teda z wiirmu alebo jeho interstadiálov to však nie je také jednoznačné, pretože variabilita druhov Ur.ws spelaeus a Ursus arctos sa čiastočne prekrýva, najmä u rozmerov sto li či e k, ako to uvádza R. Musil (1964). Ten istý autor na základe rozboru morfologických a metrických znakov sto ličie k medveďov z Predmostia u Prerova a ich porovnaním s inými náleziskami odlišuje nálezy Ursus arctos od druhu Ursus spelaeus. Pretože sa však podstatnejšie odlišujú aj od recentného poddruhu Urs1u arctos arctos, zaraďuje ich súhlasne s Theniom (1956) do poddruhu Ursus arctos priscus. Ako ukazuje porovnanie st oličiek M 1 - M 3 zo sánok medveďov 4 Obr. 2. Ružín, Medvedia jaskyňa. Ursus arctos a. 1, 4 - časť pravej sánky jedinca 2; 2 - časť pravej sánky, pravdepodobne jedinca 3; 3 - dolné moláre M 1 - M 3 jedinca 4 ; S - os penis; 6 - Rupicapra rupicapra. Metatarsus a prox. č l ánky prstov.

33 34 C. AMBROS - M. STRNAO - J. CEJKA z Ružína s nálezmi, ktoré uvádza Musil ( 1964), zapadajú r07.mery molárov z Ružína do variačn ej šírky recentného poddruhu Ursus arctos arctos. Od poddruhu Ursus arctos prisct1s (tab. 17) sa líšia menšími rozmermi. Dfžka M, zapadá skôr do hornej hranice recentných jedincov. Dlžky a šírky všetkých stoličiek nedosahujú ani v jednom prípade dolnú hranicu zubov jedincov Ursus arctos priscus z Predmostia. Okrem toho v pravej polovici zachovanej sánky mladšieho jedinca boli tiež všetky premoláre P 1 -P 4, ktoré sú síce postmortálne vypadnuté, ale ostali po nich zreteľné alveoly. Prítomnosť prvých premolárov (P 1 -P 2 ) je tiež jeden zo znakov Ursus arctos arctos, kým u Urst1s arctos prisct1s býva zachovaný iba P. (Musil, 1964). Špiciak, ktorý sa zachoval v časti sánky, ako aj ďalšie dva voľné špiciaky, nemajú ešte uzatvorené korene a ich korunky nie sú abradované rovnako ako moláre tej istej sánky, čo značí, že pochádzajú z mladšieho jedinca. Celková dlžka špiciaka je 70 mm a nedosahuje teda ani dolnú hranicu zubov Urst1s arctos prisc11s z Predmostia. Záverom možno zhrnúť, že v Medvedej jaskyni pri Ružíne sa našli kostrové zvyšky pravdepodobne štyroch jedincov medveďa a časť zadnej končatiny kamzíka. Ak máme prispieť k riešeniu straúgrafických otázok nazna če ných v príspevku J. Bártu ( I 990, s. 5-30), resp. k otázke datovania nálezov, môžeme uvedené osteologické nálezy zaradiť takto: zvyšky všetkých jedincov medveďa, nájdených v Medvedej jaskyni pri Ružíne, treba Obr. 3. Ružín, Medvedia jaskyňa. Ursus arctos a. 1 - humerus jedinca 1; 2 - humerus jedinca 2; 3 - radius jedinca 1; 4 - radius jedinca 2.

34 l'rll~odovedné EXPERTIZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PR I RU2.INE 35 považovať za pocldruh Urs11s arcros arctos. Ten sa líši od poddruhu Ursus arctos prisc11s nielen geologickým vekom, ale predovšetkým morfologickými znakmi (najmä na st oličkách) a ekologicky (žil v inom prírodnom prostredí). Urs11s arcros priscu.s žil na rozdiel od recentných medveďov v otvorenej stepnej krajine. Napriek tomu, že jedinci medveďa z Ružína nepochádzali z toho istého horizontu sedimentov jaskyne. morfologicky sa nijako od seba nelíšia a je teda zrejmé, že ide o nálezy v prevahe z toho istého geologického obdobia, pravdepodobne zo starého holocénu, ale aj mladého pleistocénu. Ani na jednej z kostí medveďa sa nenašli stopy, ktoré by dokazovali, že zviera bolo zasiahnuté zbraňami pravekých lovcov, ktoré sa v tesnej blízkosti kostry jedného z jedincov medveďa našli. To však takýto zásah nevylučuje. Zviera mohlo byť zasiahnuté tzv. na mäkko", teda napr. do brušnej dutiny. Zbraň síce nezanechala viditeľné stopy zranenia na niektorej kosti, ale mohla byť smrte ľná, resp. zviera sa po zranení utiahlo do pomerne neprístupnej jaskyne, kde neskoršie na následky zranenia zahynulo. Nález holennej kosti, metatarzu a prstných článkov kamzíka pochádza nesporne z hlinitej tmavohnedej vrstvy, označenej J. Bánom ako vrstva E a považovanej za vrstvu pleistocénnu. Výskyt kamzíka v tomto období nie je zvláštn osťou (Musí/, J980a, b, 1981). Obr. 4. Ružín, Medvedia jask yňa. Ursus arctos a. 1 - femur jedinca l ; 2 - femur jedinca 2; 3 - ulna jedinca 1; 4 - ulna jedinca 2. 3

35 36 C. AMBROS - M. STRNAD - J. čejka Tab. 1. Kranium Tabuľky mier (podľa A. von den Drieschovej, 1982) Ursus arctos arctos 1. Akrokranion-prosthion 2. Kondylobazálna dfžka: zadný okraj cond. occip.-prosthion 3. Bazálna dlžka: basion-prosthion D(žka mozgovej časti: akrokranion - stred čela D(žka tvárovej časti: stred čela - prosthion 12. Predný okraj očnice - prosthion 15. D[žka stoličiek (alv.) 16. Dlžka molárov (alv.) 17. Dfžka premolárov (alv.) 18. Dlžka P 4 - M D(žka M 1 (cing.) Šírka M D(žka M 2 (cing.) Šírka M Šírka otion-otion 25. Šírka medzi condili occipit. 27. Najväčšia šírka for. magnum 28. Výška for. magnum (basion-opisthion) 29. Šírka euryon-euryon 30. Najväčšia šírka lebky: zygion-zygion 31. Najmenšia šírka za proc. supraorbit. 32. Šírka čela: ectorbitale-ectorbitale 33. Najmenšia šírka medzi očnicami: entorbitale-entorbitale 34. Najväčšia šírka podnebia (na vonkajších okrajoch lôžok) 35. Najmenšia šírka podnebia 36. Šírka medzi lôžkami špiciakov 37. Najväčšia vnútorná výška očnice 38. Výška lebky (podľa Wagnera) 40. Výška tyla: akrokranion-basion Lebka 1 Lebka , ,5 184,5 170, ,5 95, , ,5 22, , , ,5 26,5 24, ,5 106,5 110,5 73, , , , Tab. 2. Mandibula Jedinec č D(žka: proc. condyloid. - zadný okraj lôžka C 2. Dfžka od zárezu medzi proc. condyl. a proc. angul. 203 k zadnému okraju lôžka C D(žka od proc. angul. k zadnému okraju lôžka C Dfžka stoličiek P. - M 3 (alv.) D(žka molárov (alv.) 67, Výška sánky medzi M, - M 1 42, Vfška vetvy: bazál. časť proc. angul.--coronion D žka M 1 (cing.) 23,6 23,8 9. Šírka M 1 12,1 11,8 D(žka M 2 (cing.) 24,3 27 Šírka pred. časti 15,6 15,2 IO. zadnej čast i 16,6 16,6 D(žka M 3 (cing.) 21,6 Šírka Ml - 14, ,7 11,8 25, ,4 13,4 15,6 14,7 21,2 19,7 15,9 14,1 Tab. 4. Humerus Tab. 3. Scapula Najväčšia dlžka proc. articul. 80 Dlžka klbovej plochy Šírka kfbovej plochy 62 39,5 1 Najväčšia dížka Najväčšia šírka prox. Hrúbka prox. Najmenšia šírka diafýzy Najmenšia šírka dist. 1 2 dex. sin. dex. 339, , ,

36 PRIRODOVEDNÉ EXPERTIZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PRI RU2.fNE 37 Tab. 5. Radius Tab. 8. Femur dex. sin. dex. sin. dex. dex. Najväčšia dfžka Najväčšia šírka prox. Hrúbka prox. Najmenšia šírka diafýzy Najväčšia šírka dist ,5 285, ,5 36,5 33,5 30, , Najväčšia dížka Najväčšia šírka prox. Hrúbka caput fem. Najmenšia šírka diafýzy Obvod diafýzy Najväčšia šírka dist , Tab. 6. Ulna N ajväčš ia dfžka Hrúbka nad proc. ancon. Tab. 7. Pelvis 1 2 dex. sin. dex , ,5 52,5 53,5 1 2 Tab. 9. Tibia Najväčšia dfžka Najväčšia šírka prox. Najmenšia šírka diafýzy Obvod diafýzy Najv äčš ia šírka dist. 1 dex ,5 (58) 2 sin ,5 58,5 dex. sin. sin. Dfžka acetabula Najmenšia výška tela Najmenšia šírka tela Tab. IO. Metapodia 1 Mel Mc2 Mc3 Mc4 Mc5 sin. dex. sin. dex. sin. dex. sin. sin. dcx. Najväčšia dížka 72 78, , , Tab. 11. Talus Tab. 13. Os penis Najväčšia dlžka Najväčšia šírka No;,äčši> di!k> Rupicapra rupicapra Tab. 12. Calcaneus Tab. 14. Metatarsus Najväčšia dfžka Najväčšia šírka N ajväčš ia dfžka Najväčšia šírka prox. Najmenšia šírka diafýzy Obvod diafýzy Najväčš ia šírka dist ,5 14,5 49,5 32

37 38 C. AMBROS - M. STRNAD - J. CE.I KA Tab. 16. Phalanx prox. post. perif. med. Najvii čš ia dfžka pcrif. 5 1,5 51 Najväčš ia šírka prox. 14,5 15 Najmenšia šírka diaf. 10,5 11 N ajväčš i a šírka dist. 13,5 14 Tab. 15. Tibia N aj väčš i a dfžka Najmenšia šírka diaf. N ajvä čš i a šírka dist ,5 Tab. 17. Porovnanie mier dolných s toli č i ek Ursus arctos Ursus arctos arctos (red.) Ursus arctor priscus Ruž.ín Pyre- Pred- Maspi- Kaukaz Karpaty" Moskva Beuvry ' nejen mostí no Dižka M 1 23,6 23,8 23,7 19,6-23, , ,3 22,0 26,2-29,0 25,1 DÍžka M 2 24, , , ,2 Dfžka MJ - 2 1,6 21,2 19,7 17, , ,8 Šírka M 1 12, ,8 11,0 13,0-14,7 13,0 Šírka Mi 16, ,6 14,7 13, , ,2 Šírka M, , , ,0 "Rode. 1930;._ Co111urier, 1954;._ M11sil Literatúra BÁRTA, J.: Mezolitickí lovci v Medvedej jaskyni pri Ružíne. Slov. Archeol., 38, 1990, s. 38. COUTURIER, A. J. M.: L'ours brunn. Grenoble DRIESCH, A. von den: Das Yennessen von Tierknochen aus vor- und friihgeschichtlichen Siedlungen. 2 Aufl. Miinchen MUSIL, R.: Die Braunbären aus dem Ende des letzten Glazials. Cas. Morav. Mus V!dy pfuodní, 49, 1964, s MUSIL, R.: Ursus spelaeus - Der Hôhlenbär. 1. Weimarer Monographien zur Ur- und Friihgeschichte. Weimar 1980a. MUSIL, R.: Ursus spelaeus - Der Hôhlenbär. II. Weimarer Monographien zur Ur- und Friihgeschichte. Weimar 1980b. MUSIL, R. : Ursus spelaeus - Der Hôhlenbär. ITI. Weimarer Monographien zur Ur- und Friihgeschichte. Weimar RODE, K.: Uber der ersten Unterkiefermolaren der Bären. Zentralblat fiir Mineralogie, abt. B, 1930, s THENIUS, E.: Zur Kenntnis der fossilen Braunbären (Ursidae, Mamma!.). Sitz.-Ber. Ôsterr. Akad. Wiss. Math.-naturw. Kl. Abt. I. 1956, s OcTeOJIOl'H'leCKHe naxoakh H3 MeABe>KLeň n e 8-'epL1 BÔJIH3H OT cejia Py>KHH U1-1p1rn AM6poc B cratbh onucahbl Hai{J:(eHHbie B MeABe)l(beH ne~epe ocratkh ckenetob n1-160 cneneonoramh mo61-1teju1mh, n1160 B XOAe apxeonornqeckhx uccne AOBaHHH npoaeaehhhtx ApxeonorH'iecKHM 11HCTH- 1J'TOM CAH B ropoae HHTpa noa pykoboactbom IO. Eapmbt. 06ttapy)l(11nwcb ocratkh ckenetob no KpaňtteH Mepe qetb1pex MeABeAeň H qacrb ckeneta rophoh cephhi (Rupicapra rupicapra). E onee DOApo6Ho Oill1CaHbt OTAenbHhie qacrh ckenetob. TaK KaK n p11 onpeaenemrn KOCTeň rophoh cephbi He ne~epb 1. TPYAHO 6hmO yctahobhth BHAOBYIO nputtaane)i(- HOCTh, y MeABeAeň HY)l(HO 6brno cpabhhth pa3mepb1 3y6oa c ABYWI noabhaamh: Ursus arctos arctos 11 Ursus arctos priscus TOro cpaattehid! Bb1Te KaeT, 'ITO KOCTH MeABeAeH H3 MeABe)l(beH nell\epb1 nphhaane)l(anh noabhay Ursus arctos arctos. 3To onpeaem1et HX crpathrpa<t>h'leckyio KJlaccH<t>HKa QlU-0 B ronoqeh, no-bhj\hmomy B ero Il03AHIOIO <t>a3y. B Ta6nHQax nphbeaehbt pa3mepb1 Henoape)K,qeH Hbtx ocreonorh'leck11x HaXOAOK 113 MeABe)l(bew nepeboa M. Yp6anoaou

38 PRÍRODOVEDNi'; EXPERTIZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PRI RUZ!NE 39 Découvertes ostéologiques de la Grotte des Ours, pres de Ružín Cyril Ambros L'article décrit des restes osseux, trouvés dans la Grotte des Ours soit par des spéléologues-amateurs, soit au cours des recherches effectuées par ľln stitut archéologique de ľ Academie Slovaque des Sciences a Nitra et dirigées par J. Bárta. On a été découvert des restes de quatre ours au moins et une partie du squelette ďun chamois (Rupicapra rupicapra). Les parties spécifiques des squelettes sont déscrites en détail. Tandis que ľappartenance a ľespece chamois" ne fait aucun doute, dans Ie cas des os ďours ii fallait comparer les proportions des dents avec deux sous-especes: Ursus arctos arctos et Ursus arctos priscus. De cette comparaison il résulte que les ours de la Grotte des Ours ont appartenu a la premiere. Ce fait détermine merne leur position stratigraphique dans l'holocene, probablement dans sa phase la plus ancienne. Des tableaux synthétiques regroupent les mesures de ces différents fossiles. Traduit par H. Zábojníková Chemická analýza tmelu z kosteného artefaktu z Medvedí jeskyne u Ružína Mojmír Strnad (Brno) Organický tmel ze žlábku násady upevňující silicitové mikročepe lky z Medvedí jeskyne u Ružína (č. vz. ÚÚG 2941 H) byl zkoumán v laboratofích organické geochemie Ústfedního ústavu geologického, pobočky v Brne, metodami elementámí analýzy, pyrolýzy a infračervené spektroskopie. Pro analýzy bylo pod stereomikroskopem vybráno mechanicky cca 30 mg materiálu s vysokým obsahem organického uhlíku a homogenizováno rozetfoním na achátové misce. Chemickou separaci jsme nepoužili proto, aby se pokud možno zachovalo pôvodní složení vzorku, i když určitou nevýhodou tohoto postupu byl míme zvýšený podíl minerálních látek. Výsledky elementární analýzy jsou uvedeny v tabulce I. Pyrolýza byla provedena na postroji ROCK EVAL (Strnad - Kotasek - Pašiak, 1981, s ). Vzorek se zde zahfívá v proudu helia pfi teplotách rostoucích od 250 C do 550 C a registruje se množství uhlovoch1cových s loučenin a C0 2, vzniklých pfi pyrolýze. Z celkového množství uhlovodíku je možno určit atomární pomer H/C a z množství C0 2 atomární pomer O/C., ze známého obsahu uhlíku pak stanovíme obsah vodíku a kyslíku pyrolytickou metodou H pyrol a Opyrol Výsledky elementámí analýzy byly získány na analyzátoru Carlo Erba Obe použité metody dávají ponekud odlišné výsledky obsahu vodíku a kyslíku, diference jsou však vzhledem k rozdílum metodiky pi'ijatelné. Za správnejší považujeme výsledky elementární analýzy pfímou metodou. Součet obsahu C + H + N + O činí 88,1 %, zbytek do 100 %, t. j. 11,9 % považujeme za obsah minerálních látek. Infračervené spektrum bylo registrováno metodou KBr tablet na pfístrojích UR-20 a Perkin-Elmer 283. Spektra z obou pfístrojô jsou po prekreslení do stejného mefítka prakticky identická a jsou spolu se spektry porovnávaných látek uvedena na obr. 1 pod označením A. Spektrum je ve tvaru závislosti transmitance T (v %) na vlnočtu (v cm- 1 ). Stupnice transmitance je uvedena jen u spektra A, ostatní jsou sice ve stejném mefítku, ale s posunutou linií 100 %, aby se jednotlivá spektra neprekrývala. Spektra jsou vyhodnocena pouze kvalitatívne porno- Tab. 1. Elcmentární složení vzorku % H N O I 1,3 0,08 7,7 7,5 70,6 8,6 0, , l

39 40 C. AMBROS - M. STRNAD - J. CEJKA cí charakteristických absorpčních pásu vazeb C-H, C- C a C-0 a porovnáním s phôuznými spektry. Zkoumaný vzorek má pomerne jednoduché absorpční spektrum, typické pro geochemicky alterovaný pfírodní materiál. Mimo absorpčních pásu minerální složky z prostredí, ve kterém byl vzorek uložen (C-0 kalcitu pfi 880 cm- 1, Si- 0 a 0 - H silikátu pfi 1060, resp cm- 1 ), vidíme pásy CH 3 vazeb (1380 cm- 1 ), CH 2 vazeb (1460 cm- 1 ), C- C aromatických vazeb (1600 cm- 1 ), komplexu C-0 karbonylových vazeb (1700 cm- 1 ) a CH 3 a CH 2 vazeb (2800 až 3000 cm- 1 ). Pomerné zastoupení techto stavebních prvku a elementární složení ukazuje, že jde o látku typu pryskyfice (Blažej a kol., 1975). Pro srovnání jsme tedy registrovali IČ spektra pryskyfice jehličnatých stromu Picea abies, LariJc decidua a Pinus silvestris. Rozdíly mezi nimi jsou z hlediska vzorku 2941 H zanedbatelné a proto je na obr. 1 uvedeno jenom spektrum pryskyrice Pinus silvestris (označeno C). Ve srovnání se vzorkem z Medvedí jeskyne je toto spektrum členitejší, ale hlavní absorpční pásy se shodují. Rozdíly jsou ve vza1emném pomeru transmitancí pásu 1380 a 1460 cm- 1, pásc-caromatických vazeb je jenom naznačen jako inflexní bod a pás C-C karbonylových vazeb má intenzitu pfibližne stejnou jako pás CH 2 V oblasti cm- 1 jsou pásy antisymetrických a symetrických vibrací lépe rozlišeny. Další možnost pro srovnání predstavuje míza listnatých stromu, z nichž jako typické uvádíme IČ spektrum zaschlé mízy švestky (Prunus sp.). Toto spektrum (na obr. 1 označeno D) se od spektra A liší zcela zretelne. Nejvýraznejším pásem spektra je široký komplex C-0 vazeb éterových a alkoholických pfi 1100 cm- 1 a 0 - H vazeb pfi 3400 cm- 1 Absorpce CH 2 vazeb pfi 1460 cm- 1 zcela chybí, absorpce C-0 vazeb je konjugací s C-C aromatickými posunuta až témer k 1600 cm- 1 a pásy cm- 1 nemají rozlišenu jemnejší strukturu. Tento typ látky je tedy od vzorku z Medvedí jeskyne zcela odlišný. Vzhledem k tomu, že jde o praveký nález starý více než 5 tisíc let (B. P.), je zrejmé, že v dobe mezi depozicí a současností došlo k významným zmenám jeho chemického složení, takže prímé porovnání s recentními materiály není možné. Pokusili jsme se proto modelovat oxidační zmeny zahfívaním pryskyfice pinus silvestris pfi teplote 140 C po dobu 1 mesíce. Ze známého vztahu mezi rychlostí chemických procesii s bežnou aktivační energií a teplotou môžeme počítat, že každé zvýšení teploty o 10 C zhruba zdvojnásobí rychlost, takže 1 mesíc pfi 140 C je velmi pfibližne ekvivalentní 2 13 mesícii * 700 let pfi 10 C. Spektrum tohoto vzorku je na obr. 1 označeno B. Pozorujeme, že ve srovnání se spektrem C se rozdíly od spektra A nápadne zmenšily. C se výrazne zjednodušilo, pomer o (O) c (C) B A Obr. 1. Infračervená spektra.

40 PRÍRODOVEDNÉ EXPERTIZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASKYNE PRI RUt.fNE 41 CH3'CH 2 je zhruba stejný jakou A, absorpce C-C aromatických vazeb se zfetelne zvetšila a pomerné zastoupení jednotlivých typu C- 0 vazeb (tvar pásu 1700 cm- 1 ) se blíži spektru A. Smer oxidačních zmen tedy zfetelne vyrovnává rozdíl mezi obema spektry, takže môžeme považovat za velmi pravdepodobné, že zahfívání po dostatečne dlouhou dobu (cca 8 mesícu pfi 140 C) by zmenšilo rozdíl na nulu, že tedy tmelem vzorku z Medvedí jeskyne je silne zvetralá pryskytice jehličnatého stromu. Nedá se samozrejme rozhodnout, zda porost dané oblasti tvotil výhradne jehličnatý les, protože mohlo jít o les smíšený s výskytem jehličnanu, jejichž pryskytice byla prednostne použita jako nejvhodnejší. Jde o první chemickou analýzu tohoto druhu ve stfední Evrope. Literatura BLAŽEJ, A. a kol.: Chémia dreva. Bratislava homin pfi naftové prospekci. Zemní plyn a nafta, 26, 1 981,č. 3, STRNAD, M. - KOTASEK, V. - PAŠIAK, J.: Využití pyrolýzy s XHMH'leCKHií 8B8JIH3 38M83KH H3 KOCTSIBOro aptecl>akta H3 MeABe:>Kbeií ne~epbi B 6JIH3H OT cejia Py:>KHH MoňMHp CTpHaJJ: MeTOJJ:OM 3JieMeHTapnoro ananhja, IIHponH3a H HHcppaKpacHOH cnektpockonhh abtop yctahobhji, qto 3aMa3KOH Jl:Jl~ ykpenneh~ MHKponnaCTHHOK B :>Keno6Kax KO~Horo HaKoneqHHKa KOM6HHHpOsannoro OCTP~ nephojj:a Me30JIHTa nocjiy:>khji 6H TyM xsoiínoro JJ:epesa. Peqb HJJ:eT o nepbom XHMHqecKoM ananh3e B IJ,enTpanbHOH Espone. TiepeBOJJ: M. Yp6aH060U Analyse cbimique du lien ďun artefact en os de la Grotte des Ours, pres de Ružín Mojmír Strnad Par la méthode ďanalyse élémentaire, de pyrolyse et de spectromérie ďabsorption infrarouge ľauteur a idéntifié la résine ďun conifere qui servait de colle dans la rainure ďune hampe en os pour fixer une pointe. Il s'agit ďune analyse chimique effe.ctuée pour la premiere fois en Europe centrale. Traduit par H. Zábojníková

41 42 C. AMBROS - M. STRNAD - J. CEJKA Analýza vzorku z kosteného artefaktu, kostí medveda hnedého z Medvedí jeskyne a lidského femuru z Ružína J Hí Čej ka (Praha) U každého vzorku byl určen obsah fluoridu, obsahy vlhkosti, vázané vody a organické hmoty a hustota kostí. 1 Bylo analyzováno 5 vzorku kostí (3 z medveda F114, F115 a F116, 1 lidská Fll 7 a 1 hrot F118). Cílem analýz bylo porovnání relativního stáfí kostí. F (hm 0 /o] Obr. 1. Závislost obsahu fluoridu na hmotnostním úbytku (550 C). 2,8 2,4 2,0 1,6 o ,2 0,8 0, C [hm 0 /o]

42 PR(RODOVEDNÉ EXPERTÍZY NÁLEZOV Z MEDVEDEJ JASK YNE PRI RU2.ÍNE 43 Tab. 1. Obsah íluoridú a hmotnostní úby1ky kostených nálezu z Ružína tislo vzorku F 11 4 F 11 5 F 116 F 117 F 11 8 Obsah fluoridu Hmotnostní úbytky puvodní kosl suchá kost váza ná (hm %) 110 C 180 C voda 550 C 1,795 ± 0, ,908 ± 0,205 4,34 6,85 2,5 1 9,01 0,776 ± 0, ± , 13 9,33 3,20 23, ± ,0 11 ± 0, ,6 1 2, ± ± 0, ,23 2,63 27, ± O, ± 0,127 7,02 8,64 1,62 24,98 organická hmota Hustota (g. cm 3 ) 2, 16 2,44 14, 13 2, 18 9, ,34 2, [g cm ] 2,4 2,3 2, , [hm 0 /o] Obr. 2. Závislosl hustoty na hmotnostním úbytku (550 C).

43 44 C. AMBROS - M. STRNAO - J. CE1KA Pfi odebírání vzorku byla kvalitativne posuzována pevnost kostí. Tfi vzorky (F115, Fll 7 a F118) byly pomerne pevnejší než zbývající dva vzorky (Fl 14 a F116). Podle obsahu fluoridu v kostech lze vzorky sefadit do chronologické fady F116- F114-F115- F118-Fll7. Obsah fluoridu souhlasí i se stupnem fosilizace určeným pfi odebírání vzorku (pevnost kostí). Z výsledku analýz vyplývá, že čím více organické hmoty kost obsahuje (obsah fluoridu je nižší), tím je kost pevnejší. Postupem času, jak ubývá organické hmoty, stává se kost kfehší a snadneji se rozpadá. Obsah fluoridu v analyzovaných kostech se pohybuje v rozmezí 0,33-1,90 hm%. Vlhkost kostí u vzorku Fl 14 a Fl 16 je v prômeru 4,11 hm% (±0,23 hm%) a u zbývajících vzorku 6,60 hm% (±0,38 hm%). Prômemá hodnota vázané vody u všech 5 vzorku je 2,54 hm % (±0,51 hm %); u vzorku F114 a F116 je prômer 2,62 hm% (±0,11 hm%), u vzorku F115, F117 a F118 2,48 hm % (±0,65 hm %). Hustota kostí mefená pyknometricky rovnež závisí na obsahu organické hmoty. Pohybu je sev rozmezí 2,14-2,44 g. cm- 3. Čím je kost mladší a čím více organické hmoty obsahu je, tím je hustota kosti nižší. Uvedené závislosti lze pozorovat v tabulce a pfehledneji na grafech (obr. 1, 2), které jsou pfiloženy. Z rozboru analýz vzorku kostí vyplývá, že lze vzorky rozdelit v podstate do tfí skupin. První skupinu tvorí vzorky F114 a F116 (nejstarší), druhou potom vzorky Fll 7 a F118 (nejmladší). Vzorek Fl 15 se podle obsahu fluoridu fadí mezi obe uvedené skupiny, ostatními charakteristickými znaky se však podobá druhé skupine, t. j. Fl 17 a Fl 18. AHaJIH3 oópa3~8 H3 KOCTJIHOro aptecl>akt8 KOCTH óyporo Me)J,Be)J,JI H3 Me)J,Be:>Kbeä ne~epb1 a qejioeeqeckoro cl>emypa H3 cejia Py>KHu CoAep)l(aHHe cpnyop~ob B ahajihje 06pa3u;a Koc TeH Ursus arctos a. (F114, F115, F116), 'lejioseqec Koro cpemypa (Fl 17) H KOM6mrnposaHHoro ocrpwi (Fl 18) DOKa3aJIO XHMH'l:eCKOe poactbo qejiobe'lec- Koro cpemypa, KOCT$1HOro OCTpH$1 H MeABeA$1(Fl15). 0CTaJibHbie o6pa3ij;bl MeABe)l(bHX KOCTeH CTapwe (F114, F116). nepeboa M. Yp6aH080U Analyse ďun objet en os ďours brun de la Grotte des Ours et de fémur bumain de Ružín Jifí Čej ka Les caractéristiques des fluorures analysés dans des échantillons ďos ď Ursus arctos arctos (F114, F115, F116), de fémur humain (Fll 7) et ďune pointe composite (F118) témoignaient une affinité chimique entre certains ďentre eux (Fl 15). Les autres échantillons ďos ďours sont plus anciens (F114, F116). Traduit par H. Zábojníková

44 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVW-1, 1990 MITTELPALÄOLITHISCHE KLEINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS LADISLAV BÁNESZ (Arcbäologiscbes l nstitut der Slowa.kiscben Akademie der Wissenschaften, Nitra) Es ist ungefähr ein Jahrhundert von der Entdekkung der ersten paläolithischen Funde auf den Zipser Travertinen, die iiberwiegend in der letzten ínterglazialen Zeit entstanden sind, vergangen. Während dieses Zeitabschnittes ist nicht nur eine Menge von Funden dazugekommen, aber vor allem solche Erkenntnisse, die die komplexe Grabung des Arbeitsteams unter der Leitung von E. Vlček, F. Prošek, V. Loiek und viele andere Spezialisten gewannen und durch die die paläookologische Umgebung des urzeitlichen Menschen erläutert wurde. Teilanalysen wurden von verschiedenen Autoren in mehreren Arbeiten publiziert. Deren Ergebnisse hat E. Vlček (1969) vor allem auf grund der Fundumstände in Gánovce zusammengefabt. Im Laufe der systematischen Grabungen íst es gelungen hier sieben gro6e Schichtkomplexe zu dokumentieren. Der Komplex I mit Funden aus der Bronzezeit gehort in den Holozän. Díe Komplexe II - IV stellen Ablagerungen des letzten Wiirmer Glazials mit dem Jungpaläolithikum und den jiingsten Funden des Mittelpaläolithikums. Der iiberwiegende Teil der Travertíne wurde während des letzten Interglazials in der V. - Vl. Schichtung gebildet. Es handelt sich meistens um hellgelbe, stellenwei6e braun gefärbte feste Travertíne. Während dieses Interglazials kann man mit Hilfe von Pflanzenabdriicken die komplette Entwicklung der interglazialen Flora verfolgen. Den unteren Teil der fiinften Schichtung bilden sterile Travertíne. Dariiber sind weise tafelformige Travertíne, die grobe Mengen Pflanzenlaub bzw. deren Abdriicke, beinhalten. In Basalteilen wurden Abdriicke einer Polarweide (Betulus) und einer Zwergbirke (SaliJc) festgestellt, die von der Zeit der strauchartigen Tundra zeugen. In der Richtung aufwärts nehmen die Abdriicke von Kiefemadeln und Blättem der Baumbirke zu. Das Vorkommen dieses Bestandes zeugt von einer Umgebung, die an die Taiga erinnert. An den langsamen Schwund der Birke kniipft der allmähliche vermíschte Eichenhain (Quercetum mijcta) mit Abdriicken von Haseln, Birken, Eichen, Weiden und noch hoher kommen weitere Laubbäume vor, die die Entwicklung des warmen vermischten Waldes charakterisieren. Die Vegetation endet in der Schichte mit Abdriicken von Tannen- und Fichtennadeln. In den oberen Lagen der Laubäume wurden Reste vom thermophilen Waldelefanten und thermophilen Nashom festgestellt. Die untersten Schichtungen der Travertíne und der Mergel (VII. Schichtung) gehoren zu den jiingeren Phasen des Glazials Riss. Diese beinhalteten aber nur wenige Flora- und Faunabelege. Fiir die Hauptinterglaziale Schichte íst die Antiqusfauna charakteristisch. Die reíchste Fauna ist in den Schichtungen V und IV, wo Ursus spelaeus, Castor fíber, Asinus cf. hydruntinus (Regalia)vertreten sind und Putorius sp. weniger; viel ofters kommen aber Equus, Tichorhinus antiquitatis, Ursus priscus, Mammuthus primigenius (Blumenbach) vor. In der dritten Schichtung iiberwiegt besonders Rangifer tarandus und eine kleine Form des Pferdes, die kleiner ist als in den unteren Schichten. Mittelpaläolithische Funde, die aus dieser Fundstelle kommen, wurden aus vier selbstständigen Horizonten gewonnen. Sie waren in festen Travertinen zusammengeschlossen und die kommen nur selten in Brekzien vor. Im mittleren Teil der Fundstelle wurden die ältesten (1) Funde aus der Fundschichte hervorgehoben, die in den Kiefer-Birken-Horizont gehoren. Weitere Fundschichten gehoren (2) in die Zeit des vermischten Eichenbestan, des und (3) in die Zeit des vermischten Waldes mit Nadelbestand von Fichten, Tannen und Kiefem. Die dritte Kulturschichte ist ungefähr mit dem Horizont identisch, aus dem der TravertinausguS des Schädels eines Neandertalers stammt. Die vierte Fundschichte begleitete der Fund eines Dicerorchinus. Es soll bemerkt werden, dab die weiteren hier angefiihrten Funde aus den Zipser Travertinen, die auch ungefähr in den letzten Interglazial datiert

45 46 L. BÁNESZ werden, bisher noch nicht moglich ist so detailliert zu datieren wie in Gánovce. Wahrscheinlich handelt es sich aber auch dort um eine ähnliche Entwicklung der Naturumgebung. Die ersten paläolithischen Funde aus <len Zipser letztinterglazialen Fundstellen wurden in der Literatur von A. Munnich (1892) erwähnt, der aus Gánovce neben jiingerem urzeitlichen Fundgut auch Steinartefakte aus Melaphyr, Sandstein und Milchquarz anfiihrt:... Das interessanteste und wichtigste aber sind die oberen Kalk-Schichten aus der interglazialen Periode, indem bei Sprengungen in denselben Holzkohle und rohe Steinwerkzeuge zu Tage tra ten... Da der Kalktuff aus horizontalen Schichten besteht, ist die Voraussetzung, dab Kohle und Steinwerkzeuge hierher geschwemmt wurden, vollíg ausgeschlossen. Natiirlich gehoren die Steinwerkzeuge (Melaphyr, Sandstein und Milchquarz) der ältesten paläolithischen Periode an. Unmittelbar unter diesen Schichten sind die bekannten Mammuth-, Rhinozeros- u.s.w. fossilen Ueberreste und gleichzeitig mit der Holzkohle in die Schichten gekommen... ". Ein Jahr darauf ergänzte diese Angaben M. Greisiger (1893) indem er behauptete, dass bis dahin von der Travertinkuppe etwa 115 erhalten geblieben war, wobei die Travertíne eine Dicke von 10,5 m erreichten und von einer 1 m dicken Kulturschicht iiberlagert waren. Von diesem Fundort erklärte er:... Professor Alexander Miinnich fand dort in der Felsmasse in einer Tiefe von 8 Meter die unterste 0,01 bis 0,03 Meter dicke, auch horizontal verlaufende, von Holzkohle und Asche dunkler gefärbte Kulturschichte. Oberhalb dieser, der ältesten Paleolithzeit angehorigen, Eocensandstein-, Melaphyr-, Milchquarzstiickchen und Knochensplitter enthaltenden Kulturschichte finden sich, zahlreich in den Kalktuff eingebettet, gebrochene Mammuth- und Rhinozerosknochen, Rhinozeros- und Ellenthierzähne, Ellenthier- und Edelhirschgeweihe, Nadelo von Fichten und Fohren, Blätter von Eichen, Erlen, Weiden und iiberhaupt von solchen Bäumen, welche auch heute noch die Wälder der Gánoczer Hohen" (Mezihuri) bilden... ". Laut dieser Stilisierung hätte M. Greisiger diese Auskunft von A. Munnich erhalten, doch aus manchen Umsänden geht hervor, dab er selbst im Jahre 1893 diese Fundstelle auch untersucht hatte. Bis dahin wurde nämlich von A. Munnich nirgends in der Literatur die Kulturschichtdicke angegeben. Keiner von <len beiden hatte aber den Fund eines Kernrestes aus griinem Jaspis erwähnt, der im Travertín in graugriiner Kulturschicht mit Holzkohle eingebettet war und den M. Greisiger mit einem eigenhändig geschriebenen Zettel mit folgenden Angaben versehen hat: Gánovce 1893, 8 m Tiefe. Dieses Fundstiick wird im Podtatranské múzeum (Museum des Gebietes) zu Poprad aufbewahrt. Danach besass M. Greisiger bereits zu jener Zeit eine eigene Samrnlung, einen Teil davon schenkte er dem damaligen Karpatenmuseum, das iibrige behielt er als seine Privatsammlung. In seiner späteren der Zipser Urzeit gewidmeten Arbeit (1895) kam A. Munnich emeut auf die paläolithische Besiedlung der Gánovcer Travertíne zu sprechen und neben der paläolithischen Herdstelle, den Holzkohlen und fossilen Úberresten wird der Fund von Melaphyr, Quarz und Sandstein genannt cm langes Melaphyrstiick, 5-8 cm starker Klopfstein, Quarzklinge, fossilierte Knochen in Gestalt eines Meissels mit unzweifelhaften Herrichtungsspuren... " In <len vorhandenen Sammlungen der Zips werden leider diese Funde vermibt und es ist nicht festzustellen, ob es sich um neue Funde handelt, oder ob es jene Funde sind, die im Jahre 1892 und 1893 von A. Munnich und M. Greisiger schon erwähnt wurden. In Podtatranské múzeum wird von M. Greisigers Streufunden aus dem Jahre 1895 ein kleiner JaspisabspliB und ein Teil eines Quarzgerollsteines aufbewahrt. Einige im festen Travertin eingebettete Holzkohlenstiickchen stammen von seinen Streufunden aus dem Jahr 1896, als es ihm gelungen war auch zwei Quarzabsplisse und ein flaches Sandgeschiebe zu entdecken. Weitere Funde aus Gánovce in den Jahren 1900 und 1902 lokalisierte M. Greisiger in die mittlere Schicht". Ihre Mehrzahl ist im festen Travertín eingebettet, in welchem a uch die Úberreste einer Kulturschicht mit Asche und Holzkohle erhalten blieben. Es handelt sich um Quarz- und Jaspisstiicke. Ähnliches Fundgut erfasste er in Gánovce im Jahre 1903 und In der Tiefe von 16 m auf der Nordseite von Hrádok" fand M. Greisiger im Jahre 1906 einen ovalen Abschlag aus weibem Quarz, der im Travertín ebenfalls eingebettet war in der Pflanzengesellschaft vom Laubwald. Diese letzgenannten Fonde wurden nirgends veroffentlicht und blob mit Hilfe der an ihnen angeklebten Etiketten mit Greisigers Angaben haben wir sie zur Kenntnis bekommen. Das Gleiche gilt auch vom Fund eines Quarzartefaktes aus dem J ahre 1907, der aus einer Kulturschicht stammt. M. Greisiger war eigentlich der erste, der in Gánovce eine mehrfache paläolithische Besiedlung feststellte. Dies geht aus seiner Arbeit iiber die Pfahlbauten in Gánovce" ( 1907) hervor, wo a uch

46 Ml1TELPALÄOUTHISCHE KLEINFÔRM1GE INDUSTRIE AUS DEN TRA VE RTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 47 Geräte und Waffen aus Knochen, Holz und Zähnen wie auch solche aus Jaspis, Melaphyr, Homstein, Serpentin un Sandstein erwähnt werden, die zumeist aus im Travertín eingebetteten Kulturschichten (zusammen mit Holzkohle und angebrannten Knochenresten) stammen. Sowohl im Museum von Poprad wie auch in Kežmarok konnte man diese Funde bei der Inventarisierung nicht identifizieren. T. Kormos (1912), obwohl er uber das Vorbandensein dieser Funde aus der Literatur zumindest informiert sein mubte, lie8 die Ex:istenz des pleistozänen Menschen in Gánovce nicht zu. Als weiterer erfolgreicher Forscher, dem es gelungen ist im Jahre 1924 in Gánovce einen paläolithischen Quarzabschlag zu ermitteln, ist J. Petrbok. Sein Fund, den er dem Nationalmuseum zu Prag ubergab, wird dort unter der Inventamummer 22139/3 aufbewahrt. In unserer Fachliteratur wurde diesen paläolithischen Funden später nur von B. Hajts (1926) und von J. Lipták (1935) Aufmerksamkeit gewidmet. B. Hajts reihte sie in die Altsteinzeit ein und es wurden von ihm wieder die Funde aus Sandstein, Melaphyr und Milchquarz erwähnt. Offenbar handelt es sich um die bereits erwähnten Funde A. Munnichs und M. Greisigers. Ausfiihrlicher befa8t sich J. Lipták mit der paläolithischen Besiedlung von Gánovce:... Beim Steinbrechen fand man in jeder Schichte Versteinerungen (Tierknochen und Tierchen, Holz und Pflanzenteile, Blattabdriicke), sowie Spuren menschlicher Siedlung... Als man beim Steinbruch in die Tiefe drang, kam etwa 8 m unter der Bodenfläche eine ganz besondere Schichte zum Vorschein. In der Mitte der Kuppe wies der Kalkstein Feuerspuren auf, dabei wurden zahlreiche aus verbranntem Holz stammende Kohlenstucke gefunden. Schlie8- lich fand man ein Stuck Melaphyr und eine Milchquarzspitze. Das Melapbyrstuck hatte die Form eines Faustkeiles, trug Spuren menschlicher Bearbeitung und ausgeprägte Danschärfen, der Milchquarzsplitter aber stelit eine Steinklinge dar. Dazu kam noch ein versteinertes Knochenstuck, das zu einem MeiBel zugespitzt ist, femer zahlreiche Sandsteinstucke mit scharfen Randbruchen... Aus diesen Funden geht hervor, da8 man es hier mit einer Siedlungsstätte des Menschen der Altsteinzeit zu tun hat. Das Lager des Menschen war in dieser Schichte ausschlie8lich mit Eichenzweigen und Gras gepolstert, auch in der Ascbe des Feuerherdes ist nur Eichenholz nachzuweisen. Die Reste der Eicbenbalken (Durchmesser 15 cm, Länge 65 cm) scheinen zur Errichtung seiner einfachen Hutte gedient zu haben. Unter und uber dieser Schichte fand man versteinerte Knochen des Flu8pferdes, des Mammuts und des Hôhlenläwen... Die Steinarten, aus denen die Geräte hergestellt waren, fand der Mensch unweit der Gansdorfer Quelle im Melaphyrriicken des Ziegensteinzuges, der von Blumental (Kvetnica, Virágvôlgy) in der Richtung gegen Leutschau sich hinzieht, während Quarzite unter der Tatra und auf dem Kônigsberg gefunden werden konnten... ". Lange J ahre hindurcb dien ten blo8 diese Funde als Beweisgrundlage fiir eine paläolithische Besiedlung in Gánovce. Aucb im von J. Skutil (1938) zusammengestellten Verzeichnis der paläolithischen Stationen, werden in Gánovce keine paläolithische Funde angefiihrt. Von solchen hatte J. Skutilsicherlich wenigstens aus der Literatur Kenntnis, die er grundlich exzerpierte. Hôchstwahrscheinlich scbwieg er daruber aus gewisser Vorsicht oder weil er von einer Besiedlungsmôglichkeit der Travertine nicht uberzeugt war. Eine Nachpriifung der Fundstelle wie auch der paläolithischen Funde fand erst nach dem zweiten Weltkrieg statt, als bei systematischen komplexen Forschungsgrabungen weitere mittelpaläolithische Funde aus vier selbsständigen Kulturschichten entdeckt wurden. Gleicbzeitig wurden auch jungpaläolithische Steinartefakte geborgen. Diese Funde verdanken wir den Leitem der Grabungen in Gánovce E. Vlček und F. Prošek und einem grô8eren Forscherkollektiv. AuBer diesen wurden mehrere Fundstiicke in Hranovnice, Hôrka und Beharovce von L. Bánesz geborgen (Abb. 20). Beschreibung der paläolithischen Funde Die Fundbeschreibung der Spaltindustrie erfolgt im Rahmen der einzelnen Fundstellen in der Reihefolge mit den ältesten Schichten beginnend und nach der wspriinglichen Bestandaufnahme E. Vl&ks bei Grabungen. An Ende werden die Funde aus den Sammlungen M. Greisigersbeschrieben, die im Podtatranské múzeum zu Poprad aufbewahrt sind, wie auch die Streufunde von L. Bánesz. Bei der Beschreibung wollen wir die Lage der Funde in den einzelnen Schichten angeben. Gánovce Schicht 1 (Kiefer-Birken-Horizont - Ostseitedes Kraters. Streu.funde E. Vlčeksund F. Prošeks, ) 1. RegelmäBiger ovaler Abschlag, an der Rechtskante stellenweise niedrig retuschiert. Im oberen Drittel der linkskante kleine Endkerben, Schlagwinkel stumpf, Bulbus grob und sehr flach ovalfôrmiger Negativ nach Hiebsplitter, Schlagfläche gerade, unretuschiert; graugriiner Jaspis. AusmaBe: 42X32X8 mm (Taf. I: 1). 2. Dreieckfônniger Absplill, an der Rechtskante beim Spitzende stellenweise mit Kleinretusche, Schlagwinkel stumpf,

47 48 L BÁNESZ Schlagfläche keilfôrmig-zweiflächig; graugriiner Jaspis. Ausma Be: 19x 16x3 mm (Taf. 1: 2a, b). 3. Abspli6, amorph mit zwei steilretuschierten Kerben an der Rechtskanle und flacher stufenartig retuschierten Kerbe an der Basis. Die kleine Schlagfläche unbearbeitet; griinbrauner Jaspis. AusmaBe: 19X19X6 mm (Taf. 1: 3). 4. Klingenabschlag, regelmä6ig, rechts und links den Kanten entlang im unteren Drittel grob bearbeitet, Bulbus markant gestreckt; weiber Quarz, mit Knollenrinde auf der linken Dorsalhälfte. AusmaBe: 31 x20x7 mm (Taf. 1: 4). 5. Dicker Abschlag von diskoider Form; weiber Quarz. AusmaBe: 21x2ox12 mm (Taf. 1: 5). 6. Amorpher Abschlag mit starker Basis, Schlagfläche gerade, nicht bearbeilet, Schlagwinkel stumpf; weiber Quarz. AusmaBe: 34X37X17 mm (Ostseite des Pfeilers, Streufund V. Lof.eks im Jahre 1959). 66. Dreieck.iger Abschlag mit schmaler Basis und wechselseitiger Kerbrelusche. Rechtskante an der Ventralseile kerbartig retuschiert, Terminalteil auf der Dorsalseile mit Kerbretusche versehen und Teilweíse abgebrochen; graugriiner Jaspis. Ausma Be: 35x27x3 mm (Taf. 1: 66). 67. Abschlag, flach, rechteckig, unregelmä6ig. Bulbus gro6 mit markanten ovalfôrmigen Negativen nach Hiebsplitter, Schlagwinkel stumpf, Basis grober bearbeitet; dunkelbrauner Jaspis. AusmaBe: 25x33x6 mm (Taf. 1: 67). Schicht 2 (Felsenblock am Kraterrand, linke Hälfte des Profils 1/57). 7. Bogenschaber mit schräger Randretusche an der Rechtskante. Die Ventralfläche der Abschlagskante ist durch lange Querretusche mei6elartig hergestellt; braungrauer geäderter Jaspis. AusmaBe: 34x26x4 mm (Taf. II: 7). 8. Beiderseitig bearbeitele Stielspitze, Dorsalseite mehr nach auben gewôlbt, Rechtskante steil und kerbartig bearbeitel. Ventralseite mehr flach, durch druckfeste Retusche flächig bearbeitet, an der Rechtskante ein Stiel in Form einer Langkerbe herausretuschiert, Schlagfläche gerade, unbearbeitet, Schlagwinkel, Schlagwinkel stumpf; weiber Quarz. Ausma6e: 39X28X 11 mm (Taf. II: 8). 9. Spitzer, dicker Klingenabspli6 mil unbearbeiteter Basis. Linke Dorsalseite mit zentripetaler, breiterer Retusche; wei6er Quarz. Ausma6e: 31X17X9 mm. (Stammt aus dem gro6en Felsenblock des Profils 2 / 57) (Taf. II: 9). 10. Spitziger Abschlag mil schaberartiger, sanft kerbartiger Retusche im Ventraldrittel der Rechtskante, linke Abschlagseite durch Retuscbe verdiinnt, Schlagfläche von dreieck.igem Durchschnitt, Schlagwinkel mä6ig stumpf; weiber Quarz. AusmaBe: 56x35x 17 mm (aus dem Profil 2 / 57) (Taf. Il: 10). Schicht 3 (Ceratus-Horizont) 11. Gro6er Geradschaber aus weibem Quarz. Sekundär gebrochen beim Travertinbrechen. 12. Flacher, nicht ausgeprägter Abschlag, weiber Quarz. Ausma6e: 30x22x7 mm. 13. Regelmä6ig fiinfkantiger, dicker Abschlag, durch Schlagtechnik hergestellte ventrale Kerbe; weiser Quarz. AusmaBe: 28X22Xl0 mm(taf.11: 13a, b). 14. Spitzfôrmiger Abschlag mit verstärkter Basis, Linkskante schaberartig hergestellt; weiber Quarz. AusmaBe: 27X l 8Xl0 mm. 15. Flacher Abschlag aus weibem Quarz. AusmaBe: 27X21X16 mm. 16. Gerôllabschlag rnit dicker Basís; Quarz. AusmaBe: 31X21X12mm. 17. Dicker rechteckiger Abschlag mit senkrechten Kanlen, eine Kante mit senkrecht gehauter druckfester kleinretusche; weiber Quarz. AusmaBe: 36x 17x10 mm (Taf. III: 17). 18. Vierseitiger kantiger Rest eines Quarzkernes grob retuschiert an einer Kante und der angliegenden Fläche. Ausma6e: 34x16x15 mm. 19. Quarzkem rnit Kanten und Matrixspuren nach breiteren Abschlägen. AusmaBe: 77x44x36 mm (Taf. III: 19a, b). 20. Kleine Schmalklinge, im Durchschnitt dreieckige Lamelle, nicht retuschiert; brauner Limnoquarzit. AusmaBe: 19x8x3 mm. 21. Regelmä6ige Schmalklinge ohne Retusche, abgehaut von der Kernkante; braungri.iner Jaspis. AusmaBe: 37x11x3 mm (Taf. III: 21). 22. Bogenschaber rnit konvexer stufenartiger, den Enden zu aber Kleinretusche; grau-grii.nlich-brauner Jaspis. AusmaBe: 28x22x7 mm (Taf. Ill: 22). 23. Prismatischer Abschlag, mei&lfôrmig hergestellt; weiber Quarz. AusmaBe: 27X15X12 mm. 24. Flacher Klingenabschlag aus weibem Quarz. AusmaBe: 31 x20x5 mm (Taf. III: 24). 25. Dicker, an beiden Enden spitzer Abschlag, Rechtskante meibelartig hergestellt, an einer Seite die urspriingliche Gerôllrinde erhalten, Schlagfläche grob abgeltlopft, Schlagwinkel stumpf; weiber Quarz. Ausma6e: 38x53x19mm (Taf. III: 25). 26. Kleiner diskoider Kern, flachere Ventralfläche durch Bearbeitung abgerundet, Dorsalfäche aus kleinen Kantenflächen gebildet; rosawei6er Quarz. AusmaBe: 28x24X18 mm (Taf. III: 26). 27. Ganz ltleiner dreieckiger Abspli6 mit Ventralkerbe an der Rechtskante; weiber Quarz. AusmaBe: 38x53x19 mm. 28. Zwei flache, umegelmä6ige, schuppige Absplisse aus Jaspis. AusmaBe: 17x12x3 mm und 12x 10x2 mm. 29. Fiinf ganz kleine amorphe Absplisse aus weibem Quarz. AusmaBe der grôsten Stiicke: llx9x4 mm und 29X15x x5mm. 30. Dreikantiger, terminal gespitzter Abspli6, ohne Retusche; weiber Quarz. AusmaBe: 38X19X13 mm. 31. Hoher, doppelspitziger Abschlag, eineseitemitkleinretusche zugerichtet, Schlagwinkel stumpf; Quarz. AusmaBe: 25xl8xll mm (Taf. III: 31). 32. Abschlagfragrnent mit dicker Basis, obere Hälfte der Linkskante schaberartig retuschiert; Quarz. AusmaBe: 24Xl9X9 mm (Taf. III: 32). 33. Dicker dreikantiger Abschlag aus dem Kemriicken: wei Ber Quarz. AusmaBe: 24x17xl0 mm (Aus dem Ostrand des Kraters). 34. Flacher Klingenabschlag, an der Bogenkante bilaterale Kleinretusche; weiber Quarz (Ostrand des Kraters). 35. Flacher trapezfôrmiger Abspli6, Rechtskanle grob retuschiert; wei6er Quarz. AusmaBe: 26x17x7 mm. 36. Ganz kleiner Splitter (Ostrand des Kralers, aus Travertinen mit Homo und Holzkohle; Fund F. Proleksam 11. September 1955). 37. Dicker Abspli6 von diskoider Form aus weibem Quarz. AusmaBe: 19x20xll mm. 38. Bruchstiick aus weibem Quarz (Ostrand des Kraters). 39. Prismatischer graubrauner Quarzil. AusmaBe: 54x26x 19 mm. 40. Sechs ganz kleine Absplisse aus Quarz (Profil E, F).

48 MITTELPALÁOLITHISCHE Kl.EINFÔRMJOE INDUSTRlE AUS DEN TRA VERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS Breiter Klingenabschlag mit ausgeprägtem Bulbus, Dorsalfläche flach retuschiert; weiber Quarz. AusmaBe: 17 X2 1 x7 mm (Sonde E, F) (Taf. Ill: 41). 42. Hoher massiver quadratischer Abschlag mit Bulbus, nachträglich retuschiert; weiber Quarz. AusmaBe: 26x26x 14 mm (Sonde E, F). 43. Dicker Abschlag mit verstärkter Basis und zugespitzten Enden, die bogenformige Rechtskante ist stufenweise retuschiert; weiber Quarz. AusmaBe: 28x28x 16 mm (Sonde E, F) (Taf. III: 43). 44. Kleiner Dicker AbsplIB aus einer Kemkante; weiber Quarz. AusmaBe: 20 x 11x7 mm (Kulturschicbt am Nordrand des Travertinbruches am Weg). 45. Quarzabsplisse, 2 Stiick. Ausma.Be: 24Xl5X8 mm und 14xl2x7 mm (Sonde I, Abschnitt A im Block der Travertinbrekzie unter dem Profil). 46. Zwei kleine Quarzabsplisse (Travertinblocke mit Nadelreisig und Zeraten in der Kulturschicht - Mauer im Bad von Gánovce). 47. QuarzabsplIB von rotlich brauner Farbe. AusmaBe: 28x 14x 10 mm (Travertinblôcke mil Nadelreisig und Zeraten - Mauer im Bad von Gánovce). 48. Jaspisabschlag, linke Dorsalkante mit gezähnter Retuscbe. AusmaBe: 21x11 x4 mm (Profil I, Abschnitt E, F) (Taf. Ill: 48a, b). 49. Dreieckige Spitze mit einer dicken Basis von kreisformigem Querschnitt mit regelmä.bigen gleichannigen langen Kanten. Das Gerät wurde aus einem Kem hergericbtet und zufolge dessen ist es von rhomboidem Querschnitt. Die Kanten bilden eine beiderseitige Retusche, die regelmäbige keilformige Spitze ist sanft abgerundet; weiber Quarz. AusmaBe: 58x34X 19 mm (Taf. III: 49). 68. Zehn kleine amorphe Absplisse, weiber Quarz (Profil 1-2/57 mit Zeraten). 69. Aacher AbspliB aus weibem Quarz. Ausma.Be: 32x26x4 mm (Profil 2/57). Schicht 4 (Aus dem Unterteil des Kraters, Funde aus dem Jahr 1957) SO. Gestreckter Klingenabschlag, Seitenstiick eines Kems, Linkskante mit Kerbretusche; weiber Quarz. AusmaBe: 40Xl5x8 mm. 51. Stielspitze, Dorsalseite flacher und mit breiterem Stiel, an der Rechtskante naturgeformt an der Linkskante stufenartig retuschiert, der Terminalteil wurde von der Ventralseite zugespitzt, die Ventralseite wurde noch am Kem zugerichtet; weiber Quarz. AusmaBe: 33xl9Xl2 mm (Taf. IV: Sla, b, c). 52. Beschädigter Bogenschaber an dickem, beidseitig behauenem Quarzabschlag. Ausma6es: 52x32X15 mm(taf.iv: 52). 53. Kurzretuschierter Schaber am Quarzabschlag mit Bogenkante. AusmaBe: 38X27x 13 mm (Kulturschicht im Krater, aus dem Unteneil der Moorfiillung aus der Siidseite des Kraters zwiscben ausgenagten Travertinblôcken). 54. Zertriimmertes Quarzgeroll. AusmaBe: 34xl9X25 mm (Krater - Moor). 55. Qua.rzgerollbruchstiick. Ausma.Be: 24x18x9 mm (im Moor aus dem Krater). 56. Basaler Klingenabschlag, stellenweise fein retuschiert (mit Kantenabbrechungstechnik), Bulbus grob, kugelformig, ausgeprägt, Schlagfläche ohne Retusche, Scblagwinkel sehr stumpf; brauner Jaspis. AusmaBe: 24 x 31 x S mm (Krater, grauer Marge!, Nordrand des Profils 3/58) (Taf. IV: 56a, b.). 57. Beschädigter Quarzbeschlag, an einer Seite mit Rinde. AusmaBe: 54X31X16 mm (Kraterboden, Nordrand des Profils 3/58). 58. Gro6er Bogenschaber mit grobem Endkerb und zugespitztem Endteil; an der Dorsalseite teils erhaltenen Knollenrinde, die iibrige Aäche nach auj3en gewolbt; weiber Quarz. AusmaBe: 71X42x20 mm (Taf. V: 58). 59. GroBer breiter Scbaber rnit gerader Schneide und stufenartig retuschiert; weiber Quarz. AusmaBe: 60x41Xl8 mm (Taf. IV: 59). 60. Hoher Abschlag, teilweise grob retuschiert; wei.ber Quarz. Ausma.Be: 24X18X12 mm. 61. Breiter Abschlag, and der Kante mit Kerbretusche, fächerartiger Bulbus mit Rissen, Schlagfläche bildet die Gerollrinde, Schlagwinkel stumpf; weiber Quarz. Ausma6e:34x48x 19 mm (Kraterboden) (Taf. IV: 61). Jungpaläolithische Schicht (LOBschutt W3 an der Westseite des Kraters) 62. Lange Klinge mit abgebrochenem Terminalteil und rundlich bearbeiteter Basis, Ventralfläche der Linkskante mit einer tiefen durch Retusche entstandenen Kerbe versehen, dieselbe Kante weist beiderseitig eine markante Gebrauchsretusche auf. Die Klinge entstand aus einem langfôrmigen Nukleus - aus der schon vorher hergerichteten Kernkante; schokoladenbrauner Radiolarit. AusmaBe: 85x27X10 mm. (Profil 3/58) (Taf. V: 62). 63. Kleiner AbsplIB aus braunem Radiolarit. Ausma6e: 20x 10x2 mm (Profil 2/57). 64. Dreikantige Spitzklinge aus braunem Radiolarit. Ausma Be: 55x7x9 mm (LoBschutt von westlicher Seite des Kraters, Fund aus dem Jahre 1952) (Taf. V: 64). 65. Ventralteil einer diinnen regelmäbígen nichtretuschierten Klinge, Bulbus, durch Negativen nach Hiebsplittem abgeschafft; schokoladenbrauner Radiolarit. AusmaBe: 31Xl3X2 mm (E. Vlčeks Fund aus dem Jahre 1949 im LOBschutt des Kraters) (Taf. V: 65). Jahr 1893 Nukleusfragment aus griinem Jaspis, eingegossen samt Holzkohlenstiickchen in graugriiner Kulturschicht. AusmaBe: 22x12 mm ( Tiefe 8 mm"). Jahr 1895 Gerôllbruchstiick, zertriimmert beim Aushub aus dem festen Travertin; weiber Quarz. AusmaBe: 56X32X30 mm. UmregelmäBiger AbsplIB mit Riade aus graugriinem Jaspis. AusmaBe: 19x17x9 mm. Jahr 1896 Flaches Sandgeschiebe von grauer Farbe ohne Bearbeitungsspuren. AusmaBe: 56x30x20 mm. Kleiner weiber QuarzabsplIB. Ausma.Be: 9X7X3 mm. Holzkohlenstiickchen, welche in festem Travertin angegossen waren. Ja hr 1 9 O O ( mittlere Schicht") Drei uruegelrnäbige kleine Absplisse aus griingrauem Jaspis. Kleiner AbsplIB aus weiben Quarz mit Holzkohle und Asche, im festen Travertin eingegossen. Kleiner weiber QuarzabsplIB. Ja hr 19O2 ( mittlere Schicht") Kleiner AbsplIB aus weibem Quarz.

49 so L. BÁNESZ Jahr 1903 Kleiner Abschlag aus braunem Radiolarit. AusmaBe: 23x20x3 mm. Kleiner graugriiner JaspisabsliB. AusmaBe: 17X8X7 mm. QuarzabspliB, eingegossen im festen Travertin zusammen mit Holzkohlensttickchen. Jahr 1904 Kleiner Abschlag aus weibem Quarz, eingegossen im festen Travertín. Jahr 1906 (Tiefe 16 m auf der Nordseite von Hrádok). Ovaler Abschlag aus weibem Quarz, mit Blattabdrticken von Laubbäumen im Travertin eingegossen. AusmaBe: 30X23x xi 1 mm. Jahr 1907 Quarzabschlag, schaberartig bearbeitet, mit der Kulturschicht im Travertín eingegossen. Ohne Jahreszahlangabe GroBer kantiger Nukleus eingegossen im festen Travertín; weiber Quarz. AusmaBe: 45X-35 mm. Gánovce I II (Travertinsande unterhalb des Bades Nr. 1) WeiBer QuarzabspliB, klein, diek, kantig. AusmaBe: 11 X9X8 mm (Fund vom ). Hôrka Schicht 1 1. Dreieckiger spitzer Abschlag mit verstärkter Basis von dreieckigem Querschnitt, Schlagfläche gerade, nich bearbeitet, Schlagwinkel stumpf, Bulbus stark ausgeprägt; graugriiner Jaspis. AusmaBe: 23X21X8 mm (Taf. VI: 1). 2. Schuppiger griiner JaspisabspliB, Fragment eines Jaspiskernes. Schicht 2a (obere) 3. Breiterer Abschlag, plattenformig aus braungriinem Jaspis, der aus dem Kem sttick nach der Abspaltung des vorangehenden Abschlages abgespaltet wurde. Bulbus grob und nach auben gewôlbt, Schlagfläche glatt, unbearbeitet, Schlagwinkel sehr stumpf, Bulbus auf der Rechtsseite durch Schlagtechnik bearbeitet. AusmaBe: 20x28x8 mm (Taf. VI: 3). 4. Flacher plattenfôrrniger, schuppiger Abschlag mit asymmetrischem spitzen Tenninalteil, Bulbus ausgeprägt, Schlagfläche glatt, unbearbeitet; brauner Jaspis. AusmaBe: 22x 18x2 mm. 5. Zwei Absplisse aus hellgriinem Jaspis. AusmaBe: 25x15xll mm und 22x12x6 mm. 6. Drei kleine flache klingenfônnige Absplisse; hellgriiner Jaspis. Durchschnitt vom AusmaB: 16X7X5 mm. 7. Acht kleine schuppige, meistens quadratische Absplisse aus hellgriinem Jaspis, drei davon sind dreieckig rnit ausgeprägtem Bulbus und mit keilfôrmiger I zweiflächiger unbearbeiteter Schlagfläche. 8. Ftinfkantiger Abschlag mit rhomboidem Querschnitt der Basis, abgespaltet von der behauenen Kemkante, Schlagfläche ohne Retusche; Jaspis. AusmaBe: 19X 16x7 mm (Taf. VI: 8). 9. Drei kleine Absplisse von dreieckiger Form; hellgriiner Jaspis. AusmaBe im Durchschnitt: 19x18x6 mm. 10. Zwei kleine sp1tz1ge dreieckige Absplisse aus grtinem Jaspis. AusmaBe: 28xI3x6 mm und 23xl4x6 mm (Taf. VI: 10). 11. Spitzer AbspliB mit beschädigtem Bulbus aus der bearbeiteten Nukleuskante; die Kante wurde nach der Abspaltung vom Kem wieder retuschiert; griiner Jaspis. AusmaBe: 28x 17 x X7mm. 12. KernabspliB mit grober stufenartiger Retusche auf der basalen Kante; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 33x 16x 12 mm. 13. Flacher klingenfôrmiger Abschlag, retuschenlos mit kleiner, nicbt hergestellter Schlagfläche von dreieckigem Querschnitt; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 25x18x6 mm. 14. Dreieckiger Abschlag mit dicker bearbeiteter Basis, der Unterteil vom Basisteil und der Schlagfläche ist durch leichte Retusche bogenfôrmig in ein schaberartiges Gerät umgearbeitet; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 25x28x20 mm (Taf. VI: 14). 15. Spitzer dicker Abschlag rnit teilweise bearbeiteter Schlagfläche, Schlagwinkel stumpf; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 38x30xl3 mm (Taf. VI: 15). 16. Dreieckiger Abschlag an der Kernkante; grtiner Jaspis. AusmaBe: 23x30xIO mm. 17. Klingenabschlag an bearbeiteter Nukleuskante, kleiner Bulbus, Schlagfläche unbearbeitet; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 26Xl5X7 mm. 18. Flacher Klingenabschlag rnit zweiflächiger diinner, nicht bearbeiteter Schlagfläche; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 30xI6x3 mm (Taf. VI: 18). 19. Flacher Klingenabschlag mit unretuschierten Kanten, kleiner Bulbus, Schlagfläche unbearbeitet; hellgrtiner Jaspis. Ausma Be: 40.xl8X4 mm. 20. Diskusfôrrniger Kern rnit kleinen, der Mitte zu gerichteten Abschlagnegativen auf beiden Seiten; hellgriiner Jaspis. Ausma Be: 34x28x20 mm (Taf. Vl: 20). Schicht 2c (untere) 21. Flacher Abschlag mit glatter unbearbeiteter Schlagfläche; aushellgriinemjaspis. AusmaBe: 21 x27x6 mm (Taf. VI: 21). Schicht Vier stellenweise bearbeitete Nukleusfragmente aus hellgriinem Jaspis. 23. Vier Absplisse an der Kemkante; griiner Jaspis. 24. Sechs breite, nicht retuschierte Abschläge mit ausgeprägtem grobem Bulbus, Schlagwinkel sehr sturnpf; griiner Jaspis. AusmaBe im Durchschnitt: 26x34x 11 mm. 25. Kleiner primatischer Nukleus mit Klingenabschlagnegativen; griiner Jaspis. AusmaBe: 24x21x15 mm (Taf. VII: 25). 26. Sechzehn kleine Abschläge aus hellgriinem Jaspis. Die AusmaBe bewegen sich von 22x20x8 mm bis 35x 14x8 mm. 27. Sechs Jaspisabschläge mit Bulbus, Schlagfläche unbearbeitet, Schlagwinkel sehr stumpf. AusmaBe im Durchschnitt: 24x18x8 mm. 28a. Abschlag mit nachträglich herausgebildeter Endkerbe; griiner Jaspis. AusmaBe: 27x 18X8 mm. 28b. UnregelmäBiger Abschlag, stellenweise retuschiert; grtiner Abschlag. AusmaBe: 22X26x7 mm. 28c. Dicker AbspliB, stellenweise mit leichter Retusche; griinbrauner Jaspis. AusmaBe: 29x26x 11 mm. 28d. Dreizehn amorphe Absplisse aus griinbraunem Jaspis. 29a. Kleiner dreieckiger AbspliB mit retuschierter Schlagfläche, Bulbus grob, Schlagwinkel rechteckig; hellbrauner Jaspis. AusmaBe: 23X18X6 mm. 29b. Breiter Abschlag mit glatter nicht bearbeiteter Schlagflä-

50 Mľn"ELPALÄOUTHJSCHE KLEINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 51 che, Bulbus grob, Schlagwinkel rechteckig; hellbrauner Jaspis. Ausmal3e: 21 x30x6 mm (Taf. Ylll: 29b). 29c. Unregelmäl3iger Klingenabschlag mit unbearbeiteter Schlagfläche, Schlagwinkel, slumpf; brauner Jaspis. AusmaBe: 27xl7x6 mm. (Taf. VIII: 29c). 30. WeiBer QuarzabspliB. Ausmal3e: 8x5x4 mm Absplisse aus gri.inem und gri.inbraunem Jaspis. Ausma Be im Durchschnitt: 14x 10x4 mm. 32. Sieben kleine Absplisse mit kleiner bearbeiteler Schlagfläche. Drei kleine Absplisse mit keilformiger zweiflächiger unbearbeileler Basis, Bulbus klein, aber ausgeprägt; hellgri.iner Jaspis. Sechs ganz kleine amorphe Absplisse mil Bulbus und gerader unbearbeileter Schlagfläche aus griinem Jaspis. 33. Siebzig ganz kleine amorphe Absplisse aus hellgri.inem Jaspis. AusmaBe im Durchschnitt: 10x7x2 mm. 34. Fiinf sehr kleine Absplisse mit bearbeiteter Schlagfläche aus griinem Jaspis. 15 ganz kleine Absplisse mil gerader nichl bearbeileter Schlagfläche aus griinem Jaspis. AusmaBe im Durchschnitt: 10x8x3 mm ganz kleine Absplisse aus griinem Jaspis. 36. Dreieckiger spitzer regelmäbiger Absplil3 mit zweiflächiger bearbeileler Basis, Bulbus ausgeprägt mil dem Negativ nach Hiebsplitter; hellgrauer Jaspis. Ausmal3e: 23X12x5 mm (Taf. YlI: 36) Acht ganz kleine Abschläge mit retuschierter Schlagfläche, Bulbus ausgeprägt, Schlagwinkel stumpf; griinbrauner Jaspis. Acht ganz kleine Abschläge mit unbearbeileler Schlagfläche, kleiner, jedoch ausgeprägter Bulbus, stumpfer Schlagwinkel; braungriiner Jaspis. 38. Drei sehr kleine dicke Abschläge, teilweise mil leichter Retusche; griinbrauner Jaspis ganz kleine flache Absplisse aus braungriinem Jasp.is sehr kleine schuppige Absplisse aus griinbraunem Jaspis. 41. Drei Fragmenlstiicke aus zertriimmerten Kernen; gri.inbrauner Jaspis. Ausmal3e: 30x31X21 mm, 23x45X19 mm, 2lx35x21 mm. 42. Fiinf Absplisse aus zerhauenen griinbraunen Jaspiskernen. Ausmal3e im Durchschnitt: 30x25x13 mm grobere Absplisse aus zerhauenen gri.inbraunen Jaspiskernen. DiirchschnittsausmaBe: 35x25x15 mm. 44. Zehn Absplisse und Fragmente aus braungri.inem Jaspis. Durchschnittsaumal3e: 40 x 30 x 15 mm. 45. Seitenbohrer, unausgeprägt an einer runden Abschlagkante. Der Abschlag wurde von diskoidem Nukleus mit Klingenabschlagnegaliven abgespaltet. Schlagfläche keilformig, stellenweise grob bearbeitel; hellgri.iner Jaspis. AusmaBe: 33x38x10 mm (Taf. VII: 45). 46. Flacher breiler Abschlag mit dicker Basis und nach innen gewolbter, gezahnt retuschierter Linkskante, Schlagfläche stumpf; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 50x33x 10 mm (Taf. VII: 46). 47. Gestreckler fiinfkantiger Spitzabschlag, Rechtskante mit Gebrauchsretusche, Bulbus ausgeprägt, stumpfer Schlagwinkel und Schlagfläche mit Retusche; griinlichbrauner Jaspis. Ausma Be: 45x37x6 mm (Taf. VII: 47). 48. Fiinfkantiger regelmäbiger Spitzabschlag mit hoher verstäkter Basis, abgespaltel von hellgriinem diskoidem Jaspisnukleus. AusmaBe: 30x32xl5 mm. 49. Fiinfkantiger Abschlag mil feiner Retusche an der Hauplkante mit schmaler unbearbeiteter Schlagfläche, Schlagwinkel stumpf; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 28x35x10 mm (Taf. VII: 49). 50. BogenfOrmig retuschiertes Bruchstiick von braungriinem Jaspis. 51. Dicker Klingenabschlag mit grober Kerbretusche an der Linkskante; hellgriiner Jaspis. Ausmal3e: 35x20x9 mm (Taf. VII: 51). 52. AbspliB mit ausgeprät~m Bulbus und keilformig retuschierter Schlagfläche; griinbrauner Jaspis. AusmaBe 20x26x4mm. 53. Zwei kleine Absplisse mit ausgeprätem Bulbus und keilformiger Schlagfläche, Schlagwinkel stumpf; griiner und brauner Jaspis (Taf. VII: 53). 54. Abschlag mit stellenweise feiner Retusche und retuschierter Schlagfläche, Bulbus ausgeprägt, Schlagwinkel stumpf; griiner Jaspis (Taf. VII: 54). 55. Flache Levallois-Spitze am Abschlag mit schief retuschierter Schlagfläche; griiner Jaspis. AusmaBe: 36x26x8 mm. 56. Flacher Bogenschaber an der Rechtskanle des Abschlages mit Andeutung zum Stiel, Schlagfläche retuschiert; braungriiner Jaspis. AusmaBe: 42x25x4 mm (Taf. VII: 56). 57. Drei Absplisse an bearbeileler Kernkanle; griinbrauner Jaspis. 58. Drei flache Klingenabschläge; gri.iner Jaspis. Durchschnittsausmal3e: 31x2x4 mm (Taf. VII: 58a, b, c). 59. Flacher Spitzabschlag mit retuschierter Basis; Jaspis. AusmaBe: 29x19x4 mm. 60. RegelmäBiger dreieckiger langgestreckter Spitzabschlag ohne Relusche, Schlagfläche glatt; griiner Jaspis. AusmaBe: 35x17x9 mm (Taf. VIII: 60). 61. Dicker unausgeprägter langer AbspliB an Kernkanle mil beschädigtem Bulbus; hellgriiner Jaspis. Ausmal3e: 50x20x xl5 mm (Taf. VlII: 61). 62. Dreieckiger AbspliB mil dicker keilformiger Basis, der Basis gegeniiber gezahnle Retusche; braungri.iner Jaspis. Ausma Be: 20x33x8 mm (Taf. VIII: 62). 63. Hoher rechteckiger Abschlag mil ausgeprälem Bulbus und glatter Schlagfläche, Schlagwinkel stumpf; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 39x27x 10 mm (Taf. VIII: 63). 64. GroBer Abschlag an Kernkante mit breiten Abschlagnegativen; griiner Jaspis. AusmaBe: 78x30x 16 mm. 65. Breitschaber, konvex, an dreieckigem flachen Abschlag; hellgriiner Jaspis. AusmaBe: 37x33x7 mm (Taf. VIII: 65). 66. Diskusformiger Kern mil flacherer Ventralseite, daran ein breiter Negativ nach ausgeprägtem Abschlag, der Oberteil symmetrisch boch, mit Negativen von rautenformigen Abschlägen; gri.inbrauner Jaspis. Ausmal3e: 42x39x20 mm (Taf. IX: 66). 67. GroBer hoher Abschlag in der Form des Buchstabens D' auf der Gesamtfläche mit Flachretusche grob bearbeitet. Kanten durch grobe Retusche gezähnt, Ventralseite flacher, Dorsalseite mehr erhaben; hellgriiner Jaspis. Ausmal3e: 54x36xl5 mm (Taf. IX: 67). 68. Breiter, nicht retuschierter Abschlag an der Kante eines groben Kernes mit zugerichteten Seitenflächen und mit einem Negativ nach breitem ausgeprägtem Abschlag; brauner Jaspis. Ausmal3e: 50x33x8 mm. 69. Bogenschaber an ausgeprägtem langen Abschlag, die retuschierte Kante ist schräg, Retusche kontinuierlich, Rechtskante retuschenlos; graugri.iner Jaspis. AusmaBe: 53x24x7 mm (Taf. VIII: 69). 70. Nicht retuschierter breiter Abschlag mit grobem Bulbus; braungri.iner Jaspis. AusmaBe: 33x35x10 mm (Taf. X: 70).

51 52 L. BÁNESZ 71. Breiter Abschlag mit keilformig retuscruerter Schlagfläche, Bulbus ausgeprägt, zweifach; braungriiner Jaspis. AusmaBe: 45X54X8 mm (Taf. IX: 71a, b, c). 72. Grober AbspliB an bearbeiteter Kemkante; brauner Jaspis. AusmaBe: 27X35Xll mm. 73. DiskusfOrmiger Kem mit beiderseitiger zentrifugaler Randretusche; griiner Jaspis. AusmaBe: 30X30X 15 mm (Taf. X: 73). 74. Flacher Abschlag, an der dorsalen Linkskante mit abgebrochenen Zackteilen, Bulbusausgeprägt, stumpfer Schlagwinkel und eine flache nicht retuscruerte Schlagfläche; braungriiner Jaspis. AusmaBe: 37x27x6 mm (Taf. VIII: 74). 75. Flacber langgestreckter spitzer Klingenabschlag, ohne Retusche; bellbrauner Jaspis. Ausma6e: 53X23x6 mm (Taf. VlII: 75). 76. Dicker Abschlag am Basalteil des griinbraunen Jaspiskemes. 77. Flacher JaspisabspliB mit Flachretusche an einer Kante (Taf. X: 77). 78. Zwei ganz kleine Jaspisabschläge, mit Feinretusche. 79. Hober trapezformiger Abschlag, Linkskante stellenweise re1uscruert, die Kante der Basis gegeniiber fein retuschiert, Schlagfläche glatt, ohne Retusche, Schlagwinkel stumpf, flacher Bulbus mit einem Negatív nach Hiebsplitter; braungriiner Jaspis. AusmaBe: 30x27x 12 mm (Taf. X: 79a). Kleiner Abschlag, stellenweise mit feiner Venlralretusche (Kantenabbruchtechnik) an derselben Kante und Seite. Bulbus ausgeprägt, Schlagfläche retuschiert; griiner Jaspis. AusmaBe: 25x14x7 mm (Taf. X: 79b). 80. Kurzer Bogenschaber mit hoher stufenartiger Retusche; griiner Jaspis. AusmaBe: 36x 18x7 mm (Taf. X: 80). 81. Breiter, langer dreikantiger Abschlag mit ausgeprägtem Bulbus, Schlagwinkel stumpf, Schlagfläche glatt; griiner Jaspis. AusmaBe: 39x23x 10 mm (Taf. X: 81). 82. RegelmäBiger Spitzabschlag mit dicker Basis, Schlagfläche bearbeitet, Bulbus breit und ausgeprägt; griiner Jaspis. AusmaBe: 46x37x12 mm (Taf. X: 82a, b}. 83. Kleine kugelige Kemstiicke mit abgehauenen Flächen, braungriiner Jaspis. Ausma6e: 20x27x 15 mm (Taf. X: 83). Schicht Klingenabschlag mit einer Rinde an der Basis, Bulbus strahlenformig, Schlagwinkel stumpf; weiber Quarz. AusmaBe: 36x22x8 mm (Taf. XI: 84). Schicht Dicker AbsplIB aus weibem Quarz. AusmaBe: 17x12X X9mm. 86. Flacher schuppiger Spitzabschlag mit feiner Gebrauchsretusche an Einzelste!Jen der Kanten, Schlagfläche schmal und umgebogen, sie war retuschiert; Schlagwinkel rechteckig, Bulbus von Negativ nach Hiebsplitter verhiilt; brauner Jaspis. AusmaBe: 21x17x4 mm (Taf. Xl: 86). Schicht GroBes Kerngerät mit stumpfer, keilformiger Spitze, Basis an der urspriinglichen Gerollfläche, der Oberteil mit Hilfe von Negatív gro Ber dreieckformiger Abschläge von sogar 7 8 x 7 5 mm Gro6e hergestellt, Kemkante grob retuschiert, die ho!m; Arbeitskante von oben steil zu einer Hobbelform zugeschlagen. Die andere Seite teils mit Rinde, in der oberen Hälfte durch breite Abschläge geform1; grobkôrniger weiber Quarz. Ausma6e: 103x92x52 mm (Taf. Xl: 87). 88. Kleiner Klingenabschlag aus weibem Quarz. Ausma6e: 19Xl6X7 mm (Taf. XI: 88). 89. Amorpher AbspliB aus weibem Quarz. AusmaBe: J8x16x7 mm. 90. Vierkantiger prismatischer AbsplIB aus Quarz. AusmaBe: 34X9X7 mm. 91. Vierkantiger prismatischer AbspliB aus weibem Quarz. AusmaBe: 28xtOx8 mm ganz kleine Quarzabsplisse. DurchschnittsausmaBe: 10x7x5 mm. 93. Kleiner Spilzabschlag, Linkskante alternierend leicht retuschiert; graubrauner Jaspis. AusmaBe: 14x l J x4 mm (Taf. Xl: 93}. 94. NukleusabsplIB, ste!jenweise mil Gebrauchsretusche; hellbrauner Jaspis. Ausma6e: 20xl5x8 mm. 95. Fiinf Absplisse aus weibem Quarz. AusmaBe im Durchschnitt: 30Xl5X10 mm. 96. Quarzabschlag. AusmaBe: 32x23x ll mm. 97. Quarzabschlag mit kleiner ausretuschierter Kerbe. AusmaBe: 34x24xll mm (Taf. Xll: 97). 98. Hoher fiinfkantiger Spitzabschlag mit abgezwickten Flächen; weiber Quarz. AusmaBe: 26x 22x 12 mm. 99. WeiBer Quarzabschlag, plattenfôrmig, al1emierend retuscruert. AusmaBe: 29X34X 14 mm Kleiner diskusfôrmiger Abschlag aus weibem Quarz. AusmaBe: 16x17X8 mm (Taf. XI: 100) Kleiner Diskusfôrmiger Abschlag; weiber Quarz. AusmaBe: 20x19x6 mm (Taf. XI: 101) Kleiner unregelmäbiger Nukleus mil Negativen von kleinen Abschlägen und mil bohrerformig retuschierter Spitze; weiber Quarz. Ausma6e: 30x20xl6 mm Ganz kleiner Nukleus mit Kanten und kleinen Absplillnegativen; weiber Quarz. AusmaBe: 20X18x14 mm Unausgeprägter kleiner Diskuskem, sekundär beschädigt; weiber Quarz. AusmaBe: 19x26x13 mm (Taf. XI: 104) Ganz kleiner Diskuskern mit behauenen Flächlein und zum Teil erhaltenen Kno!Jrinde; weiber Quarz. AusmaBe: J9x2tx10mm(Taf.XJ: 105) Kugeliger Nukleus mil behauenen Flächen und erhaltener Rinde; weiber Quarz. AusmaBe: 37x30x23 mm (Taf. Xll : 106) Ganz kleiner kantiger Kem mit flachen behauenen Flächen; weiber Quarz. Ausma6e: 17x23x14 mm (Taf. Xll: 107) Kugeliger kleiner Nukleus mit flachen behauenen Kanten; weiber, sanfl rosafarbenerquarz. AusmaBe: 29x24x 14mm (Taf Xll: 108) Spitzer mil dicker Basis von dreieckigem Querschnitt, eine Ventralfläche mit Knollrinde, eine Kante mil tiefer Kerbe versehen; wei6er Quarz. AusmaBe: 59X38X25 mm (Taf. XTI: 109a, b) Nukleusrest mit Spuren von alternierender feiner Gebrauchsretuscbe; brauner gebränderter Jaspis. AusmaBe: 33X26X10 mm. Schicht Vier ganz kleine Kalksleinbruchstiicke Amorpher AbspHB an der bearbeiteten Nukleusbasis; griinbrauner Jaspis. AusmaBe: 27X 14x7 mm (Taf. XIII: 112) Amorpher AbspliB aus wei6em Quarz. AusmaBe: 22x17x8mm Dicker Spitzabschlag mit Anlauf zur Herausbildung eines breiten massiven Stiels, beiderseitig bearbeitet; weiber Quarz. AusmaBe: 39X25X16 mm (Taf. XIII: 114).

52 MITIĽLPA LAO LITI-ll SCHE KLEINFÔ RMlGE INOUSTRJE AUS OEN TRA VERTINFUNDSTELLEN DE R ZIPS Dreieckfôrmiger, an einer Seite behauener Spilzabschlag aus weibem Quarz. AusmaBe: 27x27x14 mm (Taf. XIII: 115). l 16. Amorpher Abschlag mil grob behauenen Aächen an basaler Kemkanle; Quarz von schmutzigweiller Farbe. AusmaBe: 44X33X 12 mm (Taf. Xlli: 116) Spitzer Klingenabschlag mil verjiingter Basis; weiber Quarz. AusmaBe: 34x18X IO mm (Taf. XIII: 117) Spitzer unregelmälliger Klingenabschlag aus grobkomigem grauweillem Quarzit. Ausmalle: 38x 16x7 mm (Taf. XIII: 118). G roller Krater" 119. Ovalfôrmiger Abschlag, Dorsalseite zweioächig behauen durch Abspaltuog von Klingenabschlägen; weiller Quarz. Ausmalle: 45x30xl2 mm (Taf. XIV: 119) Gestreckter spi1ziger dreieckiger Klingenabschlag mit drei Seilenflächen, Rechtskan1e nach links gekriimmt und von oben und un1en schaberartig retuschiert, abgespalten von rohem Gerôllkem, was aus der oberen Linksfläche mil Gerôllrinde hervorgehl wie auch aus der negativeo Spur nach dem Schlagpunkt aus der Gerôllfläche; weiller Quarz. AusmaBe: 55x22x 15 mm (Taf. XIV: 120) Zerhauenes Gerôll mit Gerôllfläche; grauer grobkômiger Quarzit. AusmaJ3e: 23X30x 16 mm Spitzer Kernabsplill mil vertiefter schaberartiger Retusche; weiller Quarz. Ausmalle: 31 x28x19 mm Hoher Absplill mil dicker Kerbretusche; weiller Quarz. Ausmalle: 35x34x20 mm Nukleusrest mit behauenen Aächen; wei!ler Quarz. Ausma!le: 30x25x23 mm Gro!ler prisrnatischer Kern mit Negativen nach unregelmä!ligen Abschlägen; grauwei!ler Quarz. Ausmalle: 60X40X35 mm (Taf. XIV: 125a, b, c) 126. Groller unregelrnäbiger Nukleus mil rhomboiden Abschlagnegativen; weiller Quarz. Ausmalle: 39x48x 32 mm (Taf. XV: 126a, b) Hoher diskusformiger Abschlag, Rechtskante mit Kerbretusche versehen und seine Basis war mit grober Aachretusche abgerundet, an der oberen Rechtskante zum Teil die Knoll.rinde erhalten; weiber Quarz. Ausmalle: 43x34x22 mm (Taf. XV: 127) Zerhauenes GerôU, Knollrinde iiberwiegend erhalteo; weiller Quarz. Ausmalle: 40x39x 38 mm (Taf. XV: 128) Groller kugeliger Kem mit grôlleren quadratischen Abschlagnegativen; wei!ler Quarz. Ausmalle: 40x57X38 mm (Taf. XV: 129) Vier Absplisse aus hellbraunem Jaspis Aacher quadratischer ausgeprägter Abschlag mit retuschiertem Basisteil und Rinde; Jaspis. Ausmalle: 32x20x8 mm (Taf. XV: 131) Dicker Abschlag mit gerader schaberartiger Kaote; weiller Quarz. Ausmalle: 34X20x 16 mm (Taf. XV: 132) Hoher plattfôrmiger Abschlag mit gerader, slufenweise retuschierter Schaberkante; weiller Quarz. AusmaJ3e: 30X24X18 mm (Taf. XVI: 133) Zarter diinner klingenfôrmiger Splitter aus weillem Quarz. Ausmalle: 23x6x4 mm Ganz kleiner kantiger Nukleus aus weillem Quarz. Ausmalle: 15xl3xl2 mm Dicker grob bahauener Absplill mit retuschierter terminaler Kerbe, weiller Quarz. Ausmalle: 20x23x13 mm (Taf. XVI: 136) Neun ganz kleine Absplisse mit behauenen Aächen; weiller Quarz Zwolf ganz kleine Quarzabsplisse Aacher ovaloider Abschlag mit Aachbearbeitung an der Dorsalseite, Bogenkante beiderseitig schaberartig flachreluschiert; w.eiller Quarz. Ausmalle 28x23x8 mm (Taf. XVI: 139) Beiderseitig behauener Spitzabschlag, Linkskante gerade und schaberartig retuschiert; weiber Quarz. Ausmalle: 45x27x 14 mm (Taf. XVl: 140) Dicker Spitzabsplill, GesamtOäche behauen; weiller Quarz. Ausmalle: 39xt8xJ7 mm (Taf. XVI: 141) Runder diskoider Abschlag an der GerôUkante; weiller Quarz. AusmaBe: 25x26X8 mm (Tar. XVI: 142). Die Wand an der Stralle (Schicht 4 oder 5) 143. Kanliger Kem aus weibem fleckigem Quarz. Ausma!le: 25X30X23 mm Kleiner Klingenabsplill aus weillem Quarz. Ausmalle: 21 x30x23 mm (Taf. XI: 144) Kantiger plattenfôrmiger Quarzabschlag mil behauenen Aächen. Ausmalle: 26x24x16 mm Ganz kleiner dicker ovalformiger Absplill aus Quarz. JaspisabspliB mit kleiner Gebrauchsretusche. Jaspisbruchstiick Spitzabschlag mit dicker Basis und angedeuleter Stielherausbildung; weiller Quarz. Ausmalle: 43X23x 10 mm (Tar. X1: 147) Diskuskem mit zentripelal angerichteteo kleinen Abschlagnegativen im Dorsalteil, Venlralfläche mehr flach; weiller fleckiger Quarz. Ausmalle: 33x28X17 mm (Taf. XI: 148). Fundinventar aus dem Jahr 1961 (Lesefunde von L. Bánesz) Schichl 2 (Inv. Nr. Al SAW: 376/61) 1. Breiter Abschlag mit zweiflächiger Schlagfläche; hellgriiner Jaspis. Ausrnalle: 35x38x8 mm. 2. Basisteil eines breiten regelmälligen Abschlags aus hellgriinem Jaspis. AusmaJ3e: 38X33Xll mm. 3. Aacher Spitzabschlag aus hellgriinem Jaspis. AusmaBe: 31x20x4 mm. 4. A acher AbspliB aus griinbrauoem Jaspis. Ausmalle: 27X24X9 mm. 5. Aacher breiter Abschlag mit keilfôrmiger Basis; griiner Jaspis. Ausmalle: 24x29X6 mm. 6. Breiter unregelmäbiger Abschlag aus hellgriinem Jaspis. Ausma!le: 23x38x10 mm. 7. Massiver Abschlag, Längskante alterniered retuschiert; graugriiner Jaspis. Ausmalle: 59x40x 19 mm. 8. Dreieckiger Abschlag, beiderseitig mit kleinen breiteren Abschlagnegativen; heugriiner Jaspis. Ausmalle: 40x30x IO mm. 9. Kleiner Abschlag mil verjiingter Basis aus griinlichbraunem Jaspis. AusmaJ3e: 28X33X6 mm. 1 O. Abschlag mit gerader nichl retuschierter Basis; griiner Jaspis. AusmaBe: 33x24x10 mm. 11. Kemrest aus griinbraunem Jaspis. Ausmalle: 36X22X23 mm. 12. Aacher Abschlag aus griinem Jaspis. Ausmalle: 25x20x5 mm. 13. Aacher Abschlag aus griinem Jaspis. Ausmalle: 26x20x6 mm.

53 54 L BÁNESZ Abb. 1. Bch:irovce 1.

54 MITTELPALÄOLITHISCHE KLEfNFÔRMlGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNOSTELLEN DER ZIPS Griiner JaspisabspliB. AusmaBe: 16 X32x5 mm. 15. Flacher Abschlag rnit gerader nicht bearbeiteter Schlagfläche; griiner Jaspis. AusmaBe: 17x32x5 mm Flache Abschläge, mittelgrob, aus griinem Jaspis. Ausmalle im Durchschnitt: 25x23x7 mm. 20. Flacher Abschlag aus weillem Quarz. Ausmalle: 21x28x7 mm. 21. Spitzabschlag aus weillem Quarz. Ausmalle: 38X25X 15 mm. 22. Grober spitzer Kemartefakt aus Kalkstein. AusmaBe: 45X29X24 mm Splitterartige Absplisse aus griinem Jaspis. AusmaBe: 38x 10x6 mm, 34x 11 x4 mm, 36x 8 x 4 mm Mittelgrolle Absplisse aus griinem Jaspis. Durch schnittsausmabe: 27xl8xl1 mm Kleine mehrkantige Absplisse aus griinen Jaspiskernen. Durchschnittsausmalle: 12x15X10 mm Kleine Flachabschläge aus griinem Jaspis. Ausmalle im Durchschnitt: 16Xl2X3 mm Ganz kleine Absplisse; griiner Jaspis. Ausmalle durchschnittlich: l3x9x3 mm. Krater 89. KlingenabspliB aus weillem Quarz. AusmaBe: 26xll x6 mm Absplisse aus weillem Quarz. AusmaBe: 24xl6x 10 mm und 19xllx8 mm. 92. Plattenfôrmiger Abschlag aus weillem Quarz. Ausmalle: 15x20x6 mm. 93. Weiller Quarzabsplill. AusmaBe: 28x 15X 10 mm. Jungpaläolithikum 94. Der mittlere Teil einer nicht retuschierter durchgliihter Homsteinklingenlamelle. AusmaBe des Fragrnentes: 9x 12x x 5mm. Jahr 1935 Flacber, plattenformiger Abscblag aus weillem Quarz. Ausma Be: 18Xl2X5 mm. Jahr 1939 GroBer kugeliger Quarznukleus. Ausmalle: 52x49x42 mm. Jahr 1958 Lesefunde von L. Bánesz (lnv. Nr. des Al SA W 209/58) Flacher Abschlag rnit Feinretusche an der ventralen Llnkskante; brauner Jaspis. AusmaBe: llx16x3 mm. Zwei Quarzabsplisse. Beharovce FI u r 1 (Lesefunde aus den Jahren von V. Ložek, F. Prošek, E. Vlček). l. Dreieckige Spitze mit Jangen symmetrischen, mit stufenforrniger Retusche bearbeiteten Kanten, Schlagfläche gerade, nicht bearbeitet, Schlagwinkel sehr stumpf; Quarz. AusmaBe: 40X22X 13 mm (Abb. 1: 1). 2. Dreieckiger Quarzabschlag rnit Gerollbasis, and beiden Kanten schaberartig retuschiert. Ausmalle: 41 x 39x19 mm (Abb. 1: 2). 3. Massiver ausgeprägter keilformiger Spitzabschlag mit dikker Basisaus Quarznukleus. Ausmalle: 45x23X22 mm (Abb. 1: 3) Runder entzweigebrochener Abschlag mit zum Teil erhaltener Rinde und stellenweise rnit Gebrauchsretusche; wei Ber Quarz. AusmaBe: 43X40x13 mm (Abb. 1: 4). 6. Dicker Abschlag aus dem Basisteil eines Quarznukleus mit durcll" grobe Retusche bogenfôrmig abgestumpfter Basis. Ausma Be: 20x40xll mm (Abb. 1: 6). 7. Quarzabschlag, trapezforrnig, rnit behauenen Flächen. Ausmalle: 26x36x15 mm (Abb. 1: 7). 8. Massiver Abschlag, hobelartig zugerichtet, eine Kante in der urspriinglichen Geschiebeform erhalten, Hobelfläche durch eine bogenformig behauene regelmä13ige Kante gebildet, d.ie von unten noch zugehaut wurde; weiller Quarz. Ausmalle: 33X26X18 mm (Abb. 1: 8). 9. Dicker dreieckiger Abschlag mit stufenartig retuschierter bogenforrnig hergestellter Schaberkante; weiber Quarz. Ausma Be: 27X25X15 mm (Abb. 2: 9). 10. Zerschlagener Quarzabschlag mit urspriinglicher Geschiebekante und Endkerbe.' AusmaBe: 28X34Xl6 mm (Abb. 2: 10) Absplisse aus hellbraunem Jaspis (Abb. 2: 12). 16. Diskusformiger Nukleus rnit Negativen nach vorangehenden Klingenabschlägen aus hellbraunem Jaspis. Ausmalle: 47x45x22 mm. Zur Nummer 16 gehoren auch die Fundstiicke Nr. 12 und 14, die zusammengeklebt waren! 17. Dicker Spitzabschlag rnit stufenweise schaberartig retuschierter Rechtskante; weiller Quarz. Ausmalle: 35 x 30 x 14 mm (Abb. 2: 17). 18. Spitzabschlag mit gerader schaberartiger Kante und flacher kleióer Kerbe auf der gegenständigen Seite; weil3er Quarz. Ausmalle: 31xl7x 10 mm (Abb. 2: 18). 19. Kleiner kugeliger Nukleus aus weillem Quarz. Ausmalle: 17x13X9 mm. 20. Kleiner unausgeprägter Diskuskem mit Negativen nach vorangehenden quadratiscben Abschlägen; brauner Jaspis. AusmaBe: 15x20 x 10 mm Sehr kleine kugelige Keme mil kleinen Abschlagnegativen; weiller Quarz. 23. Ganz kleiner kugeliger Kem aus weillem Quarz. Ausma!3e: 18x 15x 15 mm. 24. Ganz kleiner kugeliger Nukleus aus weillem Quarz. AusmaBe: 20x 19x10 mm. 25. Kugeliger Kem rnit behauenen Flächen; weiller Quarz. AusmaBe: 35 x 27X25 mm (Abb. 2: 25). 26. Quarzabschlag mit durch Feinretuschen gebildeterterminalkerbe und grob bearbeiteten Kanten. AusmaBe: 26x16x8 mm (Abb. 2: 26). 27. Doppelspitziger gestreckter Klingenabschlag, dorsale Rechtskante flach bearbeitet, Recbtskante mil grober, gezahnter Retusche versehen, gesamte Ventralfläche flach bearbeitet; weiller Quarz. Ausmalle: 34Xl5X8 mm (Abb. 2: 27). 28. Kantiger Nukleus mit behauenen Flächen; weiller Quarz. AusmaBe: 25x25x25 mm (Abb. 2: 28). 29. Ganz kleiner Hochkratzer mit keilfč:irmig erhohtem Riikken, aus weillem Quarz verfertigt. Ausmal3e: 23X l4x17 mm (Abb. 2: 29). 30. Ausgeprägter flacber breiter Abschlag, Rechtskante kerbartig retuschiert; weillerquarz. AusmaBe: 40x30x 10 mm (Abb. 3: 3). 31. Ausgeprägter fiinfkantiger Spitzabschlag mit grob bearbeitetem Stiel, beiderseitig bearbeitet; weiller Quarz. Ausmalle: 30X20X9 mm (Abb. 3: 31). 32. Sehr kleiner, beiderseitig ausgehauner Hauer aus einem einseitig gänzlich behauenern Quarzgeschiebe, die andere Seite

55 56 L. BÁNESZ ó Abb. 2. Beharovce 1.

56 MlTTELPALÄOLITiilSCHE KLl"INl-ORMIGE INDUSTRI E AUS DEN 'IRA VER11NFUNDSTELLEN DER ZIPS b 33 Abb. 3. Beharovcc L

57 58 L OANESZ blob an der oberen Arbcitskante gespalten. AusmaBc: 23X!8X12 mm (Abb. 3: 32). 33. Quarzabsplisse, Linkskan1e beidersei1ig retuschiert, keilfonnig gefonn1e Basis. AusmaBe: 44X29x 16 mm (Abb. 3: 33). 34. Massivcr Absplill mit brcitcr tiefer Slufenartiger Retuschc und Endkerbe; weiber Quan. AusmaBe: 44X29x 16 mm (Abb. 3: 34). 35. Kemartefakt, durch Schlagtechnik zu einem Keil berausgebildet, urspriinglich als Gerät zum Reruschieren gebrauchl; Quarz. AusmaBe: 36x32x24 mm (Abb. 3: 35). 36. Einsei1iger Hauer, hcrgcrichtet aus einem kleinen Quangeroll. AusmaBe: 23x26x 18 mm (Abb. 3: 36). 37. Ges1reck1er prisma1ischcr Absplill mit spitzem Endteil, die gesam1e ven1rale und dorsalc Fläche flach behauen, die gerade Rechtskan1e isl kerbartig retuschiert. AusmaBe: 40X20x 15 mm. 38. Hauerar1ig gespal1ener, flach behauener Abschlag mil Rinde auf der Dorsalfläche, Ventralíläche vollig behauen; weiber Quarz. AusmaBe: 2lx30x 12 mm (Abb. 3: 38). 39. Drcieckiger, stufenartig retuschierter Absplill mil Kerbc aus Quarz. AusmaBe: 19x 18x 10 mm. 40. Flacher QuarzabspliB, alterniert retuschiert, weiber Quan. AusmaBe: 18Xl0X7 mm. 41. Dreieckiger Abspli(l aus weibem Quarz stellenweise retuschien. Ausma.Be: 19x 18x IO mm Kleine Klingenabschläge; weiber Quarz. 44. Ganz kleiner Quarzabschlag, s1ellenweise reluschien. 45. Abschlag mil kleiner terminaler Kcrbe aus weibcm Quarz. 46. Spilzcr Abschlag mil Oberflächenre1usche, Rechtskanle beidersei1ig scharf retuschiert; weii\cr Quarz. 47. Sehr kleiner Abschlag, Rechlskante mil gezahnter Retusche, weiber Quarz Ganz kleine weibe Quarzabsplisse. 50. Dicker AbspliJ3 mil behauenen Kanlen aus weillem Quarz. 51. Flacher Abschlag, bciderseitig behauen; wei.ber Quarz. 52. AbspliB aus weibem Quarz. 53. Sehr kleiner spitzer AbspliJ3 aus weibem Quarz Dicke, sehr kleine Absplisse mil behauenen Flächen; weiber Quarz. 57. Ausgeprägter Oacher dreieckiger Abschlag aus wiebem Quarz. AusmaBe: 31x30x IO mm. 58. Sehr kleiner soitzer AbsoliB aus weibcm Ouarz. Abb. 4. Beharovce I. 59. Basisteil eines dicken Kernabschlages mil bearbeite1er Fläche; weiber Quarz. 60. Gezackter AbspliB aus weillem Quarz. AusmaBe: 28X17x IO mm. 61. Spitzcr schuppiger AbspliB aus weibem Quarz. 62. Flacher Abschlag aus weibem Quarz. 63. KlingenabspliB, Rechtskan1e mil flacher Kerbe; weiller Quarz. 64. Ganz kleiner Absplill aus weillem Quarz. 65. Sehr kleiner Abschlag aus weibcm Quarz. 66. Kugeliger Kern mil behauenen Flächcn und mil zwei kleinen Endkerbcn an einer Scharfkante; wicber Quarz. 67. Kernrest mit Negativen nach vorangehcnden Dreieckabschlägen; Quarz. 68. Dickcr dreieckiger AbspliB aus weillem Quarz. 69. GroBer regelmäbiger drcieckiger spitzer KernabspliB, alterniert grob retuschicrt; weiber Quarz. AusmaBc: 48x30x2J mm. 70. Weiller QuarzabspliB. AusmaBe: 28x38x 16 mm. 71. AbspliB aus weibem Quarz. Ausma.Be: 28X38x 16 mm Sehr kleine Absplissc aus weillem Ouarz. 75. Úberrest eines zertri.immcrtcn Gcschicbcs; wcibcr Quarz. 76. Flachcr drcieckiger AbspliB aus weibem Quarz. 77. Dreieckiger AbspliB mit einer tiefen, nach1räglich fein bearbeiteten Endkerbe; wieber Quarz. AusmaBe: 3lx28x x!o mm Sehr kleine Absplisse im fcsten Travertin eingegossen; weiller Quarz. 82. Zerschlagcnes weibes Quarlgeschiebe. 83. Uberrest eines zerhauenen Quarzgerolls. 84. Kantiger Kern mil bchauenen geraden Flächen und Negativen nach Dreieckabschlägen; weiller Quarz. AusmaBe: 35x32x21 mm. 85. Weiller Quarzabsplill mit Gebrauchsre1uschc. 86. Kantiger Kern mit behauencn Flächen; wciber Quarz. 87. Quarzgeroll in zwei Hälflen Restsliicke von zertriimmerten Geschiebcn aus wei Bem Quarz. 92. Bruchstiick eines zerschlagcncn Quarzgeschicbcs. 93. Spitzer dreieckiger AbspliB mil dicker Basis, Schlagfläche mit Rinde; weiber Quarz. 94. Dicker spitzer AbspliB, beide Kan1en mil kleinen Endkerben; weiber Quarz. AusmaBe: 20x l 8x 13 mm. 95. Kleincs flaches Quar.c:geroll Reste von Quarzgeschiebcn Spitzcr AbspliB, Geschicbebasis mil abgespaltenen rhomboiden und trapezformigcn Flächcn; weiber Quarz. l Sehr k.leine Geschiebestiicke aus Quarz Fragmente von zerhauenen Quarzgcschieben Flacher Abschlag, die gesam1e Dorsalíläche Oach bearbeitet, Rech1skante mit zwei klcinen durch Re1usche cntstandenen Kerben; weiber Quarz. AusmaBe: 21x18x7 mm Dicker dreieckiger AbspliB mil kleincr ausgebrochener Kerbe an der dorsalen Linkskan1e; weiber Quarz AbspliB mit behauenen Flächen aus weibcm Quarz Dicker spitzer AbspliB mil behauenen Flächen aus Quarz Sehr kleine Absplisse aus zerschlagcnen Quarzgeschieben Ganz kleine spi1zige Absplissc aus weibcm Quarz Dicke spitze Quarzabsplisse. I

58 MľlTEl.PALAOLITHISC ll F-. KLEINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER Z IPS I Klciner kantiger Quankemrest Abschlag aus weibcm Quar.l Grol3e Absplisse aus Quarzgeschieben Kernrcst mit dem Nagativ nach spitzem Dreieckabschlag; wciber Quar.l Flacher Abschlag aus zerhaucncm Ouarzgeschiebe Reste von zcrhauenen Quarzgeschieben Ouarzgeschicberesle mit erhallenen urspriinglichen GeschicbcClächen Ganz kleine Quarzabsplissc, cingegossen in grauem porosem Travcrtin Winzige Schuppc aus braunem Jaspis AbspliB aus weibcm Travetin Hohcr Quarzabschlag mil gezackter Kance Drcieckiger Abschlag mit gerader Schlagfläche, grobkorniger Quarz WciBcr QuarzabspliB Ganz kleincr OuanilabspliB Schuppenfôrmigcr Abschlag aus braunem Jaspis Absplisse aus Kalkstein Sehr klciner AbspliB aus dunkclgriincm Jaspis Amorphcr AbspliB Durchgliihter JaspisabspliB AbspliB aus wcijkm Quarz Klciner Absplil Quarzabsplil Dicker Abschlag mit kleinen Kerben; grauweil3er Quarz WciBe Quarzabsplisse Ganz kleine, iiberwiegend spitzc Absplissc aus wei13em Quarz Sehr kleine Absplisse aus wcibem Quarz Reste von Quarzkernen KlingenabspliB mil rtacher Endkerbe an der längeren Kante; weiber Quarz KlingenabspliB aus weibem Quarz Absplisse vom Quarznukleus Hoher Quarzabschlag mil gerader bearbei1e1er Rechlskante Dicke Kernabsplisse aus weibem Quarz Sehr kleine, zumeist spitzige und dicke Absplisse aus weibem Quarz Ganz kleine Absplisse; weiber Quarz Winzige weibe Quarzabsplisse. Flur II 1. Stufenartig retuschierter Abschlag, dic gesamle Dorsaliläche rtachbearbcilel; weil3er Quarz. AusmaBe: 23X22x9 mm {Abb. 5: 1). 2. Spitzer Quarzabschlag mit stufenwcise retuschicrter Rechlskante. AusmaBe: 30x25x 10 mm (Abb. 5: 2). 3. RegelmäBiger runder Abschlag mil Negativen nach voran- 1 ~ -'iii. ~ ':, ~" ;. é.~t lk -=~:' ~--~ ~ ~: =-- ~... -~ ~ "~'-, Abb. 5. Bcharovce Il.

59 60 L BANF.SZ gchcndcn drcicckigen Abschlägen und mit behauener Dorsalfläche, Bulbus ausgeprägt, Schlagfläche kcilfórmig, behaucn; weil3er Ouar7.. Ausmal3e: 21 X24x9 mm (Abb. 5: 3). 4. Flacher Abschlag mil Relusche, dic Rcchtskante in einen fcin rctuschicrtcn Bucke! auslaufend, Linkskante gerade mit feincr Tcrminalretusche, Schlagflächc rctuschiert, Bulbus ausgepriigt mit zwei Negativen nach Hicbsplittcrn, Schlagwinkel mit Abschlagachse bildet 92 Winkel; graucr Jaspis. Ausmal3e: 35X28X8 mm (Abb. 5: 4). 5. Diskusfôrmiger Abschlag mit dicker Basis und bogenfôrmig rctu!>chicrtcr Arbcitskante, es handelt sich eigentlich um einen Bogenschaber; weil3er Quarz. Ausmal3e: 25x23x 11 mm (Abb. 5: 5). 6. Dicker zwcispitziger Abschlag mit Endkerbe an der geraden Kante; weiber Quarz. Ausmal3e: 36x23x 15 mm Klingenabsplisse aus braunem Jaspis; bei Nr. 13 Schlagfliichc retuschiert. 16. AbspliB aus braunem Jaspis. 17. Klciner dreieckiger AbspliB aus weibcm Ouarz. 18. Fragment eines entzweiten Quarzgeschiebes (Abb. 5: 18) Flache Abschläge aus weil3em Travertín (!) mit ausgeprägtem Bulbus und einem Schlagwinkel von 92 (Abb. 5: 19-22). 23. Kugeliger Nukleus mil behauenen Flächen; Quarz (Abb. 5: 23). 24. Amorpher Quarz.abschlag (Abb. 5: 24). Hrabušice Flur Na hure" 1. Fi.infeckiger flacher Quarzabschlag (Abb. 6: 1 ). Hranovnica Feuerstellc 1 1. Spilzer Quarz.abschlag (Abb. 6: 2). 2. Dicker Quarzabschlag (Abb. 6: 3). 3. Flacher Quarzabschlag (Abb. 6: 4). 4. Abschlag aus Quarz (Abb. 6: 5). Analyse der Steinindustrie Als Grundlage zur Analyse der Steinindustrie dienen vor ajjem die Funde aus systematischen Ausgrabungen wie auch das Fundgut aus jenen Schichten, die mit Bestimmtheit datiert bzw. dokumentiert sind. Will man die Industrie aus verschicdenen Schichten der TravertinfundsteUen in der Zips untereinander vergleichen, so kann eine Klassifikation nur auf Grund der Garätetypen nicht ausreichen, man mul3 manche allgemein giiltige Erscheinungen beriicksichtigen oder manche morphologische, resp. morphologisch verwandte Merkmale und Geräteformen zur Hilfe nehmen. Beim Yergleich des Fundinventars zwischen den einzelnen Schichten der Zipser Fundplätze ist eine Kriteriumauswahl zu treffen, um mit dessem Hilfe einen griindlichen Vergleich vorzunehmcn. Eine rein typologische Beurteilung ist aus folgenden Griinden nicht ausreichend: auch in den,/ Abb. 6. Hrabušice (Nr. L). 1!ranovnica, Fcucrstelle! (Nr. 2-5). '

60 MľlTEL P/\ LÄOJ- lthi SCHE KLEINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFU ND!>'TELLEN DER Z IPS 61 reichhaltigsten Fundhorizonten kommen typische Artefakte, z. B. Spitzen, Schaber, Disken usw. blob als Einzelsti.icke zum Yorschein. Daher wäre es unrichtig, ja unzulässig SchluBfolgerungen auf grund der Tatsache zu fassen, dab diese Geräte in manchen Schichten mit spärlichen Funden nicht vorh~mden sind. Úbrigens gehoren diese Geräte zu Standardtypen in allen Kulturkomplexen des Mittelpaläolithikums. Sollten wir uns blob an diese Typen sti.itzen, wäre unsere Beurteilungsrichtigkeit nicht gewährleistet, sowohl im Hinblick darauf, dab die Kulturschichten unterschiedlich reich an Funden sind, wie auch deswegen, dab in den Kulturschichten häufig (z. B. in den unteren Schichten von Gánovce und zumal von Hôrka) nicht der gleiche Werkstoff vorliegt und bei einem Yergleich ist dieser Tatsache eine Bedeutung zuzuschreiben, weil die Jaspisgeräte naturgemäb ausgeprägter und besser ausgefiihrt sind als die Quarzgeräte. Einen besseren gemeinsamen Nenner finden wir bei weniger ausgeprägten Geräten, die von Quarz abgeschlagen oder aus Jaspis zu dem Zweck geformt wurden, um eine bestirnmte Gerätegattung aus Kernen oder Absplissen zu erhalten. So verhält es sich bei den Spitzen, die in mehreren Schichten auf die gleiche Weise aus Quarz und Jaspis angefertigt waren. Und diese weniger ausgeprägten Artefakte standen sich gegenseitig vie! näher als die eigentlichen charakteristichen Typen. Entscheidende Bedeutung haben eher technologische und morphologische Kriterien. Gerade rnit Hilfe dieser Merkmale kann von einer Gleichartigkeit der lndustrien in allen Schichten jeder einzelnen Station gesprochen werden, obwohl die Schaberund Spitzenformen, als Leitformen in technologischer Hinsicht, andere Formen und Ausfiihrungen zeigen. Die Steinindustrie der rnittelpaläolithischen Travertinfundstellen in der Zips besteht hinsichtlich des Rohstoffes aus Jaspis- und Quarzartefakten. Beide Rohstoffe bedingten die Herstellungstechnik und die morphologische Zusammensetzung der Industrie. Jaspisartefakte erschienen vor allem in den untersten Schichten von Gánovce und Hôrka. Auf Grund dieser Funde kann auch eine Charakteristík der Herstellungsart von Jaspisgeräten versucht werden. Wie die Absplisse und Abschläge an den Jaspiskernen abgespaltet wurden, ist gut ersichtlich auf einem kleinen prismatischen Nukleus mit Doppelbasis und zwei Grundflächen, von denen in Gegenrichtung kleine kurze Abschläge abgespaltet wurden. Neben diesem Fundstiick, das aus der zweiten Kulturschicht in Hôrka stammt, IäBt sich das technologische Yerfahren hinsichtlich der Abspaltungstechnik bei Halbfabrikaten aus Kemen auch auf einem anderen Fund gut verfolgen. Man fand nämlich die Kante eines groben Jaspisnukleus, die auf einer Seite die Spuren von breiten Negativen und eines keilformig konkaven Abschlagnegatives aufweist. Die Schlagfläche bei diesem Kem bestand aus einer geraden Fläche, die bereits vor der Abspaltung von Abschlägen mit einem energischen Seitenschlag geebnet wurde. Dieses Stiick zeigt, wie auf geläufige Art und Wiese jene Abschläge hergestellt wurden, deren basaler Querschnitt dreieckig und glatt oder die Form vom V" - Buchstaben ausfweist. War die Nukleusoberfläche uneben, wurde sie im voraus mit kleinen entgegengerichteten Hieben bearbeitet. In diesem Fall haben die Abschläge gewohnlich eine zweiflächige keilformige Basis, die im Querschnitt nach innen vertieft war. Als gutes Beispiel gilt der Abschlag aus Hôrka (Schicht 2), rnit keilforrnig konkavem UmriB der Schlagfläche und gerader glatter Schlagfläche; dieser entstand während der Abspaltungen von Abschlägen, was die konkave Negativspur auf der Dorsalseite und der Bulbus an der Abschlagseite verriet. Bei diesem Stiick befinden sich neben dem Bulbus ganz kleine (fazettierte) Negatíve sekundärer Fazettierung Auf demselben Stiick ist auch die Herausbildung der zweiflächigen keilfôrmigen Basis ftir den nächsten Abschlag zu sehen. Anderseits geht aus der Fundbeschreibung hervor, dab verhältnismäbig viele Abschläge mit retuschieter Schlagfläche ans Licht gekommen sind, die gewohnlich der Levallois-Technik zugeschrieben werden. Nach dieser Beobachtung diirfte eine Unterscheidung von Clactonien- und Levallois-Technik hier kaum richtig sein, schon auch deshalb nicht weil aus denselben Kernstiicken beide Abschlagvarianten gewonnen wurden bzw. dab hier bei der Herstellung von Halbfabrikaten aus Kemen beide technologische Yerfahren gebraucht wurden. War die Nukleus-Schlagfläche glatt, mubte keine vorangehende Kemzurichtung stattfinden. Bei den Funden aus der zweiten Kulturschicht in Hôrka ist die Schlagfläche sowohl retuschiert (27 Stiick) wie auch unretuschiert (22 Stiick). Úberwiegend vertreten sind die geraden Schlagflächen (25 Stiick), seltener begegnet man Funde rnit keilformiger zweiflächiger Basis (10 Stiick), wovon 7 Stiick ohne Retusche sind. Die Basis ist dabei in 14 Fällen keilfôrmig konvex und häufig trifft man auch dreiekkige Querschnitte. Bei den Abschlägen mit retuschierter Schlagfläche ist die Fazettierung meistens dem Bulbus zu gerichtet.

61 62 L. BÁNESZ Besondere Beachtung soli der Herstellungstechnik von Quarzgeräten wie auch der Bearbeitungsart dieser Geräte in der Zips gewidmet werden. Diesen Rohstoff gewinnt man sicherlich ganz leicht in der Na tur und daher wurde er a uch oft neben dem fiir die Verarbeitung mehr geeigneten Jaspis häufig gebraucht. Im Grunde genommen kann man damit rechnen, dab die Gerätemehrzahl aus Geschieben und geädertem Quarz zugerichtet wurde. Die Herstellungstechnik war bei Geschiebe sehr einfach. In bezug auf das Produktionsverfahren miissen an erster Stelle jene Geräte genannt werden, die durch grobes Abklopfen der Nuklei selbst entstanden sind. So entstandene Geräte waren vor allem chopperfärmig oder auch keilformig spitzig, wobei die verstärkten Teile nach die urspriingliche Knollenrinde beibehielten. Die Anzahl solcher Geräte war aber ziemlich gering, denn die Mehrheit der Geräte wurde so hergestellt, dab man die Gerällstiicke durch Schlagtechnik auf plattenfärmige Stiicke zertriimmerte, die dazu geeigneten Abschläge und Absplisse wurden dann in zweckmäbige Gerätetypen geformt. Auf dem Hauptteil der auf diese Weise gewonnenen Geräte ist diese H erstellungsart sowohl durch ihre Formgestaltung wie auch nach der erhaltenen Rinde und Gerällfläche nach zu erkennen. Diese Geräte weisen die Gerällfläche blob auf einer Seite lateral auf; Ventral- und Dorsalflächen waren gewähnlich plattenfärmig und nur nachträglich und sehr bescheiden geformt und iiberarbeitet. Auf diese Weise entstanden Schaberartefakte, bei denen es geniigte die Arbeitskante zuzurichten. Ein weiteres Herstellungsverfahren bei den Quarzgeräten ist das traditionelle Abschlagen von Halbfabrikaten und die so entstandenen Abschläge und Absplisse von den Kernen wurden dann weiter bearbeitet. In diese Kategorie stellen sich die spitzund schaberartige Geräte, welche aus den der Form nach geeigneten und funktionsgemäben Halbfabrikaten zugerichtet wurden, deren Zurichtung bereits geringe nachträgliche Arbeit erforderte. Sehr geläufig war auch die Herstellung der Geräte direkt aus den Nuklei, wobei entweder Geschiebe oder Rohkern - geädertes Quarzstiick - durch grobe Oberflächenbehauung bei Schlagtechnik und Druckretusche zweckgemäb geformt wurde. Auf diese technologische Art vollkommen gestaltete Exemplare gibt es nur wenig, es gehären zu solchen vor allem Spitzen wie auch Spitzen mit Stiel. Geräte aus Rohkernen wurden auch auf jene W eise gewonnen, dab Geschiebe auf grobe meistens dreieckige Stiicke zertriimmert wurden. Eine Auswahl von dicken Absplissen war jene Form, von der dano spitzartige Geräte mit dicker Basis mit Schlagtechnik fabriziert wurden. Die Spitzteile dieser Artefakte wurden noch mit mehrflächig gerichteter Schlagtechnik und Druckretusche vervollkommnet. Diese Artefakte weisen mehrere behauene Flächen, dicke Basis und scharfe Spitze auf. Auf diese Weise gewonnene Kernhalbfabrikate waren häufig vierekkig, was bei mehreren Stiicken erfabt wurde. Schichtenweise Charakteristík und Korrelation der Zipser Funde Bei der Wechselbeziehung der Funde aus den einzelnen Schichten der Zipser Fundplätze richtete sich unser Augenmerk auf die allgemein charakterisierende morphologische und technologische Merkmale. Bereits bei der Fundbeschreibung kam es zum Voschein, dab in den unteren Schichten von Gánovce und Hôrka Jaspisfunde vor Quarzfunden vorherrschen. J aspisgeräten begegnete man am meisten in der zweiten Kulturschicht zu Hôrka, schon weniger in Gánovce. Der Erdoberfläche näher nimmt die Quarzgeräteanzahl iiberall zu. Diesen Rohstoffunterschied in den Schichten einer ethnischen Welle oder Kultursträ mung zuschreiben zu wollen, wäre kaum am Platze. Eine wirklichkeitsnahe Abschätzung des Zeitabstandes zwischen den einzelnen Kulturschichten wird sicherlich nicht mäglich sein, aber dies ist auch nicht das Wesentlichste. Wenn wir die Zipser Industrie als einheitlich bezeichnen, so denken wir dabei an ihre Entwicklungsreihe sowohl im vertikalen wie auch im horizontalen Sinn. Hervorzuheben ist dabei, dab sowohl in vertikal wie auch horizontal gefabten Korrelation der Zipser Fundstellen gemeinsame oder zumindest sehr verwandte morphologische, technologische wie auch formenkundliche Erscheinungen vorliegen, die nicht isoliert aufzufassen sind. Die Frage nach der Schichtenfolge von der ältesten zu der jiingsten ist natiirlich im Rahmen einer Fundstelle bereits durch die Superposition geläst.!hre Nacheinander-folge in der Zeit ist daher einwandfrei festgestellt. Schon schwieriger ist die Frage zu beantworten, welche Schichten der Zipser Fundstellen als die ältesten zu bezeichnen sind und wie die einzelnen Schichten der verschiedenen Fundplätze zeitlich nacheinander folgen. Die meisten Mäglichkeiten zu einer gegenseitigen Schichtenkorrelation bietet der Vergleich von Funden aus Gánovce und Hôrka. So der dreieckiger Abschlag alterniert retuschiert vom Tayacien-Typus Nr. 66 aus der Schicht 1 in Gánovce (weiter bereits '

62 MľlTELPALÄ()LJTHISCHE KLEINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 63 abgekiirzt: Gl, Nr. 66 = Gánovce, Schicht 1, Fundinventar Nr. 66; oder z. B. H2, Nr. 3 =Hôrka, Schicht 2, Fundinventar Nr. 3, usw.) steht nicht nur in der Zips, sondern auch im Karpatenbecken ohne Analogie und kann daher bei dem gegenseitigen Fundvergleich keine Rolle spielen. Giinstigere Vergleichsmäglichkeit ergibt der dreieckige Abschlag mit keilformiger Basis (Gl, Nr. i), der in Hôrka eine geläufige Geräteform ist, u. zw. in Hl, aber ganz besonders in H2 ist er eine kennzeichnende Erscheinung. Der Bogenschaber (G2 Nr. 7) ist mit seinem Rohstoff, flacher Abschlagseite und feiner schaberartiger Retusche wie auch mit dem Gesenke der retuschierten Kante nahe verwandt mit einem Schaber aus griinem Jaspis mit denselben Merkmalen (H2, Nr. 59). In den iibrigen Schichten und Fundstellen der Zips wurden solche Geräte nicht angetroffen. Ihre Zeitverwandschaft bezeugt auberdem auch der gleiche Rohstoff. Im Grunde genommen sind beide älteren Schichten in Gánovce und Hôrka leicht zu vergleichen, wobei beide ungefähr von gleichem Alter sind, umsomehr, da auf beiden Fundplätzen dieselben graugriinen stark patinierten Jaspise zutage gefordert wurden. Die schaberartige, leicht gekerbte Retusche am Abschlag ( G2, Nr. 1 O) aus Gánovce erinnert sehr an die Retusche am Abschlag in Beharovce (Bel, Nr. 30). AuBerdem ist auch der dicke spitze Klingenabschlag (G2, Nr. 9) auch in Beharovce bekannt (Bel, Nr. 27), die beiden waren von gleicher Ausfiihrung. Diese Rundgattung ist aber auch in G3 und G4 bekannt und sie wird auch in Hôrka Krater" nicht vermibt, doch anscheinend diirfte sie bei der Bestimmung der Zeitspanne nicht ausschlaggebend sein. Die Stielspitze (G2, Nr. 8) kommt in weniger vollkommener Ausfiihrung auch in Behárovce (Bel, Nr. 31) wie auch in G4 (Nr. 51) vor, wobei diese letztere aber anders zugerichtet ist. In H6 kommt dieser Gerätetypus auch vor, ist aber gräber bearbeitet und stammt nicht aus einem Nukleus. Mit seiner Flachbearbeitung nähert er sich dem Fund Nr. 31 aus Bel. Der Bogenschaber Nr. 22 aus G3 weist denselben Rohstoff auf wie die Geräte aus H2 und H2a, doch es war das einzige Jaspisgerät, das mit hoher Kantenretusche bearbeitet wurde. Schmalklingenformen aus G3 begegnete man auch in H2, zumal in H2a. Ein weiterer Jaspisschaber (G3, Nr. 48) ist alleinstehend in der Zips; ähnlich retuschiert und patiniert sind blob die Funde aus H2 und H4, mit denen er aber unmittelbar nicht vergleicht werden kann. Ein diskusfärmiges Gerät (G3, Nr. 26) aus rosafarbigem Quarz ist in den Gánovce-Schichten ein Erstlingsfund. In Hôrka kommen zwar diskusfärmige Artefakte schon in H2 und H2a vor, doch diese waren flacher und von gräberem Format. Das Gánovcer Exemplar war mehr kugelig, mit hôherer Mitte, aber flacher Grundfläche. Ähnliche Geräteformen trifft man zahlreicher besonders in H5, wo in Hôrka zum erstenmal rosafarbiger Quarz vorgekommen war. Die Quarzspitze Nr. 49 aus G3 mit dicker Basis ist mit ihrer hervorragenden Symmetrie eine Einzelerscheinung. Das H erstellungsprinzip dieser Spitzformen ist in primitiver Ausfiihrung in Beharovce bekannt, wo sie zwar einfacher sind, aber häufiger erscheinen. Ähnliche Merkmale der Herstellungstechnik fand man bei den Spitzen aus Kernen in der Schicht 5 und im Krater. Die urspriingliche Zertriimmerungsart der Kerne auf plattenfärmige Kernabschläge (z. B. G3, Nr. 25) ist auch in Beharovce I bekannt, wo die Flachbehauungstecbnik der Artefakte ebenfalls nicht unbekannt ist. In Hôrka begegnet man dieser Entzweisplatungstechnik in der Schicht 5, insbesondere jedoch bei den Funden aus dem Krater" (HKr). Eine gewisse Korrelation ist auch zwischen H5 und HKr wie auch zwischen Beharovce I mäglich, und zwar nach den häher angefiihrten Merkmalen und plattenfärmigen Abschiägen wie auch kugeligen Kernen, hauerartigen Artefakten und hinsichtlich des Rohstoffes selbst. In G3 treten Klingenabschläge häufiger auf und die Art ihrer Zurichtung durch starke, energische Hiebe wurde auch in H3 (Nr. 84) erfabt. Ziemlich massive Abschläge mit steilen behauenen Wänden und weniger bearbeiteten Kanten aus G3 kommen in Hôrka vor allem im Krater" und in der Schicht 5 vor. Geläufig sind in G3 auch Doppelspitzen, Spitzabschläge, ähnlich wie auch gezackte und gekerbte Abschläge. In der vierten Schicht von Gánovce begegnen wir kaum Neuformen von Geräten und Herstellung. Sämtliche bereits beschriebene Geräteformen sind hier vorhanden und auch die anderen morphologischen Gruppen sind hier nicht unbekannt. Auch grobe Schaber (G4, Nr. 58, 59) mit flachbearbeiteter Oberfläche, die eigentlich in allen Schichten ziemlich rar sind, bilden hier keine Seltenheit, insofern sich die formenkundliche wie auch morphologische Gestallt dieses Typus bereits in H2 (Nr. 67) kundtut. Beim Vergleich und der Herausstellung von gegenseitigen Beziehungen der Funde aus Hôrka wollen wir auch eine kurze Charakteristík darbieten. Der alleinstehende Abschlag mit dreieckig erhähter Basis aus der Schicht l ist, wie bereits bei der

63 64 L BÁNESZ Fundkorrelation in Gánovce angefiihrt wurde, eine bekannte Form in Gl und in der weiteren (H2) Schicht wird sie als geläufige Form betrachtet. In der Schicht 2 in Hôrka gibt es meistens diskusformige Keme, gewähnlich mit flacher Grundfläche und symmetriscb erhähter Mitte an der Dorsalseite. Ihre Ventralseite ist intensiv blob in der Randhälfte bearbeitet, und zwar zentripetal (H2, N 73), sie weisen also kleine runde Negativflächen auf. Im Querschnitt ist der Kantenumfang sehr gezackt. Die dorsale Fläcbe ist in der Mitte meist unberiihrt geblieben, nur die Randflächen der äuberen Hälfte sind zentripetal behauen. Aucb ein diskoider Artefakt (H2, Nr. 66) ist ebenfalls von gleichem Charakter blob mit dem Unterschied, dab die dorsale Fläche schildfärmig zusammenläuft und der Basisteil durch Abspaltung breiterer Abschläge entstanden ist. AuBerdem wurde ein kleiner kugeliger Kernrest (H2, Nr. 83) geborgen, der scharfwinkelig behauene Flächen auf einem maxima! Ausgeniitzten Kernrest ergibt. Wenn wir bei der Frage der Diskuskerne" haltmachen, ist bei der Mehrzahl dieser Funde festzustellen, dab es sich eigentlich nicht um Diskuskeme handelt sondem eher um Geräte von diskoider Form. Die ganz kleinen Abschlagnegative, durch zentripetal gerichtete Schlagtechnik erreicht, entstanden in der Zips nicht aus Abschlägen, welche als Halbfabrikate zur Herstellung weiterer Geräte dienen sollten, sondern es handelt sich hier um auf diese Art gestaltete Geräte. Sicherlich ist in manchen Fällen auch eine maximale Ausniitzung von Kemstiicken anzunehmen, von denen blob diese Formen geblieben sind, aber bei den zahlreichen Abschlagnegativen und bei der allgemeinen Kleinfätmigkeit der Industrie ist dies hächst unwahrscheinlich. Die weiteren Fundkategorien in H2 sind vor allem fiir die unteren Schichten in Hôrka und Gánovce kennzeichnend. Absplisse und Abschläge gewann man nach der obenangefiihrten Technik. Die Absplisse sind fast alle ohne Retusche und sie stammen zumal aus scbildfärmigen Kemen, wie man aus den dreieckigen Abschlägen rnit ziemlich dicker Basis darauf schliesen kann. Die Basisretusche hing von der Art der vorangehenden Herstellung und der urspriinglichen Form des Kemes ab. Andere Absplisse waren von quadratischer und unregelmäbiger Form. Zu Absplissen kann auch ein teil der Klingenabschläge gerechnet werden, darunter kamen auch klingenformige Stiicke selten zwar zum Vorschein. Dies gilt auch fur Abschläge, die nur ausnahmsweise mit Beniitzungsretusche bearbeitet waren. In die Kategorie von anwendbaren Geräten kännen aus den morphologischen Gruppen die dreieckige und fiinfeckfärrnige Spitzabschläge und -absplisse eingereiht werden, die ihrer Form nach fiir Spitzen bestimmt waren und die als sog. Abschlagspitzen" bezeichnet werden diirften. Schaber waren hier nur spärlich vertreten. Ein Breitschaber (H2, Nr. 65) an dreieckigem Abschlag erinnert durch seine Formgestaltung an Tayacien Formen. Formenkundlich ist er in die Gruppe der Moustier-Schaber zugehärig, ähnlich dem schon erwähnten Scbaber Nr. 69. Der Abschlag in der Form des Buchstabens D" mit schaberartiger Retusche (H2, Nr. 67) findet mit seiner Herstellungsart und Flachbearbeitung eine Fortsetzung nicht blob in G4, sondem auch in ostslowakischen Aurignacien und westslowakiscben Szeletien. Die Schicbt H2 weist stellenweise eine Zerteilung auf. Der obere Schichtteil (H2a) ergab ein diskusfärmiges Gerät mit flacherer Basis, das Negatíve kleiner Abschläge enthielt, die durch von drei Seiten gefiihrte Schlagtechnik entstanden sind; die Dorsalseite ist an der Kante wie nur behauen. In dieser Schicht geborgene Klingenabschläge (H2, Nr. 18, 19) sind eine Fortsetzung der Formen von H2 und obwohl sie auf den anderen Fundplätzen blob in Einzelfällen vorkommen (nur in G3) sind sie fiir den weiteren Steinindustrievergleich schon auch deshalb nicht mabgebend, weil in den anderen stratigraphisch jiingeren Schichten eine Quarzindustrieentwicklung ihren Anfang nimmt, wo nur schwerlich klingenfärrnige Geräte aus Quarz zu erwarten wären. Dabei ist zu erwähnen, das sämtliche Funde aus diesem Teil der Kulturschicht aus Jaspis sind. Die spitzen Abschläge aus dieser Schicht kniipfen mit ihrer Formgestaltung und Ausfiihrung auf das Fundgut der unteren Schichten an. Wiederum begegnen wir hier ganz kleinen Spitzabsplissen und -abschlägen (Nr. 8) und Absplissen mit dicker Basis. Auch gräbere Stiicke (z. B. Nr. 15) sind von ähnlichem Charakter. Besonders zu erwähnen ist der Spitzabscblag mit dicker Basis (Nr. 14), der aus einem schildfärmigen Nukleus stammt. Seine Schlagfläche ist bogenfärrnig und im Hinblick auf das GräSenverhältnis auch zu breit, was durch intensive Basisretusche erreicht wurde. Die Schlagfläche ist jedoch auf der Gegenfläche der Abschlagseite retuschiert, anscheinend wegen zweckbedingter Anpassung. Eine so retuschierte Basis erinnert also eher auf funktionsgemäbe Zurichtung der Gerätebasis als an Retuschierung vor der Abspaltung aus dem Kem. Die dritte Schicht in Hôrka enthielt nur einen,

64 I Ml1TELPALÄOLJTHISCHEKLEINFÓRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 65 einzigen Klingenabschlag, der aus einem entzweigespaltenen weiben Quarzkern entstanden ist. Solche Funde bieten sämtliche Schichten der Zips und daher ist die Korrelation dieser Schicht nicht môglich. Ein QuarzabspliB und ein sehr kleiner Radiolaritabschlag mit retuschierter Basis aus der Schicht 4 in Hôrka reihen sich in die Zwischenschichten, die den Úbergang von den ältesten Schichten in Hôrka mit iiberwiegender Jaspisindustrie zu den jiingeren Schichten mit Quarzindustrie darstellen. Die Tatsache, dab in den Zwischenschichten beide Werkstoffe angetroffen werden, läbt vermuten, dab in der Zips wahrscheinlich nicht zwei unterschiedliche interglaziale lndustrien des Mittelpaläolithikums vorhanden waren, sonder dab es sich hier eher um einen einheitlichen Zyklus im horizontalen wie auch vertikalen Sinne handelt. Mit der Schicht 5 beginnend kann in Hôrka bereits fast ausschlieblich mit Quarzindustrie gerechnet werden. Die Fundmehrzahl aus dieser Schicht besteht aus ganz kleinen diskusfôrmigen und kugeligen Kernstiicken und ihrer Res ten. Solche N uklei gibt es auch in G3 und in Beharovce 1. Neben diesen ganz kleinen Nukleusresten fand sich hier ein grobes keilfôrmiges Kerngerät aus einem groben Quarzgerôll herausgeschlagen (Nr. 87) und ein grober Kernabspli8 mit dreieckiger breiter Basis, retuschierter Spitze und Endkerbe (Nr. 109). Ein ähnlicher Artefakt wurde auch im Krater" geborgen. Die Spitzabsplisse ähneln jenen in Gánovce und Beharovce, WO sie uberali zum Vorschein kamen. Vielleicht wird man die Funde dieser Schicht mit jenen sehr ähnlichen aus dem Krater" gleichstellen kônnen. Die Schicht 6 in Hôrka hat nur einige Fundstiicke ergeben, von denen vor allem eine grob aus einem Quarzkern herausgehauene Spitze mit grob gebildetem Stiel (Nr. 114) Aufmerksamkeit verdient. Solche Spitze ist in vollkommener Ausfiihrung in Gánovce Schicht 2 bekannt. AbspliBspitzen erinnern an die Funde aus der Schicht G3. Auch die Absplisse sind von ähnlichem Charakter. Verwandschaft zu díeser Schícht kommt auch darin, zum Ausdruck, dab G3 und H6, ja sogar auch Hôrka Krater" bezogen ihren Rohstoffbedarf anscheinend aus derselben Quelle, was der weill geäderte, griin befleckte Quarz, der hôchstwahrscheinlich desselben Ursprungs íst, beweist. Bereist ôfters haben wír hervorgehoben, da8 die paläolithischen Funde aus dem Krater" in Hôrka dem Fundgut aus H5 oder H6, wo ähnlíche Stiicke aufgefunden wurden, am meísten verwandt sind. In der Fundkollektíon des Kraters" erscheint wiederum weiber Quarz. Mehrere grobe Nukleusstiicke und zertiimmertes Geschiebe kamen zum Vorschein. Quarzartefakte wie Spitzen, gekerbte und gezackte Abschläge sind ebenfalls mit Funden aus G3 leícht zu parallelisieren. Auch die Jaspis-geräte erinnern an díe soeben erwähnte Schicht von Gánovce. Díe Flur Beharovce 1 íst im Vergleich zu Beharovce II bedeutend reichhaltíger auf paläolíthísche Funde. Verwandschaftserscheinungen kônnen daher nur schwer bestimmt werden. Úbereínstimmungen begegnet man in der Technologie der Quarzartefaktproduktion. Am nächststehenden sind von den Artefakten die spitzigen mehrseitig behauenen Absplisse (BI, Nr. 37; Bil, Nr. 6) wie auch die spitzen Abschläge mit dicker Basis. Kein Unterschied besteht im Herstellungsverfahren von Absplissen und Abschlägen aus Jaspis. Auch die plattf::nfôrmigen KernabschÍäge mít Rinde sind einander ähnlich. Anscheinend íst mit eínem groberen Zeitabstand zwíschen den beíden Fluren kaum zu rechnen. Auf Grund der erwähnten Beobachtungen melden sich die Wechselbezíehungen am ehesten zwischen den ältesten Schichten G 1-2 und H 1-2. Mittels einer archäologischen Analyse ist es allerdíngs unmôglich festzustellen, welche Schichten díe älteren und welche die jiingeren sind. Nach den stratígraphischen Beobachtungen zu schlie8en, diirfte díe Schicht G 1 und Hl beíläufíg gleich alt seín; díe Schícht H2 wäre zwischen die Schicht G 1 und G2 eínzureihen. Einwandfrei kann behauptet werden, dab von der Schicht G 3 und H5 eíne gewísse Entfaltung der Quarzíndustrie ihren Anfang nimmt, díe auf dem gesamten Gebiet der Zips zur Geltung kommt. Díe Funde aus Beharovce, wie bereíts angedeutet, sind schwer zu parallelisíeren, blob manche Gerätestiicke weísen an bestimmte Verwandschaftspunkte unter den Funden aus der Schicht G 2 und G 3 hin. Díe Funde aus G 3 lassen sich auch nur andeutungsweise mit den jtingeren Schichten in Hôrka, zumal mit H5 parallelisieren. Die mittelpaläolithischen Denkmäler aus derweiteren Travertinfundstelle in der Zips, aus Hranovnica, waren zahlgemä8 gering und wenig kannzeichnend.!hre Bearbeitungstechnik ähnelt jener an den schon erwähnten Fundplätzen und da hier ausschlie8lich Quarz vorgefunden wurde, ist es darauf zu schlieben, dab sie mit den jiingeren Kulturschíchten von Gánovce un Hôrka gleichlaufend sind. Die paläolithischen Lesefunde aus der U mgebund von Bušovce (diskusfôrmiger Nukleus aus grtinem Jaspis, Streufund M. Greisigers, und Bogenschaber mit

65 66 L. BÁNESZ behauener Oberfläche aus weibem Quarz, Lesefund L. Bánesz' 1962) deuten die Verwandschaft mit ähnlichen Geräten aus Hôrka an. Auswertung Will man fiir die Industrie der Zipser mittelpäolithischen Travertinfundstellen eine Einordnung treffen, dano miissen noch einige Fragen beriicksichtigt werden. Aus der Fundbeschreibung geht hervor, da13 etwa die H älfte der Funde mit der sog. Levallois Technik, die andere Hälfte jedoch mit der Clactonien-Technik hergestellt wurde. Dieser Sachverhalt läbt sicherlich nicht zu, diese Industrie je nach der Bearbeitung oder Unbearbeitung der Schlagfläche von Artefakten diese als Levallois-oder Clactonien Industrie bezeichnen zu wollen. Auf Grund dieser Technologie kônnen in der Zips weder Levalloisnoch Clactonien-Elemente gesucht werden. Es handelt sich einfach um morphologische Begleiterscbeinungen, die blob die G eräteherstellung aus Kemen beweisen. Das Vorhandensein von Geräten mit retuschierter Schlagfläche und die Fazettierungsrichtung dem Bulbus zu kommt in Westeuropa, zumal im Tayacien, geläufig vor. Ob auf Grund dieser Erscheinung die Fundkollektion aus der Zips eindeutig dem Tayacien zuzuschreiben ist, ist fraglich, ebenso wie eine Zuweisung dieser Funde dem Moustérien im Hinblick auf Schaber wie auch einige Spitzen und Disken nicht eindeutig kjar erscheint. Au13er dem Vorhandensein einiger morphologischer Merkmale und eines einzigen Exemplares, das entweder zum polnischen Tayacien oder dem westeuropäischen Gepräge einzureihen ist, begegnen wir in der Zips keinen Funden, die eine Einreihung des Zipser Fundgutes in den Tayacien berechtigen kônnten. Im Tayacien Westeuropas (auf Grund des Studiums vom typischen Tayacien aus La Micogue) kommen von den Kemgeräten die hohen Artefaktformen zum Vorschein, gewôhnlich mit Knollenrinde, wobei beide Kanten sehr steil bearbeitet sind; Arbeitsenden sind nasenfôrmig und erinnem an Kielkratzer, Abschlagnegative sind breit, plattenformig, mit Schlagrichtung auf die Basis. Die Abschläge sind mittelgrob, stets jedoch viet grôber als in der Z ips, von dreieckiger, fiinfeckiger, ovaler, quadratischer und mehr oder weniger unregelmäbiger Form. Retusche ist grundsätzlich steil, abwechselnd ventral- und dorsalflächig. Weiter begegnen wir auch gezackter gekerbter Retuscbe. Tiefe Kerben sind häufig, wie auch Kerben durch Steilretusche entstanden. Der Bulbus ist angesichts des Werkstoffes wenig plastisch, doch dabei erkennbar. Gewôhnlich ist er breiter mit geringem Úbergang in das Abschlagsfeld, wornit er allmählich und kontinuierlich zusammenfliebt. Die Schlagfläche ist zumeist glatt und bearbeitet, und zwar so dab bei einer Fazettierung die Bearbeitung dem Bulbus zu gefi.ihrt wird. Manche Abschläge nähem sich den Kratzern am Abschlag, sind aber gewôhnlich kerbfôrmig und steil bearbeitet, zumal auf den Kanten. Am häufigsten kommen altemiert retuschierte unregelmäbige Abschläge vor. Kratzerfôrmige Abschläge weisen selten schulterformigen Endteil mit Schrägretuscbe auf. Kernfôrrnige Disken haben vorwiegend auf einer Seite die Knollenrinde erhalten und nur hie und da sind sie durch die in die Mitte gerichtete Schlagtechnik entblôbt. Beiderflächige Bearbeitung trifft man bei den Disken seltener. Die Schlagfiihrung war bei den Disken der Mitte zu gerichtet. In diesen Fällen handelt es sich um tiefe muldenformige Negative auf den Disken. Als leitende Form fiir das typische Tayacien gelten also amorphe Abschläge, alternierend bilateral, von Dorsal- und Ventralfläche mit steiler Kerbretusche und gezahnt. Nach dieser kurzgefabten Charakteristík ist es klar, dab wenngleich in der kleinfôrmigen Industrie des Zipser Mittelpaläolithlkums Tayacien-Elemente zu erfassen sind, unterscheidet sich diese Industrie der Zips doch ziemlich wesentlich vom Tayacien. In Mitteleuropa ist die Frage hinsichtlich des Tayacien nicbt gelôst (Valoch, 1963). In Ósterreich war man schon seit längerem dazu geneigt (Mott/, 1951) manche Fundkollektionen als Tayacien zu bezeichnen (z. B. Repolust-Hôhle). Jiingsthin wurde auch in Polen mit der Herausstellung des Tayacien in den Okiennik-, Nietopierzowa- und Koziarnia Hôhle begonnen ( Kostrzewski - Chmielewski - Jaidiewski, 1965). D as Fundgut aus diesen Fundstellen ist im Vergleich zu jenem aus der Zips grobfôrmiger und enthält breitere bilateral retuschierte Klingenabschläge, welche in der Zips nicht erfabt wurden. Auch aus Mähren meldete K. Valoch (1963) Tayacien-Funde aus den Fundstellen Jezefany, Kubšice, Maršovice und Vedrovice im Gebiet des Krumlov-Waldes. Aus diesen Fundplätzen werden ebe nfalls grobfôrmige Artefakte angefiihrt. Laut K. Valoch handelt es sich hier um Clactonien Schlagtechnik mit leiser Andeutung von Spuren der Levalloisien-Tec_hnik. Fast vôllig vermillt man hier die Artefakte mit zweiflächig- keilfôrmiger Schlagfläche, welche in der Zips so zahlreich auftreten. Von den Travertinfundstellen Mitteldeutschlands, die V. Toepfer (1958, 1960, 1964) und G.

66 I MľlTt;LPALAO LITlllSCHE KLEIN FÔRMJOE INDUSTRJE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN OER Z LPS 67 Behm-Blancke (1960) dem Tayacien zuweisen, ist Taubach, Bilzingsleben, Weimar wie auch Steinmiihle, Falkstein und Rabutz zu erwähnen. Den Zipser Funden meist verwandt ist das Fundgut aus Rabutz, ganz besonders jedoch aus Bilzingsleben, wo eine ähnliche kleinformige Industrie wie in der Zips zum Vorschein kam. V. Toepfer, der wegen Mange! an typischen Artefakten bei der Fundbestimmung auf technologische und morphologische Analyse angewiesen war, gelangte zu der Ansicht, dab die Eingliederung von den Fundstellen Rabutz und Taubuch in das Tayacien nur in dem Sinne berechtigt ist, wen wir darunter vor allem einen Sammelbegriff atypischer Silex-Kulturen im letzten Interglazial verstehen (Toepfer, 1958). Er betont ebenfalls: Wir stellen also fest, dab es im mitteldeutschen Paläolithikum aus dem waldreichen Abschnitt des letzten lnterglezials ein mikrolithisches Silexmaterial von einem technisch-kulturellen Gepräge gibt, das fiir eine bestimmte Kulturgruppe kennzeichnend ist" (Toepfer, 1960). Sowohl V. Toepfer wie auch G. A. Bonč-Osmo Lovskij (1940) sehen Verwandschaftsziige zwischen den Funden aus Rabutz, Taubach und dem Fundinventar aus der Vl -V Schicht der Kiik-Koba-Hähle auf der Krim, wo neben den Skelettresten des Neandertalers auch primitive Artefakte geborgen wurden und diese gewissermaben morphologisch den Gánovce Artefakten ähneln. Dies gilt inbesondere von den Absplissen, einigen bearbeiteten Abschlägen, Spitzgeräten und zumal von den Querschabern. Von den genannten Funstellen diirften unseres Erachtens die mitteldeutsche Funde technologisch, morphologisch wie auch im Hinblick auf ihre mikrolithische Form mit den Zipser Funden am meisten verwandt sein. Das Fundmaterial aus der Travertinfundstelle in Ehringsdorf wurde von V. Toepferdem Moustérien zugeschrieben, doch G. Behm-Blanckebetrachtetes als Ausgangspunkt des sog. Mousterien-Preszeletien". Von sämtlichen interglezialen Travertinfundstellen bietet der Fundplatz Ehringsdorf die vorziiglichst ausgefiihrten Fundstiicke, die sich jedoch mit ihrem gesamten typologischen Inhalt von Zipser kleinfärmigen Funden gänzlich unterscheiden. In typologischer Hinsicht lassen sich in den Zipser mittelpaläolithischen Kulturrelikten solche Artefakte und bestimmte morphologische Merkmale beobachten, die fiir das Mousterien kennzeichnend sind. Eine Zuweisung der mittelpaläolitischen Funde dem Mousterien sensus stricto ist vor allem deshalb fraglich, denn von Mousterien-Typen wurden hier blob Schaber, Disken und manche Spitzen angetroffen, die eigentlich solche Gerätetypen darstellen, die mehr oder geringer zahlreich in allen mittelpaläolithischen Kulturen vorkommen und allgemein zu den geläufígsten Arbeitsgerätetypen des Mittelpaläolithikums gehären. Daneben ihre mikrolithische Form von ganzen Fundkollektionen der Zipser mittelpaläolithischen Industrien bezeugen, dab wir hier mit einer vom typischen Mousterien abweichenden Industrie zu tun haben. Gegen eine solche Einstufung spricht auch der Gesamthabitus der Industrie, der einwandfrei abweichend ist vom typischen Mousterien des westeuropäischen Typus, aber auch von der Mousteroiden Industrie, wie sie in Mitteleuropa bekannt ist, z. B. in Polen, Ungarn oder Mähren. In der letzten Zeit wurden die mittelpaläolithischen Funde in Polen gut bearbeitet und neben den Funden des Pradnik-Typus und des Tayacien wurden zumal mousteroide grobfärmige Artefakte herausgestellt, die sowohl eine innere Sonderentwicklung widerspiegeln wie auch eine Annäherung zu den mitteldeutschen Funden ganz besonders zu den blattfärrnigen Spitzen aufweisen. D aher vermuten wir, dab sie mit den Zipser Funden nichts gemeinsames haben. Ähnlich stehen die Dinge hinsichtlich der mousteroiden Funden Mährens, wo wiederum grobfärmige Industrie angetroffen wird, obwohl z. B. in der Šipka-Hähle (Valoch, 1965) auch mehr mikrolithische Geräte geborgen wurden. Der Gesamthabitus dieser formenkundlich ziemlich entwickelten und reichhaltigen Šípka-Industrie ist von den Zipser Funden grundverschieden. Bei den Funden aus Mähren handelt es sich nicht um eine Industrie aus dem letzten Interglazial. BloB die Funde aus der untersten Schicht der Hähle Švéd uv stôl (Klíma, 1962), konnten in den letzten lnterglazial gestellt werden. Das Fundmaterial aus diesem Horizont ist wenig zahlreich und wie bereits von B. Klíma festgestellt wurde, ist es markant von den Zipser Funden abweichend. Interglaziale Mousterien-Funde aus U ngarn sind ziemlich selten und sie wurden in der unteren Schicht der Hä hlen Subalyuk, Szelim, Lambrecht Kálmán und Pärgälhegy geborgen. Von all diesen sind blob die spärlichen Funde aus der Lambrecht Kálmán Hähle die eirlzigen, die wenigstens in groben Rissen der Zipser Fundkollektion, zwar nur morphologisch, ähnlich sind. Die Funde aus den beiden Horizonten der Subalyuk-Hähle ähneln eher den Funden aus

67 68 L. BÁNESZ Tata, und zwar mit den bifazialen Geräten und Schabern des Subalyuk-Typus". Mousteroide Denkmäler aus Tata stammen ebenfalls aus Travertinen, sind aber jiingerer Herkunft und wenngleich wir hier auch mit mikrolithlschen Funden zu tun haben, kann eine eventuelle genetische Beziehung kaum herausgestellt werden, weil keine Fundstellen vorhanden sind, womit die Zeitliicke zwischen den Zipser und den transdanubischen mikrolithischen lndustrien ausgefiillt wäre. Chronologisch wie auch morphologisch die nächststehenden Analogien zu den Zipser mikrolithischen Industrien des Mittelpaläolithlkums findet man in den bisher nicht publizierten Funden von der Fundstelle Bojnice III in der Westslowakei. Dieses Fundgut stammt von mehreren iibereinander liegenden Travetinschichten, die bisher geologisch nicht verläl3lich datiert waren. Nach den vorläufigen Publikationen von J. Bárta (1966) zu schliel3en, wurden die Steingeräte von Bojnice aus geädertem Quarz, Andesit und Radiolarit hergestellt. Von den mehr ausgeprägten Geräten wird von J. Bárta ein konvexer Breitschaber, gezackte Abschläge, atypische Bohrer, stichelartige Artefakte, ja sogar Meil3el genannt. Nach den verôffentlichten Lichtbildern diirfte es sich um eine Industrie von ähnlichem Charakter handeln wie in der Zips. Ausgenommen den Fundort Bojnice III, wo wir wahrscheinlich mit einer der Zipser ähnlichen Industrie zu tun haben, konnten wir fiir den Zipser mittelpaläolithischen Komplex im Mousterien Mitteleuropas keine direkte Analogien finden. Zu bemerken ist dabei, dal3 diese Unterschiedlichkeit nicht nur in den Quarzfunden oder im Mange! von kennzeichnenden Typen bei den einzelnen mousteroiden lndustrien zu erfassen ist, sondem vor allem in allgemeiner typlogischer und morphologischer Zusammensetzung der Steinindustrie. Laut der hôher ausgefiihrten Betrachtungen und der Fundanalyse der Spaltindustrie, wäre zu behaupten, dal3 das Zipser Material aus zwei Komponenten besteht, und zwar vom Tayacien-Teil und Mousterien-Teil. Zweifelsohne, wie schon oben angefiihrt, kommen in diesem Fundgut Spuren von beiden Komponenten zum Vorschein, andererseits jedoch bei der Gesamtbestimmung der Funde mu13ten jene Geräte beriicksichtigt werden, die zwar eine wenig typische doch offensichtlich die wesentlichste Industriegruppe darstellen. Mousterien- und Tayacien-Elemente gibt es ziemlich wenig und wenn man dieses Fundmaterial mit dem typischen Mousterien oder Tayacien vergleichen will, ist es ersichtlich, dal3 es sich um eine unterschiedliche Industrie handelt, im Grunde genommen rahmenmäl3ig mousteroid, die man vielleicht in der Zukunft als eine selbständige Fundgruppe bezeichnen diirfen wird. Bei einer allgemeinen Charakteristík der Zipser Industrie mu13 grundsätzlich an erster Stelle die mikrolithische Form der Steinindustrie hervorgehoben werden, wobei fast ausschliel3lich stark patiniertes Quarz und Jaspis Verwendung fand. Die Funde aus den einzelnen Schichten sind fast ganz iibereinstimmend und auch der Charakter wie auch der Verlauf von Kulturschichten iiberall der gleiche ist. Die Artefakte waren eigentlich nur grob bearbeitet, Ausnahmen bilden blol3 manche Schaber und Quarzspitzen. Der Formenschatz der Zipser Fundstellen besteht aus Gerad,- Bogen- und Breitschabern, gezahnten und Kerbabschlägen, fiinfeckigen Spitzen, Doppelspitzen oder triangulären Spitzen, fernen Stielspitzen, symmetrischen dreieckigen Spitzen und dreiekkigen Spitzen mit erhôhter verdickter Basis, diskusformigen Artefakten und Diskenkernen, Klingenabschlägen, retuschierten Abschlägen und schliel3lich aus Absplissen und Splittern, die bei der Geräteherstellung und der Anfertigung von Halbfabrikaten beim Abschlagen von Kernen oder Geschieben entstanden waren. Diese Typen und Typengruppen fiihrt der Mousterien-Komplex, sie unterscheiden sich jedoch insbesondere dadurch, dal3 sie kleine Ausma13e und im Falle der Quarze primitive Formen aufweisen. Vereinzelt begegnen wir auch abwechselnd steil retuschierten, im wesentlichen dreieckigen Abschlägen, die im Tayacien bekannt sind. Selten findet man Geräte vor, die die Funktion von Bohrern gehabt hätten. Ein recht seltenes Exemplar ist ein kleiner Kielkratzer aus Quarz mit hohem Kamm, eine Form, die im Aurignacien der Ostslowakei sehr typisch ist. Es ist festzustellen, dal3 die Herstellungstechnik von Geschiebegeräten auf die Art von Choppern, und zwar aus ganz kleinen Geschieben bei Abschlagen von kleinen Flächen, in Mitteleuropa bereits seit der Mindel-Eiszeit bekannt ist, insbesondere aus der altpaläolithischen Travertinfundstelle Vértesszóllós (Vértes, 1965, 1966). Ein Ankniipfen des mittelpaläolithlschen Komplexes der Zips auf dieses altpaläolithische Auftreten von kleinfôrmiger Industrie ist ausgeschlossen sowohl im Hinblick auf die allzu grol3e und zeitlich lang dauemde Etappe als auch wegen Mangel an Kontakten zwischen diesen Statio- nen und nicht zuletzt auch aus formenkundlichen Griinden. Das gleiche gilt auch vom Fundinventar des Altpaläolithikums, das zwar etwas unsicher doch stets häufiger in der Zips zum Vorschein kommt (z.

68 M11TELPALÄOLITHISCHE KLEINFÓRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRA VERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 69 B. Vyšné Ružbachy). Trotzdem liegt die Verrnutung nahe, dab im Raum des Karpatenbeckens eine erweiterte Grundlage fiir die Entwicklung der mikrolithischen Industrie entsteht. Stellt man Betrachtungen uber die endgiiltige Klassifizierung der Funde aus den angefiihrten karpatischen mittelpaläolithischen Travetinfundstellen an, wäre nichts einfacher, als sie anhand der Schabertypen und einigen Spitzen dem Mousterien zuzuschreiben. Nach der Ansicht des Verfassers geniigt jedoch ein Blick auf das Typenverzeichnis einer beliebigen westeuropäischen Moustérien-Station, ein Blick auf ihre Formen und das Gesamtaussehen, um sich davon zu iiberzeugen, dab nicht jede mittelpaläolithische Industrie mechanisch dem Moustérien, Tayacien oder anderen, bereits genauer definierten mitteleuropäischen Kulturen des westeuropäischen Schemas zugeschrieben werden kann (Bordes, 1950b, 1963; Bordes - Bourgon 1951; Pradel, 1954). Man iiberzeugt sich ebenfalls leicht davon, dab sich das Fundgut karpatischertravertinfundstellen nur sehr schwierig und nur mechanisch rnit den Mousterien-Funden Westeuropas vergleichen läbt und noch schwerer kann es bezilglich seiner kulturellen Entwicklung identifiziert werden. Die Analyse der mikro- oder kleingerätigen rnittelpaläolithischen Industrie aus den karpatischen Travertinfundstellen iiberzeugt uns davon, daj3 im ôstlichen Teil Mitteleuropas zur Lôsung von recht komplizierten Fragen herangetreten werden mub, wie auch davon, daj3 der sog. mousteroide Kulturkomplex, wie dies bereits vor ein1gen J ahren F. Prošek und V. Ložek (1954) angedeutet haben, in zahlreiche Industrien verschiedenen Charakters und verschiedener Zusammensetzung zerfallen war. DaB die Entwicklung des rnittleren Paläolithikums namentlich in Mitteleuropa zersplittert war, ist unserer Ansicht nach nicht zu bestreiten und wir zweifeln auch dariiber nicht, dab beinahe auf jeder Fundstelle oder in jedem Rayon lndustrien verschiedenen Gepräges bzw. gegenseitig wenig nanehestehende lndustrien angetrofen werden. Bei der Erklärung dieser Erscheinungen miissen wir uns deshalb auf Analysen einzelner kleineren lndustriegruppen einstellen, die sich gegenseitg wenigstens in den Hauptzilgen nahestehen, die allerdings anscheinend nicht sehr häufig angetroffen werden. D ie kleingerätigen lndustrien des nordkarpatischen mittleren Paläolithikums stehen sich nicht nur in bezug auf die angedeutete Charakteristík der Steinindustrie nahe, sondem auch durch die gleiche Besetzung der Travertine und eine ilbereinstimmende ÄuBerung der Kulturschichten bzw. Feuerstellen. Danach also miibten im Mittelpaläolithikum Industrien unterschieden werden, die im wesentlichen nichts Gemeinsames mit den reinen Moustérien sensu stricto haben, und es sollte eine Revision von den bisher als moustéroid bezeichneten Funden stattfinden. Kilnftig wird fiir Einzelgebiete oder Stationen die Bezeichnung moustéroide Industrie" nicht ausreichend sein und man wird sich in diese Problematík mehr vertiefen miissen. Úbersetzt von z. Lányiová Der Beitrag war urspriinglich fiir die Monographie ii ber Gánovce bestimmt und im J abgeschlossen. Literatur BÁNESZ, L.: Nové poznatky o pravekom osídlení v oblasti Vysokých Tatier. Archeol. Rozhl., 14, 1962, s BÁRTA, J.: Bojnice vo svetle paleolitického osídlenia. In: Vlastived. Zbor. Horná Nitra. ll. Martin 1966, s BÁRTA, J.: Mittelpaläolithische Besiedlung des Burgberges und der Hohle Prepoštská jaskynka in Bojnice. In: Einige beachtenswerte paläolithische Fundstellen in der Westslowakei. Nitra 1966, s BEHM-BLANCKE, G.: Altsteinzeitliche Rastplätze im Travertingebiet von Taubach, Weimar, Ehringsdorf. In: Alt-Thiiringen. IV. Weimar 1960, s BONČ -OSMOLOVSKIJ, G. A.: Paleolit Kryma. 1. Grot Kiik Koba. Moskva-Leningrad l:iordes, F.: L'évolution buissonante des industries en Europe occidentale. Considération théoretique sur Ie Paléolithique ancien et moyen. L' Anthropologie, 54, 1950, s BORDES, F.: Le Moustérien a denticulés. In: Arheol. Vest. (Brodarjev zborník.) Ljubljana , s BORDES, F. - BOURGON, M.: Le Complexe Moustérien: Moustériens, Levalloisien et Tayacien. L'Anthropologie, 55, 1951, s GREISIGER, M.: Zur Vorgeschichte unserer Tat.ragegend. In: Jb. Ung. Karpath.-Ver. 20. Igló 1893, s GREISIGER, M.: Gánóczi,,Hradek" oolopépitményeiról. In: Szepesi orvos-gyógyszerész egylet Évk. Késmárk 1907, s HAJTS, B.: Beiträge zur Urgeschichte und Vorgeschichte der Zips. In: Turistík, Alpinismus und Wintersport. 7. Késmárk 1926, s KLÍMA, B.: Die archäologische Erforschung der Hohle Švédôv stôl" in Mähren. In: Anthropos N. S. 5 Brno 1962, s

69 70 L. BÁNESZ KOSTRZEWSKI, J. - CHMIELEWSKI, W. - JAZDZEWSKI, K: Pradzieje Polski. Wrodaw-Warszawa-Kraków KORMOS, T.: Beiträge zur Kenntnis der pleistozänen MoUuskenfauna des Mittelkarpathen-Gebietes. In: Jahresbericht der Koniglichen Ungarischen Geologischen Reichsanstalt fur Budapest 1912, s LIPTÁK, J.: Bilder aus der Zipser Vergangenheit. Urgeschichte und Besiedlung der Zips. In: Fiihrerbiicher des Karpathenvereines. J. Wiss. Reihe. l. Késmárk MOTTL, M.: Die Repolusthohle bei Peggau und ihre eiszeitlichen Bewohner. In: Archaeol. austr. 8. Wien 1951, s MÚNNICH, A.: Prähistorische Plauderein. In: Jb. ung. Karpath. Vereines. 19. Igló 1892, s MÚNNICH, A.: A Szepesség óskora. In: A Szepesmegyei Torténelmi Társulat MiUéniumi Kiadványai. 1. Lócse PRADEL, L.: Le Moustérien. Les grades civilisations préhistoriques de la France. Bull. Soc. Préh. Franc., 51, 1954, N. 8, s PROŠEK, F. - LOŽEK, V.: Stratigrafické otázky československého paleolitu. Památ. archeol., 45, 1954, s SKUTIL, J.: Paleolitikum Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Turčiansky Sv. Martin TOEPFER, V.: Steingeräte und Paläookologie der mittelpaläolithischen Fundstelle Rabutz bei Halle (Saale). In: Jschr. mitteldtsch. Vorgesch. 41 /42. Halle 1958, s TOEPFER, V.: Das letztinterglaziale mikrolitische Paläolithikum von Bilzingsleben, Kr. Artern. Ausgrab. u. Funde, 5, 1960, s TOEPFER, V.: Das Altpaläolithikum in Pleistozänen Schotterablagerungen der unteren Saale und mittleren Elbe. In: Report on the Vlth Int. Congr. on Quaternay. t.ódi 1964, s VALOCH, K.: Starší a stfodní paleolit v ČSSR. ln: XIV. sjezd Společ. pro Mineral. a Geol. Brno 1963, s VALOCH, K.: Jeskyne Šipka a Čertova díra u Štramberku. In: Anthropos N. S. 9. Brno 1965, s VÉRTES, L.: Tata, eine mittelpaläolithische Travertinsiedlung in Ungarn. In: Archaeol. Hung. 43. Budapest VÉRTES, L.: Jelentés a vértesszólósi óstelep újabb ásatásairól. In: Magyar. Tudományos Akadémia II. Osztály Kozleményei 15. Budapest 1966, s VÉRTES, L.: Az óskókor és az átmeneti kókor emlékei Magyarországon. Budapest VLČEK, E.: Neandertaler der Tschechoslowakei. Prag 1969.

70 Mľľ ľelp1\ LÁOLľľM I SC M E KLEINFÔRMIGE INDVSTRJE AUS DEN TRAV ERľlNFUNOSTELLEN DER Z IPS 71 2a 1 2b 4 5 b7 Taf. l. Gánovce. Schicht l.

71 72 L. BÁNESZ ~,, ', '.~_ ~.. ).1. '.... ~ :_; 9 19b Tar. II. Gánovce. Schicht 2. (Nr. 7-10). Schicht 3 (Nr. 13, 19, 25, 39, 42).

72 MITn LľALAOL ITlllSC ll E Kl-EINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTIN FUNDSTELLEN DER Z IPS I,.. 1' ~. / ', ( '",. - ':.. /" ~-~. 1 ~ a Taf. III. Gánovce. Schicht 3.

73 74 L. BÁNESZ 52 Tar. IV. Gánovce. Schicht 4.

74 Ml1ThLľAl.AOI ľľlhsc ll E KLEINFÔRMICE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDS11:LLcN DER Z IPS 75 b5 b4 ' 58 Taf. V. Gánovce. Schicht 4 {Nr. 58) und Jungpaläolithikum.

75 76 L. BÁNESZ. i ~, 11,~.Í;.~ '...,-. ' '!" í " 1 20 Taf. Vl. Hôrka. Schicht 1 (Nr. 1 ). Schicht 2a (Nr. 3, 8, 1 O, 14, 15, 18, 20). Schichl 2c (Nr. 2 1 ).

76 MITfELPALÄOLITHISCllr Kl FINFÔRMIGE INDUSTRIE AUS DEN TRAVERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS b 58a 58b Taf. Vll. Hôrka. Schicht 2.

77 78 L BÁNESZ Taf. VIII. Hôrka. Schicht 2.

78 MJTľELPALÄOLlľl-llSC l-ie KLEINFÓRMIGE INDUSTRIE AUS OEN TRAVERTINFUNOSTELLEN DER Z I PS 79 71c 71a 71d 71b Taf. IX. Hôrka. Schicht 2.

79 80 l.. BÁNESZ Taf. X Hô r k a. Schicht 2 K rater (nr. 139).

80 :-.111 n1 l'ai AOLIIBISCHE KLEINFOR\1IGE INDUSTRIE AUS OC.'1 TRAYERTINFUNDSTELLEN DER ZIPS 81 8b \ 87 Taf. XI. Hôrka. Schicht 3 (Nr. 84). Schicht 4 (Nr. 86). Schicht 4-5 (Nr. 144, 147, 148). Schicht 5 (Nr. 87, 88, 93, 100, 1O1, l 04 ).

81 82 L. BÁNES'l b Taf. Xll. Hôrka. Schicht 5.

82 MITl'ELPALAOLľllilSC lle KLFIN19RMl(;E INDUSTRIE AUS DEN íravtr ľlnfundstellen DER Zll'l> Taf. XIII. Hôrka. Schicht 6.

83 84 l... BANE.SZ Taf. XIV. Hôrka..,Kratcr".

84 Ml ľltlpala01.11l tlsche Kl.EINFOR'110ľ INDUSTRIE AUS DEN TRA VERTINFUNDSTELl.EN Dl R 71PS ba 12bb Taf. XV. Hôrka. Krater".

85 86 L. BÁNESZ Taf. XVI. Hôrka. Krater".

86 MlTľELPALÄOL ITHISCHE KLEINFÔRMlOE INDUSTRIE AUS DEN TRAVE RTINFUNDSTELLEN DER Z.IPS 87 CpeAHenaJteOJJHTH'leCKHe HHAYCTPHH MeJJKHX cl>opm H3 namjithhkob TpaeepTHBa ecnume Jla,[(Hcnas.SaHec Y)f(e s KOHU.e XIX 11 Ha'lane XX-oro sekos s cesephoj:í qacr11 CnoeaKHH 6bmH HJBeCTHbl pa3- Hble naneo1111t11'leckhe, naneo6otahh'leckhe H naneoohtonor11qeck11e Haxo,[(KH HJ cnoee TpasepTHHa, ce,[(hmehthposahhblx B nocjle,[(hioio Me)!(Jie,[(HHKO BYIO :moxy (interglaciál Riss-Wurm). t.thcjlo 3THX Haxo,[(OK pocno 11 s nepeoj:í nonoshhe,[(ba,[(u.atoro seka. B To spemst HCCJle,[(osaHHst 3THX namsithhkob nposo,[(hjth npe)!(,[(e scero MeCTHbie 11cCJ1e,[(oeaTenH (A. M10Hux, M. Tpeucuzep, 5. Taumc, J1. JlunmaK, noj)f(e K HHM nphcoe,[(hhhjlhcb HeCKOJlbKO sehrep CKHX H q exocjiosau.k»x y'lehb1x). B HCCJle,[(oBaHH.H cnhwckhx namsithhkob TPaBePTHHa JHa rntejtbhbih nporpecc 6bm OTMe'leH s Ha'lane stopoj:í nonobhhbl Hawero seka. Ton'IKOM K CHCTeManNeCKOMY H KOMilJleKCHOMY HCCJle,[(OBamno TpaBePTHHOB no CJlY)l(HJia HaXO,[(Ka qepenhoh KOp06KH Hea~ep TaJibll,a, C,[(eJtaHHaSI J1. flemp60ko.m B C. fahobll,e nepe,[( BTOpoJ:í MHpOBOH BOHHOH. 3Ty HaXOJl.KY H3y 'laji 'teK, KOTOpblH BMeCTe c </>. flpoweko.m pykoeo.a.1111 Hccne.a.osaHHstMH Ha namstthhke H nph nomollj.h MeTOJl.08 ectectbehhblx HayK.a.aTHpOBaJI npeabljl.yllj.he HaXOJl.KH epemehem nocne,[(hej:í Me)!( ne,[(hhkoboj:í 3nOXH. 0AHOBpeMeHH0 6blJ1H ycrahobnehbl H Apyrne cpe.a.henaneonhth'leckhe namstthh KH c O'leHb noxo)f(eh n ane03kojiont'leckoh CHTyau.Heiil. AeTop 6b1JI OAHHM HJ y'lacthhkob 3THX pa6ot H no,[(beji HTOrH naneojihth'leckhm HCCJle,[(OsaHHSIM B npe.a.no)l{ehhoh CTaTbe. 0,[(HOBpeMeHHO OH om1cb1baet H OCHOBHble YCJlOBHSl HaXO,[(KH OCHO BbIBastcb Ha CTpaTHrpaqm'leCKHX H nane03kojiorh 'leckhx.a.ahhblx, KOTOpble 6blJIH ony6jihkobahbl no.a. pykoboactbom 3. B11t.teKa pahee. Ha ochose 3THX pe3yjibtatob naneojihth~eckhe n amsithhkh Tpa BePTHHa no.a. Bb1COKHMH TaTPaMH OTHOCstTCst K nephoay cpe.a.hero naneonhta. KaMeHHaSI HHAYCTPHst cpe.a.henaneojihth'leckhx namstthhkob TpasepTHHa s CnHwe s OTHoweHHH HCnOJib30BaHHblX BH,[(OB Cblpbst COCTOHT H3 KBapu.e BbIX H pa.a.11onaphtobblx aptecj>aktob. 06a BH,[(a Cblpbst npeaynpe.a.enhjih TeXHOJIOrHIO npoh3bojl.ctba H MopcJ>onornqecKHR coctae HHAYCTpHH. ApTecJ>aK TbJ HJ paahonaphta nosrsnstlotcst npe)l{,[(e scero B pahhhx CJIOSIX ypo'ihllj. ľahosu.e H ľopkh, OHH,[(eJTaJIHCb H3 ttykjteycos, KOTOpble B CBOIO O'lepe,[(b nepea OTllJ.enneHHeM OTlll,enos npe,[(saphtenbho o6pa6atbibajthcb, ecjlh 11x y.a.aphast 6aJa He HMena poshylo nosepxhoctb. HaxOJl.KH cn11wckhx cpeahenaneonhth'!eckhx aptecj>aktob MeJlKHX cj>opm BCTpe'lalOTCSl BO MHOrHX nocne.a.osatejibho CMe HSllOllJ.HXCSl CJlOSIX Ha pa3hblx n amstthl1kax. 0HH CO,[(ep)!(aT CKpe6na c npstmblm HJIH OKpyrnbJM pa6o 'IHM KpaeM, nonepe'ihbie, 3y6'laTb1e H BbJeM'laTbie opyahs1,.a.soi1hbie HaKOHe'IHHKH, c nsttbio KpaSIMH HJlJ{ TpeyroJibHbie c TOJTCTOH IlOJl.HSlTOH 6a30H, copa3mephble TpeyrOJlbHbie OCTpHst H OCTpHst c 'lepewkom, AHCKOBHJl.Hbie opyahs1, yce'lehhbie onu.enbl H OTKOJibl, o6nomkh B03HHKWHe nph npoh3bojl. CTBe o pyahj:í H nonycj>a6phkatob,.a.anee OTIItenb1 B03HHKWHe nph packajibibahhh HyKneycos H ranek. HeKOTOpb1e ckpe6na c p etywblo nnoll1.a.a.11 (ypo'ihllj.e ľopka). OHH HanoMHHalOT 6onee HOBbie HaXOA KH 113 OKpecTHOCTeili, a TaK)!(e HeKOTOpble aptecj>ak TbI H3 3a,[(yHaBbSl. Bcst KOJIJieKL1,HS1 opy.a.hiil HJ n amstthhkob s Cn11we Bb!XO,[(HT Ja pamkh KJlaCCH'leCKHX namsithhkob, o6o- 3Ha'laeMblX KaK MyCTepHeH. Bonee ot.a.anehhbie namsithhkh Tpaeepnrna s U etttpanbhoh ľepmahhh (Pa6yu., Tay6ax, 3pHHrcAopcJ>) TaK)l{e ttejib3st Ha.a.e)l{HO cpastthtb c ttah:aehhbimh s C n11we. Ka)l{eTcst, '!TO pajbhthe s UeHTpanbHOH Espone a nep110.a. cpeahero naneo1111ta 6b1110 CHJtbHO pa3.a.po6- nehho. B cratbe nphbojl.htcst noap06hoe o n11cah11e cpe.a. Henaneo1111~ecK11x Haxo.a.oK HJ c. ľattosu.e (CJ10H 1-4), MeCTonOJIO)!(eHHSl ľopka (6 HaXO,[(O'IHbIX no JIO)f(eHHÍI),.Serapoau.e (2 Haxo.a.O'IHbIX rop11johta), ľpa6ywhu.e, ľpahobhh U.a ( O'lar 1 ). Cpe.a.11 CIDlWCKHX cpe.a.henaneo11 11T11'lecKHX na MSITHHKOB CTPan1rpacJ>HS1 H pa3bhthe TpaaepTHHO Bb[X oca.a.kos nyqwe ecero nokajaha Ha n amstthhke ľattoau.e, r.a.e y.a.anocb 3acJ>HKCHpoaaTb cemb KOMnneKcos CJlOes. 1 KOMnJieKC OTHOCHTCSI K r onou.etty. KoMnJieKCbI II- IV npe.a.craanstjot co6oili oca.a.kh nocne.a.hero st0pmckoro ne.a.hhkosoro nephoaa co.a.ep)i{allj.he HaXOAKH sepxhero naneon11ta H cpe.a.hero naneonhta. BonbWHHCTBO TpaaePTHHOB CJIO)!(Hnocb Ha npotst)!(ehhh nocjle,[(hero Me)l{ne.a.HHKO-

87 88 L. BÁNESZ soro nephoaa PHcc-B10pM s V - Vl KOMDneKcax. HmKHIOIO qacrb (VII) cocrasm110t crephnhhhie cnoh n03ahero PHcca. Ha npotsukehhh nphbeaeh Horo Bh1we Me)l(J)eAHHKosoro nephoaa (no 6onhweň Mepe pe'lh HAeT o 6eno-:>KenThIX, MeCTaMH KOpH'lHeBhlX TpasepTHHax) MO:>KHO c IlOMOII.\hlO OTne'laTKOB pactehhň paccmatphsath nonhoe pa3- BHTHe Me:>KneAHHKOBOB cpnopbl: B 6a3anbHbIX cnostx 6hinH o6hap}')kehbl OTDe'laTKH nom1phob KBbI (Betulus) H KapnHKOBOB 6epfabl (Salix), CBHA;eTenb CTBYIOII.\He o nepho)l;e KycrapHHKOBOB TYHAPhl. no HanpasneHHJO K sepxy ysenh'lhsaetcsi 'fhcno otne 'latkob HronoK COCHbl H nhctbeb A;epesbeB 6epe3bl. HanH'lHe :noro pacthtenhhoro nokposa CBHAe TenbcrsyeT o cpea;e, HanoMHHaIOII.\ei1 TaH:ry. Bepe- 3hI BbITeCHSleT nocrenehho CMewaHHhIH A;y60BOH nec (Quercetum mixtum) c OTneqaTKaMH nell.\hhhi, 6epe3bl, A;y6a, HBbI H ell.\e BbIWe HaXOA;SITCSI Apyrne nhctbehhbie A;epeshSI, xapaktephbie Jl:llSI pa3bhthsi Tennon106HMoro cmewahhoro neca. BereTaU.HS1 3asepweHa cnoem c otne'latkamh HronoK ens1 H IlHXTbl.,IJ,pesHeHwHe cpeahenaneonhth'leckhe HaXOAKH BCTpe'lanHCb B cpea;heh qacth MeCTOHaXO:lf<AeHHSI B cnoe (1), KOTOpbIB OTHOCHTCSI K COCH0-6epe30BO MY roph30hty. CneA;yIOII.\He cnoh c HaxOAKaMH (2) OTHOCSITCSI K nephoa:y CMewaHHOro A;y6osoro no Kposa H (3) K nephoa:y CMewaHHOro neca c XBOHHbIM necom COAep:>Kall.\HM enh, IlHXTY H COCHy. TpeTHH KynhrypHhIH cnoi:í: spemehho cosnaa;aet c roph30h TOM, B KOTOpoM 6bm HaHAeH TpasePTHHOBbIH nenok M03ra HeaHA:ePTanhu.a. B 'letbeptom cnoe 6hm o6hap}')keh Dicerorchinus. CneA;yIOII.\He HaXOAKH H3 cnhwckhx TPaBePTHHOB, KOTOpb1e MO:>KHO nph6nh- 3KTenhHO A;aTHposaTb nocne)l;hhm Me:>KneA;HHKOBbIM nephoaom, Henb3SI noka 'lto TO'IHee )l;athposatb, KaK B cnyqae OaMSITHHKa rahobu.e. no BCeH BepoSIT HOCTH, TO:>Ke 3)'.l;eCb MO:>KHO rosophtb o DOA06HOM pa3bhthh nphpoa;hoh cpea;bl. nepesoa; M. Yp6aHoeou

88 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVUl- 1, 1990 HOBLIE MA TEPHAJILI JJ;JI.SI H3YqEHH.SI JJ;PEBHECJIAB.SIHCKOH KEPAMHKH HA DOCEJIE HH.SIX BOCTOqff OH CJIOBAKHH BOHTEX6YUHHCKM - KPM~KA (Apxeonorw1ecKHH MHcnnyrCnosaJ.(Koií AKaAeMHH HayK, HCC11e11osarenbCKHií U.CHTJ> Kownll.e) Ha pahhecna8slhckyio KepaMHKY Ha nocenehhsjx BOCTO'IHOH Cno8aK C8Sl3aHHOe c Heii cnassihckoe Hacenett11e 8nep8bi e 06paT11JI 8HHMaHHe 11ccneA08aTeneii R. nacmop s 1955 r. csohmh HaxoA KaMH Ha CoMOTOpCKOH rope B c. CoMOTOp. IloIDIT HO, 'ITO 3Tl1 HaXOAKH Bbl 38aJIH 3Ha'IHTeJibHbIH HHTepec apxeonoros, rna8hbim o6pa30m B CBSl311 c mc XpOHOJIOrH'leCKHM onpeaejieh11em. 51. flacmop ( 1958, c. 330, 334) Ha OCH08e KepaMHKH AaTHpoBan COMOTOpcKHe cen111.~hb l e o6'bektbl VI - VII BB. K 3Toií: AaT11po8Ke ckjiohsijicsl TaJOKe R. 3uotep (1966, c. 104). P.. 5R.lleK06a (1980, c. 216) Ha3BaJia HaxOAKH Ha CoMoTOpcKoii rope B csoeu xpohonomqeckoh cxeme pahhero cpeahebekobbsi COMOTOp CKHM Tl1nOM, AaT11pySl ero n03aheh <Pa30H pahhecnabsihckoro nep110aa, T. e. VII- VIII 88. ÓTKpbITHe 8 50-x H 60-x rr. Ha Tepp11TOpHH BoCTO'IHOH Cno8aK1111 (cn11cok CM. Lamiová -Schmiedlová, 1969, c ) MHOrO'IHCJieHHhIX noceneh11ii p11mckoro nep110aa, oco6ehho ero MJiaAweii <Pa3bI, npon11no HOBbIH c8et Ha sonpoc o 3a'laT Kax cnabsihckoh KepaM11Kl1, a TeM camhi M TaK)l{e Ha npo6nemy ApesHeHwero cna8sihckoro 3ace11eH11S1. 0Ka3anoch, 'ITO rpy6asr KepaM11Ka MJiaAUiero 11 n03ahero p 11MCKHX nephoa08 - ecjih OHa He ykpaweha - H pahhecnabsihckasl KepaM11Ka oqehb OOA06Hhle He TOJlbKO no <t>opme ropuikobhwfi>ix COCYAOB, HO TaK)l(e no MaTepnane H TeXHOJIOrHH np011380actba. 11MeHHO 3TH HeyKpaweHHbl e qepen KH, 06Hapy)KeHHb1e 8 xoae pa3eeaoljhbix H cnaca TeJihHblx packonok MO)KHO 6b1Jl0 Ha OCHOBe conpo BO~a10w.ero MaTep11ana xpohonorh'leckh onpeae JIHTb. T ak KaK HaM H38eCTHO o qehh Ma.no AaTnpyio ~ npeameto&, onpeaensriow.eií:, AJISl phmckoro nep110aa CTaHOBl1JiaCb cepasr Kp~aJibHaSl KepaM11- Ka. T 11nH'IHh1e cna8s1hckhe cocyabi ykpawehhhie rop1130htajibhblmh pe3hblmh 80JIHHCThlMH H npsl MblMH Jl11HHSIMH nosibjisllotcsl JIHWh B VII B HO rnabhbim o6pa30m s VIII s. IloceneHHSI phmckoro nephoaa pacnonarajihch a OCHOBHOM 8 AOJIHHax pek, pyqheb 11 Ha n o HMeHHhIX Teppacax no'l!.th no scelí: Tepp11Top1111 IOro-Bocroq Hoií: CnosaKHH. XoTSl packookh noka npobeaehhi JIHWb Ha He60JibWOH ee 'lacth, HX pe3yjibtathi, TaIOKe KaK H np1106petehhblh B XOAe no8epxhoct Hb[X c6opob MaTep11an AaJIH HeManoe KOJIH'leCTBO AOKa3aTeJibCTB AJISI TOro, 'IT06bI OHH MOrJIH pacc MaTpHBaTbCSI KaK cejibcko-x03hslctbehhhle ycaah6hi CO CJieAaMH AOMawHero pemecjiehhoro npoh3boa CTBa, B OCHOBHOM KepaM11'teCKOrO H KY3He'lJ.HOro pemecen, a 113peAKa TaJOKe TKa'lecrea, KaMeHOTec Horo H KOCTOpe3HOrO AeJI. TaK KaK HaM H3BeCTHO JIHWb He6oJihUIOe KOJIHqecrso noce11eh11ii nep110aa nepecenehhsj HapOAOB, CKJiaAhIBaJIOCh y MHOrHX yqehblx 8ne rntjieh11e, 'ITO B BOCTO'lJ.HOH CnoeaKHH 803HHK nepepbib B 3ace JieHHH. He MeHee HHTepeCHbIMH c TO'IKH 3peHHSl Ape8HecnaBHHCKoro 3aceneH11S1 BOCTO'IHOH CnoeaKHH 6h1- n 11 TaK)l{e HaXOAKH Ha nocejiehhh, HCJieAOBaHHOM abtopom HaCTOSIW.eH CTaThH B 1954, 1955H1959rr. Ha n11ow.aa11 IlaBJIOBH'la 11 np1111era10w.eii K Heii EyAoBaTeJihCKOH ymn,\e 8 Ilpewose,AaTHpo8aHHhie Il03AHepHMCKHM nephoaom H Ha"laJIOM 3IlOXH nepecenehhsj HapoAOB (Budinský-Krička, 1963a, c. 36). H ckjiio'lj.htejlhhoctb HaxOAOK nphbena K TOMY, 'ITO OHH 6blJlH B cne~ajibhoh JTHTeparype 0003Ha'lJ.eHbI KaK npemosckhií: THn. R. 3ucnep (1961a, c. 177, 178; 19616, c. 460) He COMHe8aJICSI 8 CJia8SlHCKOH nphhaajie)khocth HaxOAOK H3 Ilpemosa, AOKa3bleaIOW.HX 60JibWYIO cnabslhckyio 3KCn ahc11lo 113 3a KapnaTbSI qepe3 IlonoH11HCK11e KapnaThI Ha 10r. Ó AHaKo, OH npeajiaraet noka qto He onpeaejihth, K KaKOH rpynne CJia8SIH OTHOCSlTCSI HaXOAKH npe W08CKOro THna. IlO ero MHeHHIO, KepaMHKa H3 Ilpewosa CBSl3aHa c 003AHe'lepHSIXOBCKOH KepaMH KOH (Eisner, 1961a, c. 178), HO 51. 3ucHep(1966, c. 104) CBSl3hIBaeT ee TaK)Ke c Hau6onee pahhl1mh cocyaamh H3 noayhahckoi'o THna. Ha TO, "!TO Bonpoc

89 90 B. 6YJ11'1HCK11-KPH'IKA o AaTHpOBKe npelllobckoro THna OCTaJICSI HepellleH HbIM, yka3bibalot 1/ neKoea (1980, c. 216) HM. lla.muoea-filmueojloea (1969, c ). HaxoA KaM H3 npewosa H cospemehhbim HM ApesHOCTIIM TaKoro poaa s CnosaKnn 3Ha'IHTeJibHOe BHHMaHHe yaensiet TaJOKe 5. XponoecKu (1982, c. 19, 20), no MHeHHtO KOTOporo HOCnTeJIH KepaMHKH T. Ha3. n pelllobckoro THna 6bIJIH HeCOMHeHHO CJiaBSIHe; nm npewob OH C'IHTaeT Ba)l{HblM 3JleMeHTOM AJISI OCBell.(eHHSI pa3snthsi ApesHeCJiaBSIHCKHX nnemeh Ha TeppHTOpnn CnosaKHH (Chropovský - Ruttkay, 1985, c. 84). no MHeHHlO T. KOllbHUKQ (1980, c. 202) THn npelllos, 6b1Tyt0l.IJ,HH s n03ahephmckhh nephoa n B Haqane 3nOXH nepecenehhsi HapOAOB, sism1etcs1 nnwb 6onee n03ahhm 3TanoM KYJlbTypHOH rpynilbj, pahhhh 3Tan KOTOpOH npeactabjisllot na MSITHHKH Ena)l{}{lJ,e-OcrposaHH. B CBSl3H e 3TanoM npewos OH ynomhhaet, qro OH xapaxreph3yetcsi npeo6naaahhem nenhoh roplllkobhahoh KepaMHKn, nmetoll.(eh, MO)l(eT 6bJTb, o npeaejiehhyto rehetnqeckyto ebsl3b e ApesHeCJiaBSIHCKOH KepaMlfKOH. CpeAn cosetckhx apxeonoros HaXOAKaM npelllobckoro THna (no mc MHeHnt0 xynbtypb1) yaejis1- nn BHHMaHHe rnabhblm o6pa30m c. 11. llehrk H 11. n. PycaHoea. C. 11. llehll.k (1973, c. 6; 1980, c. 8, 16) BbJCKa3bIBaeT MHeHHe, 'fto rrpewosekasi xyjlbrypa B nepsoň IlOJIOBHHe 1 TbICSNCJICTHSI HapSIAY c nwesopekoh KYJibTypoň n xynbrypoň KapnaTCKHX KypraHOB yqactbobajia B CJIO)l(CHnn CJiaBSIHeKn X ApeBHOCTeH B BepXHeM notncbe. no MHeHHtO 11. n. PycaHoeou (1976, e. 118, pne. 76) nperuosekasi KYJJbTypa pacnpoctpaheha B BOCTO'IHOň CnosaKHH H npnnerat0ll.(eh K HeH to)l{hoh qacth Manononb WH, Ha cesepe rpahn'iht c 06naCTbt0 nwesopckoi'.i KYJJbTypb1 H Ha BOCTOKe e o6nactbto KYJibTypb1 KapnaTCKHX KypraHOB. noycxh essi3n THna npelllos e qephsixoscxoli KYJJbTypoi'.i noka 'ITO He nphheenh 6onee y6eah TeJibHbJX pe3yjibtatob (Budinský-Krička, 1963a, c. 37). B 3TOM HanpaBJICHHH 6onee 060ApS110UJ,HM Ka)l(eTeSI HCCJleAOBaHHe B3aHMOOTHOllleHHH THna Tipewos H nlllesopcxoli KYJibTYPbI, HaXOAKH xoropou - xotsi noka 'ITO TOJJbKO ee 6onee pahheťi: cpa3bl - scrpeq alotcsi He TOJlbKO Ha nocenehhn B TipelllOBe (Budinský-Krička, 1963a, LI,. 36, 37), HOH HaApyrHX nam51thhkax s BoCTO'fHOR CnosaKHH. Pe3yJJbTaTbl HbIHeWHero COCTOSIHHSI HCCJJeAOBa HHH noka3bibat0t, 'ITO APCBHOCTH, cssijahhb1e c THnoM npewos, npeactasnsi10t eo6oi1 oco6yt0 csoeo6pa3hyto rpyrrny, 3aH HMatO~IO TeppHTOpHtO He TOJlbKO BOCTO'IHOCJIOBau,KHX AOJIHH. namj{thhkh 3TOH rpynnbl scrpeqatotesi TaK)l(e B HH3MeHHOCTn, ľ'ac OHn n peactasnehbl B HaCTOSlll.(Ce BpCMSI HaXOA- KaMH Ha noeenemrn s e. ľpahb ( Budinský- Krička, 1978e, c. 40, 41; 1980a, e. 47, 48), HHTepeCHO ľ'o TaK)l(e HaJIH'lneM KepaMHKH 6JJa)l(HU,KOH rpyrrrrbl (Budinský-Krička, 1978e, phe. 13: 9, 10; 1980a, p ne. 19: 2, 10). Tipn n3yqehnh HaxOAOK npewosckoro THna B(l)l{ HeHJ.lIHMH BCe eqhtatotcsi HX KOMTIJJeKebl H3 r. Tipemos, COAep)l(~He ropwkh rpy6oro H3roTOBneHHSI 6e3 OpHaMeHTaU,HH HJIH )!(e ophamehthposahhbie BOJIHOH (y)l(e 3Ha'fHTeJJbHO HanOMHHatOll.(He o ejiabsihckoh KepaMHKe H o6pa3ytoll.(hc er o esoe6- pa3hbrh COCTaB) n ApeBHOCTH npobhhu,hajibho-phmekor o xapaktepa (rohkasi roh'iaphasi KepaMHxa, cocya1>i-3ephobkh e xonerom, npsicjia, cjm6ynb1, rpe6ehb, MOHeTa KoHCTaHLl,HSI II) H Haqana 3noXH nepecenehhsi HapoAOB (KepaMHKa), sa)l{hbte rnas HbIM o6pa30m AJJSI AaTnposxn nphbeachhoro Bb1we THlla (Ta6JI. 1-11). C HaXOAKaMH THna CTpeWOB paexoas1tesi AlJa 6or atbjx norpe6ehhsi s e. Ocrposa Hn n MOrnnbHnK ryhhekoh 31lOXH B e. KanywaHH. nposibjisisi onpeaenehffyio eaep)l{ahhoctb, s HaCTosi- 11\Ce spem51 MO)l{HO e HHM ebsl3bibatb, no-bffahmomy, TOJibKO 3axopoHeHHe CO)l()l(eHHOľ'O )l(nbothoľ'o, 06- Hapy)l(eHHOe B 1983 r. B e. OCTposaHH (Lamiová Schmiedlová, 1984, e ). B essi3h e nohcxa MH attanorhh HaXOAKaM npewosekoro THna 3anaA Hee BOCTO\fHOň CnosaKHH oco6oro BHHMaHHSI 3a CJIY)l(HBaeT nocejiehhe n03ahephmckoro nephoaa n Haqana 3noxn n epeeenehhsi HapOAOB s e. 3nexos Ha TeppHTopnn MopaBHH (Hrubý, 1967, c. 656), Han omhhatoll.(hc HaXOAKaMH rpy6oh n TOHKOH Kepa MnKn npewosekoe nocenehhe. HaCTOSlll.(aSI pa6ota HMeeT esoei1 u,enbt0 ony6nn KOBaTb HOBble HaXOAKn cnassihekoh KepaMHKH H3 28 Bb16paHHbIX 06'beKTOB noeenehhsi pahhecjiabsih CKoro H BeJJHKOMOpaBCKOľ'O nephoaob, T. e. Haxo AOK VI - IX ss. MaTepHan, nony'lehhbih so spemsi nccjicaobahhň Ha ruectn namsithhkax B o6jiactl1 to)l(horo 3eMnJIHHa n KoWHU.KOH KOTJIOBHHbI (pne. 1), eoctabjulet npoctasi nen Hasi KepaMHKa, KOTOpOH yaejisletesi B pa6ore nobb!wehhoe BHHMaHHe, H KepaMHK.a, IlOAnpasneHHaSI Ha pyqhom roh'faphom Kpyre. CnaBSIHeKaSI nenhasi KepaMHKa, nmetoll.(asi sa)l(ttei1wee 3Ha'IeHHe B npo6nemat11ke ApesHecnassitteKoro 3aeeneHHS1 BOCTO'fHOH CnosaKHH, 6bIJia 06Hap)')KeHa. B Te'leHHe HaWHX paekoilok H pa3se AOK TaJOKe Ha Apyrnx nocenehhsix, a TaK)Ke Ha AJOHe YproMOK s c. KpaneseKH XnMeu, (Andel, 1955, c. 166, phe. 10), Ha AJOHe ManoMrOMOK s e. CTpeAa HaA-EOAporoM (Andel, 1955, e. 166; Budinský Krička, 1980a, c. 46, Ta6. XXV: 1), B ypoqhll.l,e MO'!HAJla B e. COMOTOp (Budinský-Krička, 1980b, Ta6n. XXVI: 12), a TaK)!(e Ha CoMoTopeKoi1 rope

90 HOBblE MATEPl1AJ1bl J:Vll! H3Y'IEHHl! ID'EBHECiJABl!HCKOH KEPAMHKH HA OOCE11EHl'1l!X BOCTO'IHOH CiJOBAKHH 91 (Andel, 1955, c. 166; Budinský- Krička, 1980b, c. 46, Ta6n. XXVI: 15), Ha AJ<)He B epewre,o:b B c. BenbKe TpaKaHH (Budinský-Krička, 1980a), Ha A!OHe AnaTb1roMoK s c. CTpa)l(CKe ( Čaplovič - Gašaj - Olexa, 1977, c. 93, p1-1c. 44: 2, 5), s ypo rnj.qe ľpa,o:m.qe (3a6naTbe) B C..Qsop Sl'HKH (Budinský Krička, 1951, c. 38, pne. 14: 4, 6) H B nocne,o:hee spemsi' TaK)l(e s c. KypHM s.o:onhhe sepxhero TetfeHHSI' T o nnh ( Budinský-Krička, 1978a, c. 44; Budinský-Krička - Mača/a, 1985, c. 68, p Hc. 23: 8). CIO,o:a MO)l(HO OTHeCTH TaK)l(e Haxo,o:KH Bb1weynoMS1- ffytor KepaMHKH 6onee pahhhx KypraHOB 8 c. KpaneBCKH XnMeQ ( Budinský-Krička, 1980b). O e pb1>1e H8XO)J.KH 11.pe eu ecriabjihck OŇ K Cp BMHKH HB DOCCJICRHJIX B BOCTO'IROÍI CJIOBBKRH KopoMAR, p H M uxoj1oel{e Bo BpeMJI pa3bcaok Ha 80CTO'IHOCJlaea~oil HH3MClfHOCTR e rr. K. AHOeA o6hapy)l(j1jl e ypo'ih~e fnolkl1hkh e c. KopoMJ111 WHpoKHil cna6onpo<j>hnhpoeaht1b1it cocya c Bbrpa3H- TCJlbHblM OKpyrnbIM yrny6net111em Ha AHC, AaTKpoBaHKbtit npearopoahll.ichckoh :moxoit; 6o11ee TO'IHbte ycnobhll HaXOAK11 HCRJ BCCTHbl. no K. AHOeJIY BO BpeMll ero pa3bcllok 3TO 6 blji erornctbchhblh packonahhblh 8 BOCTO'IHOH CnoeaKHH npearopo ~ehckj111 cnabllhckhh ropwok (Andel, 1955, c. 165, p HC. 9 ; Budinský-Krička, 1980b, c. 40, Ta6n. XXVIII: 5). Co.Momop, p-h Tpe6uwoe BeHJ1y TOro, '!TO 3eMmrHKH, 06Hapy)l(cHHb1e e 1955 r. fl. flacmopom Ha CoMoTopcKoň rope e c. CoMOTOp, 6blJIH nepeb1m11 B BOCTO'IHOA CnoeaKJf11 HaXOAKaM11 06'beKTOB nocejjchhll c 11pee HecJ1a811HCKOH KepaMHKOH, C'l]ITaeM none3hblm XOTb BKpaT~e nobtophtb HTOrn 3THX 3Ha'IH'Te.llbHbrX 11ccne11oeaHHH ( Pastor, 1958, C , Ta6n. VIIl- XII). lly!'<l><>bkoh f/. nacmop BCKpbUI Ha CoMOTOpcKOH rope nl!tb OBanbHbIX B nnahe OO"beKTOB. 0 6'beKT 1 co11ep:>kan nenhblc ropwkobhj1hb1e cocyabi 6e3 opttamehtawm c S-o6pa3Hoit npoqmn11poekoil HJ111 :>Ke c KOHH'ICCKH pacw11prioll.ichcll weilkoit; e o6oekre 6b1no HailAeHo TaK:>Ke AH~e cocyna, no fl. nacmopy 113l'OTOB1ICHHOro Ha Kpyre. '-lactb KepaMM'ICCKOro MaTep 11ana HJ 06'bCKTa 2 OTHOCl1TCll K KepaMRKC rpy6oro 113ľOT08nC Hl1l! 6e3 ophamchta1u '!actb K KepaM11Ke S-BHAHOro npoqmn11 HnH c CHJlbHO OTOl'HYTblM Hapy :>Ky BCH'lHKOM, H3r0T081ICHHOH Ha Kpyre H opttamehthpobahhoh BOJlHOH H nonockamh ropk30h TanbHblX nkhkil. Cpen11 ttaxonok KJ o6'bekta 3 TaK:>Ke ecrpe 'lajotcll o61iomkh rpy6oil nellhoit KepaMHKH 6e3 opttamehtawrn "<j>pantehtbl rok'lapttb!x cocynoe c o6kxoahoil opttamehtawteit. B o6'bekte 4 6bmu o6ttapy*ehhi TOnbKO TPH HCTilruNHbIX o6nomka rpy6oit nenhoit KepaMHKH H HCCKOJlbKO <j>parmchtob ophamcht11po8ahhoit nonnpa81ichhoh Ha Kpyre KepaMHKl1. Cpe- AH HaXOAOK 113 3CMJlllHKH s KpOMe HCTl1"11'1Hb1X H 'ICTblpex ílo/\bwa OpH3MCHT11pooattHbIX 1epenKOB cpentteropoa1111.1chckoro 061IH... ~\: j~... ~... 1-(.rt...,...,...,... Ka (no fl. nacmopy) ectpe'lajotcr TaK:>Ke 111r1111.1a Tpex nenttb1x cocy11oe. Ha OCHOBC KepaMHKH H. nacmop AaT11pyeT 06'bCKTbl '\...-" \ '! '> ~.,._,.! Q \ ~ ' -~...!'-..,.j o..._ "\ / CC CP BEHľP~~ PHc. 1. Bepxuee nothcbc - naml!thhkh AOBCn HKOMopaecKoro nept1011a. "IC<l>P: nojaheasapck11e MOl'HJlbHHKH: 1 - KowH~c -6apua, 2 - KowH~e- llle6actoe~e. 3 - BananHKH, 4 - fpahh'iha; nocenettaa: 5 - npewoe, 6-6na)l(J1~e. 7 - HH:>KHa MHw1111, 8 - BpaHoe, 9 - JJ.eopRHKH, 10-6 nattte PeMeT11, 11 - BenbKeTpaKaHH, 12-KpaneecKH XnMe~. 13-CoMOTOp, 14-CTpe11a- H poroM, 15 - K opom1111; CCCP: J - Y:>KropoA, 2-3ysi'leeo, 3 - liena, 4 - lfepeetteeo, 5 - fano~. 6 - flhckoeo, 7 - Xon MoK, <l>e11opoeo ( no flehrky, 1980); BP: 1 - Kap'la.

91 92 B. BYJJ.11HCKJ1-KPH'IKA 1-4 Vl- VII ee OCTaJlhHble IX-X ee. Ilpocry10 nenh)'io KepaMHKY 6e3 ophamehtawra, KOTOpaS1 nyqwe ecero npe11craeneha B MaTepHane o6'hekta 1, OTHOCHT Jl. Ilacmop K nothcckomy THny H HaXOJIKH KepaMHKH BTOpOH rpynm.1 K no.n;yhahckomy THnY.6AOJKUl{e, p-h Kowul{e-np06UHl{UR IlpH Hccne.n;oeaHHH.n;peeHecnaBSIHCKOH KepaMHKH Ha nocene HHJIX BOCTO'IHOH CnoeaKHH 3acnyJKHBlUOT BHHMaHHSI TaKJKe Haxo.n;KH H3 06'heKTa 4, BCKpbITOľO B 1959, r. Jl. IlacmopO.M Bc. 611a)l(m.1e. H. Ilacmop (1961, c , Ta6n. IX: 1, 2, 5).n;aTHpyeT ero n03,[ihephmckhm BpeMeHeM H 3IlOXOH nepecenehhsi Hapo.n;oe. KepaMff'{ecKHií. MaTepHan BL1weynOMSIHJTOro o6'hekta - yrny6nehhoľo lkhjihii,\a KBa11paTHOro B nnahe, cron60boh KOHCTpyKl(HH - pa3hoo6pa3eh, eeclma eepositho, '!TO OH OTHO CHTCSI K ABYM yka3ahhlim nepho.n;am 1 TLICSNHneTHSI. CpeAH" H3XO,[\OK )l(hjihll,\a npe.n;nonolkhtejlbho OTHOCSlll,\eľOCSI K nepeomy nephoa)' MOlKHO Ha.n;elKHO.n;aTHpoeaTb TOJILKO o6nomkh TOHKOH wtamnoeahhoh KepaMHKH 6naJKHU.JCOH rpynm.1. OcranLH)'IO KepaMHKy, nonaawy10 e o6'hekt e pe3ynltare 6onee no3.n;hero BMewaTenLCTBa, M0)1(H0,[\aTHpoBaTb Ha OCHOBe.n;pyrHX cocy11oe, HaliJleHHblX B 3anonHeHHH 06'heKTa: ropwkobh,[\hbib COCYA 6e3 ophamehtal,\hh c HH3KOH BePTHKanbHOH wehkoh rpy6oro H3rO TOBJleHHSI (Ta6n. III: 5), ropwok 6e3 ophamehtawra S-BH.n;HOro npocphjisi CO cpe3ahhbim HaHCKOCOK KpaeM BeH'IHICa, ophamehthpoeahhblh CHMMeTpff'{HOH MHOropSI,n;HOH BOJIHOH H H3ľOTOBJleH HblH, no-bh.n;hmomy, Ha nphmhthbhom Kpyre (Ta6n. III: 4). EcnH nepbbix ABa H3 onhcahhlrx ai,m1e cocy.n:oe exo.n;srr c nocne11h11m B 0,[\HH KOMilJleKC, aerop C'IHTaeT B03M0lKHblM,[\aTHpoeaTb 3TOT KepaMH'!eCKHH KOMnneKc He pahee VII e. Cmpeoa-Hai>-.6oopo20.t.1, p-h Tpe6uwo6 IlpH packonkax B c. CTpeAa-HaA-60.n;poroM KpoMe HaXO,[\OK phmckoľo epemehh H anoxh nepecenehhsi Hapo.n;oe.ó. IloAAa Hawen TaKJKe xopowo o6o)k)kehhblh ropwok ceporo l,\beta, co cna6o OTOrffYTLIM HapylKy BeH'IHKOM, cna6o BblnyKJlblM KOHH <teckhm KOpnycoM H HeMHOľO OTTSIHJTblM,[\HOM, Bb!COTOH 15,8 CM (Ta6n. III: 2)..ó. IloAAO (1969, phc. 10: 5) a CTaTLe o nphaeaeh HbIX BblWe HaXO,[\Kax ony6nhkoban TOJlbKO ero cpotorpacphio. (Haxo,[\Ka o6hapyjkeha Ha noeepxhocth; no A. To1'uKy oha OTHOCHTCSI K THny Kop'laK.). HOBbl e RSXOAJOI.n;p ebbecjibbjibcxoh xep amh:kr e a n ocenehhjix BOCTO'IROH CnoeaXRK B 3TOH rnaee Mb! ODHCbJ&aeM HaXO,[\KH H3 BbI6paHHblX CeJIHll,\ KblX KoMnneKcoe Ha'lana pahhero cpe11heeekobbs1, 06pamaS1 oco6oe BHHMaHHe Ha KepaMH'leCKHH MaTepHan. Pe'lb H,[\eT o H3XOJIK3X, nonyqehhblx B pe3ynbtate packoilok, npobojihb WHXCSI B BOCTO'IHOH CnoeaKHH B rr. KOWHl,\KHM cphnhanom Apxeonorn'leCKOľO HHCTHTyTa Cnoea[.\KOH aka,[\emhh HayK, a COT?YAHH'leCTee c BOCTO'fHOCJIO&al(KHM My3eeM a K owh- 1.\ax Ha AByx namsithhkax (Hm1rna MHwnSI, BenbKe TpaKaHH). HUJKHa MuWAR, p-h Kowul{e-npo6UHl{UR O.n;1rn H3 camblx 3Ha'IHTeJlbHLIX KepaMH<teCKHX KOMnneKcoe JIJlSI H3J'leHHSI 11peeHeCJ1aBSIHCKOH cejihll,\hoh KepaMHKH 6blJI nonyqeh eo epema cnacarenbhbix packonok B OCTO<tHOCJIO&al\.KOro MyJeSI a KowHl(ax ia. Tawau), npoee.n;eh.hbtx a 1979 r. B COTpYJIHH'leCTee c KOWHl(KHM cphnhanom Apxeonorn'fecKoro HHCTHTyTa CAH (D. 011eKca) Ha IOlKHOM CKJJOHe nec<tahoh AIOKLI Moni,ea e c. HHlKHa MHwnst, Ha npaeom 6epery Oni,waBbI, 6nH3 ee CJIHSIHHSI c ropha,e\om. IlpH pa3be,[\kax Ha MeCTe JeMJISIHbIX pa60t, npobo,[\hbwhxcsi B CBSl3H c nocrpohkoh TpeTberO y<tactka ra3onpoeo11a, apxeonorn 3aMeTHnH, 1To e pa3pe3e TpaHweH WHpHHOH B 6, rny6hhoh B 4 M, yrny6nehhoh 3KCKa3aTOPOM 11nsi KJJaAKH Tpy6 ra3onpoeo.n;a, oqep'ihbalotcsi 'letblpe o6'hekta. CaMblM 3Ha'IHTeJibHblM 6Lm o6'hekt 1, Koropi,1i1 He y11anoci, npocne11htl nonhoctblo. B ero O<tare coxpakhjicsi 6oraTb1H KepaMH'leCKHH MaTepHan, B TOM 'fhcjle 'fetbtpe rpy6b!x cocy11a, n0ma10ll,\hxcs1 pekohctpykl.\ffh. B OCTaTKax APY " o6oektob Haxo.n;KH He nona.n;anhcb. 06ôeKm 1 B pa3pe3e TpaHWeH O'lep'IHBanCSI KaK SIMa, yrny6- JieHHaSI B nec'lahbrh MaTepHK. Ee 3anonHeHHe TeMHOľO l,\beta Bbl.U:eJIRJIOCb no11 nec'lahlim cnoem,[\iohbl MOll,\HOCTblO B CM. B L1eHTpanbHOH 'lacth o6oekta 6b1110 yrny6nehhe whphhoh 165 CM H rny6hhoh 20 CM, ero,[\ho nokpbito cnoem yrnst TOJlll,\HHOH B 5-10 CM. Ha ero noeepxhocth B IOlKHOH 'lacth 6blJIH o6nomkh cocy.n;oe. B JanoneHeHHH o6'hekta HaA oqarom H e ero OKPYlKHOCTH 6bmH HaiíAeHbl TOnbKO e,[ihhh'ihbie 6yTOBb1e KaM HH. IlpH BCKpblTHH OCTaTKOB O'!ara H OKpylKalOl.l\ero ero CJIOSI 3anonHeHH11 o6oekta yaajiocb nph6nhjhtenbho 3acpHKCHpoeaTL He60JlbWYlO 'lactl KpaSI lkhjihll,\a. flo O'lePTaHHIO MOlKHO ~----_- _-_-_-_-_-_- _- _- _--? PHc. 2. E nathe PeMeTH. 1 - nnah o6'hekta 4; 2 - nnah o6oekta 41.

92 HOBblE MATEPHAJlbl Jl.IH! H3Y'IEHHSI llpebhecjlabsihckofl KEPAMHKH HA OOCEJlEHIDIX BOCTO'IHOfl CJlOBAKHH 93 npe.itnonaratb, '!TO OHO K.B3,ltpaTHoe e nnahe. HKTCpeCHO, 'lto Ha qepenkax, KO'l'Opb1MH 6btn BbtnOlKCH O'lar, He Ha6n10,1tal()TCll.. CJIC,ltbl B'l'OpH'IHOrO 06ll0lra. Cocy,1tbl H3ľO'l'08JICHbl H3 ľnkhbl c nphmccblo APCCBbl, HX noeepxhoctb 6yrpHCT3JI, KOpH'IHCBOro, MeCTaMH cepo-koph'ihcboro l(bcta, xopowero 06lKMra. 1. H echmmctph'ihblh ropwok CO cna6o BblJICJICHHOÍI WCÍIKOÍI lt c KOHH'ICCKHM, pacwhpl110u(hmcll K oepxy KOpnycoM, Ha,l{HC OKpyrnoe yrny6nchhc,l{hamctpom B 5,3 CM(!); BblCOTa 16,9 CM,,l{HaMCTp no BCH'IHKY 16,3 CM, MaKC.,l{HaMeTp 15,8 CM,,l{HaMCTp AHa IO CM (Ta6n. III: 1). 2. ľopwok S-BHJl.HOro npo<t>hj111 e eepxhei:í '!act11 c eb1paj11- TCnbHbIMH nne'ihkamm, coxpahhbwmňcll 'lacth'!ho. Bb1COTa pe KOHCTpy1tpoB3HHOH '!acth rynoea 20,2 CM, JIHaMCTp no BCH'IKK)' 19,2 CM, MaKc. n.11amctp 23,5 CM (Ta6n. III: 3). 3. ľopmok noxojt<eif npocj>hn11poekh HO c 6onee nonornmji nne'!hkamh; BblCOTa 24 CM, n.hamctp no BCH'IHKY 17,2 CM, MaKC. n.11ametp 20,5 CM, 11.11aMCTp JIHMllla 12,8 CM (Ta611. III: 6). 4. ľopwok TIOXOlKCÍI <l><>pmbl, coxpahhbwhl'icll 'lacth'iho, Bbl COTa coxpahhbuichcll '!acth 30,5 CM, AHaMCTp n o BCH'IHKY 29 CM, MaKc. AHaMeTp 3 1 CM (Ta6n. III: 7). 06oCKT, noka 'l'l'o H3H6onee Bb1p33KTCnbHO npe1tcta8jllllo U(HÍI JlpeBHCCJlaBllHCKYIO CCJ!KUUl)'IO KepaMKKY BOCTO'!HOÍI Cno BaKHH, MOlKHO Ha OCHOBC 00HC3HHOro KCpaM11'1CCKOro KOMlUICKca J1aT11poeaTb VI, He nojahce Ha'!ana VII ee. 611amHe Pt!Memu, p-h Muxat108~e 113 MH OľO'IHCJIC HHblX o6dck'l'ob (95), BCKpb1TblX B rr. Ha o6mhphom cnae11hckom nocenemrn o c. SnaTHe PeMeTH, MbI Bb16pan11 ABa Ha116onee ApeBHHX o6ockta. nocenehhe pacnonolkcho Ha HCOOnbwoif eojbbllllchhocth B ypo'ihlllc PeMe UMCKO ( HaJBaHHC ypo'ihu(a 6btn0 HMnynbCOM Anll HCCJlCAOBaHHll nocenchhsi, orpahh'ichhom c IOľ3 H 3anana nepboh3'131lbho 6onO'l'HC'l'Oií pab1t1moi:í) ( Budinský-Krička, 1978a, c ). 06beKm 4. np116nhjktc1lbho no'ikoo6p33hblh B M3HC, BbITll HYTbliÍ no OCH ceeep-10r, AJIHHa 3 M, lll1tphha 2,5 M. B 6onbwel! ceeephoií '!3CTlt o6'bckt3 6b1Jla O'lalt<Hall II.Ma AJlltllOÍI B 1,3 M, rny6i.111oií 53 CM (p11c. 2: 1). TonU(HHa TCMllOľO CJIOll B IOlKHOiÍ '!actk 06'bCKT3 JIOCTKrna 9 CM. H axojiklt COCTpCAO'l'O'!KnHCb B 0 1alK110ií RMC, yrny6nchhoíi B KllHCTblA MaTCpHK. B eepxhcm CJIOC 'lcphoba'l'oro JanonHCHHll 6 btn J!OMKOB JICnHOÍI (rpy6oa) KepaMHKll, KOCTH lkhbothblx (KpynHblA poratblíi CKO'ľ, CBHHbll, ooua), CJIHHH'!HblC KYCKH o6m33kh (Aea JarnalKCHHblX c OAHOií C'l'OpoHbl), 59 K3MHCií H pajean cocyaa HCH38CCTHOÍI KynbrypHOií nphh3aj1clk.hocth. B HKlKHCM cnoe JanonHCHHll o6dckta Hai\ACllbl MHOľO'!HCJICHHblC K YCKH Jarna)l(CHHOií c OA HOií C'l'OpoHbl o6m33kh O'lalKHOľO n o1ta, <j>parmchtbl AByx rpy- 6bIX COCYl\OB, MCnKall MHCKa H o6nomok 'l'o'l11nbhoro 6pycKa (WJHHa 5,3 CM, WHpHHa 4,6 CM). K epamukq 8epxHeio CAOR 11.Mbl Cpel\H o6nomkob rpy6oií HCOpHaMCHTHpoeaHHOií KepaM11KH H3H6onee Bblp33HTCnbHblMH 118JllllOTCR: o6nomok BCH'IHKa (Ta6. IY: 7), eepxh1111 '!actb rop UJKa (Ta6n. IY: 5); cpeah roh'laphoií KepaMHKH - TpH o6nomka BCH'IHKa c l\h3mctpom ropna 12, 18 H 20 CM (Ta6n. IY: 4, 9, 10) 11 o6nomok Kopnyca roplllka (Ta6n. IV: 8); ophamehtauh11: MHoropllJ(Ha11 eonha, nonocka rop1t30h TanbHb1X nhhmíi H ny..ok lkcj!ookob c nonockoií HaCC'ICK. PeKOHCTpy11poeaHHa11 HHlKHllll '!actb nenhoro cocyaa KpaCHo KOpH'IHCBOro l(bcta, H3ľOT08JICHHOľO H3 xopowo O'ľMY"CHHOH rnhhbl, packpawchhoľo 8 BblnyKnOH '13CTH TCMHOKOpH'IHCBblMJI TpeyronbHHK3MH: BblCO'l'3 coxp3hhbwcllcr '13CTH 9,6 CM, M3KC. JIH3MCTp 12 CM, AH3MeTp AHlllll3 6 CM (Ta6n. IY: 2). CocyA C81133H c nepeo6b1thbim nocene1t11em. K epamukq Ll3 HWKHeio CAOR 11.Mbl PeKOHCTpYHpoB3HH3JI TOnCTOCTCHHaR npo<t>11n11poeahh311 MHC K3 M3 ľnhhbl c nphmccblo APCCBbl, noeepxhoctb 6yrpHCT3JI, lkcnto-kop H'IHC80ľO UBCTa c TCMHOCCpblMH mrrhamm: 8b!CO'l'3 11, 1 CM, JIH3MCTp ropna 13,5 CM, M3KC. AH3MCTp 15,2 CM, AH3MCTp AHHU13 7 CM (Ta6n. IY: 1). TonCTOCTCHHbll'I pekohctpyhpo8ahhbiíi ropwok co cna6o O'l'OľH)'TblM BCH'lHKOM H pacwkplliou(kmcr K eepxy KOpnyCOM, H3 rnhhbi c 6oraTOií nphmccblo necka, wepoxoeat3ji no8epxhoctb oxpobo-koph'ihcboro UBCTa: 8blCOT3 12 CM, AH3MCTp ropna 13,5 CM, M3KC. JIH3MCTp 12,4 CM, AJiaMCTp A HHU.{3 7,2 CM ( Ta6n. IY: 3). MenKaR nentt3ji nonyc<j>eph'leckar MHCKa HJ xopowo OTMy 'lchhoh ľjthltbl c nphmccblo MCJIKOľO necka CBCTJIOKOpH'IHCBOľO J.OICT3 c KpaCHOBaTblM O'l'nKBOM; BblCO'l'3 2,3 CM, MaKC. AHaMCTp 3,8 CM (Ta6n. IY: 6). 06'bCKT, Ha OCH08e rpy6ol! KepaMHKH, J13THpyeTCll Vil 8. 06JIOMKH KpylKanbHOA xepamhkh, ľn38hb1m o6pa30m <j>parmeht ytonu(chhoľo npo<j>1tn11poeahroľo 8CH'IHK3, ophamehthpoeah HOľO H3CC'!KaMH K "Y"K3MK lkcj!o6kob (Ta6n. IY: 8), MOryr paccmatphb3tbcsi K3K 6onee IlOJJIHllll nphmecb, IlOllBHBWal!Cll 8 pejynbt3tc o6oekta 8 IX-X 8B. 06beKm 41..[lByxKaMCpHblli, nph6nh3htcjlbho Tp3flCl.{llCBHJl Hbrn 8 nnahe, yrny6nehhbrn 8 HJ!HCTbĎI M3TCpHK, OpHelfntpo83H HbfiÍ AJlKHOH no OCH Jana;t- BOCTOK. B IOlKHOií ero '!3CTH H3XOAHn3Cb KOpblToo6p33H3R llm3 c '!CpHo-cepblM JanonHCHHCM 8 HKlKHCl'I '13CTH; AnHHa 3,6 M, w11p1rna 1,6 M, rny6hlia 40 CM. Ha ee AHC 8 JanaAHOň '!acth H3XOAHJICll CJIOH yronbkob H3 O'!ara JIH3MCTpoB e 50 CM. B uehtpe TpeyronbHOA '13CTH o6'bekta (AnHH3 1,4 M, WHpHH3 0,6 M, rny6hha M3KC. 20 CM) H3XO,ltHnOCb CKOMCHHC yronbkob (p11c. 2: 2; 11: 1 ). HaxO,ltKH KOHl.{CHTpHpo8anHCb rnabhbrm o6pa30m B lolkhoií '13CTH o&bekta, 6nHJ O'!ara. 3To o6nomkr cnaerhckoií KCp3MH KH (78), OOHapylKCllbl TaK)l(C MHOľO'!HCJICHHblC KOCTH lk.hbo'l'llblx (KpynHblH poratblíi CKOT, C8HHbll, 08U3), yronbkh (Ay6, llcchb), o6nomok TO'!HnbHOro 6pycKa, o6nomkh pe'!hb!x KaMHeň (150) na ' - 6 o PHc. 3.,íl80pRHKH, ypo'ihu(c BenbKH Ke8CW. nnah o&bektob Ha nocenchhh.

93 94 B. 6YAl1HCXH-KPH'IKA H <j>parmcht rqh'laphoro KYBWHHa ceporo l.(bcta, KOTOpblH MOlKHO AaTHpoeaTb py6elkom phmckoľo epemchh H a n oxh nepecenehltll HapoAOB ( Ta6n. IV: 13). rpy6lul KepaMHKa (40 <j>pantehtoe). H a6op: pekohctpyffpoeahhblh TOHKOCTeHHblH COCYA c HH3KHM ll,hjihhaph'icckhm ropnom, cna6b1m nepern6om xopnyca H cnerxa O'ITSIHyTb M AHOM, H3 ľnhhbl c nphmccblo n ecx a KOpK'IHCBOro l.(bcta, OTHOCHTCn b HO 3arnallCeHHaJ1 noeepirnoctb; BbtCOTa 15,4 CM, AHaMCTp ropna 10,5 CM, MaKC. AH3MCTp 13,1 CM, AHaMCTp ARa 8 CM (Ta6n. V: 1); 'ICTblpe <j>parmchta cocyaob c HH3KHM ll,hjihhaj>k'icckhm HnR cna6o OTOľHyTblM HapylKy BCH'IHKOM AHaMCTpoM 10, 14 H 16 CM (Ta6n. IV: 11, 16, Ta6n. V: 9), no xpaio BCH'IHKa OAHOľO H3 HHX HaCC'IKH (Ta6n. IV: 12); KOHH'ICCKH pacwhpluouikiícr BCH'UlK AHaMCTpoM 18 CM ( Ta6n. V: 15); Bblp331fTCJlbHO OTOrHyTblH BCH'lHX AHaMCTpoM 20 CM (Ta6n. IV: 14, 15) H o6nomok ropwka ophamcthpobahhoľo oxpyrnblm WTaMnOM AHaMCTpoM MM (Ta6n. V: 3); rnhha npchmyuicctbchho c nphmccblo Apeceb1, 6yrpHCTaj! noeepxhoctb KOPH'rneeoro, x oph'ihcbo-ceporo, lkcnro-xoph'iheeoro, o xpoeo-xopk'ihcboro, pcako TCMHO-ceporo l.(beta. KpYlKanbHall xepamhxa (tta6op): cna6onpo<j>ttnhpoeahhaj1 'lawebkahaji wei'íxa - AH3MCTp BCH'IHKa 16 CM (Ta6n. V: 2); <j>parmchtbl AHHUI AHaMCTp<>M 12, 14 H 15 CM (Ta6n. V: 12); o6nomok CO cneaamh peni.ecj>horo 3Raxa; o6nomkh c ophamch TOM (MHOľOpl!AHblC BOnHbl, nonocbl ropr30htajlbhblx ml.hhm, ropkjohtanbhbte lkeno6kh, peako Hace'lKH) (Ta6n. V: 4-8, 10, 11, 13, 14); MaTCpHan nec'lahbtii, e OTAen1>H1>1x cnyqluix nec'la HblH c nphmccblo cnjoabl, KOpH'IHCBblH, KOpH'IHCBaro-cepblH, KpaCHO-KOpH'IHCBblH, PCAKO oxpoeo-koph'ihcbblh, TCMHO-cepblH l.(bct. KepaMHKa H3 061>CKTa 41, KaK H B npeabljl)'uicm o6dcktc, OTHOCHTOI K JtBYM nep1toaam nocenekwi Ha 8038blWCHHOCTll, nph'icm rpy6ar x epamhxa AaTHpyCTOI VII-Vili BB., noanpaenehh3$1 Ha Kpyre xepamhka, CBR3aHHlUl c 6onee n03ahhm BMewa TenbCTBOM, BOCXOAHT K IX- X BO. P.60pRHKu, p-h Tpe6uwo6 06HapylKCHHoe IO. Mal{aKOM nocenehhc pacnonolkcho e ypo 'IHUIC BenbKH Keeew, Ha poehom none e ioro-3anaahom HanpaanettHH OT cena, B 6accei'íne 011AaBbl, HCAaJICKO OT ee cnltllhhll c Tonnel1. H a octtoee nonolkhtenbhblx pe3ynbtaroe pa3bcaok "p33bcao'ihblx HccnCAOBaHHH B 1980 r. (Budinský-Krička, 1981, c. 37, 38, phc ) H B 1981 r. (Budinský-Krička, 1982, c. 47, 48) KOWH~KHH <j>ttnhan ApxeonoľH'!ecxoro HHCTHTyTa CAH PHc. 4..Usopl!HKH, ypo'ihuic BenbKH Keaew. flnattbt o61>ekroe 5-6. B cncayjouihc ABa CC30Ha B COTPYAHK'ICCTBC c IO. Mal{QKOM, n. Ma'la.t10M H A. Ma'la.t1oeou Ha'lan CHCTeMaTH'ICCKHC ttccneaoea Hltll nocene1tltll. YlKe ttaxoakh co6patth1>1e Ha n osepx1tocth a TalOKe B3RTblC K3 cnor TeMKOH, 6onOTHCTOH naxothoh 3CMnH MOUIHOCTblO CM n oxajanh H JartonHCHHll 061>CKTOB noatbcpahnh, 'ITO MCCTOHaXOlKACHHC (ÍbtnO 3aceneHO B anoxy nooahch 6poH3bl, B cnabllhckoe BpeMj! H B pa38htom cpeahcbc KOBbC, CTIOP 3AK'IHO TatOKC B nephoa HCOnHTa H B phmckoe BpeM11. B CTaTbC cocpeaoto'ihmcr Ha ttaxoakax Hl BOCbMH cnaallhckhx cenhuihblx o61>cktob (phc. 3), p336pocahhblx Ha Dn0U13AH nocenehltll H yrny6nehhblx 8 HnHCTblH MaTepHK. 067:>eKm 1. 3Ta nony3emnrhka nnoxo O'ICp'IHBaeTCR Ha TCMHOH TIOBCpXHOCTH naxothoh 3CMnH. B MaTepHKC YAaJIOCb 33<j>llKC11po83Tb TOnbKO ee HHlKHIOIO 'lactb-menxyio, OBaJlbttyJO Rr.ty, rny6hhoh MaKc. 24 CM (AnHHa 1,9 M, WHPHH8 1,35 M), ophehthposatt1tyio no och C3- JOB. HaxoAKH: ranbwtatckall (21 o6nomok) K cnabrhckal! (1 13 o6nomkob) KepaMHKa, MHOro 'IHcnCHHblC KOCTH lkhbothblx (xpynttb!h poratbla CKOT, CBHHbR, nowaab, xooa), OTmen paahonrphta, o6nomok TO'IHnbttoro 6pycxa, yronbkh (Ay6) H pe'ihblc K3MHH. OCTeonoľH'lecKHe HaxOAKH H 6onbWHHCTBO 'ICpenKOB KO~CHTJ>HPYIOTCR 8 cnoe H3A 3anonHCHHCM $1Mbl 001>CKTa. CnaeRHCKaR xepamhka COCTOHT H3 rpy6blx ropwkobllahblx COCYAOB c p33nh'ihoh npocj>hnhpobkoa BCpXHeH 'lacth CRH~CBHA HblM HnH 6onee BblDYKnl>IM KOpnycoM H c AHOM HCpeAKO cna6o HnH Bblp33HTeJlbHO OTTllHyTblM, AHaMCTpoM 6-14 CM (Ta6n. Vl: 12; VII: 6-9). ľopno cocyaob 6brno S-BHAHOro npo<j>hnr, HnH lke UH3KOC, po8hoc, HHOľAa cna6o OTOrHyTOC HapylKy; AHaMCTP ropna CM (Ta6n. Vl: 1-6, 8, 10, 11 ; VII; 1, 2, 4, 5, 10, 11). 113 OCTaJlbHblX HaXOAOK xepamhkh OTMCTHM: <j>parmcht cocyna c KOHH'lecKH pacwhplllouihmcr ropnom (Ta6n. VII: 3), MHOropllAHOH BOnHOH ophamehthpob3hhbjh o6nomok 6 HKOHH'ICCKOro cocy11a (Ta6n. VI: 9), eonttol1 opttamehthpoaa1t1tb1ii <j>parmeht c BAaBnCHH$1MH Ha BeH'IHKC (Ta6n. Vl: 7) H o6nomok ropwka c JaxpaHHKOií H RMKOH Ha JIHC, H3rOTOBnCHHOrO, no- BHAHMOMy, ylke Ha xpyre. 06uKm 2. Ta10Ke OT 3TOro o61>exn coxpahttnacb TOnbKO HHlKHllR 'lactb, OBanbHall llma pa3mcpamh 105 X 100 CM, rny6hhoh 12 CM, OpHCHTHpoBaHHaR no OCH C3-JOB. H axoakh: 2 1 ľajlbwtatckhx H 27 no 6onbweA 'lacth HCTHnH'IHblX o6nom KOB cnabrhckoa KepaMHKH rpy6oro H3ľOTOBnCKHR, 'lactb TO 'IHnbHOro 6pycxa (Antttta 6,3, whphtta 5,7 CM) (Ta6n. VIII: 7), KOCTll lkhbothblx (xpynhl>lli poratblh CKOT, CBHHbll), yronbkh (AY6, RCCHb). Sonee eb 1paJHTenbub1e o6nomkh cnabrhckoií xepamhkh: S BHAHOro npo<j>ttnr BCH'IHK (Ta6n. VIII: 8), <j>parmehtc..-peyronb HblM ape30m (Ta6n. VIII: 6), o6nomok AHa (rn6n. VUI: 9) H o6nomok HH)l(tteií 'lacth ropwxa (Ta6n. VIII: 10). 06uKm 3. HenpasttnbHall e nnahe RMa 6nHJKa nprmoyronb HKKY c BblCTYnOM B ceaepo-3303ahom yrny, pa3mcpb1 212 X 150 CM, rny6hha 12 CM, ophchthpobahh3r no OCH 3 - B. H axonkh: 20 ľajlbwtatckhx H 15 no 60nbweA tacth HCTHDH'IHblX o6nomkob cnabl!hckoií xepamhkh rpy6oro H3ľOTOBnCHHR, o6nomok nprcna c AHaMCTpoM 4,6 CM, KOCTH lkhbothblx (now3ab), yronbkh (Ay6, rpa6, xneh, nhna). CpeAH naxonox cnaesrncxoii xepamhkh BblpaJHTenbHbl ronbko..-ph o6nomka BCH'IHKa (Ta6n. VIII: 3-5). 06oeKm 4. n o'lxoo6pa3hbtií s nnahe c oxpyrnoií RMoií AHaMCTpoM B 1,7 M B BOCTO'IHOií 'lacth, ophchthpobahhblh no OCH 3-B, pa3mcp bl 275 X 205 CM, rny6hha 25 CM. HaxOAKH: 43 ľajlbwtatckhx H TOnbKO 20 no 6onbWCH 'lacth HeTHnH'IHblX o6nomkob CJl3BllHCKOH xepamhkh rpy6oro H3roTOBnCHHll, KOCTH lkh80thblx (xpynhbjií poratblií CKOT, CBHHbll), o6nomkh pe'ihblx

94 H08b1E MATEPllAJlbl WUI 113Y'IEH11ll llpebhecjlabllhckoh KEPAMllKll HA OOCE/IEHlll!X BOCT04HOH CJJOBAKllll 95 KaMHeií. CpeAH cnasllhckoii KepaMHKH 6onee Bb1pa:JHTe.11bm.t TOnbKO ABa OOnOMKa Belf'IHXa (Ta6n. VITI: 1, 2). 06beKm 5. OeanbHall nony3emjlllhka s IOlKHOii 'lacth pa3pyll!eha o6"bcktom nephoaa pa3ehtoro cpeahcbckobbll (6), op11eh THpOBaHHall no OCH CB-103, pa3mcp bt 235 x 193 CM, rny611ha 35 CM, Ha JIHC KOTJIOBaHa TPll CTOJIOOBblC llmbl 11.llaMCTpOM 22, 28 H 30 CM, rny61111oií 12, 10 H 16 CM (p11c. 4). H axoakh: n11acthka 113 OOCHAHaHa, pe3eu 113 paahonllphta (cbll3ahbl no-bhahmomy c Heo11HTH'ICCKHM nocenem11em namllthhka), OKono 22 o6110mxob ranburratckoro o611hxa, o6110mok TOHKOií cepoii KepaMHKH n03ahcphmckoro nephoaa - Ha4ana 3nOXH nepecenehhll Hapo AOB, <j>par MCHTbl cnaellhcxoii nenhoii KepaMHKH (31 O o6110m Koe ), 'lactb 6HKOHH'ICCKOro npllcna,ahamctpom 3, 1 CM, BblCOTOH 2, 1 cm (Ta6n. XI: 2); TO'IH.JlbHbtií 6pycoK H3 nec'lahhka, AnHHOii 8,9 CM, ll!hphhoií 5 CM (Ta6n. X: 6); KOCTH lkhbothblx (KpynHbĎI poratblií CKOT, OJICHb), yronbkh (Ay6, llcchb), pe'lttblc KaMHH. 06JtOMKH CJl3BllHCKOH KepaMHKH nphh3ajiclkmll K ropll!kam c HH3KHM, pobhblm, HHOrAa cna6o OTOrHYTbl M HapylKy BCH411KOM II oocy11am c Bbtpa3HTCJlbHOH npo<j>11j111pobkoií ll!ciíkll, AllaMCTp no BCH'lllKY CM (Ta6n. IX: 1- IO; X: 1-5, 7-9, 14); 8CH411K 6bln B OTACJlbHblX cny'lal!x OpHaMeHTHpoeaH H3CC4KOH (Ta611. X: 1, 2); AHl11J.la 1111aMCTpOM 8,5-17 CM 6blnH cna6o HJll1 Bblpa:JH TenbHO OTTllHYTbl ("ra611. X: 11, 12, 15). OcmtJJ1t>Ht.1e Haxoi>Ku C.11a8RHc1eoú KepaMuKu '"lact& rynoea 6onee lllllpokoro ropmka S-BHAHOro npcxp11j1j1; Bbl COTa 8 CM, 1111aMe-rp ropna 9,7 CM, MaKC MeTp 10,8 CM, 1111aMeTp AHa 7 CM (Ta611. X: 13). M 11oropllAHblMH eo1111am11 OpHaMCTHpoeaHHbtií <j>parmettt K011w 1ecKoro ropll!ka c 1111aMeTpOM ropna 16 CM (Ta6n. X I : 4) II o6nomok TaKoro lkc cocy11a c ITOXOlKCiÍ OpHaMCllTaL(l1CiÍ (Ta6n. XI: 3). '"lact& rynosa cna6o npo<j>1111kpobah11oro KpylKxoo6paJHor o cocyaa: BblCOTa 5,1 CM, AHaMCTp ropna 6 CM, MaKC. AKaMCTp 6,3 CM, 1111aMCTp AHa 4,7 CM (Ta6n. X: 10). BOCCMb OOnOMKOB, OpHaMCTHposa.HHblX OKpyrnblM ll!tamnom (Ta6n. XI: 5-10). '"lactb ropll!k3 c cna6o OTOrttyTblM HaPYlKY BCH'IHKOM, OpHa MCHTllpDBaHHblM MOTHBOM KCCCOHa: AHaMe-rp ropna 16CM, M3KC. A113MCTp 19,5 CM (Ta6n. XI: 11). TI0-811AllMOMY CJIY4aHHO nonan B JanOJIHCH11e 06"be KTa <j>par MCHT TOHKOCTCHHOro 611KOHll4CCKOro 113ľOTOBnCHHOro 113 TOH KOií rnkhbl Ha Kpyre oocy11a Il03AHCp11MCKOro epeme Ha'lana 3nox11 nepecenehllll 11apo11oe (Ta6n. XI: 1). Cnael!CHKall KepaMHKa 113 o6'bektob roroBJ1e11a 113 ľjlllhbl c np11mccblo ApecBbl. Ee noeepxhoctb 6onbll!CH 4aCTblO 6yrp11CTall, U1epoxosaTaJ1, KOpll'IHeeoro, cepo- Kop114tteeoro, '////// 4 D 1 f 1'lf; lj,1 / o / \ \ lf%~~j/l \,, 1 lf//j//i BO 86 ', 1 Do ', /... O... _, o s20 ', / 48 t::j ':!7 84D 54 D '' / 5 ~CJ 930šž \ / o 99 0 ~ ( o : \ 23CO 2~ 1 ' 3750 ':!740 ',' 2tj ~ l:) 3870 m:j : '\ 2260 g~ od : \, ~1 Z'4D } ' , !:! ''170 _,,, / P11c. 5. KoU111ue-llle6acroeue. TI11a11 nocenehhll (VTI s.) H Mor1111bH11Ka (VIl- VUJ ee.) een11komop aeckoro nephoaa. 1 - rpatthua HCCJICAOBaHHOH IlJIOIJ.l3AH, 2 - rpahhl.(a MOľllJlbHllK a, 3 - CCJIHIJ.lHblC 06"beKTbl, 4 - norpe6ettllll c KOHCM.

95 96 B. 5Y,llHHCKl1-KPl1'U<A KpaCHO KOpH'IHC80ro, oxpobo-koph\fheboro, ceporo H TCMHOceporo ~eta. Ha OCHOBe KepaMHJOI o6dektbl MOlKHO )J.aTHpo BaTb Vll-VIII ,,eKm 10. Oeani.HaJI llma pa3mepamh 2 16 x 180 CM, rny6hhoh 10 CM, OpKeHTHpoBaHHaJI no OCH 3-B c OCTaTKaMH O'lara B 80CTO'IHOH 'lacth, nepejj. KOTOpblM 6blJ10 OKpyrnoe yrny6nett11e rny611ttoli 80 CM. Haxo)J.KH: cnabllhckaji KepaM11Ka (14 q,parmeht08), o6nomkh o6ma3kh, lkenejhoe nhpoo6p33hoc Kpecano JJ.)IHHOH 5,1 CM, WHpHHOH 3 CM (Ta6n. XII: 7), o6nomok KnHm<:a lkene3horo HO:>Ka JJ.llKHOit 6,7 CM (Ta6n. XII : 4), KOCTH :>KHBOTHblX (KpynHJ>IH poratbla CKOT), o6nomok pora CO cne)j.amh o6pa60tkh (onehi.). Tp11 HeTH!TH'IKbIX o6nomka np11tta;v1e:>kan11 COCYJJ.Y rpy6oro H3rOTOene1111J1, OCTanbHble nocyjj.bt ropwxobkjj. HbIX <t>opm, K3rOTOeneKHOH Ka nphmhtkbhom Kpyre, OpHaMeHTHpoBaKHOH MHOl'Opll)J.HOÍI BOnHOÍI K nonockamh roph30htajlbkblx n11hhj1 (Ta6n. XII: 1-3). 06-,,eKm J 2. 6nH3KHH e nna11e K 6yKBe L (p11c. 11: 2) JJ.)lHHa 2,2 M, rny61111a 1 O CM, op11ehthpoeahhbth no OCH 3-B, c no110m O'lara 8 ceeepo-bocto IHOH 'lacth (AHaMeTp 60 CM) H c JJ.BYMJI CTOJlOOBbl MH llmamh, H3 KOTOpbIX OJJ.Ha 6 b!jla B ceeepo-janajj.hom, BTOplUI B IOl'O-BOCTO'IHOM yrny o6'bekta. Haxo)J.KH : HeorrpeJJ.enHMble KOCTH )l(hbqthblx, JJ.Bll HeTHnH\fHb(X o6nomka nerrhoíi KepaMHKH H TpH OT l'oh'laphblx COCYJJ.OB, OpHaMeHTHpoBaHHblX KaK o6nom KH 113 BblWeynOMllHYTOl'O o6'bekta (Ta6Jl. Xll: 5, 6, 9). 06'beKm J 5. ÔBaJlbHaJI l!ma p33mepamh 260 X 80 CM, rny6hhoíi B 15 CM, ophehthpobakhlui no OCH B-3. HaxO)J.KH : cnael!hckaji KepaMHKa (29 o6nomkob), 6 HKOHH'ICCKOC np11cn111.1.e )J.HaMCTpOM 3,4 CM, BblCOTOH 1,8 CM (Ta6n. XII: 14), >Kene3HbcH HOlKHK )J.JlHHOH 15,2 CM (Ta6Jl. XII: 12), 06JlOMOK KOCTH lkhbothol'o (HeonpeJJ.CJlHMblK). 60JlbWHHCTBO 06JlOMKOB nphhajijlclkht rpy- 6bIM ropwkam KOpH'IHCBaTOro IVICT3. 1'13 o6nomkob 6blJ13 BOCCT3H0BnCH3 HH3Kal! UH1lliHJJ.PH'ICCKaJI MHCK3; BblCOT3 5,5 CM, JlH3MCTp OOPTKKa 13,3 cm, JJ.H3MCTp JJ.Ha 11,l CM (Ta6n. Xll: 13). K Kep3MHKC rpy6oro H3rOTOBJ1CHH.11 OTHOCHTCll T3K:>Ke q,parmcht cocyjj.a c penbe<t>hj>im eanhkom n o11 eeh'ihkom (Ta6n. XII: 16) K 06JlOMOK ropwka c KOHH\fCCKH pacwmplllouj.hmcll BCH'IHKOM -CUHH uuu T \..._.,} O 1m P11c. 6. KowHL1e-Ille6aCTOBL1e. Ilna11 >KHJlH~a (Ta6n. Xll: 1 O). Tp11. o6nomka no11npa.bjtehttoít Ha Kpyre KepaMH KH nphhajj.nelkat ropmkam S-BHJJ.HOro npo<f>hj111, ophamethpoeakhbix BOJlHOH H nonocamh roph30htanbhblx JlHHHÍI (-ra6n. Xll: 8, 11, 15). roh'laphall KepaMHK3 HJOODCKTOB 10, 12 H 15 H3l'OTOBJ1CHa H3 nec'lahocnlojj.hctoíi rnhhbl. 0Ha KOpH'ltteeoro, KOpH'1He8aTOceporo 11 TeMHo-ceporo ueeroe. B rnmhe nen11oít KepaMHKH HMCeTCll npltmccb JJ.peCBbl. Ha OCHoee on11cahhbfx H3XOJJ.OK, 110 rnae111.1m o6p330m o6nom KOB KepaMHKH, rro)j.npabjtehhoíi H3 l'oh'13phom Kpyre, ynomllh}' Tble Bbtwe o6'bcktbt MO>KHO JJ.aTHpoeaTb VIII 8. Kowul{e-JUe6acmoel{e, p-h Kowul{e IlpH 11ccne)J.OBaHHl!X Ha K0 11ycoo6p33HOH 8038btWCHHOCTJI Jla!THWe B K owhl1ax- llle6act08l13x KpoMe MOrHJlbHHKaJ13lKHllH CKOH rpynnbt pahhck 3nOXH HCOJ1KT3, 06'bCKTOB nocenehhll noj)j.hero H 4>HHaJtbHOl'O nephoaob 6pOH3bl K 06w11pHOl'O cna811 - HO-a8apcKO!'O MOrHJlbHHKa (Budinský-Krička, l 978c, c ) 6bma o6hapyikeha TaK>Ke rpynna cna91111c KHx cen11w Hb1x o6dekt08, Bpe33KHblX 8 lkentblh nec\f3hblh MaTepHK. ÔHH pacnonaran.hcb Ha nno~ajih p33mepamh OKOJlO 20 X 1 o M 8 ce- 8CpHOH \f3ctji HccnCJJ.OBaHHOii!T JlO ~ajih ( phc. 5), 'ICTblpe (8a-l l/70) TllHYJlHCb no OCH 3-B, nocne)j.hhh (7170) HaXOAHJlCll IO:>KHee BblWCOpHBC)J.eHHblX 06"beKTOB. 06'beKm 7170 (phc. 6). Ilp11MoyroJTbHaJI KBa)lpaTHaJI B nnatte nojtyjcmjlllhka c BePTffKaJlbHblMH CTCH3MH, p33mep3mh 3,4 X 3,8 M, rny611.ha CM. B BOCTO\fHOH nojlobkhc o6"bekta B qephom 33nOnHeHHHH HJ pa3eana O\fara TllHYJlCll no11c pe'ihblx KaMHeH AJlHHOK 2,6 M H WHpHHOii 0,8 M C OOJlbWHM KOJ1H'leCT80M yronbkob (Ay6, rpa6). B ioro-3anajj.hoíi \fact11 o6'bekta 6bma o6hapyikeha OBaJlbHaJI llm3, no-bhjj.hmomy X03l!ÍICTBCHHaJI, p33- MepaMH l X 1,7 M, rny6hhoíi 57 CM. B IO>KHOÍI 0 Kp3KHHOK 'l3cth 3aq,H.KcHpo8aHO 3anon 11e1111e CTOJlOOBOH llmbl JJ.HaMCTpOM CM. KpoMe yronbkoo e o61>ekre 6i.m1111aiíAettb1 TOJlbKO o6nomkh cnabrhckoh KepaMHKH (21), no 60JlbWCH '13CTH rpy6oro H3ro TOBneHMR. H a6op rpy6oít KepaMHIOI: TpH q,parmehta BCH'IHKa pa3lllf'ihoro npo<f>hml (Ta6n. XIII: 1, 2, 6), OJJ.HH - JJ.HaMeTpOM no &eh'imky 16 CM, ophamcthpoea ii l!mkamh (Ta6n. XIII: 1) 11 o6nomkh llhh~ JJ.HaMeTpaMH 5, CM (Ta6n. XIII: 7). Ha6op ro11'lap11oil' KepaMHKH: ykpawehhblh MHOľOpSIJ:\HOÍI BOnHOÍI c noj10c3mj1 roph30htmbhblx n HHHH q,parmeht ropwxa JJ.M3MCTpOM no eeh<thky 26 CM (Ta6n. XIII: 5), o6nomok c CHMMeTplf'IHOÍI eonttoli (Ta6n. XIII: 3)H<t>parMeHT JJ.Ha JJ.HaMeTpoM 8 cm (Ta6n. XIII: 4). 06-,,eKm Ba/70..sl Ma 6n 11.3Ka11 K Kpyry o nnatte, AHaMeTpOM 2,9 M, rny6hhoh 40 CM, CH.JlbHO pa3pywehhaji norpe6e1111.em 292 cnaell:ho-aeapcko!'o MOrHJlbHHKa, KOTOpblM 6b1Jl TaK>Ke p33py WCH OO'bCKT nOXH!T03JJ.HeH 6poH3bl, pahec nepekpb!tblm cnabrhckltm o6'bektom (8a/70). B ocratkax 3anon11e11H11 3TOro 06'beKTa HapllAY CO cnabllhckoii KepaMHKOÍI (19 o6nomkob) H yroni.kamh (Ay6, l!cehb), KOCTbtO lkhbothol'o (KOTOpall n03lke nponana) 11. pe'ihblmh KaMHllMM 6b1J1 0611apy>Ke11 T3K:>Ke q,par MeHT 6poH3oeoro 6pacneTa. Ha6op nenhoh KepaMHIOI: JJ.Ba q,parmehta &eh\fhka, OJJ.H.H S-BHJJ.HOro npo<f>hj111 c JJ.HaMCTpOM 14 CM (Ta6n. XIII: 1 O), eropoli np11ha)j.j1e)l(lft ropwky c HH3KHM, cnerka OTOľHYTblM eeh'ihkom JJ.HaMeTpOM 18 CM (Ta6n. XIII: 9) 11 TpH o6nomka llhmm 1111aMCTpOM 9, CM (Ta6n. XIII: 8, 12, 13). HecKoni.Ko 11eTHnH'IHbIX o6nomkob roh'!ap11ol1 KepaMHKH. 6poR30BblH 6pacneT B BHJJ.e KOJlblla AH3MCTpOM 26,5 MM c HCMHOro ych.jtehhblmh KOHIJ.aMH (coxpahhjlcll OAH.H), JJ.3Tlfpo83KHblH VII-VIII 8B. (Ta6n. XIII: 11 ).

96 HOBblE MATEP11AJlbl Jl)UI 113Y'IE!Ulll llpebhecjiabllhcko'fl KEPAMl1K11 HA n OCEllEHIDIX BOCTO'IHO'fl CJIOBAKHl1 97 Ha OCHOBe KepaMHKH H 6paCJieTa c }"letom roro, '!TO 6onbWall '!actb o6oekta nepekpbita norpe6ehhem, ero MOJKHO.t1aTHpo BaTb nephojiom npe11wectby10~m OCHOBaHHIO cnabsiho-abap CKOI'O MOrHllbHHKa, T. e. VII-nepBOÍI nonobhhoíi VIII B. Bo3- MOJKHO, 'ITO 6pacneT nonan B 3anonHeHHe o6oekta BO BpeMll ero pa3pywehhll BbrweynOMllHyTblM 6oraTblM norpe6ehhem B01-1Ha. 06oe1<m BanbHall l!ma i\llhhoh 2 M, rny6hhoh 27 CM. Haxo11KH: CJiaBllHCKall KepaMHKa (31 o6nomok), TO'IHJlbHbrH 6pycoK JlllHHOH 4,6 CM, WHpHHOH 2,9 CM (Ta6n. XIV: 4), KOCTH lkhbothbix (KpynHblH poratbrh CKOT), pe'!hble KaMHH. Ha6op rpy6of! KepaMHKH: BeH'IHK ropwxa c HH3KOK septh KanbHOH weitkoli AHaMeTpoM no BeH'IHKY 16 CM (Ta6n. XIV: 1), Kpaií cocy.t1a co CJia6o pacwhplllou(hmcll BeH'IRKOM (Ta6n. XIV: 6), o6nomkh MHCKH c 3aKpyrneHHblMH CTeHKaMH H3 rnhhbl c nphmecb!o necxa (AHaMeTp no BeH'IHKY 18 CM, Ta6n. XIV: 2) H cpparmeht JKapOBHH H3 TOHKO OTM}"leHHOli rllhhbl (A1rnMeTp 6opTHKa 21 cm; Ta6n. XIV: 5). CpeliH' Haxo110K no11npasnehhoií Ha Kpyre KepaMHKH 6onee Bblpa3HTe!lbHblM SIB!lSleTCSI TOllbKO o6nomok c CKB03HblM OTBep CTHeM - cne11amh pemohta, ophamehthpobahhblh BOllHOÍI H pe3- HOH nhhheíi (Ta6n. XIV: 3). 06oe1<m Ilony3eMnllHKa OKpyrnall B nnahe c HHweíi B cebephoíi CTeHe, 4,15 X 3,75 M, rny6hhoíi 50 CM, pa3pywehhall norpe6ehhllmh CJiaBSIHO-aBapCKOI'O MOrHllbHHKa - 11eTCKHM (310), c KOHeM (314) H JKeHCKHM (323). H axoakh: CJiaBJIHCKall KepaMHKa (109 o6nomkob), 6HKOHH'leCKOe npsicn~e c,[ihametpom 3,1 CM, BblCOTOÍl2,9 CM (Ta6n. XIV: 13), 6pOH30Bal!6mtwKa, KOCTH lkhbothblx (KpynHblH H Me!lKHH poratbiíi CKOT), 6onbwoe KOllH'leCTBO pe'!hblx KaMHeÍI. KepaMHKa rpy6oro H3rOTOBneHHll (Ha6op): o6nomok MewKoo6pa3Horo cocy.t1a CJIHaMeTpOM no BeH'IHKY 18 CM (Ta6n. XIV: 8) H cpparmehtbi BeH'IHKOB cocy110b roplllkobhjihoh cpopmbl c cna6o pacwhpsl!owhmcsi HnH JKe S-o6pa3HbIM BeH'IHKOM (Ta6n. XIV: 7, 9, 11, 12, 14-16; XV: 1, 2, 4), 3aqacryto c OTTl!HyTbIM JIHOM (Ta6n. XV: 5, 7-11); HHor11a Kpaíi BeH'IHKa ophamehthpobah Hace'!KOÍI (Ta6n. XV: 2) H B.t1asneHHl!MH (Ta6n. XV: 4), HnH ykpawehhbiíi llmkamh (Ta6n. XIV: 16); JIHaMeTp no BeH'IHKY CM, AHaMeTp AHa 7,5-16 CM. Ilo'!TH nonhoctb!o pekohcrpyffpobahhblíi ropwok S-BHJIHOro npocphnsi, BhICOTa 16 CM, AHaMeTp no BeH'IHKY 12 CM, MaKC.,!IHaMeTp 13,9 CM,JIHaMeTp,!IHa OKOno 8,7 CM (Ta6n. XV: 3). ľoh'laphasi KepaMHKa: HecKOllbKO HeTHnH'IHblX o6nomkob, ABa BeH'IHKa c JIHaMeTpoM 1 o H 12 CM H BOCCTaHOB!leHHblÍI 6HKO HH'!eCKHÍI cocy,!i, OpHaMeHTHpoBaHHbIÍI BOllHOH H non oca MH roph- 30HTanbHblX nhhhií, Marepiian nec'!ahbiíi, nobepxhoctb Jarna JKeHHal!, U:BeT cepbdí, MecraMH cepo-koph'!hebbllí, BblCOTa 20,8 CM,,[IHaMeTp no BeH'IHKY 19,7 CM, MaKC.,[IHaMeTp 23,3 CM, AHaMeTp AHa 11,2 CM (Ta6n. XV: 6). 3nnHnCOBH,!IHall BepXHllll '!actb llhtoh 6poH30BOlí HaK!laJIJqi nosica H3 ABYX '!acteh c MOTHBOM OTTJlbIXa10wero rphcpoha; whphha 2,6 CM (Ta6n. XIV: 10). IlpHHHMaSI BO BHHMaHHe TOT cpakt, '!TO o6oekt pa3pymeh norpe6ehhsimh cnabsiho-aaapckoro MOrHllbHHXa, a TaKJKe OCHO Bb!Bal!Cb Ha KepaMHKe o6oekt MOJKHO 11aTHpoaaTb VII-nepaoň nonobhhok VIII BB. 3Ha'leHHe 6poH3080H 6nJIWKH Jlllll 11aTHpoBKH nony3emnllhkh npo6nemath'!ho, TaK KaK OHa nonana B CJIOH, no-bhjihmomy CJiy'laHHO, nph pa3pywehhh o6oekta BblWeynOMllHyTblMH norpe6ehhl!mh. 06oe1<m OBanbHal! JIMa pa3mepamh 2,6 x 1,8 M, rny6hhoh 18 CM. Haxo11KH: HecKOnbKO HeTHilH'IHbix o6nomkob nenholí KepaMHKH, cpparmeht BeH'IHKa (Ta6n. XV: 12) H.t1Ba ykpawehhhrx o6nomka KpyJKanbHolí KepaMHKH (Ta6n. XV: 13, 14), o6nomok CKOBOpO,!lbl H KOCTH lkhbothblx (CBHHbSI, KpynHblH poratbih CKOT, nowll,tlb). JlenHall KepaMHKa H3 nocenehidi B KowHI~ax - llle6acroau:ax H3rOTOsneHa rnabhblm o6pa30m H3 rnhhbl c nphmecb!o )J,peCBbl H roh'laphal! - rnashbim o6pa3om H3 rnhhhi c nphmecb10 Mem<o3epHHCTOI'O necka. UseT nenhoíi KepaMHKH: KOpH'!HeBblH H KOpH'!Heao-cepbIH. Ha OCHOBe KepaMHKH (phc. 9: 1-24), a TaKJKe }"IHTb!Bal!, '!TO o6oektbl HapyweHbl norpe6ehhsimh CJiaBSIHO-aaapcKoro MOrHJ!bHHKa (phc. 10: 1-12), He6onhwoe nocenehhe Ha B03Bb1weH HOCTH Jlanff!lle MOJKHO 11aTHpoBaTb VII-nepaoä nonobhhoh V I II BB. c orobopkamh MOJKHO AOOYCTHTb, '!TO lkhj!hll.la nocenehidi AOJKHJ!H AO OOl!BlleHHll MOrHJlbHHKa. BpaHoB-Hao-Ton.t1bOy, p-h BpaHoB-Hao-Ton.t1bOY B OKpeCTHOCTIIX cena JlOMHHl.la - a HaCTOSIU(ee apemsi '!actb r. BpaHOB-H11,t1-Tonnhoy - CJiaBllHCKHe nocenehrsi 3acpHKCHpOBaH1>1 a ypo'ihu(ax Ha-.JIOMHRUJI, Mane-non1>0 H IlonoBHHH. 0HH 6blllH 06HapyJKeHb1 10. Mal.{aKoM. IloceneHHe B ypo'ihu(e Ha-JIOMHH- 1.IH pacnonojkeho Ha npasom, ocranbhbie Ha nesom 6epery pekh TpHaBKa, HeAaneKo OT ee anaaehhll B Tonn10. HaxOAKH Ha nocenehhh 8 ypo'ihu(e IlonOBHHH, HCClleAOBaHHOI'O B pamkax oxpahhbix pacxonok 11 AaTHpoaaHHoro IX a., 61>mH yjke ony6nh KoaaHbI (Budinský-Krička, 1980, c. 49, 50; 1981, c. 46, 47).. CnacaTenbHbie HCClleAOBaHHSI nocenehhll a 3TOM ypo'ihu(e JaaepwHn B 1985 r. n. Ma~Q./la. B cratbe cocpeaoto'ihmcll Ha HaxOAKax H3 cenm.u,hbix KOMJIJieKCOB, BCKpb!TblX B ypo'!h.wax Ha JloMHHQH H Mane-nonbO (phc. 7, 8). Ha-JloMHUf.{u.113 HecxonbKHx o6oektob, o'!ep'!hbabwhxcll Ha nosepxhocth naxothoíi JeMnH, B pamkax cnacarenbh1>1x HCCJie AOBaHHH BCKpblllHCb noka '!TO ABa. 06ae1<m BanbHal! nony3emnllhka pa3mepamh 3 x 4,2 M, rny6hha 35 CM, OpHeHTHpoB3HHall no OCH C3- IOB. HaxOAKH: CJiaBllHCKall KepaMHKa ( 41 o6nomok), eahhh'ihble KYCKH ne'ihhbl, pe'!hble KaMHH. CpeAH HaxOAOK rpy6oíi, nenholí xepamhkh BbIAellll!OTCll,[IBa BeH'IHKa {i:lhametpom 14 CM, Ta6n. XVI : 1) H TpH06noMKaAHHU(, CpeAH HaXOAOK I'OH'lapHolí KepaMHKH -cppar MeHT, yxpawehhblh npocroli aonhoň H rop1130htanbhbimh JKeno6KaMH (Ta6n. XVI: 2). PHc. 7. BpaHoB-JlOMHHU:a, ypo'!hu(e Mane nonbo. 06oeKT 4/79.

97 98 B. BY.[ll1HCKl1-KPH'IKA 06'MKm Ilo'ITH oaanbhall, cxopee oxpyrnall B nnahe l!ma pa3mepamh 3 x 3,5 M, rny6hha 15 CM. HaxoAKH: cnabllhckall KepaMHKa (130 o6nomkob), o6nomok JKene3HOrO HOJKa AmlHOií 7,2 CM (Ta6n. XVI: 9), xyckh ne'ihhbi, pe'ihbie KaMHH. CpeAH eahhh'ihbix o6nomkob nenhoň KepaMHKH BbIAenllIOTCll TPH AHHLQa AHaMeTpOM 8 H 16cM (Ta6n. XVII: 8-10) HcjJparMeÍIT CKOBOpoAKH (Ta6n. XVII: 13). MHOľO'IHcne HHble o6nomkh KpylKanbHOK KepaMHKH OTHOCllT Cll K ropwkobhahblm cocyaam S-BHAHOro npocjjhjlll; AHaMeTp no aeh'ihkam 10, 14, 18 CM (Ta6n. XVI: 3, 8; XVII: 7), c MeHee HnH 6onee BbIDYKnblMH CTeHKaMH, B OAHOM cnyqae 6HKOHH'leCKHM npocjjhnem rynoaa (Ta6n. XVI: 6) H c AHOM, HHOrAa cna6o OTTllttyTblM, AHaMeTpoM 7' 8,5 H 12 CM (Ta6n. XVII: 5, 12); CIOAa <YľHOCHTCll TaKlKe o6nomok c penbecjjhblm OKpyrnbJM KneJlMOM (Ta6n. XVII: 11). OpHaMeHTal.(Hll: MHOropl!AHble sonttbl c nonocamh roph30htanbhblx JlHHHH, npoctall BOnHa, HaKon, MOTHB KeCCOHa H WaxMaTHOK AOCKH H nonocbl 3aurrpHXOBaHHblX KBa):lpaTOB (Ta6n. XVI: 3-8, 10, 11; XVII: 1-4, 6, 7). MMe-no111:>0. B 3TOM ypo'ihl.qe Ha o6whphom cnasllhckom nocenehhh 6blnH 06HapYlKeHbl noka '!TO ABa CKOnneHHll o6oek TOB - OAHO HeAaneKO <Yľ neaoro 6epera p. TpHaBKa, BTOpoe - 6onee 'lem 200 M K cesepo-boctoky OT Hee. B nepsom ( IOlKHOM) CKOnneHHH B 1971 r. B pamkax cnacatenbhbix packonok 'lacth'l HO BCKpb!Tbl ABa o6oekta, pa3pywehhble rny6okoh nax<yľoh. B 1979 r. BO BTOpoM (ceaephom) cxonnehhh npocnelkettbl elqe TPH o6oekta (1, 3, 4) H OAHH - 2a - 8 IOlKHOM CKOnneHHH (Budinský-Krička, 1980, c. 50). lo:j1c1um ipynna o6'bekmoe 06'beKm OaanbHall B nnatte nonyjemnllhka pa3mepamh 3,5 X 4,3 M, rny6hhok 60 CM CO cneaamh O'lara B 1.1eHTpanbHOH '!acth. HaXOAKH: cnabllhckall xepamhka, '!actb TO'IHnbHOro 6pycKa H KpacHo-xopH'ltteaoro nec'!ahhka (Ta6n. XVIII: 14), JKene3ttb1ií HOlKHK AJIKHOií 11,2 CM (Ta6n. XVIII: 10), JKene3HOe 'letbipexrpahhoe s ce'lehhh whno AnHHoií 9,6 CM (Ta6n. XVIII: 13), JKene3HbJH wnak, KOCTH lkhb<yľhblx (CBHHbll, MenKHK pora TblH CKOT, onehb), ABa HeTKnH'IHblX o6nomka no-bhakmomy CKOBOpOA, pe'!hble KaMHH. KepaMHKa rpy6oro H3rOTOsneHHll (16 o6nomkos). PeCTaspHposaHHbiií ropwok S-BHAHOro npocjjhjlll, ykpawehhbiií npoctoií HecHMMeTPH'IHOK BOnHoií, l.(bet lkento-koph'ihebbik, BblC<Yľa 12 CM, AHaMeTP no BeH'IHKY 13,3 CM, MaKC. AHaMeTp 15 CM, AHaMeTp AHa 10 CM (Ta6n. XVIII: 8); BeH'IHKH cocyaob c HH3Kolf, pobhok welfkolf (AHaMeTp no BeH'IHKY 14 CM, Ta6n. XVIII: 4), cnerka pacwhpll!olqhecll BeH'IHKH (AHaMeTPOM 10 CM, Ta6n. XVIII: 5) HnH CHnbHO OTOľHyTble Hapy:>Ky (AHaMeTP 22 CM, Ta6n. XVIII: 7), aeh'l.hk MewKoo6pa3HOro cocyaa (Ta6n. XVIII: 3), o6nomokaha (Ta6n. XVIII: 13). PHc. 8. BpaHoa-JIOMHKl.(a, ypo'ihlqe Mane-nonbo. a - o6oekta l/7la; 6-11naH ofuekta 1/71. nnah KpyJKanbHall KepaM11Ka (122 o6nomka). Ha6op: ABa o6nomka aeh'lttka (A11aMeTP 14,5" 13,5 CM, Ta6n. XVIII: 1, 6), o6nomkh AHHlll c AHaMeTpoM CM (Ta6n. XVIII: 12), OAHH c 3aKpa11H KOH (Ta6n. XVIII: 11); ophamehtawfll: MHOrOpl!AHbie sonhbl H nonocb roph30htanbhblx nhhhk (Ta6n. XVIII: 1, 2, 9, 15, 16). 06'beKm Bonbwall ero 'lactb pa3pyweha rny6okoií naxoroií. HaxOAKH: cnabrhckall KepaMHKa, 6ttKOHH'lecKoe npllcnhl.(e, yxpawehhoe aonhamh H3 6enoaaro-cepoi1 nact03hoh ľnhhbl, AHaM~ 2,8 CM (Ta6n. XIX: 7), HeonpeAenHMble KOCTH lkhb<yľhbix, pe'!hble KaMHH. K epamhka rpy6oro H3roTosneHHll (28 o6nomkob). Ha6op: aeh'ihkh cocyaob c HK3KOH, pobhok welfkolf H ropwkob S-BHAHOro npocpttnll (AHaMeTP no BeH'IHKY CM, Ta6n. XIX: 1-6, 8, 9, 11), o6nomkh AHHLQ (AHaM~ CM), cpparmehtckobopo Abl c JaKpyrneHHbIMH CTeHKaMH (Ta6n. XIX: 10). roh'!aphall KepaMHKa (106 o6nomkob). Ha6op: cpparmehtbl seh'ihkob AHaMeTpoM CM (Ta6n. XX: l, 2, 5, 6, 11), o6nomkh AHHLQ AHaMeTpoM 8-14 CM (Ta6n. XX: 9); ophamehtal.(hll: MHOľOPllAHall H npoctall, BOJlHbl, nonocbl roph30htanbhblx nhhhk H HaKonbI (Ta6n XX: 1, 3, 4, 7, 8, 10-12). Ô6'beKm 2a/79. 0.sanbHall l!ma, OpHeHTHpoBaHHall no OCH C3-IOB, pa3mepamh 2,3 x 1,4 M, rny6hhoií 20 cm. HaxoAKH : cnasl!hckall KepaMHKa, 2 KYCKa ne'ihhbi, CTeKnoo6pa3Kblií wnak (Ta6n. XXI: 3), yronbkh (6yK), pe'!hb1e KaMHH. rpy6all KepaMHKa (16 o6nomk08). Ha6op: ABa o6nomka COCYAOB c HH3KHM, cnerka OTOľHyTblM Hapy:>Ky BeH'IHKOM (AHa M~ 10; 12 CM, Ta6n. XXI: 2, 7), KOHH'lecKH pacwhplllolqhhcll aew.mk AHaMeTpoM 18 CM (Ta6n. XXI: 4), o6nomok, no-bhahmo My, CKOBOpoAbl (Ta6n. XXI: 13). KpYlKanbHall KepaMHKa (21 o6nomok). Ha6op: TpH o6nomka seh'-!hka (Ta6n. XXI: 1, 11, 12), ykpawekkblx sonhoií H nonoca MH roph30ktanbh.btx nhhkií (Ta6n. XXI: 1, 5, 6, 8-10, 14). CeeepHaJI ipynna o6'bekmoe 06'beKm )i(ru)hlqe s TPH nomelqekhll, no'ith npllmoyro11bhoe B nnahe, OpHeHTHpoBaHHOO no OCH 3-B, yrny6nehhoe B JKenTblH nec'lahb!k MaTepHK Ha 30 CM. Pa3Mepbl 6,75 X 1,8 M (phc. 8). HaxOAKH: cnasllhckall KepaMHKa (429 o6nomkos), Kpecano H3 paahonllphta (Ta6n. XXIII: 1 ), ccpeptt'leckoe npllcno AHaMeTpoM 3,4 CM (Ta6n. XXIII: 2), KOCTH lkhbothblx (KpynKbiií poratbih CKOT, CBHH.bll), yronbkh (6yK, Ay6, llcehb, KneH, rpa6, reph) H 6onbwoe KOJlH'lecTBO KaMtteií (OKOJlO 400 wryk), KOHl.(eHTpHPYJOll.IHXCll rnabh.blm o6pa30m B 1.1eHTPanbHOií '!acth o6oekta. KepaMttKa rpy6oro H3roTosneHHll (okono 383 o6nomkob). 06nOMKH ropwkobkahblx cocyaob c HH3KHM, pobhblm HnH cna6o OTOľHyTblM Hapy:>Ky seh'ihkom, o6nomkh seh'ihkob cocyaob S-o6pa3Horo npocjjhjlll, HepeAKO c yc11nehkblm KpaeM " o6nomkh r opwkob c BOľHyTblM BHJTPb BeH'IHKOM (AHaMeTP no seh'l.hky CM; Ta6n. XXII: 1-23), cpparmehtbl AHHll.I AHaMeTpoM 6-14 CM (Ta6n. XXII: 24), o6nomok KOHYCOBHAHOK MHCKH BbICOTOií 3,6 CM (Ta6n. XXJI: 26), cppaľmehtbl CKOBOpoA (AHaMeTp no OOPTffKY CM) c KOCblMH HJIH BePTHKanbHblMH CTeHKaMH (Ta6n. XXII: 27-29) H TapenK006pa3HOií CKOBOpOAbl (Ta6n. XXII: 25) H HeTHnH'IHbIK MaTepHan. roh'laphall KepaMHKa (46 o6nomkob). BeH'IHKH AHaMeTpOM CM H cpparmehtbl Apyr11x '!acteh ropwkobhah.blx COCYAOB c o6hxoah0ií OpHaMeHTaJ.411eH (son Ha H nonocbl roph30htanbhblx nhhhk) (Ta6n. XXIII: 3, 5-14) H HeTHnH'IHblH MaTep11an. 06'beKm Qqar no'ith okpyrn.btií s nnahe, pa3mepamh 1,6 X 1,8 M c noaom TOnLQHHOH 2-2,5 CM, 6enosaro-ceporo, MeCTaMH oxpoao-kpachoro l.(beta, pacnonojkekhoe Ha :>KeJITOM nec'!ahom

98 HOBblE MATEP11Allbl.WUI 113Y'1EH11ll JlPEBHECJlABllHCKOH KEPAMl1Kl1 HA nocejieh11six BOCTO'-IHOl1 cnobak MaTepHKe; B OKpa1rnHblX '13CTSIX CM, B uehtpanbhoh 'lac.."j'h 40 CM no11 nosepxttoctblo. B YepHOM cbmyyem CJioe JanonHeHHll O'lara 6binH HalíJ:leHbl <j>parmehtbl cnabllhckoh KepaMHKH rpy6oro H3rOTOBneHHll (61 o6nomok) H 6onbwoe KOJlH'leCTBO 060lK JKeHHblX KaMHeH (150 wtyk). EonburHHCTBO <j>parmehtob nphha11nejknt cocyµ,am c HH3KHM poshblm HnH cna6o OTOrHYTblM HapyJKy seh'ihkom (Ta611. XXIV: l, 4-6, 8, 9) H TOJlbKO 8 OTlleJlbHblX cnyyallx seh'-ihk OTOrHYT CHJlbHee (Ta6n. XXIV: 2, 7, 11), HeKOTOpble COCYAbl HMelOT 6o'leHKoo6pa3HYIO <j>opmy (Ta6n. XXIV: 3); AHaMeTp no seh'ih Ky 8-16 CM (Ta6n. XXIV: 10, 12). c nenhoh KepaMHKOH CBll3aH TaKJKe 06JlOMOK CKOBOPOAbl (Ta6n. XXIV: 13). TOJlbKO Ha OAHOM o6nomke HMelOTCll CJ1e11b1 ykpaurehhll (Ta6n. XXIV: 5), Ha ApyroM - HMelOTCll CJ1e11b1 Ha sett'ihke (Ta611. XXIX: 2), KOTOpbre CBHAeTeJ1bCTBy10T, no-bhahmomy, 06 HJroTosneHHH Ha py'ihom Kpyre. 06oeKm nony3emns11-tka osanbh3ll s nnahe (phc. 7), ope3ahhasi B >KeJlTblH nec'lahblh MaTepHK, OpHeHTHp083HHaSI no OCH CBC-!03!0, pa3mepamh 3,4 x 3,2 M, rny6httoi\ CM. Haxo11KH: CJiaSllHCKasi KepaMMKa (98 o6nomk08 ), 06110MoK 611Ko HH'ICCKoro npllcjill llhame-rp<>m 3,2 CM (Ta6n. XXV: 4), <j>parmeht CKOBOpAbl 6onhurHx pa3mepos (Ta6n. XXV: 17), KYCKH o6ma3kh, KOCTH >KHBOTHblX, no 6onbwei\ '13CTH o60>k>kehhble (KpynHblH poratblh CKOT, CBHHbll, onehb), yronbkh (11.y6, SISOp, rpa6, HSa), MHOľO'IHCJleHHble KaMHH. Cpe11H 'letbrpex o6nomkob KepaMHKH rpy6oro 11JrOT08JleHHS1 Bb1pa311renbl-lbl mia seh'ihka 1111aMeTpOM CM (Ta6n. XXV: 8, 15) H <j>parmeht c nphmhthbhblm o6pa30m HaHeceHHOH MHOroplllJ.HOH BOnHOH (Ta6n. XXV: 5). Ha6op H3ľOT08JleHHOH Ha Kpyre KepaMHKH: BeH'IHKH AHSMeTpoM CM (Ta6n. XXV: 1-3, 6), o6nomkh AHHW.AHaMeTpOM 8-10 CM (Ta6n. XXV: 9, IO, 13) 11 11pyr11x 'lacreii cocy1100; ophameht8uhll: npocrasi BOJlHa, ABOHHall, MHOrOpl!AHSSI BOJIHa, nonocbl roph30htajlbhblx JIHl-lHH H >KeJJ06KOB, roph30htajlbl-lble pe6pa (Ta6n. XXV: 1-3, 6, 7, 11, 12, 14, 16). '-!To KacaeTCll MarepHana H3 o6bektob nocenehhll e r. BpaHOB H3,!1-Tonnhoy, nenhble COCYAbl 6blJlH CAeJJSHbl no 60JlbWeH 'ISCTH H3 ľjlhhbl C npttmecbl() ApeCBbl, HepeAKO T8K>Ke MeJIKHX KSMeW KOB, a nocy11a, no11npaenehhas1 Ha Kpyre, KSK npaehjjo, H3 rnhhbl c nphmccblo necka HJlH nec'lahocjiiollhctoh mhhbi. IToeepXHOCTb rpy6oii KepaMHKH no 60JlbWCH 'ISCTH 6yrpHCTaSI H wepoxoeatasi, KOpH'IHeeoro, cepo-koph'iheboro, HHOr11a KpaCHO KOpH'IHeeoro, oxpobo-koph'!heboro, lkejjto-koph'iheeoro H TeMHO-ceporo ueeta. noeepxhoctb Kpy>KanbHOH KepaMHKH JarnaJKeHa, ee u.eet 'law,e KOPH'IHeebti\ 'lem KpacHo-KopH'IHeBblH, JKenTo-KopH'IHe SblH HJlH TeMHO-cepblH. ITpH 11aTHpOBKe HaXOAOK MO>KHO y'lectb TOJlbKO KepaMHKH. MeTaJlH'ICCKHe HaXOAKH - <j>parmehtbl HO>Ka H WHJ10 He HMelOT JHa'leHHll Anll 11aTHpOBKH. Ha OCHOBaHHH KepaMHKH o6bcktbl 1170 H 2/78, Bb1S1eneHHb1e a ypo'imw,e Ha flomhhuh, H o6bektbl 1171, 2/78 H 3/79, ackpbltble n ypo'ihjue Mane-nonbo, MOlKHO ASTHposaTb VII-VIII aa.,- o6bektbl 1/79 "2a/79, 06HapyJKeH- 1-tb1e o TOM >Ke camom ypo'ihw,e - VIII e., o6bek'ľ4/79 rnashblmh o6pa3om Ha ochobahhh neyx <j>parmehtos seh'ihka ('ľa6n. XXV: 1, 5) 11aTHponaH IX n. B CBll3H c nocenem1em o ypo'ihw,e Mane-non bo CJie11yeT ew,e 1106aBHTb, 'ITO B 1984 r. B pamksx cnacatejlbhblx packonok, Bbl3BaHHblx MennHOpa1J,1101-tHJ>IMH pa6otamh, abtop B COTPYAHH <tectee c IO. Ma~OKOM H n. Ma'IOAOM BbUIBHn Ha HCM ew,e 15 CJISBllHCKHX CCJlHW,HblX 06beKTOB, cpeah KOTOpblX oco6oro BHHM3HHll Jacny>KHBaeT rnabhblm o6pa30m ne'lb KynOJlbHOH KOHCTpYKUHH lljlll Bblfle'IKH xne6a, OCTaTKH KOTOpoi\ 6blJlH nepekpbltbl o6nomk8mh >KCpHOBOB. Be.11bKe TpaKaHu, p-h Tpe6uwoe namllthhk 3a<j>HKCHpoBaH )].. rawae.m H3 BoCTO'IHOCJIOBaUKOro My3ell B KowHuax H J/. 0.11eKCOM H3 KOWHUKOľO <j>hjihajla ApxeonorH'ICCKOro HHCTHT)'Ta CAH B xo11e pa3bcaok AIOHbl 3pne1-trew110M6 (BblCOTa 108,9) cesephee cena. KoHycoo6pa3- H.blli XOJlM 6b1Jl pa3pyweh He CTOJlbKO CHnOCHblMH SIM3MH, CKOJlbKO nec'lahblm KapbepoM, KOTOpblH YHH'ITOlKHJl yjke ero 60JlbWYIO '13CTb. B BOCTO'IHOH CTeHe Kapbepa BblweynOMSIHYTble apxeonorh 3acjJHKCHpOBaJ1H OCT3TKH CCJlHJUHb!X 06beKTOB nephona HeOJlHTa H cnassihckoh 3nOXH (1) H B CTeHax camoh BOCTO'IHQH H3 CHJIOCHblX llm OCTSTKH npyrhx cejlhw.hblx 06ôeK TOB HCOJlHTH'leCKOľO H CJ18BSIHCKOľO nephoaob (2-5), H3 3anon HCHHll KOTOpblX npohcxoaht KepaMH'leCKHH M8Tep11an. ÔCTaTKH CJ18BllHCKHX 06beKTOB, epe3ahhblx B >KCJlTblH nec'l8hblh MaTepHK B 1978 r. Hccne11oean abtop H8CTOS1w,ei\ CTaTbH, KOTOpblH B KOHUe cnacatejlbhblx packoflok npo61-tblm wyp<j>om packpbljl TSIOKC '18CTb KynbrypHoro CJIOll CJ18BllHCKOro nocenetthll, O'lep 'IHBaewerocll B 3ana11Hoii CTeHe nec'!ahoro KapbeBa (Budinský Krička, 1980a, c. 56). 06oeKm. 1. CoxpaHHnHCb TOJlbKO OCTaTKH ero 3anon HeHHll, B KOTOpblX 06HappceHO HeCKOJlbKO 06JlOMKOB CJ18BSIHCKOH KepaMHKH c 06HX0/IHblM ykpawehhem (MHOrOpl!AHaSI H npoctasi BOJlHa, noj10cbl roph30htajlbhblx JIHHHH, >Keno6KH) ropwkob, H3ľOT08JleHHblX Ha Kpyre. 06oeKm 2. Coxpam1nacb nonykpyrnall l!ma rny6hhoi\ 25 CM H WHpHHOH 2 M c OBaJlbHblM yrn y6ne1rnem rny6hhoh 15 CM (pa3mepb1 1,8 x l M) cesepo-bocto'ihoh 'lacth. HaxoAKH: cnabllhckall KepaMHKa, KOCTSIHOe WlfJlO lljlhhoh 10,3 CM (Ta6n. XXVI: 6), o6nomok TO'IHnbHOro 6pycKa AllHHOil 4 CM (Ta611. XXVI: 12), o6nomok npl!cna (Ta6n. XXVI: 5), KOCTH lkhbothblx (KpynHblH H MenKHH poratblh CKOT, CBHHbSI, OJICHb), KYCKH o6m33kh H KaMHH. KepaMHKa rpy6oro HJroroeneHHll (13 o6n OMKOB). <l>parmeht nonyc<j>eph'leckoh TOJlCTOCTeHHOH MHCKH BblCOTOH 11,5 CM, µ,hametpom no seh'ihky 25 CM (Ta6n. XXVI: 2) H HeT11nH'IHb1e o6nomkh. KepaMHKa, H3roTOene1-tHall Ha Kpyre (41 o6nomok). <l>parmeh Tbl BeH'IHKOB H µ,pyrhx '18CTeH COCYAOB, 'law.e ykpawehhblx ~thoľopllahoh BOJlHOH H nonocamh roph30htajlbhblx JlHHHH, 'ICM npoctoh BOnHOH H JKeno6KaMH; llh3metp no BeH'IHKY CM, 1111aMeTpAHa 8-16 CM (Ta6n. XXVI: 1, 3, 4, 7-11, 13). 06oeKm 3. OT Hero coxpa1-thjtac1> l!ma rny611hoii OT cm H whphhoh OT 1,2 AO 2 M (Ha cesephoh CTOpOHe). Haxo11KH: cnassrhcksll KepaMMKa, KYCKH o6ma3kh, KOCTH lkhbothblx (Kpyn Hb!H poratblh CKOT, CBHHbll, OJlCHb) H KaMHH. CpeAM HSXOAOK nenhoh KepaMHKH (8 06JlOMK08) Ha116onee Bblpa3HTeJleH <j>parmeht MHCl(}I c 3aKpyrneHHbl MH CTeHK8MH AHaMeTpOM no eeh'ihky 26 CM (Ta6n. XXVII: 1) cpe1111 Haxo110K ľoh<taphoh KepaMHKH (21 o6nomok) - <j>parmeht seh'ihka c 06blKHOBeHHblM ykpawehhem AHaMeTpoM 2 6 CM (Ta6n. XXVII: 3), o6nomkh c roi\ JKe ophamehtautteii (Ta6n. XXVII: 2, 4, 6) 11<j>parMeHT11tta (Ta6n. XXVII: 5). 06oeKm 4. OT Hero coxpahrnacb nonykpyrnall srma rny611hoi\ 20 CM H WHpHHOH 3,4 M. Ilo11 ee cesephoh 'ISCTblO B npo<j>11ne CHJlOCHOH llmbl Ja<j>HXCHpOBaHO 33.nOnHeHHe 06ôeKTa nocene1-ths1 nojµ,hero KaMeHHoro seka, packonahttoro )].. Tawae.M (1980, c ). HaxOAKH: KepaMMKa (239 o6nomkob), 11sa KycKa 06M83KH, MHOľO'IHCJieHHble KOCTH lkhbothblx (KpyTIHblH pora TblH CKOT, CBHHbll, onehb), K3MHH. KepaMHKa rpy6oro HJrorosneHHll (140 o6nomkob) npeo6na- 11aeT Ha.J:I H8XOAK8MH KepaMHKH, no11npaenehhoh Ha Kpyre ( MKOB). BeH'IHKH no 6onbweii 'lacth c S-o6pa3HblM npocjmnem (Ta6n. XXVII: 8-11, 15; XXVIII: 1, 3-11, XXIX: 1-3),

99 100 B. 6Y.lll1HCKH-KPl1'1KA <f>parmchtob nphh3.,!vlc>kalj.ihx cocy11.am c HH3KHM po8hblm BCH'IH KOM - MCHbWC ( Ta6n. XXVII: 7, 12-14; XXVUI: 2); HCKOTOpb1e AHHwa 6blJ1H O'ITllH)'Tbl (Ta6n. XX:Vlll: 12-16); AHaMCTP n o 8CH'IHKY CM, Al1aMCTPAHa 8-14 CM. H a OAHOM <f>parmchte coxpahhnocb CKB03HOC OTBCpCT11e - cncabl pemohta (Ta6J1. XX.Vll: 10). CxosopOAbl HMen 11 KOCbl C, 8CPTl1KanbHbl C HJlH 3aKpyrne11HblC CTCHKH, BblCOTOH OT 1 AO 3-4 CM, 1111aMCTPOM no 60PTHKY OT 13 AO CM (Ta6n. xx.vrn: 17-25). ľoh t aphiui KepaMHXa. <l>parmehtbl COCYAOB CO cnerka, a 8 OT ACJlbHblX cn}"l<uix C 8blpa31fTCJlbHO OTOrHyrbIM BCH'IHXOM, c o6bikhobchhbim y KpaweH11eM (MHoropSl.Q,HiUI BOnHa, nonocb1 roph30htanbhblx nhhidí); AHaMCTP no BCH'IHKY CM, AHaMCTP AHa 8-12 CM (Ta6n. XXIX: 4-12). 06'beKm 5. Or 3TOro 061>CKTa TaIOKe coxpahhnacb nollykpyľniui SIMa (whphhoh 2,1 M, rny6hhoh 35 CM), 8 cesepo-80cto'ihoh 'lacth KOTOpOif HaXOAHJlOCb OKpyrnoe yrny6nehhc AHaMeTpOM 1 M, rny6hhoh 50 CM. H axoakh: KepaMHKa (56 o6nomxob), KOCTSIHOe OPYAHC AJ1HHOH 12,8 CM (Ta6n. XXX: 1), KaMCHHblH 6pycoK AnI1HOH 5,9 CM, urnphhoh 3,2 CM (Ta6n. 10), nnacthhka H3 06cHJ1HaHa AnHHOH 2,8 CM (Ta6n. XXX: 4), KOCTH JKHBOTHbIX (KpynHblA poratblh CKOT, CBHHbll, MCJlKHH poratbrh CKOT, BOl{Sl HaSI nthua, onehb) H KaMHH. B Sb1weynoMS1HyrOM okpyrnom yrny6nehhh KpoMe 'lepenxos, KOCTeit JKHBOTHbrx H KaMHeff: BC"ľpCTHSIHCb TaKlKC yronbkh, CBHAeTeJlbCTB}'IOll.(HC O H3JUNJ.IH o'lara. K epamhka rpy6oro H3rOTOBneHHSI (Ha6op).O.sa BCH'IHKa (Ta6n. XXX: 1, 5), 'lactb whpokoro ropwka c S-SHAHbIM npo<f>hj1cm CO CK803HblM OTBCpCTHCM - cne11.am11 pemohta, BblCOTa 15 CM, AHaMCTP no 8CH'IHKY 18 CM, MaKC. )IHaMeTp 18 CM, AHaMeTp AHa 9,5 CM (Ta6n. XXX: 13) H <t>parmchtbl AHHU1 AHaMeTpoM 8-12 CM (Ta6n. XXX: 7). KepaMHKa, H3ľOTOBnCHHiUI Ha Kpyre ( Ha6op)..O.sa BClf'!HKa 11 o6nomkh APYfl1X 'lacteff: cocy11os c o6kxoahhlm yxpawehllem (Ta6n. XXX: 2, 3, 6, 12, 14) 11 cj>parmehtbl AHHw JJ.HaMCTpoM 14 H 16 CM (Ta6n. XXX: 8, 9). KepaMHKa rpy6oi1 SbtACJ1KH K3 rnhhbl c nphmecblo ApecBbJ, KepaMHKa no1tnpasnehhiui Ha Kpyre, H3roTOBJ1CHH3SI H3 n ec<1ahocn10ahctoh rn11hb1. UBCT nenholi KepaMHKH KOpH'IHeso-cepb1i1, KpaCHO-KOpH'IHCBblH, cepblh " Kpyre - KOpH'!HeSaTO-cepblli " TCMHO CCpblH. oxposblli, no11npasnehhoh Ha H a OCH08aHJ1H KepaMHKH 061>CKTbl 4 " 5 AaTHpoBaHbJ neph OAOM py6elka VIII H IX BB. H o6bektbl IX s. npo6hblm packonom pa3mcpamh 8,5 X 2 M Ha 3ana)lHOH CTOpo11e nec'lahoro Kapwpa BblliBJICll KYJlbTypHblH cnoa TOnll.(HllOli 60 CM, TSIHYBWHHCSI OOA ľ)'mycom TOJlWllHOH 50 CM H nepekpbisaloll.(hlí JKenTbrn nec'lahbri1 MaTepHK. B TPaHwee Ha JanaA HOH CTOpoHe AIOHbl 3a<f>HKCHpo8aHbl cncabl cnassihckoro noce JlCH HSI, K KOTOpoMy nphh3.,!vlcjkaj1h, no-bhahmomy, TaKJKe OO'b CKTbl, pa3pywehhblc CHJlOCHOH SIMOli Ha BOCTO'IHOH CTOpoHe 80J8b1we HHOCTH. H axoakh: cnass1hckas1 KepaMHKa, o6nomok TO'IHJlbHOro 6pycxa, 06Ma3Ka, KOCTH lkhbothblx (KPYDHblH poratbl H CKOT, CBHHbll, onehb). 113 CAHHH'lllblX o6jiomkob Kepa MHKH rpy6oro H 3 ľoto BnCHHSI HaH60Jiee Bblpa3HTCJ1bHblM SIBn sietcsi cj>parmcht r opwka c HH3KHM, cna6o OTOrHYTblM HapylKy BCH'IHKOM " He6onbwOH <PparMCHT 8CH'l)!Ka noxolkero ropwka; cpeah 6onee MHOro'lffcnCHHblX H3XOAOK KppcanbHOH Kepa~rnKH THnH'IHbl <f>parmchtbl cocyaob CO cna6o HJlH CMJlbHee OTOrHynlM 11apyJKy BCH'IHKOM" c OObl'IHblM y KpaweHHCM (sonhbl, nonocbl po8hblx n HHHlÍ, lkcj106kh). KynbTYPHblH cnoit, AaTHpyeMblH Ha OCHOSaHHH KepaMHXH IX- X ss npe11.crabju1et co6oi1, n O-BHAHMOMy, cam}'io nojahiqio cj>ajy cnabsihckoro nocenehhll Ha AJOHC 3p11.eHreUJAOM6. 3Ha'leHHe cnacatenbhblx pac KonoK o c. BenbKe TpaxaHH 3aKJ1IO'laCTCll He TOnbKO B TOM, '!TO llbjuictcll 8KJ13Jl,OM B H3)"1C HHe cnabsihckoro nocenehhsi DCC'laHhlX AIOH 8 M ejkay6oapojkbc, HO H B TOM, '!TO H3XOAKH H3 pa3pywehhblx 061>CKTOB n ocenehhsi yka3b1sat0t Ha cp33y OTJKHsattHSI n p ocroi1 cnabsihckoli KepaMHKH 8 BOCTO'IHOA CnosaKHH. flonbtmka QfUl./lU3a, oamup06ku U Ol.{ HKU HaxOOOK 0 CH08HaJI Macca HaXOAOK HCCJieAOBaHHblX cemru~h blx o6'bektob npeactasneha Kep amhkoh, npe- 06naAa10w.eň HaA ApyntMH ApeBHOCTSIMH (npsicna, TO'IHJlbHbie 6pycKH, :lkejie3hble H 6pOH308ble npea MeTbl). IlO'ITH secb KepaMH'leCKHň MaTepm1.11 npea-, crasneh ABYWI rpynnamh rnhiuihoh nocyabi, OTnH 'lalow.hmhcsi He TOJlbKO nphmecsimh B cocrase Kepa MH'leCKOň MaCCbl H TexHHKOH npoh380actba, HO, s 3Ha'IHTenbHOH Mepe, TaIOKe <t>opmoh. AsTop nph3haet, 'ITO KnaccH<t>HKaUHSI H3)"1eHHOro Kepa MH'leCKOro MaTepHana (rnabhbim o6pa30m MaJI0-8bipa3HTeJJbHOro) Ha OCHOBe TeXHHKH H3roTOBJJe Hml OKa3a.nacb 3aqacryio secbma TJ>YAHOH H Ma.110- HaAe)l{}{OH. CocyAbI nepsou rpynnbi - rnashbim o6pa30m roprnkobhahblx <t>opm - 6bIJIH H3rOTOBJie Hbl, KaK npabhjio, H3 rjihhbl c nphmecblo Ap ecbbl. 0HH 6bIJJH 8 OCHOBHOM TOJICTOCTeHHbie, c 6yrp11c TOH nosepxhoctblo, qaw.e KOpH'IHesoro useta 'lem ceporo, TeMHo-ceporo H KpacHO-KOpH'IHesor o. 3TH ropwkh yicpawehbi TOJlbKO B OTAeJibHblX CJI)"laIDC. Oco6oro BHHMaHIDI 3acny:lKHBa10T <t>parmehtbi :lkaposeh 11 ckosopoaok, H3rOTosneHHbrx s 6onbUIHHcrse cnyqaes H3 TOHKOH rjihhbj. KepaMHKa BTopoli rpyniibi np eactasneha cocyaa MH c 6onee TOHKHMH CTeHKaMH, no 60JibilJeH 'lacth ropwkobhahblx <t>opm, IlOAnpasneHHbl X Ha p)"ihom Kpyre, H3 rjihhbi c nphmecblo n ecka HJIH nec'laho CJilOAHCTOH rjihhbl, c 6yrpHCTOH nosepxhoctblo, 'law.e KOpwmesoro, KOpH'IHeBaTo-ceporo, ceporo H TeMHo-ceporo ~eta, 'lem :lkejito-koph'ihesoro, KpaCHO-KOpH'lHeBoro H oxposo-koph'lrleboro H, KaK npabhjio, yxpamehhbimh. B MaTep11ane o6ehx KepaM»'lecKHX rpynn He scrpeqaetcsi np11mecb ma MOTa. 0TMe'leHo, 'ITO nosepxhoctb cocyaob s nocneaheu q,a3e HX H3roTOsn ehmr, 3aqacryio o6ma3bisanacb TOHKOH OTM)"leHHOH rnhhoh, Ha MOKpbIH CJIOH KOTOpou nerxo HaHOCHJIHCb pe3uom HJIH rpe- 6eHKOH MOTHBbI ophamehtal.l,idi. B 6onblllHHCTBe cnyqaes MO:lKHO rosophth o KepaMHKe Ka'lecrseH Horo o6:lk.hr a c o'lebjmhbimh nph3hakamh y:lke p emecjiehhoro rojnapcrsa. O TW.aTeJibHOM pemoh Te CBHAeTeJibCTBYlOT o6jiomkh CO CKB03HblMH otbepcrmrmm (Ta6n. XIV: 3; XXVI: 13; XXVII: 11; XXX: 13). )1(11nb1e 11 xo3sij1crsehhb1e nocrpoihrn c HaJIH'IHeM KepaMHKH, paccmatphsaemble B Hacrosuueu cratbe, cocpeaoto'lehbi, KaK y:lke 6bIJJO

100 HOBblE MATEP11Nlbl JlJISI 113Y'IEH11SI.UPEBHEOIABSIHCKOA KEPAMJ1101 HA noce/1ehl1six BOCTO'IHOA 0108AK P11c. 9. Kow111.(e-We6aCTOa1.1e Ha6op 11axo.t10K 113 o6'bektob noce11e1111si.

101 YJll-UICKH-KPH'IKA OTMe'!eHO BblWe, B o6nacth 1-0>KHOľO 3eMilJ1HHa H s Kowm.1,Kol1 KOTJIOBHHe. K epa.mu1<a zpy6ow U320moe11eHull lllenhall) TopwKOBUOHbte cocyobt. CpeJJ.H rpy6oi1 nenhoi1t KepaMHKH, npohcxojj.si UJ,eH H3 HCCJie)J.OBaHHblX 061, ektob, OHH 3Ha'IHTeJ1bHO npeo6jiaaal:ot l1 pa3ae Jl Sl l:otcsi B OCHOBHOM Ha )J.Be <t>opmbl, OTJlH'lal:OUJ,HeCSI APYr OT JJ.pyra s cyuj,hocth TOJibKO npo<t>1mhpobkoh seh 111Ka. THnonor11'!eCKH, rnabhblm o6pa3om n ep Bb1i1t HX saphaht, COCTaBnSleT KepaMHKa, OTHOCSl UJ,aSICSI CKOpee K npa>kckomy, '!CM nothcckomythny, CBSl3aHHOMY c TO'IKH 3peHID! pa3bhthsi CKOpee c K0-1esHH'leCKOH KepaMMKOH, JJ.JISI KOTOpOH THilH'IHbl He60J1bUIHe rpy6b1e ropwkh CO 3Ha'1 11TeJJbHOiil pa3- HOBHJJ.HOCTbl:O <t>o pm, OHH BCTpe'lal:OTCSI rnabhblm o6pa30m Ha cnaastho-asapcurx MOrHJibHHKax. IlepBbIB aaphaht ropw KOB rpy6oro H3ľOTOBJ1e Hl1Sl npeactabjieh cocy)j.amh c HH3KOH, BePTHKaJib HOH weiilkoiil, 3a'laCTyJ-O c nerko OTOľHyTblM Hapy>Ky BCH'IHKOM, 6onee HJIH MeHee BblilYKJiblM KOpnycoM, HHOrJJ.a cna6o nep ereytbim a aepxhe i1t TpeTH 11 c AHOM HepeJJ.KO cna6o HJIH Bb1pa3HTCJibHO OTTSIHy TblM. B Haw em MaTep11ane 3TOMY aaphattry JIY'!WC scero OTBe'!aeT ropw o K 113 c. B nattte PeMeTH ( Ta6n. V : 1), KOTOpblH MO>KHO cpabhhtb Hanp. c yphoh npa>kckoľo THna pHTyaJibHOro KypraHH O ľo norpe6ettrui s c. B pe3onynh (Budaváry, 1935, p11c. 8: l ) 11 c p ahhecnassrnckhmh ypham11 Vl-Ha'!ana VII ss. 113 c. M atywkobo (Bialeková, 1962, p 11c. 10: 7, 8, 10) H IlOTBOpHL(C ( Bialeková, 1962, phc. 47: 1, 7), c KepaMHKOH p ahhccjiabsihckor O KOMilJICKCa n oce JICHHSl Bp>KeU,11as-IloraHcKo (Dostál, 1982, phc. 5: 4; 15: 2), s 3aKapn atckol1 06nacT11 YKpaHHCKOi1 CCP He TOJi bko c ypttoh: npa)l(ckoro THna 113 6e3KyrpaHHOro norpe6ehjui Vl-VII ss. s Y>Kropo JJ.e (lleh!lk, 1980, c. 77, 78, phc. 32), HO H c KepaM11- KOH H3 nocejiehhsi VIl- Xl BB. B X ojimke (flehllk, 1980, c. 45, p11c. 16: 1), H3 nocenehhsl VII-IX ss. B <l>eaopobo (KomuwpowKO, 1974, c. 110, p11c. 3: 2) H H3 nocejjchhsi Ha TeppHTOpHH c. Liena, AaTHpOsaHHOrO C. J1. flehllko.m. (1980, C. 24) H 8. T. Komuwpow1<0 ( 197 4, c. 11 O, p 11c. 3: 2) VII - IX ss. H H3 nocjlcaffkx HCCJIC)J.OBaHHH B IlOJibWC c HCKOTOpb1Ml1 <t>opmamh KepaM11K11 H3 >KHJIHUJ,a VI - VII ss. s c. 3nOTHHKH n ojj. KpaKOBOM, nphhajj.ne>kauj,el1 n o X. L(o11.n-Aoa.M.UK080U MaJIOnOJibCKO-CJIOBal.(.KOMY saphahty KJiaCCH'leCKHX <t>opm npa>kckoro THna (Zoll-Adamikowa, 1985, c cn.). E onee MHOľO 'IHCJICHHhIMH B HCCJICAOBaHHblX o6o ektax S1BJIS11-0TCS1 r opwxobhjj.hbie cocyabi BTopor o sap1.rnttta c S- BHJJ.HbJM npo$hjicm sepxttel1 '!ac TH. B HaweM MaTep11ane 3Ta <t>opma npejj.crasneha ny'lwe scero TpeMsi cocyaamh 113 c. HH>KHa MHWJISI (Ta6n. III: 3, 6, 7), cpashhmbimh Hanp. c JJ.pyroi1 yphoh H3 y>ke Bb1weyn oms1hytoro Kypratta s c. E pe3011yn11 ( Budaváry, 1935, p11c. 8: 2) 11 Hanp. TaK>Ke c HCKOTOpblMH y pnamh 113 MOľKJlbHHKa vn - VIII BB. B c. B11'!an11-0naTOBL(e ( Budinský-Krička, 1947, Ta6n. II: 2, 4, 5, 7; Ill: 2), HO c TO'IKH 3peHHSI pa3bl1thsi, THnonor xpohojioľ11h npe >K.JJ.e scero c KepaMHKOH noceneh11l1s3akapnat CKOH 06nacr11 YKpa11ttcKol1 CCP, 11ccneA0BaHHb1x s cc. <l>ejj.oposo, Liena, Opocbeso, XOJIMOK (Budinský- Krička, 1980b, c. 54) H K 0Map11Bl.(H (flehllk, 1980, c. 51, p11c. 2 1: 1-4). B 3ana)J.HOH YKpaHHe rpy6asi THnOJl OľH'-leC KH noxo)l(asi nenttasl KepaMHKa scrpet.taetcsi rnabhblm o6pa30m Ha nocenehhh VIII- IX ss. s c. H e3shcko CTaH11cnascKoi1t (ttb1he 11BaHo-<I>paHKOBCKOH) o6nacth ( Č.M UpH080, 1961, C. 215, phc. 4: 1, 2, 8, 10; 7: 7, 9; 22: 2), B MaJIOnOJibCKOH o6nacth TaKoro po)j.a KepaMHKa BCTpet.taeTCSI B noakyprahhblx TpynoCO>K>KCHHSIX VI - IX ss. s cc. )J.axHys, Twe6acsaBHL(e, BHHHape H KopHaTKa (Budinský- Krička, 1980b, c. 42, 43, 47) H KepaMHKa J.13 CeJ1 11UJ,HOro KOMnJleKca V - VIII BB. s c. H o sa-r yta-m ornna (Hachulska-Ledwos, 1971, c , p 11c. 11 O) s sejihkomo paackoh o6nacrn KepaMHKa H3 r o pojj.11uj,a VI - VIII ss. s c. BoH11KOB (Holowiŕiska, 1956, c. 77, phc. 6: A ; 19: c, o, F; 34: A ; 41: 1) 11 B M onaasckol1 06nacr11 PyMb1H11H KepaM11Ka cen11uj,horo KOMnneKca VIII - IX ss. s. cc. CnHHoaca, Í JIHHL(ea a ~yl.(easa ( Petrescu-Dfmbovifa, 1958, phc. 3: 1, 4-6). B BenrpH11 MHoro'l11CJieH Hb1e attanorn11 rnabhblm o6pa30m KO BTOpOMY sap11ahty ropwkob11ah bjx cocyjj.ob (s OTACJlbHblX cny '!astx TaK>KC K nepbomy) Ha6JJIOAal:OTCSI cpeah Haxo JJ.OK KepaMHKH rnabhbim o6pa30m Ha nocenehhh VII s. a,il.yttayi1tsapowe ( Bóna, 1973, c ) 11 Ha nocenehidix no3jj.heaaapckor o nep110aa a cc. H ajj.b Kepew-foM01111Tasi (Simon, 1983, c. 76, 88) H Yl1- JICHJJ.CJI (Simon, 1983, c ). HapstAY c ropwkobl1jj,hb1m11 qio pmamh, c11jjbho npeo6naaalouj,hmh cp ejj.h HaXOAOK rpy6ol1 KepaM11- KH H CBSl3bJBaHHblMl1, noka 'ITO npeabap11tcjibho, c npa>kckhm THTlOM, BCTpet.tal:OTCSI XOTb pejj,ko, TaJOKe MeHee W11p0KHC ropwkh c OTOľHyTbl M Hapy >KY BCH'll1KOM, T11nonor11t.teCKH 6Jil13Kl1e K nojj,yhah CKOM KepaM11Ke (Ta6n. X: 13; XVIII: 8; XXX: 13). C pejj.h HaxoJJ.OK rpy6ol1 KepaM11K11 11ccneA0BaH Hb1x >KHJIHUJ,HblX KOMilJICKCOB oco6oro BHl1MaHl1Sl 3acny>KHBalOT TaK>Ke CJJ.11HH'IHblC qiparmehtbi 611- KOHMt.teCKHX cocyjj,ob c HH3KHM ropnom H3 c.,il.aopsihkh (rn6n. VI: 9; X I : 3, 4). K epam11ka TaKOH )l(c <t>opmbi CAHHH'-IHO BCTpe'!aeTCSI TaK>Ke B CJlaBSIHOaaapCKHX MOľl1JlbHHKax 10ro-3an a)j.hoh H l.(chtpajib-

102 HOBblE MATEP11Nlbl AJISI 113Y<IEH111l JlPEBHECJIABllHCKOf! KEPAMl1Kl1 HA OOCEJIEH111lX DOCTO<IHOA CJ10BAK P11c. 10. Kow111.1e-WeóaCT00ue KepaMKKa K3 norpeôehhi1 c KOHCM; KepaMHKa 113 norpe6eh11i1 ÓC3 KOHll.

103 104 B. SY.IIHHCKH-KPl1'1KA HOJ'% Cno8aKHll 8 CC.,D,e8HHCKa-Ho8a-Bec (Eisner, 1952, p Hc. 93: 2), )1(11TascKa TyoHh ( Čilinská, 1963, Ta6n. XXI : norpe6ehhe 9: 1) H )l(enobj ~e (Čilinská, 1973, Ta6n. L XXX: 7), 8 3ana.n;Hoi% YKpaHHe ee HanoMHHaeT KepaMHKa nocenehh.sr Vl - VIII ss. 8 ropo.n;ke XMeJibHHQKOi% o6nacth (BuHOKyp - flpuxoôh10k, 1974, c. 234, 235, 241, phc. 4: 1-3) H Ha CJia8srHCKOM cesepo-3anaae KepaMHKa 113 ropo A11m:a 8 c. MaHKeHAOP<t> (Eisner, 1966, c. 220, phc. 13: 1-2). 113 OCTaJibHbIX Haxo.n;OK Jienttoi% KepaMHKH CJie.n:yeT ynomsrttytb HeCHMMeTpH'1Hbli% KOHH'lecl<HH ropwok c pacrpy6om H c HMKOi% Ha AHHW:e (!) H3 c. HmKHa M HIIInsr (Ta6n. I II: 1), THnonorn'leCKH cpashhmbii% c Haxo.n;Koi% H3 c. CTpe.n:a-Ha.n;-E o.n:porom (Ta6n. III: 2), TIOJibnaHOBffAHblH ropiiiok co CJia6o OTOf'HYTbIM Hapy)l(y BeH'"IHKOM H3 c. BnaTHe PeMen1 (Ta6n. IV: 3), e.n;hhh'ihb1e cpparmehtbi 6o'leHKoo6pa3Hhix cocy.n;o8 H3 r. BpaHo8-Ha.n;-Ton Jiboy-IloMHHQa (Ta6JI. XXII: 1, 2; XXIV: 3), cpa8khmbie c cocy.n;om c 80f'ttyTblM 8ttyTpb BeH'll1- KOM, o6hap~ehhb lm Ha pahhecjia8sr.hckom nocene HHH 8 C. H HTpsr.HCKH rpa,n;ok (Bia/eková, 1962; phc. 14: 1), c yphoi% H3 CC. IlOT80pHu;e (Bialeková, 1962; p11c. 47: 4) 11 ToMaWHKOBO (Eisner, 1966, Ta6JI. 2: 6) H c KepaMHKOi% 113 nocejiehhsr 8 rnhhu;ea ( Petrescu Dímbovifa, 1958, c. 214, phc. 5: 2), He6oJibIIIOi% CJia6o npocpmrnposahhbrn MewKoo6pa3HblÍI ropwok H3 c.,d,sopsr.ttkh (Ta6n. X: 10), HMeio~ ahajiorhh 8 CJiasmo-asapcKHX MOrl1JibHH.Kax B CC.,D,e8HHCKa-Ho8a-Bec (Eisner, 1952, phc. 38: 3), fonbsrpe (Točík, 1968, Ta6n. IV: 2), r. IllTYposo (Točík, 1968b, Ta6n. XIV: 19; XXI: 28) H c. )l(enosu;e (Čilinská, 1973, Ta6n. XXIII: 26; XXI V: 15) H HaKOHeQ cpparmeht ropiiika c penbecphhim 8aJI11KoM no.n: seh'ihkom H3 c.,d,sopsr.hkh (Ta6n. X II: 16), CBsr3aHHoro c KO'leBHH'leCKOi% KepaMHKOH (Eisner, 1966, c. 166, phc. 39: 10), 8crpeqaeMb1e 8 CJia8srHo-asapCKOM MOf'l1JlbHHKe 8 c. Pa.n;saHb-Ha.n;,D,yttaeM, qacri. BHPT (Čilinská, 1970, c. 58, phc. 3: 1-4). IlOXO)l(HÍf 06JIOMOK 8CTpeqaeTCsr TaK)l(e Ha 8eJIHKOMopascKoM nocenehhhh s r. EoJiHHu;e (Bialeková, 1981, c. 21, p 11c. 15: 1). OpHa.MeHma,,.wi. nenhasr KepaMHKa 6bIJia ykpaweha TOJlbKO B OT.n;enbHblX CJIY'"!asrx. <l>parmehtbl, ykpawehhbl e IIITaMnoBaHHbIMH Kp~KaMH H3 c. EnaTHe PeMeTH (Ta6n. V: 3) H,D,8opHHKH (Ta6n. XI: 5-10), HMelOT ahajiof'hh Ha CJiaBsrHCKOM BOCTOKe Ha 06JIOMKe ropuika H3 nocejiehwi VIII - IX BB. B ny Ke-PaHKOBeII;KOH (TOH'lapoe, 1963, phc. 12: 6). B ioro-3ana.n;ttoh CnosaKHH no.n;o6hasr ophamehta QHsr BCTpeqaeTCsr B CJia8HHO-asapCKOM MOrl1JlbHHKe VII 8. Bc. B ejibke KocHrH (Čilinská, 1978, c. 233, p11c. 112) H Ha nocenehhh py6e)l(a VIII-IX ss. 8 ypo'ihw:e IlycraTHHa Bpa6JIHQOBa B c. rasrph (Eisner, , c. 103, 104, phc. 6: 1), s QeHTpanbHOH CnosaKHH Ha noce11eh11h nep80h noji08hhhi I X s. s c. Ilo6e.n;HM III (Vendtová, 1969, c. 214, phc. 15: 9, 10), s Mopa811H Ha 8eJIHKOMopas CKOM A80pu;e 8eJibM0)1(11 8 Ep)l(eQJias-IloraHcKo, 8 pahhecjiabhhckom rop1130hte nocenehiui (Dostál, 1975, phc. 98: 14, Ta6. XIII: 5) H B qexhh Ha CJiasmcKOM noceneh1111 VII- V III c. Knyqos (Kudrnáč, 1970, Ta6n. LXXX: 2) H Ha CJia8sr.ttCKOM ropo.n;hm;e IX-X B8. s c. CTapa Koyp)l(HM (Šolle, 1966, phc. 62: 4). o ahajiof'l1'1hoh OpHaMeHTaQl111 KepaMHKH TaK:lKe Ha CJia8HHCKOM cesepo-3ana.n:e CBl1,QeTeJibCTByeT cpparmeht MeHKeH,QOpcpCKOH KepaMl1KH Ha nocenehhh H ropo,nhm;e VII - V III EpaH.n;e6ypre (Grebe, 1976, c. 172, p11c. 2: 10), o6nomok KepaMHKH no.n;o6horo THna 113 ropo.n:11w:a VIII- IX ss. s BMb.n;6epre ( Grebe, 1976, c , p11c. 14: 15), cpparmeht cpenb.n;6eprckoh KepaM11K nocenehhsr VII- IX 88. B c. B10Tu;ep (Grebe, 1976, c. 174, p11c. 5: 28) H o6jiomokcocy.qa H3 ropo.n:11w:a V II-VIII B8. s c.,d,11poq ( Grebe, 1976, c. 174, 176, phc. 7: 14). XOTH wtamn B 811.n;e KOJlbQa, KaK 8bITeKaeT 113 BbJWeCKa3aHHOro, 6bIJI qacrc 8CTpeqaeMoi% ophamehtaqheh 8 CJia8HHCKOM MHpe, atot OpHaMeHT He OTHOCHJICsr K MaCC080 11CilOJib30-8aHHhlM MOTHBaM.n:nsr ykpawehh.sr COCYJJ.08. MOTHB KeccoHa HanOMHHaeT B HCCJie,Q08aHHOM MaTep11a.n:e rpy6ol1 KepaMHKH.n:o onpe.n;enehhoh crenehh ykpaiiiehhe Ha cpparmehte H3 c.,d,8opsr.ttkh (Ta6n. XI: 11). B onpe.n;enehhbix CJiyqasrx atot MOTHB 8CTpeqaeTcsr Hanp. TaIOKe Ha KepaMHKe rpy6oro H3rOTosneHHH Ha nocenehh11 CnHHoaca s Mon.n:ascKOH 0611acr11 PyMblHl1H (Petrescu-Dimbovi/a, 1958, c. 216, p11c. 4: 1) 11 OH qacro scrpe'"laetcsr TaKlKe Ha no.n;yhahckoh KepaMHKe s CJiaBsrHo-asapcKHX MOrH.JibHHKax (Eisner, 1952, c. 159, 160, phc. 18: 1; 60: 5; Točík, 1968b, Ta6n. XXXII: 22; Čilinská, 1973, LVIII: 7). ropwk08hjj:hbie cpopmbl rpy6oro H3f'OTOBJieHIUI 6bIJIH ykpaiiiehbl BOJIHOH pe,qko, npoctoh - cocy.n: 113 r. BpaHos- tta.n;-tonnboy, qacth IlOMH11u;a (n6n. XVIII: 8), MHoropsr.n;HoH - cpparmeht H3 Toro )f(e camoro namsrthhka (Ta6n. XXV: 5) H noxo)l(eh OpHaMeTau;HeH IlOKpbITbl y)l(e 8b1Weyno~UIHYTbie o6jiomkh 6HKOHH'leCKHX cocy.n;08 H3 c.,d,sopsr.ttkh (Ta6n. VI: 9; XI: 3, 4). K OTHOCHTeJibHO MaCCOBbIM HaxO.n;KaM OTHOCsrTCsr B paccmatphbaemom MaTep11ane JienHOH KepaMHKH cpparmehtbl cocyaob. B CBH3H c ykpawehhem rpy- 6oň KepaMHKH HCCJie,QOBaHHblX cejihlll;hhjx 06"beK TOB cne.n;yet ynomsrhytb TaK)l(e cpparmehtbi cocy.n;o8

104 HOBblE MATEPH.AJlbl )ljui 113Y'IEHH.SI JlPEBHECJI ABSIHCKOŔ KEPAM11K11 HA OOCEJlEHWlX BOCTO'IHOR CJIOBAKl Ta6n. 1. XpoHonorH'ICCKlUI Ta6nHua nocenehhií 11oeenHXOMopaecKoro nephoaa e BOCTO'!Hoií CnoeaKHH PaHHecnaeS!HCKHií nephoa.uoeenhkomo paeckhií nephojl pahhhh 003JlHHH I II 111 HHi1ma MHwns1, K opomnll, Cpena-Han-6onpo ro M 6 nathe PeMeTH, o. 4, 6naJKHue 6 nathe PeMeTH, o. 41, liie6actoeue, B pahoe-nomhhua, CoMOTop BenbKe TpaKaHH, B pahoe-nomhhua, (nojjlhhií 06beKT) c Hace -IKaM11 (Ta6n. IV: 12; X: 1, 2; XV: 2) 11m1 nanbqe8biml1 8Aa8neHID1M11 (Ta6n. Vl: 7; XV: 4) no Kpaio 8ewrnKa, 8 OTAenbHbIX cny'lan 8eH'111K ykpaweh.s1mkam11 (Ta6n. XIII: 1). O npop;omkhtenbhoh Tpap;11Q1111 ykpawehhst no Kpa10 8eHtt11Ka ro8opht Hanp. )')Ke KepaMHKa nocenehhli n0 3AHepHMCKoro 8peMeK11 11 Hattana 3DOXH nepecenehhsi Hapop;o8 (Hrubý, 1967, p11c. 213; 4-9; Budinský-Krič/ca, 1963, Ta6n. II: 1 ; VII: 17). 11. EoHa (1973, c. 78) C8Sl3bl 8aeT KepaM11Ky c IlOXO)l(eH OpHaMeTaQ11eH Kpasi 8eHtt11Ka 113 nocenek11s1 VII 8. 8 c.,ij.yhayh8apow, Ha KOTOpOM OHa MaCC080 8CTpettaeTCSI, c npep;- 811)1(eKHeM a8apo8 8 KapnaTCKHH 6acceHH, noattep K118a.S1 ee 80CTO'IHOe8poneHCKOe np011cx0)1( AeHHe. M ucku. l1n11 rpy6oro 113rOToBJJeKHS1, HnH H3ro T08neHHbie Ha nphmhthbhom Kpyre OHH OTHOCSITCSI K Mano mcnehhbim Haxop;xaM Ha cna8s1hckhx nocenehhsix 80CTO'IHOH Cno8aKl1H. flenhble Ml1CKH 8 paccmatp118aemom MaTep11ane npep;ctasnehhi cnep;y10~11m11 cpopmam11: 1. Ml1CKa S- 811AHOro npocp11m1 113 c. BnaTHe PeMeT11 (Ta6n. IV: 1), 11Me10~aSI ahanorn11 Ha cna8siho-a8apckom Mor11nbH11Ke 8 c.,ij.e811hcka-ho8a-bec (Eisner, 1952, p11c. 14: 5), H MHCKa cpenba6eprckoh KepaMHKM 113 nocenehhsi VII- IX c. B11nbp;6epr (Grebe, 1976, c. 188, puc. 14: 6) ; 2. cna6onpocphjihp0 8aHHaSI, no'ith c 8epTKKanbHblMH CTeHKaMH MHCKa 113 c. Jl.80p.SIHKl1 (Ta6n. IV: 6), cpa8hhmasi c cpparmehtaml1 cocyaa c ropwkom 113 cna8siho- a8apckoro MOrl1nbHl1Ka 8 c.,ij.e811hcka-ho8a-bec (Eisner, 1952, c. 56: 3; p11c. 98: 2) 11cM11CKOHTKOaIIlb1 (Váňa, 1958, p11c. 28: 1); 3. cpparmeht nonyccpeph'leckoh MHCKH 113 c. BenbKe TpaKaHH (Ta6n. XXVI: 2); ahanorhh: o6nomok 113 nocenehhs1 VIII 11 Hattana IX <l>ep;opo8o 3aKapnaTCKOH 06naCT11 YCCP (KomuzopOUlKO, 1974, p11c. 3: 9), o6nomok 113 nocenehidi VIII- IX BB. B rnhhl\ea B MoMaBCKOH o6nacth PyMbIH1111 (Petrescu-Dimbovifa, 1958, c. 214, 215, p11c. 5: 1), pahhecnabsihckl1h 11 cpep;heropop;11~eh- CKl1H cpparmeht 113 8en111<0Mopasct<oro p;sopqa 8enbMO)l(H Ha nam.s1th11ke Bp)l(eQnas- TioraHCKO (Dostál, 1975, p11c. 103: 17; 107: 4), Ml1CKa 113 nocenehhst sen 11KOMopa8cKOH 3noxM 8 r. BoňH11Qe (Bialeková, 1981, c. 12, p11c. 8: 2); 4. o6nomok MHCKH c 3aKpyrneHHblMH CTeHKaMH 113 n amsithl1ka KowHQe-llle6aCTo8I\e (Ta6n. XIV: 2 ) 11 cpparmeht noxo)l(eh Ml1CKH H3 c. BenhKe TpaKaHH (Ta6n. XXVII: 1) THna la-6 ( Váňa, 1958, c. 2 43, p11c. 4: 1; 5: 3); 5. Ml1HHaT10pHaSI nonyccpep11tteckas1 MHCKa H3 c. BnaTHe PeMeTH (Ta6n. IV: 6). ČK060p00bt. 06nOMKl1 TaKoro pop;a rnhhsihoh nocyp;bl MaCC080 8CTpe'lalOTCSI Ha cna8sihckhx nocenekh.six 8 80CTO'IHOH Cno8aKHH, rnabhblm o6pa30m 8 o6nacth IO)l(HOro 3eMIIJ1HHa. Tiep8bl e CK08opoAbl 3AeCb Hawen K. ÁHOe.A (1959, c ). Cne AYIO~aSI HaXOAKa CK08opoAhI 113 8b1weynoMStHyToň o6nacth np011cxoa11t H3 CoMOTopa (Pastor, 1958, Ta6n. X: 1). B nocneahee 8peM.S1 OHl1 Ha116onee 'lacto 8CTpettaJOTCSI Ha 10re 3eMnnl1Ha Ha cna8sih CKOM noceneh11h 8 c. BnaTHe PeMeT11. Ep;11H11'!Hb1e cpparmehtbl CK080p0A HaifAeHbl TaK)l(e 8 p;on11he Bop;Bbl (Budinský-Krička, 1963b, c. 212, 2 13, p11c. 4: 2) 11 8 npew08ckoh 06naCT11 (Blahuta, 1961, c , p11c. 8: 1) H 8 nocneahee 8pe M.S1 TaK)l(e Ha cnassittckom nocenehhh IX 8. 8 c. H emq0 8Qe 8 p;on11- He p. CeKtt08, n phtoka TopHCbl. 06noMKH cko8opop; 8 paccmatp11baemom MaTepHane np011cxoasit 113 cenh~horo KOMnneKca 80CbMH o6oekt08, packonahhblx 8 r. BpaHo8-Hap;-Tonnboy, '!actbflomhhqa 11 8 c. BenbKe TpaKatt11; OHH cs11p;etenbct8yiot o HH3Kl1X M11CK006pa3HblX cpopmax c 8ep1'11KanbHbI MH, KOCbIMH HnH 3aKpyrneHHblMH CTeHKaMl1 11 AHa MeTpoM no 8eH'!HKY CM, CM, 113ľOT08- nehhhlx 113 TOHKO OTM)"IeHHOH rnl1hbl, 3aqacry10 c np11mecblo M.SIKHHbI HnH H3 rnhhbi c nphmecblo necka (Ta6n. XXII: 25, 27-29; XXill: 13; XXIV: 13; XXVIII: 16-24). <l>parmeht 113 c. BpaH08-HaA Tonnhoy, \.factb flomhhqa C8Hp;eTenbCT8yeT o CK0-80pop;e 6onbwHX pa3mepo8 (Ta6n. XXV: 17). Bm1-

105 106 B. 6Y)ll1HCKl1 KP11'1KA )l(attwue ahanoruu naxoasit 3TH CKOBOPOAbI H3 BOCTO'IHOH CnoBaKHH Ha nocenehhsix VII - IX BB. B 3aKapn atckoh 0611acTH YCCP, rae TaK )l(e KaK " Ha TeppuTopuu BOCTO'IHOH CnoBaKHH ux conpo BO)l(AaeT rpy6as1 H H3ľOTOBJieHH asi Ha Kpyre Kepa MHKa (llehrk, 1974, puc. X: 6-9; KomuwpowKo, 1974, p HC. 5: 5, 6; 8: 8, 9, 11, 13, 14; llehrk, 1980, C. 134, phc. 52). BoCTO'lHOCJiosa1..1,KHe H 3aKapnaTCKHe HaXOAKM CKOBOPOA cpabhhmbl c IlOXO)l(HMH HaXOA KaMH MonAaBCKOH 0611aCTH PyMhIHHH (Petrescu Dfmbovi{a, 1958 c. 214, puc. 4: 5, 7). Kepa.MuKa uawmoe.tiehhar Ha py<thom Kpyu Ee cpparmehtbi BCTpe<Ja10TcS1 BMeCTe c rpy6oťi KepaMHKOH B 60JibWHHCTBe HCCJieAOBaHHbIX cejihll..1, Hbl X o6t.ektob. Ú HH CBHAeTeJibCTBYIOT o ropwko BHAHblX cocyaax CO cna6o HJIH CHJibHee OTOrHyTbIM BeH<JHKOM, Ha KpalO CKOpee 3aKpyrneHHblM <JeM cpe3ahhbim, B OTAeJibHbIX cny<jas1x ytonll..l,ehhbim (Ta611. XXII: 3; XXV: 1), c S1f11..1,eBHAHbIM HJIH 60'IK006pa3HblM KOpnycoM H c AHOM HHOrAa OTTSl HYTblM. TonbKO na OAHOM cpparmehte AHHW:a naxo AHTCSI 3aKpauHKa (Ta611. XVIII: 11), Ha ApyroM KpOMe 3aKpaHHKH TaK)l(e SIMKa (.[(BOpSIHKH, o6t.ekt 1 ), H B OAHOM cnyqae penbecphoe OKpyrnoe KJieRMO (Ta611. XVII: 11). 11ccneAoBaHHa51 KepaMHKa opha MeHTuposaHa rnabhblm o6pa30m MHOrOpSIAHOH BOJI HOH H 3aqacry10 ropu30htajibhbimh JIHHHSIMH (Ta611. XII: 15, XIII: 5, XVIII: 15, 16, XXII: 11, XXVII: 3). Pe)l(e BCTpe'lalOTCSI rpy6bi e pe3hble BOJIHHCTble JIHHHH (Ta611. XVI : 7, XXII: 3, XXV: 7) H )l(e1106kh (Ta611. XVI: 1, XXII: 3, XXV: 7, KOM6HHHposaH Hbie HHOrAa c npoctoh BOJIHOH (Ta611. XX: 4, XXV: 1, 14, XXVI: 8)..[(pyrne MOTHBbI, KaK B BHAe KeCCOHOB (XVI: 10), TaK H B BHAe waxmathohaockh (Ta611. XVI: 2), septhkajibhbix nonoc HaKonos (Ta611. XVI : 5, XX: 11, 12) HJIH 6011bwHx 3awTpHxosaHHbIX KBaApaToB (Ta611. XVI : 4), BCTpe'lalOTCSI peako; K peako BCTpeqaeMOÍI OpHaMeHTaIJ,.HH OTHO CSITCSI TaK)l(e Hace<JKH Ha OAHOM cpparmehte, AaTHpoBaHHOM 6onee n03ahhm BpeMeHeM - X B. (Ta611. IV: 9). B o61ij,em MO)l(HO CKa3aTb, <JTO cocyahi, noanpasnehhbie Ha pyqhom Kpyre, TecHo CBSl3aHbI B CBOeM pa3bhthh c BbIWeynoMSIHYTbIM IlOAyHaH CKHM THilOM. CpeAH HaXOAOK npubeaehhoh BbIWe KepaMHKH eahhm'ihbim SIBJISleCTSI 6HKOHH'leCKHH cocya, ykpawehhblh BOJIHOH H IlOJIOCKaMH roph30htajibhhbix JIHHHH, o6nap~ehhbih Ha nams1thhke Kowu u.ellie6actosu.e (Ta611. XV: 6). H a B03MO)l(HOCTH uccneaobahhsi npeemctbehhoc TH CJiaBSIHCKOľO H npeacjiabsihckoro HaceJieHHSI yka3bibalot 06110MOK KYBWHHa H3 c. EnaTHe PeMe- TH (Ta611. XV: 10) H cpp armeht 6HKOHH<JecKoro, H3ľOTOBJieHHOro H3 TOHKO OTMyqeHHOH ľjihhbl ľoh qaphoro cocyaa H3 c..[(sopsihkh (Ta611. XI: 1), AaTHpOBaHHOľO nephoaom py6e)l(a phmckoľo Bpe MeHH H 300XOR nepecejiehhsi HapOAOB. Ocma.tibHbte HaxooKu Bcrpe<JalOTCSI npsicnuu.a (Ta611. XI: 2, XII: 14, XVI: 13, XIX: 7, XXII: 2, XXV: 4), CBHAeTeJib CTBYIOIIJ,He o TKa<JeCTBe, TO'IHJibHbie 6pycKH (Ta611. VIII: 7, X: 6, XIV: 4, XVIII: 14, XXII: 4, XXVI: 12, XXX: 10), cny)l(aiij,he AJISI 3aTa<J1rnaHH5I npeametos 6bITa H cejibckox03sihctbehhbl X opyahíl, )l(ejie3hble HO)l(H (Ta611. X II: 4, 12, XVI : 9, XVIII: 10), IIIHJIO (Ta6JI. XVIII: 13) H Kpecano (Ta6n. XII: 7), KOCTSIHOe w11110 (Ta611. XXVI: 6) H AOJlOTo (Ta611. XXX: 11), )l(ejie3hbih wnak (o6bekt 1/79) B ropo Ae BpaHoB-HaA-Tonnhoy, -IaCTb flomhh 1..1,a, CBHAe TeJibCTBylOIIJ,.HÍl o npoh3boactbe )l(ej1e3a, Kpecano H3 paahojislphta (Ta611. XXII: 1), nnacthhka H3 o6chahaha (Ta611. XXX: 4), CBSl3aHHaSI c HeOJIHTH <JeCKHM nocenehhem namsithhka, KOCTH )l(hbothblx H yrojibkh. KoCTH )l(hbothbix no onpeaenehmo B. Paumoeou (He sce onpeaejihmbi) nphhaajie)l(ajih KpynHpMy poratomy CKOTy, CBHHbe H OJieHIO (!), pe)l(e osu.e, K03e, now aah H BOASIHOÍI OTHIJ,e. YrOJib KH no na11eo60tahh'leckomy ahajih3y 3. TaUHQll0-80U CBHAeTeJibCTBYIOT o Ay6e, rpa6e, SICeHe, KJieHe, 6yKe, HBe, JIHne H TepHe. MaccOBO BCTpe'laIOTCSI B 60JibWHHCTBe o6t.ektob pe<jhble KaMHH. 113 nphbeaehhblx BbIIIIe MeTaJIJIH'leCKHX npeame TOB B CBSl3H c BonpoCOM AaTHpOBKH ABYX )l(hjlhiij,hblx o6t.ektob 113 namsithhka Kow111..1,e-llie6acroau.e oco6oro BHHMaHHSI 3ac11y)l(HBa10T o6jiomkh 6pOH30- aoro 6pacneTa co cna6o YTOJIIIJ,eHHbIMH KOHIJ,aMH H sepxhs1s1 <JaCTb ABYX'laCTHOÍl JIHTOÍI nosichoh 6JISIWKH. AHanorH'lHbie 6pacneTbI acrpeqa10tcs1 B HaXOAKax Ha'IHHaSI c Il03AHepHMCKOXO spemehh AO panttero cpeahebekobbsi. H axoaka Ha namsithhke Kowuu.e-llie6aCToBu.e THnonorH'leCKH 6nH3Ka K 6pacneTaM H3 n03ahecapmatckhx MOrHJibHHKOB (Párducz, 1950, Ta6n. L XVIII: 3, L X I X: 7), HO eiij,e 6onee 6JIH3Ka 6pacneTaM H3 MOrHJibHHKa apemehh asapckoro KaraHaTa (Hampel, 1894, Ta6n. CXXXII: 10-13, 15a, CXXXVII:3; Čilinská, 1966, Ta611. LXI: norpe6ett11e 407: 8, 9; Točík, 1968b, Ta6n. L XXVI: 1, 2). Ha 3anaAHOH YKpa11He attanorn<jhbie 6pacneTbI BOCXOASIT K Vl - V II sa. Ha 3HMHOBCKOM ropoahiij,e (EapaH, 1976, c , phc. 30: 2, 4) H Hanp. TaK)l(e B MOľHJibHHKe c TpynoCO)l()l(eHH51MH V I - V II as. y c. KHSl)l(eao B KypcKOH o6nacth (JlunKUH, 1974, c. 137, 141, p11c. 2 : 12). EpacneT H3 KowH1..1,e-llie6acToB1..1,e 6brn

106 HO BblE MATEPHAJlhl JUl51 113Y'IEH1151 JlPEBHECJlABSlHCKOH KEPAMHKH HA n OCEJIEH1151X DOCTO YHOH CJIO DAKHH Puc \ - onan1e PeMeTu, o6i,ekt 41 ; 2 -,ll.sopimkh, lkhjjhu.1e 12.

107 108 B. 6Yll11HCKl1 KP11'lKA HaHACH B cemm.~hom 061>eKTe 8a/70, p a3pywehhom 6onbwei1 'lactblo 6oraTbIM norpe6ehhem c KoHeM 292. TonbKO c so3pa)l(etthem MO)l(HO cka3atb, '!TO 6pacneT nonan s o6'bekt, KOrAa ero n epekpbmo Bb1weyn omrhyroe norpe6ehhe BOHHa. E onee seposithbim Ka)l(eTCSI ero npsimasi CBSl3b c 061>eKTOM, AaTHpyeMblM Ha OCHOBe 6pacneTa H conpobo)(():lalow.ei1 ero KepaMHKH VII, He no3):1hee nepsoh: nonosh HbI VIII s. 0pope3HaSI JlHTaSI 6JISIWKa C MOTHBOM OTAblXalOl.1.1,ero rpmpotta (sepxidu! 'lacth ABYX'laCTttoft 6nsiw KH), o6ttapy)l(ehhasi nph BCKpbITHH 061>eKTa 10/70 s KowHu.e-llle6acrosu.e, He 6bma COCTasHoi1 1.faCTblO HHBeHTapsi HH OAHOľO H3 Tpex norpe6ehhh cnassiho-asapckoro MOrHJibHHKa, spe3ahhbix B 061>eKT, BKnlO'laSI H norpe6ehl!e c KOHeM (314), KOTOpoe 6hmO 6eAHO - B 6e3 nosichoh raphhtypbl. casi3h c 3THM cneayet A06aBHTb, '!TO TaIOKe 6JISIWKH He HMelOT attajioľhh Ha we6actobckom MOľHJlbHHKe. EcnH OHa He CBSl3aHa c 061>eKTOM, TO Morna nonacrb s npekpbrnalow.híi ero cnoh: TOJibKO CJlY'IaHHO, XOTSI HeJib3SI yrsep)(():latb, '!TO HMeHHO nph pa3pymehhh 061>eKTa BblWeynOM$1HYTbIMH norpe6ehhsimh. P accmatphsaemb1e s CTaTbe cejihw.hbl e 061>eKTb1 no3bojisllot CACJiaTb HeKOTOpbIC BbIBO):lbl TaK)((e o )l(hjihl.1.1,ax H ApyrHX nocrpoňkax cnassihckhx nocenehhi1 B BOCTO'IHOH CnosaKHH. o nojihoctblo sckpblthix o6'hektax a K o wttu.e-llle6acrosu.e H, n o-bhahmomy, HH)((Ha MHwnsi MO)l{HO cka3atb, '!TO OHH S1BJI$1JOTCS1 cneaamh tte6onbwhx ycaae6. Bce OCTaJibHbie 061>eKTbl SIBJISllOTCSI TOJlbKO qacthmh 60JibWHX, noctosihho 3aceneHHblX n ocenkob, H3 1.fHCJia KOTOpblX TOJlbKO nocejiehhe B c. EnaTHe P emeth 6hmO HCCJieAOBatto noqrn n ojihoctblo >eKTe s Kowm~e-llle6aCTOau.e, npsimoyronhhom, KBa):lpaTHOM B nnahe )l(hjihl.1.1,e MO)l(HO onpeaejiehho CKa3aTb, qto 3TO nony3emjisihka, THnonorH'leCKH 6JIH3KaSI K TeM, q TQ B 60JibWeM KOJlH'leCTBe BCKpblTbl B c. ľhohhe B BOCTO'IHOH CnosaKHH (Šiška, 1964, c 379 H cn.). 06'beKT Toro )l(e T Hna 6b1n packonatt TaIOKe B Ilpewose (Budinský- Krička, 1955, c ) H Ha cnassiho-aaapckom MOrHJibHHKe s c. Bananmrn-BwexcseTblX. lfa '!Hena o6'bektob ttenpabhjibhbix B nnahe, 6onee osanbhhi X qem OKpyrnbIX, noqkoo6pa3hbix, TPane U.HeBHAHbIX HJIH npsimoyrojibhbix, n ony3emjisihkh MO>K.HO C'!HTaTb TOJlbKO 6onee yrny6nehhbie H 60JibWHX pa3mepos, OCTanbHble MO)l(HO cqhtatb OCTaTKaMH Ha3eMHhlX noctpoek HJIH )((e o6'bektob xo3hi1ctsetthoro xapaktepa. Ha3eMHaSI qacrb )l(j.1- JIHW. 6bma ckopee acero cpy6hasi H y MettbWHX 061>eKTOB X03SIHCTBeHHOro xapaktepa OHa COCTOSIna, ecjih OHH 6bIJIH soo6w.e HaKpblTbl, H3 npoctbix ttasecos. B r. BpaHos-HaA-Tonnboy, 'lactb flomhhu.a (1179), OTKpblT npoaojiroeatblíi H OTHOClfTeJlbHO YJKMH B nnatte MeJIKHÍI 061>eKT B TpH OOMel.1.1,eHHSI, K KOTOPOMY OTHOCSITCSI CKopee scero OTKpblTblH oqar ( 061>eKT 3/79), BCKpblTblH B6JIH3H OT Hero. Oco6oA cpopmoíi s BHAe 6yKsb1 L BblACAAeTCSI 06'beKT X03SIHCTBCHHOro xapaktepa B c. JJ,aopS!HKH (12) C 01.farOM B BOCTO'IHOH 1.faCTH. B O-BHAKMOMY K X03SIHCTBeHHbl M nocrpoi1ka M OTHOCHTCSI TaK)l(e o6'bekt osanbhoľo O'lepTaHHSI c 01.fa)l(HblM no):iom H nphoqa)l{hoh SIMOÍI a c. E nathe PeMeTH (o6'hekt 4). Qqar, 3acpHKCHposaHHbJÍI B u.ehtpe )l(hjih~a Bc. HH)l(Ha MHwnsi, HHTepeceH rnabhbl M o6pa30m TeM, qto ero noa 6btJl BblJIO)l(CH CnJIOWHblM cnoem qepenkob. CTon6osb1e S!Mbt 6h1JIH o6ttapy)l(ehbi TOJibKO a 061>eKTe 7 /70 Ha namsithhke Kowttu.ellle6aCTosu.e H a 061>eKTax 5 H 12 s c. JJ,aopsittKH. Mx CBSl3b c KOHCTpyKU.HeÍI noctpoek, OAHaKO, npo6ne MaTH"!Ha. B CBSIJH c HenpasHJihHbtMH a nnahe 061>eKTaMH Ja1.faCTylO sctaet sonpoc, camocrosi TenhHbie JlH 3TO nocrpoi1kh, HJIH TOJlbKO 1.{aCTH 60JibWHX 061>eKTOB, O'lepTaHHSI KOTOpbtX Ha nosepxhocth HeJib3 SI 6 b1jl0 BblSIBHTb. 0TBCT Ha 3TOT sonpoc Aa!OT ckopee scero HccneAosaHHSI no):.106- HbIX o6'bektob Ha cnabsihckhx nocenehhsix B BO CTO'IHOH CnosaKHH, AM KOTOpbtX OHH oco6ehho TOsneHHSI H K cpopmam cnabsihckhx cejihl.1.1,hblx 061>eKTOB HaH6onee 6JIH3KHe a HaJIOľHH HaXOAHM B HenocpeACTBCHHOM COCCACTBe, B 3aKapnaTCKOÍI o6nacth YCCP. OcraTKH HCcneAosaHHhtx THIDNHbl. K cnassittckoi1 KepaMHKe rpy6oro H3ro nocrpoek CBHAeTeJibCTByJOT 06 ycaab6ax, )l(htejih KOTOpbIX HapSIAY c 3eMJieACJIHCM, )l(j.180thoboa CTBOM, nacrymectbom H pemecjiehhoh ACSITCJlb HOCTblO (roh"lapctbo, TKa1.feCTBO, np01í3boactb0 )((ejie3a, KY3Heqttoe Aeno, nnothh'lecrno, KO)l(eBHH 'lecrso) HHTeHCHBHO JaHHMaJIHCb TaK)l(e OXOTOÍI. IlpH HCCJieAOBaHHJ.1 H attanhje KepaMH'leCKOľO MaTepHana BblSICHHJlOCb, B KaKOH nponopu.hh npea CTasneHbl s npocne)((ehhbtx )l(hjihw.hbtx 061>eKTax HaXOAKH nenhoh KepaMHKH H HaXOAKH Ha Kpyre HaSI KepaMHKa rpy6oro H3ľOTOBJleHHSI noanpabjiehhoh: KepaMHKH. 06Hap~eHo, '!TO nen camoctosl TeJibHO BCTpe'lanaCb TOJlbKO B HeCKOJlbKHX o6'bek TaX (CoMoTop - 061>eKT 1, HH)l(Ha MMwnH - o6'bekt 1, Bpattoa-HaA-TOnnboy, 1.faCTb flomhhli.a, ypo 'll1w.e Mane IlonbO -o6'bekt 3, JJ,sopsiHKH - 061>eK Tbl 1-5). Ha ochose ab1weckajahhoro MO)l{HO nonaratb, '!TO a BOCTO'IHOÍI CnosaKHH o6a nma nocyahl H3ľOT08Jlj!JlHCb c pahhecnab SIHCKOľO H AO Haq ana sejihkomopabckoľo nephoaob, KOľAa rpy6as:i KepaMHKa nocrenehho HC'ICJaeT H Ha'IHHaeT ):IO-

108 HOBblE MATEPHAJlbl WUI 113Y'IBHIDI JlPEBHECJlABSIHCKOA KEPAM11Kl1 HA OOCEJIEHl111X BOCTO'IHOA CJlOBAKJ MHHHpoaaTb KepaMHKa noayha11ckoro THna, KOTOpaji B AaJlbHeihueM CBOeM pa3bhthh HenpepblBHO cyll.\ecteyet BOJ10Tb AO pa3bhtoro cpeahebekobb$1. 3To CBHAeTeJlbCTByeT TaJOKe o TOM, 'ITO KepaMHKa rpy6oro H3rOTOBJ1eHWI ucnonb3oaanacb cnaasm CKHM HaceneHHeM BOCTO'IHOH CnoaaKIDt TaK :>Ke KaK H noanpaanehhaji Ha Kpyre KepaMHKa, XOTSl HX np11mehehhe BHAHMO pa3jlh'lajlocb. 3TO TaJOKe MHe HHe Hanp. H. EoHbt (1973, c. 77). IlonoMy OHa OTHOCHTeJlbHO AOnroe BpeM$1 cy~ecreyet Hap$1AY c noanpabjiehhoh Ha Kpyre KepaMHKOH. IlpHMepOM COBMecTHOI'O 6blTOBamrn nenhoh H noanpabjiehhoh Ha Kpyre KepaMHKH B )l(hjihll.\hblx KOMnJleKcax BHe TeppHTOpHH BOCTO'IHOH CnoeaKHH e 3aKapnaTCKOH o6nacth YCCP S1BJ1$1eTC$1 nocene HHe VII - VIII es. e c. Aea11HcKe ~bepo, xpohonornqeckh coenaaaioll.\ee c pacnono:>kehhbim e6nh3h cnaesmo-aeapckhm MOľHJlbHHKOM e c. AeeHHcKa Hoea-Bec (Kraskovská, 1961, c ; 1966, c ), HJ111 :>Ke noxo:>kee noceneh11e B c. 06HA B 10ro-3anaAHOH CnoaaKl1H, packonahhoe B6J1113H OT coapemchhoi'o emy MOrHJlbHHKa (Zábojník, 1983, c ). B B ehrphh, a CB$13H c BbiwecKa- 3aHHbIM, 3aCJl)T)KHBaeT BHHMaH}UI KepaMH'leCKHÍI MaTepuan Ha nocenehhh VII a. a AyHay}{Bapowe (Bóna, 1973, c ) 11 Ha noceneh}fj!x a Me:>KAype'Ibe AyHaji H THcb1 a IleWT$1HCKOH cronuue a c. HaAbKepew H ero okpecthoct$1x, AaTHpoaaHHbIX VIII-IX BB. (Simon, 1983, c ). AaT11poaKa KepaMH'leCKHX KOMTIJieKCOB 113 pac CMa-rp11aaeMbIX o6'bektob noceneh}ui onupaetcji rnabhblm o6pa30m Ha ahaj1113 TOJlbKO KepaMl1'leCKOro MaTep11ana, HCnOJlb3Y$1 THnOJJOrHIO. IlO 3Tl1M KpHTep11.$1M 06'beKTbl pahhero cpeahebekobu Ha OCHOBe xpohojlorhh cnab$1hckoro nephoaa Ha Tepp11Top1111 CnoaaKH11 (Bialeková, 1980, c ) MO:>KHO AaT11poaaTb TOJlbKO np116nh311tcjjbho. Eonee TO'IHYIO 11 HaAe:>KffYIO AaTHpOBKY KepaMH'IeCKHX KOMnJleKCOB no3boj1$llot B OTACJlbHbIX cnyqas1x TOJlbKO ycnobhsi HaXOAKH )l(hjlh~hoi'o KOMnJleKca B Kow11ue-11Ie6acroaue, pa3pywehhoro norpe6e H}UIM11 cnab$1ho-abapckoro MOrHJibHHKa, a 11MeHHO 06'beKTOB , KOTOpb!e Ha OCHOBe c-rpa THrpa<t>HH no3boj1sllot AaTHpoBaTb BCIO cnabhhckyjo ycaab6y nep110aom Haqana 3axopoHeHW1 Ha Bb1weynOM$1HyTOM MOrHJibH11Ke, 3Ha'lHT VII-nepaoii non OBl1HOH VIII B. ApeaHeHWHM H3 11ccneAOBaHHbIX KepaMH'leCKHX KOMnJlCKCOB jlbjlj(ctc$1 KOMnneKC rpy6oh KepaMHKH 113 c. HH:>KHa MHwn$1 (Ta6nm~a I), AaT11poaaHHoH VI, He n03ahee Hatiana VII B., n pahhecnabslhckhm roph30htom patthero cpeahebekobb$1. CpeAH 6onee ApeaH11x ffaxoaok c Heii xpohonorh'leckh coanaaaet cocya H3 c. CTpeAa-HaA-EOAporoM H ropwok H3 c. KopoMJ1$1. TaKHM o6pa30m rpy6y10 KepaM11Ky 113 oqa:>khoh $1MbI 4 B c. EnaTHe PeMeTH H cpeah 6onee ApeBHHX HaxOAOK cocyabi H3 o6'bekta 4 Bc. Ena)l(Hue MO:>KHO AaTHpOBaTb 6onee D03AHHM 0Tpe3KOM BTOporo pahhecjlabsihckoro H nepbbim AOBeJ111KO MOpaBCKHM roph30htom, 3Ha'IHT VII a. Hau6onee MHOrO'll1CJleHHbIMH B KepaMH'leCKOM MaTep11ane HBJ1HIOTC$1 KOMJJeKcbr VII - VIII BB. 6onee n03ahero 0Tpe3Ka BTOporo pahhecjlab$1hckoro-tpetbero AO BCJlHKOMOpaBKOro roph30htob, HMeHHO H3 o6'bek Ta 41 B c. EnaTHe PeMeTH (6e3 6onee no3aheh nphmec11), H3 o6'bektob Ha n am1lthhke Kow11ue ~ 11Ie6acroaue H a c. Aaopj!HKH, a TaK:>Ke 113 6onbW11Hcraa noka 'ITO packonahhbix o6'bektob Br. BpaHOB HaA-Tonnboy, qactb llomhhua; H3 nepbbix HaxOAOK,1:1peaHecnaBS1HCKOH KepaMJ1KH K 3TOMY nep110ay OTHOC$1TC$1 CKOpee ecero TaK:>Ke KepaMH'leCKHe KOM IIJ1eKCbl H3 06'beKToB 1-4 Bc. CoMOTop. 1-fa 'IHCJla HaH6onee Il03AHHX KepaMH'leCKl1X KOMnneKCOB Ha py6e:>ke VIII - IX BB. K BTopoMy H Tpe TbeMY AOBeJlHKOMOpaBCKHM roph30htam 6blJ1H OT HeCeHbI HaxoAKH H3 o6'bektob 4 H 5 e c. BenbKe TpaKaH11 H a IX a., KJJaccl{qecKHM aenuxomopaa CKHM roph30htom AaTHpyeTC$1 KepaMHKa 113 o6'bektob 1-3 Bc. BenbKe TpaKaHH H H3 o6'bekta 4/79 a r. BpaHoB-HaA-Tonnboy, qactb llomh11ua. IlocneAHHe KOMTIJlCKCbI KepaMHKH y:>ke 6onee Bb1pa3H TeJlbHO yxa3b1ba10t Ha nocrenehhoe H3:>KHBaKHe npocroň KepaMHKH Ha cnabj!hckhx noceneh}fj(x BOCTO'IHOH CnoaaKIDf, XOT$1 H Hanp. B 06'beKTe 4 Bc. BeJ1bKe TpaxaHH HaxOAKH xepamhkh rpy6oro H3ro ToaneHH$1 npeo6na,na10t HaA Haxo,nxaMH Ha xpyre no,nnpaanehhoň KepaMHKH. IlpH nonbitke CHHXpOHH3aUHH HCCJleAOBaHHOro KepaMH'ICCKOro MaTep11ana H CB$13aHHbfX c KHM o6'bektob xepamh'leckhfl KOMTIJieKc H3 c. H}f)l(tta MHwnji xpohonoraqeckh coanaaaet c 6e3KypraH HhlMH norpe6ehiulmh H3 Y:>KropoAa (Ilewu< 1980, c. 77, 78, phc. 32, 33) H yphobblmh norpe6ehhslmh Br. CTynaea (Kraskovská, 1956, c ), cc. Ma TYWKOBO (Bialeková, 1962 c ) H IloTBOpHue (Bialeková, 1962, c ). CospeMeHHhIM KepaMH'ICCKHM cocraeom VII - VIIl as. MO:>KHO C'IH TaTb cnaasrho-asapckhe MOrHJlbHHKH B KOWHUKOH KOTJlOBHHe, MOrHJlbHHK c TpynoCO)l()l(eHH$1MH B c. BH'lanH-OnaTosue (Budinský-Krička, 1947, c ) H KypraHbI B cc. KpanescK11 XnMeu (Budinský-Krička, 1980a, c 63) u a 'iepaeheao s 3aKapnaTCKOH o6nacth YCCP (IleH.llK, 1980, c. 99) s ux 6onee ApesHeii q,a3e. HaKoHeu, c KepaMHqecKHMH KOMnnexcaMH py6e:>ka VIII - IX BB. xpo HonorH'leCKH cosna,nalot KypraHHblH MOrHJlbHHK

109 110 B. 6YJ].11HCKl1-KPl1'1KA 8 c. KpaCHSIHM (Budaváry, , c ) H cna8s1ho-a8 apc1rne MOrHJibHHKH 8 Ko~KOH KOTJI08HHe, KyprattbI 8 cc. Kpane8CKH XnMeu. H l fop8ehe80 8 C80eH 6onee Il03P,He H cpa3e, c KOMnneKCaMH Ke p amhkh IX 8. n op,kyprahh1>1e TPynono JIO)l(eHHSI Ha n amsithhke l.j11hr08 8 c. CrrHUicKe ToMaW08Qe (Béreš - Šalkovský, 1978, c. 38; Béreš - Štukovská, 1980, c. 43). C TaTbSI OX8aTbl 8aeT COCTOSIHHe HCCJieP,o8amtH.r1pe8HeCJia8S1HCKOH KepaMHKH 8 80CTOqHoH Cno8a KHH, cocpe,i10to'ih8as1cb Ha n e nhoh KepaMHKe. C VI.n.o Ha'lana IX 88. oha n pep,cta8neha rnabhbim o6pa30m npoctbim, JIHWb pe.n.ko ykpawehhbim rop WKOM c HH3KHM, POBHblM, 3aqacTy10 cna6o OTOrHy TblM 8eH'IHKOM HJIH c S-o6pa3HbIM npocp11nem sepx Hetí: '13CTH.,IJ,pyrne cpopmbl rpy6oh Kep amhkh (6H KOHH'ICCKHe, 60"IK006pa3Hble) pep,ko 8CTpeqaJOT CSI. 0THOCHTeJibHO "lacto BCTpe'lalOTCSI Ha CJla8SIH CKHX nocenehhsix 80CTO"IHOH. Cno8aKlf11 CKOBOpo Abl. B 60JibWllHCT8e 11ccnep,08aHHbIX cejihw.hbix o6-bekt08 KepaMHKY rpy6oro H3rQTOBJleHHSI conpo- 80)1(P,3nl1 HaXOAKH n op,np a8jiehhoh Ha Kpyre Kepa MHKH, C8Sl3aHHble c TO"IKH 3p e HHS1 p a3bhthsi c n op,y- Hatí:CKHM T HnoM. H ecmotph Ha TO, "ITO ahanornh KepaM11KH rpy6oro 11J rotobjieh11s1 Ha nocenehhsix BOCTO"IHOH CnosaKHH MO)l(HO BCTpeTHTb Ha 60Jibw eít "13CTH Tepp11Top1111 CJI3BSIH, OTMe"le HO, "ITO ee OCHOBHbie cpopmbl HMe lot onpe.n.enehho MeCTHblH xapaktep, o n pe.n.enehhbih.11.ocnaes1hckhm ttacene HHeM o6nacth OOA ce8ep0-80cto"ihoh "lactblo Kapn atckoh.11.yr11. Ecn11 rosophtb o AOKaJaTeJibCTBax 3Toro BJlHSIHHSI, K tta116onee 8blpa311TeJibHbl M OTHO CSITCSI 8 HaCToS1w.ee epemsi HaXO,[IKH rpy6oh nenhoh KepaMHKH, yxpawehhoh, KaK npabhjlo, 80JIHOH, T. Ha3. npewobckoro nma, Ha"IHTeJlbHOH Mepe Ha n OMllHalOUJ,eH HeKOTOpblMH CBOHMH cpo pmamh 6onee c oeepw ehhyio patthecjia8sihckyio KepaMHKY (Ta6n. 1: 1, 3, 8, 13; 11: 1, 10). 06'beKTbI tte6onbwoi1 yca):lb6b1 8 c. H11)1(Ha M11wnS1 H nop,o6hoh 8 Kowm~e- llle6act08u.e 8Mec Te c ep,11tt11<fttb1m 11 Tpynoco>1<>1<e HHS1M11 e c. Banan11- KH-BwexcseTHX H,1:1pe8HeHWl1Ml1 KypraHaMH 8 c. Kpane8CKH XnMeu. ttap,e>kho c el1,[letenbct8yiot o cna8sihckom 3aceneH CTO<fHOH Cno8aK1111 ew,e,[io n p H6blTHSI 8 KOWHU.KYIO KOTJ108HHY asapckhx KOHHbl X APY)l(HH. n epe80,[i 3. Tp0.M060U Jlumepamypa 6APAH, B..ll.: Pa1rnocnao'11HCbKe ttacenehhll DpiKapnaTTit H BonHHi ttan epe1~0j1hi yteopehhll AaottopycbKoi 11ep)KaBH. B KH.: HaceneHllll npikapna'f'ni 33A06H p03kll3ay nepeichoo6- 'IHHllOl'O ry11y Ta B A3BHOpyCbKH '!ac. KH'iB 1976, CC Bl1HOKYP, Sl. C. - nphxo.llhiok, 0. H.: PattHeCJJaBllHCKoe nocenehhe Ha p. CMOTpH'I. B KH.: PaBHecpe11HeeeK08b1e BOCTO'IHOCJJaBRllCKHe n,peohocth. flehhhrpa.r\ 1974, CC r O H'-IAPOB, B. K.: JlyKa-PaftKOBel(Kall. Marep. H Hccne11. no Apxeon. CCCP. MocKea-JleHHHrpaA 1963, cc KOTl1ľOPOlllKO, B. r.: JJ.ocni.AlKeHHJl CJJOB'llHCbKRX nam'sitok BHHOrp3JJ.iBCbKOro paiiohy 3aKapnaTCbKOi o6nacti. B KH.: MeTOAH'IHHlí noci6 HiK M ii CTyACHTie a apxeonorii. YlKT'OpoA 1974, CC JU1nKHH, IO. A.: MorHnbHHK -rpetbelí 'letsep-rn I TbJc. H. a. 9 KypcKOM n oceme. B. KH.: PaHHecpe11HeeeK08bJe 90CTO'IHO CJJaBllHCKHe Ape9HOCTH. JleHHHrp3JI. 1974, cc n EHSIK, c. H.: Cnae'llHCbKe HaceneHHll 3aKapna1'TSI Apyroi nonoehhh I THCll'IOni'l'TSI H. e. Apxeonori11, 1973, Hl 12, cc n EHSIK, c. H.: JJ.ocniA)KeHHll CJJ09'11HCbKHX i Aa9HbOPYCbKHX nam'lltok Y)KropOJICbKOro palíohy. B. KH.: MeTOAH'IHHH noci6- HHK An11 cry11ehtie a apxeonori'i. Y)KropoA 1974, cc nehsik, c. H.: PaHHbOCJIOB'llHCbKe i AaBHbOpycbKe HaceneHHll 3aKapna1'TSI Vl - Vlll CT. KH'iB PYCAHOBA, 11. n.: CnaonHCKHe ApeBHOCTH Vl-VII 00. MocKea CMHPHO BA, r. H.: Pa1meCJ1ae11HCKHe noccnenh11 y c. HeJHa BHCKO Ha.llt1ecrpe. Parná!. archeol., 51, 1961, CC ANDEL, K.: Výsledok archeologického prieskumu na zemplínsko-užskej nížine v r B KH.: Vlastived. Sbor. l. Košice 1955, cc AND EL, K.: Pe k áče a pece z doby hradištnej v Zemplíne. B KH.: Štud. Zvesti Archeol. Úst. Slov. Akad. Vied. 3. Nitra 1959, cc BÉREŠ, J. - ŠALKOVSKÝ, P.: Výskum slovanského hradiska v Spišských Tomášovciach. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1978, cc BÉREŠ, J. - ŠTUKOVSKÁ, D.: Výskum slovanského hradiska v Spišských Tomášovciach. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1980, cc BÉREŠ, J.: Keramika na tzv. avarských pohrebiskách a sídliskách zo stor. na Slovensku. Slov. Archeol., 23, 1985, cc BÉREŠ, J.: Slovanský sídliskový objekt vo Valalikoch-Všechsvätých. B KH.: Hist. Carpatica. 18. Košice 1987, cc BIALEKOVÁ, D.: Nové včasnoslovanské nále-.t:yzjuhozápadného Slovenska. Slov. Archeol., IO, 1962, cc BIALEKOVÁ, D.: Slovanské obdobie. Slov. Archeol., 28, 1980, CC

110 HOBblE MATEPHNlbl lljui H3Y'!EHl-UI JlPEBHECllABSIHCKOH KEPAMHKH HA nocellehhsix BOCTO'!HOA CllOBAK"1"1 111 BIALEKOVÁ, O.: Slovanské sídlisko v Bojniciach. B KH.: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 19. Nitra 1981, cc BLAHUTA, F.: Záchranný výskum v Prešove roku B KH.: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 6. Nitra 1961, cc BÓNA, J.: Vll. századi avar telepi.ilések és árpád-kori magyar falu Dunaujvárosban. Budapest BUDAVÁRY, V.: Výskum staroslovanských mohýl v Brezolupoch a v Jerichove (obec Vysočany) (okres Bánovce nad Bebr.). B KH.: Sbor. Matice slov. 13. Turč. Sv. Martin 1935, cc BUDAVÁRY, V.: Slovanské mohyly v Krasňanoch pri Varíne. B KM.: Sbor. Muz. slov. Spoloč Martin , cc BUDINSKÝ -KRIČKA, V.: Slovanské popolnicové pole z doby predhradištnej vo Výčapoch - Opatovciach, okr. Nitra. B KH.: Hist. Slovaca (Eisnerov sborník). 5. Bratislava 1947, cc BUDINSKÝ-KRIČKA, V.: Nález staroslovanskej zemnice v Prešove. Archeol. Rozhl., 7, 1955, cc BUD INSKÝ-KRIČKA, V.: Sídlisko z doby rímskej a zo začiatkov sťahova ni a národov v Prešove. Slov. Archeol., 11, 1963a, CC BUDINSKÝ -KRIČKA, V.: Príspevok k pomaniu slovanského osídlenia na juhovýchodnom Slovensku. B KH.: štud. zvesti Archeol. Úst. SAV. 11. Nitra 1963b, cc BUDINSKÝ-KRIČKA, V.: Slovanské obdobie. B KH.: Pravek východného Slovenska. Malá monografia východného Slovenska. 8. Košice 1966, cc BU DINS KÝ-KRIČKA, V.: Archeologické prieskumy a nálezy na východnom Slovensku v roku B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1978a, cc BUDINSKÝ-KRIČKA, V.: Blatné Remety, okres. Michalovce. B KH.: Významné slovanské náleziská na Slovensku. Bratislava 1978b, CC BUDINSKÝ -KR I ČKA, V.: Prešov. B ICH.: Významné slovanské náleziská na Slovensku. Bratislava l978c, cc BUDlNSKÝ-KRICKA, V.: Šebastovce, okr. Košice. B ICH.: Významné slovanské náleziská na Slovensku. Bratislava 1978d, CC BUDINSKÝ - KR IČKA, V.: Nové nálezy na východnom Slovensku. B ICH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1978e, cc BUDINSKÝ -KRIČKA, V.: Nové nálezy na východnom Slovensku. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1980a, cc BUDINSKÝ - KRIČKA, V.: Kráfovský Chlmec - záchranný výskum na slovanskom mohylru1w. Nitra l 980b. BUDINSKÝ-KRIČKA, V.: Nové nálezy na východnom Slovensku. B ICH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1980c, cc BU DINSKÝ-KRIČKA, V.: Nové nálezy na východnom Slovensku. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1981, cc BUDINSKÝ-KRJČKA, V.: Nové nálezy na východnom Slovensku. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1982, cc BUDINSKÝ - KRIČKA, V. - MAČALA, P.: Výsledky prieskumu a záchranných výskumov na severovýchodnom Slovensku. B KM.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1985, cc ČAPLOV IČ, D. - GAŠAJ, O. - OLEXA, L.: Archeologický prieskum Medzibodrožia a Košickej kotliny v roku B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1977, cc ČILINSKÁ, Z.: Slovansko-avarské pohrebisko v Žitavskej Tôni. Slov. Archeol., 11, 1963, cc ČILINSKÁ, Z.: Slawisch-awarísches Gräberfeld in Nové Zámky. Bratislava ČILINSKÁ, Z.: Druhé predveľkomoravské pohrebisko v Radvani nad Dunajom. Slov. Archeol., 18, 1970, cc ČILINSKÁ, Z.: Friihrnittelalterliches Gräberfeld in želovce. Bratislava ČILINSKÁ, Z.: Veľké Kosihy, okres Komárno. B KH.: Významné slovanské náleziská na Slovensku. Bratislava 1978, cc DOSTÁL, V.: Bfeclav-Pohansko - velkomoravský velmožský dvorec. Brno DOSTÁL, B.: K časne slovanskému osídlení Bfeclavi-Pohanska. Stud. Archeol. Úst. Československé akademie ved v Brne, 10, 1982, M 2. EISNER, J.: Sídlište ze starší doby hradištni v slovenském Pomoraví. Památ. archeol., 42, , N'g IX-XVI, cc EISNER, J.: Devínska Nová Ves. Slovanské pohi'ebište. Bratislava EISNER, J.: Šafaiikovy Slovanské starožitnosti" a náš archeologický výzkum. B KH.: Slavia. 30. Praha 1961a, cc ElSNER, J.: Archeologie o kulturní jednote slovanské. Památ. archeol., 52, 196lb, cc EISNER, J.: Rukoveť slovanské archeologie. Pralla GREBE, K.: Zur friihslawischen Besiedlung des Havelgebietes. B KH.: Veroff. Mus. Ur- u. Friihgesch. Potsdam. 10. Berlin 1976,cc HACHULSKA-LEDWOS, R.: Wczesnosredniowieczna osada w Nowej Hucie-Mogile. In: Mater. archeol. Nowej Huty. 3. Kraków HAMPEL, J.: A régibb kozépkor emlékei Magyarhonban. 1. Budapest HOt..OWINSKA, Z.: Wczesnosredniowieczne grodzisko w Bonikowie w powiecie košcianskim. Poznat'í HRUBÝ, V.: Sídlište z pozdní doby iímské ve Zlechove. Archeol. Rozbi., 19, cc CHROPOVSKÝ, B.: K etnogenéze Slovákov. Historiský časopis, 30, 1982, CC CHROPOVSKÝ, B. - RUTTKA Y, A.: Archeologický výskum a genéza slovenského etnika. Hist. Cas., 33, 1985, cc JUREČKO, P.: Príspevok k riešeniu problematiky osídlenia východného Slovenska v dobe rímskej. In: Hist. Carpatica. 14. Košice 1987, cc KOLNÍK, T.: Doba rímska a sťahovanie národov. Slov. Archeol., 28, 1980,cc KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské popolnicové pohrebisko v Stupave. Slov. Archeol., 4, 1956, cc KRASKOVSKÁ, Ľ. : Slovanské sídlisko pri Devínskom Jazere. Slov. Archeol., 9, 1961, cc KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské sídlisko pri Devínskom Jazere. (Výs.kumyv rokoch 1960, 1962 a 1963.)B KH.: Zbor.Slov. nár. Múz. 60. História. 6. Bratislava 1966, cc KUDRNÁC, J.: Klučov - staroslovaoké hradisko ve sti'ednich Cechách. Praha LAMIOVÁ-SCHMIEDLOVÁ, M.: Romerzeitliche Siedlungskerarnik in der Siidostslowakei. Slov. Archeol., 17, 1969, cc LAMIOVÁ-SCHMIEDLOVÁ, M.: Nové nálezy z doby s ťahovania národov z Ostrovian. B KH.: Zbor. Prác Ľudmile Kraskovskej (k životnému jubileu). Bratislava 1984, cc

111 112 B. 6YAl1HCKl1 KP11'1KA PÁRDUCZ, M.: A szarmatakor emlékei Magyarországon. m. Budapest PASTOR, J.: Sídliskový výskum na Somotorskej hore r Slov. Archeol., 6, 1958, cc PASTOR, J.: Sídliskový výskum v Blažiciach. B KH.: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 6. Nitra 1961, cc PETRESCU-DÍMBOVITA, M.: Slovanské sídliská v Moldavskej oblasti Rumunska. Slov. Archeol., 6, 1958, cc POLLA, B.: Nálezy z doby rímskej a sťahovania národov v Strede nad Bodrogom. ln: Zbor. Slov. nár. Múz. 63. Bratislava 1969, CC SIMON, L.: Nagykórôs és kômyéke avar kori topográfiája. A nagyk6rôsi avar fejedelmi kard. Nagyk6rôs ŠIŠKA, S.: Slovanské sídliskové objekty v Hnojnom, okr. Michalovce. Archeol. Rozhl 16, 1964, ss , ŠOLLE, M.: Stará Koui'im a projevy velkomoravské hmotné kultury v č:echách. Praha TOČÍK, A.: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Holiare. Bratislava 1968a. TOČÍK, A.: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Štúrovo. Bratislava 1968b. VÁŇA, Z.: Misy v západoslovanské keramice. Památ. archeol., 49, 1958, ss VENDTOVÁ, V.: Slovanské osídlenie Pobedima a okolia. Slov. Archeol., 17, 1969, ss ZÁBOJNÍK, J.: Výskum pohrebiska a sídliska z doby avarskej ríše v Štúrove-Obíde. B KH.: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1983, cc ZOLL-ADAMIKOWA, H.: Chate s praskim typem ceramiky ze Zbomik, woj. Miejskie krakowskie. Archeol. Polski, 30, 1985, CC

112 HOBblE MATEPHAJ!bl WUI H3Y'IEHlHI.!lPEBHECJIABjjHCKOR KEPAMl1JO! HA nocejlehhjjx BOCTO'IHOR CJlOBAKHH Ta npewoa (MOUlllJlb na81108h'la). noj]ihcphmckhh nephoji H H8'18110 nepecenehhr Hapo11oa. Ha6op H8XOJIOK.

113 114 B. 6Y!lRHCKJ1-KPR'IKA ,,,.,,, 6 q Ta6JJ. II. n pewob. 1, 2, 4-6, njioula,t\b IlaenOBH'la, 3, 7-6yAOBaTen1>cKa ynrl.(a. Il03AHCpRMCKHA nephoa H Ha'laJJO nepece11ehhj1. HapoAOB. H a6op HaXOAOK.

114 HOBblE MATEP11Nlbl,WUI 113Y'lEHilll llpebhecjiabslhckor KEPAM11K11 HA nocejiehh.rx BOCTO'IHOR CJIOBAKl o 15cm :?'''";'"''?Tt '1:'f ';~~~i. :. ~- ~:: ~ \..... ;..:... :-.: :....': ;~:/ '---._.:..._:...;.;.:..:..:....':.'-'-"' ď::' $ Ta6n. lll: 1, 3, 6, 7 - HHlKHa M11lll1U1; 2 - CrpeA8-HaJl-60ApOroM; 4, 5, 8-6nalK111.1e.

115 o 8 ':1???fť1{~~.. ::" , ' ' \ 14 o 5 cm \ T a6n. IV. 6naTHe PeMeTH (PeMel.IHCKo) o6'bekt 4; o6'bekt 41. H a6op HaxOAOK.

116 HOBb!E MA TEPHAJlbl ll1ui H3Y'! E HHSI.IIPEBHE CJIABlIBCKO R KEP AMKKH HA noceitehl1six,,, CJ10BAK1'1H BOCTO'IHOn 117 : ~... a ] /.. ~re~~ '.,~1~ / < c'"\:... _,. i \ J '{ ; ~-.. t,f -..- ;. l ' 0 o Sem ;/ ':...! :'... :. :.. s cm (!.. \ : :, :,. Ta6n. V.,IJ.sop11HKH ( BenbKH Kesew ). Ô6'heKT 1 Ha6op HaxOAOK.

117 118 1'.i'.0!~\f!Í''!Ji!~i\\~~:!:~... '. :~.; ~ rim:0~1~~,~1~ýj;:;..... ")./~' ::~v;;:\~;::(~- ~ ::. 8 o Sem Ta6n. VI..UaopllMKH (BenbKH Keeew). 06'bCKT 1. H a6op HaxoAOK.

118 HOBblE MATEPl1Allbl Jlllll 11.3Y'IEHWI.lll'EBHECJlABll.HCKOA KEPAM.11K.11 HA nocejjeh.11l!x BOCTO'lHOfl C/l0BAKl :: ~~.... r i / -. :..f f í i.ii / ~v...::. { <t<~- ~... ~ o Sem T a6n. VII.,UeopRHKH (Beni.KH Keeew). 06'beKT 1. Ha6op HaxonoK.

119 120 SY.D.HHCKJ.1-KPH'tKA 1 o 5 ''... Jf.' >.;, 1 ~ / ' " / './/' /"/ _,,_,.....:. :.~;-. Ta6n. VIII. Asop11HKH (BenbKH Kesew) o6'bekt 4 ; o6'bekt 3; o6'bekt 2. H a6op H3XOAOK.

120 HOBblE MA TEPH.AJlbl.MSI 11.JY'IEHIDI WEBHECJlABSIHCKOA KEP AMHKH. HA nocellehhsix BOCľO'IHOA CJlOBAKHH 121 ~!~,~~~,,.1,_i.. ~:.. :-.:... i i o.:'.;:': ' 6 5cm 9 10 Ta6n. IX.,Ueop11HKH (Ben&KH Kesew). 06'beKT 5. Ha6op HBXOAOK.

121 122 SY)lHHCKl1-KPH'IKA, :: ==. )...l..,: ' '': : 5 ~.,.. l"-- ( ;! ~.,_~~--~~~ ~f j.( i',ftťi1i,}ť 1 f~~i~t;,.~,..:: Ta6n. X. AsopllHKH (BeJJ.bKH Kesew). 06oeKT 5. Ha6op HaxOAOK.

122 HOBblE MA TEPl1AJlbl Jl)UI H3Y'tEH1'UI JlPEBHE CJIABSIHCKOA KEPAMH KH HA nocejiehidix BOCTO'tHO A C/lOBAKKH ~.... :... <ID2 - /'~..,\ l ( i ; i : :,;.\:< /. 1..''.'. '... óo..\':, r,.,. ~::. ~ Sem o (o o.p'~-..1 -,.,. ' r ľ< " ~ ~- -- ~-- Ta6n. XI AeopitHKH (BCJibKH Kesew ) Q()i,eKT 5 Ha6op H3XOAOK. 11

123 124 B. S YllHliCKH KPH\fKA o ( 1 J a 14 cm Sem 10cm 13 o Ta6n. XII. AsopllHKH (Bcn&KH Kesew). 1-4, 7 - oo'bekt 10; 5, 6, 9 - OO'beKT 12; 8, oo'bekt 15. Haoop Haxo110K.

124 HOBblE MATEPHAJlbl.l111JI H3Y'IEHIDI JlPEBHECJlABSIHCKOA KEPAMHKH HA nocejiehidvc BOCTO'IHOA CJIOBAKHH c '/'''''''''.'?i!'';"'"1if'.''~, "l\~~ii~~!~ ;;.... o ' o ' ' Sem Ta6n. XIII. KowHue-We6acroeue (nanhwe) ofuekt 7170; o6oekt Sa/70. Ha6op Haxo,110K.

125 126 B. BYnl1HCKl1-KPl1'1KA '~-"-'i:"i'< ':; : 8 ' o l,i;i<'!~fľ!ŕj!f~/~ff!;~yirtr~~~,;.:;, i _J\)~h~hi#!iPA~ '11 /@ t;'"0'~(':;?\:t ii!!i~;'.ť~~. o,r' 15 Sem 1& Ta6n. XIV. Kowm.-1e-We6acroel.\e (JianHwe) o6'bekt 9170; o61>ekt 10/70. H a6op Haxo,110K.

126 HOBblE MATEPHAJ!bl WU1 113Y'!EHIDI. Jll'EBHECllABSIHCKOR KEPAM11KH HA nocejiehidix BOCTO'IHOR C110BAKl ):;.??~=i.~'y~"tt~';%'t??':~!/:~~~~wwj!~~j!i_\,:,<~.. ;'\..~ j o / :: := -.". ':' := : : :::::.:.....: :::: : :. : : ~ cm 2 o an 4 I f I / o 9cm T a611. XV. KoWHl1C- We6aC'ľoe11e (flan11we) o6'bckt 10/70; o6'bekt 11/70. Ha6op HaxonoK.

127 128 B. SYllHHCXH KPH'IKA _:: ~?~~ ~,~~?~?:~ ::-:.:.i?:~~: '?: ;:;:~:~~:.~~?;?:]~~~y. -~ ' 1 ( I J I I ť 8 Ta6n. XVI. BpaHoe-Ha,tt-TonnbOy-JloMHHI.18 (H a JloMHHl.IH) OO"LCKT 1170;3-l l - o6"lekt 2/78. Haoop HaxOAOK.

128 HOBblE MATEPHAJlbl.DJUI 113 Y'IEHIDI JlPEBHECllABJIHCKOŔ KEPAM11Kl1 HA n OCE.llEHWIX BOCľO 'IHOA CllOBAK ~. --- o Sem ~;;~,~~;~,~~ ~~tf~~~~~j~\\"t\y,;,,"~ B_ '. t 7 Ta6n. XVII. BpaHOB-H~-TOllJ'lbOy-JloMHHU.a (Ha JloMHHIJ.H). 06oeKT 2/78. Ha6op HaxonoK.

129 130 B. SYAll.HCKll. KPll.~KA :v1~ 1 ~g~rrm!fjjf~ o. ''.\..::: /{)l'?:: :. :~~.l~ ;: ' ,~'.'~':ť'nff'!i>'7ľ>ď!"7'.?'w~1f{~~~r ;.,... :. ::r 10 o o 14 ~-- Ta611. XVIII. BpattOB HaJ1-TOMboy-RoMtt11.1.1a (MMe nollbo). 061.eKT 1/7 1. Ha6op ttaxoaok. 16

130 HOBblE MA TEPl1AJ1bl.[lJUI 113Y'IEHl1R.O.PEBHECJIABllHCKOA KEPAMl1Kl1 HA nocejjehhj!x BOCTO'IHOA CJ\08AKl1H :.':}/'.ťw.r:~~w:;'ľ?'' :...,-..,.... 1,':'""'~:-.- ~-----~ ~ : : :~;~:~:.:;-~~ 7.if::~~\,,. : :.! o 5cm ~~ :.?fr-~'.. _:.:.::~_.:'. ~... ~ Ta6n. XIX. Bp a H OB HaJl TonnbOy -nomhhi~a (M ane nonbo). 06'beKT 2/71. Ha6op HaXOJIOK.

131 132 B. SYJlHHCKH-KPH'lKA,;f,h\'t).j:it!J\f '}~~l~f~.-.: : :. "

132 HOBb!E MATEP11AJ1bl Jllill 113Y'IEH11SI.llPEBHECllABSIHCKOfl KEPAMHKl1 HA OOCEllEHIDIX BOCľO'IHOA Cll0BAK : : -.,. = _=:.: / : ", :< : :: rr~ :: ~: o ;O 8 o 5 cm 13 Ta611. XXI. BpaHOB-H3Jl-Ton11bOy-n omhhl.\a (Mane nonho). 061>eKT 2a/79. Ha6op HaJCOAOK.

133 134 B. SYJl}1HCKH-KPH'IKA lb b o Sem 27 Ta6n. XXII.: Bpattoe-tta11-Tonnboy-JloMHHI.1a (Mane nonbo). 06"beKT 1/79. H a6op ttaxoaok.

134 HOBblE MATEPl1Nlbl,[lJUI 113Y'IEH11SI.UPEBHEcnABSIHCKOA KE PAMl1Kl1 HA nocejlehihix llocto'ihoa cnollakl '.r : :." ::.-: '..... : ; :. ~ :. ' :' 4 Sem T a6n. XXIII. BpaHOB-Ha.u-Tonnboy-JloMttKI.1a (Mane nonbo). 06'beKT 1/79. Ha6op ttaxonok.

135 136 B. 6YJl)1HCKJ1-KPl1'1KA. ''... " v , -, '.:.~,,~>'> ::;.;\~;:.!:;;::/::~)~ x\~~>:\~'.~/v..:.:;;.':. I I 1 1 ' 1 1 \ \ 5 Sem....., :; :; _.,.!.:':~:~~.: ::.:\'.~''.\Y,''.';,.~,::,~ >i;~['~;-~;~::~?~/~:?~fu!/,. :......,, -.:. 7 '. Ä "~~ { ' ~ ~. ~ ;... 9 Ta6n. XXIV. BpattoB-HaA-Tonnboy-JloMHHl.la (Mane nonbo). 06oeKT 3/79. H a6op Haxo,noK.

136 HOBblE MATEP11A1l bl nm1 113Y<tEH11Si JlPEBHECJ!ABSIHCKOfl KEPAMHKl1 HA nocejiehl1.six BOCTO<tHOfl CJ!OBAKHl1 137 " :... ~. ;.. :: :: : ' :,.... ) ~ ::. 'f ' ' 'F '?'.C:~<!j«tj~~w o '. " ~. :~:. ~ : Sem Ta6n. XXV. BpaHOB- Ha.&-TOnnboy-noMHH~a (MMe nonw). 06ôeKT 4/79. H a6op ttaxoaok.

137 138 B. 6Y,Ul1HCKl1-KPHYKA ', ', // ', /, ,,, o 10cm OQ 5 9, - ľď<~ -~~.. ~...,:...,...,..._ Ta6n. XXVI. BenbKe TpaKaHH (3pneHrewnoM6). 06DeKT 2. H a6op HaxonoK.

138 HOBblE MATEP11AJ1bl JlJ Y'IEH11ll JlPEBHECJJABllHCKOi'I KEPAMl1K11 HA nocejieh11l!x BOCTO'IHOfl CJJOBAK :.H : :. vf:\~,;;wi~ ~ ~::'fj;:%~t. : ~ 7 /,~;~:~:~:} t:~u!:{(i:/(ii1l ; ~...:;.. Sem q.: Ta6n. XXVII. BenbKe TpaKaHR (3pAeHreWAOM6) o6'bekt 3; o6'bekt 4. Ha6op HaXOAOK.

139 YJl,l1HCK11-KPl1'1KA 7 5 ::('~... ~'.: : ~.. ~- ~~., ť.. 8 -~ lb o 22. _ '------~ Ta6n. XXVIII. BenbKe TpaKaHH (3pAeHreWAOM6). 06oeKT 4. Ha6op HaxOAOK.

140 HOBblE MATEP11A1lbl,llílll 113Y'IEH11ll.UPEBHECllABllHCKOf! KEPAM11Kl1 HA nocejiehidix BOCTO'!HOf! C110BAKl ;,r;.~2{~~~t~71~) :-;~,.:Jy:._; :' ':,\%; Ta6n. XXIX. BenbKe TpaKaHH (3pAeHrelll,lloM6). 061>eKT 4. Ha6op HaXOAOK.

141 142 B. 6YJ.l.11HCK11-KP11'1KA 5cm l '" r. -~ --- r Ta6n. XXX. BenbKe TpaKaHH (3pAeurewAOM6). 061>eKT 5. H a6op uaxoaok.

142 HODblE MA1Ll'11Nlbl JUISI ~ťl Y41' 1111Sl HPED HECJIABSIHCKOH KEPAMl1K11 HA ll0ca;jll' lll1six BOCT0' CJIOBAK Ta6n. XXX!. 1, J, 5 l:htltrna M11111m1, p-11 Ko1u11ue-npos11Huttsi; 2-CTpe11a-t1a11-6onporoM, p-11 Tpcfä1wou; 4 - Ko rn1111e-we6actor- 11e; 6-6nal1rnue, p-h Kow11uc-npo1mt1u11si.

143 144 B. BYlll1HCKl1 Kľ11'1KA Ta611. XXXII. l, 3, 4 - EnaTHe-PeMeTft, p H MwxanoB1-1c; 2 - K OLUHUC Wc6acT0011e.

144 HOBblE MATEPHAJlbl Jl)UI 113 Y'lEH11$1,llPEBHECJIABRHCKOA KEPAMHKH HA n OCEJIEHHRX BOCTO'lHOA CJJOBAK Neue Materialien zum Studium der ältesten slawischen Siedlungskeramik io der Ostslowakei Vojtech Budin ský-krička In der Einleitung des Artikels sind Úberlegungen des Autors iiber die Problematik des sog. Prešov Typs beschrieben. Dieser Typ wird gemäb der Siedlungsfunde aus der eponymen Fundstelle abgesondert und in die jiingere Rômerzeit und in die Anfänge der Välkerwanderung (Taf. 1, II) datiert und auch mit den slawischen Anfängen in der Ostslowakei in Zusammenhang gebracht. Von den Hypothesen die in diesem Zusammenhang ausgesprochen wurden, verdient eine besondere Aufmerksamkeit die Ansicht von J. Eisner, der in Denkmälern des Typs Prešov Belege fiir die grobe slawische Expansion aus der Karpatoukraine in den Siiden, in neue Gebiete, sucht. Mehr iiberzeugende Argumente in der Frage des Prešov-Typs werden vor allem von der Grabung der zugehärigen Gräberfelder erwartet, obwohl deren Fundstellen bisher noch nicht bekannt sind. Der Beitrag konzentriert sich hauptsächlich auf die Verôffentlichung neuer Funde der slawischen Keramík von ausgewählten Siedlungsobjekten der friihslawischen bis grobmährischen Zeit, also keramischer Kollektionen aus dem Jh. mit besonderer Betonung der Grobkeramik. Das untersuchte Material stammt aus Grabungen im Siidteil von Zemplín und Košická kotlina. Das einleitende Kapitel berichtet iiber die ersten Funde der ältesten slawischen Siedlungskeramik in der Ostslowakei, die aus Koromľa, Somotor, Blažice (Taf. III: 4, 5) und Streda nad Bodrogom (Taf. ill: 2) gewonnen wurden. Im Teil iiber neue Funde der Siedlungskeramik wird eine Beschreibung der Objekte und Funde aus deren Fiillung gegeben. Es handelt sich um Funde aus Nižná Myšia (Taf. III: 1, 3, 6, 7), Blatné Remety (Taf. IV- V), Dvorianky (Tab. VI - XII), Košice Šebastovce (Taf. XIII-XV), Vranov nad Topfou Lomnica (Taf. XVI-XXV) und aus Veľké Trakany (Taf. XXVI - XXX). Das keramische Material aus den untersuchten Objekten kann im Grunde in zwei Gruppen von Tongeschirr aufgeteilt werden. Beide Gruppen unterscheiden sich voneinander nicht nur durch die Formen, sondern auch durch die Tonzusammensetzung und die Herstellungstechnik. Gefä8e der ersten Gruppe waren meistens mit der Hand geklebt aus Ton mit grobkôrnigem Sandzusatz, oft auch mit kleinen Steinen, sie hatten dickere Wände und waren nur ausnahmsweise geziert. Die Keramík der zweiten Gruppe bilden Gefä8e mit iiberwiegend diinneren Wänden, die auf einer Scheibe aus Sandton oder Glimmersandton handgedreht wurden und in der Rege! geziert waren. l m Rahmen der Keramikfunde aus der groben Produktion, um die es sich in diesem Beitrag vor allem handelt, iiberwiegen Topfgefä8e die im allgemeinen in zwei Formen geteilt sind und die in vielen Fällen an die Keramík des Prager Typs erinnern. Eine von deren Varianten ist durch einen niederen geraden, manchmal schwach gebogenen Hals, den eiartig oder auch markanter gewälbten GefäBkärper und durch den manchmal abgesetzten Boden gekennzeichnet. lm untersuchten Material wird diese Form am auffallendsten durch das GefäB aus Blatné Remety (Taf. V: 1) zum Ausdruck gebracht. ZahlenmäBig iiberlegen sind Funde der zweiten Variante der GefäBformen mit Asformiger Profilierung des Miindungsrandes, die in den untersuchten Funden am besten die Keramík aus Nižná Myšia zum Ausdruck bringt (Taf. III: 3, 6, 7). Besonders hervorragend ist der konische Topf aus Nižná Myšia (Taf. III: 1), Fragmente von FaBgefäBen aus Vranov nad Topľou -Lomnica (Taf. XXI: 1, 2; XXIV: 3), GefäBbruchstiicke mit doppelkonischem Kôrper aus Dvorianky (Taf. VI: 9; XI: 3, 4), ein BeutelgefäB (Taf. X: 10) und ein Topffragment mit einer plastischen Leiste unter dem Hals aus Dvorianky (Taf. XII: 16). Zum Tongeschirr der groben Produktion gehôren auch Bratpfannenfragmente (Taf. XIV: 5; XVII: 13; XIX: 9; XXI: 25-29; XXIII: 13; XXV: 17; XXVIII: 16-24) und vereinzelte Schiisselfragmente (Taf. IV: 1, 6; XII: 13; XIV: 2; XXI: 26; XXVI: 2; XXVII: 1). Trotz der Tatsache, dab die Ähnlichkeiten mit den Topfgefä8en der groben Produktion in der Ostslowakei auf beträchtlichem Teil des slawischen Territoriums verfolgt werden kännen, zeigt es sich, da8 deren Grundformen ein gewisses Ortsgepräge aufweisen, das seinen Ur-

145 146 B. l>yal1hckl1-kp114ka sprung in Vorlagen der vorslawischen Besiedlung des Gebietes unter dem nordostlichen Karpatenbogen hat. Fragmente der zweiten Gruppe vom Tongeschirr, scheibengedrehter Keramík, bilden in den meisten verfolgten Objekten ein Begleitmaterial der groben Produktion. Funde dieser Keramík signalisieren deutlich ihren engen E ntwicklungszusamrnenhang mit dem Donauländischen Typ. Aus deren Funden tritt besonders vielleicht nur das doppelkonische GefäB aus Košice-Šebastovce (Tab. XV: 10) hervor. Keramísche Komplexe aus den verfolgten Objekten deuten an, dab in der Ostslowakei die Produktion von beiden Typen des Tongeschirrs kontinuierlich nebeneinander verlief, von der friihslawischen Zeit bis zum Anfang der grobmährischen Zeit, wann die Keramik der groben Produktion langsam schwindet. AuBer der Keramik wurden in den verfolgten Objekten auch Spinnwirtel gefunden (Taf. XI: 2; XII: 14; XIV: 13; XIX: 7; XXII: 2;XXV: 4;XXVI: 5), weiter Eisenmesser (Taf. XII: 4, 12; XVI: 9; XVIII: 10), eine Ahle (Taf. XVIII: 13) und ein Feuerstahl (Taf. XII: 7), SchweiBschlacke, Schleifsteine (Taf. VIII: 7; X: 6; XIV: 4; XVIII: 14; XXVI: 12; XXX: 10), Beinwerkzeug (Taf. XXVI: 6; XXX: 11), Bronzeschmuck (Taf. XIII: 11; XIV: 10), Tierknochen (Rindvieh, Borstenvieh, kleine Wiederkäuer, Schaf, Ziege, Pferd, Wassergefli.igel, Hirsch) und Glutkohlensti.icke (Eiche, WeiBbuche, Buche, Esche, Ahorn, Linde, Weide, Schlehdornstrauch). Von den neugewonnenen Keramikkomplexen ist der GefäBkomplex aus Nižná Myšia in das 6. spätestens am Anfang des 7. Jh. datierbar und von den älteren Funden ein GefäB aus Streda nad Bodrogom und ein Topf aus Koromľa. In das 7. Jh. gehort die grobe Keramík aus der Feuerstellengrube 4 in Blatné Remety und von den älteren Funden der GefäBkomplex aus dem Objekt 4 in Blažice. In grobter Anzahl sind im keramischen Material Komplexe aus dem Jh. vertreten, was si ch auf die Keramík vom Objekt 41 in Blatné Remety (ohne ji.ingerem Zusatz), auf die Keramík von den Objekten in Košice-Šebastovce, in Dvorianky und aus den meisten Objekten in Vranov nad Topľou-Lomnica und von den älteren Funden auf die Keramík von den Objekten 1-4 in Somotor bezieht. In dem Zeitabschnitt um die Wende des 8. und 9. Jh. kann man keramísche Komplexe von den Objekten 4 und 5 in Veľké Trakany und in das 9. Jh. die Keramík von den Objekten 1-3 in Veľké Trakany und vom Objekt 4/79 in Vranov nad Topľou-Lomnica datieren. Die Funde von den zuletzt genannten Objekten signalisieren deutlich die Untergangsphase der Keramík der groben Produktion in den slawischen Siedlungen der Ostslowakei. Auch trotz der Tatsache, dab die Ähnlichkeiten zur Siedlungskeramik der groben Produktion in der Ostslowakei auf beträchtlichem Gebiet des Slawentums verfolgt werden konnen, zeigt es sich, dab man deren Grundformen ein gewisses Ortsgepräge nicht aberkennen kann, welches durch seine Vorlagen in vorslawischer Besiedlung des Gebietes unter dem nordostlichen Karpatenbogen gegeben ist, wobei wir an Funde der groben, handgefertigten und in der Regel durch Wellenlinien verzierte Keramik des sog. Typ Prešov denken (Taf. I: 1, 3, 8, 13; II: 1, 10), die durch ihre Formen ziemlich schon an die fortgeschrittene friihslawische Keramík erinnert. Objekte des kleinen Anwesens in Nižná Myšia und des ähnlichen in Košice-Šebastovce zusammen mit vereinzelten Brandgräbern in Valaliky-Všechsvätých und mit den ältesten Hiigelgräbern in Kráľovský Chlmec zeugen deutlich von der slawischen Besiedlung der Ostslowakei vor dem Einzug der awarischen Reitergefolgschaften in den Košice Becken. Úbersetzt von E. Trúchla

146 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVlll AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS MILAN HANULIAK (Archäologisches lnstitut der Slowakischen Akademie der Wissenschaften, Nitra) Die Flachgräberfelder aus dem Jh. bieten uns zahlreiches Material mit reichen Aussagefähigkeiten. Es birgt sie in sich eine jede Quelle aus der Kategorie der Gegenstände der materiellen Kultur und des materiellen Niederschlags der menschlichen Tätigkeit. Mittels der Aussagefähigkeiten des Materials schaffen wir uns ein geschlosseneres Bild iiber solche Problemkreise, wie es z. B. der Bereich der religiôsen Vorstellungen ist, wir dringen tiefer in die komplizierte Sphäre der Úberbauerscheinungen ein und gewinnen die Môglichkeit einer indirekten Lôsung bestimmter Seiten des Wirtschafts-Produktionsprozesses und der damit verkniipften gesellschaftlichen Beziehungen (Gassowski, 1957, S. 22; Chropovský, 1971, S. 590; Praveké dejiny, 1978, S. 367). Aus der Kollektion weiterer Moglichkeiten ist insbesondere die Aussagefähigkeit des Materials in Fragen der Chronologie, lntensität und Struktur der Besiedlung, verschiedener Seiten des Lebens, der interethnischen Beziehungen und des biologischphysischen Charakters der Population beachtenswert. Die Vertiefung der Erkenntnisse und die Ausniitzung der Aussagefähigkeit des Materials aus <len Gräberfeldem entfaltete sich auf mannigfache Weise. Bis zum Ende der 60er Jahre dominierte die Extensivität, die vom AusmaB der Materialbasis beeinflubt war. Seit Anfang der 70er Jahre begann eine Intensivierung, bedingt durch die vielversprechende Entfaltung des interdisziplinären Herantretens an die Bearbeitung und Auswertung des Materials. Eine neue Etappe bedeuten die 80er Jahre mit erfolgreich angetretenem Trend. Durch das Verlegen der Betonung auf die methodische Seite der Lôsung ist es gelungen, vor allem die theoretische Forschung auf ein qualitativ hôheres Niveau zu verschieben. Eine der Formen des neuen Herantretens ist die Beglaubigung der Aussagefähigkeit des Materials. Mit ihrer Hilfe wird der Charakter der Quellenbasis bewertet, es werden die Methoden des Herantretens an die Lôsung, die Giiltigkeit der friiher formulierten Thesen der Grenzen des AusmaBes der Aussagefähigkeiten beglaubigt, wodurch eine neue Qualität der Erkenntnisse gewonnen wird, die in gr6berem MaBe dem Niveau und Stand der Forschung entspricht. Die letztgenannte der Vertiefungsformen der Erkenntnisse wurde bei der Analyse des Materials aus dem Milieu dergräberfelder ausdem Jh. beniitzt. Bei der Auswahl der Gräberfelder legte man die Betonung vor allem auf <len Umfang, die Qualität und Zugänglichkeit des Materials mit der notwendigen Menge von präzis vermerkten Einzelheiten. Die auf die angefiihrte Weise geschaffene Materialkollektion bilden 34 Gräberfelder mit 2830 Gräbem aus <lem Gebiet der Slowakei (Abb. 1; Taf. 1). Die in <len nachfolgenden Teilen der Studie vorgelegten Analysenergebnisse repräsentieren keine komplette Kollektion der Aussagefähigkeiten des Gräberfeldmaterials. Es handelt sich blob um jene, die etwas Neues brachten, ihre Giiltigkeit ausreichend beglaubigt wurde, und sie werden zur Verfolgung anderer Erscheinungen ausgeniitzt. Das Material aus dem Milieu der Gräberfelder kann <lem Charakter nach in drei Hauptgruppen eingeteilt werden, d. h. in Material aus <len Nekropolen selbst, in Elemente des Bestattungsritus und in Gegenstände des Bestattungsinventars. Gräberfelder Die Gräberfelder sind Gebilde einer bestimmten Menschengruppe, die durch langfristige rituelle Tätigkeit, durch gesellschaftliche Beziehungen, gemeinsame religiôse Vorstellungen, wirtschaftliche lnteressen und das Zusammenleben auf einem gegebenen Gebiet verkniipft waren ( Gassowski, 1957, S. 20). Sie zeichnen sich durch undeutlich wahrnehmbare innere Prinzipien aus, die nach auben in der unterschiedlichen Gr6Be, Oberflächen-

147 148 M. HANUUAK gestaltung, Lage im Gelände, Verteilung der Gräber und die Verkniipfung mit einem bestimmten sozialokonomischen Milieu zum Ausdruck kommen. Typen der Gräberfelder Durch die Hinwendung der Aufmerksamkeit auf den sozialokonomischen Aspekt lassen 'sich zwischen den Flachgräberfeldem des 9. bis 12. Jh. mehrere Typen herausgliedem. Gräberfelder aus befestigten Verwaltungs- und Wirtscbaftszentren aus dem 9. bis ersten Orittel des 10. Jh., d. h. Gräberfelder von Burganlagen und Herrenhofen, befinden sich nicht in unserer Kollektion (Chropovský, 1957, S. 204; Dostál, 1980, S. 291). Der Grund fiir ihr Fehlen ist die Bruchstiickhaftigkeit des bekannten Materials und die Unzulänglichkeit mehrerer bedeutender Einheiten mit hochwertigen Angaben. Aus äbnlichem Grund wurden in die Kollektion nicht die sog. altmagyarischen GroSfamiliengräberfelder" aus dem Drittel des 10. Jh. eingegliedert (Točík, 1968). Ausschlaggebend fiir ihr Weglassen waren teils auch die spezifiscben Ziige der auserkarpatischen Herkunft, die infolge der okonomischen, sozialen und ethnischen Isolierung nicht tiefer in das wirtschaftliche und kulturelle Geschehen in unserem Gebiet eingewirkt haben. Im Komplex der Lokalitäten fehlen deshalb. lm analysierten Fundverband sind ausscblieblicb Gräberfelder aus dem Milieu ländlicher Agrarsiedlungen vertreten.!hre Unterbringung im Gelände und die Bodengiite verraten, dab in der Wirtscbaftsbasis ihrer Bewohner der Getreideanbau, kombiniert mit Viehzucht, die bedeutendste Rolle gespielt hat. Oie Präzisierung des Verhältnisses zwischen der Pflanzen- und Tierproduktion ist aus Mangel repräsentativer archäologischer und archäozoologischer Materialanalysen aus Siedlungen und Gräberfeldern nicht moglich (Šalkovský, 1983, S. 160). Hypothetisch ist ebenfalls der Nacbweis eines bestimmten Anteils der spezialisierten Handwerksproduktion in der Beschäftigung der Bewohner auf Grundlage der Typenzusammensetzung des Bestattungsinventars. Nicht geringen Problemen begegnet man auch bei der Herausgliederung von Gräberfeldern militärischer Wachtsiedlungen. AuBer ihrer Unterbringung an strategisch wichtigen Stellen auberhalb der damaligen Zentren hält man fiir ihren kennzeichnenden Zug eine stärkere Vertretung von Bewaffnung in den Gräbern. Oas Gewicht ihrer Zeugenschaft mindem anderseits die in ungeniigendem MaBe beleuchteten Umstände des Vorkommens, der Bedeutung und Funktion der Waffen in den Gräbem (Chropovský, 1966, S. 75 f.; Dostál, 1980, S. 291 f.; Šalkovský, 1983, S. 68). Auf den Gräberfeldern aus dem Milieu der Agrarsiedlungen richtet sich nach einheitlichen Prinzipien ihre Unterbringung im Gelände, ihr Belegungsverlauf und die Gräberverteilung. Im Grabinventar sind im Jh. markanter vor allem Gegenstände des täglichen Gebrauches und von Kultcharakter vertreten. Frauenschmuck pflegt nicht zahlreicb zu sein und besteht aus scblichten Formen. Im Jh. reduzierte sich das Vorkommen von Gegenständen des Bestattungsinven- Abb. J. Das Gebiet der Slowakei mit Fundorten aus dem Fundverband der Arbeit (Numerierung der Fundorte nach der Reihung im Katalog auf Taf. I).

148 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER OUELLEN AUS Fl..ACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNOERTS 149 tars auf Mi.inzen, Schmuck und Gewandzubehôr, welche blob fi.inf Hauptarten von Gegenständen repräsentieren. Zu kennzeichnenden Zi.igen gehôrt nicht in vollem AusmaB die GrôBe der Gräberfelder, obwohl die Zahl der bekannten G räber in der Regel nicht 100 i.iberschreitet. Aus der Analyse ging hervor, dab die GrôBe der Gräberfelder stark von anderen objektív bestehenden Tatsachen beeinflubt war. Zu ihnen gehôren nicht nur die GrôBe der lebenden Population mit langdauernder Bestattung, der Vollständigkeitsgrad der Abdeckung der Nekropolen, das AusmaB der Stôrung und Vernichtung vor der Grabung, sondern auch die Form der Besiedlungsstruktur, die von der Wirtschaftsweise mit der Organisierung der Gemeinschaft beeinflubt war (Meffnský, 1985, s. 12). Lage der Gräberfelder im Gelände Zu den durch Analysen nachgewiesenen Prinzipien gehôrt der Grundsatz der Anlegung der Gräberfelder blob in einem bestimmten und fi.ir sie typischen Milieu. Aktív beteiligte sich daran die Hierarchie der H auptkomponenten. Ihre durch das GräberfeldausmaB beschränkte Kollektion bilden geographische, wirtschaftliche und religiôs-rituelle Faktoren. Die letztgenannten, mit der Úberbausphäre des Menschen verkni.ipften Faktoren waren bei der Lagewahl des Gräberfeldes erst drittrangig. Auf Begrabungsplätze entfielen deshalb Stellen, die vom Gesichtspunkt der wirtschaftlichen Ergiebigkeit weniger wertvoll waren (Patay, 1957, S. 64; Z oll-adamikowa, 1971, S. 10). Der EinfluB religiôsritueller Faktoren ist nach aubenhin in der Unterbringung der Nekropole in bestimmter Entfemung von den Siedlungen wahmehmbar. Ihre GrôBe pflegt nicht konstant zu sein. Sie ist vom AusmaB der Ackerfläche im Umkreis der Siedlungen, von den Bodenverhältnissen mit dem Charakter des umliegenden Geländes beeinflubt. Die Entfernung der Gräberfelder von den Siedlungen kann in Úbereinklang damit von 150 m bis zu 1300 m schwanken (Szóke - Vándor, 1977, S. 99; Marešová, 1983, S. 5; Kraskovská - Paulík, 1978, S. 113, 120; Ludikovský - Snášil, 1974, S. 58). Die Unterbringung der Gräberfelder auf sonnigen Si.idhängen sollte wieder zur Beseitigung schädlicher Einfli.isse der Toten dienen. In der Slowakei begegnen wir Erscheinungen dieser Art schon im 9. Jb. Eine Erklärung kann man in der häufigen Anwendung der reinigenden Funktion des Feuers finden - im ewig heiligen E lement der Sonne ( Ratkoš, 1964, S. 329; Bednárik, 1939, S. 85; Horváthová, 1975, S. 1024). Die Verkni.ipfung eines Gräberfeldes mit einer nahen Wasserquelle pflegt nicht dermaben gebräuchlich zu sein, obwohl das Wasser in den Vorstellungen unserer Vorfahren ein weiteres heiliges Element war. Die ihm zugesprochene schi.itzende-reinigende Funktion erinnerte an die Sendung der Sonne (Horváthová, 1975, S. 1024). Úber eine absichtliche Ausni.itzung der Funktion des W assers kann insbesondere in jenen Fällen erwogen werden, wenn sich seine Quelle zwischen der Siedlung und Nekropole in der Funktion einer symbolischen Trennung der Welt der Lebenden vom Reich der Toten befand. Eine solche Situation herrschte z. B. in Halimba (Tärok, 1962, S. 8 f.), Kérpuszta (Kralovánszky, 1968, S. 77), Letkés (Bakay, 1978, S. 144) und in Pobedim II (Bialeková, 1979a, S. 63 f.). 1nnere Struktur der Gräberfelder Die in der unterschiedlichen Gräberverteilung sich äubernde innere Struktur der Gräberfelder ist das Ergebnis eines bestimmten Kreises von Prinzipien. Grundlegend ist von ihnen der Verlauf der Gräberanlegung. Der Nachweis seiner Existenz hängt jedoch in beträchtlichem MaBe von unserer Fähigkeit ab, die innere Chronologie der Gräberfelder zu erfassen. Nach einem weiteren Prinzip richtete sich die Gräberverteilung. In der Literatur begegnet man dem Streben, ihre resultierenden Formen in eine Entwicklungslinie zu reihen. Anfangs handelte es sich um unregelmäbig verteilte G räber, die sich später zu unregelmäbigen Reihen änderten und in regelmäbigen Reihen endeten (Dostál, 1966, S. 15; Krumphanzlová, 1979, S. 31). Die Erkenntnisse aus den Analysen unserer Kollektion erwiesen, dab auf den Gräberfeldern die Gräber zu Gruppen konzentriert waren. In ihrem Rahmen waren sie in zusammenhängenderen Reihen angeordnet, die Paare bildeten wie auch unregelmäbig verstreut waren. Allen Formen begegnet man in gesamten Verlauf der verfolgten Zeit. Die Anlegung der Gräber und das System ihrer Verteilung hängt dabei von der H omogenität des Oberflächenreliefs und der verwandtschaftlichen Beziehungen zwischen den bestatteten Individuen ab. In vollem AusmaB bestätigen dies paläoserologische und taxonometrische Expertisen des anthropologischen Materials ( Kralovánszky, 1968, S. 57 f.; Bakay, 1975, S , 45 f.; Szabó, 1980, S , Abb. 10). Die Verfolgung der Gräberverteilung auf den Nekropolen bietet Môglichkeiten, die Unterschiede in der sozialen Stellung der Bestatteten zu erfassen. In erster Línie handelt es sich um Fälle, wenn die Gräber deutlicher von den i.ibrigen entfernt liegen

149 150 M. HANUUAK Taf. l. Grundlegende Quellen zu den Gräberťeldem CHRONOLOGISCHE POSITION L. NR. FUNDORTE GRÄBER- LITERATUR ZAHL 9.JH. 10.JH. 11.JH. 1. Abrahám Chrapovský Kolník,1971; 101 (Bez. Galcntcl Fundberich im Al SAW-4598/ Beš e ňov - Popfold (Bez. Novi Zámky) 201 Kraskovská, Nevizónsky. 197S eešeňov -Sírvl>lgy 1 1m b Hanulick, 1977; Fundbericht im (Bez. Nové Zámky) Al SAW 80f1/71, 8623/78 Bratislcva - Karlova Ves 15 Kraskovskô 1955 "!Bez. Bratislava Devín (Staré Vinohrady) 5. jetz: Bratislava - Devín 26 Kraskovská.1963 (Bez. Bratislava) 6. Caboj-Čôpor (Bez. Nitra 1 51 Točík-Pau lík, Dolný Peter II. Dušek.1960, Fundbericht im Al SAW (Bez. Komárno ) /66 [)o(ný Pele r IV. 68 Fundberichl lm Al SAW (Bez. Komôrnol - - Hurbanovo To č ík, 1911; Fundberi cht 73 im Al SAW (Bez. Komárno) 2264 / Hurba n ovo- Bohatô 130 Rejholcovô.1976, Fundberlch t im (Bez. Komárno) Al SAW 7445/75 -- Chotín Oušek, 1955; Fundbericht im Al S/IW 1 Bez. Komárno) Ip eľský Sokolec 10 Vendtová-RejhoCec, 1963 {Bez. Lev ice) S Kopčony 1 Bez. Senica 1 Michal n. Žitavou ( Bez. Nové Zámky) Nitra Pod Zoborom 1. ( Bez. Nit ra) Nitra Pl:>d Zoborom II. (Bez. Nitra) Nitra- Dolné Krškany (Bez. Nitrol Čaplovič Kraskovská Točil<, 1971; Fundberichl im Al SAW 817 / FU">dbericht im Al SAW 43/ 60 Chropovský, 1978b: Fundbericht i m Al 5AW 6952 / 74 Fundberi cht im Al SAW 8168/77 ( Krumphanzlová, 1966, S. 312 f.; Ludikovský - Snášil, 1974, S. 49). In anderen FäUen kônnen Gräber im Zentrum einer Gräbergruppe dominieren, in der ihre Lage respektiert wird (Chropovský, 1957, S. 191). Hier kann schon uber ihren sog. Ehrenplatz gesprochen werden. Ein anderer Beleg uber eine solche Unterbringung des Grabes pflegt seine Lage auf dem hôchsten Punkt des Gräberfeldes zu sein (Kraskovská - Paulík, 1978, S. 110, Abb. 3). Die berechtigte Voraussetzung der aus der Gräberverteilung hervorgehenden hôheren sozialen SteUung der Individuen wird durch wertvolleres Grabinventar wie auch durch Elemente des Bestattungsritus gestutzt. Elemente des Bestattungsritus Ein untrennbarer Bestandteil des mit dem Tade

150 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDE RN DES JAHRHU NDERTS 151 aus dem Fundverband der Arbeit. CHRONOLOGISCHE POSITION L.NR. FUNOORTE GRÄBER- LITERATUR ZAHL 9.JH. 10JH. 11. JH. 18. Nitro-Lupko (Bez. Nitra) 92 Chropovský, Fundbericht im Al SAW 4229 / Nitra-Mlynárce (Bez. Ni tra) Nové Zámky (Bez. Nové Zámky) Ondrochov 1.11.,_Jetzt: Lipová ( Bez. Nové Zomky 1 Pabedim II. ( Bez. T renčín) Rovinka t Bez. Brat islovo-lond) Smolenice t Bez. Tr nava) Stupava-Móst 25. jetzt: St upava 5 (Bez. Bratisla\'0-Londl f'bvúková, - - Ou ~- - Točík, Fundbericht im A 1 SAW 8718/ 55 Rejholcovó, Fundbericht i m Al SAW 5832/71 Točík, 1971, Fundbericht im Al SAW 5832/71 Vendtová, Fundbericht im Al SAW 2871/65, 1076 / / šek, 1969; Fundbericht im Al SAW 8360/73 Kroskovská, Somotor 1. (Bez. Trebišov) 64 Páslar, 1955, 1957, 1959 Fundbericht im OM -komplett 27. ŠoľOV1:e t Bez. Levice ~ Novotný, 1964, Fundbericht im Al SAW 612/ 55 Trnovec n. Váhom 28. t S28 Bez. Galanta) Tvrdošovce-Holomi Oomb 29. t Bez. Nové Zámky) Tvrdošovce-Kerelctó 30. ( Bez. Nové Zámky) Uľany ':' Žitavou 31. /etz : Surony 39 Bez. Nové Zámky) -- - '.32. Zá110da ( Bez Topol'čany l Zemné ( Bez. Nové Zámky! Veľký Grob t Bez. Galanta) Al - Rejhok:ovó Tačí k,1971 ; Fundbericht lm A l SAW 612 /55 Kroskovsl<ô- Poullk, Fundbericht im SNM-l<omplett Točík.1971; Fundberlcht im Al S/iii{ 7015/74 Liptáková, 1963, Fundberlcht im SAW 895 / 62 Bialeko-.oá,1975; Fundbericht im Al SAW 71'12 / 74,1 979;Fundbericht im Al SAW Chropovský, 1957, Fundbericht im Al SAW 583/55 eines Menschen verbundenen Ereignisses ist die Bettung seines Kôrpers in die Grabgrube von den nächsten Hinterbliebenen unter Durchftihrung verschiedener ritueller Praktiken, die geschlossen Bestattungsritus genannt werden. Direkt abhängig ist sein Charakter von den Traditionen und der Lebensart, von der erreichten sozialen Entwicklungsstufe, vom religiôsen Empfinden der Menschen und ihrer Beziehung zum Tod. Dank dessen ergänzt der Bestattungsritus deutlich das Gesamtbild i.iber die religiôsen Vorstellungen, die materielle und geistige Kultur der einstigen Menschen. AJs zentrales Motív des Bestattungsritus kann man den hygienisch-gesundheitlichen Aspekt bezeichnen, den Glauben an die Fortsetzung des Lebens im Jenseits, namentlich jedoch die Angst vor den Toten und ihrer evtl. Ri.ickkehr ( Gassowski, 1957, S. 21 f.). Zur Úberwindung der Befi.irchtungen sollte das Bezeigen einer

151 152 M. HANULIAK pietätvollen Ehrfurcht und die Sicherung eines garantierten Úberganges des Toten aus der Gemeinschaft der Lebenden in das Jenseits mittels der aus Praktiken, Symbolen und Hilfsgegenständen zusammengesetzten Zeremonien dienen (Miskiewicz, 1969, S. 244; Chorváthová, 1981, S. 1). Teile dieser Komponenten des Bestattungsritus nennen wir Elemente. Einigen von ihnen begegnen wir im Fundgut aus den Gräberfeldern. Es handelt sich um materiell erfabbare Seiten der Praktiken, zu denen die Grabgrube mit einer ganzen Reihe von innerlich verkniipften Eigenschaften gehôrt, wie die Markierung an der Oberfläche, die Form, GrôBe wie auch die Bettungsart der Toten, repräsentiert durch die Lage und Orientierung des Kôrpers. Markierung der Gräber Eine Reihe direkter und indirekter lndizien iiberzeugt uns von der Existenz bestimmter Formen der Gräbermarkierung auf der Geländeoberfläche. Zu indirekten lndizien gehôrt die reihenmäbige Anlegung der Gräber, die geringe Zahl von Superpositionen, die nachträgliche Bettung der lndividuen in dieselbe Grabgrube (Kraskovská, 1958, S. 237, Abb. 1) und die rituelle Stôrung der Kôrper der Begrabenen nach einem bestimmten Zeitabstand nach dem Begräbnis (Špaček, 1971, S. 206 f.; Marjanovié-Vujovié, 1984, S. 68 f.). Zu direkteren Indizien der Gräbermarkierung reihen wir die Erkenntnis, dab iiber jedem Grab die durch die Ausschachtung gelockerte Erde einen nicht hohen Hiigel bildete, der mehrere Jahre sichtbar blieb (Rajewski, 1937, S. 51 ff.; Šikulová, 1959, S. 92 f.; Chropovský, 1970, S. 137). Seine Form sollte deshalb der Längsachse der Grabgrube entsprechen, die GrôBe wieder dem Rauminhalt der Grabgrube und dem Hohlraum, der um den Toten durch irgendeine der Konstruktionen gebildet wurde. 1b 4o Abb. 2. Formen der GrundriBdispositionen von Grabgruben. 3b Sb Unmittelbare Belege der Gräbermarkierung sind die verschiedenen, mit Hilfe von Steinen oder Holz gebildeten Formen. Vereinzelte Steine, mit Steinen umstellter Grabhiigel oder eine Steinbedeckung ist in Gebieten der Slowakei mit natiirlichem Steinvorkommen anzunehmen (Ruttkay, 1978c, S. 70 f.; Pástor, 1955,S ; 1957,S ; 1959, S. 618 f.). Wegen der allgemeinen Einfachheit, materiellen Anspruchslosigkeit und der leichten Zugänglichkeit kann im GroBteil des Gebietes hypothetisch auch eine Markierung der Gräber mit Holzpfählen angenommen werden, deren Tradition bei den Slawen tief in die Vergangenheit zuriickreicht ( Budenz, 1897, S. 123; Niederle, 1911, S. 327), obwohl Belege iiber sie in Form von Pfostenlôchern am Kopfende der Toten blob in Ausnahmsfällen vorgefunden wurden (Jaždiewski, 1949, S. 97; TOrok, 1962, S. 94; Friesinger, , S. 81). Form der Grabgruben Durch die typologische Analyse der GrundriBdispositionen der Grabgruben lieben sich in unserer Kollektion zehn Haupttypen und deren Varianten herausgliedern (Abb. 2). Zu neuen Erkenntnissen gehort blob die Abhängigkeit der verbreitetsten Grabgrubenformen von der pedologischen Zusammensetzung des Gräberfeldmilieus (Abb. 2: la, lb, 2). Bei keinem der herausgegliederten Grabgrubentypen wurde eine ausgeprägtere Reagenz mit einem anderen Element des Bestattungsritus, mit dem Charakter des lnventars bzw. mit der Aufteilung der Begrabenen nach Geschlecht und Alter nachgewiesen. Es ist deshalb môglich, dab die Vorstellung iiber eine gewisse Aussagefähigkeit der GrundriBdispositionen der Grabgruben fiktiv ist und das verfolgte Element in den Bestattungssitten ohne eine konkrete Aufgabe und Bedeutung war. Úberzeugen kônnen wir uns davon im Falle der aubergewôhnlichen Grabgrubenformen (Abb. 2: 3-5). Bei der trapezfôrmigen Form 3a setzen wir deshalb blob einen Zusammenhang der Disposition mit dem stilisierten UmriB des menschlichen Kôrpers, mit einem Bretterbelag oder einem Sarg voraus ( Kraskovská - Paulík, 1978, S. 98; Marešová, 1983, S. 10). Bei der Form 3b ist die Begriindung der Disposition lediglich in Fällen klar, wenn der Tote in Hocklage in sie untergebracht wurde (z. B. Grab 35 aus Nitra Lupka, Gräber 2 und 3 aus Bratislava-Karlová Ves). Die Grabgrubenumrisse 3c verfolgen wieder am getreuesten den KôrperumriB des Toten. In den iibrigen Fällen entgeht uns bisher die Bedeutung, und weitere Analysen ergaben trotz der Genauigkeit nicht die erwarteten Ergebnisse.

152 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 153 Gróf.Je der Grabgruben In unserer Materialanalyse wurde clie Abhängigkeit der Länge der Grabgruben vom Zusarnmenhalt des Bodens nachgewiesen. Sie äubert sich in sparsameren Längen der Grabgruben, die in kompakterem Bodenmilieu ausgeschachtet wurden. Den EinfluB des sich ändernden Zusammenhaltes des Bodens während verschiedener Jahreszeiten lassen wir auch bei den Grabgrubentiefen zu. Den angedeuteten Zusammenhang konnen wir leider wegen fehlender verläblicher Kriterien zur Bestimmung der saisonweisen Bestattung nicht beglaubigen. Bei den BreitenausmaBen wurde eine solche Abhängigkeit nicht bestätigt, im Falle der Tiefen- und VolumenausmaBe hatte der grol3ere Zusammenhalt des Bodens unter normalen Umständen keinen Anteil an hoheren Werten. Die Abhängigkeit der Grubenlänge vom Wuchs der Toten wurde fruher schon mehnnals angedeutet (Friesinger, , S. 81, Szóke - Vándor, 1977, S. 100). Nach unseren Feststellungen stehen beide Werte nicht in absolut direkter Beziehung. Die wahrgenommene GesetzmäBigkeit uberzeugt uns von der Ex:istenz eines sog. Längenstandards. Sein Wert stellt die maxi.male Grenze des AusmaBes dar, welcher sich gewohnlich der Länge der Grabgruben männlicher Individuen näherte. Bei Individuen von niedrigerem Wuchs hatte die Länge das Streben, sich der max:imalen Grenze zu nähern. Aus diesem Grunde pflegt der Raum am Kopf und FuBende in den Gräbem von Frauen und Kindern durchschnittlich grober zu sein als bei Männern. Bei den Tiefen der Grabgruben wurde durch Analysen ihre Verknupfung mit der Gliederung der Erwachsenen nach dem Geschlecht ausgeschlossen. Die geringere Tiefe der Kindergräber ist mit technischen Problemen bei der Ausschachtung in Zusammenhang zu bringen (Šikulová, 1959, S. 96). Bei den GroBen-, Tiefen- und VolumenausmaBen wurde die Abhängigkeit von chronologischen Relationen nachgewiesen, clie sich in der Senkung der Werte widerspiegelt (Abb. 3, 4). lnfolge dieser Tendenz gelangten seit dem zweiten Drittel des 10. Jh. die Grabgrubentiefen unter die untere Niveaugrenze der hygienischen Anforderungen, die V. Hrubý (1955, S. 16) und K. Marešová (1983, S. 16) ubereinstimmend auf 80 cm bestimmten. Bei den BreitenausmaBen mundete die Tendenz in der Zunahme von unterdurchschnittlich breiten Grabgruben aus, deren Länge dreifach die Gräberbreite ubersteigt. Analysen bestätigten auch clie Reagenz der GroBenangaben der Grabgruben auf das Niveau der Prestigestellung der Bestatteten. In den Gräbern mit unterdurchschnittlichen Längen, wenn der Raum am Kopf- und FuBende hochstens 20 cm beträgt, finden wir ein ausgeprägtes Úbergewicht von Frauen uber Männer, ein minderwertigeres Grabinventar, ein Úbergewicht von beigabenlosen Gräbern, pietätlos begrabene lnclividuen und an den Skeletten Fonnen von produktiv-degenerativen Veränderungen (z. B. Grab 32 aus Nitra-Dolné Krškany, Grab 22 aus Nitra-Lupka). In Gräbemmit uberdurchschnittlichen Längen, bei denen der freie Raum 60 cm ubersteigt, finden wir wieder ein deutliches Úbergewicht von Männern uber Frauen, wertvoueres lnventar, miteinbezogen Bewaffnung, Rasiermesser, Edelmetallschmuck wie auch Eimer. Bei den Tiefen und Kubaturen ist eine Gesetzmäl3igkeit lediglich im Falle von Gräbern mit uberdurchschnittlichen Angaben offensichtlich, die in der Regel wertvolleres oder zahlreicheres lnventar cm L _j '-----, A B... ~ -_-_-_-_-_..., _-_-_-_-_-_--, Abb. 3. Anzeiger der durchschnittlichen Tiefen und Breiten der Grabgruben. Zeitabschnitt: l - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. Jh. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh. Funktion: A - Durchschnittswert der Grabgrubentiefen; B - Durchschnittswert der GTabgrubenbreiten., _ Abb. 4. Anzeiger der durchschnittl.ichen Kubatur der Grabgruben. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh.

153 154 M. HANULIAK enthalten. In beiden Fällen ist diese Tendenz chronologisch auf die Zeit des 9. Jh. beschränkt, wann Gräber mit iiberdurchschnittlichen Angaben vorkommen (Hrdlička - Frolík, 1961, S ). In späterer Zeit nahmen die diesem Grundsatz widersprechenden Ausnahmen zu. Der Wert und die Menge des Inventars unterscheiden sich in weit grôberem MaBe als die Werte der variierenden GrabgrubenausmaBe. Ein weiterer Hinweis auf das Prestigeniveau des Bestatteten ist der Arbeitsaufwand fiir die Ausschachtung der Grabgrube. Bei den damaligen technischen Môglichkeiten war zur Ausschachtung von 1 m 3 Erdreich die Zeit von etwa vier Stunden notwendig (Šolle, 1966, S. 209; Marešová, 1983, S. 16). Unter diesen Bedingungen hätte die Ausschachtung des Grabes 87 aus Veľký Grob mit dem Volumen von 12,32 m 3 dem Totengräber etwa 50 Stunden gedauert, die Ausschachtung des Grabes 2 mit 0,38 m 3 blob 1,5 Stunden. Zur Ausschachtung des Grabes 14 aus Nitra-Lupka mit dem Volumen von 4,42 m 3 waren 17,5 Stunden notwendig, hingegen beim Grab Nr. 2 mit 0,7 m 3 lediglich 2,8 Stunden. Die Giiltigkeit der pertraktierten Abhängigkeit wird in vollem MaBe vom Wert des Grabinventars aus angefiihrten Gräbem bestätigt. Innere Ausgestaltung der Grabgruben Im Jh. pflegte mit Hilfe von Holz, Steinen und anderen Materialien blob ein niedriger Prozentsatz der Gräber ausgestaltet zu sein. Im GroBteil der Fälle waren die Toten in eine schlichte Grabgrube auf die nackte Sohle gebettet. Einer mit Moos, unbestimmten Pflanzen oder Stroh gestalteten Grubensohle begegnet man nur im ersten bis zweiten Drittel des 9. Jh. (Budinský-Krička, 1959, S. 12, 14; Chropovský, 1957, S. 192; Bialeková, 1982, S.140). 50 /o r ' L 3 4 Abb. 5. Frequenz des Vorkommens von Textilienhiillen und von Holzeinbauten in den Grabgruben. 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh. ; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh. Funktion: A - Textilhiillen; B - Holzeinbauten in den Grabgruben. A B Auf diesen chronologischen Abschnitt beschränkte sich auch die Bestattung der Toten in Lederhiillen, deren Aufgabe es war, den Toten von der unmittelbaren Beriihrung mit der Erde zu isolieren, genauso wie im Falle der Bestattung der Toten in Textilienhiillen.!hre Reste werden ebenfalls blob ausnahmsweise angetroffen (Chropovský, 1957, S. 175, 177 f.). Auf eine häufigere Beniitzung von Textilienhiillen verweisen nur die deutlicher zusammengezogenen Knochen der Skelette. Das bedeutet allerdings nicht, dab in den iibrigen Fällen ohne sichtbare Identifikationsbelege Hiillen nicht verwendet worden wären. In den Gräbem aus Veľký Grob verwiesen die Skelette in keiner Weise auf eine Einhiillung in Textilien, obwohl es gelungen ist, ihre Reste freizulegen. Es mub deshalb zugelassen werden, dab die Beniitzung von Textilienhiillen im Verlauf vom Jh. häufiger war, als wir zu erfassen imstande sind (Abb. 5). Die Grabgrubengestaltung mit Holz wurde in unserer Kollektion nur in 3 % der Fälle verzeichnet. Die Analysen von Proben der Konstruktionen zeigten, dab das Holz aus ôrtlichen Beständen stammte (Rejholcová, 1976, S. 205; Hajnalová, 1978, S. 123; Bialeková, 1982, S. 140). Das relativ häufige Vorkommen von Brettem aus Nadelhôlzern spräche dafiir, dab im Falle von Auswahlmôglichkeiten leichter bearbeitbares Holz bevorzugt wurde (Kytlicová, 1968, S. 232; Friesinger, 1972a, S. 139). Die niedrige Vertretung der Grabgrubenausgestaltung mit Holz, beeinflubt durch die leichte Vergänglichkeit, ist die Ursache der anhaltenden Ungeklärtheit ihrer primären Aufgabe und sekundären Funktionen. Wir kônnen jedoch zusammenfassen, dab auber der ÄuBerung der erhôhten Pietät manche der Formen den Transport des Toten auf das Gräberfeld erleichterten und ihn vor der unmittelbaren Beriihrung mit der Erde schiitzten. Das Vorkommen der Ausgestaltung der Gräber mit Holzeinbauten nahm seit dem beginnenden 9. Jh. bis zum Beginn des 10. Jh. zu und senkte sich krab in nachfolgender Zeit (Abb. 5). Aus dem Vergleich der einzelnen Gestaltungsformen, wie Bretterunterlagen und -iiberdekkungen, die auf einer Vierpfostenkonstruktion ruhende Úberdeckung, eine Umstellung des Toten mit Brettern, eine U mstellung und U nterlage samt einer Úberdeckung, Bahren, Bretter- oder ausgestemmte Šärge mit chronologischen Relationen und anspruchsvoller Konstruktion der Gestaltung, ergibt sich die SchluBfolgerung, die ihre Entwicklung im Verlauf der verfolgten Zeit bestreitet. Sämtliche Gestaltungsformen sind bereits von Gräberfeldern des Jh. bekannt ( Čilinská, 1966, S ;

154 AVSSAGEFÁHJGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER OVELLEN AVS FLACHGRÄBE RFELDERN DES JAHRHVNOERTS 155 Točík, 1970, S ). Die Frequenz des Vorkommens und die Typenzusammensetzung der Gestaltungen war in grä Berem Mal3e von der zeitgenässischen und ärtlichen, von Traditionen und sozialen Aspekten beeinflubten Beliebtheit abhängig. Der Wert des Grabinventars wie auch der iibrigen Elemente des Bestattungsritus reiht die Toten mit speziell gestalteter Grubensohle, mit Leder- und Textilienhiillen hächstens zu den lndividuen mit durchschnittlicher Stellung in der Kommunität. Aus den mit Holzeinbauten ausgestalteten Gräbern des Jh. stammt hingegen ein lnventar von hä herem und hohem Wert, die Grabgruben erreichten iiberdurchschnittliche Tiefen- und Kubaturenwerte (Jakab - Ruttkay - Stloukal, 1979, S ). Es ist dabei beachtenswert, dab im älteren Zeitabschnitt die Holzeinbauten fiir Männer kennzeichnend waren. In jiingerer Zeit glich sich das Mil3verhältnis durch Zunahme von derartig gestalteten Frauen- und Kindergräbern aus. Steine, die bei der Grabgestaltung beniitzt wurden, findet man blol3 in Ausnahmsfällen vor. In unserer Kollektion kamen solche Gräber lediglich in 1,7 % der Fälle vor. Es handelt sich um Steine aus der Umgebung des Kopfes oder der Beine des Toten und um mehr oder weniger komplette Steinsetzungen. Ihr Vorhandensein im Grabe kann ein Werk des Zufalls dann sein, wenn die bei der Ausschachtung der Grube gewonnenen Steine aus Pietät in der Grube gelassen wurden ( Bednárik, 1972, S. 16; Chorváthová, 1974, S ). U ber eine funktionelle Ausniitzung der Steine kann auch im Falle des Ausgleichs der Holzkonstruktionen auf einer unebenen G rubensohle erwogen werden (Krumphanz/ová, 1966, S. 304 ), ferner einer Stiitze der U mstellung mit Brettern ( Täräk, 1962, S. 36 f., 91-94) und von Úberdeckungen ( Chropovský, 1962, Abb. 16). Die Grabgrubenausgestaltung mit Steinen weist keinen Zusammenhang mit den Elementen des Bestattungsritus oder mit dem Wert des Grabinventars auf. Die einzige wahrnehmbare G esetzmäl3igkeit ist das Vorkommen der Grabgrubengestaltung mit Ste inen im Zeitabschnitt des 9. bis ersten Drittel des 10. Jh. Eine Verkniipfung dieser Erscheinung mit dem sich verbreitenden Christentum ( Borkovský, 1948, S. 480; Šikulová, 1959, S. 97 f. ; Krumphanzlová, 1966, S. 420) kann nicht akzeptiert werden. Dagegen sprechen die Ergebnisse unserer Analysen. Bettung der Toten Die mit wiederholter Regelmä13igkeit vorkommenden Lagen der Toten sind ein Beleg ihrer Bettung in einer kanonisierten Lage auf dem Riikken mit dem Kopf im Nacken, mit gestreckten A rmen und Beinen. Auch trotz dieser Regelmäl3igkeit kännen wir uber keine Einheitlichkeit der Lagen sprechen. In der Beurteilung des Grades der Absicht der Abweichungen wurden bisher nicht deutlicher die Grenzen dersimplen Anschauung und Verfolgung typologischer Aspekte iiberschritten. Vollauf gilt dies von den unterschiedlichen Lagen der U nterarme (Abb. 6). Durch unsere Analysen ~ 0 13 Abb. 6. Form der Bettung der Unterarme.

155 156 M. HANUUAK wurde ihre Verknupfung mit chronologischen Relationen bestätigt. Im Jh. äuberte sich eine verringerte Frequenz des Vorkommens der Unterarme in gestreckter Lage längs des Kôrpers (Abb. 7) wie auch in der Zunahme, in der Kulminierung und in der nachfolgenden Abnahme der Zahl der unterschiedlichen Bettungsarten der Unterarme (Abb. 8). Durch den Vergleich der Lage der Unterarme mit dem Geschlecht und Alter der Bestatteten wurde ihre gegenseitige Verknupfung ausgeschlossen (vgl. Dušek, 1960, S. 370). Ein häufigeres Vorkommen einer der Lagen vermerkte man auf den verfolgten Gräberfeldem bei Männem, ein anderrnal bei Frauen, niemals bei Kindern, bei denen solche Abweichungen deutlich weniger frequentiert zu sein pflegen und die Lage der Arme gestreckt längs des Kôrpers dominiert. Eine Verknupfung der Abweichungen in der Lage der Unterarme mit dem Niveau der sozialen Stellung der Toten, die von S. Tettamanti (1982, S. 89) angedeutet wurde, fand in unserer Materialkollektion keine Bestätigung. Beim gegenwärtigen Stand verbleibt der Sinn der abweichenden 100 :! so~ Abb. 7. Frequenz des Vorkommens der Bettung der Unterarme längs des Korpers. Zeitabschnitt: l - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des IO. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh.; Jh ;! 1 ~ ~ c.o "' -.., - ~ c.o :.. ' "' "' ' ' Abb. 8. Frequenz des Vorkommens von Formen der Bettung der Unterarme. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh.; Jh. Funktion: Lagen 1-14 nach Abb. 6. Lage unbekannt. Eine einzige Ausnahme ist die Ansicht, die die pertraktierten Abweichungen mit dem ôstlichen Christentum verknupft (Täräk, 1962, S. 14 ).!hre Stiitze sind die Direktiven der byzantinischen Kirche uber das Verbot, die Toten rnit längs des Kôrpers gestreckten Unterarmen zu begraben. Als richtig wurden dabei solche Lagen empfohlen, bei denen die Unterarme auf den Bauch oder die Brust paarweise oder in wechselnder Lage untergebracht waren (Krumphanzlová, 1971, S. 420; Zoll Adamikowa, 1971, S. 55; Szabó, 1980, S ). Solche Lagen bilden in unserer Kollektion blob 7,1 %. Ihr Vorkommen kulminierte im dritten Drittel des 10. Jh. Im 9. Jh. und im Jh. erreichte ihre Häufigkeit weniger als die Hälfte des angefährten Wertes (Abb. 8). Es ist ebenfalls nicht auszuschlieben, dab die unterschiedlichen La gen der Unterarme keinen tieferen Sinn hatten und die Frequenz ihres Vorkommens ein Ergebnis des zeitgenôssischen Geschmacks war. Die Bettung der Toten in einer anderen als in Ruckenlage ist selten. In unserer Kollektion bilden drei Varianten der Ausnahmen blob 2 % der Fälle. In der ersten Variante baben die Toten nur gering angezogene untere GliedmaBen und sind leicht auf eine der Seiten geneigt. In der zweiten Variantesind die Beine stark angezogen und die Toten liegen auf der rechten oder linken Seite. Individuen in Bauchlage mit den GliedmaBen in verschiedemer Unterbringung gehôren zur dritten Variante. An Hand der Analysenergebnisse begegnet man der abweichenden Totenbettung schon während des 1. und 2. Drittels des 9. Jh. und das Aufhôren beobachten wir im Verlauf der ersten Hälfte des 11. Jh. (Abb. 9). Das minderwertige bzw. eber ausnahmsweise lnventar verweist auf eine niedrige soziale Stellung der Toten. Dies belegen auch die Expertisenergebnisse J. Chocho/s (1973, S. 446). Sie verraten, dab sich solche Individuen in grôberem MaBe mit physischer Arbeit befabten und in schlechteren hygienischen Bedingungen lebten. Die zweite und dritte Variante der abweichenden Totenlage betrachtet man als ausgeprägte Form der ÄuBerung präventiver antivampirischer Vorkehrungen, zugleich auch als Beleg einer schmachvollen Bettung (Krumphanzlová, 1961, S. 545; 1964, S. 192). ZahlenmäBig dominieren Frauen in der angefährten Lage. Ihre zahlreichere Vertretung erklärt man mit der Neigung zu Aberglauben, zu Verehrung geheimer Kräfte, mit der hôheren psychischen Labilität und geringeren physischen Widerstandskraft (Szabó, 1976,S. 71 f.). Wenn man dazu die Fähigkeit der Manipulation mit magischen Kräften, ein kôrperliches Gebrechen

156 AUSSAGEFÄKIGKEITEN AROiÄOLOGISCHER OUELLEN AUS Fl..AOIGRÄBERF'ELDERN DES JAHRHUNDERTS 157 bzw. evidente Folgen einer schweren Erkrankung hinzureiht, ist nicht daran zu zweifeln, dal3 solche Inclividuen in den menschlichen Gemeinschaften aubergewohnlich waren. In diesem Zusammenhang ilberrascht es nicht, da13 Gräber clieser Toten in der Rege! am Rand und in den Randzonen der Gräberfelder, entfernt von den ilbrigen Inclividuen, untergebracht wurden (Bednárik, 1939, S. 59; Chorváthová, 1974, S. 39). Zufälle bei der Bettung des Toten in Hocklage werden bei Fällen ausgeschlossen, wenn die Grube schon vorher in solcher Form ausgeschachtet wurde und keine Moglichkeit bestand, den Korper in gestreckter Lage zu betten (Grab 20 von Hurbanovo; Grab 112 aus Pobedim II; Grab 93 aus Chotín). Die Absicht ist klar, wenn die Dispositionsform der Grabgrube (Abb. 2:3b) dem Umrill des angehockten Korpers entspricht (Grab 35 aus Nitra-Lupka). Die Lage der in der ersten Variante gebetteten Toten spricht dafiir, dal3 es sich hier mit grol3er Wahrscheinlichkeit um eine Bestattung in rigor mortis" handelt, bzw. um eine verringerte Pietät und eine Oberflächlichkeit bei der Grablegung. Als Begriindung solcher Lagen filhrt man nicht selten pathologische Veränderungen an den Skeletten an, hervorgehend aus dem niedrigen Niveau der Lebensbeclingungen, ferner produktivdegenerative Veränderungen als Widerspiegelung erhohter physischer Belastung (Chochol, 1973, S. 446 f.; Ludikovský - Snášil, 1974, S. 55). Orientierung der Toten Die Aussagefähigkeit der Totenorientierung wurde bisher nur oberflächlich ausgeniltzt. Gr613ere Aufmerksamkeit richtete man auf die Verfolgung ihrer Disponibilität in der Bestimmung der Saisonbestattung, weniger schon auf die Begrtindung der gewohnlichen Orientierung der lnclividuen. Auf Gräberfeldem von Agrarsiedlungen hält man die Orientierung in W-0-Richtung filr grundlegend und von der Sonne bestimmt, die eine bedeutsame Rolle im irdischen und jenseitigen Leben spielte ( Vallašek, 1962, S. 35). In diesen Intentionen begann mandie Abweichungen der Gräberorientierung in der Spannweite von SW bis NW mit dem sich ändemden Sonnenaufgang in den verschiedenen Jahreszeiten zu erklären. Der vorausgesetzte Zusammenhang wurde ohne kritische Umwertung universell zur Bestimmung der Bestattungssaison auzuniltzen begonnen (Niederle, 1911, S. 359; Hrubý, 1955, S. 75 f.). Zweifel uber clie Abhängigkeit der Abweichungen der W-0-0rientierung der Gräber von der Sonnenbewegung äul3erten in der Vergangenheit E. Wienecke (1940, S. 93 f.), J. Poulík (1948, S. 72), Z. Krumphanzlová (1966, S. 287) und A. Kiss (1983, S. 155). Auch die Ergebnisse unserer Analysen schlie- 13en eine direkte Abhängigkeit beider Erscheinungen aus (Hanuliak, 1984, S ). Eine Sttitze bilden die unterschiedlichen Spektren der Gräberorientierung, nach denen auf einigen Gräberfeldem die Sterblichkeit in untypischen Jahreszeiten gipfeln wtirde ( éorovié-ljubinkovié, 1956, S. 132). In Nitra-Dolné Krškany wären die meisten Individuen im späten Frtihjahr und im Sommer gestorben; in Zemné und Nové Zámky im Spätherbst und am Winteranfang; in Nitra-Lupka, Hurbanovo-Bohatá und Nitra-Mlynárce während des Winters. Die pertraktierte Abhängigkeit machen auch die Unterschiede zwischen dem Azimut der Sonnenabweichungen und den filnf frequentiertesten Azimuten der Gräberorientierung zweifelhaft. Während bei den Sonnenlagen die Grenze der Abweichungen zu 72 in der Spannweite von 240,5-315,5 liegt (Kralovánszky, 1968, S. 83; Éry, 1971, S. 96), pflegen die Azimute der Gräber eine Abweichung von 112 zu haben und oszillieren von 214 bis zu 326. Gegen den Zusammenhang der Saisonbestattung mit dem verschiedenen Sonnenstand sprechen auch clie in den Gräbem gefundenen Pflanzenreste. Ein Lindenzweig rnit Trieben aus dem Grab 33 in Sárbogárd (Éry, 1971, S. 97), ein Zweig von unbestimmter Holzart mit Knospen aus dem Grab III in Blučina (Poulík, 1948, S ), ein Birkenzweig mit Blättem aus den Gräbem 63/48, , 316/AZ in Staré Mesto (Hrubý, 1955, S. 58) konnten in die erwähnten Gräber nicht im März, bzw. Oktober bis Dezember gelangt sein, wie es die Orientierung bestimmen wiirde. Umgekehrt zeigten die Analysen, dal3 die Gräberorientierung im Jh. aul3er rituellen Praktiken in nicht geringem MaBe vom Charakter des Oberflächenreliefs des Gräberfeldes abhängig war. Der angedeutete Zusammen ' ' ' ' ' \ \ \ -- A B c \ ' ' ' 4 Abb. 9. Frequenz des Vorkommens dreier Variantcn von aubcrgcwohnlich gebctteten Individuen. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zwcites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittcl des 10. Jh.; 3 - zweitcs und drittes Drittel des 10. Jh.; Jh. Funktion: A - crste Variante; B - zweite Variante; C - dritte Variante.

157 158 M. HANULIAK hang ist besonders in bergigem Gelände offensichtlich, in welchem sich eine ziemliche Anzahl von Gräberfeldem befindet. In einem solchen Falle weichen die Gräber mit ihren Längsachsen von der rituellen W-0-0rientierung ab. Sie passen sich dem Gelände in der Weise an, dab sie parallel mit seiner Neigung, seltener auch vertikal auf die Geländeneigung angelegt sind. Den Ursprung dieses, in das Gräberfeldmilieu iibertragenen Prinzips finden wir in Siedlungen in bergigem Gelände, in denen sich während vieler Generationen die Anlage der Wohnbauten nach ihm richtete (Kraskovská, 1966a, S ; 1969, S ; Bialeková, 1981, S ). Nach diesem angefiihrten Prinzip wurden uber 90 % aller Gräber angelegt. Die Orientierung der iibrigen Gräber beeinflubten andere Gesetzmä Bigkeiten, ähnlich wie auch im Falle der nordlich, siidlich und ostlich orientierten Gräber. Uber die Sonderstellung der Individuen aus solchen Gräbern bestehen keine Zweifel (Kovrig, 1963, S. 101 f.). Schon allein die ungewohnliche, gegen den damaligen Kanon verstobende Orientierung gehort zu Ausnahmserscheinungen. Jedoch ist es schwierig, einen einheitlichen Ausgangspunkt aus dem Wirrsal der Ansichten zu finden. Das LOsen des Problems gerät aus der Sphäre des materiellen Lebens in den Bereich des Úberbaues, wo sich die Aussagefähigkeiten der archäologischen Quellen materieller Art verringem (Friesinger, 1971, S. 212; Chropovský, 1978b, S. 107). Den ethnographischen Analysen nach kann es sich zum Beispiel um eine antivampirische Praktik handeln O/o A ---B c Abb. 10. Frequenz des Vorkommens von Messem bei lndividuen verschiedenen Geschlechtes und Alters. Zeitabschrútt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh. ; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh. Funktion: A - Männer; B - Frauen; C - Kinder. Gegenstände des Bestattungsinventars Das Bestattungsinventar gehort in die Kategorie der Hilfsgegenstände und Symbole des Bestattungsritus (Chorváthová, 1981, S. 1). Seine Rolle beim Úbergang des Toten ins Jenseits scheint geniigend bekannt zu sein. Von der Unklarheit unserer Vorstellungen iiberzeugen wir uns schon bei der Einreihung der Gegenstände des Bestattungsinventars in Gruppen nach dem Funktionsaspekt in tägliche Gebrauchsgegenstände und Werkzeuge, Waffen und Bestandteile der Kriegerausriistung, Schmuck und Gewandzubehor und in Gegenstände von Kultcharakter. In den existierenden Systemen dieser Art besteht nämlich keine Einheitlichkeit und viele Gegenstände sind - aus Unkenntnis ihrer tatsächlichen Funktion im Bestattungsritus - abweichend eingegliedert (Dostál, 1966, S. 27 f.; Zoll-Adamikowa, 1971, S ; Bakay, 1978, S. 132; Marešová, 1983, S. 34 f.). Eine Ursache anderer Komplikationen ist die typologisch-terminologische Uneinheitlichkeit. Dadurch skizziert sich unklar die Grenze zwischen Gegenständen und Beigaben. Im Verlauf der Analysen.erwies es sich, dab der Erfolg der LOsung in dieser Richtung von der Präzisierung der Beziehung der Gegenstände des Bestattungsinventars zum Toten abhängig ist. Nach der Beriicksichtigung dieses Aspektes läbt sich das Bestattungsinventar vie! präziser in Inventar des Toten und in Grabinventar teilen. Im ersten Falle handelt es sich um Schmuck, Gewandzubehor und andere Gegenstände, die dem Toten belassen wurden, resp. er erhielt sie während der ersten Phase der im W ohnhaus abgehaltenen Bestattungszeremonien. Im zweiten Falle geht es besonders um Gegenstände von Kultcharakter. Sie wurden von den Hinterbliebenen während der zweiten Phase der Bestattungszeremonien auf dem Gräberfeld in die Grabgrube gelegt. Von den iibrigen Materialgruppen gehoren hierher Gegenstände in u nfunktionellen Lagen und in jenen Fällen, wenn keine Beziehung zwischen den Gegenständen und dem Toten erkennbar ist. Der Erfolg im Beseitigen der angefiihrten Probleme ist nur teilweise von der Disponibilität und Präzision der Analysen abhängig. In nicht geringem MaBe beeinflubt diesen ProzeB die unterschiedliche Fähigkeit der Gegenstände, nach auben hin die komplizierten und uns unzugänglichen Seiten des Bestattungsritus zu widerspiegeln. Diese Eigenschaft der einzelnen Gegenständen beeinflugt unterschiedlich die Frequenz des Vorkommens und den symbolischen Charakter der Bedeutung.

158 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄ8ERFELDERN DES JAHRHVNOERTS 159 Gruppe der täglichen Gebrauchsgegenstände und Werkzeuge Zwischen den Gegenständen dieser Materialgruppe sind die Messer am frequentiertesten.!hre Abstellung in die Gräber endete Anfang des 11. Jh. Die iibrigen Gegenstände sind sporadischer vertreten. Sie wurden in die Gräber hochstens bis zu den abschliebenden Jahrzehnten des 10. Jh. gelegt. Bei den unterschiedlichen Geschlechtern der Bestatteten wurde die Einteilung der Gegenstände nach der aktiven Tätigkeit eingehalten. Männer erhielten daher Feuerstahle, Ziindsteine, W etzsteine, Ahlen und Rasiermesser. In den Frauengräbern sind es wieder Nadeln, Nadelbehälter und Spinnwirtel. Sicheln befinden sich häufiger in Frauengräbern, Messer in Männergräbem (Abb. 10). Eine engere Bindung der Messer an Männer ist ebenfalls durch ihre gr6bere Länge (Abb. 11) und durch die funktionelle Lage bestätigt (Abb. 12). Es handelt sich um Lagen, in denen wir ihr dauemdes Tragen als Zubehor der Tracht resp. der Ausriistung voraussetzen. Bei Kindem pflegte das Vorkommen von täglichen Gebrauchsgegenständen und Waffen sporadisch zu sein. Die Rolle der in das Grab gelegten täglichen Gebrauchsgegenstände und W erkzeuge wird allgemein mit ihrer täglichen Beniitzung identifiziert. Dies bestätigt a uch ihre Lage in den Gräbem, die, bis auf die Sicheln, einheitlich ist. Im Falle der Sicheln beeinflubt die Klarstellung ihrer Aufgabe auch die Moglichkeit einer vielseitigeren Beniitzung. Die Abstellung von Sicheln auf das Becken kann z. B. die Arbeitstätigkeit - das Ernten - symbolisieren (Beranová, 1975, S ). In gleichem MaBe konnen sie in jedweder Lage beim Bestatteten die Beziehung zur Landwirtschaft äubern. Auch eine magisch-schiitzende (Budinský-Krička, 1944, S. 34; László, 1944, S. 473; Krumphanzlová, 1974, S. 43) oder rituelle, aus ethnographischen Materialien bekannte Funktion ist nicht auszuschlieben ( Čajánková, 1956, S. 293). Ungeniigend klar bleibt die 30 Funktion der Sicheln in waffenftihrenden Gräbern (Ruttkay, 1974, S. 515). Durch die detaillierte Umwertung der Lagen der täglichen Gebrauchsgegenstände und W erkzeuge in den Gräbern iiberzeugen wir uns davon, dab bei ihrer Abstellung, auber dem Funktionsaspekt, eine bedeutende Rolle das Streben nach Einhaltung der von vornherein umgrenzten und vereinbarten Stellen gespielt haben konnte. Häufiger wurde hiebei die linke als die rechte Seite bevorzugt. Die Fähigkeit, eine hohere soziale Stellung der Bestatteten zu indizieren, haben nur die Rasiermesser. Diese Be- hauptung stiitzt sich auf ihr reiches Vorkommen mit Bewaffnung, Eimern, durchschnittlichen und iiberdurchschnittlichen Kubaturen der Grabgruben, Holzkonstruktionen verschiedener Typen und in nicht letzter Reihe auch auf die erhohte Sorgfalt fiir das ÄuBere, die eher fiir Angehorige der hoheren Gesellschaftsschichten typisch ist (Dostál, 1975, S. 201; Marešová, 1983, S. 82 f.). Die iibrigen Gegenstände haben im Inventar keine dominante, sondern nur untergeordnete und ergänzende Bedeutung. Ein Beispiel dessen sind die Messer. Unsere Analysen 60 O/o / A B c o Abb. 11. Frequenz des Vorkommens von Messem, nach ihrer Länge gegliedert. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh. ; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh. Funktion: A - kurze Exemplare; B - mittellange Exemplare; C - Jange Exemplare; O - Exemplare in Fragmenten. 60 O/o A B c Abb. 12. Frequenz des Vorkommens von sog. funktionellen Lagen der Messer bei lndividuen verschiedenen Geschlechtes und Alters. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh. ; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des J O. Jh. Funktion: A - Männer; B - Frauen; C - Kinder.

159 160 M. HANVUAK widerlegten emeut ihre Funktion als Attribute der hoheren gesellschaftlichen Stellung, resp. einer privilegierten freien Stellung, wie es in der Vergangenheit angedeutet wurde (Borkovský, 1954, S ; 1957, S ). Es wurde bestätigt, dab das Messer mit seinem Charakter zu gebräuchlichen Gegenständen der pertraktierten Materialgruppe gehort. Der Widerspruch zwischen dem beschränkten Vorkommen von Messem auf den Gräberfeldem (in unserem Falle in 22,8 % der Gräber) und ihrer allgemeinen Zugänglichkeit während des Lebens ist auch bei anderen Gegenständen bekannt, wie z. B. bei Gefä6en, Feuerstahlen u. a. Die These i.iber die Messer als gebräuchliches Bestattungsinventar, bestätigen auch Fälle von mehreren Exemplaren in einem Grabe (Eisner, 1966, S. 425 f.; Chropovský, 1962, S. 200), femer die Abhängigkeit vom Geschlecht und Alter des Bestatteten, von chronologischen Relationen (Stloukal, 1964, S. 111) und die freien Bindungen an andere Gegenstände des Bestattungsinventars ( Krumphanzlová, 1974, S. 70; Wachowski, 1975, S. 39 f.). Messern begegnen wir in ärmlich ausgestatteten Gräbern, doch in reicher ausgestatteten Gräbem ist ihr Vorhandensein keine Rege!. Aus den gewonnenen Erkenntnissen geht ebenfalls hervor, da6 Gegenstände dieser Materialgruppe fiir den Toten neben der realen auch eine i.ibertragene symbolische Bedeutung haben konnten. Sie äu6ert sich in der Aufgabe, alle Gegenstände ru ersetzen, mit denen der Tote zeit seines Lebens in Beriihrung kam, ihren Zusammenhang mit einer bestimmten Tätigkeit zu betonen (z. B. Ernte, Spinnen), in begrenztem AusmaB auch die Funktion von magisch-schi.itzendem Charakter zu erfi.illen (z. 2Q O/o A B ----c - - -O Abb. 13. Entwicklungstrend in der Frequenz des Vorkommens von Militaria. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh. Funktion: A - Lanze; B - Sporen; C - Axt; D - Pfeilspitze. B. Bruchsti.icke von Eisengegenständen, Sicheln). Die Intensität der symbolischen Auffassung der Bedeutung steigerte sich in Richtung zum Aufhoren der Abstellungssitte dieser Gegenstände in die Gräber. Bei den Messern äuberte sich der Entwicklungstrend z. B. in der verringerten Frequenz ihres Vorkommens, in der Verkleinerung ihrer Ausma6e, im Anwachsen des Vorkommens von beschädigten Exemplaren und Bruchstiicken (Abb. 11) und in der Zunahme von unfunktionellen Lagen. Bei der Auswahl von Gegenständen der Pietät spielten ihre Zugänglichkeit, ihre Entbehrlichkeit, teilweise auch der Verlust ihrer primären Funktion durch Beschädigung eine nicht geringe Rolle. Gruppe der Waffen und Bestandteile der Kriegerausriistung Die Skala der Aussagefähigkeiten der Gegenstände dieser Materialgruppe reduziert sich durch das Verfolgen nur von Exemplaren aus Gräberfeldern. In vollem Ma6e bestätigt dies auch unser Fundverband, der die Beglaubigung nur mancher Aspekte der bisherigen Ansichten erlaubt. Mit Ausnahme der Pfeilspitzen verfolgen wir im Verlauf des 9. Jh. eine Abnahme der Abstellungder i.ibrigen Waffen in die Gräber (Abb. 13). Im letzten Drittel des 10. Jh. befinden sie sich nicht mehr in Gräbem aus dem Milieu der Agrarsiedlungen (Nevizánsky, 1973, S. 62 f.; Ruttkay, 1974, S. 521). Die Widerspriichlichkeit des erfabten Bildes und des damaligen militärisch-politischen Geschehens (Havlík, 1964, S ; Ruttkay, 1980, S. 132) bringt geni.igende Unterlagen ii ber die hohe Abhängigkeit der Militaria vom Entwicklungstrend des Bestattungsritus und weiterer Faktoren (Abb. 14). Als einen von ihnen konnen wir das Einsickem von erbrechtlichen Normen in den Bestattungsritus bezeichnen (Steuer, 1982, S. 82, 87). Bei den Waffen und Bestandteilen der Kriegerausriistung ist sein konsequenteres Sichdurchsetzen infolge ihres hohen Wertes anzunehmen (Ruttkay, 1979, S. 677). Zur Abnahme der Militaria konnte auch eine solche Form des Ausriistens und der Organisierung der bewaffneten Einheiten beitragen, wenn der dem Gefolgsmann geliehene Teil der Waffen und Ausri.istung dem urspriinglichen Eigentiimer zuri.ickgegeben werden mubte (Friesinger, 1972b, S. 48; Ruttkay, 1980, S. 134). Die Werte der Elemente des Bestattungsritus mit der Zusammensetzung von Gegenständen des Bestattungsinventars aus Gräbern mit Waffen schlie Ben ihre Abstellung rum Toten in der Funktion von J agd- und Arbeitsgerät aus. Die Funktionslagen der

160 AUSSAGEFÄHlGKEITEN ARCHÄOLOOISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 161 Waffen und Bestandteile der Kriegerausriistung mit angedeuteter direkter Beziehung zur Person des Bestatteten bestätigen, dab sie in den Gräbern reale Bedeutung hatten. Als Beigaben konnen wir weder die Ausnahmsfälle der unfunktionellen Abstellung der Gegenstände betrachten. Ebenfalls schliebt dies auch die enge Abhängigkeit ihres Vorkommens von der Geschicklichkeit und der Kenntnis ihrer Handhabung im Kampf aus, femer die Voraussetzung einer gewissen Form der militanten, an die Waffe gekniipften Pflichten und die Úbereinstimmung aller Anzeiger in den Grabkomplexen, in denen sich Militaria in Funktionslagen befanden. Die rituelle Aufgabe ist nur bei den in die Grubensohle geschossenen und in der Fiillerde sich befindenden Pfeilen offensichtlich (Móra, 1932, S. 62). Zu den Eigenschaften der Militaria gehort, in gesteigerter Form bei Schwertern und Sporen, die Fähigkeit, auf eine hohere soziale Stellung der Bestatteteo hinzuweisen. Sie fubt auf der Aufgabe der Waffen und des mit ihnen verkniipften, damals boch bewerteten Militärdienstes (Ruttkay, 1978a, S. 45). Eine Stiitze dieser These ist der hohe Wert der Elemente des Bestattungsritus, des iibrigen Begleitinventars, bis zu einem gewissen MaBe auch der Charakter des Milieus, in dem sich das Gräberfeld befindet. Die ehrenvolle Uoterbringung der waffenfiihrenden Gräber pflegt jedoch nicht in allen Fällen offensichtlich zu sein. Im Milieu der damaligen Verwaltungs-Wirtschaftszentren konnen wir aufgrund der angedeuteten Zusammenhänge das Vorkommen von Waffen in Gräbern von Repräsentanten der hochsten Macht, der Mitglieder des Verwaltungsapparates, der Fiirsten und Kriegergefolg- scbaftsangehorigen voraussetzen ( Kalousek, 1966, S ; Ruttkay, 1974, S. 484; 1979, S. 680). Aufgrund des Vorkommens von Schwertem und Sporen auch in Kindergräbern ist die Moglichkeit einer erblichen gesellschaftlichen Vorrangstellung mit näher nicht spezifizierten Rechten zuzulassen (Hrubý, 1955, S. 188; Kalousek, 1966, S ; Ruttkay, 1974, S. 484; 1984, S. 88). Im Milieu der Agrarsiedlungen konnen wir mit gewissem Vorbehalt annehmen, dab sich Waffen in den Gräbern von Mitgliedern bewaffneter, auberhalb der Zeotrenzur Ausiibung von Schutz- und repressiven Funktionen verteilter Einheiten befanden, resp. handelte es sich um prominente Individuen der aus den gemeinen Bevolkerungsschichten rekrutierten Reserveeinheiten (Kalousek, 1966, S. 91; Ruttkay, 1978b, S. 273 f.; Kovács, 1982, S. 245, 250 f.). Gruppe des Schmuckes und GewandzubehOrs Die Abhängigkeit der Gegenstände dieser Materialgruppe von chronologischen Relationen äubert sich im Jh. nicht in der allmählichen Abnahme ihres Vorkommens. Infolge des Schwindens der Gegenstände aus den iibrigen Materialgruppen verfolgen wir umgekehrt in der Zusammensetzung des Bestattungsinventars seit Ende des 10. Jh. ein zunehmendes Vorkommen von Schmuck und Gewandzubehor bis zu ihrer Hegemonie im nachfolgenden Zeitabschnitt. Die tatsächliche Abhängigkeit der Form, des Wertes und der Anzhal des pertraktierten Typs der Gegenstände ersieht man vor allem aus der Beziehung zum zugehorigen Gräberfeldtyp, zum Charakter des sozialen und ethnischen Milieus. O/o s Abb. 14. Differenzen in der Zusammensetzung der Gegenstände des Bestattungsinventars in Gräbem mit Militaria. Art des Gegenstandes: 1 - Messer; 2 - Feuerstahl und Ziindsteine; 3 - Rasiermesser; 4 - Spom; 5 - Lanze; 6 - Axt; 7 - Pfeilspitze; 8 - GefäB; 9 - Gefä6scherben; 10 - Schwert; 11 - Eimer; 12 -Tierknochen; 13 - Ei. Funktion: A - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; B - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.

161 162 M. HANUUAK Zu bedeutsamen E igenschaften des Schmucks und Gewandzubehärs zählt man an erster Stelle ihre verhältnismäbig hohe chronologische Empfindlichkeit und die darauf gegrundete Datierungsfähigkeit. Vor ihrer Absolutisierung warnen uns die Erkenntnisse uber die ungeläste chronologiscbe Stellung mancher Exemplare, uber die ungenugende Klarstellung ihres Ursprungs und ihrer typologischen Entwicklungsmerkmale, wobei das Hilfskriteriurn der Beurteilung vom Einfacheren zum Komplizierteren" nicht in breiterem MaBe als Ausgangsläsung beniitzt werden darf. Die Datierungsfähigkeit des Schmucks und Gewandzubehärs wird von der breiteren Spannweite ihres Vorkommens gemindert. Nur in Ausnahmsfällen ist die Beniitzung einer gewissen Form schmal und genauer umgrenzbar, wie z. B. im Falle der Fingerringe mit stufenformigem Schildchen und der S-färmigen Scbläfenringe des Nitra-Typs (Szóke, 1962, S , 88; Rejholcová, 1976, S. 420). In deutlichem Úbergewicht der ubrigen Gegenstände, besonders im Milieu der Agrarsiedlungen, wurde während mehrerer Generationen einfacher Schmuck angefertigt und getragen. Eine Menge von Beispielen uberzeugt uns von der methodisch unrichtigen Absolutisierung der Datierung des Schmucks und Gewandzubehärs an Hand von Analogien. Ihre Hauptunzulänglichkeit ist das Umgehen der Spezifika bestimmter Formen in verschiedenen Gebieten, die das Resultat einer ganzen Reihe regionaler Eigenständigkeiten zu sein pflegen. Ein Beispiel daftir sind die Abweichungen in der Datierung manchen Schmucks aus dem Gebiet der Slowakei gegenuber den Kerngebieten der sog. Bijelobrdo-Kultur (Giesler, 1981, S , Taf. 53: 1-2; Rejholcová, 1982, S ). Ein warnendes Beispiel sind in dieser Richtung audi die Fälle der mechanischen Úbertragung der Datierungsergebnisse von Gegenständen des Bestattungsinventars aus Staré Mesto (Hrubý, 1955, S ) als universal filr das ganze Gebiet der Slowakei geltend. Durch das Verfolgen der Abstellungsplätze der einzelnen Formen des Schmucks und Gewandzubehärs in den Gräbem gewinnen wir eine konkretere Vorstellung uber die Art ihres Tragens, der Kärperund Gewandzier, die eine Voraussetzung zur Herausgliederung regionaler und ethníscber Eigenarten sind. Beirn GroBteil der Exemplare herrscht kein Widerspruch zwischen ihrer U nterbringung in den Gräbern und unseren Vorstellungen uber ihre Tragweise. Eine Ausnahme bildet der Kopfschmuck. Seine uneinheitlichen Lagen pflegen die Ursache von Widerspruchen zu sein. Sie bestätigen, dab nicht alle Typen so getragen wurden, wie man es heute gewohnt ist. Bei den Ohrringen, besonders jedoch bei den Haarringen kännte eine Ursache der Unklarheit die buntere Skala ihrer Beniitzung mit dekorativem und funktionellem Zweck sein (Fehér, 1955, S ; Szoke, 1962, S. 35; Nosáľová, 1975, S. 879, 885; Chropovský, 1978a, S. 19). Schmuck pflegt reichlich bei lndividuen weiblichen Geschlechtes vertreten zu sein. Bei Männem kommen in gräberer Anzahl nur Haarringe während des zweiten und dritten Drittels des 10. Jh. und einige Fingerringformen vor. Die ubrigen Schmuckgattungen bilden Ausnahmen. Wir finden sie nicht an den gewohnten Stellen des Tragens und halten sie filr ein Geschenk der Witwe (Eisner, 1966, S. 417 f.). Bei Frauen beobachten wir beinahe iibereinstimmend ein langsames Ansteigen der Frequenz des Schmuckvorkommes in der Kategorie Infans II, ein markantes Ansteigen in der Gruppe Juvenis bis Adultus und die darauffolgende Abnahme in den ubrigen Alterskategorien (Stloukal, 1964, S. 107; Kralovánszky, 1968, S. 90; Bach - Dušek, 1971, S. 47). Uber die Grunde dieser, gewib in tieferen Ursachen der Art der Haarfrisur, der Kärper- und Gewandzier wurzelnden Abhängigkeit kännen wir nur bei Frauen in reproduktivem Alter (Adultus - Maturus) und bei lndividuen der Alterskategorie Juvenis erwägen. In diesem Falle erlauben die Befunde auf anderen Gräberfeldem ( Vignatiová, , S.150 f.), Schrift- und ethnographische Quellen das reichliche Vorkommen von Schmuck mit der Vorbereitung einer symbolischen Hochzeit unverheirateter Mädchen bei der Bestattung in Zusammenhang zu bringen, wozu eine feierliche Zurichtung des ÄuBeren notwendig war (Ratkoš, 1964, S ; Bednárik, 1939, S. 7 4 f. ; Fischer, 1921, s ). Die Fähigkeit des Schmucks und Gewandzubehärs uber die Guter- und soziale Differenzierung der Individuen auszusagen, beruht auf ihrem Wert. Teil an ihrer Schaffung hat der kilnstlerisch-ästhetische Wert der Exemplare mit anspruchsvollen Herstellungstechniken, ferner der Wert des benutzten Materials und seine Zugänglichkeit im gegebenen Milieu und die Gesamtzahl der Stiicke im Fundverband. Die Bemuhungen, die Vermägens- und Sozialstellung der Bestatteten aufgrund des Wertes der Exemplare genauer zu bestimmen, sind untragbar. Der Grund dafilr ist der Mangel an notwendigen Belegen zur Bestimmung des tatsächlichen Wertes der Gegenstände und die geringe Information uber die komplizierten Bestattungssitten, die bei der Ausstattung der Toten geltend gemacht wurden.

162 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÁBERFELOERN DES JAHRHUNOERTS 163 Von den Aussagefähigkeiten des Schmucks und Gewandzubehôrs wird besonders ihre Aussage bei der Bestimmung der Ethnizität der Bestatteten boch bewertet. Gebiihrende Bedeutung erlangt sie in solchem Milieu, wo sich im EntwicklungsprozeB die ethnische Zusammensetzung der Bevôlkerung ändert, so wie es in der Slowakei nach der Ankunft des altmagyarischen Ethnikums der Fall war. Die Epoche der sog. Bijelobrdo-Kultur, deren Träger das autochthone slowienische wie auch das neuangekommene altmagyarische Substrat waren, ist der Beleg fiir eine hohe, jedoch nicht unbegrenzte Aussagemôglichkeit bei der Bestimmung der Ethnizität. An diesem Beispiel iiberzeugen wir uns, da8 man in solchen schwerwiegenden Fragen ein reales Bild der Vergangenheit grô8tenteils nur unter Einhaltung bestimmter Normen erlangen kann.!hre Grundlage ist ein richtiges methodisches Herantreten und eine hohe, von nationaler Voreingenommenheit befreite Objektivität. Ohne Zweifel wäre bei ihrer gebiihrenden Akzeptierung der Stand unserer Vorstellungen iiber die Entstehung der Bijelobrdo-Kultur und ihrer Träger auf einem befriedigenderen Niveau. Demgegeniiber zeigt jedoch die Gegenwart eher, was fiir zweifelhafte Schliisse in dieser Richtung in der Vergangenheit entstanden sind und an wie vielen von ihnen auch trotz des offenbaren Anachronismus nach immer festgehalten wird ( Giesler, 1981, S. 8-19). Zu ihnen gehôrt auch das Problem der Genese der S-fôrmigen Schläfenringe, die seit dem Aufkommen der angefiihrten Kultur auftauchten. Nach dem Bestreiten des Anteils des heimischen Milieus an ihrer Entstehung und der tendenziôs hervorgehobenen genetischen Verkniipfung der ganzen Bijelobrdo-Kultur nur rnit Gegenständen der altmagyarischen materiellen Kultur, wurden die S-fôrmigen Schläfenringe mit Angehôrigen dieses Ethnikums in Zusammenhang gebracht (Kralovánszky, 1959, S ; Szoke, 1962, S. 86, 88). Im angefiihrten Herantreten liegt jetzt die Ursache der gegenwärtigen Unfähigkeit, die Anfangsetappen der Entstehung der S-fôrmigen Schläfenringe zu beleuchten, weil wir gerade im autochthonen Milieu zu ihnen die formal allernächsten Vorlagen finden (Rejholcová, 1974, S. 443; Giesler, 1981, S. 151; Hanuliak - Zábojník, 1982, S. 496, Taf. IV: 1-2, 6, 9). In diesem Milieu finden wir ebenfalls eine grobe Verwandtschaft zwischen der Tragweise der S-fôrmigen Schläfenringe, Haarringe, Knotenhaarringe und Ohrringe (Abb. 15). Diese Erkenntnis kann man nicht ohne die Analyse des briten Materialkomplexes der pertraktierten Gräberfelder annehmen. Gruppe der Gegenstände kultischen Charakters Die Gruppe von Gegenständen dieser Art zeichnet sich durch eine enge Bindung an die gebräuchlichen Praktiken des Bestattungsritus aus. Ihre hohe Vertretung ist ein iiberzeugender Beleg iiber ihre beträchtliche Bedeutung in dieser Sphäre der religiôsen Vorstellungen. Nach religiôsem Aspekt kônnen wir die Gegenstände in Exemplare einteilen, die sich an die Zeit der heidnischen und christlichen religiôsen Vorstellungen resp. an die Zeit des heidnisch-christlichen Synkretismus kniipfen. In die erste Gruppe gehôren TongefäBe, GefäBscherben, Eirner und Tierknochen. Ihr gemeinsames JO Abb. 1 S. Frequenz des Vorkommens von Lagen mit dem Vorkommen einzelner Scbmuckarten der Kopfzier. Lage: 1 - rechte Schädelseite; 2 - linke Schädelseite; 3 - rechte und linke Schädelseite; 4 - unter dem Schädel; S - beim Schädel; 6 - unter dem SchuJterblatt; 7 - bei der Schuher. Funktion: A - Haarringe aus dem 9. bis ersten Drittel des 10. Jb.; B - Knotenhaarringe aus derselben Zeit; C - Haarringe aus dem zweiten und dritten Drittel des 10. Jh.; D - Ohrringe aus dem Jh.; E - S-fôrmige Schläfenringe O/o /' / \ / \ / \ / / ' \ / \ / \ / ' A B c o E A B c / ', \ \ ' 2 3 Abb. 16. Frequenz des Vorkommens von Keramjkgefä.Ben bei Individuen unterschiedlicben Geschlechtes und AJters. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh. Funktion: A - Männer; B - Frauen; C - Kinder.

163 164 M. HANUUAK Merkmal ist eine markante Abnahme ihrer Abstellung in die Gräber bis zu dem MaBe, da6 ihr Vorkommen in der zweiten Hälfte des 10. Jh. nur in Form von Traditionen vermerkt wird. Im 11. Jh. begegnen wir ihnen nicht mehr in Gräbern im Gebiet der Slowakei. Die Vertretung der Gegenstände bei Individuen verschiedenen Geschlechtes und Alters pflegte verschieden zu sein. Während der ganzen verfolgten Zeit dominierten GefäSe in Gräbern von Kindern und Frauen (Abb. 16), Eimer in Männergräbern, GefäSscherben und Tierknochen in Gräbem von Frauen. Die Unterbringung der GefäSe, Eimer und Tierknochen war ziemlich einheitlich. Sie erweckt den Eindruck, das es bei ihrer Abstellung um die Einhaltung von vorausbestimmten Stellen ging. Die sieben frequentiertesten Lagen bestätigen die Abstellung der GefäSe, Eimer und Tierknochen in den breiteren Umkreis der FuBsohlen. Aufgrund der beschränkten Zahl äuberer Merkmale erscheint die Grabkeramik als geschlossene Gruppe. Kennzeichnend fiir sie ist die Form, bei welcher im Vergleich zum breiteren Spektrum der Formen aus Siedlungsverbänden topfformige Gefä Se dominieren (Krumphanzlová, 1974, S. 86; Kvassay, 1984, S. 175). Ein weiteres typisches Merkmal ist die markante Vertretung niedrigerer Formen und die in unserem Fundverband erfaste Senkung der durchschnittlichen GefäShohe (Abb. 17), wie es auch V. Hrubý (1965, S. 76) und K. Wachowski (1975, S. 45) anfuhren. Eine direkte Abhängigkeit der GefäShohe vom Alter der Bestatteten wurde nicht erwiesen. In den Keramikverbänden aus Gräberfeldern vermerken wir, auser entsprechenden zeitgleichen O/o - - A... _, _.. 2 _ B --c O Abb. 17. Differenz in der Zusammensetzung.von nach der Hôhe gegliederten Oefä.Ben. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. biserstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh. Funktion: A - GefäBe bis zur Hôhe von 1 O cm; B - GefäBe von cm Hôhe; C - Oefä6e von cm Hôhe; O - uber 20 cm hohe OefäBe. 3 Siedlungsformen, in weit zahlreicherer Vertretung eine zweite GefäSgruppe. Typiscb filr sie ist Dickwandigkeit, eine weniger präzis zugerichtete Oberfläche und Verzierung und ein schwächerer Brennungsgrad. Die erwähnten Zuge filhrten die Forscher zu Erwägungen uber die Existenz einer sog. rituellen Keramik, die absicbtlich filr eine einmalige Benutzung als Grabbeigabe hergestellt wurde (Szóke, 1957, S. 56; Točík, 1962, S. 347). Evidente Benutzungsspuren an vielen GefäSen aus Gräbern sind ein Zeugnis ihrer täglichen Benutzung, zugleich sind sie ein wertvoller Beleg der Siedlungskeramik (Vendtová, 1969, S. 210; Krumphanzlová, 1971, S. 422; Marešová, 1980, S. 35; Bialeková, 1982, S. 143 f.). Auch in ihren Kollektionen finden wir GefäSe von der erwähnten unterschiedlichen Qualität, obzwar wir infolge der beträchtlichen Zerscherbtheit ihr gegenseitiges Verhältnis nicht genau kennen (Hrubý, 1965, S. 267; Vendtová, 1969). Nach den Ergebnissen unserer Analyse mussen wir die Ursachen der verschiedenen Qualität in der unterschiedlichen Herstellungsart suchen, welche den Anforderungen bei der Benutzung der GefäSe entsprach. Hohere Formen (uber 15 und 20 cm), die zum Kochen bestimmt waren, musten einer groberen Belastung widerstehen. Dieser war ihre präzisere Anfertigung angepast. Alle Seiten der produktionstechnischen Anzeiger weisen darauf hin, dab GefäSe dieses Typs ein Ergebnis spezialisierter Werkstätten sind. GefäSe von niedriger Form (unter 15 und 10 cm), die beim Tafeln benutzt wurden, stellen wieder einfache Gebrauchskeramik ohne Anspruch an technische Qualität und Widerstandsfähigkeit dar. Die Anspruchslosigkeit dieser GefäSe, erkennbar in äuseren Merkmalen an den archaischen Zugen, trägt hingegen Merkmale von häuslicher Kleinproduktion (Šikulová, 1959, S. 110; Liptáková, 1963, S. 232; Hrubý, 1965, S. 252, 265; Kraskovská, 1965, S. 46; 1966b, S. 106 f.). GefäSe dieser Art wurden uberwiegend sekundär zu Funeralzwecken benutzt (Hrubý, 1965, S. 265; Vendtová, 1969, S. 210; Marešová, 1980, S. 35; Bialeková, 1982, s. 133 f.). Die Frage der Funktion der GefäBe in den Gräbern zu IOsen, verhilft die nicht grobe Anzahl von Fällen, wenn an den Wänden Reste der Nahrung vorgefunden werden, die ursprilnglich dem Toten auf den Weg in das materiell aufgefaste Jenseits mitgegeben wurde. Die Analysenergebnisse von solchen Proben bestimmten milchige, gesalzene, fleischige Speisen in breiartiger und flussiger Form (Budinský-Krička, 1959, S. 19; Friesinger, , S. 84; Marešová, 1983, S. 43 f.). Im

164 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELl..EN AUS Fl.ACHGRÄBERFELOERN DES JAHRHUNOERTS 165 GroBteil der ubrigen Fälle konnte es sich um Nahrung handeln, die mit freiem Auge keine erkennbaren Spuren hinterlíeb (Hampel, 1905, S ; Eisner, , S. 302; 1952, S. 235). AuszuschlíeBen ist weder ein symbolísches Verstehen der Funktion dieser GefäBe, wenn die leeren Exemplare in den Gräbern Nahrungsmittelbeigaben ersetzen sollten. Zu dieser Version melden sich Fälle mehrerer ineinander gelegter GefäBe (Chropovský, 1957, S. 196; Kraskovská, 1954, S. 144) oder Fälle von umgestiilpten GefäBen (Kraskovská, 1955, S. 237; Hrubý, 1955, S. 82). Eine abweichende Funktion setzen wir bei intentional zerschlagenen und ins Grab geworfenen GefäBen voraus. Die Scherben von ihnen befinden sich unter dem Korper des Individuums, im Niveau der Grubensohle um ihn herum und in der Grubenverschuttung (Poulik, 1948, S ; Hrubý, 1955, S. 99; Chropovský, 1957, S. 196; 1962, S. 199; Kraskovská, 1966b, S. 106 f.) Durch Analysen erwies sich der Grundsatz, nach welchem das zerschlagene GefäB immer das Produkt einer spezialisierten Werkstatt war und zu hoheren Formen gehorte. Falls im Grabe zwei GefäBe waren, blieb das zweite ganz. Wir finden es auf der gewohnlichen Stelle der Nahrungsmittelbeigaben und gehort zu typischen Produkten der häuslichen Kleinproduktion. Das gemeinsame Vorkommen von intentional zerschlagenen GefäBen m.it Asche und Holzkohlenstuckchen konnte ein direkter Beleg des sog. rituellen Ausräucherns der Gräber sein. Es bezweckte, die Grube von schädlichen und unreinen Kräften vor der Grablegung des Toten zu reinigen (Mansika, 1922, S. 21, 24; Borkovský, 1947, S. 146; Kraskovská, 1950, S ; Dostál, 1982, S.. 184). Falls bei intentional zerschlagenen GefäBen keine Holzkohlenstuckchen mit Asche gefunden wurden, konnen wir aufgrund ethnographischer Quellen uber ihre Benutzung beim rituellen Waschen des Toten erwägen. Dieses hatte eine magisch-reinigende, keine hygienische Bedeutung (Bednárik, 1939, S. 61; Horváthová, 1975, S. 1003). Das geringe Volumen der Eimer aus Gräbern ist im Vergleich zu den voluminosen Exemplaren aus Siedlungen ein Indiz zu Erwägungen uber ein funktionelles Ersetzen der TongefäBe durch Eimer, besooders im Falle der Beigabe von flussiger Nahrung (Kraskovská, 1963, S. 393 f.; Hrubý, 1965, S. 160; Vendtová, 1969, S. 203; Fundber. 8168/77). Zugängliche Quellen bestätigen iibereinstimmend, dab die Tierknochen in den Gräbern neben deo vorausgesetzten flilssigen und breiartigen Nahrungsmittelformen ein direkter Beleg der filr den Toten bestimmten Fleischspeise sind. Die Beurteilung ihrer Beziehung zum Bestatteten ist durch die Menge verschiedener Formen erschwert, in welchen die Fleischbeigabe ins Grab abgestellt wurde. Im Falle von Gefliigel handelt es sich um Portionen von einem Huhnchen bis alten Huhn resp. Hahn. Im Grab finden wir von ihnen Extremitäten- und Flugelknochen, ganze Stucke ohne oder auch mit Kopf, ganze Stiicke ohne Flilgel und Extremitäten. Im Falle von Rindem, Schweinen, Schafen und Ziegen handelt es sich grobtenteils um Portionen mit wenigfleisch (Friesinger, 1971,S. 217; , S. 85; , S. 97; Ambros, 1979, S. 166; Marešová, 1983, S. 44 f.). Alle Feststellungen weisen darauf bin, dab die Beigaben von Fleischspeisen in das Grab nach bestimmten Grundsätzen ausgewählt wurden. Ókonomische Aspekte gehorten zweifellos zu den bedeutendsten. Ihren EinfluB bemerkt man in der ho hen Vertretung von Geflugel, weil es sich um die kleinsten und erschwinglichsten Haustiere handelte. Die Fähigkeit der Eimer, die hohere soziale Stellung anzuzeigen, stutzt sich auf ihr hohes Vorkommen in Männergräbern, ihr gemeinsames Vorkommen mit Rasiermessem, Waffen und Bestandteilen der Kriegerausriistung in 54 % der Männergräber. Aus der Reihe der Elemente des Bestattungsritus ist eine Bindung an die bekannten Gestaltungsarten der Grabgruben mit Holz und an die Kubaturen offensichtlich, die auf jedem Gräberfeld zu den grobten gehorten. Zu den genannten Aspekten konnen wir weiters das reichliche Vorkommen von Eimern im Milieu einer Bevolkerung mit einem allgemein hoheren sozialen Niveau hinzureihen, welches damals die Verwaltungs- und Wirtschaftszentreo und ihre Siedlungsagglomerationen darstellten. Hier setzen wir die Produktion und das Verbraucberhinterland der Eimer voraus. Im Falle der Tierknochen der Fleischbeigaben konnen wir mit gewissem Vorbehalt ihre Fähigkeit, eine hohere soziale Stellung der Bestatteten zu indizieren, voraussetzen. Zu indirekten Anzeigern, die diese Moglichkeit stiitzen, gehort der verhältnismäbig hohe Marktwert des Gefliigels und der Rinder im Friihmittelalter (Nohejlová-Prátová, 1964, Taf. 1-2; Kralovánszky, 1968, S. 91) und das Vorkommen von Bewa.ffnung in 52,4 % der Männergräber. Zugleich mub zugelassen werden, dab die erwähnte Disponiertheit an Hand von Belegen materieller Art chronologisch beschränkt ist. Anzeichen eines qualitativen Wandels im Begreifen der Bräuche mit dem Úbergang zur Symbolisierung sind seit Ende des 9. Jh. fabbar.

165 166 M. HANUUAK TongefäBe gehoren nicht zu bestimmenden Faktoren einer hoheren Sozialstellung der Bestatteten. Die E lemente des Bestattungsritus haben in den Gräbern mit GefäBen nur durchschnittliche und unterdurchschnittliche Werte. In Fundkomplexen begegnen wir nur in AusnahmsfäJlen wertvolleren Gegenständen. Beirn Vorkommen mehrerer GefäBe skizzierte sich eine Abhängigkeit von chronologischen Relationen und der Aufteilung der Individuen nach Geschlecht und Alter. KeramikgefäBe dominieren in Gräbern aus dem Milieu von Agrarsiedlungen. Auf KirchenfriedhOfen der damaligen Zentren, d. h. im Milieu einer Bevolkerung mit allgemein hoherer sozialer Stellung fehlen vollkommen Gefä Be in den Gräbern (Moravany nad Váhom, Teil Ducové), oder sie befinden sich nur ausnahmsweise in abgegrenzten Gräbergruppen, die von den Erhrenplätzen entfernt liegen (Bi'eclav-Pohansko, Zalavár-Burginsel). Bei der Beglaubigung der Aussagefähigkeiten der GefäBe in Fragen der Ethnizität stiitzen wir uns beim Mangel an direkten lndizien auf indirekte. Zu ihnen gehoren die äuberen Gegebenheiten der GefäBe. Bei doppelhenkeligen GefäBen mit horizontal kanneliertem Hals bestehen keine Zweifel, dab es sich um eine untypische Form im Milieu des Karpatenbeckens handelt (Mesterházy, 1975, S ; 1978, S. 325). Ein komplizierteres Problem stellen die topfformigen GefäBe dar. Im autochthonen Milieu sind sie im 9. Jh. und mit fast nicht wahrnehmbaren Merkmalen einer Weiterentwicklung auch im 10. Jh. vertreten, wann es hier zu einem Wandel der ethnischen Bevolkerungszusammensetzung kam. Beim gegenwärtigen Forschungsstand scheint es, dab keines der äuberen GefäBmerkrnale das aufgetischte Problem zu losen vennag. Anteil daran hat auch die These, nach der eine hohe Abhängigkeit der erwähnten Gegebenheiten der Keramík von ortlichen Bedingungen, Traditionen und vom Produzenten selbst, der nicht mit dem Beniitzer identisch sein mub, besteht (Dostál, 1966, S. 78; Chalikova - Chalikov, 1981, S. 62; Rejholcová, 1982, S. 204; Kvassay, 1984, S. 178). Das zweite indirekte Indiz der Ethnizität ist der eigentliche Brauch der Beigabe eines GefäBes in das Grab, der durch Erkenntnisse uber die hohe Resistenz der Bestattungspraktiken gegeniiber äuberen Einfliissen gestiitzt ist ( Čajánková, 1956, S. 290; Kiss, 1969, S. 178). Úber die Kenntnis der Produktion und Beniitzung von TongefäBen bei den Altmagyaren bestehen keine Zweifel. Der Nachweis dieser Tatsache ist ein Anachronismus (vgl. Bálint, 1979, S. 128 f.). Die in das Grab abgestellten GefäBe in rein altmagyarischem Milieu sind ein Beleg dessen, dab auch der Brauch selbst diesem Ethnikum nicht unbekannt war (z. B. Točík, 1968). Jedoch ist notwendig zu betonen, dab die GefäBe wie auch Eimer und Tierknochen in diesem ethnischen Milieu nur in beschränkter Menge im Verlauf eioes kurzen Zeitabschnittes erscheinen und keinesfalls die Intensität des damit verbundenen Brauches dem pertraktierten Brauch bei der autochthonen slowienischen Bevolkerung gleichkommt. Man darf aucb nicht tibersehen, dab wir den erwähnten Gegeoständen kultischen Charakters in der Slowakei besonders auf solchen Gräberfeldern begegnen, auf denen in den älteren Belegungsphasen die autochthone Bevolkerung erfabt wird. Eiodeutige Urteile iiber die Ethnizität der Individuen mit den angeftihrteo Gegenständen im Grab zu fällen, ist aus objektiven Griinden nicbt moglich. Zulassen konnen wir jedoch das Úberleben der pertraktierten Bräuche vor allem bei den Nachkommen der urspriinglichen slowienischen Bevolkerung. Unter den Gegenständen kultischeo Gepräges nehrnen Eier eioe besondere Stellung ein. Ihre Unterbringung in die Gräber ist ein verbreiteter, doch wenig frequentierter Bestattungsbrauch. Nur dank mehrerer Wandlungen der urspriinglichen Bedeutung der Abstellung dieses heidnischen Symbols ins Grab lieb man nicht von diesem Brauch ab und er iiberdauerte mit den iibrigeo bis in die Gegenwart (Václavík, 1959, S ). Das Fehlen direkter Belege erlaubt es oicht, das richtige Wesen der urspriioglichen Funktioo zu deuten. Die grobe Mannigfaltigkeit ethnographischer Paralleleo verdunkelt eher unser Problem, als dab sie es zu losen vermochten. Nach ihnen verbiodet man mit den Eiem in den Gräbem die Symbolik der Wiedergeburt (Skutil, 1939, S. 26 f.), die Fuoktioo einer Nahrungsbeigabe (Niederle, 1911, S. 173; Marešová, 1977, S. 168), die Fähigkeit, neues Leben zu schenken ( Fischer, 1921, S ) und schmerzende Stellen magisch zu heileo (Junková, 1956, S. 194; Éry, 1971, S. 103 f.). Die Zusammeosetzung des Bestattungsioventars und die Elemente des Bestattungsritus reiheo die Bestatteten mit Eierbeigaben zur gemeinen Bevolkerung der Agrarsiedlungen ( Tettamanti, 1982, S. 90). Sicherlich iiberraschen deshalb die Eierbeigaben in den Gräbern von Boleslav 1., Boleslav II. und seiner Gemahlin in der St.-Georgs-Basilika (Borkovský, 1975, S. 142 f.). In der Zeit des heidnisch-christlicheo Synkretismus vermerken wir eine Abnahrne des Vorkommens von Gegenständen uod der mit ihnen verbundenen Bestattungspraktiken der heidnischen Religion. Fiir

166 AUSSAGEFÄ HIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER OUELLEN AUS FLAOIGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 167 die erwähnte Zeit sind Amulette kennzeichnend.!hre Aufgabe war es, mit Hille der íhnen zugeschriebenen magischen K.raft die Menschen in der Zeit der gestorten Stabilität in der ideologischen Sphäre zu schutzen (Miskiewicz, 1969, S. 268). lm Úbereinklang damit ist ihr steigendes Vorkommen besonders im dritten Drittel des O. Jh. zu verzeichnen, als das Vertrauen in die K.raft des heidnischen Glaubens schwand, doch die Ideen der christlichen Religion sich ihr gebuhrendes Vertrauen nicht erworben hatten. Zwischen den Amuletten befinden sich rnit den heidnischen Vorstellungen verbundene Gegenstände, wie Tier- und Menschenzähne und Knochen, Muscheln und Schneckengehäuse, mondformige Anhänger, kleine Glockchen, Klappern, durchbohrte Munzen u. a. Allmählich wurden sie von den mit der christlichen Religion zusammenhängenden Gegenständen ersetzt, wie kleine Kreuzchen, Kaptorgas und Reliquiare. Mit dem Zeitabschnitt der christlichen religiosen Vorstellungen, besonders mit der Anfangsphase, wird das Munzvorkommen in den Gräbern in der Funktion von O bo len verknupft ( Radomerský, 1955, S. 3-81; Kolníková, 1967, S ; Vavfínek, 1970, S ). Ihr massenhaftestes Vorkommen entfällt auf das Jh. Der Brauch selbst, jedoch mit sich ändernder Intensität in den nachfolgenden Epochen, uberdauerte bis in die Gegenwart (BednárÍk, 1939, S. 70 f.). Aus diesem Grunde konnen wir das richtige Wesen der Funktion von Munzen-Obolen in den Gräbern nicht eindeutig bestimmen. Nach der Umwertung des zugänglichen Materials sind wir jedoch der Meinung, dab die erstrangige Bedeutung der O bo len - als Gebuhr ftir das Úberfahren des Toten in das Jenseits ( Wilke, 1925, S. 302 f.) - in unsere Bedingungen umgewandelt wurde. Infolge der beschränkten Zugänglichkeit der Munzen im Milieu der Agrarsiedlungen, die durch den Charakter einer Warenproduktion und des bedeutenden Wertes der Munze beeinflubt war, entstand in der Auffassung des Brauches eine Priorität des sozialokonomiscben Aspektes (Krumphanz/ová, 1971, S. 416; L udikovský - Snášil, 1974, S. 27), denn symbolisch wurde auf diese Weise die Beziehung der Hinterbliebenen zum Vermogen des Verstorbenen ausgedriickt, und umgekehrt. Diese Symbolik wurzelt in der Beilegung der Munze zum Indivíduum ohne Unterschied des Geschlechtes und Alters, obzwar die Beziehung zum Eigentum und das Teilhaberrecht mit der Hohe des Anteils abgestuft waren und sich gegenseitig unterschieden (Filová, 1975, S ; Steuer, 1982, S ). Unsere Analysen schwächen zugleich die Ansicht uber das Ersetzen dernahrungsmittel- oder ubrigen Beigaben des Bestattungsinventars durch Munzen ab (Torok, 1954, S. 208; 1959, S. 12; Radomerský, 1955, S. 59). Eine Stiitze ist der nachgewiesene Hiatus von mehreren Jahrzehnten, der ihre Beilegung in die Gräber abteilt. Von nicht geringer Bedeutung ist auch die Feststellung, dab die Munzen den Wert mehrerer Gegenstände des Bestattungsinventars vom Ende des 10. Jh. hoch iiberschritten. Der Totenobolus ist aufgrund der erwähnten Erkenntnisse der lndikator eines hoheren Niveaus der soziafokonomischen Stellung der Individuen und der hinterbliebenen Familienmitglieder, die imstande waren, eine Munze zu erwerben, sie jedoch zugleich auch durch das Beilegen ins Grab entbehren zu konnen. Auswertung der gewonnenen Erkenntnisse uber die Aussagefähigkeiten des analysierten M aterials Im vorangehenden Text wurde ein Bild uber die Aussagefähigkeiten des Materials aus den Gräberfeldern des Jh. dargeboten. Die Ergebnisse zeigten, dab seine Qualität, Breite oder Konkretheit nicht in allen Fällen ausgeglichen sind und die gewonnenen Ergebnisse gewissermaben einen isolierten Blick gewähren, der scheinbar von vielen Aspekten des gesamtgesellschaftlichen Geschehens in der verfolgten Zeit abgerissen ist. Teil daran hat auch der Charakter der Quellenbasis und deren Auswertungsart, die im Interesse eines groberen Hervorhebens einiger besonderer Eigenschaften, vor allem jedoch der. Qualität und Breite der Aussagefähigkeiten der benutzten Quellen erwählt wurde. Im nachfolgenden Text versuchen wir eine Beseitigung der erwähnten Unzulänglichkeiten rnittels der Auswertung der gewonnenen Erkenntnisse uber die Aussagefähigkeiten und der Beglaubigung ihrer Zeugenschaft in wichtigen Problemkreisen, zu welchen zweifellos Fragen der Chronologie, der sozialen Beziehungen, der religiosen Vorstellungen und der interethnischen Beziehungen gehoren. Probleme chronologischen Charakters Die rnit der Zeitepoche des Jh. zusammenhängenden Probleme gehoren auch in der Gegenwart zu sehr bedeutsamen. Das erreichte Wissensniveau auf diesem Gebiet zwingt uns unaufhorlich zur Umkehr und zur Vervollkommnung der Formen und Prinzipien der traditionellen chronologischen Systeme. Der Grund zur permanenten Konfrontation ist die Erkenntnis, dab die Problemc der

167 168 M. HANUUAK pertraktierten Art eine grundlegende Voraussetzung zum richtigen Begreifen einer ganzen Reihe weiterer Erscheinungen sind, die wir nicht anders verfolgen konnen als im ProzeB ihrer Entwicklung und in dialektischer Verknilpfung mit dem gegebenen Zeitabschnitt. Mit der LOsung chronologischer Fragen auf den Gräberfeldem des Jh. hängt eine ganze Reihe von Komplikationen zusammen. Die Ursacbe einer von ihnen ist der Mangel an absoluten Daten, die zur ausgeprägteren Festlegung relativchronologischer Angaben notwendig sind. Die untere Grenze der verfolgten Epoche verbinden wir z. B. deshalb hypothetisch mit den Anfängen des Kristallisationsprozesses, der mit der Bildung des grobmährischen Staates nach der militärischen Liquidierung des awarischen Reiches an der mittleren Donau Ende des 8. Jb. abgeschlossen wurde (Bialeková, 1980a, S. 219; J980b, S. 30). Die obere Grenze verknilpfen wir wieder mit dem Belegungsende auf den nichtkirchlichen Gräberfeldern im Milieu der Agrarsiedlungen, das einen breiteren Zeitabschnitt im ausgehenden 11. \;lis Mitte des 12. Jb. ausfiillt. Die Ursache einer weiteren Komplikation ist die ungenilgende chronologische Empfindlichkeit der meisten Gegenstände des Bestattungsínventars, verursacht durch eine verhältnísmäbig beträchtliche Stabilisierung der Formen, die unausgeprägte Merk O/o 2 3 Abb. 18. Zusammensetzung der Materialgruppen des Bestattungsinventars. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 10. Jh.; Ih. Funktion: A - Gruppe von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen; B - Gruppevon Waffen undbestandteilender Kriegerausri.istung; C - Gruppe von S<:hmuck und Gewandzubehôr; D - Gruppe von Gegenständen kultischen Charakters. \ \ 4 A B c o male der Entwicklungstendenzen aufweísen. Bei Gegenständen des täglichen Gebrauches und bei Werkzeugen bilden das bestimmende Kriterium der Stabilisierung Funktionsaspekte. Ähnlich ist die Situation bei den Waffen und Bestandteilen der Kriegerausrilstung. Eíne Ausnahme bilden von ihnen Sporen und Schwerter. In Männergräbem gehoren sie zu den empfindlichsten Datierungsmitteln. In den Frauengräbem pflegt es wieder Schmuck und Gewandzubehor zu sein, obzwar sich diese Fundkategorie im Milieu der Agrarsiedlungen auf eine enge Formenskala und eine lange Beniltzungszeit beschränkte. Zur Verbesserung ihrer Datierungsfähigkeit verhilft weder die Berilcksichtigung des Alters der bestatteten Individuen, bei welchem man in anderen Fällen die Zeit von der Anfertigung eínes gewissen Exemplars bis zu seiner Grablegung einengen kann. Mit Ausnahme der Milnzen íst die Datierungsfähigkeit der ilbrigen Gegenstände kultischen Charakters abermals ungenilgend. Die erwähnten Komplikationen haben Anteil an der ungenilgenden Bearbeitung des grundlegenden Chronologiesystems. Dies äubert sich markant im 9. bis ersten Drittel des 10. Jh. Durch mechanisches Úbertragen der Datierungssysteme aus den Nachbargebieten ohne Beglaubigung ihrer Beniltzungsmoglichkeit im Gebiet der Slowakei entstand im erhaltenen Besiedlungsbild eine beträchtlicbe Disproportion zwischen der Zeit des ersten und zweiten Drittels des 9. Jb. und des dritten Drittels des 9. bis ersten Drittels des 10. Jh. Im Blatnica-Mikulčice Horizont äuberte sich wieder ein MiBverhältnis im Vorkommen von Männer- und Frauengräbem, die wir auf einem Gräberfeld aus Gräbern der jilngeren Epoche herauszugliedern fähig sind (Bialeková, 1979b, S. 99). Einer nicht leichten Aufgabe begegnen wir bei der Bestimmung des Belegungsendes auf grobmähríschen Gräberfeldern. Das einzige empfindlichere Datierungsmittel der damaligen Gräber, wie es der Frauenschmuck darstellt, íst keine genilgende Stiltze. Auch auf den Gräberfeldem mit kontinuierlicher Bestattung im O. Jb. kann man, auber dem quantitativen Absinken des Schmuckvorkommens im Verlauf des ersten Drittels des 10. Jh., kein markanteres Spezifikum wahrnehmen, durch welches sich diese Formen von den Exemplaren aus der zweiten Hälfte des 9. Jh. unterscheiden wiirden. Die wenigsten Datierungsprobleme bestehen im zweiten und dritten Drittel des 10. Jh., wenn im Bestattungsinventar das Vorkommen einiger ausgeprägter Formen von Gegenständen aus auberkarpatischem Gebiet mit verhältnismäbig kurzer Beniltzungszeit vermerkt wird. Im

168 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELL..EN AUS FLACHGRÁBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS Jh. nehmen die Datierungsprobleme zu. Hervorgerufen werden sie durch den Schwund von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen, Bewaffnung, eines wesentlichen Teiles von Kultgegenständen aus dem Bestattungsinventar unter Teilnahme einer quantitativen Abnahme vieler Formen des Schmuckes und Gewandzubehors (Abb. 18). Den Mange! ermoglichen teilweise die Miínzen auszugleichen. Sie sind ein giíltiges Hilfsmittel zur Datierung. Sie bieten die Môglichkeit, das Material aus den Gräberfeldern absolutchronologisch zu datieren. Jedoch beseitigen sie nicht den Hauptmangel dieses chronologischen Teilabschnittes, der aus dem hohen Vorkommen von Gräbern ohne jedwedes Bestattungsinventar hervorgeht (Abb. 19). Im Verlauf unserer Analysen gelangten wir zur SchluBfolgerung, dab zur Beseitigung der angefiíhrten Unzulänglichkeiten nicht allein die Datierungsfähigkeit der Gegenstände des Bestattungsinventars geniígt (vgl. Pleterski, 1982, S. 134 f.). Ihre Môglichkeiten sind in dieser Richtung schon ziemlich ausgeschopft, obzwar man ihnen anderseits nicht die Unvertretbarkeit absprechen kann. Es hat sich bestätigt, dab es beim gegenwärtigen Stand der Quellenbasis notwendig ist, eine Ausgangslôsung mittels einer komplexen Auswertung des Materials zu suchen, die es ermôglicht, auf dem Gräberfeld eine innere Chronologie auszuarbeiten. Nach einer zentralen Konzentration und gegenseitigen Konfrontation der auf den einzelnen Gräberfeldern gewonnenen Angaben kann man zur Systematisierung nach Qualität und Wertanzeigem in chronologische Teilabschnitte herantreten, die die Orientierung im betreffenden System erleichtern wiirden. In den ersten chronologischen Teilabschnitt, d. h. in das erste und zweite Drittel des 9. Jh., konnen wir aus unserer Kollektion Gräber aus sechs Gräberfeldern reihen (Taf. I). Zur Präzisierung der unteren chronologischen Grenze fehlt es an geniígenden direkten Belegen. Den Belegungsbeginn datieren wir nach sporadisch vorkommenden Gegenständen westlicher Provenienz hypothetisch in die ersten zwei Jahrzehnte des 9. Jh. (Chropovský, 1957, S. 204; Bialeková, 1982, S ). In diesem Zeitabschnitt haben wir die Môglichkeit, im Bestattungsritus ein Úberleben mancher Elemente aus dem Milieu der Gräberfelder des Jh. in Form von Traditionen zu verfolgen. Es handelt sich besonders um die hohe Frequenz des Vorkommens iíberdurchschnittlicher Tiefen und Kubaturen der Grabgruben, der Holzkonstruktionen, des Einhiíllens der Toten in Tierfelle und die Lage der Unterarme längs des Kôrpers. In der Zusammensetzung des Bestattungsinventars dominieren Gegenstände kultischen Charakters und tägliche Gebrauchsgegenstände wie auch Werkezeuge. Waffen und Bestandteile der Kriegerausriístung sind in grobtmoglichem MaBe vertreten (Abb. 18). Die Bestimmung der Grenze zwisch~n dem ersten und zweiten chronologischen Teilabschnitt, d. h. dem dritten Drittel des 9. bis ersten Drittel des 10. Jh., ermoglichten Wandlungen im Vorkommen von verläblich datierbaren Schwert- und Sporenformen (Ruttkay, 1982, Taf. II; Bialeková, 1977b, S. 117 f.) und bedeutende politische Ereignisse, die eine äubere Widerspiegelung der wirtschaftlichen, militärischen Stabilität und des Kulturniveaus des grobmährischen Staates sind (Havlík, 1964, S ; 1965, S ; 1978, S. 82; Bialeková, 1980b, S. 30 f.). Die Menge indirekter, in letzter Zeit gewonnener Belege widerlegt ein striktes Verstehen der Ereignisse aus den J als Grenze des Zerfalls des grobmährischen Staates, mit welcher bis jiíngsthin das Belegungsende auf Gräberfeldern im Milieu der Agrarsiedlungen in den siídlichen Gebieten der Westslowakei verkniipft wurde (Havlík, 1964, S ; 1978, S ; vgl. Graus, 1963, S. 15 ; Ratkoš, 1965, S. 146 f.). Esmehrensich im Gegenteil Belege dessen, dab Gräberfelder dieses Typs mit ethnisch homogener Bevôlkerungszusammensetzung mindestens während des ersten Drittels des 10. Jh. beniítzt wurden. In den zweiten chronologischen Teilabschnitt reihten wir aus unserer Kollektion Gräber aus 14 Gräberfeldern (Taf. I). In diesem Zeitabschnitt kam es zu Wandlungen in den Elementen des Bestattungsritus. Merkmale, die im vorangehenden Zeitabschnitt eine Verbindung Abb. 19. Frequenz des Vorkommens von Gräbem ohne Bestattungsinventar. Zeitabschnitt: 1 - erstes und zweites Drittel des 9. Jh.; 2 - drittes Drittel des 9. bis erstes Drittel des 10. Jh.; 3 - zweites und drittes Drittel des 1 O. Jh.; 4 - l l Jh.

169 170 M. HANULlAK mit dem Jh. bildeten, schwanden in bedeutendem MaBe. Die starke Vertretung von iiberdurchschnittlichen Tiefen und Kubaturen der Grabgruben senkte sich markant. In den Holzeinbauten der Grabgruben wurde ein Absinken vermerkt, das Vorkommen von Textileinhiillungen nahm zu. Das Abnehmen der Lage der Unterarme längs des KQJ"pers wurde durch zunehmende Abweichungen ersetzt. Die Frequenz von ungewohnlich gebetteten Toten erreichte den Hähepunkt. Neben der Abnahme von Bewaffnung in den Gräbern und dem steigenden Vorkommen von Frauenschmuck behielten Gegenstände des täglichen Gebrauches und Werkzeuge wie auch Gegenstände von Kultcharakter ihre bedeutende Stellung in der Zusammensetzung des Bestattungsinventars. Auch bei ihnen ist jedoch infolge des Entwicklungstrends ein Sinken im Vorkommen zu verzeichnen (Abb. 18). Im dritten chronologischen Teilabschnitt, d. h. im Verlauf des zweiten und dritten Drittels des 10. Jh., vermerken wir ein Eindringen des altmagyarischen Ethnikums in die Siidteile der diinner besiedelten Donauebene. Im nordlicher gelegenen und urspriinglich dichter besiedelten Gebiet begegnet man gemeinsamen Gräberfeldem der autochthonen und eingewanderten Ethnika. Direkte Belege eines Úberlebens der grobmährischen Gräberfelder mit ethnisch homogener Bevolkerungszusammensetzung schwinden. Die Ursache dessen ist der Schwund typischer Formen von Gegenständen der grobmährischen materiellen Kultur aus den Gräbern. In den dritten chronologischen Teilabschnitt reihten wir aus unserem Fundverband Gräber aus 16 Gräberfeldern (Tab. I). In den sichtbaren ÄuBerungen der materiellen Kultur verfolgen wir eine weitere Etappe des Entwicklungstrends. Die iiberdurchschnittlichen Tiefen und Kubaturen der Grabgruben kommen nicht mehr vor. Ihre Anzeiger oszillieren in der Nähe der unteren Grenze der Durchschnittswerte. Die Unterschiede in den Tiefen- und Kubaturenangaben der Grabgruben verwischten sich allmählich. Markant senkte sich das Vorkommen der Holzeinbauten, unmerklich auch die Verwendung von Textileinhiillungen. Die Anzahl der Varianten und die Frequenz des Vorkommens von Abweichungen in der Bettung der Unterarme gipfelte. Die starke Vertretung der ungewohnlich gebetteten Korper hielt unter geringem Absinken an. Die Vertretung von Gegenständen kultischen Gepräges senkte sich markant in der Zusammensetzung des Bestattungsinventars. Einen weniger ausgeprägten Wandel kann man bei Gegenständen des täglichen Gebrauches und bei Werkzeugen erfassen, während das Vorkommen von Frauenschmuck stark anstieg (Abb. 18). Im vierten chronologischen Teilabschnitt, d. h. im Jh., begegnen wir Gräberfeldern, deren Anfänge in den vorangehenden chronologischen Teilabschnitt reichen. Neben ihnen erscheint ein neuer Typ von Gräberfeldern, die spätestens bis in den Verlauf der ersten Hälfte des 12. Jh. bestanden, wann ihre Belegung endete und sich auf die christlichen, um Sakralbauten konzentrierten Friedhofe verschob. In diesen chronologischen Teilabschnitt reihten wir aus unserem Fundverband Gräber aus 12 Gräberfeldern (Taf. 1). Die verfolgten Werte haben, zum Unterschied vom vorangehenden Zeitabschnitt, in vieler Hinsicht einen abweichenden Charakter. Die Kubaturen- und Tiefenwerte der Grabgruben sind unterdurchschnittlich. Holzeinbauten wie auch dem Vorkommen von Textilhiillen begegnet man vereinzelt. Erst im AbschluB des 11. Jh. erscheinen in geographisch umgrenzten Regionen Steinbedeckungen, die einzig allein die hohe Uniformität der verfolgten Elemente unterbrachen (Hanuliak, 1979, S ; 1980, S ). Die Abweichungen in der Lage der Unterarme und die ungewohnliche Bettung der Korper wurden spärlicher resp. horten ganz auf. Aus dem Verband des Bestattungsinventars schwanden tägliche Gebrauchsgegenstände und Werkzeuge wie auch Militaria, während Schmuck und Gewandzubehor deutlich dorninierten. Gegenstände kultischen Charakters wiesen ein weiteres Absinken auf, jedoch auf qualitativ abweichender Grundlage (Abb. 18). Eine hohe Gräberzahl auf den Gräberfeldem ist ohne jedwedes Inventar (Abb. 19). Das vorgefiihrte chronologische Hilfssystem von knapp skizzierter Qualität und mit Wertanzeigern der bestimmenden Merkmale konnen wir einstweilen nicht fiir fertig und allgemein giiltig halten. A uch in seinem gegenwärtigen Stand erfiillt es jedoch in beträchtlichem MaBe seine Funktion und erleichtert die Aufgliederung des umfangreichen Materialfonds der Gräberfelder aus dem Milieu der Agrarsiedlungen des verfolgten Zeitabschnittes aus dem Gebiet der Slowakei. Zur präziseren chronologischen Einstufung verhilft gewissermaben auch ihre nicht allzulange Belegungszeit. Ein Teil der Gräberfelder wurde nur im Verlauf eines, in groberem MaBe während zweier chronologischer Teilabschnitte beniitzt. Die langfristigere Belegung der Gräberfelder, wie es in Ondrochov, Trnovec nad Váhom, Úľany nad Žitavou der Fall war, gehort bei diesem Gräberfeldtyp eher zu Ausnahmen. Auch dank dieser Tatsache wuchs die Gräberzahl aus den

170 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOL.OG ISCHE R QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 171 registrierten chronologischen Teilabschnitten nur auf 48 Einheiten an, obzwar unser Materialverband aus 34 Gräberfeldem bestand. Da das chronologische Hilfssystem nur vom Gräberfeldmaterial ausgeht und sein Beitrag sich abermals nur auf dieses Milieu bezieht, identifiziert es sich in manchen Einzelheiten nicht mit den bisher beniitzten Chronologiesystemen des Friihmittelalters (vgl. Bialeková, 1980a, S. 215; Hrubec, 1980, S. 231 ). Ein Grund dafiir kônnte a uch die bekannte Erkenntnis sein, dab die Wandlungen auf dem Gebiet der Basis und des Úberbaues im Leben der Gesellschaft und die geschichtlich-politischen Ereignisse keinen augenblicklichen und unmittelbaren EinfluB auf die Praktiken des Bestattungsritus hatten. Zur Problematik der sozialen Beziehungen Die Lôsung der Probleme aus der Sphäre der sozialen Beziebungen steht schon seit iiber zwei Jahrzehnten im Mittelpunkt unserer Aufmerksamkeit. Der angetretene Trend äubert sich in konkreter Gestalt in unseren Bemiihungen nach maximaler Annäherung der Determinanten von Beziehungen der betreffenden Gesellschaft zum Mechanismus ihrer Bildung. In einen weiteren Bereich gehôren Versuche, aufgrund der gewonnenen Erkenntnisse die Struktur der gegebenen Gesellschaft zu skizzieren. Die bisherigen Ergebnisse zeigten jedoch klar, dab eine erfolgreiche Lôsung der ganzen Problematík nicht blob an Hand des archäologischen Fundgutes erlangt werden kann. E ine Ursache dafiir ist sein materieller Charakter, der nur bestimmte Aspekte der sozialen Beziehungen zu widerspiegeln fähig ist, nicht selten auf sehr allgemeiner Ebene. Zu einer weiteren unerwiinschten Verallgemeinerung kommt es, wenn bei der Auswertung nur Gräberfeldmaterial eine Stiitze bildet. Anderseits kann man jedoch nicht leugnen, dab diese Kategorie der archäologischen Quellen etwa wohl am plastischesten das Spektrum der sozialen Beziehungen widerspiegelt. Diesen einseitigen Vorteil mindert markant das fehlende Kriterium zur Präzisierung des MaBes des unmittelbaren und getreuen Niederschlags der Erscheinungen des realen Lebens - miteinbezogen der sozialen - in den Bestattungsritus, resp. das AusmaB der Deformation des tatsächlichen Bildes der rituellen Bräuche der damaligen Religion. Beide Einheiten des Bestattungsritus, d. h. die soziologische und religiôse, sind durch ihre gegenseitige Úberschneidung derart verkettet, dab man sie nicht aufgliedern kann. Zu den Mängeln zählt man auch die gegenwärtige Qualität der Quellenbasis. In hohem Úbergewicht sind in ihr unkomplett abgedeckte Gräberfelder vertreten, die im GroBteil nur zur rahmenhaften chronologischen Eingliederung der Fundstelle, zur Beleuchtung mancher Seiten der Bestattungsbräuche und ihrer Praktiken geniigen. Die U rsache einer weiteren Reihe von Problemen ist die ungeniigende methodische Verarbeitung der Lôsung. Auf dem erwähnten Niveau hält sie sich auch trotz des Umstandes, dab unaufhôrlich in der Praxis neue Methoden der Analysen der Lôsungsverfahren und lnterpretationen verifiziert und kritisch ih re Aussagefähigkeit umgewertet werden. Auf diesem Wege zeigte es sich, dab die mathematischstatistischen Methoden auber ihrem objektivisierenden Beitrag im Stadium der A nalysen keinen bewährten Ausgangspunkt im Lôsen der Problematík dieser Art darstellen. Man kam im Gegenteil zur Erkenntnis, dab es notwendig ist, den grundlegenden Ausgangspunkt fiir die Lôsung der gesellschaftlichen Erscheinungen mit Hilfe der sozialôkonomischen Analyse zu suchen, die von den Methoden des historischen Materialismus der marxistisch-leninschen Erkenntnisse der Geschichte ausgeht (Herrmann, 1975, S ). Gegenwärtig kommen wir mit einer Menge von A nsichten in Kontakt, die mit ziemlicher Dosis von Selbstverständlichkeit die bekannte Unterschiedlichkeit der Wertanzeiger des Bestattungsinventars mit der unterschiedlichen Vermôgensstellung der Bestatteten verbinden (Hrubý, 1955, S. 318; Godlowski, 1960, S. 9; Dostál, 1966, S. 94; usw.). Bei der kritischen Umwertung der gegenseitigen Verkniipfung der Angaben im Rahmen der angedeuteten Bindung im verfolgten Zeitabschnitt stoben wir auf eine Menge von Unklarheiten und Widerspriichen. Aus ihnen ergibt sich das Resultat, das die Bedingungen präzisiert, unter denen das Bestattungsinventar fähig ist, wahrheitsgetreue Zeugnisse ii ber die Vermôgensstellung der Toten zu geben. In erster Linie sollte die Yermôgensstellung der Individuen, die sich während des Lebens äuberlich in Kleidung, in angemessener Handlungsweise, im Lebensstil usw. äuberte, in derselben Art nach dem Tode zum Ausdruck kommen. Die funktionelle Seite des Bestattungsinventars mub den damaligen Vorstellungen ii ber das J enseits entsprechen ( Keiling, 1977, S. 208). Die Gegenstände des Bestattungsinventars sollten nur aus dem persônlichen Eigentum des Toten stammen, wobei sie von ihm einen bestimmten, genau festgesetzten Teil bilden miissen. Es ist unausweichlich, dab die Prinzipien der Gräberausstattung nicht nur mit manchen, sondern einheitlich mit allen verwandtschaftlichen Bindungen auf dem

171 172 M. HANUUAK ganzen okonomisch, kulturell und ethnisch verknupften Gebiet eingehalten werden soli ten ( Steuer, 1982, s. 81). Zweifel kommen schon bei den Úberlegungen uber die erste der angefiihrten Bedingungen auf. Dazu fuhren uns Erkenntnisse, dab die verfolgten sozialen Erscheinungen in Form von materiellen Spiegelungen der gemeinschaftlichen Handlungsweise kein wahres Bild uber die Gesellschaft selbst und die in ihr herrschenden Beziehungen bieten mussen. Durch den EinfluB ihres komplizierten Mechanismus kann sich in das Endergebnis nicht das tatsächliche Bild, sondern die Vorstellung, die die gegebene Gesellschaft uber sich selbst hatte, projiziert haben (Steuer, 1979, S. 599). Da wir nicht ausreichend die damaligen Vorstellungen uber das Leben nach dem Tode und die Organisation des Jenseits kennen, geht es uber unsere Kräfte und Moglichkeiten, nach dem fragmentarisch erfabten Mosaik der Angaben die komplizierten Beziehungen in der damaligen Gesellschaft und die Wahrhaftigkeit ihrer Widerspiegelung zu beurteilen. Aufgrund des Charakters und mancher Praktiken des Bestattungsritus konnen wir hypothetisch eine Fortsetzung des Lebens in der anderen Welt voraussetzen, das in beträchtlichem MaBe mit dem irdischen Leben identisch sein durfte. Auf seinen materiellen Charakter wilrde die Ausstattungsart der Toten mit /./..,,,, '- _... I. I.. I / I I \ I \ I \ I II 2 3 :" """" - - -A ---- B.... c o Abb. 20. Frequenz des Vorkommens von Gegenständen aus den einzelnen Materialgruppen des Bestattungsinventars auf ausgewählten Gräberfeldem in der Zeitspanne des ersten und zweiten Drittels des 9. Jh. Charakter der Materialgruppe: 1 - Gruppe von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen; 2 - Gruppe von Waffen und Bestandteilen der K.riegerausriistung; 3 - Gruppe des Schmuckes und Gewandzubehôrs; 4 - Gruppe von Gegenständen kultischen Charakters. Funktion: A - Veľký Grob; B - Nitra-Dolné Krškany; C - Závada; D - Devín-Staré vinohrady. 4 den gleichen Arten von Gegenständen hinweisen, welche auch der irdischen Sicherung der Lebensbedurfnisse dienten (Bednárik, 1955, S. 70; Geary, 1980, s. 111). Beweismaterial zur Bestimmung des Ursprungs der Gegenstände des Bestattungsinventars nur aus dem personlichen Eigentum des Toten besitzen wir nicht. Nach der detaillierten Verfolgung der Unterbringung der Gegenstände in den Gräbern, gewinnen wir, auber ihrer Funktion, in dieser Richtung eine konkretere Vorstellung, die eine grundlegende Aufteilung des Bestattungsinventars in zwei Gruppen ermoglicht. Die erste von ihnen bildet das Inventar des Toten. Zu seinem lnhalt gehoren besonders Schmuck, Gewandzubehor und andere Gegenstände, wie z. B. ein in die Scheide gestecktes oder hinter den Gurtel geschobenes Messer, ein Beutel rnit täglichen Gebrauchsgegenständen, kleinen Werkzeugen und Toilettengegenständen, die dauernder getragen wurden, so dab sie zum Bestandteil der täglichen Tracht gehorten. Sie wurden dem Toten belassen resp. erhielt er sie während der ersten Phase der Bestattungsbräuche in der Wohnung. Úber die direkte Beziehung der angefuhrten Gegenstände zur Person des Toten kann kein Zweifel bestehen, ebenso wie im Falle der einzelnen Waffenarten und Bestandteile der Kriegerausriistung. Die Bindung des lndividuums an die Gegenstände ist in diesem Falle auch durch die Lage gesteigert, die auf die Art der Beniitzung oder des Tragens, die Kenntnis der Applikation im Kampf, auf die Voraussetzung einer gewissen militanten, an den Gegenstand gebundenen Pflicht und auf die Auffassung mancher Waffenarten im Sinne eines Attributs der sozialen Stellung hinwies. Die angefiihrten Gegenstände des Inventars des Toten dekken sich in ihrer Bedeutung mit den Termini Gerade" und Heergeräte", die im altdeutschen Recht zur Bezeichnung des personlichen Eigentums der Frauen und Männer benutzt wurden (Der grof3e Brockhaus, 1930, S. 200; 1931, S. 280). Die ubrigen Gegenstände des Bestattungsinventars bezeichnen wir mit dem Terminus Grabinventar. In seinen lnhalt gehoren vor allem Gegenstände kultischen Charakters und aus anderen Materialgruppen jene, die der Unterbringung nach nicht in direkter Beziehung zum Toten standen. Dies konnen Gegenstände des täglichen Gebrauchs und Werkzeuge sein, ferner Schmuck und Gewandzubehor an unfunktionellen Stellen, resp. in durch Vereinbarung festgelegten Lagen, doch ohne offensichtliche Beziehung zum Toten. Gegenstände dieser Kollektion wurden während der zweiten Phase des Bestattungszeremonials

172 AUSSAOEFÄHIOKEITEN ARCHÄOLOOISCHER QUELLEN AUS FLACHORÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 173 auf dem Gräberfeld in die Grabgrube abgestellt. Nach der weiters festgestellten groben Unregelmä Bigkeit in der Frequenz des Vorkommens dieser Gegenstände in den Gräbem setzen wir ihre weit engere Verknupfung mit dem Willen und der Handlungsweise des engsten Verwandtenkreises als mit dem personlichen Eigentum des Toten voraus. Im umgekehrten Falle konnen wir auf den einzelnen Gräberfeldern nicht die UnregelmäBigkeiten in der Grabausstattung erklären (Abb. 20). Die angefuhrte Gliederung der Gegenstände des Bestattungsinventars in zwei Gruppen ist kein Selbstzweck. Die nicht wenigen Erwähnungen in der Literatur deuten an, dab infolge der anhaltenden Unklarheit in der Bedeutung und Terrninologie auf diesem Gebiet unrichtige Schliisse gezogen werden, die ein emstes Hindernis fiir die erfolgreiche Rekonstruktion der gesellschaftlichen Beziehungen darstellen. Auch trotz der Tatsache, dab wir in Schriftquellen mehrmals einer Erwähnung uber das AusmaB des Besitzes des Toten begegnen (z. B. Wachowski, 1975, S ), sind wir auber dem Bericht uber das Begräbnis eines russischen Fursteo (Niederle, 1911, S. 377) nicht uber die GliederuogdesBesitzes in Teile inforrniert, auch nicht uber die Hohe eines jeden davon, der fur die Grablegung in Form eines Gewandes, der Ausriistung und des lnventars des Toten bestimmt war. Nach den vorausgesetzteo Grundsätzen des Bestattungsbrauches sollte der Tote im Úbereinklang mit den damaligen religiosen Vorstellungen rnit solchen Arten von Gegenständen ausgerustet werden, die ihm in jener Welt die weitere Existenz sichern wurden. In den Gräbern befinden sich jedoch nicht einmal z. B. alle täglichen Gebrauchsgegenstände, Werkzeuge und Toilettengegenstände, nur ihre engere Auswahl. Falls wir die Moglichkeit nicht zulassen, dab die in die Gräber abgestellten Gegenstände es zur Aufgabe hatteo, eher die ubrigen Gegenstände, rnit denen der Bestattete zeit seines Lebens in Beruhrung kam, zu vertreten, ihre Verknupfung mit einer gewissen Tätigkeit zu betonen, als konkrete Gegenstände zu repräsentieren, bringen wir uns zumindest um ein teilweises Verstehen des festgestellten Widerspruchs. Wir konnen auch nicht die Moglichkeit ausschlieben, dab sich in der bekannten Grabausstattungsweise das Ergebnis zweier gegensätzlicher Tendenzen äubert. Es handelt sich um das Streben, dem Toten eine optimale Ausstattung mitzugeben, doch zugleich dabei den minimalsteo Verlust zu erleiden (Steuer, 1979, S. 601). Eine nicht geringe Rolle spielten bei der Auswahl der Gegenstände in das Grab, woriiber wir uns ofters uberzeugen konnen, ihre Zugänglichkeit, Entbehrlichkeit, teilweise auch der Verlust der primären Funktion infolge einer Beschädigung. Gestutzt wird unsere These indirekt durch die unstabile Zusammensetzung der engen Auswahl von Gegenständen des Bestattungsinventars. Sie wandelt sich im Entwicklungsverlauf zusammen rnit dem abnehmenden Vorkommen aller Arten der Gegenstände und mit der allmählichen Vertiefung der symbolischen Auffassung der Funktion der Gegenstände. Bei den Messem ist ein unbestreitbarer Beleg dessen die zahlenmäbige Abnahme ihres Vorkommens, der Wandel in den LängenausmaBen, das zunehmende Vorkommen von beschädigten Exemplaren, Bruchstucken und die unfunktionelle Unterbringung (Abb. 11, 12). Bei den TongefäBen ist wieder ein allgemeines Absinken ihres Vorkommens, eine Beschräokung der Zabi der Exemplare im Grab, die Verringerung der Hohe, der Wandel in der Unterbringung feststellbar (Abb. 17). Die Zusammensetzung des Bestattungsinventars auf den Gräberfeldern unserer Kollektioo ist im Rahmen der chronologischen Teilabschnitte auf den ersteo Blick verschiedenartig (Abb. 21, 22). In \.\ \ ~l \ \ \ \~\ \.,,, ~ \. \ :. \ \ \ \ \ 2 3 I I i i Abb. 21. Frequenz des Vorkommens von Gegenständen aus den einzelnen Materialgnippen des Bestattunginventars auf ausgewählten Gräberfeldem in der Zeitspanne des dritten Drittels des 9. bis ersten Drittels des 10. Jh. Charakter der Materialgnippe: 1 - Gruppe von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen; 2 - Gruppe von Wa.ffen und Bestandteilen der Kriegerausriistung; 3 - Gruppe von Schmuck und Gewandzubehôr; 4 - Gruppe von Gegenständen kultischen Charakters. Funktion: A - Dolný Peter IV; B - Nitra-Lupka; C - Pobedim II; D - Trnovec nad Váhom. 4

173 174 M. HANULIAK vollem AusmaB bestätigen dies die Analysenergebnisse der Vertretung einzelner Gegenstände im Rahmen einer jeden Fundstelle, die mit Hilfe des Korrelationskoeffizienten objektivisiert wurden. Als Beispiel diene die Vielfalt in der Kollektion der Gegenstände des Toteninventars, auch des Grabinventars, auf vier Gräberfeldern aus dem dritten Drittel des 9. bis ersten Drittel des 10. Jh. mit gleicher Wirtschaftsbasis (Abb. 20). Manche scheinbar verwandten Ziige sind dabei das Ergebnis der antretenden Unifizierung in der Grabausstattung, motiviert durch den Wandel in der Zusammensetzung des Bestattungsinventars nach dem Absinken der Bewaffnung und der Gegenstände kultischen Charakters und der Zunahme von Schmuck und Gewandzubehor. Die Auswertungsresultate aus den iibrigen Gräberfeldern bewiesen gleichfalls, dab sich das Ausstatten der Gräber nicht nach einem einheitlichen, allgemein giiltigen Prinzip richtete. Regionale Besonderheiten wurden dabei nicht bewiesen. Die angefiihrten Tatsachen geben ein Zeugnis davon, dab das Bestattungsinventar als Ganzes nicht in absoluter Beziehung zum Toten stand. Das symbolische Verstehen der Funktion der Gegenstände war nicht gering und vertiefte sich im EntwicklungsprozeB. Vollauf äuberte sich dies in der sich wandelnden Zusammensetzung der Material- gruppen (Abb. 18). Bei den Gegenständen des Toteninventars konnen wir ihre enge Bindung an den Toten zulassen. Es bestehen jedoch ernste Zweifel, dab bei der gegebenen Situation die verschiedenartige Zusammensetzung der Formen wie auch die Menge der Gegenstände getreu die Eigentumsverhältnisse der Verstorbenen widerspiegeln konnten. lnfolge des Mangels an Kriterien zur Beurteilung des allgemeinen Wertes der Gegenstände - gegeben durch den Rohstoff, die Produktionstechnologie, die vorziigliche Ausfiihrung und das Niveau des kiinstlerischen W ertes - bietet die Beriicksichtigung des sozialen Aspektes ihres iibertragenen Wertes eine gewisse Moglichkeit dazu. Einander gegeniiberstellen konnen wir auf diese Weise die Ohrringe und Knopfe aus Edelmetallen in anspruchsvollen Herstellungstechniken, die prunkvollen Bestandteile von Giirtelgarnituren, das reiche Vorkommen von Militaria aus dem Milieu der damaligen administrativ-okonomischen Zentren und die schlichten Ohrringformen des Donau-Typs aus Bronze, ausnahmsweise auch die in der Form einfachen Exemplare des donauländisch-byzantinischen Charakters und das sporadische Vorkommen von.bewaffnung aus dem Milieu der Agrarsiedlungen. Grob aufgeteilt ist nach ähnlichem Prinzip im 10. Jh. das Milieu der GroBfamiliengräberfelder der !\! \, '... _.,, ~ ""-- :..:,., #... _,..; :. <-:..,,... ii ; i ; i! \ 14 1.,,. ~ ~ \ ( 1 '1 1,, ti / '1 I I ' I. 1\ I! '. I f f"-. ',! 1 :...! 1:. '1 i! \ ~-.. i!: ''' r",, A ---- B c - - -o \ y ~. I 'Í I~ I \ ' ~-,' '... / Abb. 22. Frequenz des Vorkommens von Gegenständen des Bestattungsinventars von ausgewählten Gräberfeldern aus dem 9. bis ersten Drittel des 10. Jh. 1 - Messer; 2 - Feuerstahl und Ziindsteine; 3 - Rasiermesser; 4 - Wetzstein; 5 - Sichel; 6 - Spinnwirtel; 7 - Axt; 8 - Lanze; 9 - Pfeilspitze; 10 - Sporn; 11 - Haarring; 12 - Ohrring mit spiralformigem Ende; 13 - Ohrring mít mäanderformigem Ende; 14 - Ohring mit spiralformigem Anhänger; 15 - Ohrring mit rohrchenformigem Anhänger; 16 - Ohrring mit einer bis zwei Trommeln; 17 - Ohrring mit Blechanhänger; 18 - Ohrring mit Traube; 19 - Fingerring; 20 - Perlen; 21 - Knopf; 22 - Giirtelschnalle; 23 - KeramikgefäB, 24 - Scherben von Keramikgefäl3en; 25 - Eimer; 26 - Tierknochen; 27 - Ei.

174 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÁOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 175 mittleren altmagyarischen GeseUschaftsschichten im Vergleich zu den Gräberfeldern des gemeinen Volkes mit bestimmten, aus den Unterschiedlichkeiten der gegebenen materiellen Kultur hervorgehenden Spezifika. Beim gegenwärtigen Forschungsstand konnen wir dann die grobmährischen Gräber in beiden sozial unterschiedlichen Milieus nach dem Wert der lnventare in eine grobe Masse von durchschnittlich, eine kleinere Zahl von unterdurchschnittlich und eine niedrige Zahl von iiberdurchschnittlich ausgestatteten Gräbern gliedern. Mit dem Streben nach präziserer Klassifizierung der Werte wird die Grenze der Tragbarkeit iiberschritten (vgl. Hrubý, 1955, S. 318; Wachowski, 1975, S ; Morawski - Zaitz, 1977, S ). Im Milieu der Agrarsiedlungen begegnen wir in waffenfiihrenden Gräbern häufig Rasiermessern und Eimern. Diese mit Eisenreifen gefestigten HolzgefäBe befinden sich auch in Frauengräbern mil wertvollerem Schmuck. Die angefiihrten Gegenstände, vielleicht auch mit Beigaben von Fleischspeisen, konnen wir in diesem Milieu fiir einen Hilfsindikator zur Einstufung solcher Gräber in die Gruppe mit iiberdurchschnittlichen Werten halten. Die Elemente des Bestattungsritus stehen in keiner direkten Beziehung zur Person des Verstorbenen, aber zum engsten Kreis der Hinterbliebenen. Nach damaligen Grundsätzen der Bestattungsbräuche sollten sie in materieller Form die Achtung ausdriicken, die das Indivíduum in der menschuchen Gesellschaft genossen hatte. Die erfabten Wertanzeiger halten wir in diesem Falle fiir einen lndikator der Prestigestellung des Verstorbenen. Zu den bedeutenden Elementen des Bestattungsritus gehort die Tiefe und Kuba tur der Grabgruben, ihre Zurichtung mit Holzkonstruktionen, die Art und Form der Oberflächenmarkierung der Gräber. Der Wert der herausgegliederten Elemente ist nicht konstant, sondern machte eine Entwicklung durch. Bei den Hierarchisierungsversuchen der Werte mub man sich aus Griinden der Tragbarkeit abermals nur auf die Gliederung in Gruppen mit durchschnittlichen, unterdurchschnittlichen und iiberdurchschnitilichen Anzeigern beschränken. Gestiitzt wird die Richtigkeit einer solchen Gliederung durch die oftere Verbindung von iiberdurchschnittlichen Tiefen mit iiberdurchschnittlichen Kubaturen der Grabgruben rnit vorausgesetzten groberen Aufschiittungen, die ihre Lage markierten. In solchen Gräbern finden wir vorrangig Reste von Holzkonstruktionen und ein Toteninventar mit Bewaffnung, Rasiermessem, Eimern und Frauenschmuck wie auch Gewandzubehor von hoherem Wert. Danach ist anzunehmen, dab die angefiihrten Elemente des Bestattungsritus als lndikator der Prestigestellung mit der sog. hoheren Vermogensstellung der Individuen verkniipft sind, was zugleich das wertvolle Inventar des Toten bestätigt. Andere Kriterien des Grades des Einflusses oder der Autorität der Personen in der menschlichen Gesellschaft besitzen wir nicht und werden sie auf Grundlage der materiellen Quellen offenbar in Zukunft auch kaum gewinnen. Im Gegensatz zu den iiberdurchschnittlichen Wertanzeigem des Bestattungsritus stehen Gräber mit unterdurchschnittlicher Tiefe und Kubatur, in denen Holzkonstruktionen fehlen. Das Bestattungsinventar ist im allgemeinen in der Rege! arm oder fehlt iiberhaupt. Die Korper der Individuen sind in die Gräber mit weniger Sorgfalt gebettet. Manchmal kommt auch Hocklage eines Individuums vor. Nach dem Zeugnis der erwähnten Werte kann Uber eine untergeordnete Stellung solcher lndividuen erwogen werden. Das Verhältnis der Frequenz des Vorkommens von Grabgruben rnit iiberdurchschnittuchen und unterdurchschnittlichen Werten der Elemente des Bestattungsritus ändert sich im Verlauf des verfolgten Zeitabschnittes. Während sich im Milieu der Agrarsiedlungen im Jh. das Vorkommen von Grabgruben mit tiberdurchschnittlichen Werten reduzierte, stieg die Zahl der Grabgruben mit unterdurchschnittlichen Werten allmähuch an. Im 11. Jh. mtindete der Entwicklungstrend in eine merkliche Uniformität aus und die Moglichkeiten zur Verfolgung jedweder Ausnahmen in den E lementen des Bestattungsritus verloren sich. Es liegt hier eine bemerkenswerte Erscheinung vor, weil sich die Gräber in beträchtlichem MaBe gegenseitig durch die Werte des Bestattungsinventars unterscheiden. Die Uniformität der Elemente des Bestattungsritus wird erneut erst Ende des 11. Jh. unterbrochen, wann auf einigen Gräberfeldem die ersten Gräber rnit Steinbedeckungen erscheinen - die genetischen Vorgänger der monolithischen Grabsteine. Die ehrenvoue Unterbringung der Gräber im Rahmen der Nekropole ist ein weiterer Hinweis auf die Prestigestellung der Toten. In horizontalem Niveau äubert sie sich in groberer Entťemung von den benachbarten Gräbem, in der dominanten Position im Zentrum der Gräbergruppen oder in der Nähe eines Sakralbaues. In vertikalem Niveau tiberhoht die bestimmende Position die tibrigen Gräber. Die Verfolgungsmoglichkeiten der FäUe mit ehrenvoll untergebrachten Gräbern pflegen oft beschränkt zu sein. Sie verlieren sich bei langjähriger

175 176 M. HANUUAK Bestattung und der Unterbringung der Gräber in regelmäbige Reihen. lm Verlauf der Analysen erwies sich die verhältnismäbig starke Verkntipfung der Gräberunterbringung mit den Elementen des Bestattungsritus und dem Toteninventar darin, dab ein Grab mit tiberdurchschnittlichen Werten des lnventars und der Elemente des Bestattungsritus in der Regel ehrenvoll situiert zu sein pflegte. Dementgegen konzentrierte sich die Unterbringung der Gräber ohne Inventar oder mit unterdurchschnittlichen Inventarwerten und Elementen des Bestattungsritus mi_t ÄuBerungen von verringerter Pietät bei der Grablegung an die Ränder oder in die Randzonen der einzelnen Gräbergruppen und Gräberfelder. Die Ergebnisse der Expertisen des anthropologischen Materials aus einigen Gräberfeldern zeigen, dab die unterschiedliche Gräberunterbringung auch mit dem Niveau der Lebens- und Arbeitsbedingungen zusammenhing (Chochol, 1973, S. 447; Krumphanzlová, 1979, S. 33). In den vorangehenden Textteilen wurden aus dem Gräberfeldmaterial drei beqeutendste Quellen analysiert, die uns als Sttitze bei den Erwägungen tiber die soziale Stellung der Individuen zugänglich sind. Es zeigte sich, dab die Aussagefähigkeit einer jeden von ihnen nicht den gleichen Wert hat. Zu ihrer allgemeinen Erhohung verhilft die Auswertung der Quellen in moglichst komplettester Zusammenstellung. Jedoch nicht einmal eine solche Form bietet uns - auber den Anzeichen von existierenden sozialen Unterschieden - ein verlä8licheres Zeugnis tiber das Niveau der sozialen Stellung der lndividuen. Vollauf gilt dies tiber das Bestattungsinventar resp. das Toteninventar, dessen Eignung auf diesem Gebiet oftmals unrichtig tiberschätzt wurde. Das Milieu der Agrarsiedlungen bestätigte mehr als einmal die Vagheit ähnlicher Tendenzen. Bei Unkenntnis des Anteils der religiosen Vorstellungen und weiterer unbekannten Komponenten an der Bildung der SchluBformen der sozialen Beziehungen, die wir im Gräberfeldmaterial zu erfassen pflegen, konnen wir die drei analysierten Quellen nicht als Determinanten betrachten, sondern nur als uns zugängliche Aspekte der Indikatoren der Stellung des gegebenen lndividuums in der Gesellschaft. Die bestätigte enge Verbundenheit der Vermogens-Prestige-Aspekte der sozialen Stellung der lndividuen erlaubt es nicht, die inventarlosen Gräber bei der Läsung der Probleme der sozialen Differenzierung fiir wertlos zu halten. Bei ihrer Einreihung in Gruppen mit unterdurchschnittlichen, durchschnittlichen, ausnahmsweise auch tiberdurchschnittlichen Wertanzeigem ist es notwendig, chronologische Relationen zu berticksichtigen (Abb. 19). Bei der Berticksichtigung der Werte der Elemente des Bestattungsritus und der Gräberunterbringung im Rahmen des Gräberfeldes bzw. der Ergebnisse anthropologischer Expertisen und des allgemeinen Niveaus des gegebenen sozialen Milieus, kann zumindest im Jh. ein inventarloses Grab keinem Indivíduum mit hoherer Sozialstellung in der durch christliche Grundsätze geleiteten Kommunität gehoren (vgl. Graus, 1957, S. 537 f.; Krumphanzlová, 1979, S. 32). Eine jede Klassengesellschaft hat eine innere, auf unterschiedlichen Beziehungen zwischen Menschen und Menschengruppen gegrtindete innere Struktur, die sich auf der Grundlage der Produktionsbeziehungen formte (Marx - Engels, 1977, S. 63). Das Bild tiber die innere Ordnung der grobmährischen und altmagyarischen Gesellschaft ist ziemlich ltikkenhaft, in gleichem MaBe wie auch tiber die Gesellschaft in der Zeit des sich formenden ungarischen Staates (Bartha, 1968, S. 124; Mesterházy, 1978, S. 320 f. ). Gewisse Angaben tiber die altslawische Gesellschaft, tiber die Pflichten gegentiber der weltlichen und kirchlichen Obrigkeit, mit dem Zeugnis tiber Rechts- und Vermogensverhältnisse gewähren Schriftquellen aus der zweiten Hälfte des 9. Jh., wie Zakon sudnyj ljudem, Nomokanon, Moravskopanónske legendy (Stanislav, 1945; Vašica, 1951, S ; Ratkoš, 1964, S ; Bartoňková - Havlík- Večerka- Masaňk, 1966,S ). Sie informieren uns, dab wir besonders seit der zweiten Hälfte des 9. Jh. Gro8mähren ftir ein relativ stabilisiertes Gebilde mit wesentlichen, wenn auch ungentigend entwickelten Merkmalen eines Staates mit der Existenz zweier Klassengruppierungen halten konnen. Einerseits waren es Ftirsten, Herz0ge und andere privilegierte Angehorige, anderseits wieder lndividuen verschiedener Stufen und Formen der Abhängigkeit (Havlík, 1978, S. 63, 68; Kučera, 1974, S. 42 f.). Die grobmährische Gesellschaft erreichte danach schon eine beträchtliche Aufgliederung sowohl in der Aufteilung der lndividuen in Reiche und Arme als auch in der Abstufung einzelner Gruppen im Rahmen der begtiterten Gesellschaftsschicht (Kučera, 1974, S. 38). Jedoch das Wirrsal der vertikalen und horizontalen Kraftlinien dieser Beziehungen nur auf Grundlage materieller Quellen aus den Gräberfeldern zu skizzieren, ist ein unmogliches Unterfangen (Chropovský, 1966, S. 87). Die soziale Struktur ist nämlich keine geradlinige Spiegelung des Standes der Produktionsbeziehungen. Es ist ein komplizierter Mechanismus,

176 A USSAOEFÄ HIO KE ľľen ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS Fl.ACHGRÄSERFELDE RN DES JAHRHUNOERTS 177 dessen Gang eme Reihe von Faktoren beeinflubt. Zu diesen gehort auch die personliche, rechtliche, wirtschaftliche, politische und religiose Abhängigkeit. Aus den zugänglichen Quellen kann z. B. keine geeignete Fundkategorie erwählt werden, deren Exemplare mit der notigen Úberzeugung ein Beleg i.iber die gesellschaftliche Stellung eines Individuums sein konnten. In den Schriftquellen begegnen wir zwar Erwähnungen i.iber die wirtschaftliche Abhängigkeit der Individuen (Havlík, 1978, S. 51), doch bei Versuchen, sie auf Gräberfeldern zu beweisen, kehren wir erneut methodisch unrichtig zu den Vermogens-Prestigeaspekten der sozialen Stellung zuri.ick, die kein geeignetes Kriterium zum Beweisen von jedweder Abhängigkeit sind (vgl. Hrubý, 1955, S. 326; Borkovský, 1957, S. 555). Eine andere gi.instigere Ausgangsquelle steht uns jedoch nicht zur Verfiigung. Eine Hilfe zur Eingliederung der Individuen in die erwähnten Gesellschaftsklassen aufgrund des Gräberfeldmaterials, konnte die Art sein, auf welche ihre Angehorigen zu den verschiedenen ÄuBerungen Stellung nahmen (Sikulová, 1958, S. 108). Das festgestellte Sichabsondern der Oberschicht in den administrativ-okonomischen Zentren von der Bevolkerung aus dem Milieu der Agrarsiedlungen gibt uns die Moglichkeit, auf Kirchenfriedhofen und Gräberfeldern in beiden sozial abweichenden Milieus Vertreter der Hauptklassen vorauszusetzen. In den Zentren konnen wir daher Fi.irsten, Herzoge, Angehorige des Verwaltungsapparates, eine Reihe verschiedenartiger privilegierter Personen und von ihnen abhängige Gruppen von Individuen mit okonomischen und militärischen Dienstpflichten voraussetzen (Dostál, 1966, S. 95 f. ; Ruttkay, 1982, S ). Unter ihnen konnen wir einfache freie Bewohner wie auch Unfreie und Sklaven voraussetzen ( Kučera, 1974, S. 40). Elemente des Bestattungsritus, die Gräberunterbringung oder das Bestattungsinventar mit als Attribute der sozialen Stellung geltenden Exemplaren, erlauben es jedoch nicht, diese lndividuen in das System der vertikalen und horizontalen Strukturen einzureihen. Dies ermoglichen weder die in Fragmenten erhaltenen Reste der Tracht und deren Bestandteile, an Hand welcher ansonsten die Zugehorigkeit des lndividuums zu einer der Gesellschaftsgruppen oder -schichten proklamiert wird (Klanica, 1970, S. 424; Vondruška, 1984, S. 74). Das Prinzip der Gräberausstattung mit Inventar warnt uns auch in diesem Milieu vor einer zu groben Geradlinigkeit der Interpretation und Identifizierung z. B. reich ausgestatteter Individuen als Herzoge - d. h. Feudale (Stepánek, 1965, S. 140, ; Ruttkay, JY7l:Jc, S. 68). Im Milieu der Agrarsiedlungen konnen wir während des Jh. bis zu einem gewissen MaBe eine personlich, wirtschaftlich und rechtlich abhängige Bevolkerung voraussetzen, welche die grundlegende, grobte und produktivste Produktionsgruppe darstellte. Die eine Stufenskala mit unterschiedlicher Form und verschiedenem Abhängigkeitsgrad bildenden Individuen, die in der gegebenen Gesellschaft eine Position im Innern der Gruppen zwischen beiden wichtigen Gegenpolen einnahmen, sind wir jedoch auberstande, auf den Gräberfeldern detaillierter zu bestimmen, ähnlich wie auch die Menge der Sklaven, die i.ibrigens aus Schriftquellen bekannt sind (Havlík, 1978, S. 60 f.). Ein kritischer Blick auf die Verarbeitung der Problematik der sozialen Differenzierung und Struktur deutet an, dab das jetzige Niveau der erzielten Ergebnisse nicht auf wiinschenswerter Stufe steht. Aufgrund unserer Quellenbasis und Arbeitsmethoden sind wir kaum fähig, detaillierter die Kompliziertheit der sozialen Beziehungen in der Gesellschaft mit ziemlich vereinfachter Struktur zu erfassen, in welcher ihre A ngehorigen in zwei grundlegende Klassen aufgeteilt sind. Es bestehen keine Zweifel, dab das Wahrnehmen verschiedener sozialer Schichten und der Menge der Gesellschaftsgruppen rnit verschiedenen Interessen unsere Kräfte und Moglichkeiten iibersteigt. Im Úbereinklang darnit drängt sich unversehends die Frage auf, ob im Gräberfeldrnaterial der verfolgten Zeit i.iberhaupt und inwieweit wahrhaftsgetreue Informationen aus der Sphäre der sozialen Beziehungen verschli.isselt sind. Zum Charakter der religiäsen Vorstellungen und zur Spiegelung ihrer Wandlungen Im Verlauf des Jh. kam es zu grundlegenden Wandlungen in der Gesellschaftsbasis im Zusammenhang rnit dem Sichdurchsetzen und Festigen der feudalen Produktionsbeziehungen. Neben ihnen kam es, nach dem bekannten Mechanismus der Ri.ickwirkung, zu bedeutenden Wandlungen auch in vielen Bereichen des gesellschaftlichen Úberbaues. In seiner Zusarnmenstellung begegnen wir politischen, rechtlichen, ethischen, ästhetischen, philosophischen und religiosen A nsichten, die den Kern der gesellschaftlichen BewuBtseinsformen bilden (Spoločenské vedomie, 1973, S. 290; Filosofický slovník, 1976, S. 534). Die letzte der aufgezählten Formen, d. h. die Religion, ist an und fi.ir sich eine komplizierte gesellschaftliche Erscheinung. Sie besteht aus einer ganzen Reihe von Komponenten und Elemen-

177 178 M. HANUUAK ten (Slovnik vedeckého ateizmu, 1983, S. 441 f.). Mittels archäologischer Quellen kônnen wir uns nur einem geringen Teil von ihnen nähern, der uns in materiellen Widerspiegelungen zugänglich ist. Unsere zugänglichste Quelle dieser Art - das Gräberfeldmaterial - informiert uns eingehender nur iiber eine der Komponenten der Religion. Es sind dies Ansichten uber das Jenseits (Dornič, 1961, S ). Es ist daher nicht zu bezweifeln, dab wir nur mit Hilfe archäologischer Quellen auberstande sind, in wtinschenswertem MaBe die Dimension und den Verlauf der Wandlungen in den religiôsen Vorstellungen zu beleuchten, die sich im verfolgten Zeitabschnitt bis zu dem Augenblick abspielten, als die christliche Religion definitiv die ursprtingliche heidnische Religion ablôste. Der Rekonstruktionsversuch dieses Prozesses nur aufgrund von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen, Militaria, Gegenständen kultischen Charakters oder des Bestattungsinventars tiberhaupt, ist von diesem Aspekt eine allzu vereinfachte und einseitig aufgefabte SchluBfolgerung. Uber das in den Kerngebieten GroBmährens im 9. Jh. sich verbreitende Christentum herrscht kein Zweifel. AuBer schriftlichen, bezeugen dies auch archäologische Quellen. Zu direkten Belegen gehôren tiber zwanzig bekannte Objekte der sakralen Architektur, die in administrativ-ôkonomischen Zentren abgedeckt wurden.!hre chronologische Stellung ist zwar nicht in allen Fällen eindeutig, sie verschiebt jedoch das Eindringen der neuen Ideologie zu den mitteldonauländischen Slawen in die erste Hälfte des 9. Jh., vor die Ankunft der byzantinischen Mission der Brtider Cyril und Method ( Cibulka, 1958, S ; Poulík, 1963, S ; 1978, S ; Chropovský, 1972, S ). Eine andere Denkmälergruppe sind Verzierungsmotive auf Gegenständen und die Gegenstände selbst, die sich an das Christentum kniipfen, wie Reliquiare, Kaptorgas und Kreuzchen. Am zahlreichsten sind von ihnen Kreuzchen vertreten, die zu uns durch verschiedene Missionsstrômungen gekommen sind (Poulík, 1967, S ; Dekan, 1976, S ; Abb ; Friesinger, , S. 107; Klanica, 1985, S. 134 f.). Zu indirekten lndikatoren des Eindringens des Christentums reibt man Erscheinungen, die beinahe ausschlieblich mit der Bestattung der Toten zusammenhängen. Es ist sehr wahrscheinlich, dab zu ihnen in die Kollektion unrichtig a uch jene gereiht werden, deren Existenz in der erwähnten Zeit zwar erfabt wird, jedoch mit den pertraktierten Wandlungen in den religiôsen Vorstellungen nicht zusammenhängen. Es handelt sich z. B. um eine allmählich sich stabílisierende Gestaltung des Kôrpergrabes, die innere Struktur der Gräberfelder, das Anlegen der Gräberfelder im Gelände bzw. a uch das Abklingen der Errichtung von Htigelgräbern (vgl. Krumphanzlová, 1971, S. 416 f.). Die Zusammengehôrigkeit weiterer ÄuBerungen dieses Charakters rnit dem verfolgten Entwicklungstrend, wie die sich stabílisierende W-0-0rientierung, die umgekehrte 0-W Orientierung, das Betten der Unterarme der Toten in aubergewôhnliche Lagen, das Bentitzen von Steinen bei der lnnengestaltung der Grabgrube (Krumphanzlová, 1971, S. 420), wird durch unsere Analysenergebnisse in Zweifel gestellt. Auf den Gräberfeldern im Milieu der Agrarsiedlungen pflegt während des Jh. z. B. die W-0-0rientierung keine Regel ohne Ausnahme zu sein. Sie richtet sich nach eingelebten, gebräuchlichen Regeln der Ritualpraktiken wie auch nach dem Chaŕakter des Oberflächenreliefs der Gräberfelder. Bei der Gräberorientierung, ähnlich wie auch im Falle der Grabgrubenzurichtung, der inneren Gräberfeldstruktur, bei ihrer Unterbringung im Gelände, spielten ôkonomisch-soziale Aspekte eine bedeutende Rolle. Die sinkende Frequenz des Vorkommens von umgekehrt orientierten Gräbern hatte im Jh. gerade einen umgekehrten Verlauf, als wir in der Entwicklung des sich verbreitenden Christentums voraussetzen. Dieser Vorstellung widerspricht auch das Vorkommen der Unterbringungslagen der Unterarme, bei denen wir im 9. Jh. ein Anwachsen verfolgen, eine Kulminierung im zweiten und dritten Drittel des 10. Jh. und eine Abnahme in Richtung zum 12. Jh. Die Ergebnisse unserer Analysen bestätigten ebenfalls, dab die Bentitzung von Steinen bei der Innengestaltung der Grabgrube nicht mit dem sich verbreitenden Christentum verbunden werden kann. Es handelt sich im Gegenteil um eine seltene Zurichtungsart ohne Anzeichen eines Entwicklungstrends. Scheinbar hing diese Zurichtungsart vor auem von der leichten Zugänglichkeit eines passend geformten Steines ab, der funktionell in vielen Fällen in der Kombination mit Holz bentitzt wurde. Gegenwärtig hält man fiir den ilberzeugendsten Beleg des Eindringens der neuen Religionsform in das Denken und Handeln der Menschen den Schwund von Gegenständen des Bestattungsinventars aus den Gräbern und die Zunahme von Gräbern ohne jedwedes lnventar (Abb ). Der scheinbare Synchronismus des Entwicklungstrends beider ÄuBerungen und unserer Vorstellung iiber die wachsende Intensität des Einflusses des Christen-

178 AUSSAGEFÁHIGKEffEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÁBERFELDERN OES JAHRHUNDERTS 179 tums wird in dieser Richtung fiir einen weiteren Beleg gebaltert' (Sikulová, 1959, S. 109; Éry, 1971, S. 100; Krumphanzlová, 1971, S. 421; Szabó, 1979, S. 74). Die Ursache der beträchtlichen Stabilität solcher Ansichten sind lndizien, die als geni.igend fest angesehen werden. Deshalb sieht man aucb von ihrer kritischen Umwertung ab. Andere Tatsacben, die der anerkannten Vorstellung widersprecben, werden wieder i.ibersehen. Der sichtbare Widerspruch zwischen der heidnischen und christlichen Religion ( Niederle, 1916; Bednárik, 1955; Polák, 1956, S ), mehrmals sogar zu sehr betont, wurde in der Zeit ihrer Úberschichtung fiir einen revolutionären Wandel gehalten. Eine ganze Reihe von Belegen i.iberzeugt uns anderseits davon, dab die Ablosung einer Qualität durch die andere lange dauerte. Während dieser Zeit ging die heidnische Religion in die Endpbase ihrer Entwicklung i.iber und nach ihrem Krisenstadium wurde sie aufgegeben. Der ProzeB des Untergangs war ebenfalls nicht kurzfristig. In seinem Verlauf starben allmählich die einzelnen Formen der Vorstellungen ab und wurden gleicb darauf durch christliche ersetzt. Direkte Belege zur detaillierten Beleuchtung einer solchen Entwicklung stehen uns nicbt zur Verfiigung. Der Marxismusbält eine jede Religion fiir gesellschaftlich bedingt und deshalb fiir eine historisch sich wandelnde Erscheinung (Filosofický slovník, 1976, S. 312). Ihre Form entsprach gewohnlich der zugehorigen Form des materiellen Lebens und dem ganzen System der gesellschaftlichen Beziehungen auf einer gewissen Stufe der geschichtlichen Entwicklung (Spoločenské vedomie, 1973, S. 290; Ašenko - Puchovskij, 1973, S. 259). Mit der Entfaltung der Produktivkräfte und den Veränderungen in den Produktionsbeziehungen, welche die dorfgemeinschaftliche Produktion und die Verteilungsart der Produkte untergruben, hingen in unserem Gebiet die Anfänge des Feudalisierungsprozesses mit vielseitigem ideologischen, kulturellen und sozialen Inhalt zusammen. Die heidnische, mit der vorangehenden Form der sozialokonomischen Beziehungen verkni.ipfte Religion gelangte in ein Krisenstadium. Sie verlor das Vertrauen der Menschen aus dem Grunde, weil sie nicht fähig war, verläblich die Kompliziertheit der Wandlungen in den wichtigsten Lebensbereichen der Gesellschaft zu begri.inden (Marx - Engels, 1962, S. 141; Cabalska, 1979, S. 126). Als Úberbauerscheinung konnte sie nicht mehr die entwickeltste Form der Basis festigen, sondern sie wurde umgekehrt zu einem Hindernis, das die weitere Entwicklung bremste. Den Niederschlag dieser Situation konnen wir direkt auf den Gräberfeldern wahrnehmen. Wir erfassen ihn schon im erwähnten Absinken des Vorkommens von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen, von Gegenständen kultischen Charakters aus der Zusammensetzung des Bestattungsinventars und im Anwachsen der Gräber ohne jedwedes Bestattungsinventar. Diese Veränderungen konnen wir nicht mit den Wandlungen in den Vorstellungen des jenseitigen, von allen leiblichen Bedii.rfnissen infolge der dauernden Trennung der Seele vom Korper entledigten Lebens verbinden, resp. mit dem Eindringen der christlichen Vorstellung von der Gleichheit im Denken und Handeln des Menschen. Die erfabten Erscheinungen sind nämlich das Ergebnis von Prozessen, die sich in der durch Krisen gekennzeichneten heidnischen Religion abspielten. lm Úbereinklang damit vermerken wir ÄuBerungen eines wachsenden symbolischen Auffassens besonders jener Gegenstände des Bestattungsinventars, welche den Individuen in jener Welt dienen sollten. Die sich mehrenden FäUe der Beni.itzung von Amuletten sind eine weitere ÄuBerung dieses Trends in der Zeit der gestorten Stabilität auf ideologischem Gebiet, als das Vertrauen in die Kraft der heidnischen Religion schwand, doch die ldee der christlichen Religion das notige Vertrauen noch nicht erlangt hatte. Ein anderes Zeugnis sind die oft erscheinenden FäUe von aubergewohnlich gebetteten, mit gegenvampirischen MaBnahmen versehenen Individuen (Krumphanzlová, 1964, S ). Wenn wir auch zulassen, dab es sich um eine Stärkung der ÄuBerungen von uraltem, im Animismus wurzelndem Aberglauben handeln kann, ist ihr Zusammenhang mit nomadischem oder germanischem EinfluB zweifelhaft (vgl. Krumphanzlová, 1964, S. 208 f.; 1971, S. 415). Die Verbindung der angefi.ihrten ÄuBerungen mit dem i.iberhandnehmenden Christentum wird durch einige andere Faktoren bezweifelt. Zu ihnen gehort aucb die Zusammensetzung des Bestattungsinventars aus Gräbern auf KirchenfriedhOfen in administrativ-okonomischen Zentren. Zusammen mit den Scbriftquellen wird auf diese Weise die Ansicht gesti.itzt, dab nicht einmaj in einem solcben stark cbristianisierten Milieu die Ideen der neuen Religion tiefer in das BewuBtsein der Menschen drangen (Hrubý, 1955, S. 233; 1966, S. 32; Cibulka, 1958, S. 283; Ratkoš, 1964, S. 111 ). Die Kirche kämpfte hier nicht fi.ir die Beseitigung vieler Úberlebsel der alten Religion im Hinblick auf hohere politische Ziele und die okonomische Abhängigkeit ( Graus, 1957, S. 23; Cibulka, 1958, S. 262, 264; Havlík, 1964, S. 211;

179 180 M. HANULIAK Ratkoš, 1971, S. 19). Daher ist es wahrscheinl.ich, dab sich das Christentum auf allmählichem Wege ohne Gewalt und strikte Direktiven verbreitete (Graus, 1957, S. 23). Seine Annahme pflegte oft blob eine Forrnsache zu sein (vgl. Ratkoš, 1964, S. 151). Die Bewohner bl.ieben im Grunde heidnisch, nur ihre bisherige Religion christianisierte sich. Ein Ergebnis dessen ist der markante Dualismus in den Vorstellungen und Bräuchen. Als funktionell bedeutsamer werden die traditionellen Vorstellungen und die mit ihnen zusammenhängenden Rituale betrachtet, während die Kirchenlehrer und Heiligen fiir ein beigegliedertes E lement gehalten wurden (Horváthová, 1980, S. 135). D en kultischen Archaismus konnen wir auch im Charakter der erbauten kleinen einschiffigen Sakralobjekte beobachten, resp. in den Rotunden, die als Wohnungen der Gottheit betrachtet wurden. Die an den Gottesdiensten beteiligte Bevolkerung stand nach alter heidnischer Tradition unter freiem Himmel (Konečný, 1978, S. 133 f.). Ein Ergebnis des parallelen Wirkens beider Religionsformen war die Form ihrer Symbiose, die mit dem Terminus heidnisch-christlicher Synkretismus bezeichnet wird. Unzweifelhaft war im Milieu der Agrarsiedlungen das Ergebnis der Christianisierung unvergleichbar scbwächer. Dies war ein Missionsgebiet, wo die neuen Gedanken langsamer heimisch wurden, au Ber anderem auch deshalb, weil die Bevolkerung weder wirtschaftlich noch politisch an diesem ProzeB interessiert war. Die iibersinnlicben Ideen unterschieden sich von den heidnischen, die aus der materiellen Basis entsprangen und praktiscbe Ziele verfolgten. Sichtbar äuberte sich dies in der Totenausstattung und im Bestattungsritual. bas Úberleben des heidnischen Bestattungsrituals war durch seine Anziehungskraft gegeben. Gestiitzt wurde sie durch die Natiirlichkeit mit freiem Raum fiir emotionelle ÄuBerungen, die dem damaligen Empfinden der Menschen näher standen als die christliche Lehre, die gerade die umgekehrte Konzeption proklamierte (Horváthová, 1980, S. 135 f.). Mit der Abnahme der Frequenz des Vorkommens von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen und Gegenständen von kultischem Charakter aus Gräbem während der verfolgten Zeit, wird nicht selten auch der parallele Entwicklungstrend bei Waffen und Kriegerausriistung in Zusammenhang gebracht. Die Determinanten beider Entwicklungstrends sind jedoch nicht identisch. Ein Grund dafiir ist ihr unterschiedliches Funktionswesen. Die Waffen und Bestandteile der Kriegerausriistung gehoren in den Männergräbern zu Attributen der hoheren sozialen Stellung resp. sind sie ein Beleg des militanten Dienstes, welcher die Bediirfnisse der Oberschicht der damaligen Sozietät sicherte. Ihr Vorhandensein in den Gräbern hatte deshalb ihre gebiihrende Begriindung. Die Bedeutung der Militaria stieg gerade in der Zeit, als im Rahmen des Feudalisierungsprozesses der Kampf um die Festigung der iibergeordneten Stellung der hoheren Gesellschaftsschichten gipfelte. Unter den gegebenen Umständen sind die Militaria in den Gräbern nicht nur ein Zeugnis der Veränderungen in den sozialokonomischen Beziehungen, sondern auch ein Beleg der iiberlebenden heidnischen religiôsen Vorstellungen ii ber die Organisation des J enseits bei den betreffenden Individuen. Die ihnen beigelegte Bewaffnung sollte zweifellos ein Nachweis ihrer Vorzugsstellung auch nach dem Tode in der anderen Welt sein. Die Ursachen der Abnahme der Bewaffnung in den Gräbern eindeutiger zu erklären, sind wir nicht imstande. Sie konnte vom Einsickern erbrechtlicher Norrnen in den Bestattungsritus, der Organisationsform und der Ausstattung der bewaffneten Einheiten beeinflubt gewesen sein ( Friesinger, 1972b, S. 48). Zuriickweisen konnen wir weder die im religiosen und sozialen Bereich wurzelnden Griinde (Reinecke, 1925, S. 105; Beranová, 1979, S. 20, 22). Mit der Ankunft der Altmagyaren und dem Zerfall des GroBmährischen Reiches unterbrachen fiir eine gewisse Zeit die vielversprechenden Anfänge der Christianisierung in unserem Gebiet. Nach <lem Untergang der staatlichen Macht ist auch die Zersetzung der Kirchenorganisation anzunehmen. Der mit diesem ProzeB verbundene Bruch in der religiosen Entwicklung äuberte sich in markantester Weise in der Regeneration des Heidentums, das in den Bevolkerungsschichten mancherorts in eine ausgeprägte Abneigung gegen das Christentum und die gesellschaftliche Oberschicht iiberging (Sós, 1973, S. 183; Dostál, 1975, S ). Úber die Form der religiosen Vorstellungen der Angehorigen des altmagyarischen Ethnikums, das sich im 10. Jh. im Gebiet der Slowakei niederlieb, und iiber die Intensität ihrer Beeinflussung durch das Christentum haben wir keine konkreten Vorstellungen (Diószegi, 1967; Mesterházy, 1979, S ; Nevizánsky, 1979a, S ). Ein offenes Problem bleibt die Form der religiosen Vorstellungen und die mit ihnen verbundenen Praktiken auf den Gräberfeldem, wo im 10. Jh. die Angehorigen dieses Ethnikums gemeinsam mit der autochthonen slowienischen Bevolkerung bestatteten. Im materiellen Niederschlag des Bestattungsritus sind näm-

180 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBE RFELDERN DES JAHRHUNOERTS 181 lieh keine wesentlicheren Unterschiede zu beobachten, wie es gemäb der ethnischen Unterschiedlichkeit zu erwarten wäre. Den Hohepunkt des erstarkenden Christianisierungsbestrebens im Gebiet des sich formenden ungarischen Staates bildete die Taufe des Sohnes des Herzogs Gejsa, der den Namen Stephan annahm. Während seiner Regierungszeit tat man mit der Anordnung uber die Errichtung eines Netzes von Sakralbauten einen bedeutsamen Schritt zur internen Umkehr der gemeinen Bevolkerungsschichten im Milieu der Agrarsiedlungen. Rund um diese sollte die Bevolkerung der zugehorigen Region ihre Toten begraben (Závodszky, 1904, S. 45). Auf diesem Wege und durch die verpflichtete Beteiligung der Bevolkerung an den sonntäglichen Gottesdiensten wurde ein direktes Eingreifen der christlichen Kirche in das Leben der Menschen gesichert. Die nichtkonsequente Erfilllung der Anordnung und die noch anhaltenden heidnischen Úberlebsel erforderten wiederholte Anordnungen dieser Art durch die Konige Ladislaus und Kalman (Závodszky, 1904, S. 74, 92). Belege uber die gleichen Probleme im bohmischen Staat finden wir in den Anordnungen Bfetislav 1. und Bfetislav II., in denen die Bevolkerung aus dem Milieu der Agrarsiedlungen als Halbheiden bezeichnet wurde (Niederle, 1916, S. 274; Fiala, 1975, S. 70 f.). Den Niederschlag der komplizierten Verhältnisse im religiosen Bereich erfassen wir vor allem im Verharren der Bestattung auf nichtkirchlichen Gräberfeldern, die stellenweise bis in den Verlauf der ersten Hälfte des 12. Jh. benutzt wurden. In den Gräbern verfolgen wir jedoch ein zunehmendes Absinken von täglichen Gebrauchsgegenständen und Werkzeugen wie auch von Gegenständen kultischen Charakters. Nach dem vorangehenden Entwicklungstrend konnen wir den erfabten Stand als Endstadium des Krisenprozesses der Entwicklung der heidnischen Religion ansehen. Das hohe Vorkommen von inventarlosen Gräbern, die Zunahme von Gräbern mit unterdurchschnittlichem Inventar, die markant nivellisierten Zuge der Elemente des Bestattungsritus konnen ebenfalls ein Ergebnis der Verarmung der gemeinen Bevolkerungsschichten sein, deren Anfänge im dritten Drittel des 9. Jh. angesetzt werden konnen (Filip, 1956, S. 312; Bakay, 1971b, S. 80; Havlík, 1978, S. 60). Zur Problematík der interethnischen Beziehungen Die Problematík der interethnischen Beziehungen ist durch die Breite ihres AusmaBes und die Mannigfaltigkeit der Teilprobleme bekannt. Sie birgt solche komplizierte Prozesse in sich, wie es die Genese der Nationalitäten - der Volker ist, die sich in den gegebenen Bedingungen nie in der Isolation realisierte, sondern unter der nicht wegzudenkenden Mitbeteiligung oder dem EinfluB benachbarter ethnischer Einheiten. Die objektiven Forschungsprobleme hängen mit der Verschiebung des Suchens der Anfänge historischer Volker tiefer in die Vergangenheit zusammen. Proportionell damit verringert sich die qualitativquantitative Seite der Aussagefähigkeiten der betreffenden Quellen. Ein Beleg filr die grobe Bedeutung der ganzen Problematík sind Beispiele, wann ihre Teilaspekte nicht selten zum Gegenstand eines ideologischen und politischen Kampfes wurden, der nicht einmal in der Gegenwart aufhort. Vollauf gilt dies vom Problem der ethnischen Formung des slowienischen Ethnikums im Gebiet der heutigen Slowakei, bis der ganze ProzeB in der Entstehung eines vollberechtigten europäischen Volkes mit spezifischen Merkmalen zum AbschluB kam. Die Beleuchtung dieser Entwicklung voller U msturze und Wandlungen gehort zu den schwerwiegendsten Aufgaben unserer Historiographie. Unser gegenwärtiger Wissensstand ist in dieser Richtung eine Widerspiegelung des Charakters der Materialbasis, der methodologischen Unzulänglichkeiten und zum TeiJ a uch einer terminologischen Labilität ( Szucs, 1971, S. 527 f.). Eine andere unerwunschte Tatsache ist die niedrige Objektivität seitens der Forscher, die abhängig ist von der Einhaltung ethischer Prinzipien in der wissenschaftlichen Forschung, resp. von dem Abgleiten in unwissenschaftliche Positionen infolge uberspitzter personlicher und nationaler Begeisterung oder der Abhängigkeit vom politischen Geist der Zeit. An der Beleuchtung der Genese des slowakischen Volkes beteiligt sich in bedeutendem MaBe auch die Archäologie. Zum Unterschied von den Quellen schriftlicher und sprachlicher Art kann sie als einzige Disziplin fortwährend die Quellenbasis mit neuem Material erweitem. Das beste Zeugnis ist der in den letzten Jahrzehnten erreichte Fortschritt in der Forschung (Ruttkay, 1984, S ; 1985, S. 5-19). Anderseits gibt es keine Zweifel, dab die Beleuchtung eines so komplizierten Prozesses nicht allein mit dem Beitrag archäologischer Quellen moglich ist. Es verwehren dies die durch Einseitigkeit gekennzeichneten Aussagefähigkeiten, besonders jedoch das im theoretischen Bereich schon lange bekannte, doch in der Praxis umgangene multidisziplinäre Herantreten in der Forschung

181 182 M. HANUUAK (Chropovský, 1982, S. 19). Indirekt erzwungen wird es von der Vergangenheit des slowakischen Volkes, das sich, zum Unterschied von den Nachbarvôlkem mit politischer, tief in die Vergangenheit reichender Geschichte, nicht auf eine langjährige staatliche Geschichte stiitzen kann. Aus den angefiihrten Ursachen kompliziert sich der Weg zum Erreichen des Ziels nach allen Seiten hin. Beim Lôsen ist es unausweichlich, ein bedeutendes Quantum von Belegen verschiedenster Art zu verfolgen und zu analysieren, die, wenn auch in indirekten Zeugnissen, die Rolle erkennen lassen, welche unsere Vorfahren im verborgenen ProzeB ihrer ethnischen Formung gespielt haben. Die Definierung des Begriffes feudale Nationalität als historische Kategorie und ihre Eingliederung in den Rahmen der Entwicklungsskala der politischsozialen Gebilde nach Geschlecht, Starom und vor ein Volk der Bourgeoisie, halten wir fiir einen bedeutsamen Akt (Čerepin, 1958, S. 8; Tibenský, 1961, S. 397; Ratkoš, 1972, S. 22 f.). Erermôglichte es uns, die Anfänge unseres Suchens in das 9. Jh. zu verschieben. Es handelt sich dabei nicht um ein pures nationalistisches Bestreben, die Genese des Volkes tiefer in die Vergangenheit zu riicken, sondern um das Erfassen einer objektív existierenden Tatsache. In der erwähnten Zeit sind unstrittig die Anfänge des ethnogenetischen Prozesses der Bevôlkerung im Rahmen der territorialen Einheiten des mährischen und Nitraer Fiirstentums zu suchen, die zu einem einheitlichen Staatsgebilde geformt wurden. Bei diesem Stand wurden alle Voraussetzungen geschaffen, dab sich bei der Bevôlkerung, die im gegebenen geographischen Rahmen durch eine staatlich-politische Macht vereint war, enge und regelmäbige Kontakte bildeten, eine gemeinsame Sprache, eine eigenständige materielle und geistige Kultur und eine spezifische psychische Veranlagung entwickelten (Havlík, 1964, S. 367). Infolge der Fortsetzung des angetretenen Trends ist auch die Formung eines einheitlichen historischen BewuBtseins als ein weiterer wichtiger Faktor zu erwarten, der die Genese der Nationalität intensivierte. Die reale Voraussetzung der Existenz des historischen BewuBtseins ergibt sich vor allem aus der Notwendigkeit des geschaffenen Staatsgebildes, welches das Denken der Menschen mittels der einheitlichen staatlichen Ideologie vereinheitlichen mubte, die eine offizielle Ansicht iiber die Entstehung des Staates, der Stellung der herrschenden Klasse und der privilegierten Schichten verkiindete (Holotík, 1976, S. 325; Kučera, 1977, S. 234). Nach dem Zerfall des friihfeudalen grobmährischen Staates endete die vielversprechende Entwicklung der ethnischen Formung der Bevôlkerung aus der heutigen Slowakei im Rahmen der mährischen Nationalität. Nach kurzer Zwischenzeit geriet ihre Bevôlkerung in die komplizierten Bedingungen des ungarischen Vielvôlkerstaates. Damit verloren sich zugleich auch fiir mehrere Jahrhunderte direkte Belege eines ethnogenetischen Prozesses. Die Situation verschlechterten weiterhin die Bemiihungen der herrschenden Klasse des ungarischen Staates, die vom 12. Jh. an bestrebt war, eine einheitliche Staatsideologie zu schaffen. In ihr finden wir die Anfänge der Unterwerfungstheorie der Altmagyaren. Die autochthone slowienische Bevôlkerung gelangte zwischen die unterworfenen und rechtlosen Bevôlkerungsgruppen (Kučera, 1977, S ). Die Intensität der proklamierten Ansichten verstärkte sich später proportionell mit den sich zuspitzenden nationalen Kämpfen während des Spätmittelalters und in der Formungszeit der historischen biirgerlichen Vôlker. Diese tendenziôsen Ansichten verloren sich auch nicht in der heutigen Zeit und viele von ihnen leben erneut in den Arbeiten mancher Autoren auf. Es handelt sich im Grundsatz um eine absichtliche Mystifizierung der Vergangenheit des slowakischen Volkes, um das Recht auf ein eigenes Gebiet in Zweifel zu setzen, die Historie herabzusetzen, deo Anteil an der Formung des ungarischen Staates und seiner weiteren Entwicklung zu verringern oder ganz abzusprechen ( vgl. Ratkoš, 1984, S , Anm , 16-20). Die verläblichste Stiitze dieser Bestrebungen ist die Theorie iiber die destruierte Besiedlungskontinuität in den Niederungen der Slowakei. Zu ihren grundlegenden Bestandteilen gehôren die Absichten, den Hauptanteil am Zerfall des grobmährischen Reiches den altmagyarischen Militäreinheiten zuzuschreiben und das Besetzen seines ôstlichen Gebietes mit der Massendezimierung der autochthonen Bevôlkerung wie auch mit der passiven Flucht in die natiirlich geschiitzten, nôrdlicher liegenden Gebiete und Becken zu verbinden. In ein solches Bild wird dann die leichte Besetzung der westslowakischen Niederungen mit den Riesenmassen des magyarischen gemeinen Volkes einkomponiert, die nach kurzfristiger Pazifizierung der letzten Reste des Widerstandes gefolgt haben soli. Die Zusammenfassung der Forschungsergebnisse unserer Historiographie widerlegen in ihrer Geschlossenheit die Begriindung vieler Seiten der Theorie iiber die destruierte Besiedlungskontinuität. Zu ihnen gehôren vor allem die Erkenntnisse dariiber, dab den Hauptanteil am Zerfall des GroB-

182 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER OUELLEN AUS FLACHGRÄOERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 183 mährischen Reiches die Desintegrationstendenzen einzelner seiner Fursten und Herzoge hatten, die motiviert warcn von dem Streben nach Abschuttelung der unmittelbaren Abhängigkeit von der Zentralmacht (Havlík, 1964, S. 279; 1965, S. 136; Kučera, 1974, S. 47). Demographische strukturelle Analysen der autochthonen Population auf den Gräberfeldem der Slowakei bieten keine Anhaltspunkte uber einen schnellen und katastrophischen Verlauf der Besetzung dieses Gebietes durch das neue Ethnikum. Es handelte sich im Gegenteil um einen etappenmäbigen und im wesentlichen friedlichen ProzeB (Ratkoš, 1963, S. 110; 1965, S. 176; Varsík, 1965, S. 185; Chropovský, 1982, S. 25; Čaplovič, 1983, S ; Marsina, 1984, S. 53), obzwar man mit der Liquidierung der Zentralmacht und der Abwehrkräfte rechnen mub. Mit der beginnenden dauernden Okkupation der westslowakischen Niederungen durch altmagyarische Militäreinheiten konnen wir nicht eher rechnen als im Verlauf des dritten Jahrzehnts des 10. Jh., und mit der Ankunft der gemeinen Bevolkerungsschichten erst seit Anfangdeszweiten Drittels des 10. Jh. Nach der bewiesenen Bestattungskontinuität auf den Gräberfeldern mit gemischter ethnischer Zusammensetzung konnen wir indirekt eine ununterbroch~ne Beniitzung der nachgrobmährischen Gräberfelder durch die autochthone slowienische Bevolkerung, stellenweise bis zum AbschluB des zweiten Drittels des 10. Jh. voraussetzen. Die Gräberfelder dieses Typs sind zugleich das Zeugnis einer friedlichen Koexistenz der Angehorigen beider Ethnika. Belege uber ein markantes MiBverhältnis in der ethnischen Zusammensetzung dieser Gräberfelder fehlen, und unsere Analysen vom Gräberfeld in Trnovec nad Váhom schlossen eine solche Eventualität aus. Wir ftihren diese Erkenntnis deshalb an, weil die Schätzungen der Zahl der Angehorigen des in das Karpatenbecken eingewanderten altmagyarischen Ethnikums tendenzios zu boch gegriffen sind (Gyórffy, 1960, S. 7-9, Anm. 24; vgl. Marsina, 1961, S ; Kučera, 1974, S. 102, Anm. 30). Die aufgrund demographischer und wirtschaftlicher Belege gemachten Berechnungen weisen zahlenmä Big aus, dab die Altmagyaren im 1 O. Jh. nur 8-12 % von der Gesamtzahl der Bevolkerung der Slowakei bildeten (Ruttkay, 1985, S. 15 f.). IhrNiederlassen in diesem Gebiet in der erwähnten Zeit war rnit keiner Verdrängung der autochthonen Bevolkerung verbunden, sondem rnit einer Einnahme freier Räume der Donauebene, die infolge geographisch-anthropologischer Verhältnisse ursprunglich sporadisch besiedelt waren. Ein uberzeugendes Zeugnis daruber gibt eine Karte, die unsere gegenwärtigen Erkenntnisse uber die Besiedlung im Jh. erfabt (Atlas Slovenskej socialistickej republiky, 1980, S.109, Karte 12). Wenn wir auch anerkennen, dab das erhaltene Bild nicht ganz der ursprunglichen Situation entspricht, ist der Unterschied in der Besiedlungsdichte zwischen den Gebieten nordlich und siidlich der Linie Sereď-Galan ta-nové Zámky offensichtlich. Und gerade im nordlich gelegenen Gebiet konzentrierte sich damals das Úbergewicht qualitativer Boden mit weiteren Gegebenheiten, die notwendig waren in einer Zeit, als die Pflanzenproduktion in der Wirtschaft die grundlegende Ernährungsquelle ftir den uberwiegenden Bevolkerungsteil bildete. Man braucht sich daher nicht hartnäckig die Frage stellen: Wohin geriet die slowienische Bevolkerung aus den Sudteilen der Westslowakei", da es sicher ist, dab ihre ursprunglichen Enklaven hier durch die sich verstärkenden Besiedlungsimpulse im Jh. zugunsten des magyarischen Ethnikums assimiliert wurden (Marsina, 1984, S. 39 f.; Ruttkay, 1985, S. 10, 15 f.). In diesem Gebiet mit so komplizierter ethnischer E ntwicklung kann die Zahl slawischer Topika kein Beweismaterial ftir die destruierte Kontinuität der ursprunglichen Besiedlung sein. Infolge der Eingriffe in die sich ändemde Besiedlungsstruktur im Jh. machten nämlich die ursprtinglichen Benennungen eine solch komplizierte Entwicklung durch, dab ihr alter slawischer Kem beinahe uberhaupt nicht erkennbar ist (Marsina, 1984, S. 54). Die ÄuBerung der Ergebnisse der grundsätzlichen Wandlungen im machtpolitischen, ethnischen, wirtschaftlichen und kulturellen Bereich im Karpatenbecken wird nach der nachfolgenden Konsolidierung der Verhältnisse ab der zweiten Hälfte des 10. Jh. mit dem einheitlichen Terminus Bijelobrdo-Kultur bezeichnet. Auch trotz der groben Aufmerksamkeit, die ihrem Studium gewidmet wurde, gehort auch weiterhin diese sog. Kultur zu den umstrittensten ÄuBerungen des Frtihrnittelalters. Die Ursache dieses Standes ist das Interesse der Forscher nur an einigen Aspekten ihrer Úberbauerscheinungen. Die iibrigen Elemente der Kultur selbst, besonders jedoch der umfangreiche und ungemein wichtige Komplex der Erscheinungen der Basis, konnte bisher nicht näher spezifiziert werden. Die Aufmerksamkeit war umgekehrt seit Forschungsbeginn auf das erstrangige Verfolgen der interethnischen Beziehungen gerichtet, wobei das Problem der Ethnizität der Träger der KulturäuBerungen seine dominante Position bis in die Gegenwart beibehielt ( Giesler, 1981, S. 8-19). In letzter Zeit spitzte sich

183 184 M. HANUUAK seine Schärfe tendenzios mit dem Durchsetzen der These zu, nach welcher die sog. Bi jelobrdo-kul tur in ihrem gesamten Verbreitungsgebiet, einbezogen auch die Randgebiete, nur mit dem magyarischen Ethnikum vereinbar ist (Szóke, 1959, S. 45; Točík, 1973, S. 355; Bálint, 1980, S. 184). Es handelt sich hier zumindest um einen unhistorischen Blick, mit welchem wenn auch blob die Moglichkeit bestritten wird, dab die autochthone slowienische Bevolkerung Träger einer KulturäuBerung sein kännte. Infolge der so einseitig verstandenen Situation verlor sich im Verlauf einer Generation ein bedeutendes menschliches Potential der urspriinglichen Bevälkerung auf dem Teil des ehemaligen groj3mährischen Staatsgebietes. Es geht konkret um die Region der Siidwestslowakei, des oberen TheiBgebietes, des Biikk- und Matra-Gebirges. Eine analoge Situation repräsentiert das transdanubische Gebiet, wo sich nach der Ankunft der Angehärigen des altmagyarischen Ethnikums tendenziäs Belege iiber Gräberfelder der autochthonen Bevälkerung verlieren, und es sind iiberhaupt keine gemeinsamen Gräberfelder dieses Ethnikums mit den Neuankämmlingen bekannt. Die in solchem Sinne geläste Situation widerspricht den logischen Voraussetzungen, die von Indizien ausgehen, die im Gebiet der Slowakei gewonnen wurden. Die Expertisen des osteoanthropologischen Materials widersprechen dieser Auslegung (Nemeskéri - Harsányi, 1959, S. 215; Éry, 1971, S. 124 f.; Bakay, 1971a, S. 81 f.; 1978, S. 200). Ein Musterbeispiel ist das Gräberfeld in Halimba (Täräk, 1962), das fiir eines der typischen Bijelobrdo-Gräberfelder gehalten wird. Uber seine kulturell-ethnische Zugehärigkeit bestehen jedoch ernste und berechtigte Zweifel (Turek, 1963, S. 166; Giesler, 1981, S. 155). Bei den Erwägungen iiber die ethnische Zugehärigkeit der Träger der Bijelobrdo-Kultur fuj3t man auf dem Gräberfeldmaterial. Seit Forschungsbeginn konzentrierte sich die Aufmerksamkeit der Forscher besonders auf die charakteristischen Formen des Schmucks und Trachtzubehärs. Einen wesentlichen Teil von ihnen bilden Exemplare aus auj3erkarpatischem Gebiet (Szóke, 1959, S ; Dienes, 1972, S. 20), jedoch ein Teil von ihnen hat seinen Ursprung im heimischen Milieu (Giesler, 1981, S. 155). VerhältnismäJ3ig bald verloren sie sich jedoch samt den iibrigen autochthonen Formen nach der vorangehenden quantitativen Abnahme im Verlauf des ersten Drittels des 10. Jh. In mäbigerer Form spielte sich ein ähnlicher ProzeJ3 auch im Inventar der Bijelobrdo-Kultur an der Wende des Jh. ab, doch wird ihm kein tendenziäser ethnischer Unterton zugeschrieben (Rejholcová, 1982, S. 205). Ein umstrittenes Problem bleiben weiterhin die S-färrnigen Schläfenringe, die fiir eine der typischesten ÄuJ3erungen der Bijelobrdo-Kul tur gehalten werden und genetisch mit dem neuangekommenen Ethnikum verkniipft sind (Szóke, 1962, S. 86, 88), und zwar auch ungeachtet dessen, daj3 ihr Vorkommen erst in spätere Zeit datiert wird. Zur Charakteristík dieses Zeitabschnittes gehärt die beginnende Konsolidierung der inneren Verhältnisse im Karpatenbecken, auf dessen Territorium zu den S-färmigen Schläfenringen auch formal verwandte ältere Vorlagen zu finden sind (Giesler, 1981, S. 151; Hanuliak - Zábojník, 1982, S. 496). Wie die Ergebnisse unserer Analysen zeigten, kann bei der Läsung der ethnischen Zugehärigkeit der S-färrnigen Schläfenringe weit nachweisbarer die Auswertung der Tragweise sein (Abb. 15) als das Verfolgen ihrer maximalen territorialen Verbreitung (Kralovánszky, 1959). Das auf diese Weise gewonnene Ergebnis kann nämlich, auj3er der Besiedlungsdichte und Intensität der Beliebtheit, durch den Vergleich des erfaj3ten Standes mit den ethnischen Verhältnissen im Karpatenbecken aus dem 11. Jh. verzerrt sein. In diesem Zeitabschnitt verlor sich restlos die Aussagefähigkeit der S-färrnigen Schläfenringe in Fragen der Ethnizität gegeniiber dem dritten und vierten Viertel des 10. Jh. Es bleibt daher fraglich, ob die S-färmigen Schläfenringe iiberhaupt urspriinglich die Eigenschaften eines ethnischen Indikators besaj3en und ob es sich von den friihen Anfängen an nicht um ein iiberethnisches, vom Zeitgeschmack abhängiges Element handelte ( vgl. Halaga, 1962, S. 244; Kiss, 1973, S. 338). Wenn wir aus dem Bestattungsinventar die Bewaffnung aussondern, die auf den Bijelobrdo-Gräberfeldern im Milieu der Agrarsiedlungen sehr sporadisch vorkommt, weichen die Formen der iibrigen Gegenstände aus dem Gebiet der Slowakei im W esen nicht von den Formen des 9. bis ersten Drittel des 10. Jh. ab. Ihr Vorkommen im nachfolgenden chronologischen Teilabschnitt ist nur eine weitere Entwicklungsetappe, die genetisch rnit der vorangehenden Entwicklung verkniipft ist. Die angefiihrten Anzeiger sind zugleich ein materielles Zeugnis iiber die religiäsen Vorstellungen im Bestattungsritus, denen eine groj3e Resistenz und erstrangige Bedeutung bei der Bestimmung der Ethnizität zugeschrieben wird (Čajánková, 1956, S. 290; Kiss, 1969, S. 178). AuJ3er den markanten ÄuBerungen der gebräuchlichen Praktiken des Bestattungsritus, zu denen die Unterbringung von Teilen des Pferdes bzw. der Bestandteile der Reiter-

184 A USSAGEFÄlllG KEľľEN ARCHÄOLOGISCHER OUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 185 ausriistung (Bálint, 1976, S. 237) und das Einschie Ben von Pfeilen in die Grubensohle und Grubenfiillung gehort (Móra, 1932, S. 62), welche zweifellos mit den Angehorigen der Altmagyaren zusammenhängen, finden wir in unserem Material keíne weiteren ÄuBerungen, die von den vorher im autochthonen Milieu bekannten ÄuBerungen abweichen wi.irden. Eine bemerkenswerte Ubereinstimmung konnen wir auch im Beniitzen solcher Prinzipien von grundsätzlicher Bedeutung erfassen, nach welchen sich z. B. die Unterbringung des Gräberfeldes im Gelände, der Yorgang der Gräberanlegung, die Orientierung der Gräber und der Toten in ihnen richtete. Im Gebiet der Slowakei applizierte man sie in gleichem Mafie während des 9. bis ersten Drittels des 10. Jh. wie auch auf den Bijelobrdo-Gräberfeldem. Andere ÄuBerungen, wie die Bettungsart der Unterarme und der Individuen selbst in aubergewohnliche Lagen, sind im zweiten und dritten Drittel des 10. Jh. ein Beleg der in vorangehender Zeit angebahnten Weiterentwicklung. Eine gewisse Unterschiedlichkeit konnen wir in den Tiefen und Kubaturen der Grabgruben erblicken. Ihre Wertanzeiger sind bei der autochthoneo Bevolkerung und auf den Gräberfeldem mit kontinuierlicher Bestattung im Durchschnitt hoher als bei dem oeuaogekommenen ethnischen Element. Das Uberwinden der tendenziosen LOsung der ethnischen Frage der Bijelobrdo-Kultur ist ein anschauliches Beispiel der schwierigen LOsung der Probleme der interethnischen Beziehungen in den Bedingungen des Friihmittelalters, wo sich infolge des engen Zusammenlebens der Anhauch ethnischer Spezifika in den materiellen ÄuBerungen verwischte. Beim gegenwärtigen Stand der applizierten Methoden und der Quellenbasis sind wir nicht imstande, diese Eigenständigkeiten in erforderlichem MaBe zu differenzieren. Es hindern uns darin die ungeniigend erhellten Schicksale der autochthonen materiellen Kultur in vielen Sphären der ÄuBerungen aus dem 10. Jh., ähnlich wie auch dieselben Aspekte beim altmagyarischen Ethnikum aus auberkarpatischem Gebiet zur Zeit der zweiten Hälfte des 9. Jh. Aufgrund der angefiihrten Gedanken zu dieser Problematík der interethnischen Beziehungen mub notwendig emeut auf ihre grobe Bedeutung hingewiesen werden. Die Frage der Träger der Bijelobrdo-Kultur ist jedoch nur eine ihrer Teile. Es wäre daher ein weiterer taktischer Fehler, wenn sich unsere Aufmerksamkeit ohne solidere theoretischmethodische Vorbereitung abermals nur auf dieses Teilproblem konzentrieren wiirde. In umgekehrtem Falle gelangen wir mit grobter Wahrscheinlichkeit zu demselben ausgangslosen Standpunkt, der aus der jiingeren Vergangenheit bekannt ist. Dabei wird ein beträchtliches wissenschaftliches Potential vergeudet, das mit einem effektiveren Beitrag zur Untersuchung der Fonnung slowienischer wirtschaftlicher, polítischer und ideeller Strukturen als Basis fiir die Entstehung der feudalen slowakischen Nationalität verwertet werden konnte, welche weit mehr sind als ein iiberzeugender Beleg fiir die Widerlegung der Theorie ii ber die destruierte Kontinuität der urspriinglichen slowienischen Besiedlung (Pauliny, 1965, S. 203; Ratkoš, 1984, S. 17; Krajčovič, 1965, S. 234; Sedlák, 1985, S. 456 f. ; Kučera, 1966, S ; Ruttkay - Slivka, 1985, S ). Diese Erkenntnisse helfen uns, in Form von Traditionen die Phase des ethnogenetischen Prozesses der Angehorigen des slowienischen Ethnikums teijweise näher zu bringen, die in verborgener Form auber Reichweite unserer gegenwärtigen Erkenntnismoglichkeiten verlief. Schluf3f olgerungen Mit der Beglaubigung der Aussagefähigkeiten archäologíscher Quellen aus Flachgräberfeldem des Jh. skizzierten wir ein Bild ii ber den gegenwärtigen Stand und die Losungsmoglichkeiten des ganzen Fragenkomplexes, den dieses Fundmilieu bietet. In einigen Fällen konnte nicht nur der Stand präzisiert und auf die Vor- und Nachteile der Losung gewisser Probleme hingewiesen werden, sondern es gelang zugleich auch, eine Ausgangslosung anzudeuten. Nicht immer war der Wert ihres Beitrags aufschlubreich, ein andermal wurde die Standardsituation untraditionell interpretiert. Die Ergebnisse der Analysen erlaubten es jedoch, die gegebene Problematík auf die angedeutete Art zu lôsen. Es erwies sich ebenfalls, dab eine grobere Aussagefähigkeit und hohere Konkretisierung der Ergebnisse dort erreicht wurde, wo das geloste Problem neben der umfangreichen Quellenbasis komplex mit einem breiten Spektrum von Einzelheiten verfolgt wurde. Ein schwerwiegender Mange! der gegenwärtigen Forschungsetappe ist die beträchtliche Liickenhaftigkeit der Aussagefähô~keit der Quellen, weil sie erheblich die Yollständigkeit des erhaltenen Bildes unseres Wissens beeinträchtigt. Im Interesse der Beseitigung des Mangels ist es notwendig, unsere Arbeit sowohl im praktischen als auch im theoretischen Bereich zu verbessem. In der grundlegenden Geländeforschung konnte die notwendige Yerbes-

185 186 M. HANUUAK serung des bisherigen Standes durch eine zielbewubte Auswahl der Fundstellen im breiteren geographischen Rahmen, durch Nachdruck auf Systematisierung und Komplexheit in den Gräberfelderschlie Bungen, durch präziseres Vermerken der breitesten Skala von Einzelheiten in den abgedeckten Befunden und durch eine zweckmäbige Dokumentation erlangt werden. Auf dem Gebiet der theoretischen Forschung besteht die offensichtliche Notwendigkeit einer Hebung des Gesamtniveaus des methodischen, konzeptionellen und terminologischen Herantretens zur LOsung samt interdisziplinärer Zusammenarbeit in der analytischen und synthetischen Verarbeitungsetappe der Kenntnisse. Der materielle Charakter unserer Quellen aus den Gräberfeldern, der nur ein engeres Spektrum der ÄuBerungen zu widerspiegeln fähig ist, warnt uns vor zu grobem Optimismus aus dem erreichten absoluten Wissensniveau im LOsen irgendeines der Problemkreise. Es ist daher nicht auszuschlieben, dab auch trotz einer gri.indlichen Begutachter Dr. phil. Alexander Ruttkay, Dr.Sc. theoretisch-methodischen Vorbereitung das Endergebnis der Analysen den aufgewandten Mitteln nicht angemessen sein wird. Aus dieser Sicht ist es ebenfalls notwendig, weitere Wege zu suchen, um die aus der Unvollständigkeit und E inseitigkeit der Quellen hervorgehenden Probleme mittels Modellierens und neuer experimenteller Methoden wahrzunehmen. Das angedeutete methodische Herantreten erweiterte die qualitative Seite der Aussagefähigkeiten des Materials. Es ist hôchst aktuell, dab uns Quellen dieser Art weiterhin nicht nur uber die Sphäre der Vorstellungen im Úberbaubereich informieren sollen, sondern in weit grôberem MaBe uber das Niveau der wirtschaftlichen Entwicklung, der Kultur und Bildung wie auch uber den staatsbildenden ProzeB, der im verfolgten chronologischen Abschnitt verlief. Auf diese Art kônnte sich eine solide wissenschaftliche Basis zur LOsung einer solch schwerwiegenden Problematik bilden, wie es die Frage des Formungsprozesses der slowakischen feudalen Nationalität ist. Úbersetzt von B. Nieburová Litera tur AMBROS, C.: Zvieracie prílohy na pohrebiskách stor. na Slovensku. In: Aktuálne otázky výskumu slovanských populácií na území Československa v storočí. Nitra 1979, S AŠENKO, L. M. - PUCHOVSKJJ, N. V.: Spoločenské vedomie a jeho štruktúra. Bratislava Atlas Slovenskej socialistickej republiky. Bratislava BACH, H. - DUŠEK, S.: Slawen in Thiiringen. Weimar SAKA Y, K.: Gräberťelderausden JahThunderten in der Umgebung von Székesfehérvár und die Frage der fiirstlichen Residenz I. In: Honfoglalás kori és kora Árpád kori tanulmányok Fejér megyéból. Székesfehérvár 197 la, S BAKA Y, K.: Gräberťelderausden JahThunderteninder Umgebung von Székesfehérvár und die Frage der fiirstlichen Residenz II. In: Honfoglalás kori és kora Árpád kori tanulmányok Fejér megyéból. Székesfehérvár 1971b, S BAKA Y, K.: A X-XI. századi magyar koznép temetkezési rendjének egyik változata. In: Somogyi Múz. Kozlem. Kaposvár 1975, S SAKA Y, K.: Honfoglalás- és államalapításkori temetók az lpoly mentén. Szentendre BÁLINT, Cs.: A magyarság és un. Bielo-Brdoi kultúra. In: Cumania. 4. Archeologia. Kecskemét 1976, S BÁLINT, Cs.: Vengry i t. n. belobrdskaja kuftura. In: Acta Archaeol. Carpathica. 19. Kraków 1979, S BÁLINT, Cs.: Dél Magyarország a X. században. In: Mitt. Archacol. lnstit. 8/9. Budapcst 1980, S BARTHA, A.: A X-XJ. századi magyar társadalom. Budapest BARTOŇKOVÁ, D. - HAVLÍK, L. - MASARÍK, Z. - VE Č:ERKA, R.: Magnae Moraviae Fontes Historici I. Brno BEDNÁRJK, R.: Príspevok k pohrebným zvykom slovenského Tudu. In: Národop. Sbor. 1. Turčiansky sv. Martin 1939, S BEDNÁRJK, R.: Príspevok o náboženských prežitkoch na Slovensku. Bratislava BEDNÁRIK, R.: Cintoríny na Slovensku. Bratislava BERANOVÁ, M.: Zemedélská výroba v století na území Ccskoslovenska. Praha J 975. BERANOVÁ, M.: K problcmatice ti'ídní společnosti v Čechách. In: Aktuálne otázky výskumu slovanských populácií na území č:eskoslovenska v sto ročí. Nitra 1979, S BIALEKOVÁ, D.: Výskum slovanského pohrebiska v Závade. In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1975, S. 26 f. BIALEKOVÁ, D.: Výskum slovanského pohrebiska v Závade. In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1977a, S BIALEKOVÁ, D.: Sporcn von slawischen Fundplätzen in Pobedim. Slov. Archeol., 25, 1977b, S

186 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS Fl..ACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 187 BIALEKOVA, D.: Náčrt demografického obrazu v Pobedime v s toročí. In: Aktuálne otázky výskumu slovanských populácií na území Československa. Nitra 1979a, S BIALEKOVÁ, D. : Zur Datierungsfrage archäologischer QueUen aus der ersten Hälfte des 9. Jh. bei den Slawen nordlich der Donau. In: Rapportsdu JIJ Congres International d'archéologie Slave. Tome 1. Bratislava l 979b, S BIALEKOVÁ, D.: Návrh chronológie praveku a včasnej doby dejinnej na Slovensku. Slovanské obdobie. Slov. Archeol., 28, 1980a, 28, S BIALEKOVÁ, D.: Odraz franských vplyvov v kultúre Slovanov. (K otázke datovania blatnicko- mikul čického horizontu.) In: rv. medzinárodný kongres slovanskej archeológie - Sofia. Nitra 1980b, S BIALEKOVÁ, D.: Slovanské sídliská v Bojniciach. In: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV 19. Nitra 1981, S BIALEKOVÁ, D.: Slovanské pohrebisko v Závade. Slov. Archeol., 30, 1982, S BORKOVSKÝ, 1.: Staročeské pohi'ebi štč poblíže pražského hradu. In: Hist. slov. 5. Bratislava 1947, S BORKOVSKÝ, 1.: Pohfobiš t č obchodnílru z doby knížecí v Praze. In: Slavia Antiqua. 1. Warszawa-Poznaií 1948, S BORKOVSKÝ, 1.: železné nože ve slovanských hrobech. In: Slavia Antiqua. 5. Warszawa-Poznaó 1954, S BORKOVSKÝ, I.: K výkladu nožú na slovanských pohfebištích. Archeol. Rozhl., , S BORKOVSKÝ, 1. : Svatojifská bazilika a klášter na Pražském hradč. Praha BUDENZ, J.: Bálvány és fajfa. Ethnographica, 7, 1897, S BU D I NSKÝ - KRIČKA, V.: Prvé staroslovanské radové pohrebištia v Turci a Liptove. Turčiansky sv. Martin BUDINSKÝ -KRIČ:KA, V.: Slovanské mohyly v Skalici. Bratislava CABALSKA, M.: Aus den Studien uber die Religion der heidnischen Slawen. In: Rapports du III Congres Intemational d'archéologie Slave. Tome I. Bratislava 1979, S CIBULKA, J.: Velkomoravský koste! v Modré u Velehradu. Praha ČOROV l é- LJUBINKOVIé, M.: La nécropole stave de Brestovik. In: Archaeol. iug. 2. Beograd 1956, S ČAJÁNKOYÁ, E.: Pohrebné zvykloslovie Horehronia. Slov. Národop., 4, 1956, S ČAPLOVIČ, P.: Slovanské pohrebište v Nitre pod Zoborom. Slov. Archeol., 2, 1954, S ČAPLOVIČ, D.: Vývoj stredovekého osídlenia v storočí v južnej čas ti Zemplína. In: Nové obzory. 25. Košice 1983, S ČEREPIN, L. V.: Voprosy fonnirovanija russkoj narodnosti i naciji. Moskva Č ILI NSKÁ, Z.: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Bratislava DEKAN, J.: YeTká Morava. Doba a umenie. Bratislava Der grobe Brockhaus. Bd. 7. Leipzig Der grobe Brockhaus. Bd. 8. Leipzig DIENES, 1.: A honfoglaló magyarok. Budapest DIÓSZEGI, V.: A pogány magyarok hitvilága. Budapest DORNI Č, S.: Náboženstvo a veda o psychike človeka. In: Spoloče nské vedy a náboženstvo. Bratislava DOSTÁL, B.: Slovanská pohlebište ze strední doby hradištní na Morave. Praha DOSTÁL, B.: Bfeclav-Pohansko IV. Brno DOSTÁL, B.: Typy pohlebišť století na Morave a jejich vztah k jednotlivým typúm sídlišť. In: Sbor. prací Fil. Fak. bmen. Univ. E Brno 1980, S DOSTÁL, B.: Drobná pohi'ebišté a rozptýlené hroby z Bfeclavi Pohanska. In: Sbor. Prací Filos. Fak. brnen. Univ. E-27. Brno 1982, s DUŠEK, M.: Kostrové pohrebište z X. a XI. s toročia v Chotíne na Slovensku. Slov. Archeol., 3, 1955, S DUŠE K, M.: Kostrové pohrebisko vo Sv. Petri II. Archeol. Rozhl., 12, 1960, S DUŠEK, M.: Kostrové pohrebisko z X. a XI. storočia v Dolnom Petri II. In: Štud. Zvesti Archeol. Úst.SAV. 14. Nitra 1964,S EISNER, J.: Pohrebišté z doby velkomoravské v Devíne. ln: Histor. slov. 1/2. Bratislava , S EISNER, J.: Devínska Nová Ves. Slovanské pohfebište. Bratislava EISNER, J.: Rukovčť slovanské archeológie. Praha ÉRY, K. K.: Reconstruction of Tenth Century Population of Sárgogárd on Basis of Archaeological and Anthropological Data. In: Alba Regia Székesfehérvár 1971, S FEHÉR, G.: Remarques sur ľappréciation archéologique du cimitiere de Kérpuszta. Acta Archaeol. Acad. Sci. hung., 6, 1955, s FIALA, Z.: Pi'emyslovské Čechy. Stát a společnos t v letech Praha FILIP, J.: Keltové ve strední Evropč. Praha FILOVÁ, B.: Spo ločenský život a rodinný život. In: Slovensko. Ľud 3/Il. Bratislava 1975, S Filosofický slovník. Praha FISCHER, A.: Zwyczaje pogrzebowe ludu polskiego. Lwów FRIESINGER, H.: Friihmittelalterliche Korpergräber in Tulln. l n: Archaeol. austr. 50. Wien 1971, S FRIESINGER, H.: Bodenfunde des 9. und 10. Jahrhunderts aus der Grafschaft zwischen Wienerwald und Enns. In: Mitt. Prähist.- Komm. Ósterr. Akad. Wiss Wien , s FRJESINGER, H.: Friihrnittelalterliche Korpergräber aus Pottenbrunn. In: Archaeol. austr. 51. Wien l 972a, S FRIESINGER, H.: Waffenfunde des neunten und zehnten Jahrhunderts aus Niederôsterreich. In: Archaeol. austr. 52. Wien 1972b, S FRJESINGER, H.: Das friihmittelalterliche Gräberfeld von Pirten-Kreuzackergasse. In: Mitt. Prähist.-Komm. Ósterr. Akad. Wiss Wien ,S GASSOWSKI, J.: O roli crnentarzysk jako 1r6del do badania struktury spolecznej ludnosci. Archeol. Polski, /, 1957, S GEARY, P. J.: Zur Problematík der Interprctation archäologischer Quellen fiir dic Geistes- und Religionsgcschichte. In: Archaeol. austr. 64, Wien 1980, S GIESLER, J.: Untersuchungen zur Chronologie der Bijelo Brdo-Kultur. Prähistor. Z., 56, 198 1, S GODLOWSK.I, K.: Studia nad stosunkami spolecznyrni v okresach pófnolatetiskim i rzymskim w dorzeczu Odry i Wisly. In: Bibl. archeol. 13. Warszawa-Wroclav GRAUS, F.: O pomeru mezi archeologií a historii. K výskytu nožú na slovanských pohfebištích. Archeol. Rozhl., 9, 1957, S GRAUS, F.: Ríše velkomoravská, její postavení v současné Evropč a vnitfní struktura. In: Konferencia o V eľkej Morave a byzantskej misii. Nitra 1963, S

187 188 M. HANULIAK GYÓRFFY, Gy.: Einwohnerzahl und Bevolkerungsdichte in Ungam bis zum Anfang des XIV. Jahrhunderts. In: Stud. hist. Acad. Sci. hung. Bu dapesť HAJNALOVÁ, E.: Nálezy rastlín na pohrebiskách v pravekom a včasnostredovekom období na Slovensku a ich úloha v pohrebnom ríte. Archeol. Rozhl., 30, 1978, S. l HALAGA, O. R. : K otázke vzniku slovenskej národnosti. Hist. čas., 10, 1962, S HAMPEL, J.: Altertiimer des friihen Mittelalters in Ungam. 1. Braunschweig HANULIAK, M.: Výskum pohrebiska v Bešeňove v roku In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1977, S HANULIAK, M.: Hroby pod náhrobnými kameňmi v storočí. Slov. Archeol., 27, 1979, S HANULlAK, M.: K problematike včasnostredovekých cintorinov s hrobmi pod náhrobnými kameňmi. In: Medzinárodný kongres slovanskej archeológie - Sofia. Nitra 1980, S HANULIAK, M.: Problematik der Gräberorientierung vom Gesichtspunkt der Aussagefähigkeit. In: lnteraktionen der mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika im Jahrhundert. Nitra 1984, S HANULlAK, M. - ZÁBOJNÍK, J.: Pohrebisko zo storočia v Čataji, okr. Bratislava-vidiek. Archeol. Rozhl., 34, 1982, s HAVLÍK, L.: Velká Morava a sti'edoevropští Slované. Praha HA VLÍK, L.: O politických osudech a zahraničních vztazích stá tu a fíše Moravami. In: O počiatkoch slovenských dejín. Bratislava 1965, S HAVLÍK, L.: Morava v století. Praha HERRMANN, J.: Methodische Probleme der sozialôkonomischen Analyse auf der Grundlage archäologischer Quellen. ln: Modeme Probleme der Archäologie. Berlin 1975, S HOLOTÍK, Ľ.: Úloha revo lučných tradícií na Slovensku pri formovaní socialistického vedomia. Hist. Cas., 24, 1976, S HORVÁTHOVÁ, E.: Zvykoslovie a povery. In: Slovensko. Ľud. 3/11. Bratislava 1975, S HORVÁTHOVÁ, E.: Stellung und Bedeutung der Zeremonien im Leben der sozialistischen Gesellschaft und des Menschen. In: Ethnologia Slavica Bratislava 1980, S HRDLIČKA, L. - FROLÍK, J.: K problému závislosti velikosti hrobu na bohatosti jeho výbavy ve strední dobe hradištní. l n: Sbor. Ceskoslov. Společ. archeol. pri ČSAV. Brno 1961, S HRUBEC, 1. : Návrh chronológie praveku a včasnej doby dejinnej na Slovensku. Poveľkomoravské obdobie a stredovek. Slov. Archeol., 28, 1980, S HRUBÝ, V. : Staré Mesto. Velkomoravské pohl'ebište Na valách. Praha HRUBÝ, V.: Staré Mesto. Velkomoravský Velehrad. Praha HRUBÝ, V.: Das Bestattungsbrauchtum in GroBmähren. In: GroBmähren und die christliche Mission bei den Slawen. Wien 1966, s CHALIKOVA, E. A. - CHALIKOV, A. H.: Altungarn an der Kama und im Ural. Das Gräberfeld von Bolschie Tigani. Budapest CHOCHOL, J.: Antropologie staroslovanské skupiny z Lahovic. Památ. archeol., 64, 1973, S CHORVÁ THOVÁ, Ľ.: Pohrebné zvykoslovie v Bošáckej doline. (Diplomarbeit.) Bratislava Philosophische Fakultät UK. CHORVÁTHOVÁ, Ľ.: Pohreb. In: Národopisný atlas Slovenska. (Manuskript.) Bratislava 1981,S. l-21. CHROPOVSKÝ, B.: Slovanské pohrebisko z 9. stor. vo Verkom Grobe. Slov. Archeol., 5, 1957, S CHROPOVSKÝ, B.: Radové pohrebisko v Abraháme. In: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 6. Nitra 1961, S. 291 f. CHROPOVSKÝ, B.: Slovenské pohrebisko vnitre-lupke. Slov. Archeol., IO, 1962, S CHROPOVSKÝ, B.: Die grobmährische Periode in der Slowakei. In: Das GroBmährische Reich. Praha 1966, S CHROPOVSKÝ, B.: Slovensko na úsvite dejín. Bratislava CHROPOVSKÝ, B.: Vývoj a stav archeologického výskumu doby veľkomoravskej. Slov. Archeol., 19, 1971, S CHROPOVSKÝ, B.: Príspevok k problematike cirkevnej architektúry na Slovensku. In: Monumentorum tutela. 8. Bratislava 1972, S CHROPOVSKÝ, B.: Krása slovienskeho šperku. Bratislava 1978a. CHROPOVSKÝ, B.: Pohrebisko z stor. v Nitre pod Zoborom. Slov. Archeol., 26, l 978b, S CHROPOVSKÝ, B.: K etnogenéze Slovákov. Hist. Cas., 30, 1982, s JAKAB, J. - RUTTKAY, A. - STLOUKAL, M.: Prikostolné pohrebisko veľkomoravského veľmožského dvorca v Ducovom. Čas. Nár. Mus. v Praze, 148, 1979, S JAZDZEWSKI, K.: Cmentarzysko wczesno redniowieczne w Lutomiersku pod Lodzia w wietle badaň zr In: Mater. wczesno redniowieczne. 1. Warszawa 1949, S JUNKOVÁ, J.: Nemoc a smrt u starých Slovanô. In: Vznik a počátky Slovanô l. Praha 1956, S KALOUSEK, F.: Bewaffnung und Heereswesen im GroBmährischen Reich. In: Gro6mähren und christliche Mission bei den Slawen. Wien 1966, S KEILING, H.: Zur Bedeutung der Ergebnisse von Leichenbrandbestimmungen fi.ir die Auswertung von mecklenburgischen Urnenfriedhofen durch Archäologen. In: Archäologie als Geschichtswissenschaft. Berlin 1977, S KISS, A.: Uber die mit Keramik verbundenen Bestanungsarten im Karpatenbecken des Jahrhunderts. In: A Móra Ferenc Múz. Évk. 2. Szeged 1969, S KISS, A.: Zur Frage der Bjelo Brdo Kultur. Acta Archaeol. Acad. Sci. hung., 25, 1973, S KISS, A.: Baranya megye X - XI. századi sírleletei. Budapest KLANICA, Z.: Velkomoravský gombík. Archeol. Rozhl.. 22, s KLANICA, Z.: Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech. ln: Velká Morava a počátky česk oslovens ké státnosti. Praha- Bratislava 1985, S KOLNÍK, T.: Včasnostredoveké pohrebisko v Abraháme, okr. Trnava. Antropologie ranestfodovekého pohi'ebištč v Abrahámu. In: Sbor. Nár. Mus. v Praze 27. Praha 1971, S KOLNÍKOVÁ, E.: Obolus mftvych vo včasn ost redovekých hroboch na Slovensku. Slov. Archeol., 15, 1967, S KONEČNÝ, L.: Poznámka ke kultovnerituálnímu významu dvorce na Pohansku. In: Slované v století. Brno 1978, S KOVÁCS, L.: Die Waffen der landnehmenden Ungarn. Säbel, Kampfäxte, Lanzen. In: Mitt. Archaeol. Inst. 10/11. Budapest 1982, s KOVRIG, 1.: Das awarenzeitliche Gräberfeld von Alattyán. Budapest KRAJČOVIC, R. : Z historickej typológie služobníckych názvov

188 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER OUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 189 v Podunajsku. In: O počiatkoch slovenských dejín. Bratislava KRALOVÁNSZKY, A.: Beiträge zur Frage der Ausgestaltung, Chronologie und der ethnischen Bestimmung des sog. Schläíenringes mit S-Ende. In: Stud. Slavica 5. Budapest 1959, S KRALOVÁNSZKY, A.: The Paleosociographical Reconstruction of the eleventh century Population of Kérpuszte. In: Janus Pannonius Múz. Évk. 13. Pécs 1968, S KRASKOVSKÁ, Ľ. : Archeologický výskum v Bešeňove (okr. Šurany) r In: Sbor. Muz. slov. Spoloč Turčiansky sv. Martin ,S KRASKOVSKÁ, Ľ. : Príspevok k pohrebným zvykom starých Slovanov. In: Hist. Sbor. 8. Bratislava 1950, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Staroslovanské pohrebište v Máste. Slov. Archeol., 2, 1954, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské pohrebište v Bratislave-Karlovej Vsi. Slov. Archeol., 3, 1955, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Výskum pohrebiska v Bešeňove v roku Slov. Archeol., 6, 1958, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské pohrebisko v Devíne (Staré vinohrady). Slov. Archeol., 11, 1963, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské pohrebisko v Kopča noch. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 59. História 5. Braúslava 1965, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské sídlisko pri Devínskom Jazere. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 60. História 6. Bratislava 1966a, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské pohrebisko v Blatnom. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 60. História 6. Bratislava 1966b, S KRASKOVSKÁ, Ľ.: Slovanské sídlisko v Kopčanoch. In: Zbor. Slovenského národného múzea 63. História 9. Bratislava 1969, s KRASKOVSKÁ, Ľ. - PAULÍK, J.: Veľkomoravsk é pohrebisko v Tvrdošovciach. In: Zbor. Slov. nár. Mú.z. 72. História 18. Bratislava 1978, S KRUMPHANZLOVÁ, Z.: K otázce vampyrismu na slovanských pohŕebištích. Památ. archeol., 51, 1961, S KRUMPHANZLOVÁ, Z.: Zvláštnosti ritu na slovanských pohfebištích v Čechách. In: Vznik a počátky Slovami 5. Praha 1964, s KRUMPHANZLOVÁ, Z.: Der Rítus slawischer Skelettfriedhôfe der rnittleren und jiingeren Burgwallzeit in Bôhmen. Památ. archeol., 57, 1966, S KRUMPHANZLOVÁ, Z.: Počátky kfesťans tví v čechách ve svetle archeologických pramenil. Památ. archeol., 62, 1971, S KRUMPHANZLOVÁ, Z.: Chronologie pohl'ebního inventáre vesnických hi'bitovii veku v čechách. Památ. archeol., 65, 1974, s KRUMPHANZLOVÁ, Z.: Nekteré problémy rozvrstvení společnosti podle archeologie. In: Aktuálne otázky výskumu slovanských populácií na území Československa v století. Nitra 1979, S KUČERA, M.: Desatinná a stotinná organizácia obyvateľstva na Slovensku. In: Hist. Štúd. 11. Braúslava 1966, S KUČERA, M.: Slovensko po páde Veľkej Moravy. Bratislava KUČERA, M.: O historickom povedomí Slovákov v stredoveku. Hist. čas 25, 1977, S KVASSA Y, J.: Kerarnikbeigaben in Gräbem des IO. und 11. Jahrhunderts im Karpatenbecken. In: lnteraktionen der mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika im Jahrhundert. Nitra 1984, S KYTLICOVÁ, O.: Slovanské pohi'ebišté v Brandísku. Památ. archeol., 59, 1968,S LÁSZLÓ, Gy.: A honfoglaló magyar nép élete. Budapest LIPTÁKOVÁ, Z.: Slovanské pohrebisko z X.-XI. s toročia v Úľanoch nad Žitavou. Slov. Archeol., 11, 1963, Nr. J, S LUDIKOVSKÝ, K. - SNÁŠIL, R.: Mladohradištní pohi'ebište ve Velkých Hosterádkách. Praha MANSIKA, V. J.: Die Religion der Ostslawen. Helsinki MAREšOVÁ, K.: Výzkum dolního Poolšaví pro vznik a rozvoj Velké Moravy. (Kandidatendissertaúon.) Brno Archäologisches lntitut der ČSAW. MAREšOVÁ, K.: Obsah a objem keramiky ze slovanského pohi'ebište v Uherském Hradišti-Sadech. čas. Morav. Mus 65, 1980, s MAREŠOVÁ, K.: Uherské Hradište-Sady. Staroslovanské pohŕebiš te na Horních Kotvicích. Brno MARJANOVIé-VUJOVIé, G.: Trnjane. Srpska nekropola (kraj Xl-početak Xll veka). Beograd MARS IN A, R. (Rez.): O počte a hustote obyvate ľstva v Uhorsku do počiatku 14. stor. Hist. čas., 9, 1961, S MARSINA, R.: Osídlenie Slovenska od 11. do polovice 13. storočia. Slovenský ľu d po páde Veľkej Moravy. In: Hist. Šrúd. 27/2. Braúslava 1984, S MARX, K. - ENGELS, F.: O náboženstve. Bratislava MARX, K. - ENGELS, F.: Vybrané spisy v piatich zväzkoch l. Bratislava MEŔÍNSKÝ, Z.: Velkomoravské kostrové pohfebišt č ve Velkých Bílovicích. (K problematike venkovských pohfebišť století na Morave.) Praha MESTERHÁZY, K.: Honfoglalás kori kerárniák keleti kapcsolatai. In: Folia archaeol. 26. Budapest 1975, S MESTERHÁZY, K.: Die landnehmenden ungarischen Stämme. Acta Archaeol. Acad. Sci. hung 30, 1978, S MESTERHÁZY, K.: Beziehung der Mythologie zur Gesellschaftsordnung bei den Ungam zur Zeit der Landnahme. In: Alba Regia. 17. Székesfehérvár 1979, S MIŠKIEWICZ, M.: Wczesnosredniowieczny obrzadek pogrzebowy na plaskich cmentarzyskach skieletowych. In: Mater. wczesnosredniowieczne. 6. Warszawa 1969, S MÓRA, F.: Néprajzi vonatkozások Szeged-vidéki népvándorláskori és korai leletekben. Szegedi városi Múz., 2, 1932, S MORAWSKJ, W. - ZAITZ, E.: Wczesnošredniowieczne crnentarzysko skieletowe w Krakowie Zaknówku. In: Mater. archeol. 17. Kraków 1977, S NEMESKÉRI, J. - HARSÁNYI, L.: Die Bedeutung paläopathologischer Untersuchungen fiir die historische Anthropologie. Homo, IO, 1959, S NEMEJCOVÁ-PAVÚKOVÁ, V.: Belobrdské pohrebisko v Rovinke, okres Bratislava-vidiek. Archeol. Rozhl., 14, 1962, s NEVIZÁNSKY, G.: K problematike staromaďarských pamiatok na Slovensku. (Diplomarbeit.) Bratislava Philosophische Fakultät UK. NEVIZÁNSKY, G.: Záchranný výskum pohrebiska z 10. stor. v B ešeňove. In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1975, S. 68f. NEVIZÁNSKY, G.: Výskum pohrebiska v Bešeňove v roku In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1977, S. 197f. NEVIZÁNSKY, G.: Náboženské predstavy starých Maďarov v čase ich príchodu do novej vlasti. In: Historické korene vzniku

189 190 M. HANULIAK náboženstva a jeho prejavy v praveku a včasnej dobe dejinnej. Nitra 1979a, S NEVIZÁNSKY, G.: Pohrebisko z konca 9. a z 10. storočia v Bešeňove. Slov. Archeol., 27, 1979b, S NIEDERLE, L.: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovami. 1/1. Praha NIEDERLE, L.: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanu. 11/1. Praha NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, E.: Krátky pi'ehled českého mincovnictví a tabulky cena mezd. Opava NOSÁĽOVÁ, V.: Odievanie. In: Slovensko. Ľud 3/11. Bratislava 1975, s NOVOTNÝ, B.: Slovanské radové pohrebisko v Šarovciach, okr. Levice. In: Zbor. Filoz. Fak. Univ. Komensk. Musaica 15. Bratislava 1964, S PASTOR, J.: Belobrdské pohrebište v Somotore. Slov. Archeol., 3, 1955, s PASTOR, J.: Pamiatky z ranofeudálneho obdobia. Múzeum, 2, 1957, s PASTOR, J.: Zpráva o archeologickom výskume Východoslovenského múzea v Košiciach roku Múzeum, 4, 1959, S PATAY, P.: Adatok a nógradi dombvidék X-XI. századi telepiiléstorténetéhez. Archaeol. Ért 84, 1957, S PAULINY, E.: Západoslovenské výpožičky v staromaďarskej lexike. In: O počiatkoch slovenských dejín. Bratislava 1965, S PLETERSKI, A.: časovna izpovednost plastovitosti staroslovanskega grobišta Sedlo na Blejskem gradu. In: Arheol. Vest. 33. Ljubljana 1982, S POLÁK, V.: Slovanské náboženství. In: Vznik a počátky Slovanu 1. Praha 1956, S POULÍK, J.: Staroslovanská Morava. Praha POULÍK, J.: Archeologické objevy na Velké Morave. In: Konferencia o Veľkej Morave a byzantskej misii. Nitra 1963, S POULÍK, J.: Pevnost v lužním lese. Praha POULÍK, J.: The Origin in Christianity in Slavonic Countries North of themiddledanubebasin. WorldArchaeol., 10, 1978, N. 2, S Praveké dejiny čech. Praha RADOMERSKÝ, P.: Obol mrtvých u Slovanu v čechách a na Morave. In: Sbor. Nár. Mus. v Praze IX/A, 2. Praha 1955, S RAJEWSKI, A. Z.: Wielkopolskie cmentarzyska rzadowe okresu wczesnodziejowiego. In: Przegl. archeol. 6. Poznaŕl 1937, S RATKOŠ, P. : Východné oblasti Veľkej Moravy a starí Maďari. In: Konferencia o Veľkej Morave a byzantskej misii. Nitra 1963, s RATKOŠ, P.: Pramene k dejinám Veľkej Moravy. Bratislava RATKOŠ, P.: Podmanenie Slovenska Maďarmi. In: O počiatkoch slovenských dejín. Bratislava 1965, S RATKOŠ, P.: O služobníckych miestnych názvoch v Dunajskej kotline. Hist. čas., 19, 1971, S RATKOŠ, P.: Otázky vývoja slovenskej národnosti do začiatku 17. storočia. Hist. čas., 20, 1972, S RATKOŠ, P.: Kontinuita slovenského osídlenia v storočí. Slovenský ľud po rozpade Veľkomoravskej ríše. ln: Hist. štud. 26/2. Bratislava 1984, S REINECKE, P.: Reihengräber und Friedhofe der Kirchen. Germania, 9, 1925, S REJHOLCOVÁ, M.: Pohrebisko z storočia v Nových Zámkoch. Slov. Archeol., 23, 1974, S REJHOLCOVÁ, M.: Pohrebisko z storočia v Hurbanove-Bohatej. Slov. Archeol 24, 1976, S REJHOLCOVÁ, M.: Pohrebisko z 10. storočia v Zemnom. Slov. Archeol., 27, 1979, S REJHOLCOVÁ, M.: K problematike severnej hranice výskytu tzv. belobrdských pohrebísk. Slov. Archeol., 30, 1982, S RUTTKA Y, A.: Zbrane na Slovensku v 9.-prvej polovici 14. stor. (Kandidatendissertation.) Nitra Archäologisches Institut der SAW. RUTTKAY, A.: Waffen und Reiterausriistung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei II. Slov. Archeol., 24, 1976, S RUTTKA Y, A.: Umenie kované v zbraniach. Bratislava 1978a. RUTTKA Y, A.: Vypovedacia schopn osť archeologických prameňov k problematike feudalizmu. In: Základné metodologické problémy a marxistické kategórie v archeológii. Nitra l 978b, s RUTTKA Y, A.: Ducové, okres Tmava. In: Významné slovanské náleziská na Slovensku. Bratislava 1978c, S RUTTKA Y, A.: Zur Aussagefähigkeit friihmittelalterlicher Waffenfunde als Phänomen der sozial-okonomischen Entwicklung. In: Rapports du n1 Congres Intemational ď Archeologie Slave. l. Bratislava 1979, S RUTTKA Y, A.: Vojenstvo Veľkej Moravy. In: Medzinárodný kongres slovanskej archeológie - Sofia. Nitra 1980, S R UTTKA Y, A.: The Organisation of Troops, Warfare and Arms in the Period of the Great Moravian State. Slov. Archeol., 30, 1982, s RUTTKA Y, A.: Najnovšie príspevky archeologického bádania k poznaniu dejín územia Slovenska v storočí. Slovenský fud po rozpade Veľkomoravskej ríše. In: Hist. Štud Bratislava 1984, S RUTTKA Y, A.: Štruktúra osídlenia a dejiny územia Slovenska vo včasnom stredoveku. In: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 21. Nitra 1985, S RUTTKA Y, A. - ČELKO, E.: Moravany nad Váhom-Ducové pri Piešťanoch. Chránená archeologická lokalita Kostolec. Piešťany RUTTKA Y, A. - SLIVKA, M.: Cirkevné inštitúcie a ich úloha v sídliskovom a hospodárskom vývoji Slovenska. In: Archaeol. historica. 10. Brno 1985, S S KUTIL, J. : Drobné pfíspevky k pozná ní staroslovanské kultury. In: Sbor. velehradský. 10. Velehrad 1939, S Slovník vedeckého ateizmu. Bratislava SÓS, Á. Cs.: Die slawische Bevolkerung Westungams im 9. Jahrhundert. Miinchen Spoločenské vedomie. Dialektický a historický materializmus. Bratislava SEDLÁK, V.: Interferencia materiálnej kultúry na Slovensku. In: Archaeol. historica. 10. Brno 1985, S STANISLAV, J.: Slovanskí apoštoli Cyril a Metod a ich činnosť vo Veľkomoravskej ríši. Bratislava STEUER, H.: Friihgeschichtliche Sozialstrukturen Mitteleuropas. In: Geschichtswissenschaft und Archäologie. Siegmaringen 1979, S STEUER, H.: Friihgeschichtliche Sozialstrukturen in Mitteleuropa. Gottingen STLOUKAL, M.: Rozdíly ve výbave mužských a ženských slovanských hrobu. Archeologické rozhledy, 16, 1964, S

190 AUSSAGEFÄHIGKEITEN ARCHÄOLOGISCHER QUELLEN AUS FLACHGRÄBERFELDERN DES JAHRHUNDERTS 191 SZABÓ, J. Gy.: Árpád-kori telep és temetôje Sarud határában lll. In: Az Egri múz. Évk. XIV. Eger 1976, S SZABÓ, J. Gy.: Árpád-kori telep és temet6je Sarud határában IV. In: Az Egri Múz. Évk. XVI-XVTI. Eger 1979, S SZÓKE, B.: Az avarkori temet6k nomád kerámiája. Archaeol. Ért 84, 1957, s SZÓKE, B.: A Bjelobrdói kultúráról. Archaeol. Ért 86, 1959, S SZÓKE, B.: A honfoglaló és kora Árpád-kori magyarság régészeti emlékei. Régészeti tanulmányok 1. Budapest SZÓKE, B. M. - VÁNDOR, L.: Das Gräberfeld von Pusztaszentlászló aus dem 1 l. Jahrhundert. ln: Mitt. Archaeol. l nst. 6. Budapest 1977, S SZÚCS, J.: Národnosť" a národné" povedomie v stredoveku. K vytváraniu jednotnej terminológie. Hist. Cas 19, 1971, s ŠALKOVSKÝ, P.: Štruktúry a formy osidleniaslovenska v storočí ako sociálno-ekonomické javy. (Kandidatendissertation.) Nitra Archäologisches Institut der SAW. ŠlKULOVÁ, V.: Moravská pohl'ebište z mladší doby hradištni. In: Pravek východní Moravy. 1. Gottwaldov 1959, S ŠOLLE, M.: Stará Kounm a projevy velkomoravské hmotné kultury v Cechách. Praha ŠPAČ:EK, L.: Slovanské pohlebište s projevy vampyrismu z Celákovic. In: Sbor. Nár. Mus. v Praze 40. Praha 1971, S štepánek, M.: Opevnená sídlište století ve sti'edni Evrope. Praha TETIAMANTI, S.: Temetkezési szokások a Kárpát-medencében a X- XI. században. In: El6munkálatok a magyarország néprajzához 10. Budapest 1982, S TIBENSKÝ, J.: Problémy výskumu vzniku a vývoja slovenskej feudálnej národnosti. Hist. Cas 19, 1961, S TOCÍK, A.: Radové pohrebisko devínskeho typu z XI. storočia v Mlynárciach pri Nitre. Slov. Archeol., 8, 1960, S TOCÍK, A.: Keramika so značkami na dne zo slovansko-avarských pohrebísk na juhozápadnom Slovensku. Památ. archeol., 53, 1962, s TOCÍK, A.: Altmagyarische Gräberfelder in der Siidwestslowakei. Bratislava TOCÍ K, A.: Pohrebný rítus na včasnostredovekých pohrebiskách v Holiaroch a Štúrove. Slov. Archeol., 18, 1970, S TOCÍK, A.: Aachgräberfelder aus dem IX. und X.Jahrhundert in der Siidwestslowakei. Slovenská archeológia, 19, 1971, S TOCÍK, A.: Zur Frage der slawisch-ungarischen Kontakte an der mittleren Donau im 10. und 11. Jahrhundert. l n: Intemationaler KongreB fii.r Slawische Archäologie Il. Berlin 1973, S TOČ:ÍK, A. - PAVLÍK, J.: Mohyla z mladšej doby bronzovej a kostrové pohrebisko z 11. storočia v Cápore. Slov. Archeol., 27, 1979, s TÓRÓK, Gy.: Halimba-Cseres X - XI. sz. temetóje. In: Fotia Archaeol. 22. Budapest 1954, S TÓRÓK, Gy.: Die Bewohner von Halimba-Cseres nach der Landnahme. Dresden TÔRÓK, Gy.: Die Bewohner von Halimba im 10. und 11. Jahrhundert. Budapest TUREK, R. (Rez.): Täräk, Gy., Die Bewohner von Halimba im 10. und 11. Jahrhundert. Budapest 1962, 170 S 100 Taf., 36 Abb 4 Beil. In: Památ. archeol., 54, 1963, S VÁCLAVÍK, A.: Výroční obyčeje v lidovém uml!ní. Praha VALLAŠEK, A.: K niektorým otázkam pohrebného rítu na slovanských kostrových pohrebiskách. In: Zbor. Filoz. Fak. Univ. Komensk. Musaica 13. Bratislava 1962, S VARSIK, B.: K otázke staromaďarských zásahov na východnom Slovensku. In: O počiatkoch slovenských dejín. Bratislava 1965, S VAŠICA, J.: Origine Cyrilo-méthodienne du plus ancien code stave dit Zakon sudnyj ljudem. Byzantinoslavica, 12, 1951, S VAVRÍNEK, V.: Charonuv obolos na Velké Morave. Numism. Listy, 25, 1970, S VENDTOVÁ, V.: Slovanské osídlenie Pobedima a okolia. Slov. Archeol., 17, 1969, S VIGNATIOVÁ, J.: Bfoclav-Pohansko. Jihozápadní predhradí (výzkum ). Kostrové hroby. In: Sbor. Prací Filos. Fak. brnen. Univ. E Brno , S VONDRUŠKA, V. : K otázce vývoje lidového odl!vu. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 77. Etnografia. Bratislava 1984, S WACHOWSKI, K.: Cmentarzyska doby wczesnopiastowskiej na Šlasku. Warszawa-Wroclaw-Kraków-Gdaó.sk WIENECKE, E.: Untersuchungen zur Religion der Westslawen. Leipzig WILKE, G.: Charonspfennig. In: Reallexikon der Vorgeschichte 11. Berlin 1925, S. 302 f. ZÁVODSZKY, L.: A Szent István, Szent László és Kálmán korabeli tčirv ények és zsinati határozatok forrásai. Budapest ZOLL-ADAMlKOWA, H.: Wczesnošredniowieczne cmentarzyska skieletowe Malopolski II. Wroclaw-Warszawa-Kraków GdaÍlsk HH(l>opMaTHBHOCTL apxeojiol'h'leckhx HCTO'IHHKOB H3 rpyetoblix MOl'HJILHHKOB IX- XII-oro eekob B pa6ote paccmo-rpehhi pejynbtatbi ahajihja HHcpOpMaTHBHOCTH MaTepuana H3 34 rpytttobbix MonrnbHHKOB IX-XII-oro sekob c norpe6e HH.SIMH (phc. I, Ta6. 1). ÓHH noatbepannu, qto p acnono)kehjfe MonmMUľKOB Ha MeCTHOCTH o6ycnosnhbanocb reorpacpnqeckhmh, 3KOHOMH'leCKHMH u penuruojho-puryanbhbimh cpaktopamh. H a pa3- Me~eirne BJIH.Sln, c J(pyroň CTOpOHhI, penbecp MeCT-

191 192 M HANlJI IA K HOCTl1 a TaJOKe POACTBeHHble OTHOWeHl1SI Me)l(JJ.y noxopohehhbrm11. B KOMnneKce 3JieMeHTOB noxopohhoro 06pS1Aa noatbepahjiacb BbICOKaSI JaBHCHMOCTb cambix pacnpoctpahehhbix cpopm norpe6ajibhbix SIM OT BmUl HHSI cpeabl (phc. 2). B CBSl3H c HX pajmepamh: AJIHHOH, WHpHHOH H o6oemom 6bma JaMe'!eHa 3aBHCHMOCTb OT xpohojiorh'ieckhx pejuij.[.hi1: (puc. 3, 4). BttYTpettttee ocpopmnettue n orpe6anbhbix SIM B 60JibUJeH Mepe 3aaHceJIO OT TpaAí.nzyrn AaHHOro MeCTa H spemehh (puc. S). Pa3Horo poaa OTKnOHe HHSI OT OCHOBHOro IlOJIO)KeHHSI ymepwltx pacnono )l(ehhblx KaK npabhjio Ha CnHHe c KOHe'IHOCTSIMH napanejibho OCH Tena, He HMeJIH O'leBHAHO Ba)KHOľO 3Ha'leHHSI (puc. 7, 8). Apyroe Aeno - cphkchpobahue B pa3hoh CTeneHH nposibnehhsi HapO'IHOľO Hapywe HHSI CKeJieTOB, 'ITO C'IHTalOT pe3yjibtatom npothbo BaMnHpH'!eCKHX Mep (puc. 9). AoKa3aHo, 'ITO OpHeHTallHSI noxopohehhbix JaBHCHT OT norpe6anb HblX o6pmob H xapaxrepa penbecpa MeCTHOCTH, rae pacnojio)l(ehbi MOľHJlbHHKH. Ebmo JacpHKCHpoBaHo noctenehhoe CHH)Kem1e KOJIH'leCTsa npeametob nobceahebhoľo o6hxoaa H OPYAHH B norpe6anbhom HHBeHTape H B KOHe'IHOM HTOre HX nojihoe OTCYTCTBHe B norpe6ehhsix Ha Me)f(e X -oro H XI-oro sekob (pu c. 10, 11), a TaJOKe pajmelll.ehhe HHBeHTapS1 Ha JapaHee onpeaenehhhix MeCTax (phc. 12). IlpHCYTCTBHe op~hsi a norpe6e HHSIX HMeeT peajihhoe a He o6pmoboe 3Ha'!eHHe, '!TO CBSl3aHO c 3BOJIIOU.HeH norpe6anbhbix o6ps1aob (phc. 13). HanH'lue opy)l(hsi onpeaens1et 6011ee BblCOKOe COU.HanbHOe nojio)f(ehhe norpe6ehhblx. H ajih'lhe u KOJIH'!ecrso ykpawehhh 3aBHCHT OT Tuna MOľHJlbHHKa, xapakte pa cou.uajibhoh H 3THH 1eCKOH cpeabi. Bb1c0Ko ou.ehuaaiot 11x xpoh011or11- 'lecky10 µ:ehctbhtejibhoctb. IlpeAMeTbI 06pS1AOBOľO xapaktepa CBHAeTeJibCTBYIOT o pejihrh03hbix npea CTasneHIHIX CBSl3aHHhlX c Sl3bl'leCTBOM H xphcthah CTBOM, TO ectb - CKOro CHHKpeTHJMa. nephoaom Sl3bl'leCKO-XpHCTHaH H e11bjs1 octabhtb 6e3 BHHMaHHSI npo611embl 3KO HOMH'lecKoro xapakte p a. l1x ycnewttoe pewehhe - OCHOBHOe ycnoau e npabhjlbhoľo IlOHHMaHHSI u.enoro ps!aa SIBJieHHH, KOTOpb1e HY)f(HO HJy'laTb B npou.ecce pa3bhthsi 11 AHaneKTH'leCKOM eahhctae c Aa HblM 0Tpe3KOM apemehh. Ilpo6neMaTHKy COLI.HaJibHblX OTHOWeHlfH Henb3SI ycnewho pewatb Ha ochoae apxeonorh'leckoro Marepuana, KOTOpbIH cnoco6eh OTpa3HTb JIHWb o npeaenehhylo '!actb c n ektpa cou.11anbttb1x cas13elí, HepeAKO TOJlbKO B 061.lJ.eM BHAe. ApymM HeAOCTaT KOM S1BnS1eTCS1 OTCYTCTBHe Kp11TepuS1 µ:nsi YTO'IHeHHSI Me pbl OTpa)l(eHHSI B norpe6ajibhom 06pS1Ae SIBJleHHH peajlbhol7f )((HJHH Ha CBSl3H c 3THM H Mepbl AecpopMa U.HH peajibhoh KapTHHbl TOrAaWHHMH o6psjaobbimh 06b1'lastMH. B cneactbhe 3Toro a TaK)l(e 113-3a Ka'leCTBa HCTO'IHHKOBeA'leCKOH 6a3bl H HeOTpa6o TaHHOCTH MeTOAHKH HeJacny)l(eHHO 06bSICHSleTCSI H3BeCTHOe pa3jih'ihe B u.ehhocth norpe6ajibhoro HHBeHTapSI pa3jih'ihbim HMyllJ.eCTaeHHblM IlOJIO)l(e HHCM ymepw11x. B AeHCTBHTeJibHOCTH MO)l(HO AOnyCTHTb 6onee yjkoe H He aceraa npsimoe COOTHOweHHe Me)l(JJ.y HM)'lll.eCTBeHHblM no11o)l(eh11em noxopohehhoro H u.ehhoctblo npeametob ero JIH'IHOH co6ctbehhocth yno)l(ehhblx a norpe6eh11e. 3ne MeHTbl norpe6anbhbix o6ps1aob B 60JibWeH Mepe 3aBHCSIT OT AeSITeJibHOCTH OCTaBWHXCSI " Bblpa)l(aJOT B MaTepHanH3HpOBaHHOH cpopme npecth)l(hoctb cou.11ajibhoľo nono)l(ehhst ymepwero. CneAylOl.lJ.HM HHAHKaTopoM SIBnSleTCSI pa3mellj.ehhe norpe6ehksi s pamkax Momn1>HHKa Ha no'lethom MeCTe. Bo3- MO)l(HOCTH npocneahtb 3TO orpahh'lehbl. H a OCHoaatt1111 apxeo11om'leck11x HCTO'IHHKOB MO)l(HO AenaTb BbIBOAbl o B3rJISIAaX Ha 3arpo6tty10 )l(hjhb. IlpH TaKOM nojio)l(ehhh BellJ.eH HeJlb3SI TaK)l(e yµ:on11etsop11tenbho 06'bS1CHHTb XOA H 060- em nepemeh s pemirhojhblx n peactas11eh11s1x AO Tex nop, noka xphcthahckast pe1111r11s1 He nphwna Ha CMeHy npe)l(heh, Sl3bI'leCKOH. llonbitka pekohctpy HpoaaTb 3TOT npou.ecc JIHlllb Ha OCHOBe y6bmh npeametob norpe6anbhoro HHBeHTapSI SIBnsteTCSI cnhwkom ynpol.lj.ehhoh H OAHOCTOpOHHeH. llpo611emathka Me)l(3THH'leCKHX OTHOWeHHH o- 6'be)l:HHSleT HeCKOJlbKO acnektob. 3asepweHHeM 3TOľO npou.ecca SIBHJIOCb B03HHKHOBeHHe nojihonpabhoľo esponeiickoro HapoAa. CospeMeHHOe coc TOSIHHe 3TOH npo6nemhl SIBJISleTCSI OTpa)l(e HHeM KaK xapaktepa MaTepHaJibHOH 6a3bl, TaK H MeTO)l:H'leC KHX HeAOCTaTKOB. CneAYJOlll.ee He)l(e11are11bttOe S1BneH11e 3TO Heo6oeKTKBHOCTb 83ľJISIAOB HeKOTOpblX 11ccneµ:osaTenelí, KOTopasi npos1bjis1etcs1 11 a ttawe apemjl. Pe'lb HAeT 06 HCK~eHHH npownoro CJiosau. KOro Hapoµ:a Bbl3BaHHOM CTpeMJieHHeM nocesitb COMHeHHSI B ero npane Ha co6ctbehhylo TeppHTOp HIO, nphhh3hth HCTOpHIO, ymehblllhtb AOJllO y'lac THSI, HJIH )l(e nonhoctblo He nph3habatb pojih a cpopm11poaatt1111 rocyaapctsa 11 s ero AanbttelíweM pa3bhthh. Onopof't 3THX crpemnehhh S1BJIS1eTcS1 Teopm1 o npepb!bhocth 3ace11eHHSI HHJMeHHblX o6nac TeH CnoaaKlflt. Cnosau.Kasi HCTop11orpacpKS1 nocnejj,hero JJ,ecS1THJieTHS1 so MHOroM onposeprae-r o6ochosahhoctb ynomsihytoh reophlt. TeHAeHLI.H OJHOCTh B3ľJUmOB npohhkjia H B H3y'leHHe npo611e MaTHKH TaK Ha3bIBaeMOH 6eno6pµ:CKOH KyJihTypb!. llepesojj. M. Yp6aHo6ou

192 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXV!ll-1, 1990 ANTHROPOLOGICAL INFORMATION SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INSTITUTE OF THE SLOVAK ACADEMY OF SCIENCES, NITRA JÚLIUS JAKAB - ŠTEFAN POLÁČIK (Archaeological lnstitute of the Slovak Academy of Sciences, Nitra) The substance of the analysis of skeletal anthropological material is a characteristics of every individual on the basis of descriptive and metric traits (the data of primary evaluation of skeletons), as well as according to various mathematical and statistical quantities_ Therefore, after installation and vivification of a computer at the Archaeological Institute of the S. A s_, its use at anthropological analyses became the most important task in the section of anthropology. Some unsuccessful experiments to acquire the program for computer processing of the data of primary analysis of skeletons from some anthropological working-places in Czechoslovakia resulted in decision to set up our own program. While performing the pian of scientific and research works, in the course of 1988, we set up and brought to agree the program for preparation and correction of the data of primary evaluation of skeletons, for making anthropological expertises and creation of data bases for anthropological data bank_ The specific of anthropological information system (ANTRIS) lies in the conception of coding information system and structure of the system. Its attribute is openess, i.e. anytime it can be completed by new evaluating criteria. ANTRIS is drawn up in the frame of the project of the anthropological information system which will consist of the systems for other branches, too (zoological, geographical and etc.; tab. 1). Originally, it was set up in DOS RV BASIC language for SMEP computers. At present it is transcribed into FORTRAN 77 language. In computer praxis quantitative data are most easily processable. Therefore we decided for coding the data of evaluation of quantitative traits in ordinal scale. Quantitative (metric) traits were evidenced in non-code form_ The data set (in disc) contains identification data about the set (finding place, position, district, kind of locality, code for chronological determination, year of research, head of research, author and date of analysis ), the data of primary evaluation of skeletons and calculated characteristics for every individual (DS, cranium capacity, indices and stature). An entry of a skeleton consists of the so-called identification data and primary data of evaluation. The identification data include the number of grave and code for age (at under age individuals it is completed_ by numerical entry of the year of death). The primary evaluation data contain numerical codes of 46 descriptive (qualitative, resp. morphological) traits and 75 value of metric traits_ For cranium characteristics there are evaluated 29 descriptive traits and 23 absolute measurements. To evaluate postcranium skeleton there are used 17 descriptive traits and 52 absolute measurements. Besides morphological traits necessary for basic characteristics of a skeleton, also traits determined by sex were included in analysis (for calculation of DS values). The list of applied descriptive traits (1-46 positions) is showed in the table 3b, c. ~e metric traits are evidenced on positions. lt deals with the values of the measurements necessary for calculation of craniurn ca paci ty, basic indices of facial flatness, stature and various indices of cranium and the bones of postcranial skeleton. Both descriptive and metric traits were evaluated according to Martin and Saller (1957). Where there is possible to use various methods of evaluation of a certain qualitative traits, the authors are given in the brackets. The cranium capacity was calculated according to the method Welcker I and its division into categories was rnade according to Sarasin. The stature was calculated and divided into categories according to Manouvrier. The measurements for calculation of the basic indices of facial flatness were added, or the skulls were divided into size categories on the basis of absolute rneasurements in accordance with Alexejev and Debec (1964).

193 194 J. JAKAB - S. POLÁČ:IK The basic printed output of ANTRIS is represented by the text of anthropological expertise at present. We chose two versions. The first one, besides the introductory page with determined identification data about the set, gives a characteristics of each individual on the basis of actual descriptive ( qualitative) and metric ( quantitative) traits, as well as in accordance with calculated parameters ( cranium capacity, indices and stature; tab. 2a-e.) The sex of adult individuals and the individuals of the age of juvenis is determined by the value of the so-called degree of sexualization (DS) in accordance with modified Acsádi and Nemeskéri's method (Ferenbach - Schwidetzsky - Stloukal, 1979). The determination of sex was made dependent also by another condition. It lies in that, without regard to the DS value, the determination of the sex is unambiguous if at least one of the most important traits determined by sex is created in the form typical for a certain sex. The DS value was not calculated for individuals of the age of infans, their skulls were not categorized in accordance with the values of absolute measurements neither the cranium capacity and stature were calculated. The second version of the expertise was completed with a total characteristics of the set (tab. 3a-e). Itconsistsof information of the number of analysed skeletons, average value of DS for adults and masculinity index. Another part of the summary characteristics includes the total indices in 7 tables and the global characteristics of male, resp. female skeletons on the basis of the most numerous categories of morphological traits and arithmetic averages of metric traits. In the tables there are summarized some information of the division of individuals in the analysed set according to the sex and age (tab. 3a), of the frequency of morphological traits in absolute and percentage numerousness for man (tab. 3b, c), for women and total of adults, the basic statistical indices (n, X Xmin. - Xmax.> V k> S, Ms) again for men (tab. 3d), women and adults together as well as characteristics of male (tab. 3e) and female parts of the set on the basis of the most numerous categories of descriptive traits and arithmetical means of metric traits. The printed output of the expertise does not contain the data about evidenced anomalies and pathological modifications. In future it will be increased by these information. The evidence of traits for determination of the age of individuals, as well as the mortality tables, resp. graphic illustration of mortality will complete the demographic analysis of the analysed set. The data base represents the basic source of the data for other analyses. lt enables to study the relations between analysed sets (resp. individuals) in arbitrary order. The application of statistical methods of higher level (similarity, resp. dissimilarity tests, coefficients, functions, factor analysis, as well as correlation, regressive and cluster analyses, etc.) will offer the base for more detailed and integrate research of somatic trends in the evolution of populations. The given system of coding enables the classification of sets (on the basis of chronological division) and individuals ( according to the sex and age) from various actual aspects. In near future we are considering to set up the program for classification of sets from geographical aspect on the basis of co-ordinal system. So ANTRIS will contribute to more complex conclusion of archaeology about interethnic relations in our territory in prehistory, es well as in the early historical period. Translated by D. Halašová Comments by Assoc Prof. RNDr. M. Pospíšil, DrSc. References ALEXEJEV, V. P. - DEBEC, G. F.: Kraniometrija. Metodika antropo logičeskich issledovanij. 1. Moskva FEREMBACH, D. - SCHWIDETZKY, I. -STLOUKAL,M.: Empfehlungen fär die Alters- und Geschlechtsdiagnose am Skelett. Homo, 30, pp MARTIN, R. - SALLER, K.: Lehrbuch der Anthropologie.Bd. l, 3. Aufl. Stuttgart 1957.

194 ELABORATION OF ANTHROPOLOG ICAL EXPERTIZE AND OATA BASE ' PBltHED OUTPUT,... PREPARATION OF DATA ' PRINTED OUTPUT _J ~ ~ 3 g z ~ ~ o 'Z ~ ~ ~ 1 g 1 o "II ~ ~ > g ~ o "II ~ ~... \O Vl - ARCHAEOLOG ICAL INFORMATION SYSTEM 1 1 CLASSIFICATION - SUB - PROGRAM S rh DATA BASE f IN FORMATIO N SYSTEMS OF INDIVIOUAL BRANCHES - USER ' S SUB- PROGRAMS _ OF MATHEMATICAL... 1 AUXILIARY OATA STRUCTURES METHODS 1 PRIMARY DATA BASE 1 l L..j PRINTEO OUTPUT 1 1 CORRECTION OF DATA I 1 L - SUBSTANGE OF ANTRIS - Tab. 1. The scheme of Anthropological Information System

195 196 J. JAKAB - $. POLÁClK Tab. 2a. Printed output: description or skeletons, individuals of the tested set 1. O P I S K O S T I E R === ======:==============m=========c=c=============a=- --======= ==~==== erslo hrobu: Pohlavie: Vek: A dlaia infans II - infans III <3 až 7 ročné> OPISNA CHARAKTERISTIKA Al CRAHil.»1: ZACHOVALOSŤ - temer ~oikodené craniui - / - STAVBA - rac llncí -/- RE LIÉF SVALOVÝCH ÚPONOV - slab9? -/-OBRYS NEUROKRi.NIA - elip oides -/ - ARCUS ZYGOHATICUS - kryptozysia - / - TUBERA FRONT. ET PARIET. - velké - /- GLABELLA - Plochá? -/- ARCUS Sl.PERCILIARIS - vel i slabé -/- ~LO - kol.é - /- PROCESSUS HASTOIDEUS - velai malé -/- PROTUBERANTIA OCCIPIT. EXT. <BRDCA> - velai slabá -/- RELIÉF PLANll1 NUCHALE - neyyt vorený -/- PRCFIL ZÁHLAVIA <GERASIMOV> - Plodu~ - /- SPINA NASAL.IS AH T. ( BRQCA) - 1. stupeň -/- TvMOVÝ RELIÉF - Ploc~ -/- ZHRYZ - labid ontia - / - MARGO SUPRAORB.ET FORMA ORBITAE - velai ostr~ okraj+okrúhle očnice -/- ZYGOHATICKÝ OBLÚK - velai tgtrik~ -/- OS ZYGOMATICUH - vela i n ízka+hladká -/- APERT~ PIRIFORMIS <VÝŠKA> - ~1 i n ízka - /- APE RTURA PIRIF~IS cštrka> - velmi úzka - / - FOSSA CANINAE - Ploché -/- VZHĽAD HANDIBULY - arac ilná - /-HRÚBKA TELA HANDIB.V OBL.H2 - val i ú zka - /- TRIGONUM MENTALE - malé +zaoblené - / - l'iandibularhy lliol... <POVR CH> - hladký - / - t-1..avica SÁNKY ABRAzIA ZUBOV <STUPEŇ> - vel~i s labá -/- ABRÁZIA ZUBOV <TYP> - aiskovitá -/- - / - B/ POSTKRANIÁLNY SKELET: ZACHOVALOSŤ - takldc?r nctpoikoden» -/- STAVBA - sracilnó. - / - RELIÉF SV ALOVÝCH ÚPONOV - slab~ -/- PANVA <AKO CELOK> - velmi iiroká+nfzka s Pr iestr.ala oss. ischi i+slab~ RSÚ -/- VCHOD DO ttalej PANVY - velai ilrok Ý a oválny -/- ANGULUS SUBPUBICUS - ngd lff st. -/- FORAHEN OBTURATU M - trojuholníkovit~ s ostr~m okrajom -/- INCISURA ISCHIADICA MAJOR - velai široká a PlYtkcí - / - SULCUS PRAEAURICULARIS - širokli) a hlbokli) /- ARC COMF'OSE - jednoznačne zdvo J er~ oblúk -/- CORPUS OSSIS ISCHII - v r.t lm i úzke s nev~razn~11 tuber ischiadicl /- CRISTA ILIACA - v tvare velmi Plochého <S > - / - FOSSA ILIACA - velai nízka a široká - /- PELVI S MAJOR - velai široká -/- OS SACRUM - vel i široké a nízke -/- tl..av ICA FEMlRU <PRIEMER> - velmi malá -/- LINEA ASPERA <PILASTER> - nevytv orená - / - - / - Al ABSOLÚTNE MIERY LEBKY: -/- METRICKÁ CHARAKTERISTIKA B/ INDEXY LEBKY: brachykran 82. 7? - / - ortokran 74.4? -1- ta~einokran / - euryproz OP 80.6? -1- mezén 53.2? -1- cham4íkonch vpravo 75. 6?? - 1- inezokonch v lavo /- l eptorin 46? -/- brach!llurcm /- nmtzosncít 1M -/- C/ INDEXY PRIEf\'EZOV DIAFÝZ F~ A TÍBit A VÝŠKA POSTAVY: -/- ISDF VPRAVO Pilastrick ~ / - ISDF VĽAVO Pilastrlckli) 1e8 -/ IHDF VPRAVO PlatyaérnY 81.5? -1- IHDF VĽAVO PlatYmrrw /- ISDT v PRAVO eurykne ? - / - ISDT VĽAVO aezoknem 69.2?? -1- IDTFN VPRAVO e l#'~kneaa 71? -/- IDTFN VĽAVO llmizokne 66.7? -1-

196 Ai'IHROPOLOGICAL INFORMATION SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INSTTTVTE OF THE SLOVAK ACADEMY OF SCIENCES, NITRA 197 Tab. 2b. To be continued tíslo hrobu: Pohlavie: Vak: Index DS <IDS> : IDS <cran i ua> : IDS (Postkr. skelet>: B žena adultus -1.ff -1.ee <20 až 40 ( 28 ( 14 ( 14 rokov> 52) 28) 24) STRANA: 2 OPISNÁ CHARAKTERISTIKA A/ CRANIUH: ZACHOVALOSŤ - POŠkodané craniull -/-STAVBA - racilnci až stredná -/ RELI~F SVALOVÝCH ÚPONOV - slab~ až stredrnl -/- OBRYS NEUROKRANIA - Pe nta9onoide1s -/- ARCUS ZYGOHATICUS - kr!:iptoz!:l9ia -/- TUBERA FRONT. ET PARIET. - v9razné -/- GLABELLA - naznačená -/- ARCUS SUPERCILIARIS - iahko naznačené - / - CELO - tak.er kolm -/- PROCESSUS ttastoideus - llkllé -/- PROTUBERANTIA OCCIPIT. EXT. <BROCA> - slabá -/- RELil!F PLA NUH NUCHALE - slab~ -/- PROFIL ZAHLAVIA CGERASIMOV> - klenut~ -/- SP IHA NASALIS AHT. <BROCA> - 2. stuf»eň -/- TvMoVÝ RELil!F - plod~ až st red,w -/-ZHRYZ - Psalidontia -/-MARGO SUPRAORB.ET FORHA ORBITAE - ostr~ okraj+okrúhla očnice -1- ZYGOHATICKÝ OBLúK - tenk~ - /- OS lygo ttaticl.11 - nízka+hladkcí -/- APERTURA PIRIFORHIS <VÝŠKA> - n(zka -/- A PERTURA PIRIFCRHIS <ŠÍRKA> - úzka -/- FOSSA CANINAE - PlYtk -/- VZH ĽAD MANDIBULY - ierna sracilná -/-HRÚBKA TELA HANDIB.V OBL.H2 - ózka -1- TRIGONUH HENTALE - malé -/- HANDIBULÁRNY UHOL <POVRCH> - takmctr hladk~ - / - HLAVICA SÁNKY - malá -/- ABRAzIA ZUBOV <STUPEŇ> - slabá - 1- ABRÁZIA ZUBOV <TYP> - Ploiná i 11iskovitá - /- -/- B/ POSTKRANIÁLNY SKELET: ZACHOVALOSŤ - POŠkoden~ -/-STAVBA - 9racilná až stredná -/- RELI~F SVALOVÝCH ÚPONOV - slab~ až stred~ -/- PANVA <AKO CELOK> - široká a n ízka -/- VCHOD DO MALEJ PAMJY - šírok~ a oválny -/- ANGULUS SUBPUBIC US - nad 90 st. - /- FORAMEN OBTURATUH - trojuholníkovit~ -/- INCISUR A ISCHIADICA HAJOR - širokcí a Pl»tká - /- Sll.CUS PRAEAURICULARIS - stre dne širok~ a Plwtk~ až stredne hlbok~ - / - ARC COHPOSE - viac-tnenej zdv ojel'w oblúk -/- CORPUS OSSIS ISCHII - úzke - /- CRISTA ILIACA - v tva re Plochého <S> -1- FOSSA ILIACA - n{zka a široká -/- PELVIS MAJOR - tiirokcí -/- OS SACRLl't - široké a nízke -/- HLAVICA FEHURU <PRIEMER> - alcí - / - LINEA ASPERA <PILASTER> - slabá a vvtvorencí iba laterálne A/ ABSOLÚTNE HIERY LEBKY: tu. <najväčšia d1žka mouovnca> KS. <d1žka báz!:i lebkw> H8. <r.ajväčiia šírka mozgovne> M9. (najmenšia šírka čela> M17.<~ika moz9ovne) "38.(km>acita lebk!:l-u.lcker 1145.<šírka tváre> HETRICKA CHARAKTERISTIKA kategór ia veliai v&lká ve11ni v.lká lllcll cí 5tradncí veliai velká I> ar i stenkafal 11alcí K47.<v~ška tváre> velkcí cc

197 198 J. JAKAB - Š. POLÁCIK Tab. 2c. To be continued Test Test STRANA: 3 ---~----~ H48.<v~ika hornej tváre> t151.cšírka očnice VPravo> (v~ška očnice VPravo> t154. ( š í rka nosového ot vor u> 1155.(~Ška nosového otvoru> -/- velmi velkcí stredná velkcí velkcí velmi velkcí B/ INDEXY LEBKY: t~perdolichokran /- chamékran /- akrokro.n /- hyerl eptof>rozop h!:iperleptén 63 -/- h!:ipsikonch ypravo lep torin /- brachyuran /- ort09ncít Cl INDEXY PRIEREZOV DIAFÝZ FEt1UROV A TÍBIÍ A WŠKA POSTAVY: -/- ISDF VPRAVO ttilastrick~ /- ISDF VĽAVO Pilastr l ck~ / - IHDF VPRAVO etrymérny /- IHDF VĽAVO eury11cíf'ny ISDT VP RAVO mezokne /- ISDT VĽAVO 11111tzokne /- IDTFN VPRAVO mezok nem /- IDTFN VĽAVO mezoknem /- WŠKA POSTAVY Cttanouvrier>: velmi vysokcí 1682 mm (počet ttlat~ch meraní 8 > ==========================================================--===-====== tíslo hrobu: Pohlavie: Vek: Index DS <IDS>: IDS <cran i ua> : IDS (Postkr. skelet>: c neurčené adul tus II <30 až ( 28 ( 14 ( 14 OPistiM CHARAKTERISTIKA 40 rokov> 52> 28) 24> A/ CRANILl't: ZACHOVALOSŤ - vel11i POŠkodené craniua -/- STAVBA - stredná -/- RELI~ F SVALOVÝCH IJ>ONOV - stredn~ -/- OBRYS NEUROKRANIA - ~haenoides -/- ARCUS ZYGOHATICUS - fcmozysia -/- TUBERA FRONT. ET PARIET. - stredné -/- GLABELLA - stredná -/- ARCUS SUPERCILIARIS - stradn' -/- felo - klenuté -/- PROCESSUS MASTOIDEUS - stredné -/- PRDTUBERANTIA OCCIP IT. EXT. <BROCA> - stredná -/- RELI~F PLANUM NUCHALE - stredm1 -/- P ROFIL ZÁHLAVIA <GERASIHOV> - klenut~ až Pretiahnut~ -/- SPINA NASALIS ANT. <BRDCA> - 3. stuf>eň -/- TvMOW RELI~F - stred~ -/-ZHRYZ - st e9odontia -/-MARGO SlPRAORB.ET FORMA ORBITAE - ttrctehdm1 tvar obidvoch znakov -/- ZYGOMATICKÝ OBLÚK - stred~ -/- OS ZVGOHATICUH - stredne V!lsokcí+hrbolat~ Povrch -/- APERTURA PIRIFORHIS <WŠKA> - stredná -/ - APERTURA PIRIFOh"'HIS <štrka> - stradná -/- FOSSA CANINAE - stredne hl boké -/- VZHĽAD MANDIBlLY - strednej stavby -/- HRÚBKA TELA HAHDIB.V OBL.H2 - stredná -/- TRIGONUM MENTALE - stredné -/- HAHDIBULÁRNY UH OL <POVRCH> - malá VllwšeninC\ -/- HLAVICA Si.NKY - stredná -/- ABRÁZI A ZUBOV <STUPEŇ> - stredná - /- ABRÁZIA ZUBOV <TYP> - miskovitá -/- -/- B/ POSTKRANIÁLNY SKELET:

198 ANlllROPOLOGICAL INFORMATION SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INS1TIVTE OF THE SLOVAK ACADEMY OF SCIE.'ICES. NITRA 199 Tab. 2d. To be continued Tertot Test STRANA: 4 ZACHOVALOSŤ - poikod~ až valmi POŠkodan~ -/- STAVBA - stredná -/ RELI~F SVALOV'Ý'CH lfonov - stredn~ -/- PNNA CAKO CELCJ<> - Prechodná -/- VCHOD DO MALEJ PAM>Y - stredna iirok!j a okróhlw -/- ANGULUS SUBPUB ICUS - nad 75 st. - /- FORAHEN OBTURATUH - prechodn~ -/- INCISURA ISC HIADICA MAJOR - v tvare <V> a atrctdne hlboká - /- SULCUS PRAEAURICUl...ARI S - úzkw a Plwtk9 -/- ARC COMPOSE - Prechodl'W tyclr oblúka -/- CORPUS OSSIS ISCHII - str edne široké -/- CRISTA ILIACA - Prechod..W tvar - / - FOSSA ILIACA - Prechodná -/- PELVIS MAJOR - stredná -/- OS SACRUl1 - úzke a stredna V!ils okfí -/- HLAVICA FEHll"<U CPRIEHER> - stredná - / - L INEA ASPERA <PILASTER> - stredná a vvtvorená bilaterálne - / - -/- A/ ABSOLÚTNE HIERY LEBKY: Hl. Cnajväčiia d1žka 11<>zsovne> "5. Cdižka bázw lebkw> t18. (naj väčšia š írka MOZ9oV04t) H9. (najaeniia iírka čela) H17.<vwška ozsovne> M38.CkaPacita lctbkw- lijelcker I> M4S. <iírka tváre> t147. <wika tváre> "'48. <wika hornej tváre> H51.<iírka očnice VPravo> KS1.<iírka očnice viavo> HS2. Cwika očnic e v..ravo> H52. <wika ocnace vlavo> H54.Ciírka nosového otvoru> "55. CwŠka nosového otvoru> -/- METRICKÁ CHARAKTERISTIKA ak muž 1Dc11Ó. malcí malá stredoo v&lká euenkcrfcll s trcrdná malá strcrdnlí stredná stredná malá malá stredoo l'llcll á ak žena stredná velká stredná velká VCilmi velká ari5tenkefal VCilmi velká velká v.lká velká Yttiká malá malá stredná stredná IMI eem B/ INDEXY LEBKY: rnezokr an / - h»psikran se.2 - / - akrokran 1M.7 -/- mez~roz~ /- mezén 52. ó -/- mezokonch VPravo /- chamákonch vlavo mmzor in 49 -/- ortownát / - C/ INDEXY PRIEREZOV DIAFÝZ FEHUROV A TÍBIÍ A VÝŠKA POSTAVY: -/- ISDF VPRAVO Pllastrick~ /- ISDF VĽAVO Pila trlck~ / - IHDF VPRAVO Platwmérrn / - IHDF VĽAVO Platwmérrw /- ISDT Vf'RAVO eur!llknem /- ISDT VĽAVO eurwkncrm / - IDTFN VPRAVO eur»knem 71 - / - IDTFN VĽAVO eurwknem / - VÝŠKA POSTAVY <Hanouvrier>: ak mu:i: malá 1539 mm (počet Plat~ch ineranf 7 > ak žena: Podstredná 1522 mm (Počet PlatrnJch meraní 7 > = =========~========z==============~===-s=============-==--=====- ::a:: m:a tislo hrobu: Pohlavie: Vek: Index DS <IDS>: IDS <cran i uia> : IDS (postkr. s kelet>: D muž maturus II ee 2.ee <50 až ( 28 ( 14 ( rokov) 52> 28) 24>

199 200 J. JAKAB - š. POLÁCIK Tab. 2e. To be continued Test Test STRANA: OPISNA CHARAKTERISTIKA A/ CRAHIUH: ZACHOVALOSŤ - calvo.ria+fras amty -/- STAVBA - robustná -/- RELI~ SV ALOVi'CH ÚPONOV - mot.ut~ -/- OBRYS NEUROKRANIA - rhollboldcls -/- ARCU S ZYGOHATICUS - fenozysia -/-TUBERA FRONT. ET PARIET. - ctu)bajó -/- GLABELLA - llk>hutncí -/- AF.'CUS SUPERCILIARIS - val i silné -/- CELO - velldi ubi~avé -/- PROCESSUS MASTOIDEUS - vel i velké -/- PROTUBERA NTIA OCCIPIT. EXT. (BROCA> - vctl i silná -/- RELI~ PLANUM NUCHALE - v el i silnja -/- PROFIL ZÁHLAVIA CGERASIMOV> - zal~ -/- SPINA NASA LIS ANT. <BROCA> - 5. stupeň -/- TvARovi' RELiifF - v~razľw -/-ZHRYZ - Prodentia -/- MARGO SUPRAORB.ET FORHA ORBITAE - vel i zaoblen~ okraj +hranaté očnice -/- ZYGOMATICKi' OBLÚK - velai hrub~ -/- OS ZYGOHATIC UH - vctlmi YYsoká+hrbolat~ Povrch -/- APERTURA PIRIFORMIS Cvi'ŠKA> - ve l i VYsokcí -/- Af'ERTURA PIRIFORMIS <ŠÍRKA> - vel i široká -/- FOSSA CANINAE - velai hlboké -/- VZ~D MANDIBULY - vel i robtnttncí -/- HRÚ BKA TELA MANDIB.V OBL.M2 - vel i hrubá -/- TRIGONUH MENTALE - silné s bilaterálne VYtvore~ i Protuberanc: iaml -/- HANDIBULMNY lmol. <POVRCH> - valká VYV~Šenina -/- HLAVICA SÁNKY - velai velká -/- ABRAZIA ZUBO V <STUPEŇ> - val i silná -/- ABRÁZIA ZUBOV <TYP> - Plošná i iskovitá -/- -/- B/ POSTKRAHIÁLNY SKELET: ZACHOVALOSŤ - fra9nmlnty -/- STAVBA - robustná -/- RELiifF SVALOVi'CH Ú PONOV - mohutn~ -/- PANVA <AKO CELOK> - vel i úzka a VYSoklÍ s chutne VYtvore~ RSÚ -/- VCHOD DO MALEJ PANVY - velai úzky a srdcovit~ -/- ANGULUS SUBPUBICUS - Pod 60 st. -/- FORAHEN OBTURATUM - ovál "' s olbl!j okrajoa - /- INCISURA ISCHIADICA MAJOR - uzavretá Cl hlboká -/- SUL CUS PRAEAURICULARIS - nevytvoren~ -/- ARC Cot1POSE - Jednoznačnct Jednod uc:~ oblúk -/- c~us OSSIS ISCHII - vel i široké s wraznet V!dtvor~ tuber isc:hicldic:u. -/- CRISTA ILIACA - v tvare v~razne Prehnutého <S> -/- FOSSA ILIACA - vei~i vysoká a úzka -/- PELVIS MAJOR - vel i úzka -/- OS SACRUH - vel i úzke a vel i vysoké -/- t-lavica FEMURU <PRIEH ER> - vel i velkcí -/- LINEA ASPERA <PILASTER> - vel i úzkcl a vel i vws oká. -/- -1- A/ ABSOLÚTNE MIERY LEBKY: H1. <najväčšia dižka IM>zsovne> H5. <d1žkc1 bázy lebkw> Ha. <najväčšia šírka AK>zsovne> M9. (najllminšia šírka čela> H17. <wika DK>zsovnct> H38.(k<U>acita lebkw-&.lelc:ker I> -/- METRICKÁ CHARAKTERISTIKA katesória str&dncí stredná. llkll cí 1M1lá velini vctlká ar 1 stenkgtfal B/ INDEXY LEBKY: dolichokran /- hwpsikran /- akrokran /- C/ INDEXY PRIEREZOV DIAFi'Z FEMUROV A TÍBIÍ A Vi'ŠKA POSTAVY: ff cc -1- ISDF VPRAVO ncn>ilastrick~ /- ISDF VĽAVO nm>ilastrick~ /- IHDF VPRAVO hyperplatw.érny /- IHDF VĽAVO NIPerPlatYllMÍrnw /- ISDT VPRAVO cturyknnt 75 -/- ISDT VĽAVO eurykne /- IDTFN VPRAVO eurwknea 71 -/- IDTFN VĽAVO sne:zokriera /- VÝŠKA POSTAVY <Hanouvrier>: stredná 1661 (Počet Platn~ch IDC!tranf 6 > ===== KONIEC SÔBORU =====

200 ANTHROPOLOGICAL lnformation SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INSTITUTE OF T HE SLOVAK ACAOEMY OF SCIENCES. NITRA 201 Tab. 3a. Printed output: the choice of the samples from the summary characteristics of the set; old-bronze burial place at Abrahám, location Komárov vŕšok Abrahám Komárov vŕšok STRANA: S U H A R N A C H A R A K T E R 1 S T I K A SÚBORU Počet anc:u~zova~ch kostier : 163 Index DS (dospelí> (141> Index maskulinit~ : TABUĽKA I. Rozdelenie Podla Pohlavia a veku Pohlavie lluží žercy deti Vek abs X abs % abs X infans II inf. II-inf. III infans III inf. III-Juvenis juvenis adultus 1 adultu1i adultus II ad. II-mat. I rnaturus 1 maturus maturus II maturus 11-sanills senilis dospelí DOVEDNA e e.0 0.e ostatní abs X e SPOLU abs X

201 202 J. JAKAB - š. POLÁCIK Tab. 3b. To be continued Abrahá Ka.árov vŕ šok STRANA: TABUl.'KA IIa. Frekvenc ia OPisr~ch znakov - 1MJŽi <obs. Početnosti> ~ Znak Var iant SPOLU <bez 0 > CRAHIUH: Z ACHOVALOSŤ 9 STMJBA 9 RELIEF SVALOVÝCH ÚPONOV 9 OBRYS NEUROKRÁNIA 40 ARCUS ZYGOttATICUS 55 TUBERA FRONT. ET PARIET. 31 GLABELLA 36 ARCUS SUPERCILIARIS 36 tao ~ PROCESSUS HASTOIDEUS 29 PROTUBERANTIA OCCIPIT. EXT. 27 RELIEF PLANUM NUCHALE 21 PROFIL ZÁHLAVIA <GERASIHOV> 37 SPINA NASALIS ANT. <BROCA> 61 TVl.RoVÝ RELIEF 62 ZHRYZ 61 MARGO SUPR~B.ET FORHA ORB 47 ZYGOHATICKÝ OBLÚK 43 OS ZYGOHATictli 41 APERTURA PIRIFORHIS <VÝŠKA> 56 APERTURA PIRIFORHIS <ŠÍRKA> 54 FOSSA CANINAE 50 VZ~AD HANDIBULY 25 HRÚBKA TELA MANDIB.V OBL..H2 36 TRIGONUM HENTALE 37 MANDIBlA..ÁRNY UHOL <POVRCH> 37 HLAVICA sanl<y 43 ABRÁZIA ZUBOV <STUPEŇ> 29 ABRÁZIA ZUBOV <TYP> 32 POSTKRAHIÁLNY SKELET: ZACHOVALOSŤ 6 STAVBA 5 RELIEF SVALOVÝCH ÚPONOV 8 PAHVA <AKO CELOK> 57 VCHOD 00 MALEJ PAHVY 57 ANGULUS SUBPUBICUS 58 FORAHEN OBTURATUH 59 INCISURA ISCHIADICA MAJOR 41 SULCUS PRAEAURICULARIS 49 ARC COHPOSE 51 CORPUS OSSIS ISCHII 53 CRISTA ILIACA 55 FOSSA ILIACA SS PELVIS ttajor 58 OS SACRUH S6 HLAVICA FEHURU <PRIEMER> 46 LINEA ASPERA <PILASTER> e e 1 1 e e e s e s s 2 7 e e 1 2 s e e e e e e 0 e e e ss e e e s 0 21 e

202 ANTHROPOLOGICAL INFORMATION SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INSTITUTE OF THE SLOVAK ACADEMY OF SCIENCES. NITRA 203 Tab. 3c. To be continued Abrahcía KCNICÍrov vŕiok T~ Ub. Fr.tcvencla OPi..Wch znakov - -..Ži C1>arcent.á> Variant , ~~-- CRAHIUH: ZACHOVALOSŤ STMJBA RELIÉF SVALOVi'CH ÚPONOV OBRYS NEUROl<RANIA ARCUS ZYGOHATICUS TUBERA FRONT. ET PARIET. GLABELLA ARCUS SUPERCILIARIS CELO PROCESSUS HASTOIDEUS PROTUBERANTIA OCCIPIT. EXT. RELIÉF f'l.anutt NUCHALE PROFIL Vff..AvIA CGERASIHOV> SPINA NASALIS ANT. CBROCA> TvMfNi' RELitf Zi-RYZ l1aroo SUPRACRB.ET FmHA ORB ZYGOHATICKi' OBLťl< OS ZVGOHATICUH APERTLRA PIRIFORHIS <vfška> APERTURA PIRIFORHIS <ŠÍRKA> FOSSA CAHINAE VZK!AD HANDIBULY HRÚ6KA TELA HANDIB.V OR...H2 TRIOONUH t1entale HANDIBULMNY UHCL <POVRCH> HLAVICA sanky ABRAzIA ZUBOV <STlF'EŇ> ABRAzIA ZUBOV <TYP> POSTKAANIAl...NY SKELET: ZACHOVALOSŤ STAVBA RELIÉF SVALovi'CH ÚPONOV PANVA <AKO CELOK> VCHOD 00 HAL.EJ PP#JY ANGULUS SUBPUBICUS FORAHEN OBTURATUH INCI~ ISCHIADICA ~ SULCUS PRAEAl.RICll..ARIS ARC COt1POSE CORPUS OSSIS ISCHII CRISTA ILIACA FOSSA ILIACA PELVIS f'ta.jor OS SACRUH HLAVICA FEHl.RJ <PRIEMER> LINEA ASPERA <PILASTER> e.e e.e e.0 e.0 e.e e.0 0.e 1.6 e.e e.e e e.e e e.e e.e 1.6 e.e ó ó e.e e.0 e.e e e e.e e 1.6 e.e e.e e.e e.e e.e e se.e e.e e.e e.e e.e..... ~ ,,

203 204 J. JAKAB - Š. POLÁČ:IK Tab. 3d. To be continued. n - počet (number); x - aritm. priem. (arithmetical mean); X m;n. - min. hodn. (minimum value); X,,, - max. hodn. (maximum value); Vk - var. koef. (variation coefficient); S - smer. odch. (standard deviation); M, - str. chyba sm. odch. (standard deviation mean error) Abrahc.1 Koiaárov vŕšok STRANA: TABUĽKA V. Základné štatistické ukazovatele - lluži ~~ Štatistické ukazovatele Počet arit. II in. lft(l)(. var. s er. str.chyba Znak Prie. hodn. hodn. koeľ. odch. sa. odch ~ ó ó s.s s.s S 36 1S S 1.4

204 AN'TliROPOLOGICAL INFORMATION SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL INST11VTE OF THE SLOVAK ACAOEMY OF SOENCES, NITRA 205 Tab. 3d. To be contiuned Abraháa Kolllárov vŕšok STRANA : ó ó S s.s ó.ó s.a S ó ' óó ó.5 ló '53 6.S s.s S ló ~ ~

205 206 J. JAKAB - Š. POLÁCJ.K Tab. 3e. Charakteristics of the set (males) on the basis of the most numerous categories of descriptive traits and arithmetical means of metric traiis Abraháta Ko.árov vŕšok STRANA: CHARAKTERISTIKA SÚBORU NA ZMLADE NAJPOCETNEJŠÍCH KATEGÓRIÍ OPISNÝCH ZNAKOV A ARITHETICKÝCH PRIEMEROV METRICKÝCH ZNAKOV MU:ŽI : index DS: > ~ OPISNÁ CHARAKTERISTIKA A/ CRANIUH: ZACHOVALOSŤ < 32x > - frasmenty - - / - STAVBA < 23x > - stredná až robust ná - - / - RELitF SVALOVÝCH ÚPONOV < 24x > - stredn~ až ohutn~ - -/- OBR YS NEUROKRÁNIA < 7 x > - birsoides - - /- ARCUS ZYGOHATICUS < 7x > - fenoz Ysia - - /-TUBERA FRONT. ET PARIET. C 19x > - llkllé - -/- GLABELLA < 8x > - stredná - -/- ARCUS SUPERCILIARIS ( 9x ) - v~r azné - - / - telo ( 13x > - lahko ubiehavé - - / - f'rocessus MASTOIDEUS C 14x > - vel1di velké - - /- PROTUBERANTIA OCCIPIT. EXT. <BROCA> < 14x > - silná RELitF PLA NUH NUCHALE ( 25x > - silm~ - -/- PROFIL ZÁHLAVIA <GERASIHOV> < 23x > - klenut~ - -/- Sf'INA NASALIS ANT. CBROCA> < 1x > - 3. stvf>eň - 5. stutteň -/- TVÁROVÝ RELitF < 1x > - v~razn~ - - /- ZHRYZ < lx > - labidontia - -/- MARGO SUPRAORB. ET FORMA ORBITAE C Sx > - vei i zaobl e~ okraj+hrana t é oč nice - -/- ZYGOMATICKÝ OBLÚK < 9x > - stred~ - - /- OS ZYGOttATICUH ( 11>< > - vysoká+hrbolat~ Povrch - - / - APERTURA PIRIFORHIS (VÝŠKA> ( 2>< > - stredná - vysoká - - / - APERTURA PIRIFORMIS <ŠÍRKA> < 3>< > - úzka - Široká - - / - FOSSA CANINAE < 4x > - PlYtké - hlbké - -/- VZHĽAD MANDIBU LY < 2lx > - robustná - - /- HRÚBKA TELA MANDIB. V OBL.M2 < 14>< > - hrubá -/- TRIGOHUM MENTALE < 14x > - silné - -/- MANDIBULARNY UHOL <POVRCH> ( llx > - 111alá VYv9Šenina - - / - HLAVICA SÁNKY ( 7x ) - velká - - /- ABR ÁZIA ZUBOV <STUPEŇ> < 14x > - s tredná - -/- ABRÁZIA ZUBOV <TYP> < 14x > - miskovitá - -/- -/- B/ POSTKRANIÁLNY SKELET: ZACHOVALOSŤ < 51x ) - fra9menty - - / - STAVBA < 23x > - stredná - -/- RE LIÉF SVALOVÝCH ÚPONOV < 27>< > - stredrcl až lllohut~ - - / - PANVA <AKO CELO K> < 4x > - úzka a vysoká - -/- VCHOD DO MALEJ PANVY < 5>< > - úzky a srd covit~ - -/- ANGlLUS SUBPUBICUS < 3>< > - Pod 6e st. - -/- FORAHEN OBTUR ATUM < 5x > - oválny s olbl~ okrajoia - - / - INCISlX<A ISCHIADICA MAJOR < 9x > - viac uzavretá s tendenciou k tvar u <U> - -/- SlLCUS PRAEAURICULAR I S < 8x > - ne~tvoren~ - -/- ARC COMPOSE < 10>< > - j ednoznač ne jednoduc h~ oblúk - -/- CORPUS OSSIS ISCHII < 9x > - široké - -/- CRISTA ILIACA < 5x > - v tvare wrazne Prehnutého <S> - - / - FOSSA ILIACA < 7 >< > - ~so ká a úzka - -/- PELVIS MAJOR < 5x > - úzka OS SACRUH < 5x > - úzk e a vysoké - - /- HLAVICA FEHURU <PRIEMER> < 11x > - vel i velká L INEA ASPERA <PILASTER> < 31>< > - úzka a vysoká - -/- -/- METRICKÁ CHARAKTERISTIKA - A/ ABSOLÚTNE MIERY LEBKY: katesória Hl. < najväčšia d1žka iaozgovne> velká 187 H5. <dižka bázy lebky) stredná 100 HS. <naj väčš i a šírka mozsovne) stredná 140

206 ANTHROPOLOGICAL lnformation SYSTEM AT THE ARCHAELOGICAL lnstitijte OF THE SLOVAK ACAOEMY OF SCIENCES. NITRA 207 Tab. 3e. To be continued Abrahám H9. (najmenšia iírka čela> H17. <wika mozsovne> H38.CkC111acita lebky-uelcker I> 1145.<šírka tváre> <wika horncrj tváre> M51.<šírka očnice VPravo> H51.<šírka očnice vlavo> M52. <wška očnice v.>ravo> H52. <wška ocntce viavo> M54. <šírka nosového otvoru> H55. <vsika nosového otvoru> -/- B/ INDEXY LEBKY: Komárov vŕšok stredná stredná euenkefal stredná stredná veimi veiká. stredná stredná veiká stredná stredná iaezokran /- ortokran /- anetriokran mezokonch vpravo /- mezokonch vlavo 83.3 brachyuran /- mezosnát 101 -/- STRANA: eem /- leptén / -/- leptorln /- Cl INDEXY PRIEREZOV I IAFÝZ FEMUROV A TÍBIÍ A VÝŠKA POSTAVY: ISDF VPRAVO Pilastricks /- ISDF VĽAVO Pilastrick~ 1~7 -/- I HDF VPRAVO hyp&rplatyrnérny /- IHDF VĽAVO ~PerPlatYmérnY / ISDT VPRAVO mezolmem /- ISDT VĽAVO mezoknem 68 - /- IDTFN VPRAVO inezoknem /- IDTFN VĽAVO mezoknem /- VÝŠKA POSTAVY <Manouvrier>: stredná 1655 mm (počet jedincov 8 >

207 208 J. JAKAB - S. POl.ÁCIK AuTponoJ1orH11ecKaJ1 HHci>OpMa~oauaJI cacrema e ApxeoJiora'leCKOM aucra-ryre CAH er.hatpa IOJihlOC.s1Ka6 - lutecpah Ilona'iHK A BTOpbI HHcpOpMHpyJOT o COCTaBJJeHHH, OTJiaAKe H HCnOJihJOBamm ahtpononorw-1eckoh HHcpOpMa- 1.\HOHHOH c11cremb1 (AHTP11C) s Apxeonornqec KOM HHCTHTyre CAH s r. HHTpa.,Il.eno KacaeTcsi OTp acnesoh, OTKpbITOR CHCTeMbl 8 pamkax npoekta apxeonorn'-1.eckoh HHcpOpMal.\HOHHOH CHCTeMbl. IlepsoHa'laJihHO oha 6hma cocrasneha s S13h1Ke,Il.OC PB EEM311K AJISI Bhl'iHCJIHTeJihHhIX MaUIHH CMEII. B Hacrosi~ee spemsi ee nepeiihchibalot 8 Sl3bl K <t>optp AH 77. rnabhhlm Ha3Ha'leHHeM 3TOH CHCTeMbl SIBJJSleTCSI C03AaBaHHe AaHHbIX AJISI ahtpononor}{qeckoro 6aHKa AaHHhIX H co3aahhe KOMnJieKTHOH TeKCTOBOH 'lacth ahtpononorh'-1.ec- KHX 3KcnepTH3 AJISI OTAena AOKyMeHTaJJ.HH ApxeonorH'lecKoro HHCTHTyra. OcHOBHOH ne'iathhlh BhlBOA 113 AHTPl1C-a npeactabnstet s cospemehhocth TeKCT ahtpononorh'leckoh 3KCnepTH3hl, KOTOpblH n oka He nojih3yet CSI AaHHblMH o ahomajihsix H natojiorh'leckhx H3Me HeHHSIX.,Il.aHHble Ha AHCKax npeactabjisllot OCHOBy po:>kjj.ajo~erocsi 6aHKa AaHHhlX s Apxeonorn'lec KOM HHCTHTyre CAH s HHTpe. OHH OAHospeMeHHO SIBJl.SllOTCSI HCTO'IHHKOM AaHHblX AJISI AaJibHeHmHX ahajih30b npeaoctabjisl lo~x OCHOBaHHSI AJISI 6onee AeTaJibHOl'O H KOMnJieKCHOro HCCJleAOBaHHSI HanpasneHHH B COMaTH'-1.eCKOM pa3blithh nonyjisllj,hh. Ilep eboa M. Yp6aH.oeou

208 SLOVENSKÁ ARCHEOLÓGIA XXXVUJ-1, 1990 SPRÁVY A RECENZIE Joachim Werner 80-ročný Vedúca osobnosť bádania o včasnej dobe dejinnej v Európe a dlhoročný profesor univerzity v Mníchove, riadny člen Bavorskej akadémie vied, zahraničný č le n Rakúskej akadémie vied a Bulharskej akadémie vied, Joachim Werner sa 23. decembra 1989 dožil 80 rokov. Za viac ako šesť desaťročí intenzívnej vedeckej, pedagogickej a organizátorskej činnosti tento aktívny a neúnavný vedec sa stal takrečeno žijúcou legendou európskej archeológie. Znie to takmer neuveriteľne, ale prvý článok s archeologickou tematikou uverejnil ako 18-ročný študent pred viac ako 60 rokmi (1927). Dnes počet jeho publikácií dosahuje takmer pol tisícky, z toho vyše dvadsať monografií. Univerzitné štúdiá ( ) v Berlíne, Viedni, ale najmä v Marburgu, v dobe keď tu pôsobil.gero von Merhart, dali jubilantovi široký a pevný základ i dobré východisko k štúdiu zložitej probl~matiky včasnej doby dejinnej v najširších európskych súvislostiach. Po štúdiách zavŕšených dizertáciou Munzdatierte austrasische Grabfunde" (Ger. Denkmäler d. Vôlkerwanderungszeit 3, Berlin 1935) pôsobil najskôr v Deutsches Archäologisches lnstitut a v jeho Rômisch-Germanische Kommission vo Frankfurte n. Mohanom, potom ako profesor na univerzite v Štrasburgu ( ) a od r takmer tri desaťročia ako ordinárius v lnstitut fiir Vor- und Friihgeschichte na univerzite v Mníchove. 1 v súčasnosti, 15 rokov po odchode do dôchodku, naďalej riadi prácu v roku 1957 ním založenej Kommission zur archäologischen Erforschung des späträmischen Raetien der Bayerischen Akademie der Wissenschaften. Zároveň je editorom medzinárodnej série monografií Munchner Beiträge zu Vorund Fruhgeschichte. Je potešiteľné, že do plánu publikácií tejto významnej archeologickej rady, ktorá dnes počíta takmer pol stovky dôležitých štúdií z praveku i včasnej doby dejinnej v strednej Európe, bola v spolupráci s Archeologickým ústavom SA V zaradená aj naša monografia o rímskej usadlosti Cífer-Pác. Prínos jubilanta pre rozvoj archeologického bádania a jeho príspevok k prehlbeniu poznania včasnej doby dejinnej v Európe je rozsiahly a mnohostranný. Hodnotenie enormnej vedeckej produkcie J. Wernera sa vymyká z rámca stručného gratulačného príspevku k životnému výročiu. Na tomto mieste však rozhodne nemožno vynechať tie štúdie jubilanta, ktoré v širšej miere - v štýle jeho charakteristického nadregionálneho prístupu k štúdiu a riešeniu historických problémov - využívajú archeologické nálezy zo Slovenska. J. W erner má ku Slovensku mimoriadne blízky, priam srdečný vzťah. Málo je známy fakt, že prvú z mnohých študijných ciest na Slovensko podnikol jubilant už ako poslucháč archeológie v dobe štúdií vo Viedni v r Spolu s K. Bittelom sa v Bratislave stretli s J. Eisnerom a zašli až na koniec sveta" - do Galanty. Azda už tu má korene jeho záujem o špecifické postavenie a význam Slovenska v pravekom a včasnohistorickom vývoji strednej Európy. Sotva je náhodné, že ani jeden zo zahraničných bádateľov tak často, tak informovane a v takom širokom zábere nepracuje s archeologickými nálezmi zo Slovenska ako práve J. Werner. Už v monografii Die beiden Zierschcheiben des Thorsberger Moorfundes" (Ein Beitrag zur friihgermanischen Kunst - und Religionsgeschichte, Berlin 1941) venoval náležitú pozornosť nálezom z Osztrópataku-Ostrovian. Na základe výtvarného a technologického rozboru tepaných pozlátených strieborných plechových kovaní z 2. ostrovianskeho nálezu dospel k hypotéze, že boli vyhotovené v germánskej dielni pracujúcej v polovici alebo na konci 3. stor. v blízkosti rímskej provincie Panónia, azda na vandalskom území. Nálezmi z doby sťahovania národov z územia Slovenska sa jubilant zaoberá najmä v analytickom príspevku Studien zu Grabfunden des 5. Jahrhunderts aus der Slowakei und der Karpatenukraine" (Slov. Archeol., 7, 1959, s ), ale aj v široko koncipovanej monografii Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches" (Miinchen 1962). Na pozadí riešenia problému pôvodu a funkcie

209 210 SPRÁVY A RECENZIE zlatého náramku franského kráľa Childericha a germánskych náramkov z mladšej doby rímskej (Der goldene Armring des Frankenkónigs Childerích und die germanischen Handgelenkrínge der jungeren Kaiserzeit. Friihmittelalterliche Studien. In: Jahrbuch des Instituts fiir Fri.ihmittelalterforschung der Universität Mi.inster Bd. 14, 1-41, Berlin-New York 1980) široko pertraktuje a v argumentácii pre ďalekosiahle historicko-spoločenské závery využíva aj nálezy zlatých zápästných kruhov z Cejkova a Ostrovian Ii II, ako aj včasnorímsky zlatý náramok zo Zobora. Známe plechové strieborné spony zo Kšinnej a Seliec z počiatku doby sťahovania národov zasa J. Werner úspešne používa nielen k upresneniu typologicko-chronologického postavenia labskogermánskych spôn typu Wiesbaden, ale aj k sledovaniu mobility príslušníkov sociálne vyššie stojacich vrstiev v prvej polovici 5. stor. (Zu einer elbgermanischen Fibel des 5. Jahrhunderts aus Gaukónigshofen, Ldkr. Wurzburg. Ein Beitrag zu den Fibeln vom Typ Wiesbaden" und zur germanischen Punzornamentik. Bayerische Vorgeschichtsblätter, 44, 1981, s , Taf ). Mimoriadne aktívne zasiahol aj do bádania o neskorej dobe!aténskej. Svedčí o tom súborná publikácia štúdií: Spätes Keltentum zwischen Rom un Germanien. Gesammelte Aufsätze zur Spätlatenezeit" (Mi.inchen 1979). Inšpiroval aj organizovanie sympózia Ausklang der Latene-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet v Malých Vozokanoch (Bratislava 1979) a tvorivo prispel aj k jeho úspešnému priebehu. J. Werner sa zapája - prakticky ako jediný západonemecký bádateľ - fundovanými stanoviskami aj do diskusie k takým zložitým otázkam, ako je pôvod a rozšírenie Slovanov (Zur Herkunft und Ausbreitung der Anten und Sklavenen. In: Actes du VIII Congr. int. Sci. prehist. et protohist. Beograd 1971, s ; Kproischoždeniju irasprostraneniju antov i sklavinov. Sov. Archeol., 1972/4, s ; Bemerkungen zum nordwestlichen Siedlungsgebiet der Slawen im Jahrhundert. In. Beitr. zur Ur- und Fri.ihgesch. Berlin 1981, s ) Nedávno v pozoruhodnej monografickej štúdii o poklade z Vrapu (Der Schatzfund von Vrap in Albanien. Studien zur Archäologie der Awaren 2. Wien 1986) sa J. Wernerdotkol významu Slovenska z hľadiska ťažby medi v mladšom avarskom období. Nastolil hypotézu, že aj v avarskom období, podobne ako v dobe bronzovej a v stredoveku za Fuggerovcov, došlo k intenzívnemu využívaniu meďonosných ložísk v Slovenskom rudohorí. Nabáda sledovať problém pôvodu medi pre liatu avarskú industriu prostredníctvom porovnávacích analýz kovu, vyhľadávaním a skúmaním ložísk situovaných v blízkosti slovansko-avarských pohrebísk i ich chronologickou diferenciáciou. Z tohto hľadiska za obzvlášť dôležité považuje neskoroavarské pohrebiská južne od Košíc a výskyt ložísk medi na hornom toku Hornádu na Spiši. Rovnaký význam pripisuje aj sledovaniu kontextu náleziska Blatnica so známym bojovníckym hrobom z karolínskeho obdobia a výskytu medi v oblasti severne od Banskej Bystrice. Už práca na monografii o archeologických nálezoch z Attilovej ríše priviedla J. Wernera k intenzívnemu sledovaniu euroázijských súvislostí včasnohistorického vývoja. Vždy patril k tým, ktorí poznali hodnotu východoeurópskych i stredoeurópskych nálezov pre riešenie mnohých základných otázok pravekého a včasnodejinného vývoja Európy. Vždy mu záležalo na osobných kontaktoch a dobrej spolupráci s archeológmi Sovietskeho zväzu a ostatných socialistických krajín. Dlhoročnými priateľskými kontaktami, študijnými cestami do stredo- a východoeurópskych krajín i umožňovaním študijných pobytov archeológom z týchto krajín, ochotou pomôcť radou, expertízou či odbornou literatúrou stál pri budovaní základov spoločného európskeho domu" archeológov - dávno pred vyslovením tejto požiadavky politikmi. Jubilantovou zásluhou sa jeho ústav stal dôležitým vedeckým centrom v NSR, ktoré ako jedno z prvých systematicky a cieľavedome nadväzovalo a rozvíjalo východné" kontakty s archeológmi a archeologickými pracoviskami v socialistických krajinách. Pôsobilo tým inšpiratívne i na mnohé iné inštitúcie vnsr. Z hľadiska histórie týchto kontaktov je vhodné azda pripomenúť, že už v roku 1964 zásluhou profesora Wernera prichádzajú na terénnu archeologickú prax na Slovensko do Želoviec - ako prví vôbec - jeho žiaci E. Ke/ler a H. Vierck. Ešte koncom toho istého roka nastupuje aj autor medailónu na jednoročný študijný pobyt v Mníchove. Ako prvý zo Slovenska otvoril dlhú sériu štipendijných pobytov poskytovaných Humboldtovou nadáciou nielen archeológom, ale aj mladým zahraničným vedeckým pracovníkom všetkých vedných odborov. Je symbolické, že myšlienka potreby prehíbenia vzájomných odborných stykov nemeckých bádateľov s archeológmi socialistických krajín sa naliehavo objavila počas trojmesačného študijného pobytu J. Wernerav roku 1963 v ZSSR. Konkrétnejšie obrysy

210 SPRÁVY A RECENZIE 211 nadobudla v Leningrade počas diskusií menovaného i podpísaného s významnou bádateľkou čerňachovskej kultúry, s nezabudnuteľnou Mariou Alexandrovnou Tichanovovou. V druhej polovici 60. rokov sa dlhodobé i kratšie štipendijné pobyty slovenských archeológov na popredných vedeckých pracoviskách v NSR rozbehli aj vďaka pôvodnému impulzu J. Wemera, prezieravej veľkorysosti A. Točika, vtedajšieho riaditeľa AÚ, a priaznivému politickému ovzdušiu. V rámci štipendia A. v. Humboldt-Stiftung absolvovali vtedy jednoročné študijné pobyty v NSR A. Habovštiak (Gôttingen) a J. Pavúk (Heidelberg). V rámci Deutscher Akademischer Austauschdienst realizovali dlhodobé i kratšie študijné pobyty: B. Chropovský (Gôttingen), J. Vladár(Marburg), D. Bialeková (Mníchov), J. Lichardus a K. Pieta (Saarbriicken). Na terénnych archeologických výskumoch sa zúčastnili B. Benadik(Manching) a A. Ruttkay(Haithabu). Žiaľ, v dôsledku známych udalostí v 70. rokoch došlo dočasne k útlmu č i jednostrannej transformácii týchto kontaktov. Významný je teda prínos J. Wemera nielen ako realizátora, ale aj ako inšpirátora a organizátora smerov archeologického bádania neskorej doby rímskej, sťahovania národov a včasnostredovekého obdobia. P ripomeňme aspoň nastolenie a široké rozpracovanie histórie pohybov kočevnikov" - nomádskych Hunov a Avarov, dotýkajúcich sa nášho územia, problematiky čerňachov skej kultúry i otázok súvisiacich s etnogenézou a s rozšírením Slovanov. Nedostižný prehľad o dôležitých archeologických nálezoch v širokých priestoroch strednej a východnej Európy, podopretý väčšinou poznaním z autopsie, a fenomenálna pamäť umožňujú mu v predstihu formu lovať koncepčné i čiastkové problémy, na ktoré treba hľadať odpoveď v konkrétnych oblastiach alebo v širokom priestore. Jubilant si trvale zveľaďuje aj onú vzácnu vlastnosť, danú nie mnohým, schopnosť nielen inšpirovať, ale aj provokovať a systematicky burcovať spolupracovníkov a realizátorov výskumov k maximálnemu vypätiu a optimálnemu splneniu vytýčených ciefov. Pritom vždy všestranne a systematicky pomáha: nielen radou a povzbudzovaním, ale i konkrétnymi činmi. Tým, ktorí nikdy nedošli do užšieho kontaktu s profesorom Wem erom, pravdepodobne uniká obdivuhodný ľudský rozmer tohto bádateľa. Veľmi sa mýli ten, kto si ho spája iba s predstavou strohého, prísneho vždy extrémne racionálneho vedca vyžadujúceho od seba i druhých maximálne zanietenie a bezvýhradné odovzdanie sa práci. J. Wemerje totiž citlivým človekom, ochotným a schopným chápať problémy iných, vždy pripravený svojim spolupracovníkom i žiakom pomôcť, vždy rešpektujúci známu zásadu, že ten pracovník, ktorý má dobré sociálne zázemie i istoty a má svoju prácu rád, môže spravidla do pokladnice vedy prispievať vyšším vkladom ako človek, ktorý dlhodobo alebo nadmerne zápasí s rôznymi mimovedeckými problémami. A v rámci možného profesor Wemer vždy podá pomocnú ruku a morálne podoprie. Ani v osemdesiatke, teda vo veku, keď väčšina jeho generačných druhov už iba z odstupu sleduje vedecké dianie, J. Wemer nerezignuje na konkrétnu vedeckú prácu, ale ani na rozsiahle osobné či písomné kontakty s domácimi i zahraničnými bádateľmi. Neutíchajúca aktivita a angažovanosť akoby mu neustále obnovovali jeho mladícky elán a energiu. Zásluhy každého bádateľa o rozvoj vedeckej disciplíny a veľkosť osobnosti možno posudzovať aj podľa jeho žiakov. Absolventi a stážisti mníchovskej archeologickej školy profilovanej viac ako štvrťstoročie Joachimom Wemerom iv Mníchove habilitovaní archeológovia (V. Milojčic , G. Kossack , H. Mii.ller-Karpe- 1957, G. Ulbert- 1964, W. Torbrii.gge ) zaujímajú popredné miesta na univerzitách, v múzeách i v pamiatkárskych inštitúciách nielen v NSR, ale iv zahrani čí: od Fínska po Taliansko, od československa a Juhoslávie až po Japonsko. Je príznačné, že kontakty tohto vynikajúceho vedca a znamenitého pedagóga s bývalými žiakmi trvajú k obojstrannému úžitku celoživotne. Jubilantov.prínos k procesu zbližovania, porozumenia a integrácie archeologického bádania v Európe je nemalý. Náležite to dokážeme oceniť azda až s odstupom času. K početným gratuláciám, ktoré J. Wemerovi prichádzajú od kolegov a žiakov z domova i zo zahraničia, sa úprimne pripájajú aj archeológovia zo Slovenska. Vyjadrujú mu zároveň poďakovanie za pozornosť, ktorú vždy archeologickému dianiu na Slovensku venoval. Ďakujú mu aj za účinnú podporu a pomoc pri nadväzovaní zah ran ičných kontaktov pri prenikaní slovenskej archeológie na medzinárodne pole. Do ďalších rokov želajú jubilantovi z plného srdca ešte hodne zdravia, neubúdajúce tvorivé sily, radosť z práce a spokojnosť v osobnom živote. Títus Kolník

211 212 SPRÁVY A RECENZIE XVI. medzinárodný kongres o rímskej keramike v Plevene V dňoch septembra 1988 sa v bulharskom Plevene uskutočnil XVI. medzinárodný kongres Rei cretariae romanae fautores - Spoločnosti pre štúdium rímskej keramiky. Jeho ústrednou témou bola Domáca výroba, odbyt a rozšírenie keramiky v podunajských provinciách. Podujatia, ktoré sa usporadúva každé dva roky, sa zúčastnilo viac ako 60 odborníkov z Európy, Blízkeho východu i zo Zámoria. československí bádatelia sa predchádzajúcich kongresov zúčastňovali iba sporadicky. Na plevenskom rokovaní však zastupovali našu krajinu traja - T. Kolník, K. Kuzmová (Archeologický ústav SAV v Nitre) a E. Krekovič (Filozofická fakulta UK v Bratislave). Kongres slávnostne otvorili prezident - prof. H.-J. Kellner a tajomníčka RCRF - dr. T. Tomaševičová- Bucková, v mene organizátorov a hosti teľov dr. A. Dimitrovová-Milčevová z Archeologického ústavu Bulharskej akadémie vied v Sofii, ako aj politickí a verejní predstavitelia mesta Pleven. Počas piatich rokovacích dní odznelo spolu 34 prednášok, ktoré boli vhodne usporiadané do tematických, geografických a čiastočne aj chronologických celkov. Mnohé z nich sa preto bezprostredne doplňali a nadväzovali na seba. Viacerí bádatelia sa venovali vo svojich príspevkoch jednotlivým výrobným okruhom terry sigillaty - napr. italským (S. Zabehlicky-Scheffenegger, J. H. van der Werff, B. Hedinger, E. Schindler-Kaudelka, I. Curk) a galským die lňam (M. Po/ak, J. -M. Demarolle, C. Bémont, A. Martin), terre sigillate chiara (Lj. Plesničar-Gec, V. Perko). O keramike z Olbie a z Dalmácie referovali K. Rothová-Rubiová a K. E. Griffithová. Konkrétnym prínosom pre riešenie najmä hospodárskeho vývoja v dobe rímskej na Slovensku boli prednášky, zamerané na výrobu a výskyt keramických výrobkov v provincii Panónia a v priiahlej časti barbarika, v slobodnej Germánií. Z tohto hľadiska treba spomenúť predovšetkým refencie o najnovších výsledkoch, dosiahnutých pri štúdiu glazovanej keramiky (V. Gassner, É. B. Bónis, E. Krekovič), miestnej výroby terry sigillaty v Aquincu (K. Póczy) a keramiky provinciálneho charakteru, najmä trecích misiek z územia osídleného Hennundurmi (S. Dušek). Komplexné zhodnotenie odbytu terry sigillaty v prostredí vojenských oporných bodov hornopanónskeho limitu, ktoré predniesol D. Gabler, priamo súviselo aj s otázkami výskytu tejto importovanej keramiky na území dnešného Slovenska, ktoré nastolila K. Kuzmová. Týkali sa nielen rozšírenia provinciálnych výrobkov v barbariku prostredníctvom diaľkovej i miestnej výmenno-obchodnej činnosti a úlohy, ktorú v nej zohrali hra ničné pevnosti, ale aj celkového vývoja rímskogermánskych vzťahov v podunajskej oblasti. Mimoriadny záujem vyvolal unikátny nález hlinenej nádoby s honosnou výzdobou z Aquinca, s ktorou oboznámila účastníkov kongresu J. Topálová. Značná časť pracovného rokovania bola venovaná provinciám Dácia a Mézia. Rumunskí bádatelia D. Alicu a /. Mitrofan prezentovali výsledky najnovších archeologických výskumov na lokalitách Ulpia Traiana a Augusta Traiana, najmä doklady výroby keramiky a hlinených kahancov. Usporiadatelia kongresu zhodnotili úlohu významných centier keramickej produkcie na území dnešného Bulharska - na náleziskách Butovo, Pavlikeni, Hotnica a vantických osadách Marcianopolis a Ratiaria (G. A. Kabakčieva, A. Minčev, G. Kuzmanov). Informovali prítomných aj o výrobe tzv. macedónskej terry sigillaty v údolí rieky Strumy (L. Stainova), okeramickom depote z Novae (P. Vladkova), o kultových nádobách ( V. Najdenova) a o výrobe hlinených kahancov v hrnčiarskych centrách Butovo a Pavlikeni (S. Sultova). Posledný blok prednášok bol zameraný na oblasť Pričernomoria (K. K. Orlov) a Blízkeho východu, konkrétne na keramiku z centier Efezos (U. Outscher ), Arabia Felix (R. Krautwurst) a Nabatae (J. Gunneweg). Účastníci kongresu sa vďaka široko koncipovaným, ale i špeciálne zameraným prednáškam mohli oboznámiť s výsledkami bádania o rímskej keramike za uplynulé roky v rôznych čas t iach Rímskej ríše. Okrem zaužívaných metodických postupov sa tu prezentovali i poznatky, získané pomocou výpočto vej techniky (M. Polak) a prírodovedných metód (napr. neutrónovej aktivácie - J. Gunneweg). Odovzdané príspevky budú publikované v zborníku Acta RCRF XXIX/XXX. Súčasťou podujatia boli aj odborné exkurzie na významné archeologické lokality z doby rímskej. Po ruinách antického mesta Oescus, ktoré je čias točne pamiatkovo upravené a sprístupnené verejnosti vo forme múzea v prírode, sprevádzal účastníkov kongresu prof. T. Ivanov. Rozsiahlym hrnč iarskym centrom v Pavlikeni zo zachovanými a zrekonštruovanými výrobnými objektami a dokladmi o remeselnej č innosti, inštalovanými in situ", sprevádzala

212 SPRÁVY A RECENZIE 213 a o jeho osobitostiach podrobne informovala dr. S. Sultovová. Organizátori kongresu vhodne zvolili za jeho dejisko mesto Pleven, z viacerých h ľadísk vyhovujúce na usporiadanie vedeckého podujatia podobného rázu. Historické múzeum v Plevene s bohatými rímskymi zbierkami a rozsiahlou archeologickou expozíciou, pamätihodnosti mesta, bhzkosťvýznamných antických pamiatok, ktoré boli cieľom odborných exkurzií, a celkove príjemné spoločenské prostredie významne prispeli k jeho úspešnému priebehu. Mnohých zahraničných účastníkov milo prekvapila bulharská pohosti nnosť a srdečnosť, ako aj všestranná podpora a zau1em predstaviteľov miestnych politických a správnych orgánov, ktoré sprevádzali celé podujatie, najmä jeho kultúrnospo ločenskú stránku. Podľa pamätníkov všetkých predchádzajúcich kongresov RCRF možno uvedené stretnutie pok ladať za jedno z najúspešnejších. Na záverečnom slávnostnom zasadaní odzne li dva návrhy na miesto usporiadania nasledujúceho kongresu - v talianskom Arezze alebo v maďarskom Székesfehérvári. Možno len dúfať, že v budúcnosti bude českos lovenská veda vo väčšej miere prezentovať dosiahnuté výsledky aj na tomto úzko špecializovanom odbornom fóre. Klára Kuzmová Pracovná porada o Výsledkoch archeologických výskumov v oblasti výstavby Sústavy vodných diel Gabčíkovo-Nagymaros na Dunaji V dňoch októbra 1988 sa v Nových Vozokanoch uskutočn ila dvojdňová porada pracovníkov českos love nských a maďarských inštitúcií, poverených realizáciou archeologických výskumov v oblasti výstavby Sústavy vodných diel (ďa lej SVD) na Dunaji. Organizátorom spoločného zasadania bol Archeologický ústav SAV (ďa l ej AÚ SAV) v Nitre - hlavný koordinátor predstihových záchranných prác na Slovensku. Rokovania sa zúčastnili aj odborní pracovníci Oblastného podunajského múzea v Komárne a z maďarskej strany zástupcovia viacerých zainteresovaných pracovisk (Magyar Nemzeti Múzeum, Budapest; Mátyás Király Múzeum, Visegrád; Balassa Bálint Múzeum, Esztergom; Yízugyi Múzeum, Esztergom; Komárommegyei Múzeumok Igazgatósága, Tata). Poradu slávnostne otvoril zástupca ri adite ľa AÚ SAV - dr. A. Ruttkay, DrSc., zodpovedný za reali1.áciu a rozvoj medzinárodnej vedeckej spolupráce. V úvodnom prejave zhodnotil výsledky a skúsenosti, získané v tejto oblasti výskumu od roku 1986, keď bola uzavretá dvojstranná dohoda o vzájomnej spolupráci. Súčasne uviedol aj reálne možnosti ďa l šieho rozvoja a upevňovania bilaterálnych vzťahov na poli záchrannej archeologickej činnosti v teréne, ktorá je úzko spojená s teoretickým vedeckým bádaním. Potrebu tejto spolupráce vyvolávajú nielen rozsiahle zemné práce, ohrozujúce archeologické náleziská na oboch brehoch Dunaja, ale aj snaha o dôsledné riešenie historického vývoja záujmového územia od najstarších č ias po obdobie stredoveku. V nasledujúcej diskusii sa prítomní vyjadrili k doterajšej obsahovej i formálnej stránke spolupráce, predniesli svoje pripomienky a podali viaceré návrhy na zefektívnenie ďalšej činnosti. Zástupcovia zúčast nených inštitúcií vytýčili po vzájomnej dohode hlavné smery a zásady organizačného zabezpečenia spoločných akcií v najbližšom období. Týkajú sa predovšetkým recipročných študijných pobytov na archeologických výskumoch s možno sťou štúdia materiálu a literatúry v múzeách a vo vedeckých inštitúciách, prizývania odborných komisií, poskytovania konzultácií a návštev pn1ežitostných archeologických expozícií. Očakávaným výsledkom by mala byť najmä operatívne riešená priebežná výmena skúsenosti a vzájomná informovanosť o najnovších výsledkoch archeologického bádania. Ďalšia časť rokovania bola venovaná informatívnym prednáškam o organizácii terénnych prác, použitých metodických postupoch a o poznatkoch, získaných výskumom archeologických lokalít pozdíž Dunaja. Maďarsk í kolegovia referovali o výskume sídliska z doby bronzovej na ostrove Helemba (G. Kozma), pravekého sídliska a rímskeho pohrebiska v polohe Visegrád-Lepence (D. Gróh), rímskeho limitu v úseku Visegrád-Esztergom (S. Soproni), rímskej strážnej veže, pevnosti, ako aj osady z doby arpádovskej na nálezisku Visegrád-Lepence (P. Gróf). Viaceré príspevky sa týkali stredovekého osídlenia skúmanej oblasti - osady, odkrytej v obci Nagymaros (P. Biczó), arcibiskupského letoviska na ostrove Helemba a sídliska v polohe Visegrád-Várkert (J. Kovalovszki), kostola a pohrebiska z doby

213 214 SPRÁVY A RECENzrE arpádovskej na nálezisku Esztergom-Zsidód (E. Mo/nár) a areálu ženského kláštora na ostrihomskom ostrove (Zs. Lovag). V úvode prednáškového bloku, zameraného na archeologické práce na Tavom brehu Dunaja, sa účastníci oboznámili s celkovým projektom výskumu a terénneho prieskumu archeologických lokalít na trase výstavby SVD Gabčíkovo -Nagymaros (J. Rajtár). Jednotlivé referáty z tejto oblasti boli venované výsledkom 10-ročnej výskumnej činnosti v areáli rímskeho tábora v Iži-Leányvári (K. Kuzmová), výskumu pohrebiska a sídliska z doby avarského kaganátu v Obíde (J. Zábojník) a pohrebiska z tej istej doby v polohe Komárno-Lodenica (A. Trugly). O pravekom a stredovekom osídlení lokalít Chľaba a Muž la-čen kov informoval prítomných M. Hanuliak. V záverečnej prednáške J. Rajtár stručne zhodnotil doterajšie výsledky, plány a perspektívy leteckého prieskumu a snímkovania na území juhozápadného Slovenska. Príspevky budú publikované v samostatnom zborníku internou t l ačou AÚ SAV Nitra v nemeckej mutácii s dvojjazyčným resumé. Súčasťou pracovného stretnutia bola i návšteva dlhodobých systematických výskumov na Dunaji - rímskeho tábora v Iži-Leányvári, pravekej a včasnostredovej osady v Mužli-čenkove, spojená s prehliadkou odkrytých objektov priamo v teréne a významnejších nálezov na výskumných základniach. Zahraniční hostia sa mohli oboznámiť aj s modernou prístrojovou technikou AÚ SAV. Ich praktická ukážka vyvolala veľký záujem a živú diskusiu medzi kolegami. Úspešný priebeh pracovnej porady a dosiahnuté výsledky v plnej miere potvrdzujú opodstatnenosť a potrebu spo ločného postupu, vzájomného informovania a výmeny skúseností pri plnení zodpovedných a náročných úloh, podmienených výstavbou SVD na Dunaji. Spoločným úsilím všetkých zainteresovaných inštitúcií je realizácia predstihového terénneho výskumu a záchrana ohrozených archeologických lokalít s cieľom získať čo najviac poznatkov o kultúrnom dedičstve našich predkov a so snahou zachovať čo najviac pre budúce generácie. Klára Kuzmová Konferencia o opevnených neolitických a eneolitických sídliskách a miestach v strednej Európe K sérii medzinárodných konferencií a kolokvií o neolitických a eneolitických kultúrach v rôznych častiach Európy sa priradilo aj pracovné zasadnutie venované téme Befestigte neolithische und äneolithische Siedlungen und Plätze in Mitteleuropa", ktoré v dňoch novembra 1988 sa konalo v Haus Biichenbergu" pri Wernigerode v NDR. Zasadanie zorganizovalo Landesmuseum fiir Vorgeschichte v Halle a Direktorat fiir Forschung der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg. Riaditeľ uvedeného múzea Dieter Kaufmann so spolupracovníkmi vefkoryso pripravili podujatie so širokou medzinárodnou účasťou. Medzinárodné zasadnutia venované opevneným osadám v neolite a eneolite strednej Európy sa konalo päť rokov po sympóziu o fortifikačných objektoch stredného neolitu, ktoré v roku 1983 pripravili rakúski bádatelia v Poysddorfe. Terajšia konferencia bola posunutá teritoriálne, chronologicky a tematicky do inej polohy a mala podstatne širší záber. Podľa obsahu pre.dnesených referátov konferencia obsiahla štyri tematické okruhy: 1. fortifikačné objekty kultúry s lineárnou keramikou, 2. fortifikačné zariadenia lengyelskej kultúry a kultúr s ňou súčasných, 3. eneolitické fortifikačné zariadenia a objekty od kultúry Michelsberg po kultúry Bernburg a :Rivnáč a 4. prírodovedné príspevky k neolitickému a eneolitickému osídleniu. Organizovanie konferencie bezprostredne inšpiroval už 20 rokov trvajúci výskum sídliska s fortifikačnými objektmi v Eilslebene. Doterajšie výsledky tohto výskumu v úvodnej prednáške konferencie zhodnotil jeho vedúci D. Kaufmann. Jeho prednášku doplnili T. Litt informáciou o výsledkoch palynologických analýz, H. J. Dolle výsledkami analýz zvieracích kostí a M. Kaczanowska prehľadom o doterajších výsledkoch analýzy štiepanej kamennej industrie. Na záver konferencie jej účastníci mali príležitosť navštíviť nálezisko v Eilslebene, kde sa po ďalších výkladoch bádatetov zainteresovaných na výskume rozvinula živá diskusia. Okrem zmien v prírodnom reliéfe náleziska a blízkeho okolia boli predmetom diskusie otázky interpretácie práve odkrytých objektov (pôdorysy kolových stavieb, ka-

214 SPRÁVY A RECENZIE 215 menné konštrukcie pod úrovňou ornice) v miestach s výdatným prameňom vody. V dolných častiach náleziska, bližšie k riečnej nive, pod eróznymi nánosmi sa rysuje pravdepodobne dobrá príležitosť pre odhalenie úrovne podláh neolitických domov. Ďalšie rokovanie konferencie otvoril O. Häckmann prehľadom včasnoneo litických opevnených sídlisk a objektov. Po zverejnení dokumentácie bude referát dobrou informáciou o rôznorodých fortifikačných objektoch od tessalského neolitu po neskorú kultúru s lineárnou keramikou. O fortifikáciách kultúry Tripolje na základe literárnych prameňov referoval A. Häusler a prvýkrát v takom rozsahu zhromaždil sídliská tohto druhu z Ukrajiny a Moldavska. Blok prednášok o opevneniach na sídliskách kultúry s lineárnou keramikou a ich rozšírením a datovaním zača l J. Luning. Odmietol žľabovité objekty pochádzajúce z Eilslebenu ako fortifikačné zariadenia kultúry so starou lineárnou keramikou. Podobný objekt prezentoval na konferencii z lokality Eitzum H. Stäuble. G. Bernhardt rekonštruoval vývoj priekop a palisád na sídlisku v Kolne-Lindenthale. O hlavných výsledkoch veľkoplošných výskumov na území povrchových hnedouhoľných baní Helmstedského revíru referoval H. Thieme. Najvýznamnejšie je sídlisko v Esbecku, opevnené priekopou takmer štvorcového pôdorysu, na ktorom. pôdorysy domov vnútri priekop zreteľne rešpektovali ich priebeh a sú s nimi súčasné. Niektoré neolitické sídliská sa nachádzajú pod metrovou vrstvou nánosov hliny. Opevňovacie objekty kultúry s lineárnou a vypichovanou keramikou na Morave boli predmetom referátu R. Tichého. V analýze kamennej industde, najmä prepálených artefaktov, na sídliskách kultúry s lineárnou keramikou na Aldenhovenskej plošine hľadal A. Zimmermann funkcionálnu interpretáciu fortifikačných objektov typu Langweiler 8. Sériu prednášok o fortifikačných zariadeniach mladého neolitu, v podstate na úrovni lengyelskej kultúry, začal J. Petrasch návrhom definície a interpretácie sústav priekop a palisád z Bavorska. Považuje ich za nadregionálne zhromažďovacie centrá. S fortifikačným objektom nového typu z lokality Zaržyca v Sliezsku oboznámili prítomných O. Prusová a W. Wojciechowski. Dvojitá kolová palisáda bez žľabu ohradzuje plochu okolo 7 ha a po jej vonkajšom obvode je sústava veľkých jám exploatačného typu. Vnútri ohradenej plochy sa našiel neúplný pôdorys kolovej stavby. Objekt možno keramickými nálezmi datovať do obdobia krátko pred vznikom jordanowskej skupiny. Torzo malej sústavy priekop z lokality Sandomierz-Wzgórze predstavila H. Kowalewska-Marsza/eková a R. Grygiel referoval o využívaní prírodných polôh ako opevnení na Ku jawách v období skupín lengyelskej kultúry. Opevňovacím zariadeniam lengyelskej kultúry sa venovalo viacero referátov. E. Kazdová a Z. Weber ich zhodnotili ako architektúru v spojení s otázkami ich vytyčovania a budovania. G. Trnka zdôraznil rôznorodosť sústav kruhových priekop a palisád v Rakúsku. P. Koštufík zhrnul výsledky výskumu výšinného sídliska v Kramolíne a V. Vávra informoval o novších výsledkoch výskumov na sídliskách s fortifikačnými zariadeniami z doby lengyelskej kultúry vo východných čechách. Mechanizmus zaplňovania priekop a problémy ich datovania osvetľo vala prednáška l. Pavlu. Pôdorys palisádami ohradeného sídliska s centrálnym palisádovým zariadením z doby lengyelskej kultúry v Žlkovciach prezentoval J. Pavúk. Dva referáty sa dotýkali maďarského Potisia. P. Patay referoval o takmer úplne preskúmanom sídlisku ohradenom palisádami z obdobia skupiny Hunyadihalom-Lažňany na lokalite Tiszalucz-Sarkádpuszta s malými dvojdielnymi stavbami. O novom type objektu informovala A. Sz. Kállayová. Na nálezisku Fiizesabony sa našla sústava palisád s priemerom 25 a 30 ma s kolovými jamami smerom do stredu, kde sa nachádzala úzka šachta siahajúca po dnešnú úroveň spodnej vody. Na dne šachty bola kostra ovce alebo kozy a vo výplni šachty sa našla početná keramika, v ktorej prevládajú celé nádoby typické pre skupinu Ludanica, hoci územie ešte spadá do sféry bodrogkeresztúrskej skupiny. Západoeurópskym opevneniam v eneolite sa venoval J. Eckerdt v Porýní a A. Whittle prezentoval najznámejšie opevnenia na Britských ostrovoch a informoval o novších výskumoch. B. Engelhardt predniesol referát o niektorých výsledkoch leteckej prospekcie v Bavorsku a o ich overovaní v teréne a B. Ottawayová oboznámila prítomných s výsledkami výskumu sídliska skupiny Chamm v Ergoldingene, takisto v Bavorsku. český eneolitický výskum bol zastúpený prednáškami E. Piestovej o hospodársko-sociálnej štruktúre opevnených sídlisk, s ich novou klasifikáciou a periodizáciou a M. Zápotockej o výsledkoch dôležitého výskumu opevneného výšinného sídliska Dänemark" pri Kutnej Hore. Obidve autorky v týchto súvislostiach uvažujú o prvých protourbánnych prejavoch v strednej Európe. Stredonemecké opevnené sídliská skupiny Bernburg typologicky a topograficky zhodnotil D. Muller a sústavu priekop tej istej skupiny v Grossobringene prehodnotila S. Buckeová. K.-D. Jäger vystúpil

215 216 SPRÁVY A RECENZIE s podrobným výkladom rekonštrukcie prírodného prostredia a hľadal súvislosti s periódami budovania fortifikačných zariadení. Konferencia poskytla dobrý prehľad stavu súčasného štúdia sídlisk so systémami fortifikačných zariadení niekoľkých typov z rôznych období neolitu a eneolitu z viacerých regiónov Európy. Naďalej vládne protirečivosť pri interpetácii najmä tých funkcií, pri ktorých chýba jasný doklad využívania ohradenej či opevnenej plochy. Pokračujúci terénny výskum, nadobúdajúci pred rokmi postupne nevídaný rozsah, prináša určite pokrok. Výskum fortifikačných objektov každého druhu je však pre ich rozľahlosť technicky i finančne veľmi náročný. Len máloktorý z objektov možno pokladať za dostatočne preskúmaný. Mnohé z nich sú porušené pokročilou eróziou, takže už ich pôdorysy sú neúplné a takmer na každom z nich chýbajú podrobnejšie poznatky o ich bezprostrednom okolí. Opevňovacie zariadenia v praveku iste zohrávali dlhodobú dôležitú hospodársko-spo ločenskú úlohu. Ich vznik sa viaže na počiatky usadlého spôsobu života v dôsledku prechodu k produkčnému hospodárstvu a boli viacmenej trvalo integrálnou súčasťou sídliskových štruktúr. Typologické a funkčné premeny počas ich vývoja by mali ostať predmetom systematického a komplexného štúdia. Odovzdané texty prednášok budú publikované ako samostatný zborník v Jahresschrift fiir mitteldeutsche Vorgeschichte 73 v roku Juraj Pavúk III. celoštátne kolokvium mladých archeológov V dňoch marca 1989 sa v účelovom zariadení- Slovenského ústredného výboru SZM v Kováčove pri Štúrove uskutočnilo III. celoštátne kolokvium mladých archeológov na tému Vzťah osídlenia a prírodného prostredia v pravekom, včasnodejinnom a stredovekom vývoji na území Československa. Kolokvium sa konalo pod patronátom Archeologického ústavu SAV v Nitre a SÚV SZM v Bratislave. Na jeho príprave sa podieľalo Oddelenie pre pracujúcu mládež SÚV SZM a Základná organizácia SZM pri AÚ SAV. Podujatia sa zúčastnilo 43 mladých archeológov z Archeologického ústavu ČSAV v Prahe a v Brne, z Archeologického ústavu SAV v Nitre, z múzeí a ďalších inštitúcií z celej ČSSR. Kolokvium slávnostne otvoril akademik Bohuslav Chropovský, riaditeľ Archeologického ústavu SAV v Nitre. Vo svojom príhovore zdôraznil potrebu komplexného skúmania zložitého vývoja ľudskej spoločnosti, zohľadňovania a využívania najnovších metód a metodických postupov zvlášť v oblasti multi- a interdisciplinárnej spolupráce. Poukázal na skutočnosť, že vytváranie a rekonštruovanie komplexného dobového obrazu najstarších spoločenstiev, etník, národností a národov môžu archeológovia riešiť len v úzkej spolupráci s ďalšími odborníkmi, zaoberajúcimi sa napríklad skúmaním prírodného prostredia v konkrétnom čase a priestore. Zdôraznil, že tieto ciele musia vychádzať z poznania vzájomného pôsobenia a vzťahu ľudského a prírodného faktora. Hoci sa niektoré prírodovedné postupy a ich výsledky využívali v archeológii už skôr, k ich cieľavedomému a systematickému zužitkovávaniu sa vo výraznejšej miere pristúpilo - ako bolo podčiarknuté v úvodnom vystúpení - až v poslednej tretine nášho storočia. Bohuslav Chropovský vyzdvihol záujem a snahu mladej generácie archeológov zapojiť sa do výskumu a riešenia tejto v súčasnosti zvlášť aktuálnej témy za pomoci intenzívnej spolupráce rôznych vedných odborov. Konštatoval, že vedenie AÚ SAV uvítalo návrh a iniciatívu kolektívu organizátorov, aby sa III. celoštátne kolokvium mladých archeológov uskutočnilo na Slovensku a aby po organizačnej i odbornej stránke nadviazalo na tradíciu predchádzajúcich dvoch podujatí. V ďalšej časti kolokvia predniesla Ivona Vlkolinská sumarizujúci referát o doterajších výsledkoch, cieľoch a perspektívach rozvoja interdisciplinárnej spolupráce v archeológii na Slovensku, ktorá je čoraz viac zameriavaná na skúmanie vzťahu človeka a prírodného prostredia. Práve pri plnení tejto úlohy bude mať dôležité postavenie nastupujúca generácia archeológov. Na kolokviu odznelo celkove 23 referátov, ku ktorým sa rozvinula bohatá, neformálna, kritická a otvorená diskusia. Väčšina referentov sa vo svojich príspevkoch zamerala na prezentáciu dosiahnutých výsledkov predovšetkým v oblasti skúmania vzťahu osídlenia k súvekým geomorfologickým a hydrologickým osobitostiam krajiny. Ich prístup k riešeniu nastolených

216 SPRÁVY A R ECENZ IE 217 otázok bol rôznorodý, čo vyplývalo zo stavu poznania a metód výskumu. Jednotlivé referencie sa týkali napr. rozšírenia nálezísk kultúry zvoncovitých pohárov v závislosti od vodných zdrojov a tokov a geologických daností Moravy (Peter Dvofák), vplyvu zmien prírodného prostredia na diskontinuitu pravekého osídlenia v strednom Povltaví (Lubor Smejtek), vývoja osídlenia horného Poži tavia od praveku až do stredoveku (Matej Ruttkay) a prírodných podmienok Žitného ostrova v súvislosti s jeho osídlením vo včasnej dobe dejinnej ( Vladimír Turčan). Charakteristikou archeologických lokalít, prípadne ich najbližšieho okolia a príslušného mikroregiónu (vzťahu člove ka a prírody) sa zaoberali Drahomíra Frolíková, Zdenek Farkaš, Kristián Elschek a Zuzana Rajtárová. Zaujímavé poznatky prinieslo i skúmanie vzťahu prirodzeného povrchového výskytu nerastných surovín a osídlenia horného toku Radbuzy v západných Čechách v dobe bronzovej a halštatskej (Miloslav Chytráček), ďalej dokladov o prítomnosti ľudských sídiel v blízkosti zdrojov termálnych vôd (Róbert Bača), ako aj v extrémnejších horských polohách Slovenska (Jozef Hromada, Ján Hunka). O metódach a metodických postupoch používaných pracovníkmi Archeologického ústavu ČSAV Praha - Expozitury Most, konkrétne o využívaní korelačných máp pri štúdiu kontinuity a diskontinuity osídlenia v mikroregiónoch, pri priestorovej identifi kácii archeologických nálezísk a o súčasných možnostiach štúdia kostrových pohrebísk v severozápadných Čechách informovali prítomných Jaromír Beneš, Jan Blažek a Miroslav Dobeš. Hodnotným príspevkom k riešeniu danej problematiky boli aj výsledky prírodovedných analýz, ktoré boli vyhodnotené a interpretované v chronologicko m a geografickom kontexte. Účastn íci sa na základe paleobotanických rozborov oboznámili s možnosťam i metodického postupu pri rekonštrukcii lesných porastov v období včasného stredoveku na lokalite Mužla -Čenkov (Elena Lázniková). Osobitnú pozo rnosť si zaslúži komplexný pohľad - charakteristika prírodného prostredia vyplývajúca z medziodborovej spolupráce na Pražskom hrade (Jan Frolik). O vypovedacích možnostiach osteologického materiálu a jeho význame pri štúdiu stredovekej spo ločnosti referovala Jitka Petfíčková. Súčas ný stav a náč rt ďalších perspektív použitia nekonvenčných metód pri riešení problematiky zooarcheológie na území Slovenska predniesol Marián Fabiš. Prítomných mimoriadne zaujal referát Lubomira Šebelu o najnovších výsledkoch netrad ičnej spolupráce archeológie a parazitológie. Získané poznatky potvrdili potrebu neustále rozš irovať inter-

217 218 SPRÁVY A RECENZIE disciplinárny prístup aj za pomoci dosiaľ nezainteresovaných vedných odborov, ktoré môžu významnou mierou prisp ievať k poznávaniu životného a prírodného prostredia v jednotlivých obdobiach vývoja ľud ske j spoločnosti. Mimo stanovenej ústrednej témy kolokvia tu odzneli aj referáty prezentujúce výsledky terénneho i teoretického bádania. Ludlk Ga/uška napríklad zhodnotil a čiastočne i zrevidoval doterajšie zistenia o slovanskom osídlení Starého Mesta, a to na základe revízneho výskumu v blízkosti kostolíka sv. Michala. O súčasnom stave dlhodobého výskumu Pražského hradu účastníkov informoval Jan Frolík. S výsledkami prírodovedných analýz slovanských kovaní v Čechách oboznámila Naďa Profantová. Štúdiom byzantských praciek sa zaoberal Vladimír Varsik a Peter Bednár sa zameral na debnársku produkciu v stredoveku. Michal Lutovský kriticky zhodnotil dostupné archeologické pramene a možnosti ich využitia pri riešení počiatkov slovanského osídlenia južných Čiech. Súčasťou podujatia bolo aj premietanie videozáznamov z archívu AÚ SAV v Nitre o terénnych výskumoch archeologických lokalít z územia Slovenska, ktoré sprostredkovalo účastníkom dôležité nálezové situácie, rozsah a charakter terénnych prác, metodiku, ako aj samotnú polohu nálezísk vo vzťahu k prírodnému prostrediu. Ma!á výstavka fotografií, inštalovaná vo vestibule účelového zariadenia, informovala prítomných o konkrétnych výsledkoch interdisciplinárnej spolupráce a využívania modernej prístrojovej techniky pri vyhľadávaní a dokumentovaní archeologických objektov a lokalít (napr. geofyzika, fotogrametria, letecký prieskum a snímkovanie a pod.). Záverečným bodom programu trojdňového pracovného rokovania bola návšteva stálej archeologickej expozície Klenoty dávnej minulosti Slovenska na Bratislavskom hrade, kde mnohí úča s t níci prvýkrát videli reprezentatívny súbor archeologických nálezov, dokumentujúcich praveké až stredoveké osídlenie nášho územia, ktoré boli zväčša získané systematickým a záchranným výskumom AÚ SAV v Nitre. III. celoštátne kolokvium mladých archeológov splnilo svoje hlavné poslanie, ktorého cieľo m bola výmena najnovších informácií o výsledkoch bádania mladých odborníkov a pracovných kolektívov v oblasti skúmania vzájomného pôsobenia - interakcií osídlenia a prírodného prostredia (príroda - človek - spoločno s ť) v pravekom, včasnodeji nnom astredovekom vývoji na území Českos lovenska. Diskusia, ktorá sa viazala nielen k témam prednesených referátov, prispela k značnému rozšíreniu poznatkov, k výmene skúseností, ako aj k nadviazaniu osobných kontaktov, potrebných pri riešení spoločných vedeckovýskumných úloh. V tvorivej atmosfére kolokvia vznikli nové myšlienky a podnety, ktoré naznačili ďa l šie cesty a perspektívy štúdia a riešenia danej problematiky. Žiada sa v mene organizátorovi všetkých účastní kov vyjadriť úprimné poďakovanie Slovenskému ústrednému výboru SZM - konkrétne Oddeleniu pre pracujúcu mládež za poskytnutie všestrannej podpory pri rozvoji vedeckej činno s ti mladej generácie, vytvorenie vhodných podmienok a materiálno-technického zabezpečenia celého podujatia. Celoštátne kolokvium mladých archeológov sa tak stalo jednou z konkrétnych foriem realizácie dohody uzavretej medzi Predsedníctvom SAV a SÚV SZM o spolupráci pri zvyšovaní vedeckej úrovne mladých odborníkov v jednotlivých ústavoch SA V. Štafetu priprav a organizácie nasledujúceho - IV. celoštátneho kolokvia mladých archeológov v roku 1990 prevzali mladí pracovníci - členov i a ZO SSM pri AÚ ČSAV v Prahe - Expozitura Most, na ktorom budú iste prezentované nielen nové výsledky terénnych archeologických výskumov, ale najmä v kolektívnych referátoch aj postupy, metódy i metodologické prístupy pri skúmaní najstaršieho osídlenia našej vlasti. Klára Kuzmová - Ivona Vlkolinská Prvé medzinárodné Eckhelovo sympózium v Enzesfelde Pri príležitosti 250. výročia narodenia zakíadateľa vedeckej numizmatiky Josepha Hi/ária Eckhela ( ) sa konalo v dňoch marca 1989 v jeho rodisku, v Enzesfelde (Rakúsko), prvé medzinárodné sympózium o metódach numizmatiky doby rímskej. Poriadateľmi tohto významného podujatia boli viaceré rakúske numizmatické inštitúcie: Mincový kabinet Umeleckohistorického múzea vo Viedni, Numizmatický inštitút Viedenskej univerzity, Numizmatická komisia Rakúskej akadémie vied, Rakúska numizmatická spo ločnosť a Eckhelov klub. K finančnému zabezpečeniu akcie výrazne

218 SPRÁVY A RECENZIE 219 prispela hornorakúska Raiffeisen-Landesbank ( banka zberateľov mincí" ), ale aj mestská rada Enzesfeldu. Odborný program a organizačné zabezpečenie bolo na pleciach reprezentantov uvedených inštitúcií, doc. dr. Michaela Alrama, doc. dr. Guntera Dembského a doc. dr. Wolfganga Szaiwerta. Sympózia sa zúčastnilo 38 bádateľov. Reprezentovali Rakúsko (M. Alram, O. Burbock, C. L. Clay, B. Czurda, G. Dembski, R. Denk, G. Gautier, R. Gobi, W. Hahn, H. Jungwirth, S. Karwiese, B. Koch, B. Prokisch, F. Schmidt, A. Schwab-Trau, E. Specht, W. Szaiwert, E. Weber, R. Wolters), NSR (P.-R. Franke, D. Mannsperger, H.-CH. Noeske, M. Radn6ti-Alfoldi, H. Schubert, R. Ziegler), Francúzsko (H. Huvelin, X. Loriot, C. Morrisson), Českos lovensko (E. Kolníková, J. Sejba/, jun.), Maďarsko (K. Bíró-Sey, J. Fitz), Fínsko (P. Bruun),!táliu (G. Gorini), Juhosláviu (P. Kos), Po ľsko (A. Kunisz), Nórsko (K. Skaare) a Bulharsko (J. Jurukova). V 25 referátoch zameraných na metódy numizmatického bádania rímskych mincí sa kriticky zhodnotili doterajšie metodické postupy, na konkrétnych príkladoch sa konštatoval ich prínos, resp. problémy spojené s ich využívaním. Úvodné slovo a celkové zhrnutie danej problematiky patrili významnému predstaviteľovi rakúskej numizmatiky univ. prof. dr. R. Goblovi, ktorý už vo svojom známom diele Antike Numismatik" (Mi.inchen 1978) venoval veľkú pozornosť náuke o metódach (Methodenlehre). Sám je napr. zástancom, resp. aj tvorcom metódy zrovnávania razidiel (Stempe/vergleich) a sledovania ich genealógie. Vo svojom výklade okrem iného upozornil i na kvalitu výuky novej numizmatickej generácie a zdôraznil nutnosť ovládania prinajmenej troch svetových jazykov ( bez toho by absolvent štúdia numizmatiky nemal byť pripustený k promócii"). V našich domácich pomeroch je veľmi citeľná nielen absencia širšieho jazykového vzdelania, ale v konečnom dôsledku aj samého štúdia numizmatiky. Táto skutočno s ť sa samozrejme veľmi nepriaznivo prejavuje v praxi, pre zahraničie je nepochopiteľná. Úvodný referát R. Gobla otvoril trojdňový, neobyčaj ne bohatý prednáškový program. Organizátori ho rozdelili do niekoľkých tematických blokov. Prvý obsahoval referáty zamerané na metódy kartografického hodnotenia nálezov mincí a na vypovedaciu hodnotu kartogramov. K. Skaare kartograficky hodnotil škandinávske nálezy rímskych mincí, E. Kolníková predložila všeobecný výklad kartografickej metódy konfrontovaný s nálezmi rímskych mincí z územia Slovenska, J. Sejba/ interpretoval rímske mince z Moravy aj za pomoci iných pracovných metód a výsledkov archeologického bádania. Peňažný obeh v Panónii komentoval J. Fitz; prispela k tomu aj K. Bíróvá-Seyová, keď poukázala na novozískané pozlátené bronzové imitácie mincí Maximiana Herculia do zbierky Maďarského národného múzea a snažila sa metodicky správnym postupom objasniť ich pôvod a význam. O prežívaní rímskych mincí v obehu na hornoitalskom území až do stredoveku hovoril G. Goriní. X. Loriot pomocou kartografickej metódy interpretoval nálezy zlatých rímskych mincí na území niektorých provincií. A. Kunisz rozborom mincových nálezov z legionárskeho tábora v Novae (dnešné Bulharsko) rekonštruoval obraz o mincovom obehu pozdiž dolného Dunaja v stor. n. l. V ďa lšom bloku referátov sa samostatne rokovalo o metódach publikovania hromadných nálezov rímskych (H. Huvelin), byzantských (C. Morrisson) a gréckych imperátorských (J. Jurukova) mincí. Význam metódy tzv. Stempelkoppelung" (sledovanie nadväznosti razidiel) na konkrétnych príkladoch dokumentoval P.-R. Franke. Metodické problémy metrologických výskumov (S. Karwiese), rekonštrukcie nominálových systémov (R. Ziegler, H. Schubert), ikonografie rímskych mincí (P. Bruun, D. Mannspenger), chronológie razby (C. Clay), resp. rekonštrukcie mincových systémov jednotlivých rímskych panovníkov (W. Szaiwert, R. Wolters, W. Hahn, M. Alram) či určitých geografických celkov (H.-C. Noeske) boli na tomto sympóziu stredobodom odborného záujmu a dôvodom širokej diskusie. Vyvrcholením odborného programu bol r~fe r át univ. prof. dr. M. Radn6tiovej-Alfoldiovej, v ktorom sa súbor sledovaných metód načrtol z hľad iska ich historického vývoja, počnúc Petrarcovým záujmom o antickú numizmatiku. K odbornému programu patrili aj každodenné večerné podujatia, ktoré ho obohatili o nové podnety a zážitky. Prvý večer sa konalo stretnutie účastn í kov sympózia so starostom Enzesfeldu a mestskou radou, s typickým pohostením podľa miestnych zvykov. Mestská rada i obyvatelia Enzesfeldu venovali sympóziu veľkú pozornosť a pomáhali organizátorom zabezpečiť jeho dobrý priebeh. S veľkým záujmom sa stretla s lávnosť odhalenia Eckhelovho pamätníka - busty - na jednom z námestí E nzesfeldu (bustu po slávnostnom príhovore starostu odhalili prof. dr. R. Gobi a prezident Medzinárodnej numizmatickej komisie univ. prof. dr. K. Skaare). Na prednáške univ. prof. dr. Bernharda Kocha, hodnotiacej osobnosť a prínos J. H. Eckhela pre antickúnumizmatiku, sa zúčastnil veľký počet obyvateľov Enzesfeldu a hostí.

219 220 SPRÁVY A RECENZIE J. H. Eckhel, ktorého hlavné dielo Doctrina numorum veterum ( ) dodnes predstavuje základ a východisko štúdia antických mincí (jeho význam pre rozvoj numizmatiky u nás zvýraznila E. Nohejlová-Prátová, Základy numizmatiky, Praha 1986, s. 154, 160, 165, 194, tab. 58) sa narodil 13. januára 1737 v Enzesfelde vo viacdetnej rodine úradníka na dvore miestneho panstva. Študoval vo Viedni a v roku 1751 vstúpil do jezuitského rádu. V štúdiách po kračova l v Ríme, vo Florencii zriadil mincový kabinet toskánskeho veľkovojvodu Leopolda. V roku 1774 sa stal direktorom cisársko-kráľovského mincového kabinetu vo Viedni, zároveň aj profesorom staroveku a pomocných vied historických vo Viedni. Zomrel 16. mája 1798 vo Viedni, kde je aj pochovaný. K večerným podujatiam sympózia patrila aj návšteva viedenského numizmatického kabinetu, prehliadka jeho expozície so širokým výkladom riaditeľa dr. H. Jungwirtha. Umožnil poh ľad na historický vývoj tohto popredného pracoviska (vznik sa kladie do doby vlády prvých Habsburgovcov na začiatku 16. stor.), jeho súčasný stav a perspektívy. Ď alší večer mali účastníc i m ožnosť n avštív i ť iné významné numizmatické pracovisko - Numizmatický ústav Viedenskej univerzity, presťahovaný do nových rozsiahlych priestorov a dobre vybavený nielen personálne, ale aj modernou prístrojovou technikou a zariadením. Zoznámili sa s jeho pracovnou náp lňou a systémom práce, knižnicou, bohatou kolekciou a kartotékou mincí, ako aj študijných sádrových odliatkov. Toto pracovisko je v súčasnost i zásluhou univ. prof. R. Gobla a jeho viedenskej školy" hlavným predstaviteľom rakúskej numizmatiky a iniciátorom nových pracovných metód, najviac pri štúdiu antických mincí. Vychovalo celý rad popredných odborníkov. Rozsiahla publikačná činnosť ( Goblove základné katalógy keltských mincí, nová edícia MIR = Moneta Imperii Romani, ale aj veľké korpusy nálezov FMRÔ = D ie Fundmtinzen der rômischen Zeit in Ôsterreich) na vynikajúcej úrovni reprezentujú bádateľské výsledky viedenskej školy, i keď sa v hlavnej miere orientujú na typológiu a chro~o lógiu antických mincí. Prednáška univ. prof. dr. Eckeharda Webera na tému Staroveké dejiny a numizmatika", ktorá sa pri tejto pn1ežitosti konala v Numizmatickom inštitúte, však veľm i dôrazne upozornila na miesto numizmatiky vo výklade starovekýcb dejín. Práve na konto viedenskej školy" prof. R. Gäbla, zameranej najmä na typológiu mincí, sa v prednáške viackrát zdôraznila požiadavka chápania numizmatiky ako historickej vedy, s povinnosťou interp retovať ó mske mince nielen s o hľadom na ich typologickú stránku, ale predovšetkým v širokých peňažnohistorických súvislostiach. Na podobnú tému Mince a história" odznela ďa l ší veče r prednáška univ. prof. dr. P.-R. Frankeho. Konala sa v priestoroch Raiffeisen-Landesbank v Linzi, a to aj pre širšiu pozvanú verejnosť. Zvýraznila súvis losť antických mincí s konkrétnymi historickými udalosťami a ich vypovedaciu hodnotu. Na záver večerných odborných akcií bol vždy pripravený bufet a p riateľské stretnutie pótomných. Jednodňová autobusová exkurzia na záver sympózia poskytla možnosť prehliadky niektorých historických pamiatok Rakúska, napr. najstaršieho rakúskeho mesta Enns (rímske Lauriacum), jeho múzea s bohatými archeologickými exponátmi z archeologických výskumov Lauriaca, ako aj pamätihodností mesta Steyer. Tu iv Linzi sa uskutoč nil i exkurzie do niektorých bankových priestorov (v Steyeri išlo o ukážku perfektnej úpravy starej historickej budovy na moderné bankové účely, v Linci o moderné bankové zariadenie a prístrojovú vybavenosť). Odborný pónos sympózia spočíva predovšetkým v prediskutovaní jeho hlavnej témy - metód numizmatiky doby rímskej, vo vzájomnej konfrontácii metodických postupov jednotlivých bádateľov a v hľadaní nových progresívnych možností štúdia rímskych mincí. Stretnutie ukázalo, aká potrebná je medzinárodná vedecké spolupráca, priama výmena skúseností a poznatkov a aké škodlivé je kabinetné bádanie bez osobných kontaktov. Zásluhou organizátorov 1. Eckhelovho sympózia v Enzesfelde sa otvorila nová cesta medzinárodnej spolupráce a vytvorili sa nové možnosti skva litňovan i a a rozširovania báda teľských výsledkov. Pôjde o to, ako rýchlo budeme schopní aj my na túto cestu nastúp i ť, aby sa československá numizmatika v rámci medzinárodného bádania presadila na to miesto, ktoré jej výsledkom oprávnene patrí. Referáty, ktoré odzneli na 1. Eckhelovom sympóziu o metódach numizmatiky doby rímskej budú v krátkom čase publikované, a tak sprístupnené aj ostatným báda teľom. Eva Kolníková

220 SPRÁVY A RECENZIE 221 Alix Hochstetter: Kastanas. Ausgrabungen in einem Siedlungshi.igel der Bronze- und Eisenzeit Makedoniens Die handgemachte Keramík. Schichten 19 bis 1. Prähistorische Archäologie in Si.idosteuropa. Band 3 (Text und Tafeln). Berlin 1984, 406 stran, 281 tabulek. Ve tretím svazku souborného zpracování systematického archeologického výzkumu makedonské lokality Kastanas prezentovala nejbližší spolupracovnice vedoucího výzkumu 8. Hän.sfa, A. Hochste1tero11á keramiku vyrábenou bez pomocí hrnčlrského kruhu. Je objektivní skutečností, že v ruce robené nádoby pi'edstavují ncjpočetnéjší soubor hmotných archeologických pramenu. V Kastanasu to bylo více než 20 OOO rozlišitelných jednotek. To již samo o sobe hovon o obrovském úsilí vynaloženém pn analýze obsáhlého souboru. Autorka keramický materiál pi'ehledné publikovala a syntetickou formou prezentovala typologické, chronologické a částečné i historické struk tury. Textová čás t práce byla rozdélena do čtyl' hlavních kapitol: úvod, keramické formy, keramika ve vrstvách, postavení keramických nálezu v rámci egejsko-balkánského kulturního okruhu. Součástí textového dílu je i fecké resumé a scz:nam literatury. Keramický materiál byl pi'ehjedné prezentován v tabulkovém dílu, který obsahoval 281 celostránkových ilustrací. Z nich bylo 257 kresebných a 24 fotografických tabulek. Na nich bylo zobrazeno vícc než 2000 nádob, respektíve jejich fragmentu. Približné polovina byla prezentována v merítku 1 :3. Další bežná merítka byla 1 :2 a t :4. Vzácne se použila, zejrnéna u velkých keramických tvaru, i méi'itka 1:6, 1:8, 1:12, 1:20. Textová část byla ilustrována šedesáti obrázky. Obrázky ve všech pfípadech vhodné doplnily text a zvýraznily jeho klíčové části. Na prvé textové ilustraci byl znázornén formulár, který še používal pfi popise keramiky. Jeho význam pfi zpracování tak obsáhlého souboru by! mimofádný. Další ilustrace zobrazovaly výskyt jednotlivých keramických typu a nékterých jejich detailu, výskyt motívu výzdoby, barevnost povrchu a je jich provedení. To vše bylo prezentováno vždy v souvislosti s vrstvami, v nichž se studované entity našly. Jiné ilustrace znázorňova l y prezenci dalších prvku ve vztahu k vrstvám, typologický vývoj jednotlivých keramických forem anebo i popis pyraunu. Na grafu byl také znázomčn pomer v ruce robené keramiky ke keramice robené na hrnčíl'ském kruhu. Hrnčíl'ské výrobky poskytly možnost synchronizace kastanasské osady s jinými obdobnými osadami tellového typu v centrál ní části Makedonie, což také bylo pi'ehledne graficky znázornéno. Na mapách bylo zobrazeno i rozšíl'ení nékterých keramických tvaru, motivú výzdoby a výrobních technik. Cílem práce A. Hochste1tero11ébylo podrobné zpracování v ruce robené keramiky ze všech vrstev sídlišté v Kastanasu. Jednalo se o období pozdní doby bronzové a doby železné (ve smyslu relatívni chronologie používané ve východnim Sti'edomon). V úvodní kapitole autorka seznámila čtenáfo se skladbou a č len ením práce, podala stručný pi'ehled historie výzkumu lokality Kastanas a výzkumu dalších lokalit tellového typu v Makedonii. V této souvislosti se zabývala chronologickou terminologií doby bronzové a doby železné v této oblasti. Stručné se zmínila o dosavadních názorecb na problematiku tzv. lužické keramiky" a tzv. lužické invaze". Podobné jako všechny ostatní druhy nálezu byla i kastanasská v ruce robená keramika analyzována podle jednotlivých vrstev ( 19-1) a period této lokality. Periody pak byly synchronizovány s absolutními daty. V úvodu byly objasnčny metodické postupy aplikované v recenzované práci a návod na její studium. Podstatnou část recenzovaného díla predstavuje analýza keramických tvaru (amfory, džbány, kantaroidní nádoby, koliky, šálky, mísy, hrnce, pithoi, pyrauny, pekáče, pokrývky, talíi'e, košíčkovité nádoby, dvojité šálky, nádoby s výlevkou, cedníky a zvláštni formy). Samostatné kapitoly byly včnovány matne malované a kanelované keramice. Každý zrnínčný keramický tvar byl rozdelen na jednotlivé typy a varianty. Tyto typologické entity byly charakterizovány z hlediska chronologické prukaznosti. Exaktnost celé pasáže zvyšují kvantitativní diagramy zastoupení jednotlivých keramických tvaru ve ~t vách, početné odkazy na obrazové pn1ohy a grafické znázornení výskytu konkrétních typu nádob anebo jejich detailu ve vrstvách. Tietí část knihy se venovala hodnocení keramiky v konkrétních vrstvách. Podklady pro tuto pasáž logicky vyplynuly ze záveru pfedcházejícich statí. Každá vrstva byla charakterizována svou typickou keramickou náplní a zároveň byla upfesnena její pozice vuči pi'edcházejici a následné vrstve. Je jasné, že keramická náplň vrstev se neodlišovala ostfe. Keramické formy mely svuj pfirozený vývoj a trvání, které zpravidla prekračovalo rozpétí jedné vrstvy. Celková kombinace keramických forem, typu, podtypu a jejich detailu však byla pro konkrétní vrstvu typická. V každé z devatenácti vrstev byly diskutovány otázky provedení keramiky, její tvary a výzdoba a byly prezentovány všechny vyskytujíci se keramické formy. V této části práce jsou metodicky správná autorčina náročná zevšeobecnéní a její syntetické pohledy. Aplikovaný metodický postup je velmi instruktivni, pfehledný a umožňuje široké interpretační možnosti. Neméne dulež.itá je jeho aplikovatelnost v pnpadé studia keramiky na obdobných lokalitách Balkánského poloostrova a Karpatské kotliny. Záverečná část recenzované publikace se venuje postavení keramických nálezu v egejsko-balkánském kulturnim okruhu. Diskuse téchto otázek se realizovala v prvé rade z aspektu geografického. Vycházeje z analýzy situace v centrálni Makedonii, kde lokalita Kastanas leží, se zkoumaly mnohostranné technologické, kultumí, hospodáfské a společenské vztahy k sousedním oblastem (východní Makedonie, Thrákie, západní Makedonie, Epirus, Thessalie, strední a jižní Ŕecko, jižní Jugoslávie, Albánie, Bulharsko, Rumunsko jižné od Karpat a Trója). Již z tototo výčtu je na prvý pohled zrejmé, že kontakty Kastanasu byly z hlediska geografického mnohostranné. Pfi zpracování a i'ešení védeckých problému se tím znásobila náročnost práce, kterou A. Hochstetterová musela vykonat. Srovnání chronologicky porovnatelných entít jak v Kastanasu, tak i v sousedních oblastecb dává možnost porovnáni hospodáfské a společenské situace v Kastanasu a v centrální Makedonii na strane jedné se situaci v sousedních, výše zmínéných oblastech na strane druhé. Význam interpretace archeologických a historických systému v Kastanasu je proto tak velký, neboť severní Ŕecko predstavuje spojnici mezi východním Sti'edomonm a jižní kontinentálni Evropou. Díky pfirodnim danostem sehrálo údolí feky Axios (Vardar), v némž Kastanas leží, závažnou roli pn zprostfedkování kultumích, civilizačnich a snad i etnických interakcí mezi jihem a severem. Intenzita techto kontaktu se názorne projevila na keramice. V Kastanasu se setkáváme jak s mykénskou keramikou dokládajicí jižní vlivy, tak i s keramikou severní provenience, která byla robena v ruce. Vytvorení plastického obrazu historického vývoje v centrálni Makedonii umožnila diskuse o dalších analogických sídlištích v této oblasti, která byla vybudována a osídlena v dobe bronzové a ve starší dobe železné. Pokud to bylo možné, byla doba jejich trvání porovnána s jednotlivými chronologickými fázemi na lokalite Kastanas (viz obr. 54). Je zajimavé, že vétšina materiálu ze sidlišť v centrálni Makedonii je datována do doby bronzové.

221 222 SPRÁVY A RECENZIE Naproti tomu kostrová pohi'ebište pnnesla inventái' z mladšího období, z doby železné. Autorka charakterizovala pohtebišté Vergina, které je významné nejen díky rozsáhlému terénnímu výzkumu, ale i díky teoretickému zpracování (napi'. K. Kilian). Analýza hmotné kultury z tohoto pohtebište umožnila vytvofä nejen relativní chronologii této lokality, ale i její absolutní datování. Vypracované chronologické stupne z pohtebišté pak A. Hochstetterová synchronizovala s vrstvami na lokalite Kastanas. Ponos pro obe nalezište by! oboustranný. Na jedné strane stratifikovaný materiál z Kastanasu umožnil datování nékterých hrobu, na strane druhé výbava hrobu z Verginy zvýšila vypovídací schopnost kastanasského materiálu. Druhé pohfebište, jehož hmotné památky byly srovnávány s materiálem z kastanasského tellu, byla menší nekropole Tsaoutsitsa situována blíže ke Kastanasu než Vergina, což zvyšuje vypovídací a porovnávací schopnost tohoto materiálu. Pn pi'tležitosti hodnocení situace ve sti'edním a v jižním Recku se autorka dotkla velmi závažného problému, jenž má význam nejen pro jižní, ale i pro strední Evropu. V pi'íslušné pasáži vyjmenovala lokality, na kterých se našlo tzv. barbarian ware" a výstižné sumarizovala dosavadní interpretace výskytu barbarské" keramiky v severním Recku. Tato problematika úzce souvisí s otázkami velkého stéhování národú doby bronzové. Spektrum názoru je široké: od dokazování pi'ímých etnických migrací až po zcela jednoznačný domácí pôvod. Byla tedy barbarská" keramika domácí anebo cizí provenience? Autorka zverejnila doklady o tom, že barbarská"keramika dokonce v nekterých pi'ípadech pronikla na jih di'íve než na sever. Známe-Ii tyto skutečnosti a situaci v celé Karpatské kotline, môžeme plné akceptovat názor A. Hochstetterové, že v ruce vyrábena keramika z jižního a ze sti'edního Recka má sice nékteré souvislosti s keramikou ze sevemiho Recka, avšak nebyla identická až natolik, abychom ji mohli odsud odvozovat. Tedy i opatrný záver objasňující púvod barbarské" keramiky je zcela oprávnený. Údolí l'eky Vardar/Axios, rozvodí mezi povodím Vardaru a povodím jugoslávské i'eky Moravy a konečné údolí jižní a západní Moravy a strední Podunají predstavuje nejkratší suchozemskou spojnici ze Stfedomoľí do strední Evropy. Je nepochybné, že tato nejkratší a nejschúdnéjší cesta byla v dobe bronzové a na počátku doby železné pfuozenou komunikací spojující sever s jihem a naopak. Ovšem současný stav pramenné báze na této linii činí tuto cestu pouze hypotetickou. Skutečný stav je zatím takový, že čím dále na sever, tím méné je pr'vku dokazujících severoi'ecké vlivy. Konkrétní dôkazy nejsevemejších projevu proudení téchto prvku jsou v keramice bosutské kultury (Gomolava, Kalakača, Popov dvor). Existující dôkazy o kontaktech bosutské kultury se souvekými kulturami popelnicových polí v severní části Karpatské kotliny ukazují, že bude úlohou dalšího archeologického výzkumu pokusit se prokázat severoi'ecké vlivy ješte i dále na severu. Osadu v Kastanasu lze považovat za typického pi'edstavitele sídlišť tellového typu v centrální Makedonii. Díky výsledkum systematického archeologického výzkumu bylo možno nastolit a rešit otázky pravekého hmčíi'ství v severním Recku a konkretizovat charakter kontaktu s bližšími i vzdálenejšími regiony. Souhlasne s autorkou lze konstatovat, že u keramických nádob vyrábéných bez pomoci hmčíi'ského kruhu bylo nesnadné posoudit, které formy pronikly z centrální Makedonie na sever a naopak. Recenzovaná práce A. Hochstetterové beze zbytku splnila stanovené cíle. Pn této pi'íležitosti nebylo úmyslem rešit veškerou složitou historickou situaci. Monografické zpracování v ruce vyrábéné keramiky predstavuje jeden ze solidních nosných prvku celého soubomého zpracování archeologického výzkumu v Kastanasu. Václav Furmánek Vesna Šaranovié-Svetek: Antičko staklo u jugoslovenskom delu provincije donje Panonije. Posebna izdanja-monografije VII. Vojvodanski muzej Novi Sad 1986, 87 strán, 19 tabuliek, 2 mapy, nemecké resumé. Recenzovaná práca je doktorskou dizertáciou obhájenou na Filozofickej fakulte v Beograde v roku Autorka sa v nej zamerala na spracovanie sklených nádob z južnej časti provincie Panonia Inferior. Patria sem územné celky Juhoslávie - Sriem, Baranie a Slavónia. V jednotlivých kapitolách sa podrobne zaoberá typológiou a chronológiou sklených nádob, výmenou, ako i obchodom s týmito výrobkami. Do svojej práce zahrnula všetky dostupné exempláre, pričom základ tvoria nálezy z pohrebísk. Celkový obraz výskytu sklených nádob je zachytený na mapke 1. Zo skúmaného územia je katalógovo spracovaných 185 rímskych nádob, z tohto počtu 116 kusov pochádza z archeologických výskumov a 70 z ojedinelých nálezov. Hoci literatúra o rímskom skle je už dnes dosť početná, v Juhoslávii je táto problematika iba v počiatkoch. Prvá práca bola publikovaná po sklárskom kolokviu v Ľubfani v r V súčasnosti sú známe sklené nálezy predovšetkým z pohrebfok, v rámci ktorých boli aj publikované (Sirmium, Beška, Sviloš). Z uzavretých nálezových celkov je 25 sklených nádob, čiže iba jedna pätina nálezov je datovaná nálezovými okolnosťami. Skúmaný nálezový materiál autorka rozdelila do dvoch časových horizontov. Do staršej doby rímskej (1.-2. stor. n. 1.) patrí 27 % sklených nádob. Z mladšej doby rímskej až počiatku sťahovania národov (3.-4. stor. a prvá polovica 5. stor. n.1.) pochádza 60 % nádob. Tie, ktoré sú v oboch časových horizontoch, tvoria 13 %. Veľmi podrobne je rozpracovaná kapitola o typológii. Autorka pracovala s nálezovým fondom z územia dnešnej Juhoslávie a porovnávala ho s nálezmi z celého územia rímskeho impéria. Sklené nádoby radí k tým predmetom, na základe ktorých sa hodnotí i celková úroveň rímskej a provinciálnej kultúry. Dochádza k zmenám vo výzdobe, technike zhotovenia, ako aj v technológii výroby. Typologická rôznorodosť, ako aj kvalita sklárskych výrobkov priamo súvisela s rozvojom sklárskej technológie a úrovňou sklárskeho remesla. Väčšia časť nálezov z územia Juhoslávie má analógie na celom území rímskeho impéria. Stretávame sa s nimi tak v strednej Európe, ako v mediteránnej oblasti, Oriente, v severnom Černomorí, v severnej Afrike (s. 9). Pri morfologickej analýze sa autorka opiera.la o tvar, techniku zhotovenia, ornament, farbu a hrúbku skla. Forma vo väčšine prípadov podliehala módnosti toho-ktorého obdobia a ovplyvňovala ju funkcia nádoby. Skúmala bežné kuchynské nádoby, ktoré z hľadiska praktického využitia boli aj menej kvalitné. Najkvalitnejšie boli vyhotovené rôzne nádobky na oleje, masti a súpravy na pitie. Boli určené pre bohatšie vrstvy obyvateľstva. Analyzované nádoby (185 kusov) rozdelila do jedenástich hlavných skupín označeným rímskymi číslicami. Jednotlivé skupiny člení na typy a varianty. Typologická škála zahrňuje misky, šálky, poháre, krčahy, malé amforky, fľaše, pokrývky, lieviky,

222 SPRÁVY A RECENZIE 223 guttusy, balsamáriá. Pre ďalšie štúdium i bežnú prácu s rímskym sklom sú ve ľm i dobre použiteľné typologické tabuľky, v ktorých sú preh ľadne zakreslené skupiny, typy a varianty s ich chronologickým zaradením, provenienciou, ako aj čís lami katalógu a číslom tabuľky. Každej skupine nádob sa venuje podrobne. Okrem nálezov zo skúmaného územia uvádza i analógie z ostatných území rímskeho impéria, rieši otázku datovania a cituje literatúru. Pri opise jednotlivých nálezov sa snaží o absolútne datovanie. Do typologickej časti nezahrnula zlomok misky so zlatým okrajom, tzv. Fondi D'oro, a to z toho dôvodu, že sa nezachoval jej profil. Je to nález zo Štrbinca pri Djakone (Certissa), dobre datovaný na základe analógií nálezov uložených vo Viedni a vo Florencii do druhej polovice 4. stor., prípadne už na prelome stor. n. 1. Uvádza ho ako doklad rozvinutých obchodných vzťahov rímskeho impéria (s. 32). Z hľadiska kvantity je najpočetnejšia jedenásta skupina so 74 balsamáriami a 17 typmi. Ostatné skupiny sú približne rovnaké a menej početné. Napr. skupina fliaš má 27 kusov, skupina pohárov 20 a misiek 14 kusov. Najväčšia variabilita je u pohárov, krčahov a balsamárií. Niektoré tvary sú dosiaľ bez analógií, preto predpokladá, že pochádzajú z územia Juhoslávie. Pri chronologickom zaradení jednotlivých nálezov autorka pracovala predovšetkým so sklenými nádobami z uzavretých nálezových celkov, datovaných mincami. Na prehfadnej tabuľke uvádza okrem skupiny aj typ, datovanie, miesto nálezu a mincu ako sprievodný nález. Presne datuje 26, približne 12 sklených nádob. Autorka sa vo svojej práci nepriklonila k žiadnej už známej chronológii, ale pre územie dolnej Panónie použila vlastné triedenie, ktoré sa jej zdá z hfadiska výskytu sklených nádob na území dnešnej Juhoslávie najprijateľnejšie. Spomenuté dva časové horizonty má podložené i v nálezoch z uzatvorených nálezových celkov datovaných mincami. Prvé obdobie začína výskytom mincí cisára Augusta a pokračuje dynastiami Fláviovcov a Antoniovcov (r ). Druhé začína dynastiou Severovcov, počnúc Septímiom a končiac vládou Konštantína II. (r ). Ďalej od cisára Juliána po vládu Teodózia 1. (r ) až do začiatku 5. stor. n.1. Presné datovanie niektorých typov sklených nádob nie je možné. časť z nich prežíva počas dlhého časového úseku. Pre prvé obdobie sú charakteristické hlavne rôzne poháre, rebrované misky, masívne štvorhranné nádoby, toaletné súpravy a urny, ktoré priamo súviseli so žiarovým pohrebným rítom tohto obdobia. Farba skla je modrozelená, prípadne svetlomodrá a zelenkastá. V dekoratívnej úprave sa uprednostňuje mramorovanie, rebrovanie a brúsenie povrchu. Vo včasnej fáze druhého obdobia sa objavujú rôzne poháre na pitie, džbány a fľaše. Sklo je svetlozelené až číre. V dekoratívnej úprave sa uprednostňuje výbrus a výrez. časť nálezov je vyrábaná pomocou formy. Farba skla je svetlozelená, menej olivová a prírodná. Používa sa kanelovanie, nálepy, plastické výzdobné prvky, ako aj pozlacovanie povrchu. Pri sklených nádobách domáceho pôvodu je veľmi ťažké sledovať rozšírenie prostredníctvom obchodu. Lepšia situácia je pri importoch. V staršej dobe rímskej sa tu stretávame s kvalitným sklom, ktoré má italský, mediteránny a orientálny, menej galský pôvod. Východné sklo je svetlozelené, tenké a ľahké. Západné je nepriehľadné a ťažké. Medzi nádobami prevládajú tie, ktoré sú určené na bežné denné použitie. Počiatok výskytu skla na území dnešnej Juhoslávie priamo súvisel s prítomnosťou vojenských jednotiek a až v neskoršom období s obchodnou činnosťou. Hlavná cesta prísunu tohto tovaru smerovala cez Aquileu. Obchodné cesty a smery výmeny tovaru sú zakreslené na mapke 2. Rozvoj obchodných vzťahov, obchodných ciest, ako aj samotná výmena tovaru vždy bezprostredne závisela od politickej situácie na sledovanom území. V l. a 2. stor. boli aktívni italskí obchodníci, v stor. porýnski a od druhej polovice 3. stor. možno sledovať veľký prísun tovaru z Kolína. Počas 3. stor. prichádzajú na územie Panónie sýrske vojenské jednotky. Tým sa vysvetľuje i obľuba sýrskeho tovaru. V 4. stor. možno hovoriť o domácom panónskom skle. Známe výrobné dielne sú predovšetkým z maďars k ej časti Panónie: Brigetio, Arabona, Aquincum, Gorsium. Jediná zatiaf odkrytá dielňa z Juhoslávie je z Emony, datovaná na rozhranie 4. a 5. stor. n. 1. Sklárske dielne na rozdiel od hrnčianskych sa vyskytovali iba pri väčších centrách. Aj to nebolo vždy pravidlom, lebo záviseli od vhodných výrobných surovín. Zaujímavý je aj poznatok, že sklo z Galie a Germánie sa objavuje v spojitosti s terrou sigillatou. Rýnske sklo sa importuje do polovice 4. stor., čo je doložené nálezmi z uzavretých nálezových celkov datovaných mincami. Záverom treba dodať, že autorke sa v jednotlivých kapitolách, ako aj v súpise nálezov podarilo podať ucelený obraz výskytu sklených nádob v malom regióne - v južnej časti Panónie. Práca určite poslúži pri ďalšom štúdiu danej problematiky a má veľký význam i pre získanie celkového obrazu o výrobe sklených nádob na území rímskeho impéria. Gertrúda Bŕezinová Archeologija Prikarpaťja, Volyni i Zakarpaťja (Kamennyj vek). Kyjev 1987, 132 strán, 45 obrázkov. Kolektív autorov na základe výskumov a prieskumov hodnotí vývoj západnej časti Ukrajinskej SSR počas paleolitu, mezolitu, neolitu a čiastočne i eneolitu. Práca je rozdelená do štyroch kapitol a doplnená obrázkami najdôležitejšieho nálezového materiálu, mapami, chronologickou tabuľkou a niekoľkými fotografiami v texte. Skúmané územie sa nachádza na rozhraní východnej, strednej a juhovýchodnej Európy. Archeologický prieskum a výskum Prikarpatska, Volyni a Zakarpatska začal už v minulom storočí a jeho výsledky sa hodnotili z pozície buržoáznej vedy. Pri spracúvaní súčasných výsledkov sa dôsledne uplatňuje marxisticko-leninská metodológia. Prvá kapitola je venovaná stručnému fyzicko-geografickému opisu oblastí a histórii výskumov. Podľa charakteristických daností je územie rozdelené do piatich základných častí. V druhej kapitole je podaná všeobecná charakteristika paleolitu. Zvýraznená je významná úloha prírodného prostredia v živote paleolitických spoločenstiev. Základné črty súčasného reliéfu skúmaného územia sa formovali ešte koncom treťohôr. V štvrtohorách došlo k zmenám prírodného prostredia následkom niekoľkých zafadnení a oteplení. V otázkach detailnejšieho členenia glaciálov, ako aj začiatku štvrtohôr, panuje nejednotnosť názorov. V súčasnosti sa spodná hranica antropogénu posúva do vrchného pliocénu. Dôležitá úloha pri periodizácii štvrtohôr je prisudzovaná štúdiu fauny. Vznik človeka a ľudského spoločenstva sa chápe ako najvyšší stupeň vývoja prírody, ako skok od biologického k sociálnemu faktoru. Pri charakteristike jednotlivých paleolitických kultúr sa uvádza opis lokality, nálezovej situácie a materiálu, ako aj dostupné rádiokarbónové datovanie. Najstaršie paleolitické osídlenie Prikarpatska sa viaže k vysokým terasám riek a je doložené napr. na lokalitách Luka

223 224 SPRÁ vy A RECENZfE Vrubleveckaja, Babin 1, Mysurovka, Bukivna, Darabany-Ketrosy, Cernovcy. Kamenná industria z týchto nálezísk sa radí k rôznym fázam acheuléenskej kultúry. Castejší výskyt najstarších artefaktov v južnej časti Podnestria ukazuje na šírenie osídlenia z juhu na sever. V Zakarpatsku je viacero staropaleolitických lokalít, z ktorých vynikajú hlavne Rakosovo a Korolevo l. Korolevo I sa nachádza na 100 m vysokej terase ľavého brehu Tisy a v hfbke do 12 mod povrchu sa odkrylo 7 (10) vrstiev starého a stredného paleolitu, zahŕňajúceho v stratifikovanej polohe rozvoj kultúr od acheuléenu. Neskôr v mladších horizontoch (stredný a neskorý acheuléen) sa objavuje aj používanie levalloisienskej techníky. Fauna sa nezachovala; geologické datovanie lokality je od Giinzu po Ríss. V juhozápadnej Volyni sa staropaleolitické artefakty zatiaf nenašli. Stredný paleolit je dobre doložený výskumami viacvrstvových lokalít. Nálezový materiál podľa sovietskych bádateľov patrí viacerým variantom moustérienu: typický moustérien (Konnaň IV, Atakí I, Ataki-Stinka), moustérien s levalloiskou technikou (Molodova I, V, Darabany-Ketrosy, Promjatin), zúbkovaný moustérien (Atakí-Osypka, Korolevo I}, moustérien s listovitými hrotmi (Atakí-Stinka) a moustérien s tayackýrni črtami (Ataki Stinka II-IV, Kalinovka, Korolevo 1). Výskyt viacerých variantov moustérienu v stratigraficky odlíšených horizontoch (Korolevo I) sa vysvetľuje postupným osídľovaním lokality nositeľmi rozličných kultúrnych tradícií. Výskumy stredopaleolitických sídlisk priniesli rad poznatkov i ich interpretácií. Autori práce predkladajú nové názory na vznik rodovej spoločnosti a posúvajú ho už do moustérienu. časť bádateľov usudzuje tak na základe nálezov zvyškov obydlí označených za dlhodobé. V ich blízkosti sa zoskupovali menšie se.zónne obydlia (Molodova I, 4. a 2. moustérienska vrstva) a vytvárali tak osady rodových občín. Početné ohniská vnútri dlhodobých i na okolí sezónnych obydlí dokazujú univerzalitu používania ohňa. Do moustérienu kladú autori práce aj prvé doklady umenia: kosti zvierat so stopami čierneho alebo červeného farbiva, rytými llniami (Molodova 1, 4. vrstva), rytými geometrickými tvarmi i vlnovitými líniami (Molodova 1, 2. vrstva), kosť zubra so stopami rytia (Promjatin). Zobrazenie zvieraťa v kompozícii s rytými motívmi sa považuje za scénu súvisiacu s loveckou mágiou. Na niektorých kostiach sa objavujú ryté línie v určitom poriadku, na základe čoho sa usudzuje, že počíta.nie sa objavuje už v strednom paleolite. Stredný paleolit s variantmi moustérienu je geologicky datovaný od R/W po W 1/2 vrátane. Pre datovanie tejto skupiny nálezov sú k dispozícii aj viaceré dáta C 14 Vo výrobe kamennej industrie sa vo veľkej miere uplatňuje miestny pazúrik dopfňaný rohovcom, opálom, andezitom, prekremeneným pieskovcom, kremencom, a to hlavne v Zakarpatsku. V typologickej skladbe industrií sa prejavuje progresívny rozvoj technológie výroby. Mladý paleolit predstavuje ďalší stupeň vývoja paleolitickej kultúry tak Prikarpatska, Volyni, ako i Zakarpatska. Prináša zdokonalenie výroby kamenných nástrojov, stavby obydlí, rozvoj rôznych foriem umenia, vznik prvých prejavov náboženstva a i. Výrazné ochladenie viedlo k zdrsneniu podnebia a prinútilo fosílneho človeka budovať rôzne typy dlhotrvajúcich obydlí, hľadať úkryt v jaskyniach, robiť odevy z kože zvierat. Pokračoval proces rozsídľovania skupín paleolitického osídlenia v smere z juhu na sever, ale tiež na severovýchod a severozápad. Následkom toho došlo v oddelených oblastiach k vzniku niektorých lokálnych odlišností v kultúre a tiež ku vzniku lokálneho charakteru. Zvýšenie počtu mladopaleolitického obyvateľstva je zrejmé z veľkého počtu lokalít. Na základe viacročných výskumov mnohovrstvových lokalít autori práce rozdelili mladopaleolitické pamiatky Prikarpatska do šiestich stupňov: 1. aurignaciensko-solutréensko-gravettienske obdobie, nazvané tiež babinský stupeň (spodná vrstva Babin 1, Oselivka 11); 2. voronovický stupeň (Voronovica 1, spodná vrstva, Osclivka l, 2. a 3. vrstva, Molodova V, IO. vrstva); 3. molodovský stupeň (Molodova V, 7. vrstva); 4. konnaňský stupeň (Kormaň IV, 4. vrstva, Molodova V, 6. vrstva); 5. stupeň je vydelený na základe nálezov z 5. vrstvy Molodovej V a 3. vrstvy Kormaň IV; 6. stupeň podľa nálezov zo vrstvy Molodovej V, 3. vrstvy Babin l, vrchnej vrstvy Voronovica 1, 2. vrstvy Konnaň IV, 2. vrstvy Ataka 1. Uvedené stupne podľa sovietskych bádateľov charakterizujú proces rozvoja výrobných síl paleolitického osídlenia na tomto území, postupujúci charakter rozvoja spoločnosti vo všeobecnosti. Základnou surovinou na výrobu nástrojov bol miestny pazúrik. Vyskytol sa aj obsidián, rádiolarit, horský krištáľ, ktoré sú dôkazom, že existovala výmena rodových občín v Prikarpatsku s občinami Zakarpatska a Volyne, kde sa nachádzajú uvedené horniny. Podľa autorov mladý paleolit v Zakarpatsku vyrástol z miestneho moustérienu (Korolevo l}. V inventári jednotlivých lokalít sa prejavuje určitá podobnosť pamiatok s mladopaleolitickými nálezmi východného Slovenska. Volyň má husté osídlenie hlavne v južnej časti. Zvyšky sídlisk sú doložené v sprašových vrstvách roklín a výmoľov na brehoch riek a potokov. V počiatočných fázach mladého paleolitu sa vyskytujú neskoromoustérienske typy nástrojov, ktoré sú hodnotené ako prežitky moustérienskych tradícií, s ktorými má mladopaleolitické osídlenie genetické zväzky. Vlastné mladopaleolitické osídlenie Volyne delia autori do dvoch etáp: 1. začiatočná fáza s aurignacienskými a solutréenskymi elementami, 2. neskorá fáza, do ktorej spadá magdalénien. Zhoda v pamiatkach Prikarpatska a Volyne viedla k záveru infiltrácie paleolitického osídlenia z Podnestria už v moustériene. Výskyt neveľkých obydlí na mladopaleolitických lokalitách, pre ktoré nachádzajú autori rad analógii aj na území ČSSR, im umožňuje predpokladať, že to boli obydlia párových rodín vytvárajúcich rodové občiny, kým veľké mladopaleolitické sídliská sú sídliskami kmeňov. Autori uvádzajú aj výsledky pokusu o demografické prepočty a výsledky datovania lokalít. Tretia kapitola sa zaoberá mezolitickým osídlením, rámcovo vymedzeným tisícročím. Obdobie po ústupe ľadovca nadobúda svoje charakteristické črty. V materiálnej kultúre sa vo všeobecnosti prejavuje nástup mikrolitizácic štiepanej industrie, objavujú sa nástroje geometrických foriem, vrhacie zbrane, ale aj ploché sekerky. Hlavnou loveckou zbraňou bol luk a šíp. Dôležitým územím pre mezolit východnej Európy je oblasť západnej Volyne, kde sa mezolitické osídlenie sústreďuje na pieskových dunách. Rozvoj mezolitických kultúr rozdelili autori do dvoch etáp. Prvá, nobeľská etapa, je datovaná na koniec dryasu a druhá etapa spadá do boreálu. Prežívanie pamiatok typu Nobeľ zohralo značnú úlohu pri formovaní neolitickej kul rúry. Pre mezolit Predkarpatska, západného Podolia a Zakarpatska je charakteristické osídľovanie vyšších polôh. Na jednotlivých lokalitách sa okrem štiepanej industrie (Kunin 1, Hannusovka 1, Starunja 1, TI, Nezvisko, Rubno IU) našli i zvyšky obydlí typu polozemlianok (Vorocev 11).

224 SPRÁVY A RECENZIE 225 Mezolitické obyvate ľs tvo sa považuje za zvyšky paleolitických kmeňov, ktoré sa prispôsobili podmienkam života v holocéne. Karpaty už od konca pleistocénu nepredstavujú neprechodnú bariéru, a tak migrácia a výmena medzi jednotlivými ob l asťami bola možná. Týmito možn osťami sa vysvetfuje aj výskyt elementov rôznych kultúr (swiderien, tardenoisien) koncom paleolitu a v mezolíte v západnom Podolí. V Zakarpatsku, kde do sedemdesiatych rokov neboli známe mezolitické pamiatky, v sú časn os ti evidujú asi 40 lokalít. Mezolit Podnestria je geneticky spätý s predchádzajúcim osídlením. Dobre je doložený štiepanou kamennou industriou, zvyškami nadzemných obydli, parohovou a kostenou industriou, umeleckými predmetmi. Autori práce delia mezolit Podnestria na dve časti: 1. zodpovedá azilienu a patrí k nej molodovská a oselivská skupina, 2. je analogická tardenoisienu a tvorí ju atacká a frumušická fáza. Vývoj mezolitu začína v neskorom dryase sprevádzaný objavovaním sa archaických tvarov nástrojov geometrických foriem. Pokračuje cez preboreál, boreál a zaberá aj prvú tretinu atlantika. Medzi dôležité pamiatky tejto oblasti patria doklady mezolitického umenia. Vyskytujú sa v rôznej forme - od malých predmetov, naj čast ej š ie z kostí a parohu, zdobených rytými líniami, až po kresby v jaskyni Balamutovskaja s rastlinnými, zvieracími i antropomorfnými motívmi. Štvrtá kapitola je venovaná neolitu a eneolitu. V úvodnej časti autori podali základnú charakteristiku mladšej a neskorej doby kamennej v prírodných podmienkach skúmanej oblasti. Neolit podľa sovietskych bádateľov začín a v druhej polovici atlantika a spadá do tisícročia, pokračujúci eneolit zahfňa tisícroči e. Pre neolit sú charakteristické matriarchálne alebo patriarchálne rodové vzťahy, v eneolite začína proces vyčleňovania kmeňov zaoberajúcich sa chovom zvierat a metalurgiou. Neolit mal v jednotlivých oblastiach svoje charakteristické črty. V západnej Volyni a v severnom Prikarpatsku sa zača l v 5. tisícročí, trval krátko a organicky nesúvisel s predchádzajúcim vývojom. Začiatok neolitu sa spája s príchodom kmeňov kultúry ľudu s lineárnou keramikou. V západnej Volyni a v Prikarpatsku je vyše 40 lokalít uvedenej kultúry a tvoria jej severovýchodnú perifériu. Sídliská sa zakladali hlavne na brehoch riek. Obytné priestory tvorili menšie nadzemné domy so stfpovou konštrukciou. Ich inventárom bola keramika, štiepaná a brúsená kamenná industria doplnená kostenou a parohovou. V sporadicky doloženom pohrebnom ríte sa v začiatkoch uplatň uje kostrové pochovávanie (Baevo), v záverečnej fáze dochádza k prechodu na žiarový rítus (Nezvisko), čo zaiste súviselo so zmenami názorov v duchovnej sfére. Dôležitou neolitickou kultúrou západnej Ukrajiny bola kultúra ľudu s hrebeňo vou keramikou novšie spájaná s volynským variantom dnepersko-donskej kultúry. Ľud uvedenej kultúry osídfoval hlavne nízke terasy riek. Charakteristický pre túto kultúru je najmä ornament na keramike, ktorý považujú autori za istý chronologický ukazovateľ. V rámci tejto kultúry sa vydeľuje volynský a prikyjevský variant. Na rozdiel od iných území charakter kamennej industrie tu ostáva často mezolitický. Počas eneolitu sa na skúmanom území vytvárali lokálne skupiny menšieho významu. Ich podrobnejšiemu spracovaniu sa bude ve novať ďalší zväzok. Práca autorov prináša závažný materiál z nových výskumov, ktorý spolu so staršími nálezmi umožnil načrtnúť vývoj oblasti Prikarpatska, Volyne a Zakarpatska od paleolitu po eneolit. Keďže ide o územie hraničiace so Slovenskom, je predložený materiál dôležitý aj pre skúmanie kamenných dôb najmä na východnom Slovensku. Treba oce niť, že autori sa neobmedzili iba na zverejnenie nálezového fondu, ale sa pokúsili o jeho využitie na rekonštrukciu ekonomickej a spol očenskej situácie jednotlivých vývojových etáp. Škoda, že táto práca, svojím zameraním presahujúca skúmaný región, nie je doplnená cudzojazyčným resumé, ktoré by umožnilo jej využitie v širšom okruhu zahraničných bádateľov. Ľubomíra Kaminská Diana Gergova: Friih- und ältereisenzeitlicbe Fibeln in Bulgarien. Prähistorische Bronzefunde. Abteilung XIV, Band 7. Mtinchen 1987, 94 strán, 38 tabuliek. V ďalšom zväzku série Prähistorische Bronzefunde, venovanému sponám, predkladá autorka svoju prepracovanú a rozšírenú dizertačnú prácu z roku 1977, v ktorej sa zaoberá tráckym šperkom staršej doby železnej v Bulharsku. Jej poči atky spadajú približne do 11. stor. pred n. 1. a končí vznikom tráckeho štátu" v 6. stor. pred n. l. V recenzovanej práci sú okrem spôn zahrnuté aj niektoré ď a lši e typy ozdôb a s ú časti odevu z tohto obdobia. Práca má nasledovné kapitoly: po predslove a obsahu nasleduje úvod (s. 1-18), materiálová časť obsahujúca katalóg spôn a dodatok, v ktorom sú uvedené niektoré iné ozdoby a súčasti odevu (s ), a záver textovej čas ti so súpismi literatúry, múzeí, zbierok a registrom lokalít (s ); na tabufkách (1-19) sú vyobrazené spony, iné ozdoby a súčas ti odevu (20-36), na dvoch mapkách sú vyznačené náleziská (tab. 37) a na tzv. sk ladačke je graficky znázornený chronologický vývoj spôn (tab. 38). Úvodná kapitola, ktorá zároveň zahŕňa i celkové chronologické vyhodnotenie materiálu, je tematicky rozdelená do dvoch čast í. V prvej sa autorka podrobne zaoberá dejinami bádania, v druhej podáva návrh na rozdelenie včasnej a staršej doby železnej do dvoch periód (J a II). Najvä čš iu zásluhu na publikovaní a prvom typologickom triedení materiálu až po obdobie dnrhej svetovej vojny mali 8. Djakovič a R. Popov, ktorí ako prví rozdelili spony do dvoch skupín, na oblúkové a okuliarovité. V povojnovom období sa počet nálezov podstatne zvýšil, najmä po preskúmaní mohylových pohrebísk Dobrina, Ravna, Kjolmen a ďalších. Boli napísané poče tné štúdie, z ktorých D. Gergovová bližšie uvádza najmä práce A. Milčeva a /. Venedikova, ktorí sa tiež venovali otázkam vzniku najstarších spôn v tráckej oblasti. Už Mi/čevvosvoj e práci upozornil na pnôuznosť spôn vyskytujúcich sa v tráckej a kaukazskej oblasti a pripisuje túto s k u točnosť vzájomným kontaktom, pričom hovorí o vplyve Trákov na kaukazské obyvateľstvo. Pre problematiku staršej doby železnej v Trácii je preto nesmiem e dôležité sledovať chronologický vývoj najstarších spôn v kaukazskej oblasti. Upozorňujem v tejto súvislosti na závažnú štúdiu G. Kossacka (Tli Grab 85. Bemerkungen zum Beginn des skythenzeitlichen Formenkreises im Kaukasus. Beiträge zur al/gemeinen und verg/eichenden Archäologie, 5, 1983, ), v ktorej autor okrem iného rieši otázku vývoja spôn na tomto území. Pohrebisko Tli (celkove 330 hrobov od strednej doby bronzovej po staršiu dobu železnú - pozn. recenz.) Gergovová v práci síce spomína (s. 2), ale vzh ľadom na to, že chronológiu kaukazských spôn považuje zatia ľ za nedoriešenú, bližšie sa ním nezaoberá.

225 226 SPRÁVY A RECENZIE V druhej časti úvodnej kapitoly sa autorka zaoberá chronológiou včasnej a staršej doby železnej v oblastiach s tráckou kultúrou, ktorej spracovanie zatiaľ chýba. Včasná a staršia doba železná je obdobún, keď vznikla a vyformovala sa trácka materiálna kultúra, vrcholiaca v 5. a 4. stor. pred n. 1. Pri vypracovaní chronológie čerpala Gergovová predovšetkým z prác M. Čičikovovej, B. Hänsela a G. Tončevovej. M. Čičikovová vypracovala chronológiu na základe reprezentatívneho keramického materiálu a rozčlenila obdobie staršej doby železnej na tri periódy: včasnú ( stor. pred n. 1.),strednú (8.-7. stor. pred n. 1.) a neskorú (6. stor. pred o. 1.). Na základe tráckej keramiky nájdenej v Tróji vo vrstve VII b 2 Hänsel a Tončevová vo svojich prácach posunuli začiatok včasnej fázy oa O. stor. pred n. 1. K vyčleneniu neskorej periódy Čičikovovejsa autorka recen.zovanej práce neprikláňa, lebo udalosti 6. stor. pokladá za organicky späté s obdobún 8. a 7. stor. pred n. 1. a nep~pisuje im taký prelomový charakter ako kultúrno-historickým zmenám, ku ktorým došlo na konci včasnej periódy (tzv. trácko-kimerský horizont). Gergovová preto strednú a neskorú periódu Čičikovovej označi la ako periódu II (8.- 6.) a včasnú ako periódu 1 ( ) staršej doby železnej. Na základe regionálnych odlišností rozdelila územie s tráckou kultúrou na tri kultúrne oblasti: južnú, severozápadnú a severovýchodnú. Počet a typologické zastúpenie spôn v perióde I je pomerne nízke, takže i regionálne zvláštnosti nie sú také evidentné, ako ich poznáme z nasledujúcej periódy II. Chronologický vývoj v týchto troch oblastiach autorka opisuje samostatne a periódu II rozčlenila v kaulej kultúrnej oblasti do troch fáz: lla, Ilb a Ile. Ťažiskom pre datovanie jednotlivých fáz sú spony, ostatné uvedené ozdoby a súčasti odevu ich časové rozpätie len rámcovo dopfňajú. Pre každú oblasť a fázu charakterizuje Gergovová hlavné typy spôn a uvádza i najdôležitejšie lokality. Pri vypracovaní chronologického systému sa autorka opiera, okrem už spomenutých štúdií, najmä na práce M. Garašanina, D. Garašaninovej, K. Kilianaa R. Vasiéa. Pre periódu I sú v celej Trácii charakteristické oblúkové spony s jednou slučkou typu A I 1 a A I 3, ako aj oblúkové spony s dvoma slučkami a vysokým trojuholníkovým zachycovačom typu B 1 1. Oveľa frekventovanejší je výskyt spôn v perióde ll. V južnej Trácii je dôležité pohrebisko Kočan, ktoré poskytlo závažný materiál pre jemné triedenie periódy II. Napr. mohyla 2 obsahovala tri hroby. Metódou vertikálnej stratigrafie sa podarilo zistiť, že najstarším je viachrob 4 (fáza Ila), nasleduje dvojhrob 2 (fáza IIb)anajmladšímjehrob 1 (fáza Ile), ktorý je od dvojhrobu 2 oddelený kultúrnou vrstvou a možno ho datovať do posledných desaťročí 6. stor. pred n. 1. Náleziská južnej časti Bulharska sú kultúrne späté s G réckom, čo sa odráža aj v typologickom zastúpení spôn, preto chronologické otázky dajú sa vyriešiť len po poznaní materiálu tohto územia. Najčastejšie typy spôn vyskytujúce sa v južnej Trácii sú: A 1 3, A Il 1, A II 3, B II 1, B II 2, A III 3, A III 5. Do kultúrnej oblasti severozápadnej Trácie patrí okrem územia severozápadného Bulharska aj severovýchodná Juhoslávia a juhozápadné Rumunsko. Chronologické zaradenie bulharských spôn, ktoré pochádzajú väčšinou z porušených mohýl, autorka vypracovala na základe významných hrobových celkov z rumunských nekropol Balta Verde, Basarabi, Oog~u a Ferigile. Charakteristické sú predovšetkým oblúkové spony s dvoma slučkami a zachycovačom v tvare presýpacích hodín typu B Il 1 a B II 2. Zo severozápadnej Trácie pochádzajú tiež okuliarovité spony s osmičkovou slučkou a bez nej (typy C 1aC2). Vasiévo svojej štúdii navrhol zaradiť okuliarovité spony s osmičkovou s lu čkou ako staršie (hroby z Vidiny) a okuliarovité spony bez osmičkovej slučky ako mladšie (nález z Däržanice), čo umožňuje fázu Ila rozdeliť na včasnú a neskorú. Dobre datovateľné sú spony tesálskeho typu" (A lli 4) z Cerven Bregu, ktoré na základe gréckeho importu zastúpenom v Novom Pazare, Atenici a Beremende možno zaradiť na koniec 6. stor. pred n. 1. Najrozšírenejšúni typmi spôn v severovýchodnej Trácii sú oblúkové spony s dvoma slučkami s vysokým (typ B 1 1) a nízkym (typ BI 2) trojuholníkovým zachycovačom. Kfúčovými náleziskami pre chronologické triedenie sú predovšetkým bulharské pohrebiská Dobrina a Ravna. Nálezový materiál, z ktorého Gergovová vo svojej práci vychádza, je veľmi zlomkovitý. Pramennú bázu tvoria v prevažnej časti ojedinelé nálezy, zo systematických výskumov ich pochádza málo. Najlepšie spracované sú pohrebiská severozápadného Bulharska. Situácia v ostatných oblastiach je rozdielna a autorka ju označuje za nedostačujúcu. Gergovová publikuje celkove 234 spôn alebo ich zlomkov, z ktorých prevažná časť je bronzových, menej je bimetalických a železných. Medzi ďalšími typmi ozdôb a súčasťami odevu, ktorých zozbierala spolu 179 kusov, sú zastúpené okrem bronzových aj zlaté a strieborné nálezy. Jadrom materiálovej časti recenzovanej práce je typologické rozdelenie spôn do troch sérií: oblúkové spony s jednou slučkou (A), oblúkové spony s dvoma slučkami (B) a spony okuliarovité (C). Podľa tvaru zachycovača sa tieto série ďalej členia na skupiny, ktoré zahfňajú jednotlivé typy spôn a ich varianty. Kritériom členenia typov spôn na varianty boli rozhodujúce rozdiely tvaru lúčika alebo iné detaily, čo platí najmä pre oblúkové spony s dvoma slučkami. Pri jednotlivých typoch spôn, resp. ich variantoch uvádza autorka ich rozširenie a datovanie. Séria A - oblúkové spony s jednou slučkou sa delia na tri skupiny: so symetrickým zachycovačom (A 1), asymetrickým vysokým zachycovačom (A II) a asymetrickým dlhým zachycovačom (A lli). V skupine A I sú zastúpené: oblúková spona bez výrazného tvarovania zachycovača (typ A I 1, varianty), oblúková spona s trojuholníkovým zachycovačom (typ A 1 2, varianty) a oblúková spona so štvoruholníkovým zachycovačom (typ Al 3, varianty). Spony skupiny A I sú datované prevažne do periódy 1 a na počiatok periódy II. V skupine A II sú zastúpené: oblúková spona, ktorej výška zachycovača zodpovedá približne výške spony (typ A Il 1, varianty), oblúková spona, ktorej výška zachycovača sa rovná polovici výšky spony (typ A II 2) a oblúková spona s výstupkom na zachycovači (typ A II 3, varianty). Spony skupiny A Il sú datované prevažne na počiatok periódy ll. V skupine A m sú zastúpené: oblúková spona s nizkym zachycovačom a pásikovým lúčikom (typ A lll l ), oblúková spona s malým zachycovačom a tyčinkovitým lúčikom (typ A lli 2), oblúková spona s veľkým zachycovačom a profilovaným lúčikom (typ A III 3, varianty), spona s trapézovitým zachycovačom a tyčinkovitým lúčikom, tzv. tesálsky typ (typ A lli 4, varianty), oblúková spona s nízkym zachycovačom vykrojeným v tvare V" a tyčinkovitým lúčikom (typ A Ill 5). Spony skupiny A III sú zastúpené v perióde Ila (typy A III 1, A III 2, A III 3) a v perióde Ilb a Ile (typy A lli 4 a A IlI 5). Séria B - oblúkové spony s dvoma slučkami sa delia na dve skupiny: s trojuholníkovým zachycovačom (B I) a so zachycovačom v tvare presýpacích hodín (B ll). V skupine B 1 sú zastúpené: oblúková spona s vysokým trojuholníkovým zachycovačom (typ B 1 1, varianty) a oblúková spona s nízkym trojuholníkovým zachycovačom (typ B I 2, varianty). Oblúková spona s dvoma slučkami a trojuholníkovým zachycovačom sa v Trácii vyskytuje od počiatku doby železnej,

226 SPRÁVY A RECENZIE 227 teda od 11. stor. pred n. 1. Pribratie druhej slučky sa vysvetľuje ako barbarizovanie gréckych predlôh, hoci v profilácii lúčika sa oclzrkadfujú grécke vplyvy. Spony typu BI 1 vznikli na základe spôn z oblasti podunajska, ktoré sú z.dobené profiláciou. Ťažiskovou oblasťou vzniku a vývoja spony s dvoma slučkami a trojuholníkovým zachycovačom je východný Balkán. V skupine B ll sú zastúpené: oblúková spona s vysokým zachycovačom v tvare presýpacích hodín (typ B II 1, varianty) a oblúková spona s níz.kym zachycovačom, resp. tzv. štítovým zachycovačom (typ B II 2, varianty). Oblúkovitá spona s dvoma slučkami a zachycovačom v tvare presýpacích hodín je roz.šírená najmä v oblasti severoz.ápadného Bulharska, juhozápadného Rumunska a v severovýchodnej Juhoslávii, kde možno predpokladať aj miesto jej vz.niku. Typ B II 2 sa typologicky vyvinul z. typu B II 1. S typom B 11 2 sa spája prítomnosť Ilýrov v tráckej oblasti, resp. svedčí o vplyvoch glasinackej kultúry. Typ B II 1 možno zaradiť na koniec periódy 1 a na počiatok periódy II (Ila), typ B II 2 možno datovať do periódy II (lla a IIb). Séria C - okuliarovité spony, v tráckej oblasti rozšírené najmä v severozápadnej oblasti, sú z.astúpené nasledovnými typmi: s osmičkovou slučkou (typ C 1, varianty), bez osmičkovej slučky (typ C 2) a so stredovou platničkou (typ C 3). časovo ich možno zaradiť na počiatok fáz.y II (Ua a Ilb ). V dodatku materiálovej časti Gergovová uvádza niektoré ďalšie typy ot.dôb a súčasti odevu, ktoré typologicky vyhodnotila a rámcovo datovala. Celkove sa spomína 23 typov ot.dôb a súčastí odevu, napr. opasky, z.ápony opaskov, ihlice, nákrčníky, náramky, náušnice, záušnic:e a rôme bližšie neurčené závesky a ot.doby. Významným je hromadný nález z. Bärzice, poz.ostávajúci z.o štyroch strieborných a jedného z.la tého opaska, ktorý sa v literatúre dlho uvádzal ako stredoveký, a až autorka recenwvanej práce na základe geometrickej výz.doby dvoch z nich, ktorá sa nachádza aj na masívnych náramkoch severného Bal.kánu, určila ako pravdepodobné obdobie ich vzniku periódu I, najneskoršie však 8. stor. pred n. 1. Dva z. opaskov (A 4 a A 5) s trojuholníkovým ukončením a špirálami autorka porovnáva s diadémami z. depotu v lstebnom-hrádku, ktorý M. Novotná datuje do Ha C. Pokiaľ ide o súčasti odevu, ozdoby či šperky, ako opasok, nákrčnik, náramok atď je ich funkcia zväčša jasná. 02.dobné kovania (napr. pliešky, pukličky, návlečky) mali širšie využitie, čomu autorka nevenuje až takú poz.ornosť. Názory bádateľov na funkciu garnitúry z. prelamovaných kovaní (A 31-A 39) sa rozchádzajú. Oz.načuje sa buď za súčasť konského postroja, alebo ako opasková garnitúra, či kovanie pošvy meča. Podľa Gergovovej mohlo mať prelamované kovanie rôzne funkcie, nález.y z hrobov boli najčastejšie uložené v blíz.kosti pásu. Nález.y, ktoré autorka uvádza pod termínom korbchenformige Besatzbuckel" (typ A 10-A 13) a ktoré interpretuje ako súčasti opasku z. crganického materiálu, alebo ako súčasti odevu, možno na základe analógií interpretovať ako osadenie kožených remeňov konského postroja. T ýka sa to aj nálezov typu runde Zierscheibe mil gewolbtem Minelfe/d" (typ A 16) a nálezov typu kreuzformige Ziencheiben" (typ A 21-A 26). Rozšírenie týchto typov je z.náme od počiatku tzv. trácko-kimerského horiz.ontu a niektoré z. týchto typov boli prevzaté aj do konského výstroja sta :j doby halštatskej (HaC). V literatúre majú tieto typy zaužívané termíny: kalottenformiger Knopf mil Ruckenose" (typ A 10-A 13), Scheibenknopf mil Mittelbuckel, breiler Krempe und Rucken6- se" (typ A 16) a Kreuzknopf mil Ruckenose" (typ A 21-A 26); (G. Kossack: Pferdegeschirr aus Gräbem der älteren Hallstattzeil Bayerns. In: lb. Rôm.-germ. Zentr. Mus. 1. Mainz. 1954, 111 a n.). Pretože sa tieto termíny bežne používajú, nebolo vhodné ich meniť. Vychádza to však zrejme z toho, že autorka ich nez.ahmula do kategórie nález.ov, ktoré patrili k výstroju konského postroja. Treba tiež spomenúť, že v recenzovanej práci sa vyskytlo niekoľko chýb, ktoré sa autorke stali zrejme nedopatrenim. Na s. 13 hore sa hovorí o okuliarovitej spone s osmičkovou slučkou z Däňanic:e, slučky (č. pričom spona z tohto nález.iska je bez osmičkovej 232). Na s. 51 sa spomína severozápadná Juhoslávja, pričom sa myslí jej severovýchodná časť. Na s. 10 sa mohyla číslo dva z Kočanu uvádza najprv ako mohyla II, na tej istej strane potom ako mohyla 2. VzhJadom na precíz.nosť edície Prähistorische Bronzefunde" by k takýmto chybám nemalo dochádzať. Prínos recenwvanej práce treba vidieť v súhrnnom spracovaní spôn a niektorých ďalších ot.dôb a súčasti odevu z Bulharska, ktoré dosiaľ chýbalo. Vyz.dvi.hnúť treba najmä skutočnosť, že autorka ako prvá vypracovala chronológiu južnej Trácie, k čomu prispel najmä závažný materiál jej výskumu mohylového pohrebiska v Kočane. Napriek niektorým nedostatkom stane sa táto publikácia dôležitou a istotne vyhľadávanou príručkou pre všetkých bádateľov zaoberajúcich sa typológiou a chronológiou včasnej a staršej doby železnej na Balkánskom polostrove. Zuzana Rajtárová Michael Mackensen: Friihkaiserzeitliche KJeinkastelle bei Nersingen und Burlafingen an der oberen Donau. Mit Beiträge von L. Pauli, P. Schrotter u. a. Miinchener Beiträge zur Vor- und Friihgeschichte, Band 41, BeckVerlag, Miinchen 1987, 344strán, 67 a 62 obrázkov, 4 prílohy. V predslove vydavateľ J. Wemer konštatuje, že výskumy Kommision zur archäologischen Erforschung des spätr6mischen Raetien" boli od 60. rokov venované veľkým objektom, k čomu boli potrebné z.načné cudz.ie prostriedky a aj ich publikovanie je 2.dlhavé. Nakoľko sa ukázalo, že aj výskumy malých vojenských objektov môžu priniesť veľmi pozitívne výsledky (Soproni, MBV, 38, 1985), roz.hodlo sa v prospech skúmania dvoch malých rímskych vojenských objektov s dvojitými priekopami objavenými leteckou prospekciou. Tieto boli vr veľkoplošne preskúmané pod vedením M. Mackensena. Na veľké prekvapenie sa z.istilo, že ide o dva včasnorimske malé kastely z.o strednej tretiny 1. stor. n. 1. Tento časový úsek bol v švábsko-bavorskom Predalpí dosiaľ málo archeologicky zachytený a aj písomné, prípadne epigrafické pramene sú málo početné. Malý kastel pri Nersingene (ďalej N.) s vnútornou rozlohou 22,2x25,2 m leží na juh od Dunaja pri riečke Leibi. Za dvojitou brotitou priekopou sa nachádzal múr z. drnov trávy, prerušený jednou, pravdepodobne dvojkrídlovou bránou. M. Mackensen predpokladá, že brána (typ IC podla Manning-Scotta) niesla otvorenú vežovitú drevenú konštrukciu a z.istil dve konštrukčné fáz.y jednej stavebnej etapy. Zaujímavé bolo tiež zistenie úzkeho z.adného vchodu, podobné vchody v malých kasteloch 1. stor. sú dosiaľ nez.náme. Podfa autora spfňal vchod špeciálnu úlohu, pravdepodobne skracoval cestu k rieke Leibi a tým z.jednodušoval zásobovanie vodou. M. Mackensen urobil tiež dôležité poz.orovanie pri identifikácii vnútornej zástavby. V každej z oboch dlhších polovíc zistil po jednej obdf.žnikovej kolovej stavbe. Jednu interpretoval ako ubytovňu pre posádku, druhú ako hospodársku stavbu. Zo stavby pre posádku, ktorá sa skladala z.o siedmich dvojposteľových a jednej väčšej miestnosti, pochádzajú tri súčasti výz.broje a dva

227 228 SPRÁVY A RECENZIE železné kužeľovité spodky kopijí. Na základe podrobnej analýzy vnútornej zástavby podobných včasnorímskyeh malých kastelov prišiel autor k záveru, že tu bývalo 12 vojakov a veliteľ, väčšia miestnosť slúžila pravdepodobne ako úradná mi estnosť. V kasteli len objekty 4 a 37 (pec na chlieb, kováčska vyhňa) patrili do doby rímskej. Preto autor predpokladá, že odpad, podobne ako pri iných malých kasteloch, bol z hygienických i priestorových dôvodov odvážaný mimo kastela. S absenciou odpadových a zásobných jám, ale aj s nenásilným zrušením a opustením kastela súvisí malé množstvo hnuteľných nálezov. Tým je značne sťažené určenie jeho presnej doby trvania. Na základe niekoľkých chronologicky výraznejších nálezov vymedzuje autor dobu trvania kastela od neskorých.30., pripadne včasných 40. rokov po 80. roky 1. stor. n. 1. (jednotka bola podia jeho názoru pravdepodobne po predsunutí limitu na Schwäbisclte Alb" okolo r n. I. odvelená), necháva však otvorenú možnosť prerušenia doby trvania počas 70. rokov. Pri datovaní sa okrem nálezov troch mincí (Divus Augustus, Vespasianus, Títus) a nepoče tných nálezov keramiky (juhogalská terra sigillata) opiera predovšetkým o s ú čas ti vojenskej výzbroje a spony (čias točne s neskorolaténskou konštrukciou, typu Aucissa a v tvare omega). Malý kaste! pri Burlafingene (ďalej B.) s vnútornou rozlohou 28X29,5 m ležal na okraji terasy, ktorá bola v minulosti vystavená záplavám. Za dvojitou priekopou sa nachádzal podia autora múr z dmov trávy, ktorého stopy sa však na rozdiel od N. nezachovali. Do kastela sa vchádzalo po zemnom premostení cez jednoduchý prejazd s vežovitou nadstavbou (typ IC). Prekvapením bolo zistenie dvoch rohových veží a jednej medziveže. M. Mackensen predpokladá, že okrem štyroch rohových veží a vežovitej nadstavby brány sa v múre nachádzali ďa.lšie tri medziveže. V B. sa na rozdiel od N. nedala zisti( žiadna vnútorná zástavba, autor tu predpokladá iba drevené stavby ľahkej konštrukcie (tzv. hibernacula). Podobne ako v N. aj tu chýbali zásobné a odpadové jamy, čo je jeden z dôvodov malého počtu nálezov. Za zmienku stojí trojboká šípka so spätným háčikom a päť pravidelne zaoblených riečnych kameňov, kto ré M. Mackensen interpretuje ako projektily do praku. Na základe nálezov dochádza k záveru: posádka o sile asi jednej centúrie sa skladala z bežne vyzbrojených vojakov pomocných oddielov a vojakov vyzbrojených lukmi a prakmi. Podľa autora rohové veže a medziveže svedčia o krátkom časovom trvaní tábora, kým hibernacula" a časovo obmedzený nepočetný nálezový materiál o dobe pobytu posádky v rozmedzí 2-3 rokov. V tretej čas ti sa autor zaoberá úlohami a funkciou malých kastelov pri N. a B. Konštatuje, že rozdiely pri vnútornej zástavbe v prípade N. naznačujú podstatne dlhšiu dobu fungovania (najmenej 2-3 desaťročia), no pre B. len 2-3 roky. Kaste! pri B. podľa M. Mackensena buď súvisí s Dunajom využívaným pre lodnú dopravu alebo s vojenskou jednotkou, ktorá sa zúčastnila pri stavbe cesty pozdíž pravého brehu Dunaja. Kastel pri N. plnil pod ľa neho strážnu funkciu prechodu cez rieku a kontrolu a vybavovanie prep~avy osôb a tovaru. Pri vysvetľovaní života a úloh malých kastelov sa autor opiera o papyrusy z mesta Dura Európos na eufratskom limite a o písomné doklady z kastela Bu Njem na tripolitanskom limite, oba pramene však pochádzajú až z 3. stor. n. 1. V štvrtej časti sa M. Mackensen pokúša osvetliť postavenie oboch kastelov v rámci včasnorimskej dunajskej hranice. Súhlasne s G. U/bertom a S. v. Schnurbeinom upozorňuje na medzery v znalostiach o dobývaní a osídiovaní stredného Predalpia a na skutočn osť, že Dunaj počas okupácie tejto oblasti v augustovskej dobe nehral žiadnu strategickú úlohu. Najstarším známym kastelom na hornom Dunaji, časovo sa jasne odlišujúcim od ostatných, je podia autora drevozemný tábor pri Aislingene. Podľa neho bol postavený už v 30. rokoch až kr. 40, a preto sa zdal byť od Augsburgu predsunutý a izolovaný. Ve ľkop l ošne preskúmané kastely pri N. a B., ktorých dobu výstavby a fungovanie M. Mackensen porovnáva približne s Aislingenom, sú veľmi dôležité pre zistenie začiatkov rétskeho limitu na hornom Dunaji. Autorovi sa ako najpravdepodobnejšie zdá zriadenie jasne definovanej hraničnej línie pozdlž horného Dunaja a postupná výstavba kastelov v súvislosti so zriaďovaním a zaisťovaním provincie Récia. V exkune sa M. Mackensen zaoberá súčasťami výzbroje z Kemptenu, kde sa počíta s vojenskou posádkou. Tieto milliaria" z Kempten-Keckwiese datuje čiastočne do tibériovskej a kl audiovskej doby. Ku katalógu z lokality Kemptcn-Keckwiese pripája ešte katalóg drobných nálezov a mincí z včasnej doby rímskej z lokalít Schwabmiinchen, Oberpeiching a Eining. Ostatné nálezy získané pri výskume malých kastelov v N. a B. sú spracované vo zvláštnej kapitole. P. Scltrottersa zaoberal jedným včasno a šiestimi stredobronzovými kostrovými hrobmi, pričom zaujímavý bol detský hrob s tzv. Horkheimer Nadel". Nálezmi z vôd v okolí B. sa zaoberal L. Pauli. Na záver sa dá skonštatovať, že vďaka precíznemu ve ľkoplošnému výskumu malých kastelov pri N. a 8., ako aj podrobnej analýze nálezov a situácií pri zohľadňovaní podobných objektov v Nemecku a Veľkej Británii, recenzovaná monografia tvorí dôležitý príspevok k dejinám vojenského obsadzovania Récie a začiatku rímskeho limitu na hornom Dunaji. Kristián Elsdzek Stanislav Stucblík: Únetické pohrebište v Mušove. Studie Archeologického ústavu českos lovenské akademie ved v Brne, XIV /2. Praha 1987, 118 strán, 32 obrázkov, 16 obrázkových tabuliek. V rozpätí šiestich rokov vyšla v známej edícii Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brne druhá publikácia z pera S. Stuchlíka venovaná problematike staršej doby bronzovej na Morave. V prvej, ktorá bola publikovaná v roku 198 1, sa autor venoval osídlen.iu j askýň v staršej a strednej dobe bronzovej na Morave, a druhá, ktorej sa recenzia týka, sprís tupňuj e výsledky záchranného výskumu pohrebiska únetickej kultúry v Mušove, na južnej Morave. Práca okrem archeologickej časti obsahuje kapitolu venovanú spektrálnym analýzam kovových nálezov (L. Págo) a kapitolu obsahujúcu antropologickú analýzu kostrového materiálu (M. Stloukal). Výstavba vodného diela Nové Mlýny si vynútila záchranný výskum v Mušove, ktorý sa realizoval v r Jeho výsledkom bolo preskúmanie 35 hrobov únetickcj kultúry. Prvá kapitola práce obsahuje opis hrobov a nálezov s príslušnou kresbovou dokumentáciou. V tejto čast i sa ako veľmi účelná ukázala dokumentácia zachytávajúca situáciu v hrobovej jame v rôznych híbkach. Tento metodický postup v teréne umožnil autorovi s ledovať rôzne detaily pohrebného rítu, ktorý je témou druhej kapitoly. V nej S. Swchlík sleduje jednotlivé fenomény pohrebného rítu, ako je rozmiestnenie hrobov na pohrebisku, hrobové jamy, uloženie a orientácia kostier, hrobová výbava, truhly, vykrádanie hrobov. časť pohrebiska v Mušove bola ešte pred výskumom zničená, čo podľa autora do značn ej miery obmedzuje možnosti záv erečn ého hodnotenia. Domnievam sa, že

228 SPRÁVY A RECENZIE 229 mohla byť zničená i takmer polovica pohrebiska, čo naznačuje rozloženie hrobov na pláne. Na pohrebisku značne kolísala veľkosť a hfbka hrobov. Dlžka sa pohybovala od 90 do 360 cm, šírka od 65 do 220 cm. Priemerná hlbka hrobov mužov bola 238 cm, ženských 161 cm a detských 117 cm. Najhlbšie hroby patrili mužom a najmenej zahfbené deťom. Toto konštatovanie potvrdzuje i pripojená tabuľka priemernej hfbky hrobov z ďalšich ôsmich lokalít z územia Moravy, juhozápadného Slovenska, Pofska a Rakúska. 1 na pohrebisku v Mušove sa vyskytol jav často sa objavujúci na pohrebiskách únétickej kultúry, a to použitie kameňov pri úprave hrobovej jamy. Stretávame sa s nim výnimočne i na Slovensku, napr. na pohrebisku v Jelšovciach, kde niekoľko hrobov z úneticko-maďarovského horizontu bolo prekrytých vefkými kusmi kameňov. Podobne ako v prípade hrobu 29 v Mušove boli kamene na pohrebisko dovezené zo vzdialenosti 4-5 km z Tríbečského pohoria. Na ro1..cliel od Mušova sa hroby s kamenným závalom v Jelšovciach svojimi rozmermi od ostatných neodlišovali. Základná orientácia pochovaných na pohrebisku v Mušove bola v smere JZ-SV, s odklonom najzz-svv alebo JJZ-SSV. Pochovaní boli prevažne uložení na pravom boku, čo je príznačné pre únetickú kultúru. V porovnaní so súčasnými únetickými pohrebiskami na Slovensku, napr. vo V. Grobe, Hurbanove a Jelšovciach, kde väčšina hrobov je orientovaná v smere V-Z, z-v, je to výrazný rozdiel. V uvedených prípadoch ide o pohrebiská. ktorých počiatok je spätý so zánikom predchádzajúcej nitrianskej skupiny. Tak ako na to poukázali autor, možno tento odlišný spôsob uloženia považovať za výsledok symbiózy novoprišlého obyvatefstva únetickej kultúry s domácim obyvatefstvom nitrianskej skupiny, pre ktoré pochovávaníe v smere Z - Va V-Z bolo symptomatické. Na pohrebisku v Mušove v rozmiestnení keramických milodarov v hroboch nebol pozorovaný žiadny systém. Naj častejšie sa keramika vyskytovala v spodnej časti hrobu medzi nohami zomrelého a priečnou stenou hrobu a pred telom. Jej uloženie v tomto priestore bolo najčastejšie pozorované i na súdobých pohrebiskách na Slovensku, napr. vo Veľkom Grobe, Jelšovciach atď. Viaceré podobnosti v umiestnení bronzovej industrie v hroboch možno vidieť dokonca i v niektorých detailoch. Napr. v hrobe dieťaťa (28) v Mušove sa našli náramky borotického typu vo funkcii nánožníkov, podobne ako na pohrebisku v Jelšovciach, kde v hrobe dieťaťa (281) sa nachádzal náramok zo špirálovite stočenými koncami navlečený na kostiach predkolenia. 1 výskum pohrebiska v Mušove potvrdil, že pochovávanie v truhlách bolo v únetickej kultúre bežným zvykom. Z celkového počtu 30 hodnotitefných hrobov sa ich zvyšky podarilo zachytiť v 12 hroboch (40,0 %), ale autor predpokladá, že ich počet bol nepochybne vyšší. Truhly mali v reze polgufovitý tvar a boli zrejme vydlabané z kmeňov veľkých stromov. Podfa paleobotanických posudkov E. Opravila išlo prevažne o duby. Na pohrebiskách juhozápadnej vetvy únetickej kultúry na územi juhozápadného Slovenska nie je prítomnosť truhiel v hroboch tak jednoznačne preukázaná ako na južnej Morave. Domnievam sa, že ich existenciu možno v tejto oblasti predpokladať. Prihovárajú sa za to i hroby so stopami vydrevenia bočných stien (Branč, Jelšovce, Mýtna Nová Ves) na viacerých pohrebiskách predchádzajúcej nitrianskej skupiny. Pozorovania v Mušove ukazujú, že k hrobom s truhlami budú patriť najskôr i hroby so stupňovitou úpravou a so stopami vymazania dna. Ide o jav, ktorý sa často vyskytuje v hroboch hurbanovského typu únetickej kultúry na Slovensku. Výskum pohrebiska v Mušove potvrdil, že vykrádanie hrobov v únetickej kultúre bolo vefmi častým javom a opätovne nadhodilo i otázku, kedy k nemu dochádzalo. Podľa S. Stuchlíka sa vykrádanie uskutočňovalo v závere staršej doby bronzovej, t. j. v úneticko-veterovskom alebo vetefovskom období. Teda v čase, keď ešte vykrádači mohli poznať pohrebné zvyklosti a bez väčších problémov náj sť v teréne viditeľne označené hroby. Dobrú orientáciu vykrádačov potvrdil i najnovší výskum na juhozápadnom Slovensku v Jelšovciach, kde šachty smerovali prevažne na hornú časť tela s uloženými milodarmi. Ak by sme prijali autorov predpoklad doby vykrádania hrobov, na území juhozápadného Slovenska by to bolo v období úneticko-maďarovského horizontu alebo v klasickom stupni maďarovsk ej kultúry. Je otázne, či vykrádanie, tak ako tvrdí autor, malo iba ekonomické pohnútky, alebo sa uskutočňovalo i z určitých rituálnych dôvodov. Totiž vo viacerých prípadoch v Mušove i napr. v Jelšovciach sa vo vykradnutých, rozhádzaných hroboch našli i také artefakty, ako bronzová dýka (Mušov, hrob 29; Jelšovce, hrob 13), sekerka (hrob 119 v Jelšovciach) alebo i zlatá náušnica, ktorá nevylučuje i spomenutú druhú možnosť. Tretia kapitola je venovaná rozboru materiálu z pohrebiska v Mušove (z areálu pohrebiska celkove 108 predmetov, z toho 45,79 % pripadá na keramiku, 52,34 % na bronzovú industriu a 1,87 % na kostené predmety). V rámci keramiky autor vyčl eni l osem základných keramických tvarov, ktorými sa postupne zaoberá. Ide o keramické tvary ako misy, hrnčeky, šálky atď., ktoré sú charakteristické pre väčšinu lokalít únétickej kultúry na juhozápadnom Slovensku, ako i pre úneticko-maďarovský stupeň maďarovskej kultúry. Najpočetnejšiu zložku nálezov na pohrebisku v Mušove predstavuje bronzová industria. Podstatnú časť tvoria bronzové šperky (87,5 %), za tiaľ čo zbrane iba 5,36 % a pracovné nástroje 3,57 %. Takáto skladba bronzovej industrie je príznačná pre únetickú kultúru a možno ju pozorovať io niečo neskôr v období maďarovskej kultúry na juhozápadnom Slovensku. Zbrane sú zastúpené iba dýkami, z ktorých unikátny exemplár s plnou liatou rukoväťou pochádza z hrobu 29. Ide o prvý nález tohto typu dýky na území Moravy a prvý hrobový nález zo staršej doby bronzovej v Ceskoslovensku. Z pracovných nástrojov možno spome núť iba drobné šidielko (hrob 25) a bronzovú ihlu (hrob 28). Castým nálezom v rámci šperkov boli náramky, ktoré autor rozdelil do troch typov: špirálovité, šošovkovitého prierezu, ty činkovité a plechové. K najdôležitejším patrili náramky borotického typu nájdené v detskom hrobe 28. Na základe podrobného rozboru výzdoby nález umožnil autorovi upresniť ich datovanie do najmladšej fázy únetickej kultúry. Ďalšiu početnejšiu skupinu šperkov tvorili ihlice, ktoré boli na pohrebisku zastúpené únetickými ihlicami, ihlicami s hlavičkou stočenou v očko, cyperskou ihlicou, ihlicou s rúrkovitou hlavicou a s guľovitou šikmo prevftanou hlavicou. Najčastej ším bronzovým nálezom na pohrebisku v Mušove boli vlasové ozdoby z dvojitého drôtu, ktoré sú najbežnejším šperkom vo všetkých kultúrach staršej doby bronzovej. Najnovšie výskumy na juhozápadnom Slovensku (Mýtna Nová Ves) ukazujú, že sa objavujú už od staršieho stupňa nitrianskej skupiny. Nepočetnú skupinu šperkov tvorili na skúmanom pohrebisku náhrdelníky zložené z liatych bronzových korálikov súdkovitého a valcovitého tvaru a nákrčníky zhotovené z tyčinky kruhového prierezu s koncami zúženými a zvinutými v očko (hrob 28 a 31 ). Iba dvoma kostenými dlátkovitými nástrojmi je zastúpená kostená industria, ktorá sa na poh.rebiskách únetickej kultúry vyskytuje iba zriedkavo. Obsahom štvrtej kapitoly práce je zhrňujúca charakteristika osídlenia Moravy v mladšom období únetickej kultúry. Autor sa v nej opiera o periodizáciu únétickej kultúry na Morave, ktorú vypracoval v roku 1964 J. Ondráček. Osobitne si všíma jeho klasickú a neskoro únétickú fázu a na základe nových nálezov

229 230 SPRÁVY A RECENZIE z Mušova a iných lokalít sá pokúsil o upresnenie tejto periodizácie. V tejto súvislosti poukázal na pozoruhodný jav, a to na výskyt typickej sídliskovej keramiky v hroboch z mladšej alebo najmladšej fázy únétickej kultúry (Mušov a iné lokality z Moravy). J. Stuchlík to dáva do súvisu s výraznými kultúrnymi zmenami v závere únétickej kultúry, ktoré mali za následok zmeny v oblasti ekonomickej a duchovnej. Za priamy dôsledok týchto zmien považuje narušenie dovtedajšieho prísneho spôsobu pochovávania v skrčenej polohe a objavenie sa nerituálnych pohrebov na sídliskách. Toto konštatovanie autora, ako ukazujú i výsledky výskumov z posledného obdobia na Slovensku, bude mať širšiu teritoriálnu platnosť. Napr. na okraji únétickej časti pohrebiska v Jelšovciach bolo zistených niekoľko hromadných hrobov, v ktorých bolo nerituálne pochovaných 5-9 jedincov. Autor sa v tejto kapitole dotkol dôležitej otázky - náplne poklasickej fázy únétickej kultúry, čo súvisí s prechodným obdobím medzi únetickou a maďarovsko -vetefovskou kultúrou. Ide o úsek, ktorý nateraz nemáme plne rozpracovaný ani na území juhozápadného Slovenska, i keď materiál je známy z viacerých lokalít (napr. Matuškovo, Sládkovičovo, Jelšovce). Piata kapitola (autor L. Págo) je venovaná spektrálnym analýzam kovových predmetov a inkrustačnej pasty z keramiky z pohrebiska v Mušove. Autor použil metódu emisnej spektrálnej analýzy a semikvantitativneho vyhodnotenia jednotlivých prvkov. Bolo analyzovaných 54 kovových predmetov a ukázalo sa, že všetky skúmané predmety, okrem nákrčníka z hrobu 28 a drôtika z hrobu 8, boli zhotovené z bronzu. Spomenuté dva predmety boli z medi. L. Págo na základe vzájomného porovnania typických prvkov s ďalšími druhmi medi (tab. 4) dochádza k názoru, že pôvod medenej suroviny v predmetoch z Mušova treba hjadať na Slovensku. Chemickou analýzou bielej inkrustačnej pasty na keramike autor zistil, že bola zlúčeninou vápnika, horčíka a bária. Šiesta kapitola, ktorej autorom je M. Stloukal, obsahuje antropologickú analýzu kostrového materiálu z pohrebiska v Mušove. Analýzou bolo zistených 37 jedincov, z toho 26 dospelých a 11 detí. Nakoľko bol antropologický materiál veľmi zle zachovaný, bolo možné zme rať iba šesť lebiek z celého súboru. Zaujímavé bolo zistenie vyhojeného zranenia zlomeniny ramennej kosti ženy v hrobe 25 a zranenie lebky muža v hrobe 32. Spracovanie výskumu pohrebiska v Mušove prinieslo na jednej strane viaceré nové poznatky pre detailné poznanie pohrebného rítu mladej únetickej kultúry a na strane druhej analýza materiálnej kultúry z hrobov umož.nila autorovi upresniť doterajšiu periodizáciu únétickej kultúry na Morave, vypracovanú J. Ondráčkom (1964), a charakterizovať osídlenie v mladšom období únétickej kultúry. Výsledky výskumu v Mušove začlenil J. Stuchlík do celkového kontextu vývoja staršej doby bronzovej na území Moravy. VzhJadom na to, že pohrebisko v Mušove sa nachádza v oblasti južnej Moravy, ktorej vývoj v období únétickej kultúry úzko súvisel s vývojom na juhozápadnom Slovensku, publikácia významnou mierou prispieva i k poznaniu kultúrnohistorického vývoja tohto priľahlého regiónu. Jozef Bátora Lev Zachar: Keltské umenie na Slovensku. Tatran, Bratislava 1987, 192 strán, 208 obrázkov, 2 mapy. Edičný zámer vydavateľstva Tatran atraktívnou formou spopularizovať dejiny pravekého umenia na Slovensku od jeho počiatkov až po zánik Veľkomoravskej ríše bol zavtšený v poradí štvrtým zväzkom tohto radu, venovaným keltskému umeniu na Slovensku. Nie je úlohou tejto recenzie posúdiť, či do istej miery badateľná poplatnosť atraktivite keltského umeleckého prejavu bola podmienená zámerom vydavateľa alebo koncepciou samotného autora. Výtvarné poňatie knihy je navyše rozhodnou mierou poznačené výrazným rukopisom umeleckého fotografa Petra Paula. Profesionálne vysoko hodnotné fotografie ďaleko presahujú rámec obrazovej ilustrácie textu a tvoria, nielen svojím rozsahom, výraznú časť práce. Na jej hodnote zbytočne uberajú niektoré výtvarno-technické nedostatky zo strany redakcie vydavateľstva. Reprezentatívny výber vyše dvoch stoviek rôznorodých predmetov - šperkov, ozdôb a súčastí odevu, výzbroje, mincí a keramického tovaru - dokladá autorovu dôkladnú znal osť materiálu i problematiky. No pre čitateľa to všetko vytvára dosť zložitú a niekedy aj ťažko sledovateľnú cestu, na ktorej sa niť nosnej informácie občas stráca. Navyše jeho orientácia je sťažená chýbajúcimi odkazmi v texte na ilustrácie v obrazovej časti. Množstvo analógií s pôvodným zámerom umožniť sledovanie vývoja keltského výtvarného prejavu na Slovensku v celoeurópskom kontexte vzhľadom na svoju lakonickú formu (v zátvorke len názov lokalít) sú pre laického čitateľa málo informatívne, a tak nie vždy spfňajú svoju funkciu. Autorova klasifikácia keltského umeleckého prejavu na Slovensku vychádza z klasického umenovedného triedenia západokeltského umenia, čo do istej miery je pochopiteľné, nakoľko doteraz nebolo vypracované adekvátne triedenie východokeltského výtvarného prejavu. Klasifikačné kritériá a schémy vypracované pre západolaténsky okruh však nie vždy v plnej miere zodpovedajú svojbytnosti a nie vždy plne postihujú svojráznosť východolaténskeho výtvarného prejavu, zvlá šť jeho regionálnej vetvy v rámci Karpatskej kotliny. V úvodnej kapitole, nazvanej Prvé stopy, po stručnom, avšak obsahovo hutnom úvode do problematiky etnogenézy a lokalizácie keltského etnika a príčin jeho expanzie autor porovnáva keltské výtvarné umenie so štýlovými tendenciami domáceho halštatského okruhu. V danom prípade sú však porovnávané dva sotva porovnateľné javy: halštatský štýl v období zavŕšenia vývoja a )aténsky štýl v štádiu pozvoľného dozrievania. Jeden, ústiaci do výtvarnej skratky prostredníctvom geometricky vnímaného odrazu, a druhý, hľadajúci ešte vlastné výrazové prostriedky v metaforickom osvojovaní skutočnosti. Ďalej sa konštatuje, že keltský výtvarný prejav pôsobí nielen na Slovensku, ale v celej Karpatskej kotline cudzorodo. Vzhľadom na predpokladaný rozdielny etnický a sociálny substrát, ako aj odlišné ideové hodnoty v oboch porovnávaných okruhoch, nie je to zistenie nijako prekvapujúce. A predsa sám autor dokladá dokonalé spájanie halštatskej výtvarnej tradície s včasnolaténskymi keramickými tvarmi na stupavských a bučianských šálkach s rohatými uchami. že však ide o jav oveľa závažnejší ako iba spojenie dvoch výtvarných štýlov, vyplýva z nasledovného. Halštatské šálky s uchom a včasnolaténske misky s omfalom plnili v kultových praktikách zhodnú funkciu, pri kultových obradoch slúžili na uliatie nápoja (úlitba v češtine) a z toho dôvodu mohli byť oba keramické tvary spojené do novej formy. Na tomto konkrétnom príklade možno teda doložiť vznik svojrázneho východolaténskeho výtvarného prejavu, podmieneného symbiózou určitých kultových predstáv dvoch kultúrnych okruhov, hodnotených doteraz ako cudzie. Výrobky včasnolaténskeho štýlu z bronzu predstavujú v prostredí juhozápadného Slovenska iný okruh problematiky. Významným fenoménom pri ich riešení je však nielen otázka proveniencie a etnicity výrobcov, ale s tým súvisiaci kľúčový

230 SPRÁVY A RE.CEN7.IE 231 faktor stanovenia najskôr nekeltského a neskôr východokeltského podielu v rámci Karpatskej kotliny - najprv pri ich modifikácii a neskôr tiež pri svojskom výtvarnom stvárneni. Veľmi skoro sa totiž stretávame s laténskymi ozdobami a súčasťami odevu nielen upravenými podia nekeltského vkusu, ale tiež zdobenými dekorom, modifikovaným nekeltskou výtvarnou symbolikou. Na vzniku svojrázneho východolaténskeho výtvarného prejavu na juhozápadnom Slovensku participovali tri základné zložky: domáci halštatský substrát prežívajúcej kalenderberskej tradície, vekerzugský vplyv a včasnolaténska zložka. Halštatská trad.ícia sa najvýraznejšie prejavila v hrnčiarskom remesle. č:asf keramickej tvarovej náplne sa postupne prispôsobila novým estetickým hodnotám a novej výrobnej technike. Niektoré formy a výzdobné motívy, podmienené symbolizmom tradujúcich sa kultových predstáv, sa udržali, alebo iba modifikovali. Domáca tradicia majstrovského zvládnutia farebnej metalurgie a šperkárskych techník mohla byť naďalej rozvíjaná iba na území severného Slovenska, kde po krátkom katastrofickom horizonte dochádza k jej oživeniu za impulzov sprostredkovaných cez juhozápadné Slovensko. S príchodom trácko-skýtskych skupín sa na územie Slovenska dostáva prvá na kruhu točená keramika, vyrábaná v remeselnej tradícii dielní čiernomorských gréckych kolónií. Podiel vekerzugského vplyvu na vzniku a vývoji východnej vetvy východolaténskeho hm čiarskeho remesla nebol doteraz dostatočne zhodnotený. Včasn olaténska zložka, reprezentovaná predovšetkým šperkom, ozdobami či súčasťami odevu a výzbrojou, preniká na územie juhozápadného Slovenska od konca 5. stor. pred n. 1. Živnou pôdou jej šlrenia sú západné územia, ktoré neboli trvalejšie obsadené trácko-skýtskymi skupinami, a ktorých pôvodné obyvateľstvo bolo halštatskou kalenderberskou tradíciou kultúrne orientované na juhozápadné a západné kraje. V nasledujúcom období, v 3. stor. pred n. 1., aj sám autor už sleduje väčšiu samostatnosť výtvarnej.tradície v rámci Karpatskej kotliny. V kapitole Plastický štýl sa však nezaoberá bližšie úvahou, do akej miery bol tzv. plastický štýl rozhodujúcim faktorom ďalšieho vývoja východokeltského umeleckého prejavu na Slovensku a do akej miery iba latenizujúcim dekorom. Tento štýl v jeho vrcholnom tzv. barokovom vyhotovení, ako ho poznáme napríklad z nánožníkov so slimákovitou výzdobou zo západnejších území, z Moravy a z Čiech, nie je charakteristickým dekorom pre východné územia východolaténskeho okruhu. Zdá sa, že pre tieto územia, a teda aj pre Slovensko, je oveľa charakteristickejšia kurvolineáma výzdoba esovitých a úponkových motívov, buď v nízkoreliéfnom či pseudofiligránovom vyhotovení na pätkách spôn a na kruhovom šperku, alebo v plošnom gravírovanom dekore na pošvách mečov. Technika plošného gravírovaného dekora má vo východných územiach východolaténskeho okruhu starú tradíciu, doloženú od včasného laténu a vrcholí v Karpatskej kotline v strednej dobe!aténskej v tzv. uhorskom štýle mečov. Prežívanie symbolickej včasnolaténskej ornamentiky dokladá tiež vkolkovaný dekor na keramických výrobkoch z 3. stor. pred n keď keramika vyrába.ná na hrnčiarskom kruhu bola v tom období už bežnou súčasťou sídliskového úžitkového riadu, ako aj rituálnych súprav, predsa len nádoby vyhotovené v ruke sa udržali po celú dobu!aténsku. Rozvoj, keltského umeleckého remesla možno sledovať tiež v umeleckom kováčstve, a to nielen v zbrojárstve, ale aj v šperkárstve. železný šperk a súčasti odevu, čo sa týka škály foriem a výzdoby, boli na rovnako vyspelej úrovni ako výrobky z bronzu. Z hľadiska súčasníka je však nevýhodou, že výrobky zo železa podliehajú rýchlejšej skaze, a tak to, čo sa nám zachovalo, je prevažne v menej atraktívnom stave než výrobky z farebných alebo drahých kovov. Keltské umelecké kováčstvo možno bez zveličovania označiť za doménu umeleckého remesla v severných a západných územiach Karpatskej kotliny. Práve na výrobkoch zo železa, najmä na ozdobách či súčastiach odevu a na zbraniach, sa najvýraznejšie prejavila originalita výtvarného prejavu východolaténskeho územia v Karpatskej kotline. Ďalší vývoj umeleckého výtvarného prejavu na území Karpatskej kotliny v strednej dobe!aténskej je v kapitole s nadpisom V zajatí tradície predstavený ako prežívajúce tradície včasnoa stredolaténskeho štýlu, umocneného pn1ivom nových etnických skupín. Ďalej však autor konštatuje, že tu nejde len o imitáciu waldalgesheimských predlôh, ale o tvorivý prístup v hraniciach kánonu, a že v tom období plasticita šperkov a iných výrobkov z bronzu a železa už nedosahuje barokovosť" rýdzeho plastického štýlu a často ide o jemné, takmer manieristické" spraoovanie hmoty, v ktorom sotva nájdeme dávne keltské motívy pôvodného centra plastického štýlu v čechách. Ak čítame text tejto kapitoly pozorne ďalej, vyvstane nám v mysli otázka: V zajatí tradície alebo nový trend vo vývoji?". Záver 3. stor. a 2. stor. pred n. 1. možno totiž charakterizovať ako obdobie najvýraznejšej originality výtvarného prejavu v Karpatskej kotline, keď dochádza k výraznejšiemu vzájomnému kultúrnemu prepojeniu východokeltských i nekeltských etnických skupín. Bronzové drôtené spony s osmíčkovite vinutou pätkou, ktoré tvoria veľk6 nálezovú skupinu práve vo východných územiach východolaténskeho okruhu, sú nielen dokladom rozmachu sériovej remeselnej výroby, ale predovšetkým produktom svojrázneho výtvarného prejavu v 2. stor. pred n. 1. Za doklad originality tohto druhu môžeme považovať aj ďalšie ozdoby a súčasti ženského kroja, ako štvor- a neskôr trojpuklicové kruhy, oa rozdiel od plasticky členených puklicových nánožníkov zo západnejších území, bronzové reťazové opasky s profilovanými medzičlánkami a ovými vložkami alebo bohato zdobené meče uhorského štýlu. O konci 2. stor. pred n. 1. hovorí autor ako o období dokonalého zvládnutia sériovej výroby, zásobujúcej široký okruh odberateľov. Zdanlivá masovosť je však zrejme vyvolaná sériovou výrobou. Namiesto širokej palety unikátne stvárnených a zdobených šperkov, vyhotovovaných v početných menších dielňach, nastupujú tvarovo uniformované série ozdôb, produkovaných vo výrobných strediskách. V tomto období sa v keltskej spo ločnosti objavuje nový sociálno-ekonomický fenomén - mince. Z hľadiska recenzovanej práce sú významným prameňom poznania ďalšej vetvy keltského umeleckého remesla a jeho výtvarnej symboliky z konca strednej až z neskorej doby!aténskej. Podia autora sa na keltských minciach stretávajú staré svetonázorové predstavy, zhmotnené vo výtvarnom prejave, s novou historickou realitou - s praktickým využitím mincí ako peňažného obeživa. Motívy ako hviezda, lýra a triskeles nie sú, ako zdôrazňuje aj autor, iba mechanickým nahradením pôvodných detailov z antických predlôh. Predstavujú síce staré symbolické výrazové prostriedky, avšak ako také sa udržali v reči keltskej mytologickej symboliky urči te po celú dobu!aténsku, a to nielen ako archaizmy. V záverečnej kapitole Umenie oppíd sa konštatuje, že na neskorolaténskych výrobkoch v oblasti Karpatskej kotliny nachádzame nápadne málo pôvodných štýlových prvkov a že z formálnej stránky tu ide o istú diskontinuitu vo vývoji keltského výtvarného umenia. Neskorolaténsky umelecký prejav je však nutné hodnoti( ako zavfšenie dlhodobého vývoja. Včasná fáza mystickou formou sklbila hlbku domácej tradície s invenciou nových impulzov. Stredná kozmopolitická fáza mamenala búrlivý rozvoj a vyústila až do imaginárnej roviny neskorej fázy, ktorá však nepredstavuje len úbytok invenčnej bfbky, ako sa domnieva autor. Prostredníctvom výrazovej skratky a strohosti výtvarnej

231 232 SPRÁVY A RECENZIE formy sa tu odrážajú zmenené politicko-kultúrne pomery v neskorej dobe!aténskej a s tým súvisiaca zmena v svetonázorovom myslení. Cyklus z čisto formálneho hľadiska akoby sa uzavrel návratom do pút geometrizmu", avšak tentokrát na vyššom stupni metafyzického poznania, prezentovaného novou svetonázorovou dogmou. V závere poslednej kapitoly, kde sa líči zánik keltskej oikumény a remeselnej produkcie, postrádam aspoň krátku zmienku o prosperujúcom hospodárskom útvare so špecifickou kultúrou na severnom Slovensku, ktorý tradoval mnohé z keltskej remeselnej techniky ešte po ďalšie dve storočia, či o silnej keltsko-dáckej tradícii, najmä v hrčiarskej remeselnej produkcii na východnom Slovensku, alebo o prežívaní panónskych keltských výrobných dielní dlho do doby rímskej. Pri hodnotení pravekého umeleckého prejavu sa často uchyľujeme ku estetickým kritériám tých vyspelých starovekých umení, o ktorých máme k dispozícii aj písomné pramene. Konáme tak v snahe po istej objektivite a oslobodení od tendenčného pohľadu moderného súčasníka, neuvedomujúc si, že tak iba preberáme tendenčné pohľady iných súčasníkov. Estetické kritériá krásna a dokonalosti formy, obsiahnuté v kánone gréckeho antického umenia, boli vypracované so zretefom na tzv. veľké umenie, reprezentované sochárstvom, maliarstvom a architektúrou, a ako také by nemali byť prenášané na malé formy umenia a na výtvarný prejav, hoci aj časovo súveký. Súčasť archeologickej materiálnej kultúry tvoria tiež artefakty, ktoré nie sú iba produktmi určitých dielní, ale aj určitých výrobcov - majstrov, a ako také svedčia aj o výtvarnom a umeleckom prejave svojej doby. Štylistická analýza takýchto objektov je však v archeologickom bádaní oveta vzácnejšia a často prijímaná s väčšou skepsou než rýdzo archeologická typologická klasifikácia materiálnej kultúry. O to viac treba hodnotiť počin vydavateľstva Tatran a zásluhu tých nemnohých archeológov, ktorí na túto dosiaľ ťažko prístupnú cestu vykročili. V tomto duchu treba oceniť a vyzdvihnúť aj recenzovanú prácu Leva Zachara, ktorý prvý podal široko koncipovaný prehlad dejín keltského výtvarného prejavu na Slovensku. Jozef Bujna Tatiana Štefanovičová: Osudy starých Slovanov. Bratislava 1988, 173 strán, fotografické a kreslené ilustrácie v texte, 16 celostránkových farebných tabuliek, ruské, nemecké, anglické resumé. Vo vydavateľstve Osveta v edícii Tradícia a dnešok vyšla kniha T. Štefanovičovej Osudy starých Slovanov určená predovšetkým širokej verejnosti. Príťažlivým štýlom a nekomplikovanou kompozíciou práce autorka sprístupňuje výsledky archeologicko-historického bádania všetkým záujemcom o počiatky slovenských národných dejín. Kniha je nielen logickým vyústením mnohoročných pracovných záujmov T. Štefanovičovej, ale aj zhrnutím doterajších výsledkov jej analyticko-syntetického bádania počiatkov slovenskej histórie. Ide o obdobie od príchodu slovanských kmeňov na dnešné územie Slovenska až po rozpad VeTkomoravskej ríše, najslávnejšieho úseku najstarších dejín našich národov. Na jej vzniku sa podieľali práve kmene žijúce na území Slovenska. Autorka sa v práci snaží, a dosť úspešne, o ucelené podanie vývoja slovanských kmeňov, ale súčasne oboznamuje či t ateľa s ťažkosťami, ktoré musia bádatelia prekonávať pri štúdiu, ale najmä pri výklade prameňov. Mnohé z nich sú ťažko interpretovatefné, pretože ich vypovedacia schopnosť nie je jednoznačná. Autorka prezentuje, pokiaľ existujú, aj rôzne názory bádateľov na jednotlivé problémy, sama však stanovisko nezaujíma. Nesnaží sa uviesť doklady pre niektorú z jestvujúcich teórií, len ich komentuje, prípadne vysvetľuje príčinu vzniku nejednotných záverov. Štefanovičovej prácu možno teda klasifikovať ako súhrn najnovších výsledkov bádania českos l ovenskej, ale aj zahraničnej archeológie a histórie. Prácu tvorí desať samostatných, obsahom na seba nadväzujúcich kapitol, ktorým predchádza úvod a uzatvára ich autorkou komentovaný zoznam najdôležitejšej literatúry zaoberajúcej sa pertraktovaným obdobím. Obsahom prvej kapitoly (Sťahovanie národov) je krátke zhrnutie najdôležitejších historických dát a udalostí odohrávajúcich sa na území Slovenska pred príchodom prvých slovanských skupín. Autorka vyzdvihuje predovšetkým význam rímskej civilizácie, s ktorou sa v niektorých oblastiach dostali slovanské kmene do styku a ktorá nepochybne mala progresívny vplyv na ich ďalší vývoj. Druhá kapitola (Počiatky Slovanov) je venovaná etnogenéze Slovanov. Poukazuje sa v nej na zložitosť problému, na riešení ktorého sa zúčastňujú historici, antropológovia, jazykovedci, ale predovšetkým archeológovia. Autorka sa opiera o výsledky bádania sovietskych a poľských archeológov a prezentuje súčasný stav bádania. Výsledky archeologických výskumov územia, kde sa predpokladá formovanie slovanského etnika, v ostatných rokoch ukazujú, že na utváraní slovanskej kultúry sa podieľalo viacero kultúr, v práci krátko charakterizovaných a geograficky vymedzených: Napriek tomu, že problematika je neobyčajne zložitá a zatiaľ s konečnou platnosťou nevyriešená, T. Štefanovičová sa snaží vykresliť aspoň stav bádania a jeho doterajšie výsledky. Uvádza názory jednotlivých bádateľov, ktoré sa niekedy líšia, ale v celkovej koncepcii vymedzenia priestoru, kde sa slovanské kmene formovali, sú však zajedno", píše autorka na s. 24. Ale na s. 154 sa možno dočítať, že rozdiely v názoroch jednotlivých autorov sa týkajú predovšetkým vymedzenia územného rozsahu slovanskej pravlasti". Domnievam sa, že najviac rozdielnych názorov možno evidovať v nazeraní na vetkosť podielu tej-ktorej kultúry na vzniku slovanskej kultúry. Nevyriešeným ostáva aj rozčlenenie Slovanov na jednotlivé vetvy, o ktorom sa autorka domnieva, že prebehlo na kryštalizačnom území slovanskej pravlasti. Tento problém zatiaľ je nejasný a definitívne nevyriešený. Podobne je to aj pri skupine Kolčín-Tu še mlja, ktorá je v práci prezentovaná ako slovanská, hoci v odborných kruhoch sa ešte stále diskutuje o možnosti spájať nálezy tejto skupiny so Slovanmi (pozri Z. Váňa, Svet dávných Slovami, Praha 1983, s. 23). Treťou kapitolou (Na prahu novej domoviny) začal a T. Štefanovičová sledovať dejiny Slovákov, začínajúce príchodom slovanských skupín na naše územie v druhej polovici 5. stor. Všíma si postup osídľovania Slovenska, ktoré prebehlo v niekoľkých etapách a rôznymi smermi. Pri sledovaní tohto neobyčajne zložitého procesu sa pridržiava výsledkov dosiahnutých štúdiom archeologických prameňov získaných výskumami v ostatných rokoch. Ďa l ej venuje pozornosť materiálnej a duchovnej kultúre najstarších Slovanov a ich ekonomike i spo ločenskému zriadeniu. Poukazuje na skutočnosť, že mnohé úseky histórie najstarších Slovanov na našom území nie sú dostatočne prebádané a závery sú skôr hypotetické. Nepočetnosť archeologických prameňov z pertraktovaného obdobia zo Slovenska sa autorka snaží vyvážiť štúdiom písomných záznamov antických historikov o balkánskych Slovanoch a poznatky aplikovať aj na súdobé kmene obývajúce našu vlasť, čo

232 SPRÁVY A RECENZIE 233 z metodického hľadiska nemožno považovať za správne. Rozdielne prostredie, do ktorého slovanské kmene prichádzajú, vytvára aj rozličné podmienky pre ich ďalší vývoj. Preto sú slovanské kmene v jednotlivých oblastiach na rôznych stupňoch vývoja a treba ich študovať v konkrétnom čase a priestore. Ďalšie dve kapitoly (Príchod Avarov a Samova ríša. Avari a Slovania) sú venované dobe, keď časť slovanských kmeňov žila v symbióze s Avarmi, ktorí v priebehu 7. stor. zaujali nížiny južného Slovenska a ovplyvnili nielen vývoj slovanskej materiálnej i duchovnej kultúry, ale aj ekonomický a politický vývoj slovanskej society. T. Štefanovičová s prehľadom a v širokých dimenziách opisuje všetky stránky života obyvateľstva v predmetnej oblasti. Najprv venuje pozornosť genéze a najstarším dejinám Avarov, osobitne pred príchodom do karpatskej oblasti, ale najmä por. 568, keď ju osídlili na vyše 200 rokov. Chronologické otázky, sociálne i ekonomické problémy tvoria gros pertraktovaných kapitol. Osobitnú kapitolu dejín Slovanov v tomto období tvorí tzv. Samova ríša. Množstvo s ňou súvisiacich nevyriešených problémov neumožnilo ani T. Štefanovičovejnapísať súvislé dejiny tohto slovanského kmeňového zväzu. Početné odborné práce o Samovej ríši ponúkajú rôzne teórie, ale ani jedna z nich nenadobudla všeobecnú platnosť. Z toho vychádza aj autorka a podáva akýsi prehľad názorov a záverov o vzniku ríše, jej rozložení, o polohe Vogastisburgu atď. Prenikanie Avarov na dnešné územie Slovenska autorka datuje do polovice 7. stor. Je to doba, keď písomné pramene o Avaroch mlčia a výskum sa musí opierať len o archeologické nálezy. Preto v strede jej pozornosti stoja pohrebiská, zatiat čo sídliská (vzhľadom na ich nepočetnosť) uvádza len okrajovo bez toho, aby poukázala na ich význam pre štúdium štruktúry osídlenia Slovenska v dobe avarského kaganátu. V porovnaní s južným Slovenskom, patriacim ku kaganátu, venuje autorka neúmerne malú pozornosť severným oblastiam nášho územia. Uvádza síce archeologické pramene - mohylníky, deliac ich podľa pohrebného rítu, ale neinterpretuje ich z hospodárskeho či spo ločenského hľadiska. V nasledujúcej kapitole (Pád avarskej moci a zjednotenie Slovanov) sa čitatet oboznamuje s neobyčajne dôležitým úsekom našich národných dejín, keď kultúrny, sociálno-ekonomický a politický vývoj dosiahol takú úroveň, že sa vytvorili podmienky pre vznik prvého slovanského štátneho útvaru. Vychádzajúc z faktorov zaznamenaných v písomných správach T. Štefanovičová opisuje postupný rozpad avarského kaganátu a avarskej politickej moci na prelome 8. a 9. stor. Franskými analistami zachytené opakujúce sa útoky franských vojsk na Avarov boli podľa autorky príčinou rozpadu kaganátu. Tento záver treba doplniť v tom zmysle, že franské vojská len dovfšili proces úpadku, ktorý postupne rozkladal avarský kaganát. Vnútorné mocenské rozbroje, ale najmä neschopnosť ďalšieho ekonomického vývoja vojenských družín v podmienkach usadlého života, boli základnými príčinami rozpadu avarskej ríše, ktorá po dobu svojej existencie žila z vojnových koristí a na účet podrobeného, najmä slovanského obyvateľstva. Hypoteticky možno predpokladať, že aj Slovania žijúci v okrajových oblastiach severozápadnej časti kaganátu sa pričinili o jeho úpadok odmietaním svojej podpory. Veď práve v okrajových oblastiach kaganátu a ich tesnom susedstve žilo vyspelé slovanské obyvateľstvo, ktoré vytvorilo nadkmeňové útvary, Pribinovo a Mojmírovo kniežatstvo, a tie boli základnými zložkami Veľkomoravskej ríše. V snahe vytvoriť čo najúplnejší obraz o vzniku Veľkej Moravy autorka sleduje aj súveký vývoj na Morave a synchronizuje ho s vývinom na Slovensku. Krátkou charakteristikou a interpretáciou archeologických prameňov zo začiatku 9. stor. dokazuje, že v tomto období bola... na Morave a Slovensku vyspelá spoločnosť so zárodkami triedneho rozvrstvenia, zjednotená do dvoch kniežatstiev so širšou nadkmeňovou pôsobnosťou." Ďalší vývoj tejto vyspelej society sa sleduje v siedmej kapitole (Vznik VeTkej Moravy). Jej obsahom je analýza okolností, za ktorých došlo k spojeniu Mojmírovho a Pribinovho kniežatstva, sledovanie začleňovania jednotlivých oblastí Slovenska do Veľkomoravskej ríše, jej územné rozšírenie, ako i vzťah Mojmíra k Franskej ríši. Relatívne rozsiahlu časť kapitoly tvorí súpis a krátka charakteristika hradísk, ktorým autorka venuje veľkú pozornosť. Člení ich na centrá svetskej a cirkevnej moci, refugiálne a strážne hradiská. Treba oceniť snahu T. Štefanovičovej povedať čo najviac o týchto závažných archeologických prameňoch, žiaľ, veľm i skromne skúmaných. Na Slovensku dodnes nie je ani jedno hradisko prebádané celé; realizoval sa len nepatrný počet archeologických výskumov rôzneho, skôr menšieho rozsahu (zisťovacie sondy a pod.). Písomné pramene neobsahujú, až na ojedinelé úryvkovité poznámky arabských kupcov a nejasný zápis Geografa Bavorského o hradoch severne od Dunaja, záznamy o hradiskách, ich funkcii, prípadne o živote v nich. Preto väčšina domnienok sú hypotézy, čo nakoniec konštatuje aj T. Štefanovičová. Ôsma kapitola (Panovanie Rastislava a byzantská misia) je napísaná na základe štúdia písomných prameňov a len jej záver sa opiera o archeologické pamiatky. Z Fuldských letopisov, ale aj ďalších západoeurópskych prameňov, autorka vyberá fakty o postavení sa Rastislava na če lo moravského štátu, o jeho snahách vyman iť sa spod franského vplyvu a jeho úsilí zamedziť politický vplyv pod rúškom šírenia kresťanstva. Do širších historických súvislostí je v komponované Rastislavovo posolstvo byzantskému cisárovi a vykreslené je politické pozadie tohto historického činu. Autorka neostala nič dlžná ani solúnskym bratom. Uvádza ich krátke životopisy a opisuje pôsobenie vo Veľkomoravskej ríši. Pri hodnotení ich diela vyzdvihuje najmä činnosť spojenú so slovienskym písomníctvom a rozsiahlym literárnym dielom, ktorého význam presahoval hranice Veľkej Moravy. Prejav pôsobenia byzantskej misie v archeologických prameňoch sleduje autorka na zachovaných pamiatkach cirkevnej architektúry. V súvise s tým analyzuje najstaršie kostolné stavby u nás. Za predčasný možno považovať názor na vzťah byzantskej misie k stavbe na Devíne, nakoľko je potrebné definitívne vyriešiť datovanie stavby (vzťahov hrobov z 9. stor. k stavbe), ale zodpovedať aj otázku, prečo sa na Devíne odkrytý typ stavby, autorkou odvodzovaný z Macedónie, nenašiel medzi odkrytými stavebnými objektmi na moravských a panónskych lokalitách, bezprostredne spojených s činnosťou Konštantína a Metoda. Predposledná kapitola (Ríša Svätoplukova) sa zaoberá najmä vzťahom VeTkej Moravy k Franskej ríši a snahou Svätopluka o rozšírenie moci a pripojenie susedných oblastí k Veľkomoravskej ríši. V závere kapitoly autorka opisuje stav hospodárskej úrovne dosiahnutej za Rastislava, ale najmä za Svätopluka. Rozvinutú remeselnú výrobu, reprezentovanú produktmi zhotovenými na vysokej technickej úrovni, umožnilo vyspelé poľnohospodárstvo. Úspešný rozvoj vetkomoravskej Society mal za následok diferenciáciu obyvatetstva do takej miery, že sa podľa autorky vytvorili predpoklady pre vznik včasnofeudálnych vzťahov, čo vyjadruje nasledovne: Celkový hospodársky a spoločenský obraz života na Veľkej Morave naznačuje, že sa niekedy v druhej polovici 9. storočia premenila na včasnofeudálny štát." Ekonomicko sociálna ani politická a kultúrna vyspelosť neuchránili Veľkomoravskú ríšu pred rozpadom. Ako k tomu došlo,

233 234 SPRÁVY A RECENZIE vysvetľuje T. Stefanovičová v poslednej kapitole (Koniec Veľk ej Moravy). Nezhoda medzi Svätoplukovými synmi zaznamenaná v písomných prameňoch, ale aj rozpory medzi Moravanmi, ako aj vojenské prepady Maďarov, spôsobili rozklad ríše. Konštatovaním, že zánikom Veľkomoravskej ríše začiatkom 10. storočia sa skončila významná časť našej dávnej histórie. Jej postavy a udalosti prežili však vo vedomí ľudu, v ľudovej tradícii stáročia, zohrali významnú úlohu v procese nášho národného obrodenia a aj v dnešných časoch vytvárajú pevný základ nášho národného povedomia", kon č í T. S tefanovičová svoju prácu, ktorou chcela ešte viac pre hlbi ť národné povedomie. Do akej miery sa jej to podarilo, ukáže veľk osť záujmu širokej verejnosti oboznámiť sa s obsahom práce. Príťažlivosť knihy zväčšujú farebné a čiernobiele ilustrácie archeologických nálezov a mapky. Predstavivosť čitateľa prehlbujú kreslené rekonštrukcie odkrytých architektonických pamiatok. Škoda, že označenie ilustrácií nie je jednotné, najmä pokiaľ ide o lokality, ktoré pri niektorých ilustráciách chýbajú (s. 63, 79), alebo sú nepresné (s. 132, chýba bližšia lokalizácia v rámci Pobedima), či chybne uvedené (s. 14, nejde o sponu z Levíc, ale o pracku z Košíc; s. 60, kovania nie sú len z Cataja, ale aj z Cífera-Páca a Čierneho Brodu). Predstavu čitateľa o jazdeckých hroboch by bola upresnila kresba neporušeného hrobu miesto uvedenej ilustrácie porušeného jazdeckého hrobu (s. 52), v ktorom kostry jazdca a koňa nie sú v anatomickom slede, ale rozhádzané a pomiešané. Uvedené nepresnosti nie sú však takého charakteru, aby znižovali hodnotu práce a zásluhu T. Stefanovičovej na propagovaní výsledkov archeologicko-historického bádania našich najstarších národných dejín. Zlata Čilinská Michal Parczewski: Pocz~tki kultury wczesnoslowiaóskiej w Polsce. Krytyka i datowanie zródel archeologicznych. Wroclaw- Warszawa - Kraków- Gdansk-Lódz 1988, 211 strán textu, 21 obrázkov v texte, 85 tabuliek, nemecké resumé. Michal Parczewski: Najstarsza faza kultury wczesnoslowiaóskiej w Polsce. Kraków 1988, 155 strán textu, 29 obrázkov, nemecké resumé. Prvá z recenzovaných monografií z pera M. Parczewského má štyri kapitoly: 1. Úvod, 2. Stav pramennej základne, 3. Analýza hnuteľných pamiatok, 4. Chronológia. Súčasťou práce je bibliografia, nemecké resumé a materiálová časť, ktorú tvorí katalóg nálezísk a kresbové tabuľky. Každá kapitola je členená na menšie, prehľadne numericky označené tematické celky, resp. podkapitoly, čo čitateľovi umožňuje pohotovo sa v monografii o rientova ť. Úvod. Cieľom práce je prezentácia, kritika a ustálenie chronológie archeologických prameňov najstaršej fázy včasnoslovanskej kultúry v Poľsku. Územie severovýchodného Poľska, kde na prahu včasného stredoveku sídlili kmene Baltov, presahuje rámec témy. Pod termínom včasnoslovanský M. Parczewski rozumie prejav kultúry Slovanov v stor zlučujúc pnôuzné archeologické kultúry ako pražská, korčakovská, peňkovská a pod., ale aj nie celkom jednoznačne definované skupiny a typy, napr. Dziedzice, Sukow, Nowiny, Suceava-~ipot. Predmetné obdobie zaberá časový úsek asi poldruha až dve s t oročia. Teoreticky sa v ňom môžu n achádzať relikty z predchádzajúcej etapy dejín, v závere i nové formy prejavu materiálnej a duchovnej kultúry v nadväznosti na prec~od do vyššieho vývojového štádia. Autor vo svojej práci zozbieral a kriticky zhodnotil nálezy z tých poľských lokalit, ktoré splňajú nasledujúce kritériá: 1. sú datované jednotlivými autormi na prelom a do 6. stor.; 2. určite alebo s vysokou pravdepodobnosťou obsahujú uzavreté celky, alebo sa z nich z.ískali dobré datujúce prostriedky z uvedeného obdobia; 3. nepatria do okruhu kultúr neskororímskeho obdobia. Všetky predmety materiálnej kultúry boli nakreslené v mierke 1: 1, čím sa umožnilo pramene dôkladne porovnať. Z toho istého dôvodu sa tiež zjednotili mierky pôdorysov a profilov archeologických objektov. Domnievame sa, že z hľadiska metodiky práce s archeologickými prameňmi včas noslovanského obdobia je to veľmi progresívny postup. Obzvlášť ak si uvedomíme, že datovanie lokalít sa na celom území rozšírenia včasnoslovanských kultúr v prevažnej miere opiera o nálezy keramiky. V rôznych publikáciách je sledovanie signifikantných proporcii nádob často znemožnené práve nízkou úrovňou a n ejednotnosťou grafického zobrazenia. V kritickej stati o dejinách výskumu danej problematiky podáva M. Parczewski syntetický obraz o základných problémoch a tendenciách v poľskej archeologickej vede. Stav pramennej základne. Do analýzy vstupovalo 94 lokalít, ktoré rôzni bádatelia datovali do rozpätia záver 5.-začia tok 7. stor. Pretože je reálny rôzny stupeň kvality spracovania a publikovania prameňov, autor zdôrazňuje nutnosť priameho styku archeológa so spracúvaným materiálom. Z autopsie pozná nálezy zo 67 lokalít, materiál z 19 lokalít mu bol dostupný len z literatúry, o ďalších ôsmích lokalitách jestvuje v literatúre len zmienka (stav k roku 1986). Po vyl účení mylne datovaných, resp. neuzavretých nálezových celkov ostalo z územia Poľs ka 41 nálezísk zo včasnoslovanskébo obdobia, z nich 32 bolo dostupných na spracovanie. K analýze sa využil materiál zo 129 nálezových celkov (120 sídliskových objektov, jeden depot, zvyšok hroby). Zo 7400 získaných predmetov materiálnej kultúry až 98 % tvorí keramika (50 celých nádob, 7200 fragmentov nádob a niekoľko desiatok úlomkov pražníc). Rozborom keramických výrobkov venuje autor podstatnú časť kapitoly. Hrnčiarsku surovinu, z ktorej sa nádoby modelovali, rozdelil do dvoch skupín. Prvá, zrnitá s rôznou veľkosťou frakcií je typická pre najstaršiu včasnoslovanskú fázu. V mladšom období k nej pristupuje keramika vyhotovená z homogénnejšieho, menej zrnitého cesta. Obzvlášť charakteristická je pre keramiku robenú na kruhu. Podobnú chronologickú súvislosť v unitosti keramickej hmoty konštatoval na území Čiech J. Zeman (1976, s. 186, 188). Podotýkame, že pri vyhodnotení nálezov z juhozápadného Slovenska D. Bialeková (1962, s. 131) podobné vzťahy nezistila. /: P. Rusanovová (1976, s. 25, 33) evidovala na území Ukrajiny tendencie opačné, podobne ako aj /. A. Rafanovičv ( 1972, s. 158) v Moldavsku. Absolútnu prevahu v nálezovom inventári tvorí keramika hmcovitých tvarov modelovaná vo voľnej ruke. Jej typologickú klasifikáciu možno vytvoriť dvoma spôsobmi. Intuitívne, voľným pozorovaním a evidovaním zhodných vonkajších znakov, alebo na základe meraných proporcií. Pri vytvorení typológie keramiky sa M. Parczewski priklonil k druhému spôsobu, i keď si uvedomuje úskalia a slabé stránky tohto postupu. Hoci typologické systémy iných autorov podrobil kritike, ich inšpirujúce prístupy zohľadnil vo svojej typológii, no svoju systematiku neopiera o výsledky týchto prác. Vyčleni l 12 typov nádob, označených arabskými číslicami. Typy

234 SPRÁVY A RECENZIE predstavujú hrncovité tvary (výška je zhodná alebo väčšia ako priemer maximálnej vydutiny), typy 9-11 územčisté misovité tvary (výška je menšia ako priemer maximálnej vydutiny) a typ 12 - taniere. Základné typy sú rozdelené do obmien, tiež označených arabskou číslicou, nasledujúcou za číslom typu a bodkou. Nízky počet celých, resp. rekonštruovatefných nádob, ako aj ich zriedkavý spoluvýskyt neumožňuje použiť klasifikáciu na dôkladnú chronologickú analýzu. Vyčlenené tvary nádob z Poľska majú rad analógií na súvekých náleziskách strednej a východnej Európy. Vzory typov a ich obmien sú v publikácii reprezentované grafickými príkladmi z konkrétnych nádob, v typologickej tabuľke osobitý, neopakovateľný variant v rámci definovaných typov a ich obmien. Táto skutočnosť odráža samotnú povahu keramickej produkcie vo včasnoslovanskom období. To však neznamená, že predložená typológia je samoúčelná. Ako príklad jej využitia uvádzame typ 2. Ide o klasický tvar hrnca pražského typu. Vyskytuje sa nielen v nálezových celkoch s nezdobenou, len v ruke modelovanou keramikou, ale aj s keramikou zd_obenou a robenou na kruhu. V literatúre sa často stretávame s datovaním objektov do začiatku 6., resp. do 6. stor. len na základe výskytu hrncov typu 2, pričom ich chronologický rozptyl je podstatne širší, ako na to už v minulosti poukázala na príkladoch zo Slovenska i D. Bialeková (1968, s. 625). Pri tvorbe predmetnej typológie M. Parczewski využil nielen pomery merateľných proporcií nádob, ale rozčlenil typy i podľa ich veľkostí (malé - v cm, stredné - v cm, veľké - v. 33 cm a viac; najčastejšie sa vyskytujú nádoby vysoké cm). Inak precízne vysvetlenie mechanizmu vydelenia jednotlivých typov dôkladnejšie neobjasňuje dôvod triedenia podľa veľkostí. Dochádza tu i k istému protirečeniu, keď horná medzná hodnota výšok malých nádob a dolná stredne veľkých je totožná (18 cm). Efektívnejšie, čo sa týka využitia pri datovaní, sa ukazuje sledovanie mikromorfológie hrnčiarskych výrobkov. Signifikantné sú najmä okrajové partie nádob, kde hlavným kritériom je tvar, stupeň a smer vyhnutia okraja. Na predpoklade, že morfológia horných častí nádob je najcitlivejším chronologickým ukazovateľom, sú založené aj typologické systémy iných autorov, i keď spôsoby vyčlenenia typov sú odlišné (Baran, 1988, s ; Rusanova, 1976, s. 21, obr. 7; Rusanova - Timoščuk, 1984, s. 26, tab. medzi s ). Autor recenzovanej monografie spracoval 650 okrajov (vrátane celých nádob). Vydelil z nich deväť typov, označených vefkými písmenami abecedy. Vnútri typov existujú obmeny, označované malými písmenami abecedy, nasledujúcimi za symbolom typu a bodkou. Výsledkom je typologická škála, kde šesť typov predstavujú okraje hrncovitých (prevažujú) a misovitých nádob (typ A-F), po jednom type výlučne mís (G), nádob robených na kruhu(o), tanierov (H) a pražníc (J). Dná a ich obmeny tvoria samostatný typ K. Tým sa získalo 57 znakov pochádzajúcich zo 102 súborov, okrem dvoch pohrebísk z 24 sídlisk. Autor upozorňuje na skutočnosť, že ide výlučne o sídliskové jamy, kde genéza ich výplne je diskutabilná - čo je ovšem problém, s ktorým sa stretáva archeologická veda nielen v rámci štúdia včasnoslovanských pamiatok. Po rezignácii na :zriedkavo sa vyskytujúce typy ostalo 29 atribútov, doplnených o výskyt ornamentu a obtáčania. Výstupom porovnaní je korelačný graf (obr. 17), o ktorý sa opierajú chronologické závery. M. Parczewski sám považuje celý vytvorený systém za pracovnú hypotézu, vychádza však zo všeobecne prijímaného predpokladu chronologických vzťahov Jen v ruke modelovanej nezdobenej keramiky s keramikou zdobenou a robenou na kruhu. Ukazuje sa, že niektoré typy okrajov majú dlhé trvanie, čo sa prejavuje častým spoluvýskytom s inými typmi. Medzi najstaršie relikty patria nálezy s veľmi nízkym, valcovite tvarovaným ústím, vodorovne zrezaným i zaobleným okrajom, ďalej slabo profilované nádoby s okrajom vodorovne zrezaným a nádoby s valcovitým ústím a charakteristickým výstupkom pod zrezaným okrajom. Včasné chronologické postavenie nádob s vtiahnutým ústím nie je zatiaľ na území Poľska možné verifikovať. Najcharakteristickejšie pre pražský" kultúrny okruh sú hrnce so stredne vysokým valcovitým ústím s vodorovne zrezaným i zaobleným okrajom (typy B.b a E.b). Podobne ako nádoby typu 2 ich nemožno brať ako datovací prostriedok s veľmi včasným výskytom, ale len ako typický prejav včasnoslovanského osídlenia stor. Presnejšia chronológia sa dá urobiť len na základe spoluvýskytu s inými kultúrnymi elementmi staršieho, resp. mladšieho charakteru. V časti o keramike autor uvažuje i o pôvode výzdoby a obtáčania vo včasnoslovanskom prostredí, ako aj o možnostiach využitia týchto fenoménov pre datovanie. Jednoznačne odmieta teóriu o vplyve domáceho neskororímskeho prostredia. Na základe dobre datovateľných nálezových celkov a superpozícií konkrétnych objektov dospel k záveru, že v 6. až na začiatku 7. stor. sa v medziriečí Ondry a Visly hrnčiarsky kruh nepoužíval. Masový výskyt novej technológie začína od polovice 7. stor., pričom najvčasnejšie sa objavuje v juhozápadných a južných častiach Poľska. Slovania prišli do styku s vyspelejším hrnčiar stvom pri expanzii do oblasti dolného a stredného Podunajska, kde prežívali neskoroantické výrobné centrá. Ďalšia časť kapitoly Analýza hnuteľných pamiatok pojednáva o ozdobách a súčastiach odevu. l po prehodnotení chronológie nálezov lúčovitých spôn sa ukazujú ich pomerne dobré datovacie schopnosti. Žiar, ani v jednom prípade sa nenašli v uzavretom nálezovom celku, preto ich nemožno využiť na spresnenie datovania jednotlivých typov keramiky. Na lokalite 62A v Krakove-Nowej Hute sa preskúmala sídlisková jama 45. Okrem nezdobenej keramiky modelovanej v ruke a jednej zdobenej nádoby sa v objekte našiel aj depot bronzových predmetov. Z nich lichobežníkové prívesky možno pomerne presne datovať na prelom 6. a 7. stor. Nálezy bronzových špirálok, ihlíc, rozetky, prsteňa, pracky a nákončia sa síce nevymykajú z časového rámca včasnoslovanského horizontu, ale povahou informácie v nich obsiahnutej nie sú vhodným datovacím kritériom. To isté možno konštatovať io náradí a predmetoch dennej potreby. Do tejto kategórie patria nože, prasleny, tkáčske a rybárske závažia, osličky, kadluby, rybárske háčiky, skoby a klince, železná misa, kostené korčule, hrebene, ale aj mince, žiaľ, tiež bez vhodných nálezových súvislostí. V záverečnej časti tretej kapitoly sa autor zaoberá ostrohami s háčikmi zahnutými dovnútra. J. Zak(1959) pri monografickom spracovaní ostrôh datoval predmetný typ do 6. stor. O toto datovanie sa opiera chronológia viacerých lokalít v Poľsku. Vychádzajúc zo širších európskych súvislostí M. Parczewski dokazuje, že podla súčasného stavu bádania nemožno tento typ ostrôh datovať do 6. stor., ich výskyt aj v prvej polovici 7. stor. je málo pravdepodobný. Chronológia. Ako ukázala analýza hnutefných pamiatok, na prevažnej väčšine lokalít má len keramika reálnu šancu vystupovať ako datujúci prostriedok. Vnútornou porovnávacou analýzou keramiky sa vydelili dva časové horizonty včasnoslovanského obdobia v Poľsku - starší (fáza I) a mladší (fáza II), spojené skupinou nálezov spoločných pre obe fázy (1 + II). Označenie I + II je čisto technického rázu, netvoá prechodný horizont. Na počiatky I. fázy treba prihliadať so zretefom na problematiku zániku neskororímskeho osídlenia v Pofsku. Tenninus post

235 236 SPRÁVY A RECENZIE quem pre najstaršie prejavy včasnoslovanskej kultúry je záver neskororímskeho obdobia a jeho tradícií krátko po polovici 5. stor. (východné, južné a juhozápadné Poľsko). Do konca 5., resp. začiatku 6. stor. sa udržali staršie relikty v niektorých častiach stredného Poľska, východného Veľkopoľska a Kujavska, najdlhšie, do prvej štvrtiny 6. stor. v Pomoransku. Tieto dáta vyznačujú potenciálne možný počiatok včasnoslovanskej kultúry v jednotlivých regiónoch Poľska. Datovanie hornej hranice fázy 1 sa opiera o časové zaradenie depotu z Nowej Huty na prelom 6. a 7. stor. Jeho význam spočíva v tom, že vyznačuje počiatky prechodu medzi fázami 1 a II. Priebeh zmien bol zložitý a nie všade sú čas n ý. Ukončenie tejto etapy vývoja (fázy II), t. j. prevaha obtáčaných nádob nad neobtáčanými, začala až po polovici 7. stor. Z tohto aspektu progresívnejšie tendencie vykazujú južné oblasti Poľska. Materiály tvoria integrálnu súčasť publikácie. V katalógu nálezísk nájde čitate ľ všetkých 94 lokalít vstupujúcich do analýzy. Heslá sú abecedne zoradené, obsahujú autorovi dostupné informácie, jeho stanovisko k datovaniu, ako i pôvodnú literatúru a miesto uloženia nálezov. V tabuľkovej časti sú osobitne prezentované topografické mapky s lokalizáciou významnejších lokalít (tab. 1-V) a plány archeologických sond jednotlivých nálezísk (tab. Vl- IX). Obrázkové prílohy, obsahujúce nálezy hmotnej kultúry spolu s pôdorysmi a rezmi objektov, zobrazujú tabuľky X - LXXXV. Zoradené sú podľa regiónov v poradí Malopofsko, Sliezsko, VeTkopoľsko, Pomoransko, Kujavsko a Mazovsko. Novátorská je grafická legenda, ktorá upozorňuje na prítomnosť sledovaných znakov (napr. obtáčanie, výzdoba, neistý pôvod). V recenzovanej monografii sa pri biadaní analógií k poľskému nálezovému fondu M. Parczewski opiera o materiál z rôznych oblastí Európy, nevynímajúc Slovensko. Pri tejto pn1ežitosti sa okrajovo dotkol i otázky etnickej príslušnosti a datovania súboru popolníc z Potvoríc (s. 64). D. Bialeková ako autorka pôvodnej správy o náleze a jeho vyhodnotenia v kontexte nálezov z juhozápadného Slovenska síce poukazuje na možnosť styku Slovanov s pauperizovaným germánskym obyvateľstvom, a to na pn1dade profilácie urien s vtiahnutým ústím z Potvoríc, ale celý súbor považuje za včasnoslovanský (Bialeková, 1962, s , 125, 126, obr ; 1980, s. 217; 1987). V. Turčan (1983, s ) uvádza analogické nálezy v langobardskom prostred!. V západnej časti rozšírenia včasnoslovanských kultúr sa nádoby tohto typu vyskytujú v širšom časovom rozptyle. Pre východné oblasti sú typické skôr pre staršie včasnoslovanské obdobie (s ), čiže sú, i keď zriedkavejším, sprievodným materiálom keramických tvarov typických pre včasnoslovanské prostredie, naviac i v oblastiach mimo možností styku s Langobardami. Za dôkaz pobytu Langobardov na strednom Považí považuje V. Mináč (1985, s. 133) nález žiarom deformovaných sklenených korálikov z predmetného pohrebiska. Domnievame sa, že na kultúrnu príslušnosť potvorických nálezov upozo rňuje úprava povrchu nádob, materiál, z ktorého boli vyrobené, spôsob modelovania, tvar ostatných urien v súbore, v neposlednom rade aj samotný potrebný rítus. To všetko je typické pre včasnoslovanský kultúrny okruh, ako ho charakterizuje i M. Parczewski. Využitie bronzovej špirálky z hrobu 3 (s. 84) ako datujúceho predmetu vo vzťahu k včasnoavarským pamiatkam nepovažujeme za vhodné. V tomto kontexte je pozoruhodný doklad miestnej metalurgie farebných kovov na včasnoslovanskom sídlisku v Považanoch, v tesnom susedstve katastra Potvoríc (Staššíková-Stukovská - Fusek, 1988, v tlači). Sídliskové objekty tu obsahovali len nezdobenú, v ruke modelovanú keramiku. Druhá z recenzovaných monografii je habilitačnou prácou M. Parczewského na Jagelovskej univerzite v Krakove. Pozostáva z deviatich kapitol - 1. Úvod, 2. N áčrt stavu pramennej základne, 3. Náčrt analýzy hnuteľných pamiatok, 4. Chronológia, 5. Osídlenie, 6. Hospodárstvo, 7. Spoločenské vzťahy, 8. Pohrebný rítus a duchovná kultúra, 9. Pokus o rekonštrukciu dejín včasnoslovanskej kultúry v Poľsku ; bibliografie, nemeckého resumé a obrázkovej prílohy. V prvých štyroch kapitolách autor v skrátenej a zjednodušenej forme predkladá výsledky svojej práce, publikované v už spomínanej monografii. Využijúc výsledky získanej chronológie nálezísk sa v nasledujúcich kapitolách zaoberá problematikou spo l oče nskej základne i nadstavby a načrtáva obraz dejín Poľska na počiatku stredoveku, zasadený do širšieho stredo- a východoeurópskeho kontextu. Osídlenie. Osady prvých slovanských kolonistov na území Po ľska sa rozprestierali v tesnej blízkosti vodných tokov nad ich zátopovou oblasťou. V najstaršej fáze je lokalizácia sídlisk nerovnomerná. V M alopoľsku a v dolnosliezsko-lužickom regióne sa ukazuje tendencia vy tvárať zoskupenia osád na územiach s vysokou bonitou pôdy. Osady sú rozmiestnené v pásoch pozdíž okraja riečnych terás. ich šírka neprekračuje rádovo niekoľko desiatok metrov. Sídliskové objekty tvoria niekedy skupiny, zistili sa i voľné plochy medzi hniezdami objektov. V 6. stor. boli osady neopevnené. Polozemnice s vykurovacím zariadením v niektorom z rohov ako jeden z dôležitých entografických ukazovateľov včasnoslovanskej kultúry sa vyskytujú len na menovaných územiach. Hľadan ie ich genetického pôvodu v domácom neskororímskom podloží považuje autor monografie za nesprávne. V ostatných častiach sledovaného územia sú zvyškami obydlí zrejme veľké oválne jamy tvarom blízke obdlžniku; stopy po ich nadzemných konštrukciách sa nedochovali. Hospodárstvo. Základným článkom hospodárstva včasnoslovanskej society bolo poľnohospodárstvo. Pre najstaršie slovanské osídlenie Poľska chýbajú biologické zvyšky, na základe ktorých by bolo možné rekonštruovať spektrum využívaných kultúrnych plodín, resp. skladbu stáda domácich zvierat. Ako metodická pomôcka tu slúžia nálezy z mladších období a analógie zo susedných území. V oblasti remesiel sa nenašli doklady pre špecializovanú výrobu, i keď v niektorých sférach činnosti boli nutné základné odborné znalosti. Spoločenský nadprodukt nebol taký vysoký, aby umožnil tovarovú výmenu vo väčšom meradle. Ani hutníctvo železa nebolo natoľko rozvinuté. aby lokálne dielne mohli zásobiť svojou výrobou širší okruh odberateľov a uspokojiť dopyt. Spoločenské vzťahy. Archeologické pramene pochádzajúce z pohrebisk sú málopočetné a majú slabú vypovedaciu hodnotu. Preto na príklade pohrebísk nemožno riešiť otázku spoločenských vzťahov. Analýza hmotných prameňov zo sídlisk ukazuje na to, že nálezy z jednotlivých lokalít sú pomerne rovnocenné. Jediný bohatší súbor - nowohutský depot - sa skladal z niekoľkých bronzových predmetov. ktorých pôvodná hodnota nie je známa. pričom časť nálezov tvoria importy. Prevládala všeobecne nízka ekonomická úroveň bez výraznejšej špecializácie v remeslách a nevyskytujú sa ani doklady spoloče nskej stratifikácie. Súčasný stav bádania osád v Poľsku neumožňuje sledovať vývin rodovej spoločn osti, naviac ich chronológia nie je dostatočne precízna a sídlisková štruktúra bola nestabilná. Typ obydlí upozorňuje na to, fe základnú bunku včasnoslovanskej spoločnosti tvorili malé rod.iny s niekoľkými osobami. Malé pn'buzné rodiny tvorili rod, viac rodov zase väčšie skupiny, resp. malé kmene", obývajúce uzavreté sídliskové areály. V prípade Poľska v najstaršom obdobi na úrodných pôdach hornej Visly, strednej Odry a na menej žírnych terénoch Mazovska.

236 SPRÁVY A RECENZIE 237 Pohrebný rítus a duchovná kultúra. M. Para.ewskí sa pri interpretovaní problematiky pohrebného rítu opiera o výsledky výskumov H. Zoll-Adamíkowej (1975; 1979). Pre ve ľké čast i územia Poľska je typická absencia pohrebisk nielen vo včasnoslo vanskom období, ale aj v mladších obdobiach včasného stredoveku. Tento jav súvisí i so spôsobom pochovávania, nezisteného archeologickým výskumom. Môže ísť napríklad o rozsypávanie spálených pozostatkov mŕtvych v areáli osád alebo i mimo ich okruhu. K takýmto zvyklostiam už jestvujú i priame doklady (s. 83). Zvyk pochovávať spopolnené zvyšky nebožtíka v ume je pravdepodobne druhotný. Popolnicové polia sú staršie ako mohylníky, ktoré nastupujú až v 7. stor. Duchovný život a zvyky Slovanov v 6. stor. čiastočne opisujú neskoroantické pramene. Pokus o rekonštrukciu dejín včasnoslovanskej k11ltúry v Poľsku. Pri kritickom zhodnotení spôsobilosti rôznych kategórií prameňov na výskum titulnej problematiky kapitoly sa ukazuje, že archeológia v porovnaní s inými disciplínami disponuje širokou pramennou základňou, ktorá sústavne rastie do kvality. Tým je jej prednostne umožnené verifikovať rôzne hypotézy a teórie. Archeológia identifikuje včasnoslovanskú kultúru tak, že porovnáva zodpovedajúce skupiny pamiatok na území, ktoré podľa písomných prameňov v 6. stor. obývali Slovania, a kombinuje retrospektívnu metódu (zna.losť slovanských pamiatok stor.) s progresívnou (radikálny zlom, premeny kultúr počas 5. stor.). Tým sa vyčleňuje prechodný variant, označený ako včasnoslovanská kultúra. Sú pre ňu typické: 1. charakter osídlenia - otvorené osady pozdlž tokov riek tvoria zoskupenia sídlisk; štvorcové polozemnice s vykurovacím zariadením umiestneným v rohu; 2. hospodársky model - základňu tvorí poľnohospodárstvo s akcentom na dorábanie prosa a pšenice, v stáde dominuje hovädzí dobytok, chýba rozvinutá remeselná výroba; 3. druh pohrebného rítu - ploché žiarové hroby urnové alebo jamkové, celková chudoba sprievodného inventára. V otázke genézy Slovanov sa autor prikláňa k názoru tých bádateľov, ktorí kolísku Slovanov lokalizujú do oblasti rozšírenia kultúr Korčak, Peňkovka a K oločin. Tu sa v priebehu 5. stor. vytvorili kultúrne elementy, typické pre včasnoslovanské obdobie. Dobu expanzie Slovanov kladie do záveru 5. až prelomu stor. Tá postupne prebiehala v závislosti od rôznych faktorov. Pri riešení okruhu problémov spojených s teóriou o tzv. druhom ohnisku genézy Slovanov v severných častiach Poľska a v NDR predmetnú teóriu vyvracia. Existuje celý rad javov, ktoré vylučujú možnosť vzniku Slovanov mimo oblastí Ukrajiny a Bieloruska. Severný variant včasnosl ovanskej kultúry je od počiat kov svojho vzniku v 6. stor. nasýtený kultúrnymi elementmi pražského" kultúrneho prostredia a čiastočne transformovanými prejavmi kultúr typov Koločin a Bancerovščina. Snahou tejto state je i eliminovať autochtonické tendencie prejavujúce sa v poľskej a nemeckej vede, ktoré spájajú proces vzniku Slovanov v severných oblastiach svojich území s neskorou dobou rímskou. Zánik včasnoslovanskej kultúry bol dlhodobý proces. Charakterizuje ho postupný rast zmien, ako to dokladá kontinuita osídlenia na mnohých sídliskách i pochovávania na pohrebiskách. Predbežne možno na území Poľska vyčleniť tri teritoriálne skupiny včasnoslovanského osídlenia s istými špecifickými črtami. Prvá, malopoľská, patrí bezprostredne do pražskej kultúrnej provincie. Objavujú sa tu i prvky (importovaná obtáčaná keramika, hlinené piecky) typické pre oblasť dolného Podunajska. Prevažnú väčšinu obydlí predstavujú štvorcové polozemnice s kamennou alebo hlinenou pieckou v rohu, sporadicky sa objavu je žiarový pohrebný rítus, časté sú nálezy klasických tvarov hrncov pražského typu (typ 2). Autor navrhuje nazývať najstarší horizont včasnoslovanskej kultúry v Malopofsku fázou Mogila" podľa eponymnej lokality v Krakove-Nowej Hute. Mazovská teritoriálna skupina je dosiaľ veľmi slabo preskúmaná. Keramika ukazuje na tesné styky s pražským kultúrnym okruhom a na silnú infiltráciu severovýchodných impulzov, pohrebiská sú malé, ploché, urnové, vystupuje tu tiež polozemnica kvadratického pôdorysu. Počiatky dolnosliezsko-lužickej skupiny sú pomerne mladšie ako malopoľskej. Prevládajú tu nadzemné obydlia s oválnou zahíbenou časťou, štvorcové polozemnice sú výnimočné. Keramické tvary sú pomerne nízke s vysokým podielom mís, sporadicky sa vyskytujú i nádoby typu 2. Úlohou ďalšieho bádania je upresn iť datovanie, ako i odpovedať na otázku, prečo došlo k zmene typu obydlí a v proporciách nádob. Autor navrhuje nazývať najstaršiu fázu včasnoslovanského osldlenia predmetnej oblasti fázou zukowickou" skupiny Sukow-Dziedzice, ktorá je geneticky zviazaná s pražským kultúrnym okruhom. Dejiny a dynamiku osídlenia Poľska osvetľujú i historické pramene. Podľa Jordana v prvých desaťročiach 6. stor. slovanskí Sklavíni osídľovali územie od dolného Dunaja pozdlž oblúka Karpát až po Vislu. Vidivarovia, zrejme germánskeho pôvodu, sídlili v oblasti ústia Visly, z východu s nimi susedili baltskí Estovia. Nálezové komplexy najstaršieho slovanského osídlenia v Poľsku - fáza Mogila, ktorá na západ neprekročila hornú Vislu - možno dať do súvisu so Sklavínmi. Územia na západ a severozápad od Malopoľska boli v tom čase neosídlené. Potvrdzuje to i Prokopius, keď píše, že v roku 512 Herulovia tiahli cez pusté neobývané územie. Z interpretácie správy Theophylakta Simokatta vyplýva, že v deväťdesiatych rokoch 6. stor. Slovania sídlili už na brehu Baltského mora. Tento prameň sa môže vzťahovať na sukowsko-dziedzický variant pražského kultúrneho okruhu. Pre 6. stor. bola vo východnej a strednej Európe typická destabilizácia osídlenia, čo ovplyvnilo možnosť pohybu rôzne veľkých etnických skupín. Slovania expandovali spočiatku do atraktívnejších, južných oblastí Európy, kde sa ešte stretli s dedičstvom antickej kultúry. Územie Poľska tvorilo len perifériu ich záujmov. V najstaršej fáze sa to prejavuje relatívne riedkym osídlením malej, južnej časti krajiny. Postupne boli osídľované i úrodné oblasti Sliezska a Kujavska. Proces zaujatia Poľska Slovanmi trval pomerne dlho a v 6. stor. nebol ukončený. Až v 7. stor. bolo osídlené východné Pomoransko a východné časti Dolného Sliezska. Pre dejiny osídlenia československa, ktoré autor zahŕňa do stredodunajsko-nadlabského variantu pražskej kultúry, je dôležitý poznatok, že severné sprašové predpolie Moravskej brány bolo osídlené až v 7. stor. z juhu, t. j. z moravskej strany. Podľa M. Parczewského počiatky slovanského osídlenia v Cechách a v oblasti strednej Labe sú teoreticky mladšie ako komplex malopoľsko-mazovský, ktorý sa rozvíjal bezprostredne v styku s pôvodnými územiami Slovanov (chronologický posun môže byť dokonca skoro jedno storočie). Východiskovým územím kolonizácie v smere Cechy-Nemecko bolo asi juhozápadné Slovensko a Morava. Na Slovensku na prelome 5. a 6. stor. Germáni už nesídlili. Severné časti Karpatskej kotliny mohli byť prvými Slovanmi osídlené zo severu z Malopoľska, a.ie i ziných smerov. Domnievame sa, že takto formulovanú problematiku datovania počiatku a smerov slovanských kolonizačných prúdov, obzvlášť na Slovensku, bude nutné verifi kovať. A to nielen v chronologickej rovine, ale aj geografickej (napr. vzťah východného a západného Sloven-

237 238 SPRÁVY A RECENZlE ska, postavenie Záhoria vo vzťahu k vývoju na juhozápadnom Slovensku a na Morave). Recenzované monografie M. Parczewského sú výrazným krokom vpred v rámci bádania dejín Slovanov nielen v Poľsku, ale i v stredo- a východoeurópskom kontexte. Autor kriticky zhodnotil súčasnú úroveň poľskej archeologickej vedy s akcentom na problematiku štúdia včasnoslovanského horizontu. Prehodnotil staršie i nové nálezové celky a po ich analýze zaujal stanovisko k tradičného chápaniu autochtónneho pôvodu slovanského etnika v Poľsku. Podrobne opisuje a zdôvodňuje metodické postupy, akými dospel ku konečným záverom. Významným prínosom práce je zjednotenie a predloženie podstatnej časti poľských nálezových fondov. Odbornej verejnosti sa tým sprístupnili i dosiaľ nepublikované nálezy a nálezové okolnosti. Všeobecne vzostupná tendencia výskumov včasnoslovanských pamiatok a ich publikovanie v posledných desaťročiach zapríčinili pomerne hlboké zmeny v chápaní najstarších dejín Slovanov v celej oblasti ich rozširenia. Napriek tomu je všeobecný stav poznatkov neuspokojivý, čo súvisí i s nerovnomerným sprístupňovaním pramennej základne. Trpezlivou heuristickou prácou sa tento nedostatok na území Poľska podarilo M. Parczewskému preklenúť a za pomoci hlbokých teoretických vedomostí využiť na rozšírenie poznatkov o najstarších dejinách slovanského etnika, ako to dokladajú i obidve recenzované práce. Literatúra BARAN, V. D.: Pražskaja kuľtura Podnestrovja (po materialam poselenij u s. Raškov). Kijev BIALEKOVÁ, D.: Nové včasnoslovanské nálezy z juhozápadného Slovenska. Slov. Archeol., 10, 1962, s BIALEKOVÁ, D.: Zur Datierung der oberen Grenze des Prager Types in der Sildslowakei. Archeol. Rozhl., 20, 1968, s BIALEKOVÁ, D.: Slovanské obdobie. Slov. Archeol., 28, 1980, s BIALEKOVÁ, D.: Včasnoslovanské popolnicové hroby z Potvorícz hľadiska antropologickej analýzy. In: Štud. Zvesti Archeol. Úst. SAV. 23. Nitra 1987, s MINÁČ, V.: Začiatky slovanského osídlenia na juhozápadnom Slovensku. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 79. História 25. Bratislava 1985, s RAFALOVIČ, l. A.: Slaviane Vl-IX vekov v Moldavii. Kišinev RUSANOVA, l. P.: Slavianskije drevnosti Vl- VII vv. Kuľtura pražskogo tipa. Moskva RUSANOVA, l. P. - TIMOŠČUK, B. A.: Kodyn - slavianskije poselenija V - VIII vv. nar. Prut. Moskva STAŠŠÍKOVÁ-ŠTUKOVSKÁ, D. - FUSEK, G.: Záchranný výskum v Považanoch. In: Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku Nitra 1988 (v tlači). TURČAN, V.: Etnické vzťahy v storočí v Karpatskej kotline vo svetle žiarových hrobov. In: Zbor. Slov. nár. Múz. 77. História 23. Bratislava 1983, s ZEMAN, J.: Nejstarší slovanské osídlení Čech. Památ. archeol., 67, 1976, s ZOLL-ADAMJKOWA, H.: Wczesnošredniowieczne cmentarzyska cialopalne Slowian na terenie Polski. Cz. 1. Žródla. Wrodaw-Warszawa-Kraków- Gdansk ZOLL-ADAMIKOWA, H.: Wczesnošredniowieczne cmetarzyska cialopalne Slowian na terenie Polski. Cz. II. Analiza. Wriioski. Wrodaw-Warszawa-Kraków-Gdansk ZAK, J.: Najstarsze ostrogi zachodnioslowianskie. Wczesnošredniowieczne ostrogi o zaczepach haczykowato zagi<;tych do wn<;trza. Warszawa-Wrodaw Gabriel Fusek